Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945 č. 46

Moderátoři: michan, jarl, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4077
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945 č. 46

Příspěvek od jarl »

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945 č. 46
aneb
Japonská zahraniční expanze do roku 1922
Obrázek
Rusko-japonská válka
Korejská kampaň
Po zprávě o přepadení Port Arturu vyhlásil Petrohrad 10. února Nipponu válku a o dva dny později Tokio opustil ruský vyslanec baron Rosen, přičemž císařovna Haruko zahrnula jeho choť dary a trapnou frašku završila konstatováním, jak hluboce lituje jejího odjezdu. Z pohledu Evropana vyvolávaly údiv i nové doutníky s vlasteneckými názvy (Jamató, Asahi, Šikišima,...), či mikadovo nařízení zakazující Japoncům nosit ruské řády, přičemž Mucuhito o totéž během pobytu u svého dvora požádal i zahraniční diplomaty. Inu jiný kraj, jiný mrav.

Obrázek
Císařovna Huruko

Po zprávě o zahájení nepřátelství všechny mocnosti přispěchaly s prohlášením vlastní neutrality, ale světová veřejnost se rozdělila na dva tábory, přičemž sice očekávala vítězství ruských zbraní, ale většina sympatií patřila Nipponu. Slovanské národy včetně Zemí koruny české, kde vzniklo pořekadlo „v Čechách bude dobře, až se kůň ruského kozáka napije z Vltavy“ tvořily výjimku, a naši předkové při četbě novin oznamujících palcovými titulky vyhlášení války, propadali rozhořčení nad japonskou úskočností a hlasitě vyjadřovali sympatie ruským bratřím.

„Na ulicích petrohradských povstal neobyčejný ruch po prohlášení carského manifestu“ psal s uspokojením Klecanda. „Nadšení nevýslovné zmocnilo se všech tříd obyvatelstva carské residence, a okázalé manifestace studenstva a dělnictva dokazovaly, jak populárním stal se rozhodný carův čin, jimž ztrestána měla býti zpupnost pohanských Asiatů. Okázalé manifestace dály se také v jiných městech ruských, zejména v Oděse, kde nabyly nebývalých rozměrů a dokazovaly, že ruský car stal se nyní oblíbeným i v těch kruzích, které jinak na vládu nevraží: v kruzích studentských.“

Obrázek
Ruský vyslanec opouští Tokio

Zdálo se, že se se naplnění naděje jestřábů volajících po „malé preventivní válce“, jelikož v zemí se zvedla vlna patriotismu, přičemž si málokdo dovedl představit, že se za pouhý rok přemění v mohutnou tsunami otřásající romanovským trůnem. Mikuláš II. dosavadního velitele Tichooceánské eskadry odvolal, a na uvolněné místo jmenoval populárního viceadmirála Stěpana Osipoviče Makarova, zatímco Mandžuskou armádu jak víme převzal generál Kuropatkin. Je ovšem nutno znovu zdůraznit, že vrchním velitelem zůstal Alexejev, a Makarov s Kuropatkinem měli - podle carova mínění - z jeho beder pouze převzít část tohoto břímě, zatímco rozhodující pravomoci si ponechal místodržící.

V pevnostech Port Artur a Vladivostok vyhlásili stanné právo a na Dálném východě od 9. února probíhala mobilizace, přičemž Alexejev Kuropatkinovi přikázal, že prioritu představuje obrana Port Arturu, přičemž nesměl připustit, aby nepřítel ruská vojska rozbil po částech, takže měl s hlavními silami ustoupit až za Mukden. Přesto se Rusové chystali svést první větší bitvu už na hraniční řece Ja-lu, kterou však překročila kozácká brigáda (2000 šavlí) pod velením veterána z rusko-turecké války generála P. I. Miščenka, který pronikl hluboko do korejského vnitrozemí, a u Pchjongjangu se poprvé střetl s Japonci postupujícími od Čemulpcha a Soulu.

Obrázek
Generál Miščenko

Během korejské kampaně kozáci využívali svoji mobilitu a prokázali převahu nad nepřátelským jezdectvem. U města Čondžu obklíčili oddíl japonské kavalerie, který od zničení zachránila pouze intervence polního dělostřelectva. Odvážné kousky Miščenkových bojovníků v severní Koreji, a později i na Liao-tungském poloostrově, se staly vděčným námětem proruského tisku, takže obrázky vousatých kozáků potírajících s šavlí v ruce nepřítele, doprovázely řadu válečných reportáží, ale proti skvěle fungující vojenské mašinérii neměli šanci na úspěch.

Generál Tamemoto Kuroki si jako hlavní stan vybral Pchjongjang a postupně shromažďoval dostatečné síly k přenesení bojových operaci za řeku Ja-lu. Tak jako před deseti lety se Japonci museli vypořádat s nedostatkem kvalitních komunikací, neboť zdejší silnice byly stále ve špatném stavu a železnice téměř neexistovaly. V r. 1902 sice zdejší vláda založila Železniční úřad, jenž měl dohlížet na jejich stavbu a provoz, ale strategicky důležitou trať vedoucí z Pusanu na hlavní město a dále na sever, se nepodařilo dokončit, takže v provozu byla pouze krátká dráha spojující Soul s Čemulpchem.

Obrázek
Ruské jezdectvo v Koreji

Ačkoliv transporty po moři z Hirošimy probíhaly pomaleji, než očekávali tokijští plánovači, do konce března debarkovali kompletní 1. armády, a třebaže postup Kurokiho vojáků brzdilo tání sněhu a vydatné jarní deště, musel Miščenko počátkem dubna ustoupit za řeku Ja-lu, kde mezitím zaujali pozice vojska generála I. M. Zasuliče (?) čítající 15 000 pěšáků, 5000 kavaleristů a 60 děl. Dodejme ještě, že korejská vláda sice 21. ledna vyhlásila neutralitu, kterou ovšem nehodlala bránit, tudíž vojska obou protivníků se na území Korejského poloostrova pohybovala bez protivenství vládních vojsk, ale nepoměrně větší ústupky získalo Tokio. Japonci 23. února vnutili Soulu smlouvu legalizující přítomnost jejich vojsk v Koreji a převzetí kontroly nad zdejší státní správou, což z Koreje de facto činilo loutkový stát závislý na vůli svého protektora, přičemž Kodžonk v květnu 1904 s Petrohradem přerušil diplomatické styky a anuloval rusko-korejské smlouvy.

Kuroki disponoval 34 000 muži a 128 děly, což vzhledem k tomu, že Rusové bránili úsek široký 35 mil, byla dostatečná převaha. Japonci se rozhodli pro přechod řeky poblíž jejího ústí, ale zároveň podnikali klamné akce, aby nepřítel nemohl na tomto úseku soustředit všechny síly. K přechodu řeky došlo u města Widžu, v jehož okolí se koncem dubna skrytě rozmístily tři divize, zatímco ženisté postavili deset (!) pontonových mostů mezi jižním břehem a blízkými ostrůvky, kam se pod nepřátelskou palbou přemístilo japonské dělostřelectvo. Kuroki hodlal provést hlavní úder na levém křídle ruské fronty, ale k oklamání protivníka měl menší odřad zaútočit na pozice na pravém křídle.

