Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945 č. 43

Moderátoři: michan, jarl, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4079
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945 č. 43

Příspěvek od jarl »

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945 č. 43

aneb
Japonská zahraniční expanze do roku 1922
Obrázek
Čínsko-japonská válka
Bitva u ústí řeky Ja-lu
Přípravy na vylodění začaly už počátkem září. Tehdy ještě plánovali debarkovat posilový garnizon v ústí Tedongu, jenomže po porážce u Pchjongjangu jej přesměrovali k deltě Ja-lu. Severní loďstvo se 15. září přesunulo do Ta-lienu, kde už dýmalo pět zrekvírovaných parníků, na nichž se tísnilo 6500 vojáků. Číňané naložili uhlí, načež krátce po půlnoci opustili přístav. Hlídky byly v pohotovosti, neboť Japonci se mohli pokusit výsadku zabránit, takže se transporty držely u břehu poloostrova Liao-tung a od moře je kryly válečné lodě.

Admirál Ťing Džu-čchang kromě bitevních lodí ŤING-JÜEN a ČCHEN-JÜEN disponoval menším obrněncem PING-JÜEN, pěti křižníky a řadou menších jednotek. Čínské uskupení obeplulo Elliotovy ostrovy a odpoledne 16. září se přiblížilo k ústí řeky Ja-lu. Admirál vyslal parníky vylodit vojáky, zbraně a válečný materiál v Tan-tungu, přičemž k jejich zajištění vyčlenil PING-JÜEN, torpédový-dělový člun KUANG-PING, dva dělové čluny a několika torpédovek, kdežto jádro loďstva zakotvilo dvanáct mil od ústí řeky.

Obrázek
Pancéřování a rozmístění výzbroje na čínských obrněncích Ťing-jüen a Čchen-jüen

Debarkace nerušeně pokračovala i po rozednění, když v 11:28 na jihozápadním horizontu zaznamenali tucet hustých oblaků kouře a později rozeznali bíle natřené trupy japonských válečných lodí. Alarm! Sebevědomí Ťing nepočkal na odřad kryjící výsadek a jeho deset lodí s vlajícími dračími zástavami se hrozivě blížilo ke dvanácti jednotkám, nad nimiž se třepotala vlajka se stylizovaným vycházejícím sluncem. Původní frontální sestava se vlivem nedisciplinovanosti posádek a pomalosti nejstarších křižníků JANG-WEJ a ČCHAO-JUNG změnila ve tvar tupého klínu, jehož pomyslný hrot tvořily obrněnce ŤING-JÜEN a ČCHEN-JÜEN. Ťing rozkázal podřízeným velitelům opakovat manévry vlajkové lodě a dodržovat určená místa ve formaci, ale protože bylo zřejmé, že v této sestavě nebude možné provádět koordinované evoluce, po jejím rozpadu měli bojovat v navzájem se podporujících dvojicích.

Viceadmirál Itó v uplynulých dnech zajišťoval doprovod vojenského konvoje k Čemulpchu, načež zanechal dělové čluny CUKUŠI, MAJA, BANDŽÓ a ČÓKAJ k podpoře výsadku v ústí Tedongu a současně vyslal na průzkum k Wej-haj-wej NANIWU a JOŠINÓ. Jakmile se druhý den dozvěděl, že nepřítel základnu opustil, vydal se k ostrůvku Haijang, načež zamířil k ústí Ja-lu, kde konečně narazil na hlavní síly nepřátelské floty.

Obrázek
Japonští důstojníci promýšlejí strategii námořní fáze čínsko-japonské války

Číňané směřovali na jihozápad k pravému boku japonské formace, na jejímž čele dýmala Cuboiova tzv. Létající eskadra složená z křižníků JOŠINÓ, NANIWA, TAKAČIHÓ a AKICUŠIMA, za nimiž o něco jižněji následovaly hlavní síly tj. křižníky MACUŠIMA, ICUKUŠIMA, HAŠIDATE a ČIJÓDA, doprovázené obrněnci FUSÓ a HIJEI kryjící pomocný křižník SAIKIJÓ-MARU a dělový člun AKAGI pohybující se nalevo od hlavních sil. Ťingovo uspořádání umožňovalo silnou palbu směrem vpřed na podporu klounového útoku, ale Itó rozdělil Spojené loďstvo na dva oddíly, přičemž sám hodlal bojovat s jádrem nepřátelské floty, kdežto Létající eskadra měla využít své rychlosti a útočit na nepřítele podle Cuboiova uvážení.

Ťing vsadil na taktiku preferovanou v šedesátých a sedmdesátých letech, čímž se vzdal možnosti aktivně řídit další průběh boje, zatímco Itóova a Cuboiova formace udržovaly kýlovou linii vhodnou pro palbu bočními salvami. Japonský admirál zohlednil pokrok, jenž od bitvy u Lissy učinilo lodní dělostřelectvo, jehož výkonnost v podstatě znemožňovala vedení bitvy na vzdálenost umožňující použití klounu. Důležitou roli sehrál fakt, že čínské lodě se ploužily rychlostí pouhých šesti uzlů, zatímco zejména aktivně si počínající Létající eskadra tvořila díky své rychlosti obtížně zasažitelný cíl, tím spíše, že vál čerstvý vítr, takže lodě netvořily stabilní dělostřelecké platformy. Navíc Itó protivníkův záměr překazil tím, že změnil kurs o tři rumby na sever a následně zkoncentroval proti rozptýleným čínským lodím střelbu z rychlopalných děl.

Obrázek
Čínský obrněnec v bitvě u Ja-lu

Krátce po poledni vydal Ťing rozkaz k palbě, načež 305mm děla z pravoboční věže ŤING-JÜEN vychrlila první granáty na vzdálenost 6000 yardů (zhruba 5400 m), načež se přidala sesterská ČCHEN-JÜEN a vzápětí zaburácela děla na ostatních lodích, pročež Cuboi zvýšil rychlost na 14 uzlů. Záblesky u ústí těžkých kanónů doprovázené oblaky dýmu vypadaly působivě, ale ve skutečnosti se jednalo o plýtvání střelivem, jelikož ani Létající eskadra disponující moderním dálkoměrem na JOŠINÓ nedokázala vést cílenou palbu na distanci přesahující 3000 yardů (2743 m). Pro ilustraci dodejme, že nabíjecí cyklus Kruppových 305mm kanónů činil v ideálních podmínkách 3 rány za minuty a loď plující rychlostí 14 uzlů urazila během 5 minut vzdálenost 2160 m, tudíž k zaměření bylo před každým výstřelem nezbytné určit vzdálenost cíle, přičemž čínští dělovodi spoléhali buďto na svůj odhad, popřípadě na složité a beztak nespolehlivé výpočty.

Z tohoto důvody byly jejich salvy krátké, ale nechybělo mnoho, aby velitel Severního loďstva přišel o život hned v počáteční fázi bitvy. Admirál chtěl osobním příkladem povzbudit morálku posádky, takže zůstal na nechráněném velitelském můstku, který poškodil vlastní (!) granát, přičemž zranil Ťinga a britského poradce W. Tylera. Ten zachoval pověstný anglický klid, ale otřeseného a popáleného admirála odnesli do kajuty, kde zůstal několik hodin a musel jej zastoupit velitel ŤING-JÜEN. K trapné události došlo proto, že dělostřelci nedodrželi předepsaný odměr a pokusili se o střelbu přímo vpřed. Neuvěřitelné!

