Stránka 1 z 1

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 28.

PříspěvekNapsal: 7/5/2018, 05:08
od michan
Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 28.
Mapa

Obrázek

na které jsou patrné anexe Japonska mezi roky 1931-1937, pro Palbu kreslil Roz.
Japonsko 1933-1936. "Císařská cesta" versus "Kontrola".
Když se okupací Džeholu (viz mapa) pro Japonsko uzavírala, v roce 1933, prvá fáze expanze na kontinentě, otevírala se druhá fáze jejich cesty, nejen k dalším dílčím útokům. Vlastně začínala další příprava na cestě k válečnému vystoupení země vycházejícího slunce v Asii.
V samotném vnitropolitickém životě Japonska stále pokračovala, i v roce 1933, cesta k "extrémní nacionalistické společnosti", způsobem rozvíjení politické propagandy i "praktické činnosti", která nejednou směřovala k přípravě a vzniku spiknutí, přípravám převratu, ale i k různým druhům teroristických útoků. Právě rozvinutí spikleneckého prostředí a teroristické metody vlády v Japonsku 1933 až 1936, ale i v dalších letech, znamenaly, že byla stále snižována stabilita domácí politické scény. Takové prostředí pak samozřejmě narušovalo záměry podnikatelské japonské špičky, vysoké byrokracie, dvorských kruhů ale i většinu vyššího důstojnictva země vycházejícího slunce. Rozpory a názorové rozdíly se nejvíce projevovaly právě v japonských ozbrojených silách - a to jak pozemních, tak u letectva, ale i u námořnictva. Většina důstojníků si přála klid na práci, ale postupně se formovaly dva soupeřící směry:

a)"Skupina císařské cesty" - tzv. kódóha (nebo také seveřané) - což byla v podstatě skupina fašistického zaměření - vzor měla v Mussoliniho Itálii a také v Německu, svých "krajních nacionalistických a expanzionistických cílů chtěla dosáhnout akcí ´zdola´, tj. pomocí spiknutí, atentátů a převratů.
"V řadách jejich příznivců byli především mladí důstojníci, kteří se ovšem těšili podpoře některých vlivných osob z velení armády i ve dvorských kruzích. Pokud šlo o zahraniční politiku, stoupenci ´císařské cesty´ byli pro rozhodné pokračování kontinentální expanze. V jejich úvahách se však neobjevuje jen Čína. Za nejdůležitější cíl japonského postupu považovali útok na sever, na Sovětský svaz."
Edwin P. Hoyt ve své knize, jejíž originál vyšel v roce 1986, kniha se jmenuje - Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt., popisuje na str. 67 "kódóhu" - akční skupinu slovy, které čerpají z rozboru, jež učinil jistý Japonec a který shrnuje, čím se příslušníci frakce kódóha vyznačovali, cituji:

"Stoprocentní voják. Tvrdý muž a přesto s planoucím srdcem. Připraven vzdát se pravidel pro osobní přízeň. Zájem císaře je přednější než zákon země. Dnes musí přinášet mimořádné oběti, aby mohla být nastolena 'přímá vláda císaře'. Pevně věří v božský původ císařské rodiny a zjevné předurčení. Je zapřísáhlým nepřítelem komunismu. V soukromí přátelský. Vojevůdce, nikoli muž do mírové doby. Smrt na bitevním poli je nejvyšší poctou, jaké se může Japonci dostat. Politiky nepovažuje za nic lepšího než hejno 'žab v studni' (omezené lidi). Argumenty jsou pro něj zbytečné. Je to typ člověka 'srazím ho k zemi'. Nekompromisní. Černá, nebo bílá. Žádná šedá. V organizaci je jako parní válec. Velmi aktivní. Nešťastný při dlouhém míru. Má národně socialistické myšlení, ale je zmatený. Neuvažuje logicky. Dvě a dvě nejsou čtyři (původní text odkazuje na - Lory, Japans Military Masters /dále jen Lory/, napsáno v kapitole 6. Kniha str. 446)."

