Stránka 1 z 1

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945 č. 47

PříspěvekNapsal: 23/7/2018, 17:15
od jarl
Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945 č. 47

aneb

Japonská zahraniční expanze do roku 1922

Obrázek



Kalvárie Port Arturu

Když se poražená Tichooceánská eskadra 11. srpna vrátila do Port Arturu, nedočkaly se posádky vřelého přijetí. K největším zastáncům průlomu do Vladivostoku patřil generál Stessel, jenž seznal, že k dalšímu pokusu prorazit blokádu už nedojde a pevnost musí počítat se stupňujícím se tlakem nepřátelských vojsk. Proto nekompromisně požadoval, aby většinu lodních kulometů, stejně jako lehkých a středních děl i s obsluhami přesunuli na břeh, a další námořníci vytvořili oddíly nasazované na pozemní frontě. Admirál Uchtomskij nic nenamítal, takže mnoho mužů lodě opustilo a s puškou v ruce zaujalo pozice na 20 km dlouhém obranném perimetru.

ObrázekxxxObrázek
Rusové vylepšují obranné pozice u Port Arturu

Strategická situace Ruska na Dálném východě ve vrcholícím létě 1904 nebyla povzbudivá, byť od zahájení války uběhlo půl roku, takže nastal čas, kdy podle původních plánů měli přejít do protiútoku a vytlačit „šikmooké opice“ na mateřské ostrovy. Místo toho velení Tichooceánské na aktivní operace rezignovalo, zatímco před branami Port Arturu ležely početné japonské voje. Navíc Rusové v Mandžusku koncem července utrpěly několik porážek, zatímco jádro Kuropatkinovy armády nerozhodně přešlapovalo v opevněných pozicích u Liao-jangu v očekávání dalšího japonského nástupu.

I přes dosavadní neúspěchy hodnotil Stessel i jeho štáb vyhlídky Port Arturu optimisticky, neboť obránci netrpěli nedostatkem munice, potravin ani ostatních potřeb, tudíž pevnost byla připravena na dlouhodobé obležení poměrně dobře, tím spíše, že jí hájila posádka čítající přes 40 000 vojáků (plus zálohy z řad námořnictva a družiny dobrovolníků) a velení pozemní fronty převzal energický a oblíbený generál Kondratěnko, jenž neúnavně objížděl předsunuté pozice a povzbuzoval obránce. Pozemní perimetr se dělil na tři úseky zvané východní, severní a západní, přičemž z hlediska obrany pevnosti nejdůležitější objekt - Vysoká hora - ležel v nejhůře opevněném západním sektoru. Velení pevnosti kromě 52 kulometů disponovalo i 514 pevnostními, lodními a polními děli, přičemž v rezervě bylo dalších 9 polních děl, 10 kulometů a kanóny na válečných lodích.

Obrázek
Generál Stessel se synem

Jak víme, úkolem ztéci nejmocnější ruskou pevnost na Dálném východě pověřil Císařský hlavní stan 3. armádu, které velel zkušený válečník generál Maresuke Nogi. Ten se v těchto končinách vyznamenal už před deseti lety, ale nyní věděl, že mu bude čelit mnohem silnější protivník, než demoralizovaní a špatně vyzbrojení Číňané, třebaže počet obránců značně podcenil. Nogiho armádu tvořilo necelých 50 000 mužů a pohled na palebná postavení na okolních horách, informace rozvědky o šesti fortech a opevněních chránící vnitřní obranný prstenec, mu po nedávných zkušenostech měly napovědět, že synové Nipponu zaplatí za klíče k Port Arturu vysokou cenu.

Ovšem generál, který sám v bojích u Tin-čou přišel o syna, věděl co se od něj očekává, a byl připraven položit na oltář vlasti krvavou oběť, byť optimisticky očekával, že se Port Artur podaří dobýt z chodu. Jako mnoho vojevůdců před ním i po něm, podcenil fenomén ruského pěšáka a věřil, že pád nedostavěné a špatně koncipované pevnosti je otázkou několika týdnů, a obrana se jako v předchozích případech zhroutí po prvním větším náporu.

Obrázek
Japonci u Port Arturu

Že se Rusové budou držet zuby nehty se ukázalo ve dnech 13. až 15. srpna, kdy 1. pěchotní divize generála Macamury sice vytlačila nepočetné obránce z několika výšin, ale sama během zběsilých ztečí odepsala přes 1000 mužů, takže se Nogi nejprve pokusil získat Port Artur bez boje. Z jeho pověření parlamentáři doručili 16. srpna velení pevnosti list podepsaný Nogim a Tógóem, ve kterém velitelé 3. armády a Spojeného loďstva - kromě lichotek a špatně skrývaných výhrůžek - nabízeli čestnou kapitulaci, což generálové Stessel a Smirnov rozhodným způsobem odmítli.