Obrázek
Patrně jediná fotografie z bitvy u Ja-lu

Japonci palbu opětovali teprve po pěti minutách. JOŠINÓ sice poškodil těžký granát, ale odvetná palba na ŤING-JÜEN zabila obsluhu signálního postu, čímž vlajková loď pozbyla možnost předávat rozkazy, což přispělo k rozpadu bojové formace. Létající eskadra obchvátila nepřátelské slabší pravé křídlo, načež se na JANG-WEJ a ČCHAO-JUNG snesla drtivá rychlopalba, a třebaže se staré křižníčky bránily poměrně přesnou střelbou z příďových 254mm kanónů, brzy přesile podlehly. Japonské granáty zapálily dřevěné obložení nástaveb a těžce poškozené lodě hledaly útočiště na mělčině u ostrůvku Talu-tau, kde je Cuboi ponechal jejich osudu a jal se hledat důstojnější cíl.

Létající eskadra si vzala na mušku chráněný křižník ČCHING-JÜEN, načež provedla obrat, ale ještě než obeplula čínskou formaci, ocitly se po 14. hod. v jejím dostřelu PING-JÜEN a torpédový-dělový člun KUANG-PING, jež v doprovodu dvojice torpédovek spěchaly od ústí Ja-lu. Cuboiův odřad s nimi svedl krátkou potyčku, ale jelikož vzdálenost činila 3000 m, úspěchu nedosáhl a boj přerušil, jelikož dostal rozkaz pomoci těžce zkoušeným SAIKIJÓ-MARU a AKAGI.

Obrázek
Křižník Čching-jüen

Itóovy lodě následně nakrátko vstoupily do boje s křižníky ČCHING-JÜEN a LAJ-JÜEN, ale japonský admirál provedl obrat, nechal zvýšit rychlost na 11 uzlů a znovu obeplul pravé křídlo nepřátelské sestavy, aby zaútočil na dosud téměř nedotčené čínské obrněnce, přičemž se od něj odloučil HIJEI, který citelně zaostal za rychlejšími jednotkami. Stará korveta na sebe soustředila pozornost většiny čínských dělostřelců. Kapitán Kikunozo Sakurai se odvážně rozhodl proplout přímo mezi čínskými bitevními loděmi, které sice dočasně přerušily palbu, aby se neohrožovaly navzájem, ale přesto HIJEI inkasoval mj. 2 zásahy 305mm projektily. Jeden srazil zadní stěžeň a explodoval poblíž důstojnického salónku přeměněného v improvizovanou ošetřovnu, kde zabil vrchního lékaře a množství zraněných, kdežto druhý smetl námořníky na palubě. Hořící korveta s velkým otvorem v zadolodí, zasažená údajně 33 střelami, se přesto doploužila do bezpečí, ale do bitvy už nezasáhla, protože Itó kolem 14. hod. nařídil Sakuraiovi odplout do bezpečí.

Zatímco zdemolovaný HIJEI opouštěl bojiště, Fang Paj-čchien na ČCH-JÜEN zpanikařil, a jeho toliko lehce poškozený křižník následovaný jemu podřízeným torpédovým-dělovým člunem KUANG-ČCHIA, zamířil k Lü-šunu, přičemž u Talu-tau taranoval bezmocně driftující JANG-WEJ, jenž zmizel pod hladinou, aniž by se Fang pokusil zachránit tonoucí krajany. Navíc KUANG-ČCHIA najel u Lü-šunu na skaliska a o několik dnů později jej zničila vlastní posádky. Fangovo zbabělé počínaní, za něž byl později na Li Hung-čchangův rozkaz sťat, rozlítilo námořníky na ostatních lodích, kteří se naopak bili s mimořádnou statečností potvrzujíce slova amerického instruktora Philo McGiffina, jenž o posádkách Severního loďstva prohlásil: „Nevěřte těm, kdo se budou vysmívat čínským námořníkům. Jsou odvážní, vysoce disciplinovaní, plni nadšení a budou bojovat s Japonci, svými dědičnými nepřáteli, lépe než kdokoliv jiný.“

Obrázek
Umělecké ztvátnění bitvy u Ja-lu

Nad Korejskou zátokou zahalenou oblaky spáleného střelného prachu a dýmem z lodních komínů či požárů, duněly dělové salvy a bojiště připomínalo pekelný Maelström pohlcující lodě s dračí zástavou i s jejich veliteli a posádkami. Největší ztráty zaznamenali na Létající eskadrou rozstříleném pancéřovém křižníku ŤIN-JÜEN, jenž zmizel pod hladinou i s 230 námořníky, přičemž člen Itóova štábu uvedl: „Čínští kanonýři stříleli z děl až do konce, dokud se ŤIN-JÜEN nepotopil zádí napřed, přičemž příď ještě minutu a půl čněla nad hladinu, dokud se i ona nepotopila.“ Námořní cti dostál i velitel křižníku ČCHENG-JÜEN, jenž nechal v bezvýchodné situaci nasměrovat klounem opatřenou příď na JOŠINÓ, jehož taranování na poslední chvíli zabránila exploze příďového torpédometu, pročež rozlomená čínská loď klesla ke dnu i s většinou posádky, kapitánem a jeho věrným psem.

Svištící granáty se pochopitelně nevyhýbaly ani japonským lodím. V první fázi bitvy se od hlavních sil oddělily dělový člun AKAGI a pomocný křižník - či spíše štábní loď viceadmirála Sukenori Kabajami - SAIKIJÓ MARU, které se záhy ocitly v kritické situaci. AKAGI si z bezprostřední blízkosti vzaly na mušku křižníky LAJ-JÜEN, ČCHING-JÜEN a torpédový-dělový člun KUANG-ČCHIA, načež krupobití granátů zabilo velitele Sakamoda Hičirotu, řadu dalších důstojníků a námořníků, ale kapitán-poručík Sató, navzdory vážným poškozením povzbuzoval své muže, až do chvíle, kdy šťastný zásah zažehl na LAJ-JÜEN silný požár, takže si statečná posádka AKAGI mohla oddechnout, jelikož se na scéně objevila spásná Létající eskadra.

Obrázek
Důstojníci na křižníku Naniwa

Nejblíže potopení se ocitl SAIKIJÓ-MARU, neboť vysoký trup skýtal skvělý cíl. Dělostřelci z ČCHEN-JÜEN parník zasáhli 4 granáty kalibru 305 mm, jež zažehly požár a vyřadily ovládání kormidla, takže posádka musela pomocný křižník řídit regulováním otáček lodních vrtulí. Další projektil proletěl strojovnou, ale nevybuchl a SAIKIJÓ-MARU unikl směrem na západ, kde narazil na torpédovky FU-LUNG a ČCH-JI doprovázejících PING-JÜEN a KUANG-PING od ústí Ja-lu. Pomocný křižník inkasoval další zásahy, načež FU-LUNG zkrátil distanci a o hladinu pleskla tři torpéda. Fortuna však toho dne nad Japonci držela ochrannou ruku, tudíž dva doutníky minuly a třetí podplul pod lodním kýlem. SAIKIJÓ-MARU se od pronásledovatelů následně odpoutal a vzdálil z bojiště. Při opravách později napočítali tucet zásahů a jedenáct mužů přišlo o život či utrpělo zranění.

Došlo i na Itóovu vlajkovou loď. K hlavním silám se přiblížil PING-JÜEN, jehož velitel nezaváhal a pustil se s přesilou do křížku. A protože štěstí přeje odvážným, ve 14:30 zasáhl 260mm granát MACUŠIMU ve středolodí, proletěl důstojnickým salonkem a torpédovnou, přičemž probil několik přepážek a nakonec vyřadil otáčivý mechanismus 320mm kanónu. Naštěstí pro Japonce neexplodoval, což posádku uchránilo od vážnějších ztrát, ale bylo zřejmé, že nedostatečně pancéřované křižníky třídy MACUŠIMA nemohou čelit palbě těžkých děl. O něco později inkasoval zásah i ICUKUŠIMA, ale vzápětí se od PING-JÜEN štěstí odvrátilo a hořící obrněnec boj přerušil.

