Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945 č. 41

Moderátoři: michan, jarl, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4079
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945 č. 41

Příspěvek od jarl »

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945 č. 41
aneb
Japonská zahraniční expanze do roku 1922
Obrázek
Čínsko-japonská válka
Ozbrojené síly soupeřů
Na první pohled připomínal poměr sil obou soupeřů souboj Davida s Goliášem. Pravda, Čína měla ve zbrani 1 244 000 mužů a mobilizační potenciál nejlidnatější země světa byl takřka nevyčerpatelný, jenomže kupř. list Hamburg Nachrichten odhadl počet bojeschopných vojáků na pouhých 387 000. Zdejší vojsko se totiž dělilo na řadu kategorií, z nichž pouze tzv. nové jednotky měly moderní výzbroj a byly organizovány podle evropského vzoru. Realita byla taková, že jenom 3/5 této obrovské armády měly střelné zbraně a zbytek se musel spokojit s píkami, kopími, šavlemi a dalšími chladnými zbraněmi vhodnými spíše na přehlídku bojových tradic, než na soudobé bojiště.

Obrázek
Čínská císařovna vdova Cch´-si

Ve skutečnosti se však ke střetnutí s Japonci hotovilo pouze 5 provincií spravovaných „čínským Bismarckem“ Li Hung-čchangem, ve kterých žilo zhruba 80 milionů lidí. Ano, slabost centrální vlády na sklonku dynastie Čching způsobila, že se onehdy mocná Říše středu de facto přeměnila ve volné soustátí ovládané znesvářenými místokráli, kteří sice formálně skládali účty císařovně vdově Cch´-si sedící na dračím trůnu, ale ve skutečnosti nebyli schopni vzájemné spolupráce ani v případě napadení cizí mocností. To se projevilo už v první polovině osmdesátých let během francouzsko-čínské války, kdy Li Hung-čchang nechal na holičkách svého rivala z jižních provincií, tudíž nyní nemohl očekávat pomoc ostatních místodržících.

Jádro jeho armády čítalo 35 000 mužů a Li se mohl spolehnout i na zhruba 15 000 vojáků dislokovaných v Mandžusku a několik pevnostních garnizonů. Jejich výcvik ovšem neodpovídal evropským standardům a ani průprava důstojnického sboru nebyla na výši. Příslušníci nových jednotek byli vesměs profesionálové, kteří podepsali kontrakt o průměrné délce 6 let. Ten jim zaručoval příjem 3-4 tealy měsíčně, přičemž k jejich proplacení mělo docházet jednou za čtvrt roku, a před vypršením kontraktu nebylo možné odejít do civilu bez souhlasu velitele jednotky a obstarání náhradníka. V praxi se však termín výplaty často nedodržoval, takže mnozí vojáci mzdu nepobírali dlouhodobě, popřípadě místo nasmlouvaných poctivých stříbrných taelů dostávali měděné mince.

Obrázek
Čínští pěšáci kolem r. 1890

Základní jednotkou zdejší armády byl řekněme „prapor“, čítající nominálně zhruba 500 mužů, jenž se dělil na pět „rot“, přičemž spojením pěti praporů vznikla jednotka na úrovni evropské brigády. Li Hung-čchangova armáda čítala počátkem r. 1894 celkem 13 brigád, a v každé sloužilo v průměru 2700 mužů. 10 praporů tvořilo 1 sbor a jednotky Mandžuské armády měly teoreticky sestávat ze 3 sborů, přičemž každý zahrnoval 8 pěších praporů, 2 prapory kavalérie a 20 děl. Praxe se však s teorií často rozcházela, takže jednotky zdejší armády se od sebe početně i organizačně odlišovaly.

Část mzdy byla určen na zaopatřování vojáků. Potravinová denní dávka na hlavu nominálně sestávala z 300 g masa a 600-900 g mouky příležitostně doplněné prosem či rýží, ale běžně se stávalo, že vojáci místo masa fasovali v celé společnosti široce rozšířené opium, jehož nadužívání pochopitelně ovlivnilo jejich bojeschopnost. V kasárnách a táborech bývala strava pestřejší než-li na přesunech, a na významné svátky dostávali vojáci zvláštní příděly masa v podobě jednoho berana na pět mužů. Neexistovala jednotná uniforma, tudíž oddíly zdejších místodržících nosily stejnokroje odlišného střihu i barvy zhotovené z různých materiálů.

Obrázek
Různé druhy čínských uniforem

Od osmdesátých let představovala základní zbraň čínského pěšáka puška Mauser vzor 1871 (později 1871/84) ráže 11 mm, ale v praxi se vyskytovaly i pušky dalších renomovaných i méně známých výrobců jako Remingtom, Winchester, Peabody, Chassepot a řady dalších, zatímco dělostřelci používali převážně německé zbraně ráže 88-75 mm plus lehká děla systémů Hotchkiss, Nordenfelt a Gatling, jejichž účinnost však snižoval nedostatečný výcvik a špatná taktika.