Nogiho jejich stanovisko nijak nepřekvapilo, takže sotva dostal urážlivě stručnou odpověď, začal v duchu hesla „když to nejde po dobrém, půjde to po zlém“ připravovat generální útok, jenž mělo podporovat početné a dobře zamaskované dělostřelectvo. K rozhodujícímu průlomu vybral úsek na severní frontě mezi forty II a III, přičemž hodlal nejprve upoutat pozornost obránců klamnými údery na několik výšin a redut na západním okraji perimetru.

Obrázek
Generál Nogi-dobyvatel Port Arturu

Proto se v tomto sektoru v noci z 18. na 19. srpna ozvalo hromové volání „banzai“ a ke zteči se zvedly dvě pěchotní brigády. Urputné boje trvaly až do 21. srpna, ale přes enormní nasazení a pekelnou dělostřelbu ničící ruské pozice, obránci většinu útoků odrazili, takže zástava se stylizovaným vycházejícím sluncem zavlála pouze nad Nárožní horu, výšinou Mrtvá hlava a Panlušanskou redutou, jejichž okolí pokrývaly četné mrtvoly v japonských uniformách, zvěstující světu cenu zaplacenou za tyto dílčí úspěchy. Ostatní pozice obránci udrželi, třebaže se Nogi uchýlil i k zvláštní formě psychologického boje, když se před ruskými pozicemi na Dlouhé hoře objevilo azbukou napsané sdělení: „Plukovník Šinzoro Tezuka byl zastřelen, za to, že nedokázal udržet obsazené ruské zákopy, a když Rusové zahájili palbu, uprchl, čímž přispěl k našemu nezdaru.“

Ruské pozice ve směru hlavního náporu celý 19. a 20. srpen pustošilo dělostřelectvo, které menší objekty proměnilo v hromadu sutin a poznamenalo i betonové forty. Úkolem rozhodnout bitvu o Port Artur Nogi pověřil další dvě brigády, jejichž příslušníci se od úsvitu 21. srpna sveřepě vrhali na nepřátelské pozice. Jenomže ouha! Pokaždé, když se zdál úspěch na dosah, vylezli z nitra rozstřílených objektů přeživší vojáci a námořníci, ozvalo se hlasité „urá“, a na útočníky dopadl drtivý bodákový útok, ve kterém ruští bohatýři triumfovali nad subtilními Japonci. Proto konsternovaný Nogi 22. srpna odpoledne prořídlé oddíly odvolal, jenomže, než jeho rozkaz dorazil k příslušníkům 7. a 35. pěšího pluku, zdecimovaní obránci vyklidili zničené reduty č. 1 a 2 v oblasti mezi forty II a III, které Japonci ještě před soumrakem obsadili, takže povzbuzený vojevůdce změnil názor.

Obrázek
Příkop zaplněný padlými Japonci

Proto se 10 000 Japonců v noci z 23. na 24. srpna pokusilo rozvinout tento úspěch, ale třebaže se někteří dostali až za staré opevnění zvané čínská zeď a ohrozili fort III, všude narazili na Rusy neznající strach ani slitování, takže v panice prchli do výchozích pozic zanechávaje za sebou tisíce mrtvých a zraněných. Zteče se měl zúčastnit i 8. pěší pluk patřící k 4. záložní brigádě, jejíž morálku ještě v domovině naleptali protiváleční agitátoři, takže jí považovali za nespolehlivou. To se záhy potvrdilo, jelikož vojáci z 8. pluku rozkaz k útoku ignorovali, a do smršti nepřátelských kulek a šrapnelů se vrhli až poté, co mezi nimi zaúřadovali důstojnické šavle. Pluk byl následně pro výstrahu rozpuštěn, ale příslušníci 4. záložní brigády ani v budoucnu nepřekypovali bojechtivostí a dokazovali, že ani synové Nipponu slepě neuposlechnou každý rozkaz.

O odražení prvního pokusu dobýt Port Artur se v první řadě zasloužili řadoví ruští pěšáci, na jejichž bedrech ležela obrana pevnosti i v následujících měsících. „Ano, sibiřský střelec, onen ponižovaný voják s nejjednodušší intelektuální kapacitou a kondicí, mentalitou mužika a s chabým výcvikem, se v těchto nevalných opevněních bránil s obrovskou, vpravdě hrdinskou úporností. A byl to jedině on, kdo před světem alespoň z části zachránil pověst obávaného ruského vojenství.“ Píše M. Jelínek.

Obrázek
Generál Smirnov

Naopak Stessla, jenž před několika dny na nabídku kapitulace původně vůbec nehodlal reagovat, prudkost japonských útoků zaskočila natolik, že svolal Radu obrany pevnosti a zaslal Alexejevovi do Mukdenu memorandum, ve kterém podrobně rozebíral slabiny obrany Port Arturu, což bylo pokládáno za předzvěst vydání pevnosti, pro které tento „válečník“ patrně hledal ospravedlnění už po první zkoušce ohněm.