ObrázekxxxObrázek
Admirálové Ťing Džu-čchang (vlevo) a Liu-Pchu-čcheng

Pozornost hlavních sil Spojeného loďstva se přibližně v 15 hod. soustředila na čínské bitevní lodě, které již podporovaly toliko křižníky LAJ-JÜEN a ČCHING-JÜEN, a když na ně zahájila palbu i Létající eskadra, ocitly se v kleštích. Japonci kolem kroužili jako žraloci větřící kořist, ale ŤING-JÜEN a ČCHEN-JÜEN vzorně spolupracovaly, a třebaže prováděly složité manévry, navzájem se kryly, a kdykoliv se naskytla příležitost, pálily na dorážející nepřátele. Naopak japonská 320mm děla hanebně selhala! Pravda, jejich 450kg projektily dokázaly na distanci 8000 m probít 334mm desku z kovaného železa, jenomže zdlouhavá manipulace v bojových podmínkách zapříčinila směšně nízkou kadenci, a Itó se neodvážil přiblížit na kratší vzdálenost, tudíž obě zdánlivě nezničitelné čínské „obludy“ pokračovaly v boji.

Přesto čínské posádky zažívaly krušné chvíle. Na ČCHEN-JÜEN prorazil těžký projektil bok v předolodí pouhý metr nad vodoryskou, a nástavby, komíny a nechráněné části na obou lodích byly děravé jako cedníky. Největší nebezpečí představovaly hučící plameny, kterých jenom na ČCHEN-JÜEN vyšlehlo osm. Čtyřikrát hořelo i na sesterské lodi, a hustý dým oslepil dělostřelce, ale čínští námořníci za pomoci zahraničních poradců všechny krizové momenty překonali a obrněnce neztratily bojeschopnost.

Obrázek
Zásah na japonské válečné lodi

Horko bylo i Japoncům. Dva 305mm projektily dopadly na ICUKUŠIMU, aniž by posádce způsobily větší ztráty, ale na MACUŠIMĚ podobné štěstí neměli. Po 15. hod. jej ze vzdálenosti 13 kabelů (2300 m) zasáhla salva z ČCHEN-JÜEN; jeden 305mm projektil neškodně proletěl skrz trup a spadl do moře, ale druhý explodoval na bateriové palubě, kde vyřadil několik děl a způsobil výbuch munice. Výsledkem byly velké ztráty na životech a obrovský požár, ba nechybělo mnoho, aby se vážně poškozený křižník potopil. Posádka s ohněm obětavě zápolila a součástí bojových tradic se stala legenda (?) o námořníkovi Miuruovi. Třebaže měl už smrt na jazyku, údajně se optal nejbližšího důstojníka, zda je už ŤING-JÜEN potopen, a když si vyslechl milosrdnou lež, spokojeně pronesl: „Jsme pomstěni“.

Pravda, MACUŠIMU Japonci zachránili, ale loď se musela odploužit do bezpečí a posádka napočítala 35 mrtvých a 78 raněných, pročež Itó přenesl admirálskou vlajku na sesterský HAŠIDATE a boj pokračoval. Na čínských obrněncích už dříve spotřebovali veškeré granáty pro sekundární artilerii a nyní docházelo i střelivo pro 305mm kanóny, takže na nepřátelské dělobití odpovídaly toliko sporadicky. Kolem 17. hod. přerazil projektil stěžeň na ŤING-JÜEN a admirálova zástava spadla na palubu. Tehdy se iniciativy chopil námořní kapitán Jeh, jenž na křižníku ČCHING-JÜEN vztyčil vlajku velitele loďstva a nechal signalizovat rozkaz „seřaďte se za mnou“. Velitelé uposlechli a bojeschopné lodě konečně vytvořily kýlovou linii, což Itóa v 17:30 přimělo boj ukončit.

Obrázek
Křižník Icukušima

Munice pro děla střední ráže totiž docházela i na japonských lodích a admirál usoudil, že oslabené Spojené loďstvo nedokáže čínské mastodonty udolat. Ťing nařídil povolat k hlavním silám prázdné transportní lodě, ale jejich posádky signál nezachytily a zůstaly skryté hluboko v ústí Ja-lu. Jakmile vítr rozehnal mračna dýmu, naskytl se námořníkům neveselý pohled na ohořelé a omlácené trupy mnohdy připomínající plovoucí vraky. Nastupující soumrak sice milosrdně zakryl utrpěné škody, ale přesto na ŤING-JÜEN, ČCHEN-JÜEN, PING-JÜEN, ČCHING-JÜEN, LAJ-JÜEN a KUANG-PING, odplouvajících v doprovodu torpédovek FU-LUNG a ČCH-JI k Lü-šunu, zavládla ponurá nálada.

Ani Japonci nejásali a Itó na pronásledování nepřítele rezignoval, neboť se blížil západ slunce a on se obával nočních útoků topédovek, aniž by tušil, že na ŤING-JÜEN chybí munice a na ČCHEN-JÜEN zůstaly poslední tři protipancéřové granáty ráže 305 mm! Navíc se několik těžce poškozených japonských lodí ledva drželo na hladině, takže se ani nepokusil zaútočit na čínské transporty, ale o tom, že Spojené loďstvo nepozbylo bojeschopnosti svědčí fakt, že odplulo k poloostrovu Šan-tung, kde po východu slunce marně pátralo po nepříteli.

Obrázek
Torpédový dělový člun Kuang-čchia

Číňané však z Lü-šun nevypluli a pod ochranou pobřežních opevnění si ve zdejším námořním arzenálu lízali rány, nemaje na další boj ani pomyšlení. Přesto se Ťing cítil jako vítěz, jelikož splnil cíl mise a ochránil transportní lodě, ale soupis utrpěných ztrát hovořil zcela jinou řečí. Pokud započítáme ztroskotaný KUANG-ČCHIA, odepsalo totiž Severní loďstvo čtyři křižníky a jeden torpédový-dělový člun, přičemž padlo přes 700 mužů, kdežto Japonci nepřišli o žádnou loď a jejich ztráty čítaly pouhých 90 mrtvých a 208 zraněných. Palmu vítězství si tedy odnesli synové Nipponu a námořníci se dmuli pýchou, když jim četli telegram samotného mikada admirálu Itóovi: „Slyšíme, že se naše eskadry chrabře bily na Žlutém moři, dobyly velkého vítězství a dokázaly, že jejich síla v nepřátelských mořích vládne. Vysoce oceňujeme služby vašich důstojníků i mužstva a jsme uneseni skvělými výsledky jichž dosáhli.“

Obrázek
Chilský křižník Esmeralda

Ano, po bitvě u ústí řeky Ja-lu se Japonci stali pány Žlutého moře a demoralizované Severní loďstvo se už nepokusilo tento stav změnit, třebaže jeho dva obrněnce stále představovaly obávané soupeře. Toho si byli v Tokiu dobře vědomi a snažili se flotu narychlo posílit, přičemž neváhali obcházet mezinárodní zvyklosti. Jejich zájem se soustředil na silně vyzbrojený chilský chráněný křižník ESMERALDA, jenomže Chile nejenže vyhlásilo neutralitu, ale dokonce se zavázalo nepodporovat čínského protivníka, takže museli prostřednictvím americké firmy House Flint & Cable Co sehrát před světem trapnou komedii, během níž křižník dvakrát změnil majitele. Nejprve jej počátkem prosince za 300 000 liber šterlinků koupil Ekvádor, jenž jej obratem za 220 000 liber postoupil Nipponu, a loď se pod velením chilského kapitána E. Garína vydala do Jokosuky, kde jí přejmenovali na IZUMI a zařadili do Spojeného loďstva.
Překročení řeky Ja-lu a pád Lü-šunu
Admirál Itó hodlal využít oslabení Severního loďstva k dobytí Lü-šunu, což by znamenalo zánik čínské floty, jenomže mobilizace 2. armády, její přeprava do Koreje a příprava vyloďovací operace zabraly přibližně měsíc, a mezitím Číňané nejhorší škody odstranili, takže většina válečných lodí zvedla 18. října kotvy a odplula do Wej-haj-wej.