Obrázek
Generál Kuroki

Proto Japonci 28. dubna překročili řeku naproti Widžu a dobyli důležité postavení Tygří vrch, odkud je sice Rusové druhý den vytlačili, ale hlavní úder uskutečnili 24 km severně od Widžu, kde se v noci z 29. na 30. dubna vylodili příslušníci 12. divize a s podporou dělostřelectva zaútočili na pozice ruských kanonýrů, načež ostří svého náporu stočili na jih. U Widžu se zatím další dvě divize zmocnily Tygřího vrchu a sousedního Chrámového ostrova, takže Rusům hrozilo obklíčení. Nejprudší boje se rozhořely 1. května, přičemž početnější útočníci stanuli u Tjurenčenu v týle obránců, kteří chvatně ustoupili do vnitrozemí.

Obrázek
Bitva na řece Ja-lu

První bitva hodná tohoto označení tedy skončila japonským triumfem, přičemž synové Nipponu údajně přišli pouze o 160 padlých zatímco Rusové napočítali 1300 mrtvých a 900 zajatých. Japonci rovněž ukořistili 30 polních děl a několik kulometů, takže zahraniční pozorovatelé nabyli přesvědčení, že Japonci mohou vítězit nejenom nad svými asijskými sousedy, ale i nad armádou západního střihu, a jejich podpora v boji s ruským goliášem může přinést nečekané ovoce.

Ani po stažení Miščenkových kozáků boje na území Koreje neutichly, neboť už počátkem válečné kampaně překročil Ussurijský jízdní odřad plukovníka Pavlova hranici a podnikl útok na přístav Gensan, což donutilo Japonce vyslat do severovýchodních provincií několik jednotek. Posily do Země jitřní svěžesti poslali i Rusové a v létě 1904 vznikl Korejský odřad čítající tři kozácké jednotky a dva sibiřský pluky pod velením generála Anisimova, jenž dostal rozkaz nevpustit nepřítele do ruského Přímoří. Aktivně si počínající Korejský odřad na sebe po zbytek r. 1904 vázal část japonských vojsk, čímž ulevil Kuropaktinově Mandžuské armádě, a za hranice se stáhl až na jaře 1905 po bitvě u Mukdenu.

Obrázek
Japonská námořní pěchota v Koreji
Japonské vylodění na Liao-tungu
Prolomení obrany na řece Ja-lu vytvořilo příznivé podmínky pro výsadek dalších japonských armád přímo na poloostrově Kuan-tung, respektive Liao-tung, což by umožnilo odříznout Port Artur od spojení se zápolím a přikročit k jeho obléhání. Tichooceánská mezitím utrpěla citelnou ránu, když 13. dubna narazila bitevní loď PETROPAVLOVSK na minu a za velkých ztrát na životech zmizela pod hladinou. Při neštěstí zahynul i admirál Makarov a oslabená eskadra s demoralizovaným velením nedokázala bránit japonskému vylodění, třebaže se ji nepodařilo uzavřít na vnitřní rejdě potopením blokádních parníků.

Ztráty však utrpělo i Spojené loďstvo, neboť 15. května se na ruských minách potopily obrněnce HACUSE a JAŠIMA, které Tógó nouzově nahradil pancéřovými křižníky KASUGA a NISŠIN. Ztráta dvou bitevních lodí japonskému velení připomněla nutnost dobytí Port Arturu, protože pokud by jádro Tichooceánské zůstalo v bojeschopném stavu do připlutí posilové formace, mohli proti této drtivé síle postavit pouze čtyři moderní bitevní lodě.

Obrázek
Admirál Makarov

Rusové od Ja-lu ustoupili směrem na severozápad a zaujali pozice u Liao-jangu, načež Japonci ohrozili Jihomandžuskou dráhu vedoucí k Port Arturu. Japonské voje se na Liao-tungu vyloďily počátkem května u Pi-c-wo, aniž by se Rusové zmohli na účinnější odpor, tudíž se brzy na Liao-tungu hemžily desetitisíce vojáků v šedomodrých uniformách. 2. armáda měla za úkol uvolnit Nogiho vojákům přístup na Kuan-tung, načež by se společně se 4. armádou vydala do nitra Mandžuska, kdežto 3. armáda měla ztéci Port Artur.

Jakmile bylo zřejmé, že Japonci přetnou železniční trať,opustil k velké úlevě velení pevnosti i Tichooceánské místodržící Alexejev Port Artur a odcestoval na velitelství Mandžuské armády. Rychlý postup nepřítele a pomalost mobilizace přiměla Kuropatkina k vydání rozkazu o vyklizení Liao-jangu, přičemž hodlal zkoncentrovat své voje až v Charbinu, ale Alexejev jeho nařízení odvolal, což byl počátek jejich rivality, která ovlivňovala akceschopnost ruských vojsk. Zhoubný vliv sporů těchto mužů na průběh válečné kampaně trefně vystihuje tehdejší anekdota tvrdící (dle V. Kryštofové), že podle štábního rozkazu japonský voják dostane za zabití ruského generála pěchoty odměnu 10 milionů jenů a za generál poručíka 5 milionů, zatímco zastřelení Kuropatkina bude potrestáno 10 roky vězení a za zabití Alexejeva vyhlásili trest smrti zastřelením.

Obrázek
Japonské vylodění u Pi-c-wo

Poloostrov Liao-tung v místě vzdáleném od Port Arturu 62 km odděluje od Kuan-ungu úzká šíje Ťin-čou, kterou bylo díky přírodním podmínkám snadno bránit. Do těchto prostorů poslal Kuropatkin 5. východosibiřský střelecký pluk, jenž začal v oblasti pahorkatiny Nan-šan chvatně vylepšovat obranné pozice (několik linií zákopů, reduty, lunety...) a čekal na příchod posil z Port Arturu, které skutečně dorazily v první polovině května.

Velení obrany Ťin-čou svěřili generálu A. V. Fokovi, jenž disponoval 17 600 muži a 128 polními a pevnostními děly, což byla síla, která mohla klást útočníkovi tvrdý odpor a zchladit nadšení japonské veřejnosti vyvolané dosavadním průběhem války. Bohužel Fok nechal většinu sil včetně dělostřelectva v rezervě, takže frontovou linii drželo pouze 4400 mužů plukovníka N. A. Treťjkova.

Obrázek
Generál Óku

Od severu se k Ťin-čou blížila 2. armáda generála Jasukata Ókua, jenž měl přes 50 000 mužů a 264 děl, třebaže část sil vyčlenil k odražení očekávaného ruského protiútoku od severu. Japonci Port Artur odřízli od spojení se světem a 16. května započaly na linii dotyku první šarvátky, třebaže hlavní útok se odehrál až o deset dnů později. Tehdy japonští kanonýři za podpory válečných lodí spustili zničující palbu, a poté nastoupila do bodákového útoku pěchota. Treťjakovi muži se udatně bránili, ale jelikož na ústup myslící Fok žádosti o posily ignoroval, povolilo pozdě odpoledne obchvácené levé křídlo, načež se otřesení obránci dali na ústup a vyčerpaní Japonci konečně ztekli důležitou horu Nan-šan.