Šturm pevnosti tedy skončil fiaskem o to větším, že sebevědomý Nogi korespondentům zahraničních listů slíbil prohlídku dobyté pevnosti, takže nyní čelil mezinárodní blamáži. Proruský tisk čtenáře s radostí informoval o vítězství carských zbraní, a i opačně orientovaní žurnalisté připustili, že válečníci Země vycházejícího slunce utrpěli citelnou porážku.

Obrázek
Japonský odvedenec doprovázený svojí rodinou

Během týdenních bojů Rusové napočítali asi 5000 mrtvých a zraněných, přičemž nepřátelské ztráty činily přes 15 000 mužů, což bylo i na fatalistické Japonce převeliké číslo. Nogi měl sice Port Artur ztéci „bez ohledu na vlastní ztráty“, ale zkušený válečník pochopil, že pokud bude v tomto způsobu boje pokračoval, 3. armáda vykrvácí dříve než obránci pevnosti, což by podlomilo morálku nejenom ozbrojených sil, ale i celého národa. Případ nespolehlivé 4. záložní brigády varoval, že kvalitativní zdroje Nipponu nejsou bezedné, a napříště musí s lidským materiálem nakládat hospodárněji.

Prořídlé řady během několika týdnů nahradili čerství odvedenci, takže ke 3. armádě dorazilo 16 000 mužů, ale poučený Nogi hodlal další generální útok odložit do doby, než na palebné pozice osadí obří 280mm houfnice (vyloděné 13. září), proti nimž nebyly dimenzované ani nejpevnější portarturské forty, a ženijní vojsko dostalo za úkol hloubit zákopy a vytvářet pod ruskými pozicemi štoly. Japonští sapéři se neprodleně pustili do práce, tudíž pevnost brzy obklopovala hustá pavoučí síť zákopů, ale hloubení tunelů směřujících pod nepřátelská opevnění představovalo běh na dlouhou trať, tím spíše, že se je Rusové snažili ničit.

Obrázek
Plukovník Treťjakov

Tlak z hlavního stanu však přinutil Nogiho přípravy urychlit, takže k druhému šturmu došlo už v polovině září. Velitel 3. armády tentokrát hodlal rozvinout vlom do ruské severní fronty způsobený obsazením redut č. 1 a 2, ale zároveň zaútočit i na opevnění Vysoká a Dlouhá hora na západním úseku, které bránil hrdina od Ťin-čou plukovník Treťjakov. Podotýkám, že z Vysoké bylo vidět celou vnitřní rejdu, tudíž se de facto jednalo o klíč k Port Arturu a její udržení bylo pro další osud Tichooceánské eskadry zásadní.

Bitva začala ráno 19. září mohutnou kanonádou na severním úseku, na kterou - byť v daleko menší míře - odpověděla ruská děla. Jakmile se odpoledne pozorovatelům zdálo, že devastace Vodovodní a Kumirněnské reduty dostatečně pokročila, vrhla se do útoku pěchota, ale Rusové několik zuřivých ztečí odrazili a zlom přinesly teprve útoky z 20. září. Jelikož se obránci žádných posil nedočkali, nechal generál Kondratěnko Vodovodní ještě v noci vyklidit a dopoledne se hrstka přeživších stáhla i z poničené Kumirněnské reduty, načež povzbuzení Japonci obsadili i několik menších postů.

Obrázek
Ruští vojáci se loučí s umírajícím spolubojovníkem

Z hlediska obrany pevnosti představoval nepoměrně větší nebezpečí útok na západním směru zahájený rovněž 19. září. Japonci se nehledě na přesnou ruskou palbu šplhali na strmé svahy Vysoké a Dlouhé hory jako kamzíci, ale jejich úsilí ztroskotalo na pevné obraně, takže výsledkem celodenních bojů byly pouze značné ztráty. I následující den se „treťjakovci“ drželi, ale poté, co většina mužů na Dlouhé padla, nechal Kondratěnko poslední obránce evakuovat a soustředil se na obranu důležitější Vysoké hory. Rozhořčené útoky pokračovaly až do 22. září, kdy Nogi nevydržel pohled na výšinu, jejíž svahy pokrývaly závěje mrtvol, a zatroubil k ústupu.

Druhý generální útok sice pro Japonce dopadl nepoměrně lépe, ale jelikož se nepodařilo získat klíčovou Vysokou horu, pád pevnosti se nepřiblížil, a seznam padlých byl opět dlouhý, neb Japonci přiznali ztráty přes 6000 vojáků (Šišov uvádí 7500), přičemž naprostá většina padla na Vysoké, kdežto Rusové přišli o přibližně 1200 mužů.

