Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945 č. 45

Moderátoři: michan, jarl, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4077
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945 č. 45

Příspěvek od jarl »

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945 č. 45
aneb
Japonská zahraniční expanze do roku 1922
Obrázek
Rusko-japonská válka
Japonsko na cestě k válce
Jak již bylo řečeno Nippon přikročil k přípravě na konfrontaci s Ruskem bezprostředně po skončení čínsko-japonské války, o čemž svědčí enormní růst zbrojních výdajů, které každoročně spolykaly téměř 50 % státního rozpočtu, a do r. 1903 činily 773 milionů jenů. Tento vývoj kvitovali majitelé zahraničních zbrojovek, neboť např. Krupp od nich získal zakázky za 70 milionů marek. Jistě, část těchto výdajů Japonci hradili z postupně splácené čínské kontribuce, a svým dílem přispěli i uvědomělí občané a velké firmy, ale přesto v tomto období nebezpečně vzrostl státní dluh, neboť samotné Spojené státy Nipponu poskytly půjčku v přepočtu 500 milionů rublů. „Japonsko, jež v přílišném chvatu, aby vyrovnalo se Evropanům, nedovedlo udržeti v rovnováze své příjmy s vydáním, dospělo konečně tam, kam přicházejí lidé, již žili nad své prostředky a jimž nechce se obmeziti - totiž k hazardu.“ Psal škodolibě Klecanda. „Když totiž rozpočet roku 1901 dosáhl závratné výše 277 milionů jenů, politikové a národní hospodáři začali nacházeti jediné východisko ze zoufalé situace - v hazardní hře, kterouž jest válka s Ruskem.“

Obrázek
Císař Mucuhito a jeho hlavní zahraniční podporovatelé na dobové karikatuře

Ano, jako nejspolehlivější způsob umoření státního dluhu se jevila vítězná válka, která otevře cestu k vytoužené prosperitě, což v praxi znamenalo, že národ úroky zahraničním bankéřům splácel vlastní krví, a navíc předpoklad, že válečné náklady nakonec zaplatí poražená strana, tentokrát nevyšel. Japonská vláda od počátku kalkulovala, že konfrontace s Ruskem bude pro syny Nipponu tíživým břemenem, a systematicky obyvatelstvo přesvědčovala, že tato oběť je nezbytná a dalším generacím přinese nebývalý blahobyt. K tomu účelu ve všech prefekturách působily militantní organizace jako Antiruská liga či Společnost pro silnou zahraniční politiku, a o nutnosti války obyvatelstvo horlivě přesvědčoval i zdejší tisk, přičemž např. v listu Kokumi na čtenáře opakovaně útočily titulky: „Železo, oheň, krev!“

Přesto se našli i odpůrci války jako kupř. protestantský spisovatel Kanzó Učimura, kteří se zformovali kolem křesťanského listu Heimin šimbun, a svůj postoj nezměnili ani po vyhlášení nepřátelství. To v zemi zachvácené vlnou národního šovinismu vyžadovalo osobní odvahu a o tom, že se za této situace nevyplácí vybočovat z řady, se přesvědčila i básnířka Akiko Josano. Ta napsala dílko „Neumírej“ věnované bratrovi bojujícímu u Port Arturu, což u národa vychovávaného ve víře, že padnout za císaře patří mezi největší ctnosti, vyvolalo pobouření.

ObrázekxxxObrázek
Vůdcové Antiruské ligy a básnířka Josano

V předválečném období se otevíraly školy ruštiny, generální štáb měl k dispozici podrobné mapy budoucího válčiště a zejména do Mandžusku, Přímoří a na Sibiř se v převleku za kupř. číšníky či holiče vydali japonští agenti s úkolem shromažďovat zpravodajské informace všeho druhu. Zdejší rozvědka dokázala infiltrovat i nejvyšší patra ruské společnosti včetně Generálního štábu, což dokládá získání složení Mendělejevova bezdýmého střelného prachu. Tokio bylo skvěle informováno i o situaci v centrálním Rusku (zejména o stavbě válečných lodí), kde právě klíčilo otrávené semínko socialistické revoluce, což vyslaní agenti nejenom zaznamenali, ale Japonsko investovalo nemalé prostředky i do podpory nejrůznějších revolučních živlů bojujících za svržení carismu.

Pomocnou ruku Nipponu opět podali Britové, takže např. S. Reilly před válkou shromažďoval informace o opevněních Port Arturu, a po zahájení bojů si britský válečný korespondent L. James pronajal bárku HAIMUN ke sledování dění před Port Arturem, na jejíž palubě pobýval i japonský zpravodajec informující tokijskou centrálu o všem, co se v okolí této námořní základny událo.

Obrázek
Dějiště rusko-japonské války

Branná povinnost byla organizována stejným způsobem jako v časech čínsko-japonské války, ale vzhledem k trojnásobnému nárůstu ozbrojených sil podstatně navýšili počet divizních okruhů. Japonci už v lednu 1904 zahájili skrytou mobilizaci a shromáždili i dostatek transportních parníků pronajatých od zdejších rejdařství. V armádě k prvnímu lednu 1904 sloužilo 8082 důstojníků a 142 663 poddůstojníků a vojáků, kteří disponovali 684 děly a 147 kulomety. Každá divize představovala vojenské těleso zahrnující přes 13 000 bojovníků, několik tisíc nosičů, zhruba 800 koní a 36 děl. Generální štáb určil pro nasazení v Koreji a Mandžusku 5 armád, přičemž každá se měla skládat z 3-4 divizí a několika pěchotních brigád. Velkou předností bylo početné polní i horské dělostřelectvo schopné přesné rychlopalby, ale Japonci zpočátku nepoužívali kulomety a jejich jezdectvo se nevyrovnalo ruským kozákům. Kulomety se však na frontu dostaly už v létě 1904 dostaly a jezdectvu stejně na moderním válčišti zvonila hrana, takže jeho úloha při velkých střetech byla podružná.

