Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945 č. 44

Moderátoři: michan, jarl, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4077
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945 č. 44

Příspěvek od jarl »

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945 č. 44
aneb
Japonská zahraniční expanze do roku 1922
Obrázek
Rusko-japonská válka
Hra o Koreu
Po skončení trojintervence přikročilo Tokio k ovládnutí Formosy, jejíž guvernér podporovaný tamějšími úředníky, se na protest proti podpisu Šimonosecké smlouvy prohlásil prezidentem nezávislé republiky, načež jeho volání do zbraně vyslyšelo 12 000 mužů tvořících zárodek ozbrojených sil nově vyhlášeného státu obývaného přibližně 3 miliony Číňany a 120 000 domorodci. Tito špatně vyzbrojení bojovníci však pro zkušené japonské vojáky nepředstavovali rovnocenné soupeře, tudíž když se pod ochranou válečných lodí koncem května 1895 na ostrově vylodila invazní armáda, organizovaný odpor skončil během několika měsíců a admirál Kabajama se ujal úřadu guvernéra ostrova.

Pravda, domorodé kmeny pod příkrovem džungle proti okupantům ještě řadu let vedly partyzánskou válku, ale to nic nezměnilo na skutečnosti, že se nezpochybnitelnými vládci ostrova stali Japonci. Formosa pro ně představovala cennou kořist, jelikož příznivé klima umožňovalo pěstování rýže, čaje, cukrové třtiny, tabáku a řady dalších plodin. Velký hospodářský význam měla i produkce kafrového oleje a značné nerostné bohatství umožňovalo těžbu uhlí, ropy, zlata, stříbra a dalších surovin.

Obrázek
Povstalci na Formose

Zcela jinak se vyvíjela situace v Koreji, kterou nehledě na halasné prohlášení o nezávislosti považovali Japonci za svého politického a ekonomického vazala. Král Kodžong sice navenek podporoval Tokiem dosazenou reformní vládu, ale zemí stále otřásaly protijaponské nálady a na venkově působila rolnická armáda spravedlnosti. Proto se prvním cílem stala likvidace tonghaků, kteří byli na jaře 1895 rozdrceni spojenými korejsko-japonskými oddíly, načež byl její vůdce Čon Pong-džun se svými nejbližší spolupracovníky zajat a popraven. Jenomže likvidace sekty tonghak nemohla sprovodit ze světa její ideály o sociální spravedlnosti a odporu k cizincům (zejména Japoncům), které v zemi pevně zakořenily a neustále se draly na povrch.

K moci se brzy dostala konzervativní frakce vedená Kodžongovou manželkou Min, která hodlala vměšování Tokia čelit sázkou na Petrohrad podporovaný Washingtonem. Na její popud byl ze země vypovězen vůdce projaponské kliky Pak Jong-hjo a jeho příznivci, a na uvolněné posty nastoupili prorusky orientovaní muži věrní klanu Min. To vyvolalo odpor Tokia, jehož vyslanec Miura Goró naplánoval královninu likvidaci provedenou 8. října 1895, přičemž se Kodžong stal de facto rukojmím Nipponu. Vražda královny vyvolala v Koreji i ve světě pobouření, a třebaže Japonci jejího zosnovatele odvolali z funkce, jejich vliv na korejské záležitosti dramaticky poklesl.

Obrázek
Zajatý vůdce sekty Tonghak

Stoupenci proruské politiky totiž Kondžonga 11. února 1896 s podporou Američanů osvobodili a odvezli do bezpečí na ruské vyslanectví. Z jeho pohledu došlo k pouhé výměně jednoho domácího vězení za jiné, ale z hlediska Nipponu se jednalo o změnu zásadní, jelikož nitky ovládající korunovanou loutku nyní nevedly do Tokia, nýbrž do Petrohradu a Washingtonu, tudíž král ukončil politické reformy a hájil zájmy svých nových protektorů. Ruskou legaci opustil teprve počátkem r. 1897, kdy byl za odměnu korunován na prvního korejského císaře.

Navíc Rusové přinutili Japonce uzavřít smlouvy, které jim umožnily vyslat na území Korejského poloostrova vojenský kontingent a převzít kontrolu nad zdejší armádou a státními financemi. Po ztrátě politického vlivu se v Tokiu mohli utěšovat alespoň jasnou dominancí na zdejších trzích, o čemž svědčí fakt, že v r. 1896 v Koreji působilo 258 firem, z nichž 210 vlastnili Japonci, jenomže Rusové dávali svůj interes o Koreu najevo i na tomto poli. V r. 1897 tu začala působit Rusko-korejská banka a mezi obchodníky hledajícími v Zemi jitřní svěžesti příležitost k výhodné investici, patřil i Briněr, jenž 29. srpna 1896 získal koncesi nejenom na těžbu dřeva v lesích podél řeky Ja-lu, ale i na stavbu silnic, provozování říční paroplavby a řadu dalších aktivit vyvolávajících nelibost Japonců, kteří Koreu považovali za vlastní hájemství.

Obrázek
Briněr

Agilně si počínali i Američané, jimž korejská vláda mj. udělila koncesi na těžbu zlata a stavbu železnice mezi hlavním městem a Čemulpchem. A jako by toho nebylo málo, začali Rusové hledat nezamrzající základnu pro svoji Tichooceánskou eskadru, přičemž se do jejich hledáčku dostaly i korejské přístavy (Fusan, Gensan, Mosampcho,...), a třebaže se Petrohrad nakonec rozhodl novou bázi vybudovat v Mandžusku, nejednalo se o projev ohleduplnosti vůči Tokiu, ale další poliček do tváře Nipponu.

Od dob trojintervence se Rusko těšilo dobrým vztahům s Čínou, k čemuž přispěla i výhodná půjčka určená na splácení oné obrovské kontribuce Japonsku. Proto 3. července 1896 čínští a ruští zmocněnci podepsali tzv. Moskevskou smlouvu obsahující klauzuli o vojenské pomoci v případě japonského ozbrojeného zásahu v Číně či Koreji, a řadu dalších článků řešících např. provozování paroplavby na Amuru a Sungari či stavbu strategicky významné Východočínské dráhy, k jejíž obraně byla zřízena tzv. Železniční stráž rekrutující se valným dílem z emeritních příslušníků ruské armády, přičemž v této formaci sloužili např. i pozdější generálové Kornilov a Děnikin.

Obrázek
Budova Rusko-čínské banky

Tyto nemalé investice prováděla Rusko-čínská banka, kterou jako šedá eminence řídil ruský ministr financí Sergej Juljevič Witte, třebaže oficiálními podílníky byli Petrohradská mezinárodní banka a francouzští finančníci. Tento peněžní ústav se zdaleka neomezoval pouze na standardní finanční operce, ale stal se nástrojem umožňujícím Petrohradu přímo zasahovat do vnitřních záležitostí Říše středu, o čemž výmluvně svědčí zvláštní fond určený k podplácení zdejších činitelů. Pro představu o výši úplatků dodejme, že za souhlas s Moskevskou smlouvou si Li Hung-čchang údajně řekl o 4 miliony rublů.