Stessel hodlal ustupující voje přesunout až k Vlčím horám, ale na nátlak generála R. I. Kondratěnka se Rusové zastavili už necelých 20 km východně od Port Arturu poblíž Zelených hor, ale i vzhledem k tomu, že přišli o 68 děl, byly zdejší obranné pozice slabší než u Tin-čou. Navíc se Japonci bez boje zmocnili přístavu Dalnyj, přičemž jim vlastnictví tohoto dobře vybaveného přístavu v těsném sousedství Port Arturu usnadnilo další operace a urychlilo pád pevnosti, jelikož zde v září vylodili Kruppovy těžké houfnice, jejichž palba podlamovala už beztak nahlodanou morálku velení Port Arturu.

Obrázek
Ruský ústup od Ťin-čou

Obránci u Ťin-čou napočítali 1403 padlých a raněných, kdežto útočníci zaplatili za dobytí „vrat k Port Arturu“ vyřazením asi 4200 mužů, což do budoucna nevěstilo nic dobrého. Zatím totiž Japonci čelili pouze slabým silám, a bylo zřejmé, že ve chvíli, kdy ustupující Rusové narazí zády na hlavní opevněnou linií, budou se bít stejně jako hrdinní „treťjakovci“ a cena za dobytí Port Arturu bude vysoká. Na ruské straně vyvolal výsledek bitvy rozkol ve velení pevnosti, jelikož nekompetentní způsob jakým Fok bitvu řídil zaváněl zradou, a velení se rozdělilo na dvě frakce. Pasivně si počínající Stessel a Fok reprezentovali poraženecké křídlo, zatímco opozici tvořili bojovní generálové Kondratěnko a Smirnov.

Po bitvě u Ťin-čou již Kuropatkin nad Port Arturem zlomil hůl a hodlal v souladu s původním plánem soustředit jádro armády v okolí Liao-jangu. Bohužel, znovu se ukázalo, že velitel Mandžuské armády není pánem situace. Stesselovy stesky po urychleném prolomení obklíčení pevnosti mohl sice s klidem ignorovat, ale když stejný požadavek zazněl i z Petrohradu, připojil se ke Stesselovy i Alexejev, a frustrovaný Kuropatkin musel 5. června volky nevolky do jižního Mandžuska poslat 1. sibiřský sbor vedený generálem Štakelbergem.

Obrázek
Genrál Štakelberg

Štakelberg se i s onou nerozlučnou krávou s léčivým mlékem za posměchů zahraničních žurnalistů přesunul k železniční stanici Wa-fang-kchou, aby dobyl soutěsku Ťin-čou, upoutal na sebe část nepřátelských sil, a tím odlehčit Port Arturu. Kuropatkin mu zároveň doporučoval vyhnout se boji s přesilou a v žádném případě nesměl připustit, aby jej nepřítel odřízl od spojení s hlavními silami Mandžuské armády. Objektivně vzato, šlo o těžko splnitelný úkol, jelikož dostal na povel pouze 32. praporů sibiřských střelců a 98 děl, a třebaže se k němu později připojily ještě kozácké jednotky, čímž se počet jeho mužů navýšil na 35 000, protivník měl značnou převahu. Japonská 2. armáda zocelená nedávnými boji totiž čítala 4 divize pěchoty (zhruba 50 000 bojovníků) a 216 děl.

Rozkaz vydat se k Wa-fang-kchou dostal Óku 7. června a Rusové mohli mluvit o štěstí, že proti nim nakonec vrhl „jenom“ 35 praporů a 108 děl. I Japonci postupovali podél železnice, ale na rozdíl od Štakelberga, měli plán bitvy, přičemž Óku hodlal zmást nepřítele útokem na levé křídlo, ale po příchodu záloh na ohrožený úsek, hodlal rozhodující úder zasadit na pravém křídle.

Obrázek
Ruští účastníci bitvy u Wa-fang-kchou

Rusové zaujali pozice asi 5 km jižně od Wa-fang-kchou, přičemž jejich obranná linie byla dlouhá 12 km a opírala se o kopce, na nichž zaujaly pozice dělostřelecké baterie. Bohužel Štakelberg v souladu s ruským vojenským učením vyznával zásadu, že dělostřelci musí vést přímou palbu z nemaskovaných palpostů, tudíž jejich pozice Japonci snadno odhalili. Štakelberg navíc kvůli špatné práci rozvědky neznal sílu protivníka a optimisticky předpokládal, že před ním leží pouze 2 divize a brigáda jezdectva, ale přesto nechal v záloze celých 10 praporů sibiřských střelců.

Bitva začala 14. června, kdy se navzdory letnímu vedru vrhla do útoku 3. pěchotní divize následovaná jezdectvem. Japonci podporovaní dělostřelectvem nakrátko vytlačili obránce z postavení na levém křídle, ale příslušníci 2. východosibiřského střeleckého pluku se vzchopili a vrhli útočníky zpět. Povzbuzený Štakelberg, nehledě na citelné ztráty mezi vlastními dělostřelci, hodlal vyčkat na příchod posil a následujícího dne přejít do protiútoku, takže sem přesunul většinu záloh.

Obrázek
Útok japonské pěchoty

K ruské ofenzivě pro neshody Štakelberga s některými velícími důstojníky nedošlo, takže Japoncům nic nebránilo v uskutečnění Ókuova plánu. Část sil se vrhla na ruský střed, kdežto 4. pěchotní divize, o jejíž přítomnosti neměli Rusové potuchy, obešla pravé křídlo a postupovala na Wa-fang-kchou, o čemž Štakelbegra zpravili přicválavší kozáci. Třebaže se část jednotek v centrálním postavení bila s obdivuhodnou houževnatostí Štakelberg už myslel pouze na záchranu svého bolavého pozadí, takže zavelel k ústupu na sever dříve, než jej protivník odřízne od železniční tratě.

Bránící se Rusové u Wa-fang-kchou utrpěli nepoměrně větší ztráty než útočníci, jelikož přišli o zhruba 3500 mužů (a 17 děl), kdežto Japonci ztratili necelých 1200 vojáků. Znovu se ukázala nejednotnost a hlavně neschopnost ruských velitelů, kteří se nepoučili z předchozích bojů a kupili jednu taktickou chybu za druhou. To podlamovalo morálku carských vojáků a naopak povzbuzovalo bojového ducha braných sil Nipponu, jehož synové se znovu přesvědčili, že mohou porážet armádu obrovitého Ruska.