Obrázek
Japonští vojáci

Japonští vojáci byli vysoce disciplinovaní a dobře trénovaní, takže jim nečinily potíže dlouhé přesuny, přičemž je třeba vyzvednout bojovou morálku získanou ideovou průpravou od dětských let. Důstojník pro ně představoval císařova zástupce, takže vydaný rozkaz měl stejnou váhu jako by vyšel z úst samotného Syna nebes, ale přesto se zdejší voják nestal bezduchým automatem, a když před Port Arturem jeho strádání přesáhlo hranici možností, docházelo k odmítání poslušnosti.

Základní zbraní byla 5ranná opakovací puška Arisaka vzor 1897 (podle zdejšího značení vzor 30) ráže 6,5 mm. Menší ráže vedla ke zmenšení hmotnosti střely, což byla pro subtilní Asiaty výhoda, ale zákonitě došlo i ke snížení přesnosti palby na větší distanci, byť oficiálně se uvádí možnost mířené střelby až na vzdálenost 2400 m. Z kulometů zavedli upravený systém Hotchkiss vzor. 1897 ráže 6,5 mm s vysokou kadencí a v dělostřelectvu dominovaly 75mm kanóny Arisaka vzor 1898 s dostřelem 4800 m, jejichž odlehčená horská verze s větším náměrem pálila na distanci 4300 m, ale Japonci objednali i Kruppovy houfnice ráže 120 a 150 mm.

Velkou předností japonského důstojnického sboru (i mobilizovaných záložníků) se stala zkušenost z čínsko-japonské války a znalost bojiště, jelikož operace se vedly ve stejném prostoru kudy japonské vojska vítězně pochodovala před deseti lety. Vedoucí pozice sice stále zastávali bývalí samurajové z knížectví Čóšú, ale stoupal podíl důstojníků rekrutujících se z neprivilegovaných vrstev a potomků přivrženců šógunátu, kterým vojenská kariéra nabízela dobré společenské uplatnění. Velkým lákadlem pro mladíky z chudších poměrů byl fakt, že vojenská (i námořní) akademie každoročně umožňovala určitému množství posluchačů studium na státní náklady, takže se o tato místa u přijímacích zkoušek každoročně strhl boj mezi uchazeči ze všech koutů země.

Obrázek
Ruský a japonský voják a jejich výzbroj

Mezi její posluchače patřil i budoucí „Malajský tygr“ Tomojuki Jamašita narozený na ostrově Šikoku 8. listopadu 1885 v rodině venkovského lékaře. Na základní škole sice patřil k nejhorším, ale jakmile nastoupil na střední školu Kainan, svůj přístup radikálně změnil. Japonští středoškoláci procházeli tvrdou fyzickou průpravu, takže kromě dlouhých pochodů absolvovali i výcvik v tradičních bojových uměních, a v létě podstupovali boje se studenty ostatních škol.

Že se nejednalo o klukovské škádlení ve stylu románové „Knoflíkové války“ dokazuje skutečnost, že chlapci bojovali pod velením armádních důstojníků a používali i střelné zbraně, byť samozřejmě se slepými náboji. Vojácký život Jamašitu zaujal natolik, že se v r. 1900 zapsal ke studiu na kadetní škole v Hirošimě, kde patřil mezi nejlepší, tudíž rok před zahájením rusko-japonské války složil přijímací zkoušky na vojenskou akademii v Tokiu, ale k jeho zklamání válka skončila dříve, než studium ukončil, tudíž zatím nedostal příležitost osvědčit věrnost Nipponu na bitevním poli.

Obrázek
Tomojuki Jamašita

Japonský důstojnický sbor se na válku připravil lépe než ruský, a třebaže i v císařské armádě vznikaly nejrůznější animozity a třenice, zdejší vojevůdci nepřipustili, aby vzájemné antipatie ovlivnily průběh bojových operací a zatím se dařilo potlačovat i řevnivost mezi armádou a námořnictvem. Zdejší vojenství však mělo své limity, a jakmile se Nogiho armáda ocitla před opevněným Port Arturem, nezmohl se velící generál na nic lepšího, než opakované bodákové útoky končící děsivými ztrátami.

Japonci své plány dodnes nezveřejnili, ale lze je predikovat z průběhu války. 1. armáda měla po vytlačení nepřátelských sil za řeku Ja-lu přeměnit Zemi jitřní svěžesti v bezpečné zápolí pro operace na rozhodujícím válčišti, zatímco 3. armáda by v nejkratším možném termínu dobyla Port Artur. Mezitím měly ostatní armády porazit hlavní nepřátelské síly a obsadit Mandžusko, které by představovalo zástavu pro budoucí mírové rozhovory. Po pádu Port Arturu plánovali vyslat do Mandžuska i 3. armádu, čímž měl počet sil nasazených na tomto směru dosáhl čísla 375 000 mužů, načež by Japonci postupně poráželi i sbory přiševší na Dálný východ z centrálního Ruska. Pokud to situace dovolovala, počítalo se i s přenesením válečných operací do Přímoří, Ussurijské oblasti a na Sachalin.

Obrázek
Japonský voják v letní uniformě

Japonci znali propustnost Sibiřské dráhy, takže věděli, že musí válku rozhodnout dříve, než Kuropatkinova armáda nabobtná v nepřemožitelný kolos. Aby dosáhli převahy na hlavním válčišti, střežily mateřské ostrovy jednotky teritoriální armády, zatímco na Formose zůstaly pouze slabé zajišťovací oddíly. Alfou a omegou jejich plánu představovalo dobytí Port Arturu (doslova za každou cenu), což zároveň zaručovalo i zánik ruských námořních sil, přičemž očekávaná 2. Tichooceánská eskadra by zároveň ztratila operační základnu.