Obrázek
Generál Kodratěnko

Nejdůležitějším výdobytkem zářijové ofenzivy se ukázalo obsazení Dlouhé hory. Jak víme, japonské dělostřelectvo naslepo ostřelovalo Port Artur a jeho kotviště už od počátku srpna, ale nyní mohlo na většinu vnitřní rejdy vést cílenou palbu, což donutilo Tichooceánskou ke změně kotviště, ale ruské lodě přesto značně utrpěly a bylo zřejmé, že jejich čas se nachyluje. Dělostřelecké bombardování nabývalo na intenzitě a to obránci nevěděli, že pilní Japonci nelitují námahy a na vybetonované palposty instalují 280mm houfnice schopné horní skupinou úhlů vystřelovat projektily o hmotnosti převyšující 200 kg (Dyskant dokonce uvádí 320 kg). K prvnímu nasazení těchto mastodontů schopných prorážet betonové stropy i zdejších fortifikací došlo 1. října a zaskočení ruští generálové museli konstatovat, že proti nim nemají protizbraň.

Tou dobou se zhoršilo i materiální zabezpečení Port Arturu včetně munice, neboť dělostřelectvo pouze během srpna spotřebovalo 34 625 nábojů. V pevnosti sice zůstalo ještě 231 565 granátů, ale převážně malých ráží, takže obsluhy těžších kusů musely se zbývajícími projektily šetřit. Nejhorší situace panovala u 280mm moždířů, které měly na každou hlaveň pouze 14 granátů, takže velení nařídilo sbírat nevybuchlé japonské 280mm střely, které po „repasu“ nepříteli vrátilo pevnostní dělostřelectvo.

Obrázek
Džunky čínských podloudníků zásobujících obležený Port Artur

Povážlivě poklesl i počet bojeschopných mužů nejenom kvůli utrpěných ztrátám, nýbrž zejména díky vysoké nemocnosti. Citelně, kromě nezávadné pitné vody, chybělo zejména maso a čerstvá zelenina. Neutěšený stav zhoršil Stessel, jenž v rámci honu na špiony nechal zničit plavidla čínských rybářů, a část místních obyvatel z Port Arturu vypověděl, načež jejich pečlivě udržované zahrady zpustly, a kromě koniny zůstali jediným zdrojem čerstvých potravin čínští kšeftmani riskující na chatrných džunkách život při průlomu námořní blokády.

Japonské velení naopak znepokojila zpráva, že z Libavy 15. října za velké pozornosti světového tisku vyplula posilová eskadra, a před očima zdejších stratégů oživl přízrak mohutného Tichooceánského loďstva odříznuvšího japonské armády od spojení s domácími ostrovy, tudíž Nogi musel chtě nechtě připravit další ofenzívu. Ta měla přinést rozhodující průlom pokud možno do 3. listopadu, kdy měl 52. narozeniny oslavit samotný Syn nebes..

Obrázek
Rusové vylepšují obranné pozice

Nogi hodlal opět udeřit na úsek mezi forty II a III, ke kterým se mezitím přiblížily podkopy, jejichž odpálením doufal obě opevnění poškodit natolik, aby je bylo možné obsadit a otevřít si cestu k ovládnutí Port Arturu. Jelikož řady bojeschopných obránců za poslední půlrok značně prořídly, zatímco japonský národ si utáhl opasky a nahradil utrpěné ztráty, měli útočníci (přes 20 000 mužů) tentokráte nad obránci (8000 bojovníků) značnou početní převahu, kterou ještě umocňovala neustále sílící artilerie.

Útok zahájila ráno 26. října obvyklá dělostřelecká příprava, po níž s nasazenými bodáky vyrazila do útoku řvoucí pěchota. Jenomže Rusové se opět bránili s udivující houževnatostí, tudíž k zásadnímu posunu nedošlo a následující den zažili útočníci nepříjemné překvapení. Sapéři se sice prokutali až k valu fortu II, jenomže ruští ženisté pod jejich štolou vyhloubili vlastní chodbu, kterou krátce po poledni odpálili, čímž vynaložené úsilí přišlo vniveč. Japonci se však nevzdávali; na fort se valila pěchota, a když v noci exploze těžkého projektilu odhalila chodbu vedoucí do nitra opevnění, strhla se v úzkém prostoru nelítostná řež, v níž nakonec triumfovali Rusové.

Obrázek
Ústí japonského podkopu

Na vlásku visel i osud částečně podkopaného fortu III, pod jehož obraným příkopem v noci z 29. na 30. října vybuchla nálož, a do vzniklého otvoru se okamžitě nahrnuli Japonci, ale Rusové je nakonec vyhnali. Těžké boje propukly i na dalších opevněních, a je s podivem, že se útočníci přes početní převahu a dělostřeleckou podporu dokázali trvale uchytit jenom v kaponieře č. 2 a několika nevýznamných postech, zatímco jinde situaci zachránili přivolané zálohy.