Během tzv. politiky sebeposílení bylo v Číně nákladem 17 milionů taelů založeno 19 zbrojovek, ale kvalita výroby byla mizerná a produktivita práce nesrovnatelná s evropskými či americkými podniky. V celé společnosti bujela obrovská korupce doprovázející i současný čínský hospodářský zázrak, takže např. mnohé námořní granáty vyrobené ve zbrojovce v Tiencinu plnili cementem či pískem, a zdejší důstojníci ještě krátce před válkou prodávali Japoncům pod rukou (a pod cenou) německé pušky určené pro jejich vojáky.

Obrázek
Čínský vojenský arsenál

O něco lepší situace panovala na moři, neboť Li Hung-čchangovo Severní loďstvo na přelomu osmdesátých a devadesátých let století páry zaujímalo osmé místo na světě, a kdyby jej podpořily tři samostatné formace Jižního loďstva, byla by z Číny významná námořní mocnost. I tak se pod jeho dračí zástavou plavily dvě barbetové bitevní lodě, jeden pobřežní obrněnec, dva pancéřové a pět chráněných křižníků, tři torpédové-dělové čluny, šest „Rendelových“ dělových člunů, jedenáct torpédovek; tři transportní lodě a řada menších a pomocných plavidel.

V Severním loďstvu sloužilo zhruba 5000 námořníků a velel mu odvážný admirál Ťing Džu-čchang. Ten sice postrádal odborné vzdělaní, ale disponoval zahraničními poradci a během dlouholeté praxe obstojně pronikl do tajů námořnického řemesla, tudíž, třebaže on i jeho štáb po taktické stránce lpěly na principech ze sedmdesátých let, můžeme konstatovat, že se během války projevil jako muž na svém místě. Bohužel, koncem osmdesátých let se korupční hydra zaměřila i na Severního loďstvo, jelikož dvořané prostředky určené pro Námořní fond použili na stavbu paláců pro císařovnu vdovu Cch´-si, takže od té doby nezaložili žádnou větší jednotku a nenašly se ani finance na přezbrojení lodí rychlopalným děly.

Obrázek
Obrněnec Ťing-jüen

Japonsko se na možnou konfrontaci připravovalo nesrovnatelně lépe. Vojsko organizovali podle pruského vzoru pod dohledem německých poradců, třebaže tu střídavě působily i vojenské mise z Británie, Francie a Itálie. Důstojníci studovali na vojenské akademii v Tokiu, přičemž je třeba zdůraznit, že se většinou jednalo o samuraje z bývalého knížectví Čóšú. Jeho zárodkem se stala Císařská garda založená v březnu 1871 čítající 10 000 mužů, načež o dva roky později uzákonili brannou povinnost pro všechny muže ve věku od 17 do 40 let, přičemž do armády odváděli ve 20 letech. Třebaže zdaleka ne všichni poddaní císaře Mucuhita obdrželi povolávací rozkaz, každoročně narukovaly do armády tisíce branců, kteří po absolvování tříleté prezenční služby zůstali čtyři roky v záloze a poté dalších pět let v tzv. teritoriální armádě (domobraně).

V rámci doplňovaní stavů Japonské ostrovy rozdělili na šest divizních okruhů (Tokio, Ósaka, Hirošima, Kumamoto, Nagoja, Sendai), přičemž každá divize zahrnující dvě brigády o třech plucích, čítala na plných stavech 18 600 mužů. Zdaleka se nejednalo pouze o muže určené přímo k boji, neboť fenoménem zdejší armády byl vysoký počet nosičů (kuliů), kteří během válečných operací v náročném terénu bez kvalitních komunikací, nahrazovali nedostatková tažná zvířata.

Obrázek
Uniformy japonských vojáků a důstojníků

Pěšáci i jezdectvo používali pušky a karabiny Murata několika vzorů, zatímco lehce zastaralé dělostřelectvo disponovalo čtyřiceti šestihlavňovými bateriemi 75mm polních a horských děl. Generální štáb čítal 42 členů a mobilizovaná regulérní armáda tabulkově sestávala ze 123 000 mužů a 23 000 koní, což znamená, že Nippon disponoval nesrovnatelně větším vojenským potenciálem než Li Hung-čchang, přičemž se vesměs jednalo o dobře vycvičené muže s unifikovanou výzbrojí a výstrojí, hrdé na pokrok, jež jejich domovina učinila od svržení šógunátu a ochotné pro svého mikáda přinést nejvyšší oběť. Po vyhlášení nepřátelství zemi zachvátila vlna národního šovinismu, kterou vydatně podporoval zdejší tisk přinášející např. zprávy o sebevraždách „nešťastníků“, kterým nebylo umožněno narukovat do armády.