Obrázek
Francouzská karikatura japonského dělostřelectva

V konečném důsledku porážka u Wa-fang-kchou nejenom předznamenala pád Port Arturu, jelikož Kuropatkin už další pokus vyprostit obleženou pevnost neučinil, ale i zhoršila pozice hlavních ruských sil. Protiútokem znepokojený vrchní velitel japonských vojsk v Mandžusku maršál Iwao Ójama, totiž zavelel k pochodu do vnitrozemí, takže k Liao-jangu mašírovala síla, kterou si ruští stratégové ještě před rokem nedokázali představit ani v nejhorších snech a narážky na šikmooké opice navlečené do uniforem ztratily na vtipnosti.
Bitva u Šan-tungu
Po bitvě u Ťin-čou bylo zřejmé, že je pouze otázkou času, než-li japonská 3. armáda vytlačí Rusy z další obranné pozice a přikročí k přímému obléhání Port Arturu, přičemž tamější válečné lodě budou vystaveny dělostřelecké palbě. Tichooceánské nyní provizorně velel kontradmirál V. K. Vitgeft, jelikož Makarovův nástupce kontradmirál Bezobrazov uvízl ve Vladivostoku, a Alexejev jak víme z ohrožené pevnosti uprchl. Váhavý Vitgeft se většinou podřizoval Stesslovým požadavkům, takže rozhodující slovo při obraně pevnosti připadlo armádě.

Vzhledem k nepříznivému vývoji situace na pozemním válčišti převládal názor, že nemá smysl čekat na připlutí posilové formace, a Tichooceánská má odplout do Vladivostoku, tím spíše že i Spojené loďstvo utrpělo citelné ztráty, a podařilo se opravit jednotky poškozené při přepadu Port Arturu. Mezi zastánce průlomu patřil i Alexejev, ale Vitgeft tvrdil, že Rusové mají vyčkat v Port Arturu, a o riskantní průnik se hodlal pokusit pouze tehdy, pokud bude bezprostředně hrozit prolomení pozemní obrany.

Obrázek
Pohled na Port Artur

Velitel Tichooceánské nakonec od místodržícího dostal 17. června rozkaz k odplutí, takže 23. června zvedlo její jádro kotvy a vyplulo na vnější rejdu, kde několik hodin vyčkávalo, nežli minolovky vytralují zdejší vody, a teprve ve 14. hod. vyplulo na moře. Akce však skončila neslavně, neboť jakmile se kolem 17. hod. na obzoru objevil nepřítel, Vitgeft vydal rozkaz k návratu, protože nevěřil, že se dokáže postavit nepřátelské flotile. Ruské lodě ve 22:00 připluly zpět na vnější rejdu, kde se staly cílem útoku japonských torpédovek. Ty odpálily 38 torpéd a nedosáhly žádného úspěchu, třebaže při odrážení jejich ataků opustil obrněnec SEVASTOPOL vytralovaný koridor a narazil na minu.

Ruský „flotovoděc“ návrat do Port Arturu odůvodnil přílišným rizikem a jeho postoj trefně vystihl F. Thiess: „Vitgeft si ovšem dobře uvědomoval velkou odpovědnost svého nového postavení, ale nesl jí, jako nese neobratný člověk drahocennou vázu - bojí se hlavně, aby jí nerozbil.“ Admirálův názor však sdílela většina jeho štábu a také velitelé jednotlivých plavidel, byť Alexejev byl opačného mínění a vykonával na Vitgefta setrvalý nátlak, protože Tichooceánské v ohroženém Port Arturu hrozila zkáza.

Obrázek
Místodržící Alexejev

Objektivně vzato, lze jistě chápat Vitgeftovy námitky, protože na trase mezi Port Arturem a Vladivostokem museli Rusové obeplout celý Korejský poloostrov a pohybovat se vodami kontrolovanými nepřítelem, a v Korejském průlivu, by se ocitli v blízkosti významných nepřátelských základen. Japonci navíc mohli do boje postupně vrhnout veškeré síly, kdežto Tichooceánská musela spoléhat pouze sama na sebe, a teprve v případě úspěšného průniku na Japonské moře, jí mohly podpořit křižníky z Vladivostoku.

Na druhou stranu bylo zřejmé, že naděje na včasný příjezd posil z Baltského moře je pramalá, neboť tzv. 2.Tichooceánská eskadra se formovala pomalu, tudíž bylo zřejmé, že Japonci mezitím obsadí vhodná postavení pro obléhací dělostřelectvo, jehož palba bude pro všechny zakotvené lodě představovat smrtelné ohrožení. Do sporu nakonec zasáhl samotný Mikuláš II., jenž 2. srpna Vitgeftovi nařídil probít se do Vladivostoku. Alexejevův telegram s carovou vůlí doručili do pevnosti teprve 7. srpna, kdy vývoj na pozemní frontě potvrzoval nejčernější obavy, protože Japonci koncem července, nehledě na děsivé ztráty, prorazili ruskou obranu v oblasti Zelených hor a nyní bušili do posledního vnějšího obraného pásma na Vlčích horách.

Obrázek
Admirál Vitgeft

Obsazení okolních výšin navíc Námořní brigádě umožnilo bombardování přístavu. První ostřelování proběhlo v neděli 7. srpna, kdy mj. 120mm granát zasáhl CESAREVIČE, zabil lodního telegrafistu a lehce zranil na noze admirála Vitgefta. Další dělostřelecký přepad se uskutečnil o dva dny později a tentokráte dvakrát zasáhli PERESVĚT zatímco RETVIZAN inkasoval dokonce sedm zásahů, které mj. způsobily průstřel levého boků. Otvorem se do trupu nahrnulo přes 400 tun vody, ale posádce se do rána podařilo průval provizorně zacelit, takže se obrněnec mohl účastnit průlomu naplánovanému na 10. srpen. Jeho rychlost ovšem nepřesahovala třináct uzlů, a v případě, že by jeho vodotěsné přepážky nevydržely zvýšený nápor, měl se RETVIZAN samostatně vrátit do Port Arturu.

Mnoho menších plavidel zůstalo v přístavu a pokusu o průlom se nemohl účastnit ani poškozený pancéřový křižník BAJAN, z něhož sejmuli některá středorážní děla a nainstalovali je na plavbyschopné obrněnce. Proto Vitgeftova sestava zahrnovala pouze šest bitevních lodí, čtyři chráněné křižníky, osm torpédoborců a nemocniční loď MONGOLIA řádně označenou velkými červenými kříži na bílých bocích. Navíc Tichooceánská předala velení pevnosti část lodních děl a její štáb poznamenal Vitgeftův defétismus, neboť admirál pronášel nevhodné poznámky a poraženectvím nakazil i řadu dalších důstojníků.

Naproti tomu Japonci disponovali hlavními silami Rengó kantai, neboť už delší dobu kalkulovali s možností, že se Rusové pokusí o průlom do Vladivostoku. Tógó kotvil s bitevními loděmi a pancéřovým křižníkem ASAMA u ostrova Round, a i zbytek jeho sil se nalézal v bezprostřední blízkosti (např. u Encourter Rock, na Elliotových ostrovů a v Dalném), přičemž před ruskou základnou hlídkovalo několik oddílů torpédovek a křižníky.

Obrázek
Posádka křižníku Nisšin

Celkem Tógó disponoval 4 bitevními loděmi, 1 starým obrněncem, 4 pancéřovými křižníky, 9 chráněnými křižníky, 18 torpédoborci a 31 torpédovkami, což mu nominálně zajišťovalo převahu nehledě na menší počet bitevních lodí. Skvěle připravené posádky se navíc vyznačovaly výtečnou morálkou a byly odhodlané raději padnout, než připustit průlom nepřátel z portarturské pasti do relativně bezpečného Vladivostoku.