Přes všechny úspěchy však Rusům v Mandžusku stále chyběl pevný opěrný bod, kterýžto problém jim pomohl vyřešil Berlín, který si v listopadu 1897 přisvojil Čching-tao a byl na oplátku ochoten podpořit Petrohrad při záboru jiného čínského přístavu, přičemž bylo důležité, aby jej nepředběhla jiná mocnost. Růžky do těchto vod vystrkoval zejména Londýn, a když se Rusové dozvěděli, že hrozí obsazení Port Arturu (čínsky Lü-šunu) Brity, dostal v prosinci 1897 admirál Dubasov rozkaz přístav zajistit. Ruská akce vyvolala nejenom protesty Tokia a Londýna, ale i nesouhlas Li Hung-Čchanga a místních čínských velitelů, jenomže nakonec slavila úspěch kombinace vyhrůžek, úplatků a lichotek, pročež smlouva stvrzená 27. března 1898 umožnila Rusku pronájem jižní části poloostrova Liao-tung s přístavy Port Artur a Dalnyj na 25 let.

Obrázek
Suchý dok v Port Arturu

Zatímco petrohradská věrchuška slavila úspěch agresivní dálněvýchodní politiky, realisticky uvažující Witte při rozmluvě s velitelem námořnictva prozíravě poznamenal: „Pamatujte si tento den, Vaše Výsosti. Měl by se zapamatovat kvůli strašným důsledkům, jaké bude pro Rusko mít.“ Matador velké politiky měl samozřejmě pravdu, jelikož Nippon mající v živé paměti nedávné vyklizení Liao-tungu, se vůči bezohledně jednajícímu ruskému medvědovi zatvrdil a následné vyplacení finanční kompenzace vnímal jako další urážku. Jako by si v Petrohradu neuvědomovali, že s Japonskem už nelze jednak prostřednictvím politiky dělových člunů, jelikož tamější národ míří mílovými kroky k postavení regionální mocnosti, a utěšovali se chvástáním, že pokud by si „šikmooké opice“ dovolili napadnout Rusko, Suvorovovi a Kutuzovovi nástupci jim vypráší kožichy.

Prozatím se však japonští váleční jestřáby museli se záborem smířit, takže Rusové přikročili k opevňování Port Arturu a budování železnice spojující novou hlavní základnu Tichooceánské eskadry se Sibiřskou dráhou. Britové si jako kompenzaci vymínili zabrání Wej-haj-wej, ovšem počínání Petrohradu v Mandžusku a Koreji nadále sledovali ostřížími zraky, ba začínali koketovat s myšlenkou, že jeho expanzi může zastavit pouze válka mezi největšími rivaly na tomto kolbišti.

Obrázek
Proruská karikatura z období rusko-japonské války

Přesto japonská politická frakce vedená bývalým premiérem H. Itóem přes všechny ústrky upřednostňovala mírové řešení, a pokud by Rusko spokojilo s Mandžuskem, a na revanš poskytlo Tokiu volnou ruku v Koreji, existovala cesta ke smíru. Na většině území Země jitřní svěžesti se beztak Japonci etablovali takovým způsobem, že je nebylo možné vypudit bez použití síly, o čemž svědčí následující údaje z klíčového přístavu Čemulpcho, kde v r. 1903 žilo 6400 Japonců a z 2964 obchodních lodí, které zavítaly na zdejší rejdu, jich 1530 plulo pod jejich vlajkou.

Petrohrad vskutku jako gesto dobré vůle přerušil činnost Rusko-korejské banky a učinil Nipponu několik dalších ústupků, ale veškeré naděje na smířlivé řešení padly ve chvíli, kdy do Koreje doslova vtrhli nájezdníci vedení A. M. Bezobrazovem. Tito spekulanti 11. května 1898 od Briněra za babku odkoupili koncesi na využívání území kolem řeky Ja-lu, načež založili Východoasijskou průmyslovou společnost, jejíž předražené akcie prodali nejenom prominentům z carova okolí, ale i samotnému Mikuláši II. Tím si zajistili podporu nejvyšších míst, a značně omezili vliv Witteho skupiny, a jelikož car souhlasil ze zřízením tzv. Lesní stráže na ochranu majetku Východoasijské společnosti, mohli Rusové v Koreji, podobně jako v Mandžusku, neoficiálně umístit vlastní vojenské jednotky, jejíchž počty počátkem 20. století narostly na 20 000 mužů.

Obrázek
A. M. Bezobrazov

Bezobrazovci se zkrátka chovali přesně v duchu imperiální politiky, kterou již před půl stoletím popsal Karel Marx: „Ruská politika je nezaměnitelná. Měnit se mohou pouze metody, taktika, způsob manévrování, ale Polárkou ruské politiky zůstává podmanění světa.“ Marx zároveň predikoval i způsob, jak s ambicemi Petrohradu bojovat: „Ruský medvěd bude schopný všeho, dokud ví, že ostatní zvířata se mu nebudou bránit. Existuje jediný způsob, jak se chovat k mocnosti, jako je Rusko - neukázat strach.“

A Nippon se opravdu každým rokem největšího státu světa obával méně a méně, a dával okázale najevo, že v oblasti Žlutého moře nebudou míchat kartami pouze Rusové, ale i Japonci, kteří jsou osudem předurčeni k osvobození asijských národů od evropského jha. Třenice mezi Petrohradem a Tokiem podporovaným Whitehallem dočasně zmírnily pohnuté události v Číně. V zemi rostl odpor k arogantně se chovajícím cizincům, kteří se již ani netajili záměrem rozparcelovat si celou Říši středu na oblasti vlastního vlivu, což vyvolávalo odpor zbídačených lidových vrstev, na jejichž bedrech ležela tíže zahraničních úvěrů určených ke splacení válečných reparací. Jako první se v dubnu 1899 vzbouřili obyvatelé provincie Šan-tung, načež se ke stoupencům organizace I-che-tchuan (ve světě známých jako boxeři) přidali i obyvatelé východních provincií, přičemž docházelo k ničení majetku cizinců a vraždění křesťanských konvertitů.

Obrázek
Dělení Číny

Řádění zdivočelé lůzy pochopitelně neunikli ani misionáři a další běloši, což vyvolalo protesty velmocí u císařovny vdovy, které však Cch´-si nechávala bez povšimnutí, tudíž se u čínského pobřeží začaly shromažďovat nejenom evropské, ale i americké a japonské válečně lodě a hovořilo se o vojenské intervenci, jejímž předvojem se stala jednotka, která 31. května 1900 dorazila do Pekingu a posílila obranu diplomatické čtvrti. Britský admirál Seymour organizoval přísun posil, které však už do hlavního města nedorazily a rozlícený dav naopak 11. června rozsápal japonského diplomata Sudžijamu.

Následné boje mezi interventy na jedné a boxery podporovanými vládními vojsky přerostly v regulérní vojenský konflikt, který císařovna vdova v červnu posvětila vyhlášením války internujícím zemím. Spojené síly jedenácti států rebelii krutě potlačily, a čínská vláda po pádu Pekingu odjela do exilu, načež 7. září 1901 vítězové císařovně vdově vnutili mírovou smlouvu, která de facto proměnila Říši středu v polokolonii vydanou všanc agresivním mocnostem.