Obrázek
Li Hung-čchang

Vzhledem k dočasnému ochromení Severního loďstva se těžiště válečných operací znovu přeneslo na pozemní válčiště. Generál Sung soustředil na řece Ja-lu 26 000 mužů a s obavami naslouchal zprávám o blížících se japonských vojácích. Ti v dosavadním průběhu války prokázali nejenom bojovnost ale i houževnatost, a třebaže na tvářích Evropanů vyvolával pohled na válečníky Nipponu ve špatně padnoucích uniformách pochodujících často naboso s těžkými bagančaty přes rameno, pobavené úsměvy, Číňanům do smíchu nebylo.

Naděje vkládané do spolupráce s vůdci sekty Tonghak přinesly určité výsledky, jelikož v jihokorejských provinciích se na podzim 1894 zaktivizovala rolnická armáda spravedlnosti, která přepadala menší japonské oddíly a ničila telegrafní vedení, na průběh války však její akce neměly větší dopad. Pravda, Japonci k zajištění dlouhých komunikačních linií vyčlenili některé (většinou druhořadé) jednotky, ale většinu sil soustředili na hranicích s Mandžuskem.

Obrázek
Plukovník Sató s místním průvodcem provádějí průzkum v okolí řeky Ja-lu

K přenesení vojenských operací na území protivníka se pečlivě chystala 1. armáda maršála Jamagaty. Řeka Ja-lu je široká na dolním toku místy i 1000 m, tudíž představuje sama o sobě vážnou překážku, tím spíše, když útočníci nemohli využít žádný most a obránci měli dostatek času na vybudování obraných postavení na strmém pravém břehu. Přesto už 5. října obsadil generál Nozu ústí řeky, kterou 24. října výše proti proudu v mělčím úseku přebrodil oddíl vedený plukovníkem Satóem, jehož vojáci vybojovali na pravém břehu malé předmostí. Toho v noci o něco níže využili ženisté k vybudování pontonového mostu, načež za úsvitu 25. října 1. armáda porazila čínská vojska a svůj triumf završila následující den. Většina čínských vojáků sice ustoupila do vnitrozemí, ale Říše středu (nehledě na morální otřes) utrpěla značné materiální ztráty, jelikož vítězové se kromě značného množství financí a potravin zmocnili 78 děl s 36 374 projektily, a 4395 pušek, k nimž získali nádavkem přes 4 miliony nábojů.

Generál Sung s většinou ustoupivšich vojáků zaujal obraná postavení ve směru na Peking, zatímco zbytek kryl přístup k Mukdenu, přičemž pokračovalo formování nových útvarů včetně partyzánských oddílů, ale Li už myslel hlavně na zajištění co nejlepší pozice pro očekávané mírové rozhovory. Ano, za normálních okolností mohla čínská armáda stejně jako ve třicátých letech 20. století ustoupit do vnitrozemí a vyčkávat až se ostří japonského útoku otupí na předlouhých komunikačních liniích, jenomže za situace, kdy místodržící většiny provincií „vyhlásili neutralitu“, protřelý politik pochopil, že hra skončila a on třímá v rukách poslední trumf - stále ještě silné válečné loďstvo.

Obrázek
Generál Nozu

Zatímco Sung pod tlakem nepřítele ustupoval stále hlouběji do vnitrozemí, vypukly boje na poloostrově Liao-tung, kde se nalézal Lü-šun ve světě známý jako Port Artur a sloužící Severnímu loďstvu jako hlavní týlová základna. Generál Iwao Ójama velící 2. armádě dostal za úkol dobýt Lü-šun a další přístavy odkud bylo možné zásobovat 1. armádu, jejíž komunikační linie se mezitím neúnosně protáhly. Ójamovi vojáci se na Liao-tungu začali vyloďovat 25. října, aniž by narazili na vážnější odpor demoralizovaných obránců, načež se už 5. a 6. listopadu zmocnili Ťin-čžou a důležitého přístavu Ta-lien, což předznamenalo osud Lü-šunu.

Opevnění veledůležité námořní báze v osmdesátých letech vypracoval nám již známý von Hanneken, a fortifikační práce se podařilo dokončit v r. 1893. Lü-šun měl vybudovanou obranu jak od moře, tak z pevniny, přičemž zejména početné pobřežní baterie a pevnůstky ježící se dělovými hlavněmi, budily zasloužený respekt, a pokud by základnu hájila odhodlaná posádka, představoval by pro 20 000 Ójamových vojáků tvrdý oříšek. Bohužel část garnizonu se v létě přesunula k řece Ja-lu, ale přesto v listopadu 1894 tvořilo pevnostní posádku 13 000 mužů. Bohužel po zprávách o sérii porážek ztratili vojáci víru ve vítězství a defétismus zachvátil i velitelský sbor, o čemž svědčí útěk velícího generála na rybářské džunce těsně před hlavním útokem.

ObrázekxxxObrázek
Čínská pevnůstka v Lü-šunu a pohled na přístav

Za pomoci početné artilerie včetně Kruppových houfnic se Japonci dopoledne 21. listopadu zmocnili opevnění kryjících základnu na pozemní frontě, zatímco námořnictvo ostřelovalo pobřežní pevnosti. Během odpoledne se obrana zhroutila a vyděšení obránci se drali do všemožných plavidel a kryti palbou pobřežních baterií prchali do bezpečí nechávaje civilisty napospas útočníkům. V boji padlo asi 1000 čínských vojáků a do setmění Japonci ovládli nejenom město, ale i všechna opevnění, takže ráno 22. listopadu došlo k oficiální kapitulaci.

Hodnotu získaných zbraní, uhlí, zásob a přístavního zařízení vítězové vyčíslili na 60 milionů jenů, přičemž padlo pouze 19 (!) Japonců! Skvělé vítězství však zastínilo ostudné řádění Ójamových vojáků, kteří se doslova utrhli z řetězu a počínali si podobně jak křižáci v dobytém Jeruzalémě. Poté, co objevili těla několika umučených spolubojovníků, začali synové Nipponu chladnokrevně vraždit nejenom zajatce, ale i civilní obyvatelstvo včetně žen a dětí, přičemž došlo i k použití bajonetů a samurajských mečů.