Třebaže mobilizovaní vojáci rozdávali dětem hliněné makety hlav nepřátelských vojáků a slibovali, že jim po návratu přinesou skutečné kozácké hlavy, navenek konfrontace s Ruskem představovala pro vládu prostředek, kterak dokázat světu, že se poddaní císaře Mucuhita mohou (na rozdíl od Rusů) počítat mezi civilizované národy vyznávající evropské hodnoty. To podle Meščerjakova vedlo i k absurdním tvrzením, že Japonci „mají pod žlutou kůží bíle srdce, kdežto Rusové pod bílou kůží žluté srdce“, což mělo symbolizovat boj civilizace s diktaturou.

Obrázek
Válečný korespondent Victor Bulla

Masakr z Lü-šunu se nesměl opakovat, takže důstojníci podřízeným zdůrazňovali, aby nedocházelo k násilnostem vůči civilnímu obyvatelstvu, a i k přemoženým nepřátelům se synové Nipponu měli chovat podle mezinárodních regulí. A protože ve zdejší armádě se o rozkazech nediskutovalo, Japonci se zajatci po celou válku jednali slušně, takže měli dostatek jídla a zraněným se dostalo zdravotní péče.

Naopak zahraniční válečné korespondenty, zvyklé se pohybovat v bojové zóně v podstatě podle vlastního uvážení (a samozřejmě na vlastní nebezpečí), čekalo nepříjemné překvapení. O tom se přesvědčil i mladý Jack London, jehož ještě před zahájením války v Japonsku zadrželi pro podezření ze špionáže, a v létě 1904 jej po rvačce s japonským čeledínem uvěznili podruhé, přičemž za jeho propuštění musel orodovat prezident Roosevelt. Velící generálové reportéry na frontu nepouštěli a ti byli odkázáni pouze na oficiální sdělení, a když už k tomu dostali příležitost, bylo zřejmé, že Japonci zástupcům „sedmé velmoci“ předvádějí zinscenované představení.

Jednu z mála výjimek učinili při bitvě u Liao-jangu, kde W. Maxwell z listu Daily Mail působivě vylíčil nástup Japonců: „Náhle se pole obrovské kukuřice a prosa zahýbala jakoby čerstvým větrem. Ale žádný vítr se nezvedal na černém horizontu. Přes údolí se mihlo několik stínů připomínajících duchy. Nejprve jich byl tucet, potom legie a nakonec se zdálo, že všechny hřbitovy okolních městeček vydaly své mrtvé a armáda stínů pochoduje porostem. (…) Pohybovali se rychle a mlčky až dosáhli úpatí výšin. Potom klouzali rychle vzhůru stále ještě v mlčení. Třeskl výstřel, ale lidský příliv se zvedal ze země a stoupal výš s nezadržitelnou zuřivostí. Nic nedokázala zarazit tuto ocelovou vlnu.“

Obrázek
Bitevní loď Mikasa

Japonské válečné kalkulace vycházely z předpokladu získání kontroly nad námořními komunikacemi nejenom kvůli nutnosti zásobování statisíců vojáků v Koreji a Mandžusku, ale i kvůli závislosti Nipponu na spojení se zahraničím. Jestliže v r. 1890 činila hodnota japonského importu necelých 82 milionů jenů, o deset let později už 287 milionů a v posledním předválečném roce 317 milionů. Největší položky připadly na dovoz bavlny, železa s ocelí, ropných produktů a rýže, ale do země putovaly i další potraviny, stroje, léčiva a řada jiných produktů. Největší importéry představovaly Britské impérium, USA, Čína, Francie se svými koloniemi a Nizozemské državy ve východní Asii, přičemž zdaleka nejvýznamnějšími japonskými obchodními přístavy byly Jokohama a Kóbe. V Nipponu nebyly žádné větší zbrojovky, tudíž i většinu zbraní a munice kupovali v Evropě a USA, přičemž podvázání dovozu by zákonitě vedlo ke zhroucení ostrovní ekonomiky a vyhladovění přelidněné Země vycházejícího sluce. Kvůli vzrůstající námořní přepravě se rychlým tempem rozvíjela stavba obchodních lodí, takže už v r. 1901 činila souhrnná tonáž zdejších parníků 577 000 BRT a během rusko-japonské války vlastnili 1299 parníků o prostornosti necelých 790 000 BRT.

Nutnost zajistit spojení s obsazenými korejskými přístavy a zámořím vyžadovala nasazení silné floty, na jejíž budování vyčlenili mj. 90 % čínské kontribuce. Třebaže se pohrobkové učení francouzské Mladé školy snažili prezentovat bitvu u ústí Ja-lu jako potvrzení jejich myšlenek, Japonci v souladu s Mahanovými a Colombovými názory usoudili, že námořní nadvládu lze vybojovat pouze nasazením kapitálních jednotek. Proto už v r. 1895 přijali námořní program zahrnující stavbu čtyř bitevních lodí a šesti pancéřových křižníků, přičemž tento plán záhy prohlásili za nedostatečný a objednali další jednotky (zejména křižníky a torpédoborce).

Obrázek
Ministr námořnictví Gombei Jamamoto

Modifikovaný program předpokládal do deseti let čtyřnásobné zvětšení tonáže válečného loďstva, což si vyžádalo uvolnění obrovských prostředků. Výdaje na námořnictvo spolykaly v období 1897-99 třetinu státního rozpočtu a celkem na tyto účely do r. 1905 vynaložili přes 213 milionů jenů. Japonci původně předpokládali, že v domácích loděnicích postaví jednu bitevní loď a dva pancéřové křižníky, ale ukázalo se, že zdejší podniky stále nejsou schopné realizovat jednotky této velikosti, tudíž je objednali v zahraničí. Nejlukrativnější kontrakty podepsali majitelé britských podniků (mj. čtyři bitevní lodě a stejný počet pancéřových křižníků), ale na své si přišli i akcionáři francouzských, německých a amerických loděnic.

Plán oficiálně prezentovali jako desetiletý, což vedlo Rusy k mylnému závěru, že válka nevypukne před r. 1905, ale ve skutečnosti počítali, že bude v hlavních bodech splněn už v r. 1903. Ačkoli si jeho naplnění vyžádalo na zdejší poměry enormní částky, Japonsko počátkem 20. století ještě od Argentiny odkoupilo dva rozestavěné pancéřové křižníky a v r. 1903 si v Británii objednalo stavbu dvou na svoji dobu obrovských bitevních lodí třídy KAŠIMA, které však už do války nezasáhly.