Obrázek
Kozáci střeží železniční most přes Sungari

Na potření rebelů se významně podílelo i Japonsko, které uvedlo do pohotovosti válečné loďstvo, mobilizovalo několik divizí a vláda k financování těchto aktivit uvolnila 50 milionů jenů z rezervního fondu. Za odměnu byl Nippon formálně začleněn do klubu mocností, ale zdálo se, že největší prospěch přinese intervence Rusku. Boje totiž vypukly i v Mandžusku, kde rebelové ruku v ruce s vládními vojsky mj. útočili na Charbin, bránili říční plavbě na Amuru a zejména ohrožovali železniční tratě. Proto sem Rusové na podzim 1900 vyslali 173 000 vojáků, kteří nepokoje krutě potlačili, a snažili se místním předákům vnutit dohodu o stažení čínské armády z území provincie, přičemž ochranu Východočínské a Jihočínské dráhy měli až do jejího dokončení převzít Rusové, kteří navíc požadovali další politické a hospodářská ústupky.

Na úsvitu 20. století navíc provizorně zprovoznili Sibiřskou dráhu, což vedlo k dalšímu upevnění ruských pozic v této oblasti. Železnice sice stála astronomických 500 milionů rublů, ale o jejich návratnosti nebylo pochyb, jelikož provozovatelé Sibiřské dráhy museli z kapacitních důvodů odmítat 2/3 zájemců o její služby. Díky tomu prudce narostl ruský vývoz do Číny, kam v r. 1902 zamířily výrobky za 9 milionů rublů, zatímco o rok později již tato položka dosahovala 22 milionů. Stručně řečeno, Petrohrad se choval jako by z Mandžuska hodlal učinit ruskou gubernii, přičemž nebylo žádným tajemstvím, že po jeho podmanění přijde na řadu severní Korea, takže není divu, že snaha o vytvoření „Žlutoruska“ vedla k dalšímu sblížení Whitehallu a Tokia, byť někteří vlivní japonští činovníci jako např. H. Itó stále upřednostňovali dohodu o rozdělení zájmových sfér s Ruskem.

Obrázek
Japonský premiér Taró Kacura

Ovšem většina japonských politiků v čele s premierem Taró Kacurou byla opačného mínění, takže po zdlouhavém oťukávání 30. ledna 1902 uzavřeli japonský vyslanc v Albionu baron Tadasu Hajaši a britský ministr zahraničí markýz Lansdowne britsko-japonskou alianci. Její základ představovala vzájemná podpora při prosazování vlastních zájmů na Dálném východě, přičemž se partneři zavázali vojenskou pomocí, pokud by čelili konfrontaci s více protivníky. Tím britský lev Nippon zbavil noční můry z r. 1895, a samurajům garantoval, že v případě války budou čelit „pouze“ ruskému medvědovi.

Zveřejnění britsko-japonské aliance představovalo senzaci prvního řády a novináři na celém světě spekulovali proč nejmocnější impérium porušilo politiku „skvělé izolace“ právě kvůli ve světe doposud přehlíženému Japonsku. Primárním důvodem samozřejmě bylo dlouholeté soupeření Londýna s Petrohradem, které nejednou hrozilo přerůst v otevřenou válku. Zatímco v Evropě se zájmy těchto mocností křížily minimálně, na asijském kontinentu neustále vznikaly třecí plochy, ať už se jednalo o Černomořské úžiny, Persii, Afghánistán či Tibet, tudíž oslabení Ruska prostřednictvím války v pro Brity nepříliš významné oblasti bylo v jejich zájmu, tím spíše, když veškeré riziko nesli na svých bedrech Japonci, zatímco Whitehall s podporou Washingtonu jim kryl záda na diplomatickém poli.

Obrázek
Dobová karikatura britsko-ruského soupeření

Uzavření smlouvy zásadně změnilo rozložení sil na Dálném východě v neprospěch Ruska, které se dostalo do mezinárodní izolace. Spojenectví s Čínou vzalo během boxerského povstání zasvé, a dobré vztahy s Paříží Petrohrad přetavil pouze ve společné prohlášení z 20. března 1902, v němž se sice v případě nepřátelských akcí hovořilo o právu „učinit v takových případech opatření nezbytná na ochranu svých zájmů“, ale s přímou vojenskou pomocí Rusové počítat nemohli. Za této situace si Japonci s podporou Velké Británie a USA v dubnu 1902 vynutili příslib stažení ruských vojsk z Mandžuska, které mělo proběhnout ve třech etapách.

První termín Rusové splnili, což vyvolalo odpor stále vlivnějšího Bezobrazova a jeho podporovatelů, kteří v tom nespatřovali projev dobré vůle, nýbrž slabosti. Z jejich popudu bylo vyklízení Mandžuska zastaveno, a změnu postoje demonstrovala vojenská přehlídka u Mukdenu, načež v červenci 1903 Rusové dočasně obsadili korejský přístav Jongampcho. Za řeku Ja-lu opět proudili vojáci převlečení za lesní dělníky a hovořilo se i o stavbě železnice vedoucí ze Soulu ke korejsko-čínské hranici.

ObrázekxxxObrázek
Čínští obchodníci skládají hold mistodržiteli Dálného východu Alexejevovi a obyvatelé Mandžuska

Navíc se ozývaly hlasy volající po silovém řešení a doporučující carovi preventivní válku, která semkne rozháranou ruskou společnost pevně za jeho trůnem. Přitom si mnoho armádních i politických činitelů uvědomovalo nepřipravenost země na válku, a snažili se o dosažení mírového řešení i za cenu ústupků. Jenomže stupňující se požadavky Nipponu a štvavá protiruská kampaň v tamějším tisku prozrazovaly, že vláda Země vycházejícího slunce se rozhodla vykročit cestou samurajů, ještě dříve než Tokio 6. února odvolalo z Petrohradu svého vyslance.
Ruská armáda
Těsně předtím, než obě strany u Čemulpcha a Port Arturu spočítaly první padlé (tj. k 1. lednu 1904), mělo Rusko na potencionálním bojišti 3249 důstojníků, 94 586 vojáků, 148 děl a 8 kulometů, z čehož 38 650 mužů vyčlenili pro garnizony ve Vladivostoku a tzv. Kvantungské opevněné oblasti, takže bylo zřejmé, že jakmile japonská vojska vtrhnou do Mandžuska, bude nutné tyto počty urychleně navýšit, jinak válka v horizontu několika měsíců skončí ruskou porážkou. V tom byl ovšem kámen úrazu, jelikož v řídce osídleném Přímoří, Amurské oblasti a východní Sibiři nebyl dostatek záložníků, a po odříznutí námořních tras představovala jedinou spojnici s centrálním Ruskem jednokolejná Sibiřská dráha.

Obrázek
Ruští vojáci v Mandžusku

Toto bezesporu impozantní technické dílo měřící tehdy 8144 km však mělo zásadní slabinu. I přes slavnostní zahájení provozu v r. 1901 nebyl dostavěn technicky náročný (mj. 39 tunelů) 260km úsek kolem Bajkalu, takže spojení mezi přístavišti Listvěnničnaja a Mysovaja vzdálených vzdušnou čarou 73 km zajišťovaly ledoborné trajekty BAJKAL a ANGARA, a poté co plavební sezonu ukončily silné mrazy, Rusové zajišťovali přepravu pomocí saní. To samozřejmě nemohlo uspokojit válečné potřeby, takže v zimě na led pokládali koleje a po zamrzlém jezeře pendlovaly upravené železniční vozy tažené koňským spřežením (tzv. koňky), zatímco od jara do podzimu vojáci kolem jezera mašírovali pěšky. I přesto nebylo možné měsíčně přepravit víc než dvě divize, tudíž počty ruských vojsk v Mandžusku rostly pomalým tempem, třebaže se počítalo s přesunem pěti armádních sborů a dalších jízdních jednotek.