Obrázek
Čínští zajatci v Lü-šunu

„Japonské oddíly vstoupily do Port Arturu 21. listopadu a chladnokrevně zmasakrovaly prakticky všechno obyvatelstvo.“ Telegrafoval svému nakladateli otřesený kanadský válečný korespondent James Creelman. „Bezbranní, neozbrojení obyvatelé byli pobiti ve svých domech a jejich těla nepopsatelně zmrzačena. Nekontrolované vraždění trvalo tři dny. Celé město bylo vyplundrováno s nevídanou krutostí. Jakékoli předstírání, že okolnosti mohou ospravedlnit tyto masakry, je falešné. Celý civilizovaný svět bude šokován podrobnostmi. Zahraniční korespondenti, otřeseni tímto divadlem, opustili armádu jako jeden muž.“

Než velení obnovilo disciplínu, Lü-šun připomínal město po ničivé morové epidemii. Vraždění padlo za oběť přinejmenším několik tisíc osob, a třebaže bylo později provedeno formální vyšetřovaní, viníci potrestáni nebyli. Japonci se nejprve snažili otřesnou událost utajit, takže se svět o jejich řádění dozvěděl teprve 26. listopadu z oné výše uvedené reportáže, jejímuž odeslání se marně snažili zabránit a zásadový korespondent odmítl i nabízený úplatek. Tokio podobná hlášení zahraničních žurnalistů bagatelizovalo jako nepřátelskou propagandu, a následně si k vylepšení svého notně pošramoceného mediálního obrazu „najalo“ zahraniční novináře postrádající Creelmanovy morální zásady.

Třebaže došlo k dočasnému ochlazení vztahů s Londýnem a Washingtonem, protesty západních mocností byly opět spíše formální záležitostí k uchlácholení veřejnosti, takže Nippon na ně nebral zřetel. Po neblahých událostech u Asanu se znovu prokázalo, že Japonci se sice stali nadšenými obdivovateli technologií Západu, ale zároveň se nenechají svazovat jeho zvyklostmi, a pokud dostanou volnou ruku, ochotně se vrátí k vlastním válečným tradicím formovanými krutými občanskými válkami, v nichž pro soucit s poraženými nebyl prostor.

Obrázek
Povraždění Číňané u Zlaté hory v Lü-šunu

Viděno z retrospektivy, můžeme konstatovat, že čínsko-japonská válka sice světu ukázala brutalitu zdejších válečníků, ale Západ tomu nevěnoval patřičnou pozornost, tudíž jestliže od bitvy u Asanu vedla přímá cesta k útoku na Pearl Harbor, krveprolití v Lü-šunu předznamenalo pozdější masakry v Číně, tzv Bataanský pochod smrti či další otřesné zacházení se zajatci i civilisty. Ale po bitvě je každý generál, a málokdo si tenkrát dovedl představit, že by se národ těchto uctivých a přívětivě se tvářících lidí mohl postavit svým učitelům se zbraní v ruce.

Obrázek
Zmasakrovaní Číňané
Dobytí Wej-haj-wej
Po dobytí Lü-šunu učinil Peking americkým prostřednictvím první nesmělou mírovou nabídku, ale ta byla zamítnuta, načež se většina příslušníků 2. armády vydala na sever, kde se generál Sung marně snažil zadržet postupujícího protivníka. Pravda, Číňané podnikli několik protiútoků, přičemž na severní frontě dosáhli dílčích úspěchů, ale třebaže se mohli opřít o hornatý terén a nepřátelské útoky ztěžoval nástup zimy, kdy teploty ve vyšších polohách klesaly pod 20 stupňů Celsia, zastavit postup Japonců na hlavním směru nedokázali. Perfektně fungující japonská logistika dodala vojákům jak pláště s kožešinovou podšívkou, tak vlněné spodní prádlo, a doposud používané polní tábory nahradila provizorní mobilní kasárna. Přesto bojovníci Nipponu vystaveni pro ně nezvyklému klimatu trpěli zimou o počátkem ledna vojenští lékaři evidovali 18 000 nemocných.

Obrázek
Čínští vojáci v zimních uniformách

Navzdory krutým mrazům ohrožení Pekingu každým dnem narůstalo a koncem r. 1894 už 400 milionovému olbřímovi viditelně docházely síly, takže tokijští stratégové v lednu nepřijali ani další pokus ukončit válku a namísto toho se rozhodli definitivně skoncovat s hrozbou představovanou čínskou flotou. Brzy po bitvě u Ja-lu admirála Ťing Džu-čchanga z funkce velitele Severního loďstva odvolali a nahradili kontradmirálem Liu Pchu-čchengem, jenomže poté, co byl 14. listopadu při návratu do Wej-haj-wej nárazem na útes těžce poškozen obrněnec ČCHEN-JÜEN, vrátil se Ťing do čela loďstva.

Záhy vyšlo najevo, že náročnou opravu nebude možné ve špatně vybavené základně provést, což přimělo Ťinga k návrhu na radikální změnu strategie. Admirál realisticky usoudil, že bez poškozeného obrněnce není na svedení vítězné bitvy ani pomyšlení, a jelikož očekával brzké obležení Wej-haj-wej, chtěl základnu zničit a loďstvo přesunout do Šanghaje, kde bylo možné ČCHEN-JÜEN opravit a po spojení s Jižním loďstvem, vyzvat nepřítele na souboj.

Obrázek
Opevnění ve Wej-haj-wej

V Pekingu vypuklo náramné pozdvižení. Do Wej-haj-wej dorazila vládní vyšetřovací komise a Ťingovi hrozil vojenský tribunál. Ano, nakonec jeho stíhání milostivě odložili, ale trapná událost znovu nahlodala morálku lodních posádek. Zamítnutí Ťingova plánu představovalo rozsudek smrti nad čínskou flotou, neboť bylo jisté, že Japonci co nevidět zaútočí i na Wej-haj-wej a 6500 demoralizovaných vojáků jim nedokáže čelit. A skutečně, 20. ledna 1895 se před zálivem Jeng-čeng objevila flotila dýmajících transportních parníků, z nichž se téměř bez odporu vylodily jednotky 3. armády, které Jeng-čeng obsadily a přeměnily v operační základnu Spojeného loďstva, což Ójamovi umožnilo přikročit k obléhání Wej-haj-wej.

25. ledna doručili Britové Ťingovi Itóuv dopis, v němž svého soupeře vzletnými slovy vyzýval ke kapitulaci a odchodu do japonského exilu, ale hrdý vlastenec neuznal tuto nabídku hodnou odpovědi, jelikož vydat flotu nepříteli bez jediného výstřelu odporovalo vojenské cti. Wej-haj-wej měl silnou obranou od moře, ale opevnění na pozemní frontě byla podstatně slabší. Vnitřní rejdu kryl od moře asi dvě míle široký ostrov Li-kung, kolem něhož vedly do přístavu dva vplavy široké jednu a tři míle. Oba obránci zaminovali a přehradili trojitou trámovou uzávěrou, za níž se jako vyděšené kachny ukrývalo 29 válečných lodí a několik pomocných plavidel. Nominálně se stále jednalo o značnou sílu a Číňané netrpěli ani nedostatkem uhlí, střeliva a potravin, jenomže Ťing veškerou iniciativu přenechal nepříteli a na protiútok rezignoval.

Obrázek
Severní loďstvo ve Wej-haj-wej bombarduje pevnosti obsazené Japonci

Jak se stále těsněji utahovala smyčka kolem Wej-haj-wej, zapojovaly se od 30. ledna do boje i čínské lodě. Část posádek posílila pozemní frontu, ale většina námořníků zůstala na svých postech a sváděla urputné souboje s nepřátelskými bateriemi a loděmi, kterým prozatím znemožnili prorazit uzávěru na vnitřní rejdu. To však byla labutí píseň Severního loďstva, neboť pevnosti padaly jako dětské písečné hrady a v mrazivé noci ze 4. na 5. února 1895 podnikli Japonci smělý útok, jenž vyčerpaní obránci nedokázali odrazit. Synové Nipponu se zmocnili stanice ovládající miny blokující východní přístup na vnitřní rejdu, a jelikož bouře poškodila část uzávěry, pronikla šestice torpédovek do přístavního bazénu a navzdory špatné viditelnosti napadla lodě zakotvené u jižního břehu Li-kungu.