Svým poddaným šel příkladem i Syn nebes, který 15. září přijel do Hirošimy, odkud odplouvaly parníky s japonskými vojáky a noviny zvěstovaly národu, že císař vstává v šest ráno a uléhá až o půlnoci, přičemž pilně pracuje „na dosažení vítězství“. Mucuhito dokonce napsal text válečné písně a posílal vojákům na frontu saké a doutníky, což ostře kontrastovalo s čínskými poměry, kde nedošlo k vzepětí národního patriotismu a většina obyvatel konflikt považovala za Li Hung-čchangovu soukromou válku a na politiku sebeposílení hleděla skrz prsty.

Obrázek
Japonská puška Murata vz. 22

Byl to zkrátka střet dvou odlišných světů, kterému z pohledu Evropana nechyběly takřka komediální prvky, jak dokládají scény z boje o město Pin-jang: „Čínští vojáci pochodovali před útokem za zvuku fanfár po městských zdech a potom vykročili v sevřených řadách proti moderním dělům.“ Píše B. Šnajder. „Z městských bran vyrazilo tisíc vybraných jezdců v modrých a šarlatových uniformách, v rukou třímaje dlouhá kopí v domnění, že Japonce naplní kavalkáda běloušů pověrčivou bázní. (…) Když se spustil liják, rozevřeli čínští obránci hradeb nad sebou deštníky z voskového papíru, aby se nezmáčeli. Ani dojemná péče o vlastní zdraví je ovšem neuchránila před malými olověnými kulkami.“

Obrázek
Japonští vojáci vítězí nad Číňany na propagandistické malbě

Zvláštní pozornost musíme věnovat japonskému válečnému námořnictvu představujícímu pro ostrovní národ nezbytný předpoklad k zahraniční expanzi. Bez bojeschopné floty by sebevětší úspěchy pozemních sil - stejně jako za imdžinské války - vyšly vniveč, jelikož nepřítel mohl expediční sbor odříznout od spojení s mateřskou zemí a donutit ke stažení či kapitulaci. Po svržení šógunátu se prioritou stalo budování armády nutné pro konsolidaci nových poměrů a potlačení stoupenců starých pořádků, kterých bylo v zemi požehnaně, neboť jenom do r. 1872 vypuklo přes 100 (!) vzpour a povstání. Proto většinu prostředků určených na vojenské výdaje po několik desetiletí polykala armáda, zatímco flota hospodařila s nepoměrně menším dílem tohoto beztak nevelkého koláče.

Válečné námořnictvo oficiálně vzniklo v létě 1869 po definitivním vítězství nad příznivci šógunátu, na němž se v závěrečné fázi podílely i posádky lodí věrných císaři, ale zpočátku se jednalo o shluk převážně zastaralých jednotek, z nichž za bojeschopné můžeme považovat pouze několik v zahraničí postavených paroplachetníků. Jedenáct lodí pocházelo z flotil knížectví Sacuma, Čóšu, Saga, Hirošima a Kurama, kdežto zbytek většinou sloužil ve vzbouřeném loďstvu tzv. republiky Ezó. Včetně transportních plavidel se jednalo o 19 lodí, na jejichž palubách se s mořem rvalo přibližně 1 600 námořníků a 171 důstojníků. Významným milníkem se v r. 1872 stalo založení ministerstva námořnictva, přičemž jako první tento post zastával Kacu Kaišú. Jádro námořních sil tvořilo tzv. Střední loďstvo, a o setrvalé slabosti tehdejší floty svědčí fakt, že její souhrnný výtlak dosahoval 13 800 tun, byť jeho uniformu již oblékalo 2600 mužů.

Obrázek
Kacu Kaišú

Ani za Kaišúovy šestileté éry zpočátku nedošlo k pořizování silnějších jednotek. Ano, už na přelomu šedesátých a sedmdesátých let schválili věru grandiózní dvacetiletý námořní program zahrnující stavbu 200 (!) válečných lodí, přičemž k jeho naplnění bylo každoročně třeba uvolnit 3 miliony jenů. Program byl samozřejmě pro finanční náročnost smeten ze stolu, a stejně dopadl i podobně velikášský záměr z r. 1873, takže v polovině sedmdesátých let sloužily v císařově námořnictvu pouze tři malé obrněnce, deset parních lodí a tři plachetnice, tudíž není divu, že vrcholem možností zdejší floty představovalo uplatňování politiky dělových člunů v korejských vodách a uskutečnění trestné expedice na Formosu se jevilo jako hazard, tím spíše, že teprve před dvěma lety padlo rozhodnutí vybudovat stálou armádu čítající beztak nedostatečných 31 600 mužů.