Zklamaný Nogi navečer 30. října zbytečné krveprolití zastavil, a jal se přepočítávat padlé a raněné, kterých bylo tentokráte „pouze“ necelých 3500 (Dyskant udává 5000), zatímco obránci přišli o přibližně 2000 mužů. Přes relativně příznivý poměr ztrát skončil třetí generální útok fiaskem, a zatímco hrdinná obrana povzbuzovala morálku ruských braných sil, pro Japonce se, navzdory přísné cenzuře, Port Artur stával synonymem zmaru, a Císařský hlavní stan znepokojovaly zprávy o nepokojích v samotném srdci Nipoonu, jehož synové už na tomto kousku půdy prolili moře krve, aniž by se přiblížili konci utrpění. Pozůstatky padlých rozeseté na přístupech k ruským opevněním sice v polovině listopadu zakryl sníh, ale děsivé scény z myslí vojáků nešlo vypudit, takže tito jindy disciplinovaní bojovníci zakolísali. V Nogiho štábu věděli, že nadšení s jakým v létě přistupovali k plnění ofenzivních úkolů dávno zchladila smrt nelítostně řádící v jejich řadách, takže promrzlí a nemocí beri beri trpící vojáci ztrácejí víru ve svého velitele

Obrázek
Japonská 280mm houfnice

Důvodů, proč portarturskou kalvárii konečně ukončit, měli tedy tokijští stratégové víc než dost, tudíž nepřekvapí, že jakmile skončil třetí útok, začal Nogi připravovat další ofenzívu. 3. armáda se mezitím rozrostla na čtyři divize (1. 7. 9. 11), a třebaže všechny jednotky nebyly na plných stavech, mohl do dalšího šturmu vrhnout skoro 50 000 mužů, kterým čelilo pouhých 18 000 Rusů. Navíc některá obranná postavení poškodily exploze podzemních min a další nastražili pod fortem II, takže Nogi věřil, že koncem listopadu nastal čas konečně zlomit nelidsky houževnaté „sibirjakovce“ a jejich soudruhy z řad Tichooceánské eskadry.

Tentokrát se zpočátku soustředil na severní úsek perimetru v okolí fortů II a III, takže po nezbytné dělostřelecké přípravě a odpálení nálože pod valem fortu II, opustili Japonci 26. listopadu krátce po poledni kryty a tvrdě udeřili na ruská postavení. Nelítostná řez trvala celé odpoledne, ale ač se někteří vysocí důstojníci snažili osobním příkladem strhnout podřízené, výsledkem několikahodinového běsnění byl tradičně pouze seznam padlých a raněných. Značné ztráty utrpěli i obránci, což dokládá fakt, že jednomu rezervnímu oddílu vyslanému na pomoc Kuropakinově lunetě velel polní kurát.

Obrázek
Japonci na obsazené ruské pozici

Jakmile temnota nastolila nucené příměří, vytáhl Nogi z rukávu své uniformy tajný trumf. V uplynulých dnech se generálovi Nakamurovi hlásili dobrovolníci pro speciální oddíl, od jehož nasazení si sliboval ukončení patové situace. Nakonec se pro zatím neznámý ale dozajista riskantní podnik přihlásilo 2600 odvážlivců, ochotných pod pláštěm noci zaútočit na Mohylovou baterii, a po jejím dobytí postupovat dále do nitra obrany, načež by je podpořil nástup zbytku 3. armády.

Mohylovou baterii sice držely pouze čtyři roty sibiřských střelců a oddíl námořníků, jenomže díky dělostřelecké přípravě Japonci ztratili moment překvapení, a když část útočníků ve tmě zabloudila, zachytili je ruské světlomety a obránci spustili přesnou palbu. Přesto se prodrali až na baterii, kde nastal krutý boj muže proti muži, ale obránci dostali posily, načež s fanatickým zápalem bojující útočníky bez milosti zmasakrovali takovým způsobem, že Japonci ztráty z této bez přehánění sebevražedné akce raději neuvedli, ale Rusové podle počtu mrtvol odhadli, že v uplynulých dnech celkově padlo nejméně 4500 nepřátel, přičemž sami přiznali ztrátu 1500 mužů.

Obrázek
Obránci Port Arturu se hřejí u ohně

Po tomto debaklu se Nogiho pozornost přenesla na západní úsek, kde se do výše 203 m nad mořem vypínala majestátní a na místní poměry dobře opevněná Vysoká hora obklopená rovněž důležitými vrchy zvanými Plochá a Falešná hora. Tomuto sektoru stále velel plukovník Traťjakov, jenž měl k dispozici necelých 3500 vojáků (přímo na Vysoké dlelo pouze 516 bojovníků), kteří měli čelit nejenom kompletní 1. divizi, ale i posilovým útvarům, takže celkem se k útoku chystalo zhruba 14 000 Japonců.