Námořní bitvy však mívají překvapivý průběh a jejich výsledek nebývá podmíněn pouze kvalitou zúčastněných plavidel a posádek, ale i souhrnem víceméně náhodných okolností, s nimiž nelze předem kalkulovat, tudíž nelze říci, že Rusové byli předem poraženi, třebaže se Japonci nacházeli v nepoměrně lepší výchozí pozici. „Nesmrtelní usedají k soudu nad každou bitvou a váží na vážkách všechny síly zápasících - nejen zbraně, ale i ducha, jejich odvahu a chytrost. Všechna čest Vitgeftově poslušnosti, ale byl shledán lehčím.“ Napsal poeticky Thiess.

Tichooceánská začala vyplouvat na vnější rejdu 10. srpna 1904 asi ve 4:30, ale teprve o 4 hodiny později opustilo vnitřní kotviště poslední plavidlo a Rusové se vydali na širé moře. Vzhledem k jistotě střetu se silnějším nepřítelem se mohl velitel pokusit zvýšit odhodlání posádek povzbuzujícím signálem, ale Vitgeft nechal v 8:50 pouze vyvěsit nic neříkající sdělení: „Loďstvu oznamujeme, že Jeho Veličenstvo přikázalo odplout do Vladivostoku.“

Obrázek
Tichooceánská opouští Port Artur

V 10:30 doprovodné minolovky obrátily zpět do přístavu, když se s jádrem eskadry rozloučily signálem: „Bůh Vám pomáhej. Sbohem“ a Tichooceánská zamířila na jihovýchod. Na čele plul chráněný křižník NOVIK, za ním CESAREVIČ, v jehož kýlové brázdě se držely obrněnce RETVIZAN, POBĚDA, PERESVĚT, SEVASTOPOL a POLTAVA. Za hlavními silami následovaly křižníky ASKOLD, PALLADA a DIANA. přičemž sestavu uzavírala nemocniční loď MONGOLIA a torpédoborce se držely poblíž hlavních sil.

Poté, co se rozptýlila ranní mlha panovalo slunečné počasí s dobrou viditelností, takže na hlídkujících plavidlech jasně viděli ruské lodě plující nejprve rychlostí osmi a posléze deseti uzlů. Tógóa už kolem 6. hod. informovali, že se nepřítel pravděpodobně pokusí o průlom, načež vyhlásil pohotovost a Rengó kantai vyplula na moře. Zpočátku se v dohledu objevovaly pouze oddíly nepřátelských torpédovek a chráněných křižníků, jež nepředstavovaly přílišnou hrozbu a raději se držely mimo dostřel, ale na palubách ruských lodí se nenašel nikdo, kdo by nevěřil, že tato příznivá situace brzy pomine a Tichooceánskou čeká těžká bitva.

Obrázek
Mikasa

Vizuální kontakt navázali v 11:30, když na obzoru vynořily husté sloupce kouře vycházející z komínů japonských bitevních lodí, takže Vitgeft nechal krátce po poledni vyhlásit bojovou pohotovost. Obě formace pluly protiběžnými kursy; Tichooceánská zvýšila rychlost na třináct uzlů a NOVIK opustil místo v čele kolony a zařadit se mezi ostatní křižníky. Rychlejší Spojené loďstvo plulo rychlostí šestnácti uzlů a nacházelo se nalevo od ruských lodí. V čele se už z dálky vyjímala vlajková MIKASA a za ní dýmaly bitevní lodě FUDŽI, ASAHI a ŠIKIŠIMA, za nimiž se držely pancéřové křižníky KASUGA a NISŠIN.

Tógó nechal vyvěsit válečné vlajky a hodlal kolmo překřížil kurs nepřátelské eskadry a palbou na větší distanci vyřadit ruskou vlajkovou loď, čímž by Tichooceánskou donutil k návratu. Jenomže zjednodušeně řečeno, tento manévr špatně načasoval, jelikož jej od nepřítele dělila příliš velká vzdálenost. Ve 12:20 Japonci zahájili palbu na vzdálenost 80 kabelů, přičemž se zaměřili zejména na CESAREVIČE, ale Rusové zpočátku odpovídali pouze sporadicky, neboť si jejich lodě navzájem clonily.

Obrázek
Japonské lodní dělostřelectvo

Brzy však Vitgeft nechal provést obrat doleva a obě formace přešly na protiběžný kurs. Boj pokračoval a obě strany dosáhly několika zásahů. V této fázi bitvy začaly některé japonské bitevní lodě ostřelovat i ruské křižníky a cílem jejich palby se stal především ASKOLD, na němž vlála vlajka kontradmirála Rejcenštejna. ASKOLD brzy dvakrát inkasoval, takže Rejcenštejn zvýšil rychlost a vzdálil se z účinného dostřelu. Další japonské granáty dopadly na ruské obrněnce (zejména na CESAREVIČE), ale škody utrpěla i MIKASA, kde 305mm projektil zařádil mezi posádkou a vyřadil několik lehkých děl.

Kvůli ruskému úhybnému manévru minuly japonské lodě své protějšky v uctivé vzdálenosti, aniž by jim způsobily vážnější škody, a Tichooceánská se ocitla za záděmi japonských lodí. Rusové brzy opět změnili kurs a pokoušeli se zezadu obeplout nepřátelské hlavní síly a pokračovat v plavbě původním kursem. Pro Tógóa boj začal špatně, jelikož se ocitl v nevýhodné poloze, a kolona jeho obrněnců se vzdalovala od svých protivníků.

Proto nařídil současný obrat, což jeho 1. bojový oddíl bezchybně provedl, ale tento manévr způsobil, že MIKASA nyní plula na konci sestavy, což bylo nevýhodné postavení, protože vedení námořního boje vyžadovalo, aby se vlajková loď nacházela v čele kolony. Z tohoto důvodu za stálého boje zahájil sérii manévrů, aby se z nevýhodné pozice vymanil a jádro Rongó kantai přešlo s nepřítelem na paralelní kurs. Rusové mezitím také provedli několik změn kursu, aby se vyhnuli údajně spatřeným driftujícím minám, které se pro ně ukázaly jako výhodné, neboť do doby, než s nimi Japonci konečně přešli na souběžný kurs, získali značný náskok a boj museli přerušit.

Obrázek
Japonské bitevní lodě v akci

Mezitím se do bitvy zapojil japonský 3. bojový oddíl kontradmirála Dewy, jehož křižníky se zleva přiblížily k ruským hlavním silám, ale se zlou se potázaly. Sestavu Tichooceánské totiž uzavírala POLTAVA, jejíž starší dělostřelecký důstojník vyčkal až se nepřítel přiblíží na účinný dostřel, načež pancéřový křižník JAKUMÓ zasáhl 305mm projektil a Dewa se stáhl z dostřelu. První fáze bitvy skončila ve 14:30, a třebaže ani jedna strana neutrpěla větší ztráty, musíme překvapivě konstatovat, že vítězem se stali Rusové, třebaže jejich úspěch byl spíše dílem šťastné náhody, než promyšleného jednání, neboť Vitgeft se choval pasivně a velení přenechal náčelníkovi svého štábu kontradmirálu N. A. Matuseviči.