Obrázek
Velitel Spojeného loďstva Heihačiró Tógó

Spojené loďstvo (Rengó kantai) na přelomu ledna o února 1904 disponovalo 157 jednotkami o souhrnném výtlaku 284 098 tun a velel mu viceadmirál Heihačiró Tógó. Organizačně se dělilo na tři uskupení a po mobilizaci jeho uniformu oblékalo 2100 důstojníků a asi 35 000 poddůstojníků a řadových členů posádek. Hlavní základnou bylo Sasebo, a vzhledem k tomu, že část prostředků v uplynulých letech použili na zvelebení přístavů, disponovalo řadou dobře opevněných a výtečně vybavených bází.

Základ tvořily moderní bitevní lodě MIKASA, ASAHI, ŠIKIŠIMA a HACUSE, dále dvě o něco starší leč stále vyhovující FUDŽI a JAŠIMA, a staré kořistní obrněnce ČINJEN a HAIJEN, přičemž značnou sílu představovalo i 7 pancéřových a 14 chráněných křižníků. Do stavu náleželo i 19 torpédoborců, 72 torpédovek, řada dělových člunů, jednotek pobřežní obrany a dalších lodí. Po zahájení bojů flota zrekvírovala i 207 parníků, které sloužily zejména jako pomocné křižníky a transportní plavidla.

Obrázek
Obrněnec Činjen

Většinu admirálských postů zastávali osvědčení válečníci z čínsko-japonské války, ale na svoji příležitost čekali i zástupci nejmladší důstojnické generace, mezi nimiž nechyběl ani pozdější strůjce útoku na Pearl Harbor Isoroku Jamamoto, nesoucí až do roku 1916 rodné příjmení Takano. Budoucí japonský národní hrdina se narodil 4. dubna 1884 ve vesnici Kušigun Sonšomura na ostrově Honšú poblíž města Nagaoka. Jeho otec - bývalý samuraj a příznivec šógunátu - se živil jako učitel na zdejší škole, a rád svému sedmému synovi vyprávěl příběhy o slavných válečnících, což v něm podnítilo zájem o historii a vojenství.

Po absolvování střední školy v Nagaoce nastoupil šestnáctiletý Isoroku na Námořní akademii v Etadžimě. Japonci si za vzor vytkli britské Královské námořnictvo, což - kromě nošení uniforem a distinkcí britského střihu - pro budoucí důstojníky znamenalo projít tvrdou tělesnou průpravou, jež je měla připravit na výkon náročné služby. Mladíci v letních měsících denně trávili několik hodin plaváním a i na břehu jejich životy svazovala přísná pravidla. Kadeti nesměli kouřit, pít alkohol ani chodit za děvčaty, a navíc čelili brutální šikaně starších spolužáků.

Obrázek
Důstojníci z obrněnce Činjen

Každé provinění mělo za následek tvrdý trest a Tamaiči Hara o svých trpkých zkušenostech napsal: „Když byl nějaký nováček vybrán k disciplinárnímu potrestání, všichni ostatní studenti z jeho čety se postavili do řady a každý dostal jednu ránu. Tomuto unikátními udržování disciplíny, před kterým nebylo úniku, podléhali všichni nováčci. Každou neděli se jich všech 180 shromáždilo na přehlídkové ploše a museli stát čtyři nebo pět hodin v pozoru na žhavém slunci. Instruktoři a jejich „asistenti“ z vyšších ročníků nás sledovali a vydávali povely. Hodiny této nedělní lekce byly téměř neustále prokládány bitím pěstí.“ Isoroku se tvrdým poměrům přizpůsobil, a když akademii v r. 1904 ukončil, umístil se jako sedmý nejlepší. Tou dobou už zuřila válka s Ruskem a mladého důstojníka umístili na pancéřový křižník NISŠIN, kde v bitvě u Cušimy prožil bojovou premiéru.

Japonský plán na vedení námořních operací předpokládal zničení Tichooceánské eskadry dříve, než se spojí s posilovou formací, a byť i jej můžeme pouze vydedukovat na základě rozboru námořní kampaně, je velmi pravděpodobné, že počítal s překvapivým nočním útokem na ruské loďstvo. Ten měly provést torpédoborce, zatímco po rozednění by na poškozené lodě udeřily hlavní síly Spojeného loďstva a těžkými kanóny dokonaly dílo zkázy započaté během noční tmy torpédy. Následně měla Rengó kantai zablokovat zbytek Tichooceánské v Port Arturu, což by z Nipponu učinilo vládce Žlutého moře, zatímco část sil chránila plavební trasy v oblasti Korejské úžiny. Po vybojování námořní nadvlády musela flota zajistit výsadek na Liao-tungském poloostrově a až do pádu Port Arturu podporovat armádní síly útočící na tuto klíčovou námořní základnu.

Obrázek
Křižník Icukušima

Od samého počátku šlo o riskantní závod s časem, jelikož protivník mohl na bojiště přisunout velké posily, zatímco námořnictvo nemělo takřka žádné rezervy. Ano, na Dálný východ z Itálie směřovaly pancéřové křižníky KASUGA a NISŠIN, ale domácí loděnice do konce války dokončily toliko dva chráněné křižníky a tři torpédoborce. To znamená, že Tógó musel náročné úkoly plnit s vědomím že ztráta každé těžké jednotky je nenahraditelná, a že mu přitom nad hlavou visí Damoklův meč v podobě 2. Tichooceánské eskadry, jejíž včasné připlutí mohlo zásadním způsobem změnit poměr sil v neprospěch Země vycházejícího slunce.
Útok na Port Artur a boj u Čemulpcha
Jestliže jedním z vedlejších cílů rusko-japonské války bylo vylepšení mediálního obrazu Nipponu ve světě, způsob zahájení nepřátelství tuto snahu torpédoval a poskytl ruským příznivcům příležitost vylíčit Japonce jako úskočné asijské barbary pohrdajícími evropskými diplomatickými pravidly. Jak již víme, první úkol Spojeného loďstva spočíval v překvapivém útoku na Port Artur, který by se minul účinkem, kdyby k němu došlo po formálním vyhlášení války. Proto se japonská vláda (se souhlasem císaře) 5. února 1905 rozhodla zahájit vojenské operace v duchu vlastních vojenských tradic a admirál Tógó dostal rozkaz zajistit vylodění části 12. divize v Čemulpchu a napadnout Port Artur.