Čtvrtý generální útok započal 27. listopadu a soustředil se zejména na Vysokou, i když perné chvíle zažívali i obránci Ploché hory. Třídenní řež svojí intenzitou a brutalitou překonávala dosavadní boje, a třebaže útočníci několikráte pronikli až na vrchol Vysoké, Kondratěnto povolal poslední zálohy, a Rusové, bijící se s ďábelskou výdrží, odolali.

Obrázek
Výjev z bojů o Port Artur

Proto opotřebenou 1. divizi nahradili příslušníci 7. divize, ale k smrti vyčerpané obránce demoralizované pekelnou kanonádou a děsivými ztrátami, nebylo kým vystřídat, třebaže Kondratěnko nakonec alespoň vydupal ze země několik oddílů, které vyztužily hroutící se obranu. 30. listopadu propukla apokalypsa nanovo a odpoledne se útočníci zachytili na vrcholku, ale kapitán Bělozerov a plukovník Treťjakov shromáždili přeživší obránce a útočníky vytlačili, přičemž Bělozerov padl.

Totéž se opakovalo následujícího dne, kdy rozhodující protiútok vedl Treťjakov, jenž utrpěl zranění a musel své muže opustit. Zuřivé boje pokračovaly, ale poté, co na Vysokou Kondratěnko stáhl část obránců z okolních výšin, zůstala prozatím v ruských rukách. Tou dobou však už Stessel nad obránci Vysoké zlomil hůl, a když Nogi 5. prosince zavelel k další zteči, poslední obránci po spotřebování většiny munice horu opustili. Kondratěnko sice v noci nařídil protiútok, ale ten se roztříštil o připravené Japonce, načež se Rusové stáhli i z okolních postavení a celý Nippon slavil velký triumf.

Obrázek
Zánik Tichooceánské eskadry

Cena byla sice závratná, neboť Nogi ztratil možná až 12 000 bojovníků (Rusové asi 4500), ale vítězové ještě téhož dne zřídili na Vysoké dělostřeleckou pozorovatelnu a začali ostřelovat zakotvené válečné lodě. Nogi si mohl oddechnout, protože jednoho z hlavních cílů bylo dosaženo, třebaže mu radost zkalila zpráva o smrti druhého syna.

Velicí generál další zteče na nějaký čas zastavil a se zadostiučiněním sledoval, kterak 280mm houfnice ničí jednu ruskou loď za druhou. Proti přívalu těžkých projektilů nebylo úniku, takže během několika dní klesla většina křižníků a obrněnců na dno přístavu a Tichooceánská jako relevantní bojová síla přestala existovat. Peklu na vnitřní rejdě unikla pouze bitevní loď SEVASTOPOL, která vyplula na moře a její posádka v zálivu Bílého vlka až do kapitulace pevnosti sváděla souboje s útočícími torpédoborci a torpédovkami, a nakonec obrněnec sama potopila.

Obrázek
Drátěný zátaras na ruské obranné pozici

Port Artur už mohl zachránit pouze zázrak, čehož si byli vědomi i v dalekém Petrohradě, kde pravoslavný synod prohlásil jistou ikonu s Pannou Marií za „Bohorodičku Portarturskou“ a mezi věřícími se rozšířilo přesvědčení, že zázračná ikona může spasit obránce pevnosti. Proto byla v listopadu po Sibiřské dráze přepravena do Vladivostoku, ale do Port Arturu se jí dopravit nepodařilo, takže se obránci boží pomoci nedočkali a museli spoléhat sami na sebe.

Po pádu Vysoké jim další ránu zasadila smrt generála Kondratěnka. Neohrožený válečník se 15. prosince večer vydal na obhlídku fortu II, aby prověřil hlášení o použití neznámé dusivé látky a osobně zkontroloval postup podkopových prací. Proto jej doprovázela řada předních osobností, takže když se po zásahu 280mm granátem provalil strop kasematy, přišel o život nejenom Kondratěnko, ale i šest dalších důstojníků.

Obrázek
Příprava pohřbu generála Kondratěnka a plukovníka Nauměnka

Místo energického Kondratěnka jmenoval Stessel velitelem pozemní obrany neschopného a bojového ducha postrádajícího generála Foka, který se uvedl tím, že z nepochopitelných důvodů nechal stáhnout zhruba čtvrtinu obránců z první linie do města a oslabil posádky nejdůležitějších opevnění. Na velitelství nyní převládlo poraženectví a Stessel s Fokem už pouze čekali na záminku k vydání pevnosti.

Japonci obnovili útok 18. prosince, kdy odpálili pod fortem II několik náloží a vzápětí na poničený objekt zaútočila pěchota. Hrstka obránců se s nadlidským nasazením držela až do setmění, ale protože situace byla beznadějná, přišel krátce před půlnocí rozkaz k ústup. Nyní byl na řadě fort III, pod nimž už sapéři také dokončili minové galerie, které explodovaly 28. prosince dopoledne. I zde z trosek povstali hladoví, zavšivení a krvácející otrhanci, s nimiž museli útočníci tvrdě zápolit o každý metr, takže když poslední Rusové před půlnocí fort konečně opustili, dosáhly japonské ztráty tisícovky mužů.