Avantýra na Formose však měla na rozvoj námořnictva pozitivní dopad, jelikož teď už nebylo možné zpochybnit nutnost vybudování bojeschopné floty. Proto ještě téhož roku schválili námořní program, jehož základ tvořily tři obrněnce objednané v britských loděnicích, na jejichž realizaci uvolnili 3 miliony jenů. To byla na místní poměry značná suma, jenomže hodnota jedné libry šterlinků tehdy odpovídala necelým pěti jenům, tudíž se v přepočtu jednalo pouze o 625 000 liber. Proto kasematní obrněnec FUSÓ (výtlak 3718 tun), ani pancéřové korvety HIJEI a KONGÓ (2250 tun), pojmenované po významných horách na ostrově Honšú, nepatřily k vrcholným představitelům tehdejšího lodního stavitelství, byť se na poměry Dálného východu jednalo o dobré jednotky tvořící nadlouho jádro zdejší floty.

Obrázek
První japonský obrněnec Kótecu

Ta zůstávala relativně slabá, ale o to větší pozornost věnovali přípravě důstojnického sboru, přičemž si vzali za vzor britské Královské námořnictvo a Archibald Douglas se stal vedoucím námořní mise dohlížející na rozvoj zdejšího loďstva a odbornou průpravu posádek. Od osmdesátých let se japonské válečné lodě vydávaly na dálkové plavby nejenom k pobřeží Austrálie, ale byly běžně k vidění i v evropských a amerických vodách. Nejvyšší funkce na ministerstvu námořnictví i většinu důstojnického sboru zastávali muži z knížectví Sacuma, kteří až do čínsko-japonské války de facto ovládali zdejší marínu. V činnosti byla Císařská námořní akademie v Cukidži (v r. 1888 došlo k přestěhování do Etadžimy), a další námořní školy, ale nejdůležitějším počinem se stala výuka talentovaných mladíků v zahraničí.

Už v r. 1872 odcestoval tucet vybraných mládenců, mezi nimiž nechyběl ani Heihačiró Tógó, do Velké Británie, aby se zapsali ke studiu na Temžské vyšší odborné škole námořní plavby. S pomoci anglikánské bible krále Jakuba zvládli v rekordním čase výuku angličtiny a poté se mohli naplno věnovat studiu námořní profese, přičemž své britské spolužáky udivovali nevšední pílí a skvělými výsledky. Tógó měl sice v japonském námořnictvu hodnost poručíka 2. třídy, a do povědomí nadřízených se během občanské války zapsal v bitvě u Awy zničením stěžně na nepřátelské vlajkové lodi, jenomže v Evropě začínal od píky a bylo pouze na něm, zda si v novém prostředí vydojuje respekt a uznání.

Obrázek
Důstojníci z křižníku Naniwa

Japonci kvůli svému asijskému původu čelili projevům rasismu, tudíž na Tógóa zlomyslní spolužáci pokřikovali „Johnny Chinaman“ (Joska Číňan), což hrdý příslušník slavného japonského národa těžce nesl. Tógó však vytrval a svůj pobyt na půdě mlžného Albionu zakončil v Greenwichi absolvováním slovutné Royal Naval College, načež se vrátil do vlasti aby společně se svými druhy, zúročil nabyté vědomosti.

Zatímco budoucí elity japonského důstojnického sboru zápolily s nepřátelským prostředím, odlišným klimatem a nezvyklou stravou, pokračoval rozvoj zdejšího námořnictva. Kromě Britů se o jeho progres zasloužili Francouzi, kteří během občanské války sloužili v Mucuhitově loďstvu a stáli u zrodu sjednocené floty Země vycházejícího slunce. Nesmazatelnou stopu zde zanechal Léonce Verny, jenž společně se 45 krajany v Jokosuce založil první námořní arzenál, kde vyškolil řadu místních techniků a poté, co francouzské Národní námořnictvo v polovině osmdesátých let smetlo z hladiny čínské Jižní loďstvo, na jeho dílo navázali ing. Bertin a Bellar. Jak rostl počet loděnic, zvyšoval se od druhé poloviny sedmdesátých let i počet lodí střední velikosti realizovaných v domácích loděnicích, z jejichž skluzů sjely na vodu mj. jednotky KAÍMON, TENRIJÚ, AMAGI a BANDŽÓ, což signalizovalo nárůst potenciálu domácích loděnic.

Obrázek
Ing. Léonce Verny

Nadějný vývoj však brzdila setrvalá preference pozemních sil, neboť armáda se jevila jako nepoměrně důležitější složka ozbrojených sil. To se projevilo během potlačování velkého samurajského povstání Takamori Saigóa, jenž pod svými praporci shromáždil 40 000 bojovníků. Saigó a jeho věrní byli definitivně poraženi roku 1877 v bitvě u Širojami, přičemž vláda na eliminaci této hrozby vyčlenila přibližně 35 milionů jenů, což byly tehdy ohromné sumy. Vždyť japonský státní rozpočet na následující rok zahrnoval celkové výdaje 60 941 000 jenů, z čehož armáda dostala 7 660 191, zatímco flota pouze 2 820 511 jenů. Při tomto poměru plnohodnotných válečných lodí příliš nepřibývalo, což bylo v protikladu s rozvojem čínského Severního loďstva.