ObrázekxxxObrázek
Ledoborný trajekt Bajkal a koňka na zamrzlém Bajkalu

Ruskou divizi na válečných stavech tvořilo 18 000 mužů a 48 děl, přičemž se členila na 2 pěší brigády, dělostřeleckou brigádu, kozácký pluk a jednotku týlového zabezpečení, kdežto jezdeckou divizi tvořili 2 brigády kavalérie a 12 tažných děl. Mezi elitu patřily gardové pluky a oddíly sibiřských střelců. Základní organizační jednotku představoval armádní sbor složený ze dvou (někdy i tří) pěších divizí, jezdecké divize, praporu ženistů a balonové jednotky.

Do carské armády rukovali odvedenci ze všech koutů široké Matičky Rusi ve 21 letech a svému „gosudarovi“ zpravidla sloužili 5 let, přičemž dalších 13 strávili v záloze, přičemž v aktivní službě k 1. lednu 1905 bylo 1 350 000 vojáků, kteréžto beztak impozantní počty mohli příslušníci nejlidnatějšího evropského národa po mobilizaci zněkolikanásobit, třebaže bojová připravenost záložníků byla kvůli zanedbávaným cvičením špatná. Typický „záklaďák“ v mnohém připomínal legendárního bohatýra Ulji Muromce, neb vynikal tělesnou zdatností, houževnatostí a odvahou, ale důvody proč Rusko vede válku v těchto odlehlých končinách, přesahovaly jeho myšlenkový obzor, tudíž není divu, že příslušníci Mandžuské armády nepodávali takové výkony, jako jejich vysoce motivovaní předci za „vlastenecké války“ s Napoleonem, či při obraně Sevastopolu během krymské války.

Obrázek
Ruští vojáci na Dálném východě

Samostatnou kapitolu představovala kvalita důstojnického sboru. Přes 78 % velitelů divizí již oslavilo 56narozeniny (mnohdy byli mnohem starší), pročež není divu, že tito prošedivělí veteráni nejevili zájem o nejnovější trendy a moderní techniku jako bezdrátová telegrafie, neboť uvyklí pohodlnému mírovému životu, a ani mladší absolventi nejrůznějších vojenských akademií a učilišť většinou neměli vojenské řemeslo v krvi, takže se hodili spíše na slavnostní přehlídky, než moderní válčiště. Negativně se projevila skutečnost, že od krymské války uběhlo padesát let, a rusko-turecká válka, podmanění středoasijských chanátů či potlačování povstání kavkazských národů, nemohlo jejich účastníky připravit na konfrontaci se silným protivníkem.

V armádě vládl šlendrián a protekce, takže si vysoká místa většinou drželi zasloužilí prominenti, kterým v řádném plnění vojenských povinností bránila nejenom nekompetentnost, ale i zdravotní stav. Příkladem budiž 57letý generál E. A. Štakelberg, jehož kočár - za posměšků projaponského tisku - na vojenských taženích doprovázela kráva, jejíž mléko mělo údajně mírnit jeho chronické bolesti konečníku způsobené patrně hemeroidy.

Obrázek
Ruská obsluha bezdrátového telegrafu

Důstojníci řadovými „mužiky“ zhusta opovrhovali a nesnažili se podřízeným ulehčit jejich nelehký úděl. Třebaže zavedení opakovacích pušek, kulometů a rychlopalného dělostřelectva radikálně změnilo poměry na bojišti, ruská pěchota nadále cvičila útok v sevřených řadách, přičemž se velitelé řídili taktikou „kulka je slepá, bodák je statečný junák“. Ano, lpění na zavedených postupech a nechuť k novotám můžeme pozorovat i u velitelů jiných evropských armád, ale nikde nedošlo k obdobnému tolerování alkoholismu či hromadnému nešvaru trestat podřízené poličky, kopanci či údery pěstí.

Negativní roli sehrály i nejasnosti v kompetencích, jelikož velitel Mandžuské armády generál Alexej Nikolajevič Kuropatkin (stejně jako ostatní vojenští činitelé) podléhal carovu místodržícímu pro Dálný východ a formálně i vrchnímu veliteli zdejších branných sil - J. N. Alexejevovi. Oba nejvyšší představitelé ruské armády na Dálném východě byli takříkajíc na kordy, což vylučovalo efektivní spolupráci. „Během 19 válečných měsíců jsem byl vůdcem pouze 4,5 měsíce, a to nikoliv na začátku či na konci války, ale v jejím prostředku,“ postěžoval si později Kuropatkin.

Obrázek
Místodržící Alexejev

Podobnou schizofrenií trpěla i obrana Port Arturu, jehož posádce sice velel generál K. N. Smirnov, ale celé Kvantungské opevněné oblasti generál A. M. Stessel. Jakmile vyšla najevo jeho nekompetentnost, Kuropatkin jej odvolal ke svému štábu, jenomže Stessel rozkaz ignoroval, a protože se nenašel nikdo, kdo by jej pohnal k odpovědnosti, setrval ve funkci až do kapitulace pevnosti a svým poraženectvím podkopával úsilí agilnějších vojevůdců. Navíc důstojníci, s výjimkou jižního Mandžuska, postrádali kvalitní mapy budoucích bojišť, což jenom podtrhuje ruskou nepřepravenost na válku, která přitom klepala na dveře již od poloviny devadesátých let.

Jako příklad úspěšné vojenské kariéry uveďme krátký profesní životopis generála Kuropatkina. Budoucí velitel Mandžuské armády se narodil 29. března 1848, a třebaže nepocházel ze zámožné rodiny, čekala jej impozantní kariéra. V 16 letech nastoupil na Pavlovské vojenské učiliště, které v r. 1866 opustil v hodnosti poručíka a brzy na sebe při tažení proti Buchaře upozornil získáním několika vyznamenání, takže dostal možnost nastoupit studium na elitní Nikolajevskou akademii generálního štábu, kde se stal premiantem ročníku. Poté se vydal na zahraniční stáž, kde bojoval pod francouzským generálem Lavardeauem v Alžírsku, za což mu propůjčili Řád čestné legie.

Obrázek
Generál Kuropatkin

Jeho hvězdná chvíle nastala koncem sedmdesátých let během rusko-turecké války, kdy bojoval pod vedením slavného generála Skobeleva, přičemž prošel ohněm mnoha bitev a utrpěl těžké zranění. Ověnčen novými vyznamenáními prodělal další vojenskou kampaň v Turkmenistánu a v pouhých 34 letech získal generálskou hodnost. Řadu let vykonával funkci velitele Kaspického vojenského okruhu a v r. 1898 se stal ministrem války. V ministerském křesle razil tezi, že hlavními ruskými protivníky nejsou Japonci, ale Němci a Rakušané, a každý rubl investovaný na Dálném východě, snižuje obranyschopnost země na rozhodujícím západním směru.