Japonci zdůvodňují Tógóovp počínání tím, že se zatím nepokoušel o rozhodující střet, jelikož se obával, aby Tichooceánská opět neobrátila k Port Arturu. Toto krkolomné vysvětlení je však patrně motivováno snahou omluvit chybu japonského národního hrdiny protože vzhledem k poměru sil Tógó neusiloval o zničení ruského loďstva, ale jeho úkolem bylo zabránit Tichooceánské v průlomu do Vladivostoku. Výsledek jeho snahy byl ovšem žalostný, neboť Rusové jej nechali daleko za sebou, a mezi jejich formací a cílovým přístavem se nalézaly pouze Kamimurovy křižníky střežící Korejský průliv, s nimiž by si dokázali poradit.

Obrázek
Mikasa pod palbou

To znamená, že kdyby protivníci pluli stejnou rychlostí, Spojené loďstvo by Tichooceánskou před soumrakem nedostihlo, a kdyby Rusové po setmění poslali do útoku torpédoborce, mohli při troše štěstí dosáhnout Vladivostoku. Naštěstí pro Tógóa pluly jeho lodě vyšší rychlostí, takže dostal možnost své selhání napravit.

V první fázi bitvy Japonci i přes velkou distanci mířili přesně. Na RETVIZAN dopadlo 11 projektilů, které dočasně vyřadily 2 děla ráže 152 mm a způsobily průstřel pravého boku. CESAREVIČ inkasoval 7 zásahů a i on utrpěl průstřel boku, kudy do podpalubí vniklo množství vody, takže museli náklon vyrovnat zatopením protilehlých oddílů. Další průstřel utrpěl vlajkový obrněnec v zadolodí a došlo i k poškození zadní dělové věže.

Na POLTAVĚ těžký projektil probil bok pod čarou ponoru a exploze dalších granátů vyrvala v zadolodí obrovský otvor nad úrovní vodorysky a došlo i k poškození strojů, což způsobilo pokles rychlosti. Ostatní plavidla zatím vážnějším škodám unikla; PERSVĚT inkasoval zásah 305 mm granátem, jenž zničil dělo střední ráže a SEVASTOPOL zasáhl těžký projektil do bočního pancíře. Naproti tomu Rusové třikrát zasáhli těžkými projektily MIKASU, který měl vážně poškozený stěžeň, dvakrát NISŠIN a jeden granát dopadl i na ASAHI a JAKUMÓ.

Obrázek
Admirál Tógó

Ruské lodě nyní nerušeně pluly původním kursem, ale optimismus ve Vitgeftově štábu brzdilo vědomí, že kvůli nižší rychlosti musejí najisto počítat s obnovením boje ještě před setměním. Proto důstojníci probírali různé varianty, přičemž např. od nadporučíka Kedrova zazněl návrh přeskupit Tichooceánskou do Dwarsovy linie, tak aby ruské lodě mohly na přibližujícího se nepřítele pálit ze všech zadních děl, ale admirál vyznávající krédo „našim úkolem není boj, nýbrž průlom“, všechny podněty zamítl. Někteří členové jeho štábu přitom chtěli poslat torpédoborce podporované rychlými křižníky k ataku na jádro Rengó kantai, čímž by se oddálil začátek druhé fáze bitvy, ale opatrný Vitgeft nesouhlasil a Matusevič později zrušil i plánovaný noční útok. Vitgeft pouze nařídil soustředit palbu na nepřátelskou vlajkovou loď a kontradmirál Rejcenštejn dostal možnost jednat podle vlastní úvahy.

Jádro Rengó kantai plulo paralelně s nepřátelskou formací a přibližovalo se takovou rychlostí, že Rusové ani nestačili dojíst pozdní oběd. Tógó se rozhodl obeplout Tichooceánskou z pravé strany, aby k obzoru klesající slunce ztěžovalo nepřátelským dělostřelcům zaměřování. Boj vzplál v 16.45, kdy se MIKASA dostal na úroveň POLTAVY, jež jej počastovala přesnou palbou z děl kalibru 152 mm. Protivníci se tehdy nalézali 45 mil severně od poloostrova Šan-tung, jenž dal této bitvě jméno.

Rychlejší japonské lodě se brzy dotáhly na úroveň Tichooceánské, takže oba soupeři mohli použít plné boční salvy. Podle Vitgeftova rozkazu se Rusové zaměřili na MIKASU, zatímco Tógó nenařídil koncentrovat dělostřelbu na jeden cíl, takže MIKASA a FUDŽI střílely na CESAREVIČE, ASAHI, ŠIKIŠIMA, NISŠIN a JAKUMÓ na POLTAVU, a KASUGA si vzal na mušku SEVASTOPOL. O něco později nařídil japonský admirál svým koncovým jednotkám přenést palbu na PERESVĚT, zatímco zbytek nadále pálil na CESAREVIČE, kolem něhož zvedaly dopadající granáty takové množství vody, že smáčela admirála a štábní důstojníky na spodním velitelském můstku.

Obrázek
Cesarevič

Vzdálenost mezi soupeři se zmenšila na několik mil a mocně dýmající obrněnce plující v kýlové linii připomínaly zástupy řvoucích titánů metajících po sobě obří balvany. Zkrácení distance přispělo ke zvýšení přesnosti, byť ruské kanonýry oslňovalo zapadající slunce a vítr proti nim hnal výstřelové zplodiny. V těžké situaci se ocitl MIKASA, na kterém zmlkla většina těžkých a středních děl, a průstřelem ve 178mm bočním pancíři na levém boku do podpalubí natekly stovky tun vody. Navíc v 17:35 zasáhl granát velitelský můstek, přičemž zranil několik důstojníků včetně námořního kapitána Izučiho, ale Tógó vyvázl bez úhony. Těžké chvíle zažívala i posádka ASAHI, který rovněž zaznamenal průstřel trupu a navíc oněměla jedna dělová věž.

Mnohem větší škody však utrpěla Tichooceánská eskadra, protože japonská rychlopalba byla vražedně přesná, byť tříštivotrhavé a tříštivé projektily neprobíjely silnější pancíře. Zato spolehlivě ničily nástavby, komíny, stěžně a veškerou lodní výstroj, přičemž nesčetné střepiny ničily i dálkoměry a optiku dělostřeleckých věží, což ztěžovalo práci ruským dělostřelcům stejně jako dusivé zplodiny uvolňované po výbuších šimózou plněných granátů.

Obrázek
Zásah na můstku Cesareviče

Nejhorší situace panovala na PERESVĚTU, který měl kvůli poruše ovládacích mechanismů vyřazenou čelní dělovou věž a v lodním trupu zelo několik otvorů. Jako nejvážnější se jevil průstřel pod čarou ponoru, který sice provizorně utěsnili, ale mezitím vniklo do lodi 450 tun vody. Na POLTAVĚ byla mimo provoz přední dělová věž a průvalem v pravoboku vnikala mořská voda do uhelných bunkrů. Také RETVIZAN měl znehybněnou jednu dělovou věž, ale nejvíce utrpěl CESAREVIČ, do jehož předního stěžně přibližně v 17:30 udeřil 305mm granát, jehož střepiny zabily či zranily 19 osob na spodním velitelském můstku včetně Vitgefta.