Není divu, že za těchto okolností činovníci japonského námořnictva, stejně jako jejich kolegové z jiných chudších marín, koketovali s myšlenkami tzv. francouzské Mladé školy, činící z nouze ctnost, a hlásající tezi, že drahé obrněnce jsou zbytečné a v moderní válce najdou lepší uplatnění silně vyzbrojené křižníky a hromadně nasazené nosiče torpéd. Ještě předtím než tyto myšlenky v Nipponu pevně zakořenily, předložil nový námořní ministr Sumijoši Kawamura ministerské radě v listopadu 1882 osmiletý plán rozvoje floty počítající se stavbou 92 jednotek.

Obrázek
Sumijoši Kawamura

I přes vehementní strašení rozestavěnými čínskými obrněnci, vládnoucí kabinet tento ambiciozní záměr notně seškrtal, ale přesto se měly mj. stavět dva střední a čtyři malé obrněnce, přičemž celkové náklady vyčíslili na 26,64 milionů jenů. Tato suma ovšem nebyla určena výhradně na stavbu nových lodí, jelikož Kawamura požadoval i zvelebení námořních základen a zlepšení výcviku důstojníků a nejrůznějších specialistů, tudíž bylo zřejmé, že program čeká drastická redukce. Druhá varianta schválená v únoru 1883 byla podstatně skromnější, takže nakonec postavili pouze 42 lodí. To sice představovalo pouhé torzo původního záměru, ale na rozdíl od všech dosavadních japonských programů, se jej podařilo realizovat.

Tou dobou (r. 1881-82) činil námořní rozpočet 3 101 246 jenů, a k jeho navýšení ve stále ještě chudé zemi museli přijmout zvláštní opatření. Proto v r. 1882 zavedli spotřební daň ze saké, tabáku a soli, jejíž výtěžek (7,5 milionů jenů) putoval z velké části na posílení floty. Ovšem námořní zbrojení bylo mimořádné nákladné. Jako příklad uveďme sesterské chráněné křižníky NANIWA a TAKAČIHÓ s novým typem pancéřové paluby, postavené v letech 1884-85 po vzoru chilské ESMERALDY - velebeného „ničitele obrněnců“, v britské loděnici Armstrong, přičemž (bez výzbroje!) přišly státní pokladnu na 406 000 liber šterlinků.

Obrázek
Křižník Naniwa

Vhledem k nutnosti stavět větší lodě v zahraničí a poklesu kurzu jenu kvůli hromadným emisím bankovek, vláda počátkem r. 1886 s nelibostí konstatovala, že dosavadní účet na nové lodě činí téměř 10 milionů jenů, aniž by se schválený program blížil naplnění, tudíž v následujících třech letech na tyto účely putovalo dalších 17 244 100 jenů, přičemž výdaje na běžný provoz a výstavbu základen činily každoročně 2,4 milionů.

Ačkoliv silně vyzbrojené, rychlé a obstojně pancéřované křižníky třídy NANIWA ve své kategorii bezesporu představovaly úctyhodné jednoty, s čínskými mastodonty ŤING-JÜEN a ČCHEN-JÜEN se měřit nemohly, a když Japonci zjistili, že jim kvůli devalvaci jenu spousta přidělených prostředků protekla mezi prsty, museli na stavbu vlastních obrněnců rezignovat. Nedostatek peněz a nutnost získat lodě schopné obstát v souboji s těmito obludami, vedly Émile Bertina k navržení originálních jednotek známých jako třída MACUŠIMA představující za čínsko-japonské války jádro zdejší floty.

Obrázek
Ing. Émile Bertin

Tehdy je klasifikovali jako křižníky k obraně pobřeží (kaibó džunjókain), ale vzhledem k tomu že základ jejich pasivní ochrany představovala pancéřová paluba, patří mezi křižníky chráněné. Jednalo se o jednotky o výtlaku 4278 tun nesoucí jako primární výzbroj jedno dělo ráže 320 mm systému Canet, kvůli čemuž se jim přezdívalo „plující lafety“. Rychlost činila pouhých 16,5 uzlů a ani pancéřová ochrana nebyla na výši, nehledě na potíže se stabilitou. MACUŠIMU a ICUKUŠIMU dodaly francouzské podniky, kdežto HAŠIIDATE založili v Jokosuce, a byť byl postaven převážně z importovaného materiálu a realizace se neúnosně vlekla, bylo zřejmé, že japonský průmysl učinil další krok vpřed a blíží se doba, kdy synové Nipponu budou stavět i největší jednotky v domácích loděnicích, a tudíž nepoměrně laciněji.