b) "Skupina kontroly" - tóseiha (nebo též jižané) - byla prostě protipólem "skupiny císařská cesta". Ovšem obě skupiny měly ve skutečnosti společný jeden základní cíl. "Chtěly, aby moc v zemi přešla do rukou armády a vytvořily se optimální ekonomické podmínky pro další expanzi."
Rozdíl byl v tom, že "skupina kontroly" odmítala "radikální řešení cestou převratu. Šlo jí o to, aby za předpokladu zachování tradičních ekonomických a politických forem byl postupně přeměněn existující systém v účinně fungující nástroj politické i ekonomické kontroly."
Mezi stoupence "Skupina kontroly" - tóseiha, patřili především vysocí důstojníci a generálové, kteří měly těsné vazby k velkým firmám a s tím souvisejícím, podobně založeným, dvorským kruhům a byrokracii (státnímu úřednictvu). I skupina "tóseiha" měla samozřejmě své představy o tom, jak by měla vypadat expanze. Stoupenci skupiny tóseiha později uvažovali o stupňování tlaku v jižním směru. "Předpokládali, že po vítězném ukončení války v Číně, ´čínském incidentu´ řečeno jazykem japonských sdělovacích prostředků, se další tlak zaměří do oblastí jihovýchodní Asie a Nizozemské Východní Indie."

(Stejný spisovatel jako u stoupenců kódóha, tedy Edwin P. Hoyt ve své knize Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt., na stejné str. 67, pak o skupině kontroly, tedy toseihy dává rozbor povahy muže fandícího frakci pro kontrolu slovy cituji:

"Dodržuje zákon. Není tak zbožný. Navenek ctí národní politiku, ale nikoli fanaticky. Je spíše typem ministra než vojevůdce. Schopný úředník, diplomat, má příjemné vystupování. Podnikavý, poměrně rychle se orientuje v číslech. Realistický. Dává pozor, co dělá. Klade důraz na podstatu spíše než na osobní sympatie. Respektuje status quo. Věří spíše v evoluci než v revoluci. Věnuje patřičnou pozornost současnému blahu jednotlivce. Jednotlivec je pro něj stejně důležitý jako stát. Současnost je stejně důležitá jako budoucnost. Má zdravý rozum. Věnuje pozornost soukromému majetku. Věří v prospěšnost spolupráce s kapitalisty a politiky. Mezinárodní spolupráci považuje za důležitou. Dvě a dvě jsou čtyři (původní text odkazuje také na - Lory, Japans Military Masters /dále jen Lory/, napsáno v kapitole 6. Kniha str. 446)."

A právě v souvislosti s geografickým zaměřením - v předpokládané budoucí expanzi - se v historické literatuře o těchto dvou skupinách, v japonských ozbrojených silách, mluví jako o "seveřanech" a "jižanech", respektive "severní" a "jižní" frakci - vše vyhledal a napsal z historických i diplomatických archivů, český historik a diplomat, pan Prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc., ve své knize - Japonská válka 1931-1945, na str. 76. a dalších, i s mým občasným výkladem z jiných zdrojů - viz Použité podklady, kde stejné či podobné dodal Edwin P. Hoyt ve své knize Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt., na stejné str. 67 a na dalších pak do str. 108, .

Japonské vnitropolitické dění 30. let 20. století je plné, kdo vše zatím i sledoval, pokusů o puč, ale vlastně "se nikdy žádný z předáků spiknutí nepokusil zmocnit se nějaké významné funkce, neusiloval o to stát se japonským Mussolinim nebo Hitlerem...!" Sice se často v japonské historické literatuře hovořilo o "restauraci Šówa" nebo "obrodě Šówa". Byl požadován nový "návrat veškeré moci do rukou císaře", ale nikde není psáno o nějakém tom návrhu na úplnou destrukci císařského systému a vytvoření nějaké "fašistické diktatury dle evropského typu." Všichni spiklenci se v každé době snažili o schválení a podporu svých činů z vládnoucích, nejlépe od samotného císaře...!
"Zpravidla je možné vystopovat určité spojení k vysoké byrokracii, dvorským kruhům i ke generalitě. Opakuje se i další jev: během akce ´ochránci´ z vysokých kruhů zůstávají za scénou a většinou se také nakonec nepokoušejí o to, aby je akce vynesla k moci. Výjimku v tomto směru představoval muž, k němuž vzhlíželi s nábožnou úctou mladí důstojníci za ´skupiny císařské cesty´ , faktický vůdce ´seveřanů´, generál Sadao Araki.".