Obrázek
Japonci se valí na opevnění Port Arturu

Hrdinství posádky fortu III nemohlo nic změnit na pochmurných vyhlídkách Port Arturu, jelikož pád pevnosti byl otázkou nanejvýš několika týdnů, takže Stesselova a Fokova klika usoudila, že nastal čas zahájit jednání o kapitulaci. Stessel svolal navečer 29. prosince důstojnickou radu, která však měla opačný průběh než samozvaný velitel pevnosti očekával. Nejradikálnějším odpůrcem kapitulace se ukázal generál Smirnov, jenž hodlal klást odporu až do konce, a třebaže ostatní zastávali umírněnější postoj, většina armádních i námořních důstojníků hodlala pokračovat v boji. Stessel tedy prohlásil, že posádka bude nadále držet první obranou linii, ale jakmile se nepřítel dostane za čínskou zeď a začne ohrožovat město, nemá další odpor smysl.

Oboustranná kalvárie tedy pokračovala, ale když útočníci dopoledne 31. prosince pod opevněním č. 3 odpálili podzemní minu, načež explodoval i zdejší muniční sklad, museli Rusové zdemolovanou pevnůstku opustit, ale čínskou zeď se Japoncům prorazit nepodařilo. Velitelství přesto nařídilo ústup na provizorně vybudovanou druhou linii a 1. ledna 1905 Stessel, za zády svých oponentů, poslal do Nogimu štábu parlamentáře s nabídkou, kterou nešlo odmítnout.

Obrázek
Řezy ruskými forty

Udivený Nogi po konzultacích s Tokiem odpověděl až po rozbřesku 2. ledna, a téhož dne odpoledne zmocněnci obou stran stvrdili podmínky kapitulace, pročež 3. ledna nad Port Arturem zavlála zástava se stylizovaným vycházejícím sluncem a pány pevnosti se stali Japonci. Za její dobytí však zaplatili vysokou cenu, jelikož během pětiměsíčního obléhání podle oficiálních údajů přišla 3. armáda o 57 780 mrtvých, nezvěstných a raněných.

Nogiho sice vyznamenal i německý císař Vilém II., ale oslavovaný válečník v rozhovoru pro britské noviny sebekriticky poznamenal, že si kvůli množství prolité krve chválu nezaslouží, leč japonský tisk přesto spustil oslavné ódy a čtenářům vtloukal do hlavy, že jejich národ v sobě spojuje vojenskou zdatnost Sparťanů s moudrostí Athéňanů, a burcoval lid do dalších bitev, přičemž nadšení novináři blouznili o tažení do nitra Sibiře.

Obrázek
Japonští vojáci v Port Arturu


Hmatatelnou připomínkou dobytí Port Arturu se pro japonský lid staly zástupy zajatců. V předchozích řežích na Kuan-tungu žádná strana zajatce až na výjimky nebrala, a v ostatních bitvách se Rusům dařilo vyhýbat obklíčení, takže není divu, že obránce Port Arturu během přesunu do zajateckých táborů okukovaly tisíce zvědavců. Na životní podmínky v táborech dohlížela francouzská mise, ale je nutno zdůraznit, že se Japonci k Rusům chovali vzorně, takže mohli tábory průběžně opouštět a navštěvovat divadelní představení, sportovní utkání či nevěstince. Dostali i zásilku azbukou psaných knih, přičemž velitele největšího tábora na ostrově Šikoku překvapilo, že dobrá polovina příslušníků národa Puškina a Tolstého neumí číst a psát, takže pro ně zorganizoval výuku těchto v Nipponu už samozřejmých dovedností.

Obrázek
Oslava japonských válečných úspěchů

Přesto, že dobytí Port Arturu představovalo nesporný úspěch na velké oslavy nebyl ve štábu 3. armády čas, neboť většina vojáků se ještě v lednu vydala do mandžuského vnitrozemí, kde maršál Ójama hodlal, co nevidět svést s Kuropatkinem rozhodující bitvu.