Obrázek
Spojené loďstvo

Rengó kantai upustila Sasebo 6. února 1904 a vydala se na Žluté moře. Posádky se zatím mohly o cíli plavby pouze dohadovat, ale protože se ve tvářích vyšších důstojníků zračila nervozita, došlo jim, že se tentokráte nejedná o cvičnou plavbu, a brzy dostanou příležitost osvědčit věrnost císaři. Banzai! O den později Tógó svolal na palubu MIKASI velitele torpédoborců a mladým důstojníkům se rozbušilo srdce nadšením, že jejich lodě se v noci z 8. na 9. února stanou údernou pěstí Spojeného loďstva. Útoky měli provést s maximální razancí, a jelikož Tichooceánskou mohly chránit protitorpédové sítě, opatřili torpéda speciálními řezáky.

Tichooceánská zahájila plavební kampaň v lednu, a protože vplavem na vnitřní rejdu mohly lodě s větším ponorem proplouvat pouze za přílivu, ustálená praxe velela, že její jádro kotvilo na vnější rejde chráněné pouze pobřežními bateriemi, přičemž se místodržící Alexejev obával, že pokud zůstanou hlavní síly na vnitřní rejdě, může je nepřítel zablokovat potopením starých lodí v úzkém průlivu. Třebaže se námětem nedávných štábních her stal překvapivý úder na Port Artur, zůstaly návrhy na zabezpečení vnější rejdy na papíře, a protože posádky nespustily protitorpédové sítě, představovaly nehybné lodě kotvící ve čtyřech řadách v šachovnicovém uspořádání vzdálené jedna od druhé dva kabely, snadný cíl.

Obrázek
Křižník Takasagó taranuje velrybu při plavbě k Port Arturu

Ano, Rusové zhasli většinu lodních světel a nabili lehká a střední děla, přičemž před přístavem hlídkovaly dva torpédoborce a dělový člun. Navíc přístupy ke kotvišti osvětlovala další plavidla a na dvou křižnících udržovali v kotlích dostatečný tlak, aby v případě potřeby vyrazily do akce, ale tato opatření byla hlavně kvůli Alexejevovu vměšování polovičatá a odhodlaného protivníka nemohla odradit.

Díky dobré práci rozvědky znal Tógó pozice jednotlivých ruských lodí ze 4. února, ale konzul v Čchi-fu mu na poslední chvíli zaslal chybnou informaci, že několik kapitálních jednotek odplulo do přístavu Dalnyj, načež Tógó změnil plán útoku a osm torpédoborců odklonil k Dalnému, což Tichooceánskou dozajista uchránilo od dalších ztrát, jelikož na Port Artur udeřilo pouze deset jednotek rozdělených na tři formace. Torpédoborce se od hlavních sil oddělily u ostrova Round a ostatní námořníci sledovali, kterak se nad hladinou pohupují jejich záďová světla jako bludičky lákající do záhuby neopatrné smrtelníky. Torpédoborce, jak napovídá jejich název, byly původně určené k ničení torpédovek, ale Japonci je nyní poprvé v dějinách nasadili proti obrněncům, které měly podle původních záměru chránit.

Obrázek
Zjednodušené znázornění pozic ruských lodí na vnější portarturké rejdě

Deset temných stínů se krátce před půlnocí přiblížilo na vnější rejdu, kde stálo šestnáct ruských válečných lodí. Panovala mrazivá, bezměsíčná noc s nízkou viditelností, takže se útočníci vyhnuli hlídkujícím torpédoborcům a jejich velitelé - naváděni světly majáků na Tygřím poloostrově - si vybrali vhodné cíle. Během přibližovacího manévru se jejich sestava částečně rozpadla a dva torpédoborce se dokonce srazily, což společně s hustou - byť chaotickou palbou ruských lodí - narušilo koordinaci útoků. Snad proto z šestnácti odpálených torpéd zasáhla pouze tři, a třebaže kromě chráněného křižníku PALLADA, došlo k dočasnému vyřazení nejmodernějších bitevních lodí CESAREVIČ a RETVIZAN, Tichooceánská zničena nebyla.

O tom se po rozbřesku přesvědčili i Japonci, když Tógó vyslal kontradmirála Š. Dewu se 3. oddílem křižníků ověřit výsledek přepadu. Dewa nejprve potkal britský parník COLUMBIA evakuující z Port Arturu a Dalného Mucuhitovi poddané, přičemž jej konzul informoval o relativně malých ruských ztrátách, což o něco později potvrdili i pozorovatelé hlásící několik lodí nehybně stojících u přístavního vplavu, zatímco 25 bojeschopných jednotek stálo pod parou na vnější rejdě připraveno přivítat nepřítele, jak se sluší a patří.

Tógó se přesto rozhodl pro průzkum bojem a krátce po 11. hod. zahájila Rengó kantai na vzdálenost 46 kabelů palbu, kterou Rusové opětovali, a protože Tichooceánskou podpořily pobřežní baterie, získali převahu, pročež Tógó v 11:45 zatroubil k ústupu. Výsledek nočního ani denního útoku velitele Spojeného loďstva nepotěšil, jelikož se ukázalo, že Tichooceánska stále představuje nebezpečného protivníka, o čemž svědčily zásahy na jeho lodích, byť se ruská dělostřelba ukázala méně přesnou, než japonská. Tři obrněnce včetně MIKASY utrpěly pouze lehčí poškození, ale křižník TAKASAGÓ utrpěl průstřel trupu na úrovni vodorysky a celkem napočítali 69 raněných a pohřbili 3 kamarády, kteří se stali prvními japonskými položkami na úděsně dlouhém seznamu padlých v této válce.