To z něj činí jednoho z viníků nepřipravenosti carských branných sil na válku s Japonskem, kdy např. ministerstvo na získávání zpravodajských informací každoročně uvolňovalo toliko směšnou částku 56 000 rublů. Konkrétně v Japonsku mezi léty 1898-1903 působil plukovník Vannovskij, jehož výsledky byly vzhledem k neznalosti japonštiny a malému počtu agentů pramálo přínosné, tím spíše, že Japonci ohledně svých záměrů a stavu válečných příprav do poslední chvíle dovedně mlžili, takže A. V. Šišov mohl konstatovat: „Situace ruského velitelství ve válce s Japonskem byla od počátku věru tragická. Měli před sebou nepřítele, o němž měli pouze minimum informací. Nebyli k dispozici žádné aktuální a spolehlivé údaje, takže ruské velitelství bývá často přirovnáváno k boxerovi nastupujícímu do ringu se zavázanýma očima.“

Obrázek
Ruská houfnice

Po vyhlášení války jej Mikuláš II. jmenoval velitelem Mandžuské armády místo generála Liněviče, přičemž se očekávalo, že zúročí v mládí nabyté bojové zkušenosti a ochrání národ před „žlutým nebezpečím“. „Dnes jsa mužem 56letým není ovšem již tak ohnivý a prudký, jako býval, když vrhal se s šílenou odvahou v čele svého vojska na mnohonásobnou přesilu nepřátel, leč energii a ráznost zachoval si v plné míře,“ psal o něm obdivně J. Klecanda. „A kde tato u vojevůdce pojí se s odbornou znalostí, jako jest jeho, a opírá se o statečné vojsko, jemuž on postaven v čelo, tam můžeme bezpečně spoléhati ve šťastný konec války.“

Bohužel, Kuropatkin naděje do něj vkládané nenaplnil. Jakmile dorazil na Dálný východ, prohlásil, že před rozhodující ofenzivou je nutné získat převahu v živé síle v poměru 3:1, což vzhledem k logistickým potížím s přísunem posil po Sibiřské dráze, vedlo až do jara 1905 k přenechání strategické iniciativy Japoncům, a ani poté neudeřil na nepřítele plnou silou a v bitvě u Mukdenu svou nerozhodností zapříčinil porážku ruských sil.

Obrázek
Ruské dělostřelectvo

Hlavní zbraní pěšáka i kavaleristy byla legendární (a při sportovní střelbě dosud používaná) opakovací puška Mosin vzor 1891 ráže 7,62 mm, které nábojové pásky s pěti střelami umožňovaly vysokou rychlost palby. Tato spolehlivá a na údržbu nenáročná zbraň měla účinný dostřel 1920 m, ale jelikož tehdejší taktika upřednostňovala palbu salvami na krátkou distanci (do 100 m) podobně jako v časech pušek s hladkou hlavní, nemohli ruští vojáci její potenciál plně využít. K ní samozřejmě náležel i bajonet, ale jezdectvo používalo šavle, ba i archaické píky. Další ruční zbraně představovaly americké revolvery Smith & Wesson a jejich modernější následovníci nesoucí označení Nagan. Armáda provozovala i kulomety (hlavně typu Maxim) osazené na kolové lafetě, ale k jejich hojnějšímu rozšíření došlo až v průběhu války.

Kanonýři používali celou řadu zbraní, mezi nimiž vynikal 76mm polní kanón vzor 1900 s dostřelem 8500 m a kadencí deseti ran za minutu, přičemž existovala i horská varianta s menší rychlostí střelby i dostřelem. Hojně se vyskytovaly i 87mm kanóny vzor 1895 a starší horská děla ráže 63,5 mm z první poloviny osmdesátých let, přičemž těžší 152mm kusy reprezentovalo dělo vzor 1887 a moždíř vzor 1883. Účinnost ruské artilerie snižoval horší výcvik a doporučená taktika nasazení, kdy děla během bitvy vedla protibaterijní palbu, a teprve těsně před bodákovým útokem se zaměřila na pozice nepřátelské pěchoty. Doporučovala se přímá palba z vyvýšených a nekrytých pozic, aby (dle J. Dyskanta) nedošlo k oslabení „bojového ducha“, což u dělostřelců zapříčinilo největší procentuální ztráty ze všech druhů vojsk.

Obrázek
Kulomety Maxim na kolových podvozcích

První plán vojenských operací pro případ konfrontace s Nipponem vypracoval Generální štáb bezprostředně po skončení čínsko-japonské války, a další postupně následovaly poté, co se vztahy mezi Petrohradem a Tokiem vyhrocovaly. Poslední z léta 1903 předpokládal vyčlenění menšího odřadu k obraně řeky Ja-lu, zatímco jádro Mandžuské armády se mělo soustředit kolem Charbinu a Liao-jangu, přičemž se počítalo s obležením Port Arturu a dočasnou ztrátou jižního Mandžuska. Po přísunu posil měli Rusové zhruba půl roku od zahájení nepřátelství přejít do ofenzivy, zatlačit nepřítele do Koreje, a po vybojování námořní nadvlády provést invazi na japonské ostrovy završenou kapitulací Nipponu.

Hrubou chybou bylo podcenění nepřítele, neboť autoři plánu kalkulovali, že nebudou čelit armádě větší než 160 000 mužů, zatímco během rozhodující kampaně mělo 45milionové Japonsko v Mandžusku přes 400 000 vojáků. Naopak nízká propustnost Sibiřské dráhy zpočátku umožňovala přesunout z Evropy maximálně 20 000 ozbrojenců měsíčně, což rozmetalo ruský časový harmonogram.
Tichooceánská eskadra
Všemi směry se rozpínající hranice ruské říše se k Pacifiku (Rusové jej označovali za Východní oceán) přiblížily v první polovině 17. století, a zahájení plavby na hladině Ochotského moře se datuje k r. 1639. Tyto pionýrské časy vyvrcholily první objevitelskou plavbou V. Beringa, načež 21. května 1731 Ochotsk prohlásili přístavním městem s loděnicí, kterýžto den se oficiálně považuje za vznik Tichooceánského loďstva, třebaže první válečné lodě (SVJATOJ PJOTR a SVJATOJ PAVEL) tu spustili na vodu až v r. 1740. Ochotsk se stal hlavním centrem ruské mořeplavby v této oblasti a sídlem Rusko-Americké společnosti, ale rozvoj města i Ochotského loďstva probíhal pomalu, takže teprve v r. 1799 na Dálný východ převeleli od Baltického loďstva tři fregaty a několik menších jednotek.

Ochotsk jako hlavní námořní základna sloužil do r. 1850, kdy jeho úlohu z rozhodnutí gubernátora východní Sibiře převzal Petropavlovsk. Ten založil Bering v r. 1740 a během napoleonských válek jej prohlásili za válečný přístav. Této pocty si zdejší nepočetné obyvatelstvo užívalo pouze několik let, neboť v srpnu 1854 na Petropavlovsk zaútočila britsko-francouzská eskadra, a třebaže posádka atak za přispění fregaty AVRORA a transportu DVINA odrazila, gubernátor východní Sibiře prozíravě usoudil, že zdejší přístav je příliš zranitelný.