Bohužel křižníky třídy MACUŠIMA nesplnily očekávaní a budoucnost dala zapravdu Bertinovu konkurentovi námořnímu kapitánovi Johnu Inglisovi, jenž doporučoval pořízení dalších křižníků na bázi třídy NANIWA. „Macušimy“ v bitvě u ústí řeky Ja-lu nenaplnily naděje do nich vkládané, jelikož ze svých obřích kanónů vypálily pouze 13 výstřelů, přičemž pravděpodobně nedocílily žádného zásahu. Naopak Číňané vážně poškodili MACUŠIMU, a kdyby dělostřelci Říše středu disponovali lepší municí, vedlo by se japonským křižníkům zle.

Obrázek
Důstojníci z křižníku Macušima u 320mm děla systému Canet

Důležitou součást Kawamurova programu představovaly torpédovky nesoucí Whiteheadova samohybná torpéda. Japonci v osmdesátých letech získali řadu těchto jednotek, ale největší pozornosti se těšila pancéřová (!) torpédovka KÓTAKA o výtlaku 203 tun. Na stavbu vlastních torpédovek a montáž jednotek objednaných většinou ve Francii, dohlížel výše zmíněný ing. Bellar. Roku 1886 v Jokosuce otevřeli učiliště pro obsluhy torpédometů, přičemž posádky těchto plavidel zúročily náročný výcvik při obléhání čínské základny Wej-haj-wej.

Obrázek
Japonská torpédovka

Během realizace Kawamurova záměru došlo k ošklivému incidentu, jenž prohloubil řevnivost mezi čínskými a japonskými námořníky a vyhrotil vztahy mezi Pekingem a Tokiem. Do Nagasaki zavítala 8. srpna 1886 během „mise dobré vůle“ eskadra pod velením admirála Ťing Džu-čchanga, a jelikož čínský suchý dok v Lü-šunu byl teprve ve výstavbě, použili k údržbě obrněnců zdejší loděnici. Zatímco obrněnce stály v docích, posádky využily volna k vycházkám. Opilí příslušníci všech marín tropili na břehu nepřístojnosti, ale 13. srpna 1886 Číňané při návštěvě nevěstince překročili míru a proměnili nagasacké ulice v bojiště, přičemž při potyčkách s místními obyvateli a policií zahynuly desítky osob.

Japonští úředníci zuřili, ale čínský konzul je uklidnil slibem, že námořníci se od nynějška budou po Nagasaki pohybovat pouze v malých skupinách a pod dohledem důstojníků, ale přesto došlo hned 15. srpna k dalšímu krveprolití, pročež Japonci dokované obrněnce dočasně zabavili. Tzv. nagasacký incident skončil náhradou škod a oboustrannou výplatou kompenzací a 10. října čínská eskadra zvedla kotvy a přístav opustila zanechávaje za sebou několik rodin, které při pouličních bitkách ztratily živitele.

Obrázek
Čínský admirál Ťing Džu-čchang

Navzdory čínské hrozbě se ani v následujících letech poměr sil na moři zásadněji nezměnil. Pravda, na přelomu osmdesátých a devadesátých let vypracovali několik námořních programů, které se však nepodařilo realizovat, tudíž další vývoj maríny probíhal poněkud chaoticky a za pozornost stojí pouze pancéřový křižník ČIJÓDA a chráněné křižníky AKICUŠIMA a zejména JOŠINÓ považovaný za nejrychlejší na světě. AKICUŠIMU postavila loděnice v Jokosuce, kdežto na ostatní uzavřeli kontrakty majitelé britských privátních podniků. Francouzští stavitelé totiž pozbyli důvěru poté, co se v Le Havru realizovaný křižník UNEBI za silného uragánu v r. 1887 potopil v Jihočínském moři.

O to usilovněji se pracovalo na zlepšení organizačních záležitostí, stavbě nových základen a loděnic, přičemž se v r. 1890 v Tokijském zálivu uskutečnila teprve druhá přehlídka císařova námořnictva. V Jokosuce se školili budoucí strojníci a zdokonaloval se i výcvik poddůstojníků a námořníků. Jádro loďstva se na sklonku osmdesátých let členilo na dvě křižníková uskupení a pobřeží bylo rozděleno na stejný počet námořních okruhů (Jokosuka a Nagasaki), ale na obzoru byly velké změny, jelikož v létě 1889 došlo k vytvoření pěti námořních okruhů; Jokosuka, Kure a Mauzuru na ostrově Honšú, Sasebo ležící na severozápadním pobřeží Kjúšú a konečně Muroran na Hokkaidó.

Obrázek
Válečný přístav Jokosuka v r. 1896

Životnost torpédovek stanovili na 15 let, obrněnce měly sloužit 25 roků, zatímco jednotky ostatních kategorií plánovali vyřadit po 18 letech. Intenzivně se budovaly pobřežní baterie chránící nejenom Tokijský záliv a přístupy na Vnitřní moře, ale i ostrov Cušima, takže v r. 1894 střežilo japonské pobřeží pět desítek 280mm houfnic, 38 děl ráže 274 mm, 45 kanónů ráže 240mm a 82 středorážních zbraní.