Obrázek
Admirál Urijú

Jestliže výsledek přepadení Port Arturu vyvolal u velitele Rengó kantai rozčarování, operace u Čemulpcha dopadla k jeho spokojenosti. Už 7. února hlavní sily opustila formace zahrnující pancéřový křižník ASAMA, čtyři chráněné křižníky, osm torpédovek a tři transportní lodě. Velel jí kontradmirál Sotokiči Urijú, který dostal za úkol vylodit v Čemulpchu jednotky určené k obsazení hlavního města Soulu a zničit ruské lodě sloužící v Čemulpchu jako stacionární jednotky. Konkrétně tvořily Urijúovy protivníky chráněný křižník VARJAG a dělový člun KOREJEC, přičemž tomuto slabému odřadu velel kapitán 1. stupně Vsevolod Fedorovič Rudněv, jenž s VARJAGEM nesměl přístav svévolně opustit.

VARJAG do Čemulpcha vyslali v době, kdy se v Petrohradu vzrůstající obavy pokoušeli zastřít silovou politikou, a třebaže se počátkem r. 1904 uvažovalo o stažení všech staničních lodí do Port Arturu, Alexejev se postavil proti, čímž je ponechal napospas osudu. Pravda, ruský válečný plán počítal s jejich odplutím, jakmile se válka stane nevyhnutelnou, ale Japonci nehodlali tuto příležitost promarnit, takže past sklapla dříve, než se Rudněv dozvěděl o vypuknutí války.

Obrázek
Čemulpcho koncem 19. století

Protože Japonci přerušili telegrafní spojení, rozhodl se 8. února odeslat KOREJEC do Port Arturu s diplomatickou poštou a pro instrukce, jenomže při vyplouvání zahlédli Urijúovy lodě doplněné mezitím o pancéřový křižník ČIJÓDA. ASAMA staré „kanoněrce“ přehradil plavební trasu a současně se ke KOREJCI přiblížilo několik torpédovek, které podle tvrzení Rusů na obracející se loď vyslaly tři torpéda, na což napadení odpověděli několika výstřely z lehkých děl. Torpéda sice měla ráži pouze 380 mm, ale na zničení starého dělového člunu by stačil jeden zásah, ale dva „úhoři“ minuli a třetí se samovolně potopil.

Následně v úzkém plavebním koridoru vypukl zmatek, načež torpédovka CUBAME narazila na útes, zatímco KOREJEC unikl zpět do přístavu. Je třeba zdůraznit, že incident se odehrál v korejských výsostných vodách a zdejší vláda již s předstihem deklarovala neutralitu, takže se jednalo nejenom o narušení korejské svrchovanosti, nýbrž i poručení mezinárodního práva, jenomže kde není žalobce, není ani soudce. Japonci se stejně jako před deseti lety u Asanu snažili svalit vinu na svého protivníka, a později bezostyšně tvrdili, že rusko-japonská válka nezačala přepadením Port Arturu, ale zahájila jí už 8. února odpoledne bezdůvodná palba KOREJCE na jejich torpédovky. Ostatně i jejich oficiální štábní dějiny námořní fáze rusko-japonské války řadí pasáž o boji u Čemulpcha před kapitolu o přepadení Port Arturu.

Obrázek
Italský křižník Elba

Protože v Koreji na podzim 1903 znovu propukly rolnické bouře, kotvila v Čemulpchu řada válečných lodí, které vlády zainteresovaných zemí vyslaly k ochraně vyslanectví v blízkém Soulu. Konkrétně se jednalo o britský křižník TALBOT, francouzský PASCAL, italský ELBA a americký dělový člun VICSKBURG, kterémužto uskupení velel komodor Luis Bayly. Ten se nyní ocitl mezi dvěma mlýnskými kameny, jelikož britsko-japonská smlouva zavazovala Londýn k podpoře Nipponu, kdežto námořnická čest mu velela nepřipustit porušení mezinárodního práva. Pro úplnost dodejme, že v Čemulpchu kotvil i ozbrojený korejský 3485tunový parník JO-BU a na břehu stála stará pevnost s několika děly, ale jelikož zdejší vláda 6. února přešla mlčením vylodění japonských vojsk v Pusanu i zajetí ruského parníku MUKDEN, bylo naivní očekávat, že nyní budou Korejci neutralitu bránit silou.

Pozdě odpoledne 8. února vpluly na vnější rejdu japonské transportní lodě kryté třemi křižníky, zatímco několik torpédovek manévrovalo takovým způsobem, aby jejich torpédomety mířily na VARJAG a KOREJEC, zatímco se urychleně vyloďovaly armádní jednotky. Bayly se nechal ohlásit u japonského admirála, aby proti tomuto jednání protestoval, přičemž silácky prohlásil, že je připraven zakročit proti každému, kdo zahájí boj v neutrálním přístavu, načež jej Urijú farizejsky ujistil, že žádné bojové akce neplánuje a uchlácholený komodor se vrátil na svoji loď.

Obrázek
Varjag a Korejec

Debarkace nerušeně probíhala celou noc, za což A. B. Širokorad podrobil Rudněva ostré kritice. Podle něj vylodění představovalo casus belli, takže bylo jeho povinností Japonce napadnout, tím spíše, že měl nad třemi malými křižníky palebnou převahu a Urijú slíbil, že nezaútočí jako první. Rudněv dozajista nebyl oním rekem bez bázně a hany, jak jej později líčila ruská a následně sovětská propaganda, ale tvrdit, že pouhý kapitán 1. stupně měl jménem Petrohradu na mezinárodním poli převzít odpovědnost za rozpoutání války a riskovat vznik protiruské koalice, je vůči němu krajně nespravedlivé. Rudněv se prostě ve špatný čas ocitl na špatném místě a stal se aktérem událostí, jejichž průběh mohl těžko ovlivnit, tudíž je pravděpodobné, že kdyby se v podobné situaci ocitl Ušakov, Nachimov či jiný slavný ruský admirál, nejednal by jinak.