Obrázek
Svjatoj Pjotr a Svjatoj Pavel; první ruské válečné lodě na Tichém oceánu

Proto se flota na jaře 1855 přemístila do lépe chráněného Nikolajevsku, jenž se stal centrem Přímořské oblasti a základnou tzv. Sibiřského loďstva, jehož velitelem jmenovali kontradmirála P. V. Kazakeviče. Rozhodnutí o evakuaci padlo doslova „za pět minut dvanáct“, protože se záhy po vyplutí na obzoru objevily plachty tuctu nepřátelských válečných lodí, přičemž jejich průzkumný odřad 7. května objevil ruské lodě v Čichačevově zátoce, ale Rusové díky přízni štěstěny a znalosti zdejších vod beze ztrát dosáhli ústí Amuru.

V Nikolajevsku sice provozovali menší loděnici, ale hlavního dodavatele nadále představovalo Baltické loďstvo, odkud na Dálný východ jenom v letech 1857-59 přesunuli dvě fregaty, šest korvet a šest menších jednotek. Přístav v mělkém ústí Amuru však Rusům přestal vyhovovat, takže car Alexandr II. v r. 1871 schválil přesun hlavní báze Sibiřského loďstva do nedávno založeného Vladivostoku, kde už dříve působila Tichooceánské eskadra, jež měla sehrát důležitou úlohu během rusko-japonské války.

Obrázek
Bitva o Petropavlovsk

Ruské námořní síly na Pacifiku dlouhá desetiletí prováděly převážně průzkumné plavby a zajišťovaly kolonizační aktivity Rusko-Americké společnosti na Aljašce, Kamčatce, Kurilách a Sachalinu, což zůstávalo bez povšimnutí konkurentů na mezinárodním kolbišti, takže Rusové nepociťovali potřebu soustředit ve zdejších vodách silnější uskupení. Jenomže jakmile se pozornost Petrohradu přenesla do Číny a Koreje, vyvstala nutnost Tichooceánskou eskadru posílit, a poté co v květnu 1886 do Vladivostoku připlul na „misi dobré vůle“ čínský admirál Ťing Džu-čchang s jádrem Severního loďstva, požadoval ministr námořnictva převelení dalších jednotek na Dálný východ a urychlení fortifikačních prací jediné ruské dálněvýchodní námořní základny.

Tichooceánská eskadra však nadále zůstávala nesrovnatelně slabší, než Baltické a Černomořské loďstvo, což podtrhuje fakt, že když v r. 1881 schválili na zdejší poměry velkolepý dvacetiletý námořní program, jehož úkolem bylo získat převahu na Baltickém i Černém moři, Tichooceánská se měla nadále soustředit na obranu pobřeží, kladení min a průzkumné plavby, a teprve v případě vypuknutí války měly na Pacifik zamířit těžké jednotky. Rozmach zdejší floty po dlouhá desetiletí brzdila i skutečnost, že všechny ruské přístavy na Dálném východě přes zimu zamrzaly, kteroužto zásadní nevýhodu odstranilo teprve v r. 1898 obsazení Port Arturu, jenž se - přes odpor několika admirálů - stal její v pořadí již pátou hlavní bází.

Obrázek
Důstojníci pancéřového křižníku Rjurik s manželkami

Zlom v uvažování petrohradských stratégů nastal až v r. 1895 během tzv. trojintervence a následného zhoršení vztahů s Nipponem. Tehdy mělo Rusko na Dálném východě pouze jeden obrněnec, sedm křižníků 1. a 2. třídy, šest dělových člunů, dva torpédové křižníky, sedm torpédovek a tři minonosky, což by bez pomoci Německa a Francie na zdolání floty Země vycházejícího slunce nestačilo, tím spíše, že Japonci už v r. 1895 uvolnili prostředky na radikální rozšíření válečného loďstva. Tehdy padlo rozhodnutí radikálně posílit Tichooceánskou eskadru, přičemž část se měla pohybovat v prostoru Středozemního moře jako rezerva, a v případě potřeby zamířit plnou parou na Pacifik.

Budování floty sice běželo podle plánu, ale přesto se nepříznivý poměr sil do r. 1898 nezměnil, tudíž bylo nutno přikročit ke stavbě dalších lodí všech kategorií. Téhož roku ohlásili záměr postavit do poloviny první dekády 20. století pro službu na Dálném východě 10 bitevních lodí, 5 pancéřových křižníků, tucet chráněných křižníků, 20 torpédoborců, 24 torpédovek a 2 minonosky, přičemž podstatnou část těchto akvizic museli realizovat v zahraničí, kvůli nedostatečné kapacitě domácích loděnic. Program, na jehož splnění vyčlenili 100 milionů rublů, se do vypuknutí války podařilo realizovat pouze částečně, takže např. žádná z pěti bitevních lodí třídy BORODINO nebyla schopná bojového nasazení, čímž záměr získat převahu nad Japonci vyšel vniveč.

Obrázek
Bitevní loď Cesarevič

Jádro tehdejších flot představovaly bitevní lodě, kterých měla Tichooceánská o jednu více než Spojené loďstvo (7:6), ale při bližším pohledu zjistíme, že převahu v této kategorii měli ve skutečnosti Japonci. Ruští „broněnoscy“ totiž náleželi ke čtyřem různým typům, takže dostali do vínku odlišné technické parametry. Zatímco PERESVĚT a POBĚDA nesly jako primární výzbroj děla ráže 254 mm, na zbývajících pět jednotek nainstalovali 305mm kanóny, a odlišné bylo i osazení sekundárního dělostřelectva, neboť POLTAVA, PETROPAVLOVSL, SEVASTOPOL a CESAREVIČ měly 152mm zbraně v otočných věžích, zatímco PERESVĚT, POBĚDA a RETVIZAN v bočních kasematách. Značné rozdíly panovaly i v rychlosti a provedení pancéřování, přičemž lze konstatovat, že ruské bitevní lodě byly v průměru pomalejší, než jejich protějšky a pancíře chránily menší plochu (33 %).

Navíc měly ruské 305 mm kanóny domácí provenience menší elevaci (15-17 stupňů) a kadenci, přičemž použité protipancéřové granáty byly nejenom lehčí (331,7 kg : 385,6 kg), ale vzhledem k tomu, že je vyvinuli pro boj na kratší distanci, v praxi často selhávaly a obecně dosahovaly nižší účinnosti než japonské projektily. K horším výsledkům ruské dělostřelby přispíval i způsob zaměřovaní. Rusové úspěšně vyzkoušeli vlastní zaměřovací systém na parníku VĚSTA už v r. 1877 a snad proto upřednostňovali domácí konstrukce, jež se ovšem nemohly rovnat moderním koincidenčním dálkoměrům systému Barr & Stroud hojně používaných Japonci.

Rusko disponovalo na Dálném východě pouze dvěma operačními základnami, přičemž žádnou nestihli dokončit, tudíž Port Artur postrádal technické zázemí pro opravy větších jednotek a Tichooceánská neměla ani dostatek uhlí a munice. Opevnění Port Arturu vyprojektoval ing. Veličko, ale stavební práce probíhaly pomalým tempem, a jelikož termín dokončení stanovili na r. 1905, nebyla dodělána řada pevnostních objektů, a třebaže se stavební práce po zahájení nepřátelství urychlily, Port Artur se nestal pevným opěrným bodem ruského panství v tomto regionu, za který jej vydávali zastánci expanzivní politiky.