Japonci, na rozdíl od Číňanů, drželi krok s dobou, takže křižníky ČIJÓDA, AKICUŠIMA a JOŠINÓ nesly rychlopalná děla střední ráže, přičemž JOŠINÓ dokonce dostal moderní koincidenční dálkoměr systému Barr & Stroud. V r. 1893 začal profesor Masačika Šimóza experimentovat s novou trhavinou určenou k plnění lodních granátů, ale protože trvalo několik let, než-li svůj „vynález zkázy“ zdokonalil do použitelné podoby, prozatím zavedli osvědčený francouzský melinit a britský lyddit.

Obrázek
Křižník Icukušima

Japonští admirálové i prozíraví politici setrvale usilovali o získání bitevních lodí, jako protiváhu čínských obrněnců, ale jejich snaha dlouho vycházela naprázdno, třebaže za posílení floty horoval samotný Mucuhito. Teprve na přelomu let 1892-93 parlament schválil námořní program čítající sice pouhé čtyři jednotky, mezi nimiž však nechyběly dvě bitevní lodě. Banzai! Úctyhodné obrněnce FUDŽI a JAŠIMA realizovaly podle projektu ing. Macrowa britské loděnice, ale protože stavba začala až v r. 1894, čínsko-japonské války se nezúčastnily. Jejich standardní výtlak přesahoval 12 000 tun, a třebaže nesly 4 děla ráže 305 mm a mimořádné silné pancíře, dosahovaly znamenité rychlosti 18 uzlů.

K pokrytí těchto výdajů bylo nutné přijmout zvláštní opatření na úkor domácího obyvatelstva, takže v r. 1893 vyhlásili šestileté snížení platů státních zaměstnanců o 10 % a části příjmů se vzdal i božský Mucuhito. Zvýšené vydaje na námořnictvo přesto znamenaly pro ekonomiku Země vycházejícího slunce značnou zátěž. Jestliže japonský státní rozpočet činil v r. 1891 přibližně 70 milionů, z čehož ministerstvo námořnictví získalo 7 430 431 jenů (9,64 %) o dva roky později již námořnictvo hospodařilo s částkou 11 339 055 jenů a jeho podíl na státních výdajích narostl na 13,85 %. Třebaže se bezesporu jednalo o velké sumy, teprve v následujících letech dostalo posilování floty nejvyšší prioritu a polykalo z japonského „budžetu“ částky, nad nimiž se realistický uvažujícím ekonomům tajil dech.

Obrázek
Admirál Sukejuki Itó

Japonská flota se ještě krátce před čínsko-japonskou válkou členila na dvě uskupení, a teprve 18. července 1894 vzniklo Spojené loďstvo sdružující pod jednotným velení veškerý námořní potenciál Země vycházejícího slunce. Spojenému loďstvu velel 51letý viceadmirál Sukejuki Itó považovaný za uvážlivého velitele a skvělého taktika. Jeho síly čítaly 60 válečných lodí, na nichž sloužilo 5 980 důstojníků a námořníků. Je zajímavé, že přes řevnivost panující mezi japonskými a čínskými posádkami, Itó od r. 1891 udržoval s velitelem Severního loďstva korektní, ba přátelský vztah.

Jádro Spojeného loďstva představovala dvě uskupení; 1. divize vedená přímo Itóem složená z křižníků MACUŠIMA (vlajkový), ICUKUŠIMA, HAŠIDATE a ČIJÓDA, a tzv. Létající eskadry podřízené kontradmirálovi Kezó Cuboiovi, jemuž podléhaly křižníky JOŠINÓ (vlajkový), NANIWA, TAKAČIHÓ a AKICUŠIMA. V případě nouze mohla do bitvy vyplout i 2. divize sloužená z modernizovaných obrněnců FUSÓ, HIJEI, KONGÓ a nechráněného křižníku TAKAÓ, kdežto se 3. a 4. divizí, v nichž sloužily vždy 4 dělové čluny, se počítalo k ochraně vojenských transportů. Další lodě střežily domácí vody a do boje se chystalo i několik uskupení torpédovek.