Číňané útočníky spatřili, jenomže bez ohledu na hustou palbu, pronikla torpédovka č. 9 do blízkosti ŤING-JÜEN a vypustila dvojici projektilů. Vnitřní rejdou osvětlenou reflektory a záblesky u ústí lehkých děl, otřásl výbuch a u levého boku obrněnce se zvedl sloupec vody. Čínští kanonýři se však vetřelci pomstili a cíl zasažený třinácti granáty ztratil schopnost pohybu vlastní silou, načež posádku zachránila torpédovka č. 19. Velitelé zbývajících člunů se však nenechali odradit. Poškozený č. 22 sice ztroskotal na pobřežních útesech, ale torpédo odpálené z č. 10 dílo zkázy završilo, a když velitel obrněnce viděl, že pronikání vody není možné zabránit, raději usadil ŤING-JÜEN na mělčinu. Japonci dosáhli skvělého úspěchu, takže není divu, že další noc zaútočili znovu. Číňané je spatřili ve vzdálenosti 300 m, jenomže navzdory tomu KOTAKA a tři menší torpédovky pronikly uzávěrou a rozpoutaly na vnitřní rejdě peklo. Jejich primární cíl představoval ČCHEN-JÜEN, jenomže ten se jim za bezměsíčné noci najít nepodařilo, tudíž se jejich obětí staly menší, ale na rozdíl od mohutného obrněnce, bojeschopné jednotky.

Obrázek
Japonská torpédovka Kotaka

KOTAKA společně s torpédovkou č. 23 potopil křižník LAJ-JÜEN zasažený do levoboku, jenž se za velkých ztrát na životech převrátil kýlem vzhůru, zatímco na ČCHING-JÜEN a školní loď WEJ-JÜEN se obořily torpédovky č. 11 a 13. Chráněný křižník inkasoval zásah do předolodí, ale trhlinu se podařilo provizorně utěsnit, kdežto v boku WEJ-JÜEN zela díra o velikosti 4 x 5 m a loď klesla na dno přístavu. Účet této noci završil KOTAKA potopením transportní lodě PAO-HUA, načež útočníci beztrestně unikli.

Když vyšlo slunce, naskytl se námořníkům tristní pohled na vnitřní rejdu posetou zničenými a těžce poškozenými loděmi. Z mocného Severního loďstva zbylo pouhé torzo a bylo jasné, že pád základny je pouze otázkou dnů, či nanejvýš týdnů, jelikož z větších jednotek zůstaly plně bojeschopné jenom pobřežní obrněnec PING-JÜEN a křižníky ČCHING-JÜEN a ČCH-JÜEN. Navíc nepřetržité ostřelování, nervové vypětí a tělesné vyčerpání, podlomilo u většiny posádek vůli k odporu. Ťing se je snažil povzbudit, ale strádání jeho mužů překročilo únosnou míru a přivedlo je na pokraj vzpoury.

Obrázek
Úspěšní velitelé japonských torpédovek

Posádky japonských torpédovek prokázaly velkou odvahu a ochotu překonávat nástrahy zimního počasí, o čemž svědčí i to, že nám už dobře známý H. Tógó řídil jejich útoky, třebaže jej sužovala silná artritida. Jakmile Itó zanalyzoval výsledky těchto ataků, zavelel ke generálnímu útoku, tudíž se k Wej-haj-wej 7. února přiblížily hlavní síly a zahájily intenzivní ostřelování. Čínské baterie a zbývající lodě jim podle možností odpovídaly a zasáhly křižníky JOŠINÓ, MACUŠIMA, HAŠIDATE, AKICUŠIMA, NANIWA a obrněnec FUSÓ, ale jedna z ostrovních pevností vyletěla po zásahu muničního skladu do povětří. Ťing se přesto rozhodl pokračovat v boji, ačkoliv bylo zřejmé, že posádky již touží složit zbraně. Možná byl špatný taktik, ale přitlačen zády ke zdi, prokázal vůdcovské schopnosti a stal se duší obrany.

Bitva zuřila i v následujících dnech, přičemž 305mm projektil z ČCHEN-JÜEN probil trup křižníku ICUKUŠIMA na úrovni vodorysky, jenomže naštěstí pro Japonce nevybuchl. Třebaže Ťing neúnavně povzbuzoval své muže osobním příkladem, konec se neúprosně blížil, o čemž svědčily noční exploze u východního vplavu, dokazující že Japonci v trámové uzávěře vytváří dostatečně široký průchod, aby mohly na rejdu vtrhnout i hlavní síly. Téhož dne Japonci mnohokráte zasáhli obrněnec ŤING-JÜEN a jeho velitel nechal do strojovny umístili nálož piroxilinu, jejíž předčasná iniciace sice přivedla k explozi muniční sklad, jenomže zároveň zabila na 40 námořníků! Zpackaná akce názorně demonstruje způsob, jakým se Severní loďstvo prezentovalo v průběhu konfliktu; čínští námořníci bojovali statečně, mnohdy na hranici sebeobětování, ale srážela je špatná odborná příprava a nekvalitní velení.

Obrázek
Zničený Ťing-jüen

10. února Ťing Džu-čchang svolal velitelskou poradu a během bouřlivé debaty zjistil, že jeho důstojníci, ponoukáni některými zahraničními instruktory, jsou připraveni vypovědět poslušnost, pokud nepřistoupí ke kapitulaci. Admirál však stále doufal v pomoc zvenčí, takže se nenechal zastrašit a druhý den se na přístav sneslo krupobití granátů, na něž obránci zdatně odpovídali a poškodili tři nepřátelské lodě. Jenomže téhož dne mu doručili depeši od Li Hung-čchanga, která jej přiměla tuto kalvárii ukončit. Třebaže na Žluté moře mířilo Jižní loďstvo, Li telegrafoval, že Wej-haj-wej nemůže počítat s žádnou pomocí a svému podřízenému nařídil prorazit blokádu a odplout do jižních provincií. Jinými slovy, měl realizovat plán, za který jej chtěli před nedávnem postavit před vojenský soud!

Za současné situace nebylo samozřejmě na průlom ani pomyšlení, takže zrazený Ťing si nechal přinést psací potřeby a jal se diktovat: „Nyní, po urputné obraně, kdy jsou mé lodě potopené a lidé mrtví, jsem se rozhodl ukončit boj a žádám o uzavření příměří, abych zachránil životy svých podřízených,“ psal Itóovi, aby Wej-haj-wej uniklo osudu Lü-šunu. Jako jedinou podmínku stanovil, že jeho muži budou po složení zbraní propuštěni na svobodu, za což slíbil zabránit zničení zbývajících lodí a pevností.

Obrázek
Jednání o kapitulaci Wej-haj-wej na palubě křižníku Macušima

Doručením dopisu pověřil posádku dělového člunu ČCHEN-PEJ, jenž pod bílou vlajkou zamířil 12. února ke křižníku MACUŠIMA. Itó s předloženými podmínkami ochotně souhlasil a poraženému sokovi znovu nabídl důstojný azyl v Japonsku. Ťing zdvořile poděkoval a požádal o několikadenní lhůtu na předání základny. Hrdý admirál rozhodně nechtěl strávit zbytek života v japonském exilu, kde by jeho přítomnost dodala lesku triumfu Nipponu. Když podobnou nabídku předložil Octavianus egyptské královně Kleopatře, zvolila raději smrt hadím jedem, kdežto Ťing požil v noci na 13. února 1895 koňskou dávku opia a následně jej podřízení nalezli v kajutě an nejeví známky života.