Po východu slunce přístav kontrolovali Japonci a děla v obsazené pevnosti mířila na VARJAG a KOREJEC, zatímco jejich lodě opouštěly přístav a mířily ke zbytku Urijúova odřadu. Japonský admirál rychle zapomněl na včerejší sliby a zaslal velitelům neutrálních válečných lodí sdělení, že Tokio se s Petrohradem nalézá ve válečném stavu a pokud ruské lodě přístav do 12. hod. neopustí, zničí je bez ohledu na korejskou neutralitu! Velitelé TALBOTU, PASCALU a ELBY sice proti tomuto několikerému porušení mezinárodního práva protestovali, ale Rudněv poznal, že může počítat toliko s jejich morální podporou, a rozhodl se probít do Port Arturu či nějakého neutrálního přístavu. Pokud se průlom ukáže nemožným, chtěl lodě potopit, aby nepadly do rukou nepřátel.

Obrázek
Francouzští námořníci zdraví vyplouvající ruské lodě

V 11:20 zvedly VARJAG a KOREJEC kotvy, a provázeni hlasitými pozdravy posádek neutrálních lodí, zamířily na volné moře. Urijú nechal v 11:40 na vlajkovém křižníku NANIWA vyvěsit signál: „Navrhuji vzdát se bez boje“, ale když Rusové místo odpovědi vyvěsili válečné svatoondřejské vlajky, zlostně stiskl rty a v 11:45 nechal vypálil první salvu, na níž VARJAG odpověděl o sedm minut později děly na pravém boku. Japonská převaha byla taková, že Urijú ponechal část sil v rezervě, takže na VARJAG zpočátku pálily pouze pancéřové křižníky ASAMA a ČIJÓDA.

Na ruském křižníku vypuklo peklo, přičemž nejvíce trpěly obsluhy děl postrádajících ochranné štíty, takže dělostřelce kosily střepiny z tříštivotrhavých granátů. O jejich účinnosti psal ve své reportáži korespondent listu Daily Chronicle: „Paluby křižníku byly rozervány, muži leželi sraženi a nakupeni v hromadách kolem každého děla (…) Hrozivé výbuchy po celé lodi působily jako zuřivé poryvy vrcholícího hurikánu, náhodně trhaly, zapalovaly a vymršťovaly muže i kusy strojů.“

Obrázek
Varjag pod palbou

Na mnohokrát zasaženém křižníku vypukl požár, a protože zmlkla řada děl, nařídil Rudněv už krátce po poledni provést obrat vpravo a vrátit se do přístavu, ale boj pokračoval a na těžce zkoušený VARJAG dopadaly další a další granáty. Tehdy si ASAMU vzal na mušku KOREJEC, jehož 203mm projektil údajně vyřadil zadní dělovou věž, načež i dělový člun zamířil k Čemulpchu. Během ústupu uvázl křižník na mělčině, ale podařilo se jej vyprostit a obě ruské lodě provázené nepřátelskou dělostřelbou, usilovně pluly zpět na rejdu, přičemž se do podpalubí VARJAGU hrnula voda způsobující citelný náklon na levobok, zatímco KOREJEC neutrpěl ani škrábnutí.

Oba protivníci palbu ukončili ve 12:45 a o čtvrt hodiny později Rusové přimanévrovali na místo, odkud před necelými dvěma hodinami vypluli do beznadějného boje. Třebaže mezi důstojníky VARJAGU zaznívaly kurážné hlasy, aby křižník po ošetření zraněných znovu vyplul do boje, realistům bylo zřejmé, že toho není schopen, neb mj. utrpěl pět průstřelů trupu, došlo k přeražení stěžně, poškozené ovládání kormidla ztěžovalo manévrování a hlavně byla zničena přibližně polovina lodního dělostřelectva. Rovněž posádka utrpěla citelné ztráty, neboť padlo přes 30 osob a téměř 200 dalších čekalo na lékařskou pomoc, přičemž řada těžce zraněných později zemřela.

Obrázek
Zánik Korejce

Proto Rudněv nařídil lodě zničit, načež se KOREJEC za hromového rachotu potopil po odpálení muničního skladu, zatímco jeho větší druh se tiše pohroužil pod hladinu po otevření kingstonových ventilů. Ruské námořníky vzali na palubu velitelé TALBOTU, PASCALU a ELBY, kteří je vysadili v neutrálním přístavu, načež odcestovali do vlasti, kde se stali opěvovanými hrdiny. „Varjagovce“ pozval na slavnostní oběd do Zimního paláce car Mikuláš II., přičemž všichni účastníci bitvy obdrželi pamětní medaili. Statečný zápas posádek těchto lodí proti přesile se stal součástí bojových tradic ruského válečného námořnictva a VARJAG dodnes patří mezi zdejší námořní legendy.

Otevřenou otázkou zůstávají japonské ztráty. Oficiální štábní dějiny doslova tvrdí, že „v tomto boji nepřátelské projektily ani jednou nezasáhly naše lodě a my nezaznamenali sebemenší ztráty“, což vzhledem k tomu, že Rusové vypálili přes 1000 granátů vypadá krajně podezřele, a uvážíme-li, že po bitvě u Čemulpcha odpluly k opravám křižníky ASAMA, ČIJÓDA a NIITAKA, můžeme soudit, že ruští námořníci svoji kůži neprodali lacino a utrpěné škody byly větší než Tokio přiznalo.