Použité zdroje k sérii Japonská zahraniční expanze do roku 1922; Čínsko-japonská válka:
Válečné lodě minulosti (5); Válečné lodě minulosti (1). Vydalo nakladatelství Kanon.
Балакин С.: Триумфаторы Цусимы ; Броненосцы японского флота. Moskva 2013.
Белов А.: Крейсера типа Мацусима. Vydalo nakladatelství ИСТФЛОТ 2005.
Белов А.: Броненосцы Японии. Petrohrad 1998.
Craig A. Reischauer E.: Dějiny Japonska. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 2001.
Дискант Й.: Порт-Артур 1904. Vydalo nakladatelství АСТ 2003.
Hoyt E.: Tři vojevůdci; Togó, Jamamoto, Jamašita. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1996.
Jelínek M.: Rusko-japonská válka; Port Artur 1904-1905 (1); Válka začala na moři. Vydalo nakladatelství akcent 2010.
Klecanda J.: Válka rusko-japonská slovem i obrazem. Vydalo nakladatelství Česká grafická akciová společnost Unie.
Kol. autorů: Dějiny Koreje. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 2001.
Kol. autorů: Вооруженные силы Японии История и современность. Moskva 1985.
Kovařík J.: Cušima; Poslední bitva rusko-japonské války na moři. Vydalo nakladatelství Akcent 2012.
Мерк В.: Китайская армия во второй половине XIX - начале ХХ. века.
Нозиков Н.: Японо-китайская война 1894-1895 гг. Moskva 1939.
Мещеряков А. Н.: Император Мэйдзи и его Япония. Moskva 2009.
Olender P.: Sino-Japanesse Naval War 1894-1895. Vydalo nakladatelství MMPBooks 2014.
Широкорад А.: Падение Порт-Артура. Vydalo nakladatelství АСТ 2003.
Широкорад А.: Япония Незавершенное соперничество. Vydalo nakladatelství Вече 2003.
Шишов А.: Россия и Япония; история военных конфликтов. Vydalo nakladatelství Вече 2000.
Šnajder B.: Tisíc tváří odvahy. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Вильсон Х.: Броненосцы в бою; Борьба на Востоке в 1894-95 годах. Petrohrad 2000.
Арсенал-Коллекция 2013/4,11/6, 2012/6.
Морская Кампания 2010/3/6,8, 2011/6.
Morze Statki i Okrety 2012/12, 2013/1.
http://tsushima.su/forums/viewforum.php?id=63
http://sinojapanesewar.com/
http://www.wikipedia.org/
http://www.palba.cz/portal.php
http://koreanhistory.info/Tonghak.htm
https://horstveps.livejournal.com/119880.html
http://txapela.ru/blogs/vehrwolf/plakat ... y-1894-95/
https://gruzdov.livejournal.com/779965.html
http://www.samoupravlenie.ru/partur.php
https://dalniy.com/2017/05/15/%D0%B8%D0 ... %BF%D0%BE/
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4079
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945 č. 41

Příspěvek od jarl »

jarl píše: Jeho zárodkem se stala Císařská garda založená v březnu 1871 čítající 10 000 mužů, načež o dva roky později uzákonili brannou povinnost pro všechny muže ve věku od 17 do 40 let, přičemž do armády odváděli ve 20 letech. Třebaže zdaleka ne všichni poddaní císaře Mucuhita obdrželi povolávací rozkaz, každoročně narukovaly do armády tisíce branců, kteří po absolvování tříleté prezenční služby zůstali čtyři roky v záloze a poté dalších pět let v tzv. teritoriální armádě (domobraně).
Možná by někoho zajímaly další podrobnosti o japonské branné povinnosti zavedené v r. 1873. Potenciálně se sice týkala všech mladých mužů, ale v praxi existovala řada výjimek, takže se nevztahovala na státní zaměstnance, studenty státních škol, muže kteří již založili rodinu a nebo jediné syny. Na vojnu také nerukovali muži menší než 154,5 cm a ze služby se bylo možné vykoupit zaplacením poplatku 270 jenů. To bylo pro většinu Japonců naprosto nereálná suma, takže se uchylovali k nejrůznějším podvodům jako bylo falšování data narození či adopci do rodin, které neměli vlastního syna. Na trhu se dokonce objevila kniha, jejichž autor potenciálním brancům radil, jak se vyhnou vojenské službě, z čehož je zřejmé, že zavedení všeobecné branné povinnosti vzbudilo v Japonsku odpor a teprve později se služba v armádě stala prestižní záležitostí. Není tedy divu, že zpočátku se službě v armádě dokázalo vyhnout 80-90 % mladých Japonců, což příliš nevadilo, jelikož zdejší armáda bylo dlouho poměrně malá a ještě na přelomu 19. a 20. století počet zájemců převyšoval poptávku, takže o odvodech rozhodovalo losování. Ke změně došlo až v průběhu rusko-japonská války, kdy si Japonci hrábli opravdu až na dno a museli povolávat každého tělesně zdatného mladého muže, kterého nebylo ve vlasti nutně zapotřebí pro chod národního hospodářství.

Tady jsou ještě nějaké obrázky k tématu, které se mi nevešly do původního článku:

Obrázek
Francouzská vojenská mise na Japonských ostrovech v r. 1867

Obrázek
Puška Mauser vzor 1871/84 - základní zbraň čínského vojáka
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Odpovědět

Zpět na „Asie, Japonsko a Čína 1931 - 1945“