Bylo dobojováno. Nad posledními jednotkami Severního loďstva zavlály zástavy se stylizovaným vycházejícím sluncem a příslušníci japonské námořnictva slavili zdaleka největší triumf ve své dosavadní historii. Itó se před světem snažil napravit pověst bojovníků Nipponu zle pošramocenou masakrem v Lü-šunu, takže podmínky kapitulace vzorně dodržel a příkladně uctil i památku svého protivníka. Číňanům ponechal školní loď KANG-ČCHI, na kterou, kromě propuštěných zajatců, nalodili i rakve s ostatky admirála a šesti dalších vysokých důstojníků, a když přeplněné plavidlo opouštělo přístav, vzdalo padlým nepřátelům čest celé Spojené loďstvo.
Šimonosecká mírová smlouva
Po kapitulaci Wej-haj-wej se postavení čínské armády stalo bezvýchodným a vláda se počátkem března rozhodla jednat o příměří dříve, než dojde k pokořujícímu pádu hlavního města. V potížích se ocitlo i Japonsko. Parlament 1. února 1895 schválil válečnou půjčku ve výši 100 milionů jenů, přičemž celkové náklady na vedení války přesáhly 233 milionů a hrozivě zadlužená země musela chtě nechtě na jaře jednat o ukončení bojů.

Obrázek
Japonské dělostřelectvo v akci

Do Země vycházejícího slunce odcestovala dvojice emisarů, ale Japonci je po několika dnech odeslali nazpět, aniž by dosáhli hmatatelných výsledků, jelikož Tokio hodlalo před podpisem mírové smlouvy obsadit i některá území v jižních provinciích. Teprve v zimě Li Hung-čchanga v omezené míře podpořilo vojsko konkurenční palácové frakce, ale i tyto čerstvé síly utrpěly 9. března drtivou porážku a zoufalí Číňané narychlo organizovali provizorní obranou linií na březích tzv. Velkého kanálu umožňujícího lodní přepravu do Pekingu.

Vyděšená císařovna vdova vyslala Li Hung-čchanga do Japonska s jasným zadáním: ukončit nepřátelství za každou cenu, ale Li původní nestydaté požadavky odmítl. Během komplikovaných diplomatických jednání došlo k události, která Tokio opět postavila do nepříznivého světla. Na Li Hung-čchanga byl 24. března proveden příslušníkem militantní organizace Černý drak atentát, a třebaže místodržící střelbu přežil, jednání o mírové smlouvě byla dočasně přerušena.

Obrázek
Japonští vojáci hlídají zajaté Číňany; listopad 1894

Japonci mezitím obsadili Pescadorské ostrovy, kteroužto operaci zajišťovala Létající eskadra, které nyní namísto Cuboie velel Tógó povýšený za dosavadní úspěchy do hodnosti kontradmirála, ale k naplánované invazi na Formosu už do konce války nedošlo. 30. března uzavřeli dočasné příměří na mandžuské frontě, ale na jiných válčištích se bojovalo až do 17. dubna 1895, kdy v Šimonoseki Li Hung-čchang a japonský premiér Hirabumi Itó svými podpisy stvrdili mírovou smlouvu.

I přes zmírnění prvotních požadavků připomínala Šimonosecká smlouva nemilosrdné zúčtování s na hlavu poraženým nepřítelem v duchu onoho úvodního Klecandova tvrzení o loupeživém národě, a její přijetí názorně dokládá tehdejší zoufalou situaci Pekingu. Japonci nejenže získali ohromné reparace ve výši 200 milionů taelů a nejrůznější obchodní i politické výsady včetně práva exteritoriality, ale Číňané poskytli Koreji úplnou nezávislost a svým přemožitelům odstoupili četná území. Japonci měli získat poloostrov Liao-tung s námořní bází Lü-šun, Formosu a Pescadorské ostrovy, přičemž si jako zástavu až do vyplacení poloviny reparací mohli podržet i Wej-haj-wej. Kontribuci měli uhradit v osmi splátkách, přičemž první dvě musely proběhnout do šesti, respektive dvanácti měsíců od ratifikace smlouvy. K dovršení potupy Říše středu z ukořistěných zbraní odlili 300 000 medailí, které obdrželi účastníci války. Inu, běda poraženým!

Obrázek
Čínská a japonská delegace jednají v Šimonoseki o mírové smlouvě

Cena zaplacená za tyto zisky přitom nebyla vysoká, neboť japonský národ povolal do zbraně 178 000 mužů, přičemž na bojišti vykrvácelo pouze asi 1500 vojáků a dalších 12 000 podlehlo úplavici, choleře a dalším chorobám. Zdálo se, že skvělým vítězstvím se Tokio zařadilo do exkluzivního velmocenského klubu a vlivný novinář a vydavatel Tokutomi Sohó už koncem r. 1894 hrdě napsal: „Už se ve světě nestydíme představovat jako Japonci. Slovo „Japonec“ je nyní synonymem pro čest, slávu, hrdinství, triumf a vítězství. Dříve jsme neznali sami sebe a svět neznal nás. Ale nyní jsme ukázali svoji sílu, poznali sami sebe a svět už nás zná.“

Jenomže tyto iluze se brzy zbortily, a hrdým synům Nipponu bylo drsným způsobem připomenuto, kde leží těžiště světové politiky. Iniciátorem tzv. trojintervence byl Petrohrad, přičemž ministr zahraničí kníže Lobanov-Rostockij si promptně zajistil podporu Paříže a Berlína. Francie s Ruskem nedávno uzavřela spojeneckou smlouvu, takže se mu cítila povinována podat pomocnou ruku, zatímco Německo svým angažmá hodlalo přesměrovat pozornost Petrohradu od evropských záležitostí na Dálný východ, a v ideálním případě i oslabit jeho svazek s Paříží.

Trojice mocností Japonsku 23. dubna zaslala nótu hrozící v případě nesplnění podmínek použitím síly (v pohotovosti bylo 38 válečných lodí), a jelikož Londýn ani Washington svoji dosavadní tichou podporu nepřetavily do hmatatelné podoby, Itóově vládě nezbylo než-li „snést nesnesitelné“ a souhlasit nejenom s vyklizením přístavu Wej-haj-wej, ale vrátit Číně i Liao-tung a Pescadorské ostrovy. Aby trojnásobná diplomatická facka Japonce tolik nebolela, trojlístek mocností milostivě povolil navýšení reparací na 230 milionů taelů (v přepočtu 364 milionů jenů), ale národ citlivý na ztrátu tváře se tím nenechal ukonejšit.


Obrázek
Heihačiró Tógó

Ulicemi japonských měst pochodovaly rozhořčené davy, a proti přijetí ponižujících dovětků hlasitě protestovali i poslanci parlamentu a samozřejmě velení armády a námořnictva, přičemž někteří důstojníci pokládali za nutné smýt tuto pohanu vlastní krví a spáchali sebevraždu. Ostatní - podobně jako Tógó - zatnuli zuby a přísahali pomstu zemím, jejichž vlády je podle všeobecného mínění okradly o nejchutnější plody vítězství a upírali Nipponu místo na slunci. Pokořený národ se připravoval na další válku.