Obrázek
Ruští námořníci při práci

Rusko bylo a je především kontinentální mocností, a třebaže již od časů Petra Velikého budovalo početnou flotu, po kvalitativní stránce se nemohlo měřit s předními námořními mocnostmi. Ano, dokázalo pravidelně porážet turecké a příležitostně i švédské loďstvo, ale když mělo za krymské války čelit Velké Británii a Francii, Rusové raději hlavní síly Černomořské flotily sami potopili a námořníky převeleli k obraně Sevastopolu. Proto se jeho první námořní konfrontací proti rovnocennému soupeři stala teprve rusko-japonská válka, která nemilosrdně odhalila všechny slabiny vedoucí až ke katastrofální porážce v bitvě u Cušimy.

Jako příklad admirálské kariéry uveďme krátký životopis Zinovije Petroviče Rožestvenkého. Narodil se 11. listopadu 1848 v rodině vojenského lékaře a jako šestnáctiletý mladík nastoupil ke studiu na námořní kadetku v Kronštadtu, kterou ukončil jako pátý nejlepší v ročníku. Po povinné praxi byl přijat na Nikolajevskou dělostřeleckou akademii, jejíž absolvování jej předurčilo k zaměření na lodní artilerii.

Obrázek[/
Souboj parníku Věsta s tureckým obrněncem

Do boje se poprvé dostal za rusko-turecké války, kdy na sebe upozornil během slavného souboje „parníku aktivní obrany“ VĚSTA s kasematním obrněncem FETH I BÜLEND. Posádka parníku nepoměrně silnějšímu soupeři vzdorovala několik hodin, ale poté, co dělostřeleckého důstojníka a jeho pomocníky skosila nepřátelská palba, převzal velení nad zbývajícími děli poručík Rožestvenskij, a hned první salvou obrněnec zasáhl natolik citelně, že odplul do bezpečí. Rusko oslavovalo nové hrdiny a Rožestvenkij dostal Řád sv. Vladimíra a Řád sv. Jiří, ale brzy na sebe opět upozornil napsáním článku, jimž rozmetal absurdně nafouknutou legendu o vítězství ozbrojeného parníku nad obrněncem.

Tím popudil řadu důstojníků, kteří v jeho činu viděli znevážení svatoondřejské vlajky, ale na druhou stranu si získal příznivce oceňující odvahu uvést legendu na pravou míru. V polovině osmdesátých let stál u zrodu bulharského válečného loďstva a po návratu do vlasti jako velitel klipru KREJSER poprvé zavítal na Dálný východ. Poté působil jako námořní atašé v Británii a po zahájení čínsko-japonské války odplul s pancéřovým křižníkem DMITRIJ DONSKOJ na Žluté moře, aby tu hájil ruské zájmy.

Obrázek
Mladý Zinovij Petrovič Rožestvenskij

V r. 1898 mu propůjčili hodnost kontradmirála a brzy se nadřízeným znovu připomněl záchranou obrněnce GENERAL ADMIRAL APRAKSIN, jenž na Baltu uvízl na podmořském útesu. Admirál si získal pozornost cara Mikuláše II., ale už dříve si znepřátelil mistodržícího Dálného východu Alexejeva, což mu zabránilo přijmout nabízené místo velitele Tichooceánské eskadry, ale vypuknutí rusko-japonské války jej postavilo před životní výzvu, protože byl postaven do čela formující se 2. Tichooceánské eskadry, což byl nevděčný úkol, kterého se kromě Rožestvenského zalekli všichni potenciální kandidáti.

Shrnuto do několika vět, patřil mezi kontroverzní osobnosti. Na jednu stranu byl bezpochyby svědomitým důstojníkem s organizačními schopnostmi, ale sklony k teatrálnosti a jeho vznětlivá povaha mu nadělaly řadu nepřátel. Čím výše stoupal po služebním žebříčku, tím více se projevoval jako despota vyžívající se v šikanovaní podřízených, kterým se jevil jako bezohledný tyran. O jeho necitlivosti i k nejbližšímu okolí svědčí fakt, že se rád prezentoval jako neodolatelný lev salónů, a i v době, kdy jeho manželka měla přivést na svět vytouženého potomka, udržoval milostné pletky s manželkou admirála Makarova.

Obrázek
Admirál Rožestvenskij

I ostatní důstojníci většinou začínali svoji kariéru přihláškou na kadetku v Kronštadtu, po jejímž zvládnutí následovala praxe na válečných lodích a propůjčení důstojnické hodnosti, načež elita důstojnického sboru nastoupila k šestiletému studiu na Nikolajevské námořní akademii. Námořní důstojníci trpěli podobnými nešvary jako jejich armádní kolegové a úrovní teoretických znalostí ani praktických dovedností se nemohli měřit se standardem obvyklým u předních marín.

Podobné poměry panovaly i mezi mužstvem, jelikož k námořnictvu nastupovali většinou negramotní chasníci z vnitrozemských gubernií. Ano, rolničtí synkové představovali i základní lidský materiál pro formování pozemních sil, jenomže služba na moderní válečné lodi vyžadovala spíše technicky zdatné jedince s alespoň základním vzděláním, z nichž se po absolvování příslušných kurzů stali zdatní dělostřelci, strojníci, torpédisté, kormidelníci, signalisté či telegrafisté. Výcvik ztěžovala i relativně krátká plavební sezóna trvající z finančních důvodů pouze od jara do podzimu (reálně jenom 4-5 měsíců), takže není divu, že každoroční náhrada za vyškolené muže odcházející do civilu představovala nemalý problém, tudíž velení Tichooceánské eskadry do počátkem války nedokázalo vycvičit nástupce specialistů uvolněných ze služby na podzim 1903.

Obrázek
Výdej vodky na ruské válečné lodi

Přesto ruské námořnictvo počátkem r. 1904 disponovalo na předpokládaném válčišti značnými silami, jejichž souhrnný výtlak činil 222 404 tun. V Port Arturu kotvilo 7 bitevních lodí, 1 pancéřový křižník, 6 křižníků chráněných, 3 nechráněné křižníky, 7 dělových člunů, 2 torpédové-dělové čluny, 25 torpédoborců, 2 nosiče min, a několik pomocných plavidel, kdežto k Vladivostockému oddílu patřily 3 pancéřové křižníky, 1 chráněný křižník, 1 pomocný křižník, 1 minonoska, 10 torpédovek a 3 pomocné lodě, přičemž několik starých torpédovek stálo i v Nikolajevsku. Na Dálný východ navíc mířila eskadra kontradmirála A. A. Vireniuse složená mj. z bitevní lodě OSLJABJA a tří křižníků, přičemž se kalkulovalo, že další posily mohou připlout cca půl roku od vyhlášení nepřátelství.

Třebaže byla Tichooceánská slabší než Spojené loďstvo, operační plán předpokládal, že získá kontrolu nad Žlutým mořem, což Japoncům znemožní vylodit vojska v ústí Ja-lu a na pobřeží západní Koreje, zatímco Vladivostocký oddíl ochrání Přímoří s přilehlými oblastmi a bude na sebe vázat část nepřátelských sil. Splnění těchto úkolů předpokládalo ofenzivní pojetí, přičemž stejný plán jejímu veliteli paradoxně doporučoval nepodnikat riskantní akce, což se vzájemně vylučovalo, jelikož při opatrné strategii nemohl vybojovat námořní nadvládu a odradit nepřítele od výsadků v prostoru Západokorejského zálivu.