Vážné zranění utrpěl i Matusevič, jenž nabyl vědomí až po několika hodinách, takže Tichooceánská rázem přišla nejenom o velícího admirála, ale i jeho štáb. Vitgeftovo tělo bylo doslova rozmetáno, takže z něj později identifikovali pouze jednu noha. Velení obrněnce však apokalypsa na velitelském můstku nezasáhla a kapitán 1. stupně N. M. Ivanov se rozhodl vyčkat, jestli Matusevič nenabude vědomí, a zprávu o Vitgeftově smrti zatím nepředávat, takže CESAREVIČ nadále vedl Tichooceánskou původním kursem

Obrázek
Admirál Uchtomskij

Přestože se ruské lodě v krupobití granátů zdánlivě měnily v ohořelé a proděravělé vraky, neztratily bojeschopnost, neboť životně důležité mechanismy neutrpěly. Naopak, několik dalších japonských těžkých děl zmlklo, protože v jejich hlavních explodovaly špatně adjustované granáty, pročež na jejich straně střílelo pouze 12 těžkých děl, zatímco Rusové měli funkčních 17 kanónů ráže 305 a 254 mm. Navíc se blížil západ slunce, japonští dělostřelci padali únavou a tenčily se zásoby munice, takže znepokojený Tógó zvažoval možnost přerušení boje, aby v noční tmě provizorně opravili nejvážnější poškození, přeložili munici a následující den rozdělanou práci dokončili.

Zdálo se, že chrabře bojující Rusové ustojí i druhé střetnutí a bitva u Šan-tungu se zařadí mezi slavné kapitoly jejich námořnictva, jenomže nyní nastal okamžik, kdy jak píše Thiess nesmrtelní usedají k soudu, aby zvážili komu připadne palma vítězství. Otřesený Ivanov odešel do velitelské věže, kterou v 17:45 zasáhl 305mm projektil. Ano, střešní pancíř vydržel, ale průzory do nitra ocelové kobky pronikly střepiny, které se odrážely od stěn a masakrovaly její osazenstvo.

Ivanov byl vážně zraněn, ale osudové následky mělo poškození ovládání kormidla, kvůli čemuž CESAREVIČ ostře vybočil doleva a po opsání téměř celé kružnice ohrozil PERESVĚT a POLTAVU. Vitgeft vydal před bitvou rozkaz, aby ostatní jednotky kopírovaly manévry vlajkové lodě, takže velitelé RETVIZANU a POBĚDY nerozpoznali, že je CESAREVIČ neovladatelný, a pravý stav věcí odhalili teprve ve chvíli, kdy se stočil téměř do protisměru, a pokusili se přejít na původní kurs. Rozvratu bojové formace však nešlo zabránit, takže na CESAREVIČI zastavili stroje a ostatní obrněnce jej kryly před eventuálními torpédovými útoky, přičemž se staly snadným terčem pro japonské dělostřelce.

Obrázek
Bitevní loď Retvizan

Nadějně se vyvíjející bitva byla ztracena a Tichooceánské nyní hrozila naprostá zkáza. Na neovladatelném CESAREVIČI převzal velení kapitán 2. stupně Šunov, jenž předal velení kontradmirálovi P. P. Uchtomskému. Ostatní obrněnce sice v boji pokračovaly, ale protože si nyní vzájemně překážely, byla jejich palba pramálo účinná, čehož využil Tógó k překřížení kursu potácející se nepřátelské formace a na krátkou distanci zahájil palbu cílenou především na CESAREVIČE a PERESVĚT.

V této kritické situaci se velitel RETVIZANU kapitán 1. stupně E. N. Sčensnovič pravděpodobně domníval, že má převzít velení, a proto vyvěsil signál „následujte mě“ a nasměroval klounem opatřenou příď na japonské obrněnce. Jeho loď následovala pouze POBĚDA, ale její velitel si všiml signálů z CESAREVIČE, které předávaly velení Uchtomskému, takže přešel na původní kurs, tudíž osamocený RETVIZAN na sebe stáhl palbu téměř celého Spojeného loďstva.

Japonci se brzy zastříleli a střepina zranila Sčensnoviče, což jej přimělo ve vzdálenosti 17 kabelů beznadějný podnik ukončit a zamířit k Port Arturu. Mezitím pokračovaly zmatky ve velení, protože Uchtomskij sice nechal vyvěsil signál „následujte mě“ a pokoušel se zformovat ruskou sestavu, ale většina velitelů jej přehlédla, protože kvůli zničenému signálnímu postu vyvěsili patřičné vlajky na velitelském můstku.

Obrázek
Admirál Rejcenštejn

Za této situace převzal iniciativu velitel oddílu křižníků kontradmirál Rejcejnštejn, který rychlostí dvaceti uzlů zamířil na jih s úmyslem probít se mezi japonskými křižníky a uniknout do Vladivostoku. V jeho kýlové brázdě se však hnal pouze NOVIK, kdežto PALLADA a DIANA zůstaly v blízkosti bitevních lodí. ASKOLD a NOVIK se utkaly s přesilou osmi křižníků, ale ruské lodě využily své vysoké rychlosti a podařilo se jim uniknout.

Uchtomskij nakonec přeci jenom obnovil bojovou sestavu, ale protože řada bitevních lodí byla vážně poškozena, dospěl - v rozporu s Vitgeftovými instrukcemi - k názoru, že před totální zkázou může Tichooceánskou zachránil toliko návrat do Port Arturu. K Uchtomskému se po opravě kormidla přidal CESAREVIČ, DIANA a PALLADA, MONGOLIA a později i několik torpédoborců.

Obrázek
Závěr bitvy u Šan-tungu

Kolem 19. hod. zahalil Žluté moře soumrak a Tógó zamířil o ostrovu Cušima, aniž by se pokoušel dorazit poškozené ruské lodě. Jako oficiální příčina je udáván nedostatek munice, které Japonci spotřebovali 63 % (Rusové pouze 35,5 %), ale hlavní důvod patrně spočíval v neochotě riskovat v noční tmě citelné ztráty, když zmařením pokusu o průlom dosáhli hlavního cíle.

Ruské torpédoborce zpočátku pronásledovaly ustupující Spojené loďstvo, ale brzy se odklonily na jih, čímž ztratily kontakt s nepřítelem, takže unavené japonské posádky čekala klidná noc, což se nedá konstatovat a jejich protějšcích. Poté, co hlavní síly Rengó kantai vyklidily bojiště, a Žluté moře zahalila temnota, čekal těžce zkoušenou Tichooceánskou souboj s formacemi torpédových plavidel. Tyto útoky však kupodivu nebyly vedené s očekávanou razancí, takže Rusové neutrpěli žádné ztráty a sami poškodili torpédoborce ASAGIRI a MURAKUMÓ a torpédovky 27, 38, 58 a 65.