Použité zdroje k sérii Japonská zahraniční expanze do roku 1922; Čínsko-japonská válka:
Válečné lodě minulosti (5); Válečné lodě minulosti (1). Vydalo nakladatelství Kanon.
Балакин С.: Триумфаторы Цусимы ; Броненосцы японского флота. Moskva 2013.
Белов А.: Крейсера типа Мацусима. Vydalo nakladatelství ИСТФЛОТ 2005.
Белов А.: Броненосцы Японии. Petrohrad 1998.
Craig A. Reischauer E.: Dějiny Japonska. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 2001.
Дискант Й.: Порт-Артур 1904. Vydalo nakladatelství АСТ 2003.
Hoyt E.: Tři vojevůdci; Togó, Jamamoto, Jamašita. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1996.
Jelínek M.: Rusko-japonská válka; Port Artur 1904-1905 (1); Válka začala na moři. Vydalo nakladatelství akcent 2010.
Klecanda J.: Válka rusko-japonská slovem i obrazem. Vydalo nakladatelství Česká grafická akciová společnost Unie.
Kol. autorů: Dějiny Koreje. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 2001.
Kol. autorů: Вооруженные силы Японии История и современность. Moskva 1985.
Kovařík J.: Cušima; Poslední bitva rusko-japonské války na moři. Vydalo nakladatelství Akcent 2012.
Мерк В.: Китайская армия во второй половине XIX - начале ХХ. века.
Нозиков Н.: Японо-китайская война 1894-1895 гг. Moskva 1939.
Мещеряков А. Н.: Император Мэйдзи и его Япония. Moskva 2009.
Olender P.: Sino-Japanesse Naval War 1894-1895. Vydalo nakladatelství MMPBooks 2014.
Широкорад А.: Падение Порт-Артура. Vydalo nakladatelství АСТ 2003.
Широкорад А.: Япония Незавершенное соперничество. Vydalo nakladatelství Вече 2003.
Шишов А.: Россия и Япония; история военных конфликтов. Vydalo nakladatelství Вече 2000.
Šnajder B.: Tisíc tváří odvahy. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Вильсон Х.: Броненосцы в бою; Борьба на Востоке в 1894-95 годах. Petrohrad 2000.
Арсенал-Коллекция 2013/4,11/6, 2012/6.
Морская Кампания 2010/3/6,8, 2011/6.
Morze Statki i Okrety 2012/12, 2013/1.
http://tsushima.su/forums/viewforum.php?id=63
http://sinojapanesewar.com/
http://www.wikipedia.org/
http://www.palba.cz/portal.php
http://koreanhistory.info/Tonghak.htm
https://horstveps.livejournal.com/119880.html
http://txapela.ru/blogs/vehrwolf/plakat ... y-1894-95/
https://gruzdov.livejournal.com/779965.html
http://www.samoupravlenie.ru/partur.php
https://dalniy.com/2017/05/15/%D0%B8%D0 ... %BF%D0%BE/
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
Zemakt
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 11466
Registrován: 28/8/2008, 11:14
Bydliště: Cheb

Re: Diskuze_ Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945.

Příspěvek od Zemakt »

takže museli prostřednictvím americké firmy House Flint & Cable Co sehrát před světem trapnou komedii, během níž křižník dvakrát změnil majitele. Nejprve jej počátkem prosince za 300 000 liber šterlinků koupil Ekvádor, jenž jej obratem za 220 000 liber postoupil Nipponu, a loď se pod velením chilského kapitána E. Garína vydala do Jokosuky, kde jí přejmenovali na IZUMI a zařadili do Spojeného loďstva
Tady mi to Jarle nějak nevychází. To jako, že na tom Ekvádor tratil 80 k? Jen tak z plezíru?
ObrázekObrázek

"Voni fotr, řekněte jim tam, že se jim na jejich párky vyserem!"
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4079
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Re: Diskuze_ Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945.

Příspěvek od jarl »

U mých článků je možné diskutovat přímo pod nimi, ale klidně odpovím tady. Tu fingovanou transakci samozřejmě plně hradil konečný uživatel a tím bylo Japonsko, které do ní investovalo těch 300 000 liber, z nichž si 80 000 nechal Ekvádor, za to že před světem nakrátko sehrál úlohu nového vlastníka Esmeraldy, a zbývajících 220 000 dostali Chilané. Ekvádorskému prezidentovi se zdálo, že se jedná o snadno vydělané peníze, ale jakmile se profláklo, že před světem sehrál habaďůru s fingovaným nákupem a prodejem, vypuklo v zemi povstání, které jej svrhlo.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4079
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945 č. 43

Příspěvek od jarl »

Přesunul jsem dva příspěvky do tohoto vlákna, protože reagují na text v tomto článku. Raději ještě jednou napíši, že u mých článků není nutné dotazy a připomínky psát do diskusního vlákna založeného Michanem, ale pokud to někomu přijde vhodnější, může klidně reagovat i tam.

Dám sem úryvek z mého článku Chilské Esmeraldy, který popisuje prodeji Esmeraldy Japoncům. Článek pojednává a dvou chilských křižnících pojmenovaných Esmeralda a měl by jej v dohledné době vydat Milan Jelínek v rámci projektu Námořní historie: https://www.oldships.cz/

V březnu 1894 vyhlásili výběrové řízení na přezbrojení křižníku rychlopalnými děly, výměnu pohonné jednotky a instalaci obšívky z teakového dřeva, přičemž za favorita konkurzu byla považována Armstrongova loděnice. K vyhlášení vítěze však nedošlo, neboť loď mezitím dvakrát (!) změnila majitele a povely z velitelského můstku se nyní místo měkké španělštiny vydávaly v hrdelní japonštině.

V srpnu 1894 totiž vypukla na Dálném východě čínsko-japonská válka, a jelikož flota Země vycházejícího slunce provozovala pouze několik křižníků schopných ohrozit čínské pancéřové obludy, vzpomněli si v Tokiu na svého času velebeného „ničitele obrněnců“ a v říjnu zaslali chilské vládě nabídku na jeho odkoupení za 300 000 liber šterlinků. To byla za 10 let starý křižník vysoká částka, a jelikož si Chile v r. 1892 za 333 500 liber objednalo u Armstronga silný chráněný křižník BLANCO ENCALADA, našly obě zainteresované strany společnou řeč. Byla tu ovšem komplikace diplomatického rázu, jelikož Chile vyhlásilo neutralitu a zavázalo se nepodporovat čínského nepřítele dodávkami zbraní, ale Ekvádorci za provizi 80 000 liber ochotně sehráli úlohu fingovaného kupce. Neobvyklou transakci provedla americká společnost House Flint & Cable Co., a jakmile se veřejnost dozvěděla podrobnosti, vypukla v Ekvádoru revoluce, která svrhla prezidenta L. Cordera, což však Japonce ani Chilany mrzet nemuselo.

ESMERALDA putovala v první polovině listopadu 1894 ve Valparaisu do suchého doku, kde důkladně očistili její trup a 16. listopadu pod dohledem agenta Lloydu proběhly zkušební plavby, které přinesly nečekaně dobré výsledky. Pohonná jednotka pracovala uspokojivě a ESMERALDA dosáhla během 6hodinové plavby průměrné rychlosti 16,3 uzlů, přičemž při 104 otáčkách za minutu krátkodobě naměřili při plavbě po větru 17,25 uzlů (proti větru 15). Zástupce Lloydu konstatoval, že loď je v dobrém stavu, a protože i zásoby ručních zbraní a munice odpovídaly japonským představám (100 pušek, 181 kusů těžkých granátů, 505 středních,...) mohli podepsat kupní smlouvu, a jakmile proběhlo finanční vyrovnání, vztyčili na ESMERALDĚ 2. prosince ekvádorskou vlajku a křižník ještě s chilskou posádkou zamířil 5. prosince na Galapágy, kde jej předali zástupcům Nipponu. Velitelem se stal emeritní důstojník chilského válečného loďstva Emilio Garín, a třebaže na stěžni se i při přesunu do Japonska třepotala zástava ekvádorského obchodního loďstva, námořníky této národnosti bychom na palubě hledali marně, neboť loď obsluhovala smíšená chilsko-japonská posádka."
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Odpovědět

Zpět na „Asie, Japonsko a Čína 1931 - 1945“