Obrázek
Bitevní loď Borodino

Každopádně při stávajícím poměru sil Rusové ani při aktivně vedené námořní kampani nemohli Japoncům zabránit v obsazení Koreje a nástupu do Mandžuska a teprve po eventuálním spojení s 2. Tichooceánskou mohli odříznout nepřátelské armády od spojení s mateřskými ostrovy a přikročit k vlastní protiofenzívě.

Použité zdroje k sérii Japonská zahraniční expanze do roku 1922; Rusko-japonská válka:
Brož. I: Promarněné vítězství; Rusko-japonská válka 1904-1905. Vydalo nakladatelství Epocha 2008.
Царьков А.: Русско-японская война 1904-1905; Боевые действия на море. Vydalo nakladatelství Экспринт 2005.
Дискант Й.: Порт-Артур 1904. Vydalo nakladatelství АСТ 2003.
Dyskant J. Michalek A.: Port Artur, Cuszima 1904-1905. Varšava 2005.
Егорьев В.: Операции владивостокских крейсеров в русско-японскую 1904-1905 гг. Vydalo nakladatelství Арлингтон 2009.
Грибовский В.: Российский флот Тикого океана 1895-1905; История создания и гибели. Moskva 2004.
Гущин А. Русская армия в войне 1904-1905; Историко-антропологическое исследование влияния взаимоотношений военнослужащих на ход боевых действий. Vydalo nakladatelství Реноме 2014.
Hoyt E.: Tři vojevůdci; Togó, Jamamoto, Jamašita. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1996.
Hrbek I.: Na mořích a oceánech. Vydalo nakladatelství Panorama 1989.
Hynek V. Klučina P.: Válečné lodě (2) Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1986.
Jelínek M.: Rusko-japonská válka; Port Artur 1904-1905 (1,2, ). Vydalo nakladatelství akcent 2010-12.
Jelínek M.: Válečné námořnictvo za povstání boxerů v Číně 1900-1901. Vydlo nakladatelství Kanon 2012.
Капитанец И.: Флот в Русско-японской войне и современность.Vydalo nakladatelství Вече 2000.
Klecanda J.: Válka rusko-japonská slovem i obrazem (1,2). Vydalo nakladatelství Česká grafická akciová společnost Unie.
Kol. autorů: Dějiny Koreje. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 2001.
Kol. autorů: Вооруженные силы Японии История и современность. Moskva 1985.
Kol. autorů,: Русско-японская война 1904-1905 (1,3,6,7); Работа исторической комиссии по описанию действий флота в войну 1904-1905 при Морском Генеральном Штабе. Petrohrad 1912-1917.
Kol. autorů: Тихоокеанский флот России 1731-2006. Дальнаука 2006.
Kol. autorů: Вооруженные силы Японии История и современность. Moskva 1985.
Kol. autorů: Описание военных действий на море в 37-38 гг. Мейдзи (1904-1905). Vydalo nakladatelství АСТ 2004.
Kovařík J.: Cušima; Poslední bitva rusko-japonské války na moři. Vydalo nakladatelství Akcent 2012.
Мартин К.: Русско-японская война 1904-1905. Vydalo nakladatelství Центрполиграф 2003.
Мельников Р.: Цесаревич (1); Эскадренный броненосец 1899-1906.Petrohrad 2002.
Мельников Р. : Броненосцы типа Бородино. Vydáno v r. 1996.
Мещеряков А.: Император Мэйдзи и его Япония. Moskva 2009.
Нозиков Н.: Японо-китайская война 1894-1895 гг. Moskva 1939.
Широкорад А.: Падение Порт-Артура. Vydalo nakladatelství АСТ 2003.
Широкорад А.: Япония Незавершенное соперничество. Vydalo nakladatelství Вече 2003.
Шишов А.: Россия и Япония; история военных конфликтов. Vydalo nakladatelství Вече 2000.
Šnajder B.: Tisíc tváří odvahy. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Thiess F.: Cušina. Vydala nakladatelství Fr. Borový 1941.
Золотарев В. Козлов Й.: Русско-японская война 1904-1905; Борьба на море. Vydalo nakladatelství Наука 1990.
Художественный альбом Маньчжурия (Русско-японская война) издание А. В. Мартинова. Petrohrad 1906.
Морская коллекция 2015/5.
Okrety Wojenne; nuner specjalny 43.
http://grandwar.kulichki.net/japanwar/
http://www.samoupravlenie.ru/partur.php
http://tsushima.org.ru/ru/ru-index/
http://tsushima.su/RU/warsru/riwru/rjws ... ort-artur/
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
Zemakt
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 11465
Registrován: 28/8/2008, 11:14
Bydliště: Cheb

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945 č. 44

Příspěvek od Zemakt »

Za řeku Ja-lu opět proudili vojáci převlečení za lesní dělníky a hovořilo se i o stavbě železnice
Co mi to jen připomíná,...... :-?
ObrázekObrázek

"Voni fotr, řekněte jim tam, že se jim na jejich párky vyserem!"
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4077
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945 č. 44

Příspěvek od jarl »

Strýček Sam hájí po potlačení boxerského povstání jednotu Číny proti evropským mocnostem. Je zajímavé, že tehdejší kreslíř nezapomněl na Starého Procházku (v pozadí si brousí nůžky), ale Japonsko vynechal. Je vidět, že tehdy ještě většinově nebylo bráno jako vojenská mocnost:

Čina 1899.png
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4077
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945 č. 44

Příspěvek od jarl »

Možná by někoho zajímalo kdo jsou ti představitelé mocností snažících se využít čínské slabosti. Vlevo je německý císař Vilém II., vedle něj italský král Umberto I. a John Bull jako ztělesnění Velké Británie. Úplně napravo je ruský car Mikuláš II. a francouzský prezident Loubet, zatímco v pozadí si brousí nůžky rakouský císař František Josef I.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4077
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945 č. 44

Příspěvek od jarl »

jarl píše: 2/7/2018, 18:25 K moci se brzy dostala konzervativní frakce vedená Kodžongovou manželkou Min, která hodlala vměšování Tokia čelit sázkou na Petrohrad podporovaný Washingtonem. Na její popud byl ze země vypovězen vůdce projaponské kliky Pak Jong-hjo a jeho příznivci, a na uvolněné posty nastoupili prorusky orientovaní muži věrní klanu Min. To vyvolalo odpor Tokia, jehož vyslanec Miura Goró naplánoval královninu likvidaci provedenou 8. října 1895, přičemž se Kodžong stal de facto rukojmím Nipponu. Vražda královny vyvolala v Koreji i ve světě pobouření, a třebaže Japonci jejího zosnovatele odvolali z funkce, jejich vliv na korejské záležitosti dramaticky poklesl.
Vražda královny Min.png
Vražda korejské královny Min na stránkách dobového francouzského tisku
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Odpovědět

Zpět na „Asie, Japonsko a Čína 1931 - 1945“