Obrázek
Oprava bitevní lodě Mikasa

Japonské ataky však znovu rozvrátily ruskou sestavu a mnoho plavidel ztratilo kontakt s vlajkovou lodí, a protože navigační přístroje vzaly během bitvy zasvé, museli se důstojníci orientovat podle hvězd. Většina velitelů se rozhodla odplout do neutrálních přístavů, takže Uchtomskij do Port Arturu přivedl pouze bitevní lodě PERESVĚT, POBĚDA a POLTAVA, které doprovázel toliko torpédoborec VLASTNYJ. Na základnu posléze na vlastní pěst dorazily SEVASTOPOL a RETVIZAN, křižník PALLADA, torpédoborce VINOSLIVIJ a BOJKIJ a MONGOLIA, ale NOVIK dopadli při pokusu o průlom do Vladivostoku Japonci, a torpédoborec BURNYJ zničila vlastní posádka. Zbývající lodě nechaly jejich velitelé internovat v německých, francouzských a čínských přístavech, což znamená, že třebaže Tichooceánská v boji neztratila žádnou jednotku, byla fatálně oslabena a neměla dost sil k dalšímu pokusu o průlom.

Použité zdroje pro sérii Rusko-japonská válka:
Brož I.: Pearl Harbor. Vydalo Otovo nakladatelství 2011.
Brož. I: Promarněné vítězství; Rusko-japonská válka 1904-1905. Vydalo nakladatelství Epocha 2008.
Царьков А.: Русско-японская война 1904-1905; Боевые действия на море. Vydalo nakladatelství Экспринт 2005.
Дискант Й.: Порт-Артур 1904. Vydalo nakladatelství АСТ 2003.
Dyskant J. Michalek A.: Port Artur, Cuszima 1904-1905. Varšava 2005.
Егорьев В.: Операции владивостокских крейсеров в русско-японскую 1904-1905 гг. Vydalo nakladatelství Арлингтон 2009.
Грибовский В.: Российский флот Тикого океана 1895-1905; История создания и гибели. Moskva 2004.
Гущин А. Русская армия в войне 1904-1905; Историко-антропологическое исследование влияния взаимоотношений военнослужащих на ход боевых действий. Vydalo nakladatelství Реноме 2014.
Hara T.: Nepotopitelný kapitán; Námořní bitvy v Tichomoří 1941-45 očima kapitána japonského torpédoborce. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2013.
Hoyt E.: Tři vojevůdci; Togó, Jamamoto, Jamašita. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1996.
Hrbek I.: Na mořích a oceánech. Vydalo nakladatelství Panorama 1989.
Hynek V. Klučina P.: Válečné lodě (2) Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1986.
Jelínek M.: Rusko-japonská válka; Port Artur 1904-1905 (1,2, ). Vydalo nakladatelství akcent 2010-12.
Jelínek M.: Válečné námořnictvo za povstání boxerů v Číně 1900-1901. Vydlo nakladatelství Kanon 2012.
Капитанец И.: Флот в Русско-японской войне и современность.Vydalo nakladatelství Вече 2000.
Klecanda J.: Válka rusko-japonská slovem i obrazem (1,2). Vydalo nakladatelství Česká grafická akciová společnost Unie.
Kol. autorů: Dějiny Koreje. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 2001.
Kol. autorů: Вооруженные силы Японии История и современность. Moskva 1985.
Kol. autorů,: Русско-японская война 1904-1905 (1,3,6,7); Работа исторической комиссии по описанию действий флота в войну 1904-1905 при Морском Генеральном Штабе. Petrohrad 1912-1917.
Kol. autorů: Тихоокеанский флот России 1731-2006. Дальнаука 2006.
Kol. autorů: Вооруженные силы Японии История и современность. Moskva 1985.
Kol. autorů: Описание военных действий на море в 37-38 гг. Мейдзи (1904-1905). Vydalo nakladatelství АСТ 2004.
Krištofová V.: Pod vycházejícím sluncem; Japonsko-korejské vztahy v průběhu 19. a 20. století. Vydalo nakladatelství Epocha 2018.
Kovařík J.: Cušima; Poslední bitva rusko-japonské války na moři. Vydalo nakladatelství Akcent 2012.
Мартин К.: Русско-японская война 1904-1905. Vydalo nakladatelství Центрполиграф 2003.
Мельников Р.: Цесаревич (1); Эскадренный броненосец 1899-1906.Petrohrad 2002.
Мельников Р. : Броненосцы типа Бородино. Vydáno v r. 1996.
Мещеряков А.: Император Мэйдзи и его Япония. Moskva 2009.
Metlička D.: Rusko-japonská válka 1904-1905. Diplomová práce 2017 dostupná online
Нозиков Н.: Японо-китайская война 1894-1895 гг. Moskva 1939.
Широкорад А.: Падение Порт-Артура. Vydalo nakladatelství АСТ 2003.
Широкорад А.: Япония Незавершенное соперничество. Vydalo nakladatelství Вече 2003.
Шишов А.: Россия и Япония; история военных конфликтов. Vydalo nakladatelství Вече 2000.
Šnajder B.: Tisíc tváří odvahy. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Thiess F.: Cušina. Vydala nakladatelství Fr. Borový 1941.
Золотарев В. Козлов Й.: Русско-японская война 1904-1905; Борьба на море. Vydalo nakladatelství Наука 1990.
Художественный альбом Маньчжурия (Русско-японская война) издание А. В. Мартинова. Petrohrad 1906.
Морская коллекция 2015/5.
Okrety Wojenne; nuner specjalny 43.

http://www.samoupravlenie.ru/partur.php
http://tsushima.su/RU/warsru/riwru/rjws ... ort-artur/
http://jpninfo.com/53288
http://www.allworldwars.com/Russian-Jap ... /japanwar/
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4077
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945 č. 46

Příspěvek od jarl »

Součástí námořních událostí z tohoto období rusko-japonské války je i neúspěšná snaha Japonců zablokovat ruské loďstvo v Port Arturu potopením starších parníků. A právě tehdy japonské námořnictvo získalo svého prvního gunšína (válečného boha), kterým se stal poručík Takeo Hirose zabitý 20. března 1904 ruskou dělostřeleckou palbou na palubě jedné z barážních lodí. Zásah dělostřeleckého granátu mu utrhl hlavu, kterou vylovili Japonci, zatímco trup později pohřbili Rusové. Admirál Tógó jeho hlavu i s vylíčením Hiroseho hrdinství poslal do Tokia, načež císař Mucuhito následně Hiroseho prohlásil za novodobého gunšina a jeho ostatky byly s velkou slávou uloženy před svatyní v Jasukuni. O tom, že se tehdy jednalo o mimořádnou poctu svědčí fakt, že japonské námořnictvo na další gunšiny čekalo až do r. 1941, kdy za ně byli prohlášení členové miniponorek zahynuvších při útoku na Pearl Harbor.

ObrázekxxxObrázek
Poručík Hirose a jeho bezhlavý trup v držení Rusů
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Odpovědět

Zpět na „Asie, Japonsko a Čína 1931 - 1945“