Použité zdroje pro sérii Rusko-japonská válka:
Brož I.: Pearl Harbor. Vydalo Otovo nakladatelství 2011.
Царьков А.: Русско-японская война 1904-1905; Боевые действия на море. Vydalo nakladatelství Экспринт 2005.
Дискант Й.: Порт-Артур 1904. Vydalo nakladatelství АСТ 2003.
Dyskant J. Michalek A.: Port Artur, Cuszima 1904-1905. Varšava 2005.
Егорьев В.: Операции владивостокских крейсеров в русско-японскую 1904-1905 гг. Vydalo nakladatelství Арлингтон 2009.
Грибовский В.: Российский флот Тикого океана 1895-1905; История создания и гибели. Moskva 2004.
Гущин А. Русская армия в войне 1904-1905; Историко-антропологическое исследование влияния взаимоотношений военнослужащих на ход боевых действий. Vydalo nakladatelství Реноме 2014.
Hara T.: Nepotopitelný kapitán; Námořní bitvy v Tichomoří 1941-45 očima kapitána japonského torpédoborce. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2013.
Hoyt E.: Tři vojevůdci; Togó, Jamamoto, Jamašita. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1996.
Hrbek I.: Na mořích a oceánech. Vydalo nakladatelství Panorama 1989.
Hynek V. Klučina P.: Válečné lodě (2) Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1986.
Jelínek M.: Rusko-japonská válka; Port Artur 1904-1905 (1,2, ). Vydalo nakladatelství akcent 2010-12.
Jelínek M.: Válečné námořnictvo za povstání boxerů v Číně 1900-1901. Vydlo nakladatelství Kanon 2012.
Капитанец И.: Флот в Русско-японской войне и современность.Vydalo nakladatelství Вече 2000.
Klecanda J.: Válka rusko-japonská slovem i obrazem (1,2). Vydalo nakladatelství Česká grafická akciová společnost Unie.
Kol. autorů: Dějiny Koreje. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 2001.
Kol. autorů: Вооруженные силы Японии История и современность. Moskva 1985.
Kol. autorů,: Русско-японская война 1904-1905 (1,3,6,7); Работа исторической комиссии по описанию действий флота в войну 1904-1905 при Морском Генеральном Штабе. Petrohrad 1912-1917.
Kol. autorů: Тихоокеанский флот России 1731-2006. Дальнаука 2006.
Kol. autorů: Вооруженные силы Японии История и современность. Moskva 1985.
Kol. autorů: Описание военных действий на море в 37-38 гг. Мейдзи (1904-1905). Vydalo nakladatelství АСТ 2004.
Krištofová V.: Pod vycházejícím sluncem; Japonsko-korejské vztahy v průběhu 19. a 20. století. Vydalo nakladatelství Epocha 2018.
Kovařík J.: Cušima; Poslední bitva rusko-japonské války na moři. Vydalo nakladatelství Akcent 2012.
Мартин К.: Русско-японская война 1904-1905. Vydalo nakladatelství Центрполиграф 2003.
Мельников Р.: Цесаревич (1); Эскадренный броненосец 1899-1906.Petrohrad 2002.
Мельников Р. : Броненосцы типа Бородино. Vydáno v r. 1996.
Мещеряков А.: Император Мэйдзи и его Япония. Moskva 2009.
Metlička D.: Rusko-japonská válka 1904-1905. Diplomová práce 2017 dostupná online
Нозиков Н.: Японо-китайская война 1894-1895 гг. Moskva 1939.
Широкорад А.: Падение Порт-Артура. Vydalo nakladatelství АСТ 2003.
Широкорад А.: Япония Незавершенное соперничество. Vydalo nakladatelství Вече 2003.
Шишов А.: Россия и Япония; история военных конфликтов. Vydalo nakladatelství Вече 2000.
Šnajder B.: Tisíc tváří odvahy. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Thiess F.: Cušina. Vydala nakladatelství Fr. Borový 1941.
Золотарев В. Козлов Й.: Русско-японская война 1904-1905; Борьба на море. Vydalo nakladatelství Наука 1990.
Художественный альбом Маньчжурия (Русско-японская война) издание А. В. Мартинова. Petrohrad 1906.
Морская коллекция 2015/5.
Okrety Wojenne; nuner specjalny 43.
http://www.samoupravlenie.ru/partur.php
http://tsushima.su/RU/warsru/riwru/rjws ... ort-artur/
http://jpninfo.com/53288
http://www.allworldwars.com/Russian-Jap ... /japanwar/

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945 č. 47

PříspěvekNapsal: 24/7/2018, 06:44
od Vlastimil Čech
Šílené masakry! Jako chlapec jsme byli se školou na jakémsi válečném filmu. Zeptal se jeden můj spolužák: "Soudružko učitelko,a tehdy to nebolelo?"

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945 č. 47

PříspěvekNapsal: 24/7/2018, 15:21
od jarl
Port Artur byl předzvěst toho, co čekalo vojáky o deset let později během první světové války. U Port Arturu už se používaly kulomety, minomety, ruční granáty a ostnatý drát, takže hlavně Japonci zažili peklo moderní války a dobývání pevnosti důkladně prověřilo jejich věrnost císaři. Před několika roky jsem viděl starší japonský film Port Artur, jehož hlavním hrdinnou je učitel ze základní školy povolaný do armády jako záložní důstojník. Jeho jednotka utrpí během zoufalých ztečí na ruská opevnění strašné ztráty a on začíná pochybovat o smysluplnosti těchto útoků: https://www.csfd.cz/film/25757-port-arthur/prehled/