Obrázek
Zranění Varjagovci

Na japonské straně se za akci u Čemulpcha žádná vyznamenání neudělila, ale posádky potěšil vzkaz od božského mikada: „Vysoce oceňujeme činnost 4. bojového oddílu, který nejenom splnil svoje zadání doprovodit vojsko do Čemulpcha a zabezpečit jeho výsadek, ale kromě toho, porazil nepřátelské lodě a přinutil je k sebezničení.“

Použité zdroje pro sérii Rusko-japonská válka:
Brož I.: Pearl Harbor. Vydalo Otovo nakladatelství 2011.
Brož. I: Promarněné vítězství; Rusko-japonská válka 1904-1905. Vydalo nakladatelství Epocha 2008.
Царьков А.: Русско-японская война 1904-1905; Боевые действия на море. Vydalo nakladatelství Экспринт 2005.
Дискант Й.: Порт-Артур 1904. Vydalo nakladatelství АСТ 2003.
Dyskant J. Michalek A.: Port Artur, Cuszima 1904-1905. Varšava 2005.
Егорьев В.: Операции владивостокских крейсеров в русско-японскую 1904-1905 гг. Vydalo nakladatelství Арлингтон 2009.
Грибовский В.: Российский флот Тикого океана 1895-1905; История создания и гибели. Moskva 2004.
Гущин А. Русская армия в войне 1904-1905; Историко-антропологическое исследование влияния взаимоотношений военнослужащих на ход боевых действий. Vydalo nakladatelství Реноме 2014.
Hara T.: Nepotopitelný kapitán; Námořní bitvy v Tichomoří 1941-45 očima kapitána japonského torpédoborce. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2013.
Hoyt E.: Tři vojevůdci; Togó, Jamamoto, Jamašita. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1996.
Hrbek I.: Na mořích a oceánech. Vydalo nakladatelství Panorama 1989.
Hynek V. Klučina P.: Válečné lodě (2) Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1986.
Jelínek M.: Rusko-japonská válka; Port Artur 1904-1905 (1,2, ). Vydalo nakladatelství akcent 2010-12.
Jelínek M.: Válečné námořnictvo za povstání boxerů v Číně 1900-1901. Vydlo nakladatelství Kanon 2012.
Капитанец И.: Флот в Русско-японской войне и современность.Vydalo nakladatelství Вече 2000.
Klecanda J.: Válka rusko-japonská slovem i obrazem (1,2). Vydalo nakladatelství Česká grafická akciová společnost Unie.
Kol. autorů: Dějiny Koreje. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 2001.
Kol. autorů: Вооруженные силы Японии История и современность. Moskva 1985.
Kol. autorů,: Русско-японская война 1904-1905 (1,3,6,7); Работа исторической комиссии по описанию действий флота в войну 1904-1905 при Морском Генеральном Штабе. Petrohrad 1912-1917.
Kol. autorů: Тихоокеанский флот России 1731-2006. Дальнаука 2006.
Kol. autorů: Вооруженные силы Японии История и современность. Moskva 1985.
Kol. autorů: Описание военных действий на море в 37-38 гг. Мейдзи (1904-1905). Vydalo nakladatelství АСТ 2004.
Kovařík J.: Cušima; Poslední bitva rusko-japonské války na moři. Vydalo nakladatelství Akcent 2012.
Мартин К.: Русско-японская война 1904-1905. Vydalo nakladatelství Центрполиграф 2003.
Мельников Р.: Цесаревич (1); Эскадренный броненосец 1899-1906.Petrohrad 2002.
Мельников Р. : Броненосцы типа Бородино. Vydáno v r. 1996.
Мещеряков А.: Император Мэйдзи и его Япония. Moskva 2009.
Metlička D.: Rusko-japonská válka 1904-1905. Diplomová práce 2017 dostupná online
Нозиков Н.: Японо-китайская война 1894-1895 гг. Moskva 1939.
Широкорад А.: Падение Порт-Артура. Vydalo nakladatelství АСТ 2003.
Широкорад А.: Япония Незавершенное соперничество. Vydalo nakladatelství Вече 2003.
Шишов А.: Россия и Япония; история военных конфликтов. Vydalo nakladatelství Вече 2000.
Šnajder B.: Tisíc tváří odvahy. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Thiess F.: Cušina. Vydala nakladatelství Fr. Borový 1941.
Золотарев В. Козлов Й.: Русско-японская война 1904-1905; Борьба на море. Vydalo nakladatelství Наука 1990.
Художественный альбом Маньчжурия (Русско-японская война) издание А. В. Мартинова. Petrohrad 1906.
Морская коллекция 2015/5.
Okrety Wojenne; nuner specjalny 43.
http://grandwar.kulichki.net/japanwar/
http://www.samoupravlenie.ru/partur.php
http://tsushima.org.ru/ru/ru-index/
http://tsushima.su/RU/warsru/riwru/rjws ... ort-artur/
http://jpninfo.com/53288
http://www.allworldwars.com/Russian-Jap ... art-I.html
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4077
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945 č. 45

Příspěvek od jarl »

Obrázek

Tabulka japonských vojenských výdajů v letech 1895-1903. V první kolonce je japonský státní rozpočet na příslušný rok, ve druhé celkové výdaje na zbrojení, ve třetí výdaje na válečné nánořnictvo, ve čtvrté procentualní podíl vojenských výdajů na státním rozpočtu a v páté podíl výdajů na válečné námořnictvo.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4077
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945 č. 45

Příspěvek od jarl »

Díky projektu digitální národní knihovny je možné si volně stáhnout všechny čísla Klecandova Obrazového zpravodaje, který v letech 1904-1905 informoval čtenáře o průběhu rusko-japonské války. Z faktografického hlediska samozřejmě není příliš přínosný, ale může zájemcům o tento konflikt dobře posloužit jako pomůcka k získání dobového pohledu na tuto svého času ostře sledovanou dějinnou událost: https://kramerius5.nkp.cz/periodical/uu ... c8bef0e993
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Dzin
7. Major
7. Major
Příspěvky: 11488
Registrován: 16/10/2004, 21:31

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945 č. 45

Příspěvek od Dzin »

Díky za informaci!
Obrázek

Člen palby bez super hlášky pod čarou
Odpovědět

Zpět na „Asie, Japonsko a Čína 1931 - 1945“