Kdo byl generál Sadao Araki.
Zde viz foto

Obrázek

generála Sadao Araki.
Pan Aleš Skřivan, CSc., ve své knize - Japonská válka 1931-1945, na str. 76. až 80, a dalších, i s mým občasným výkladem z jiných zdrojů - viz Použité podklady, se detailněji zabývá osobností generála Arakiho. V prvých větách dokonce říká, že generál Araki měl takový vliv, v prvé polovině 30. let, že si "skutečně mohl dovolit oponovat samotnému Hirohitovi."
Araki se opíral o"stoupence v politických stranách, stáli za ním mladí důstojníci v armádě, těšil se přízni nejedné osoby z kruhů dvorské aristokracie i vysoké byrokracie."

Měl podporu obchodníků i předáků podsvětí. Generál Araki byl nejrozhodnějším stoupencem války proti Sovětskému svazu. Prohlásil, že by bylo pro Japonsko nejvýhodnější tuto válku začít v roce 1936. V Japonsku se začal v této souvislosti šířit jakýsi "mýtus roku 1936." Vznikl dokonce Klub ´36, existoval časopis " ´36" pro záložníky atd.
Dle dostupných pramenů nebyl Araki žádným vizionářem. Jeho myšlení bylo závěrem, ke kterému došel na základě hodnocení zpráv od japonské zpravodajské služby. "Již od let 1932-1933 se generál Araki pokoušel, na všech slyšeních u císaře Hirohita, vnucovat ideu, že je třeba do roku 1936 zaútočit na SSSR, než dozbrojí." Po straně pak dokonce řekl, že "Hirohito je slepý vůči marxistickému nebezpečí!"
Generál Araki se pak nezastavil ve svém dalším konání ani před nátlakem a intrikami proti samotnému trůnu, když již od 20. let 20. století "shromažďoval kompromitující materiál na Hirohita a jeho rodinu a v této činnosti prý pokračoval až do své smrti v roce 1967." Fotokopie shromážděných dokumentů navíc zasílal důvěrnému příteli, pro případ, že by jej postihla "nehoda". Celý tento materiál je dodnes v rukou Arakiho rodiny a generálův syn se nechal slyšet, že schránka s dokumenty je "talismanem, který mu stále nosí štěstí."

Generál Araki naprosto a zásadně nesouhlasil s podporou, kterou japonský císař poskytoval stoupencům "Skupiny kontroly" - tóseiha, a rozhodl se na ně přímo zaútočit na všech místech v Japonsku, na domácí frontě, kde měly nějaký vliv.

"V lednu 1933, tedy v době, kdy se začalo rozhodovat o odchodu Japonska ze Společnosti národů, přednesl v japonské Horní sněmovně Arakiho starý přítel baron Takeo Kikuči vážné obvinění. Prohlásil, že ´právnická fakulta Císařské univerzity v Kjótu je prolezlá rudými a jejich stoupenci´. Jelikož na této fakultě studovali například, markýz Kidó (zde viz foto

Obrázek

markýze Koichi Kido) a kníže Konoe, (foto

Obrázek

markýze Fumimaró Konoe) i baron Harada a navíc mnozí profesoři udržovali styky s císařovými dvořany, bylo zřejmé proti komu útok směřuje. Arakiho postup mělo zbrzdit zajištění profesora Hadžimeho Kawakamiho policií. Tento profesor kdysi přeložil do japonštiny Marxův Kapitál, vyučoval tři shora uvedené aristokraty a byl znám svým levicovým smýšlením.
Nakonec jej uvrhli do´domácího vězení´a je pozoruhodné, že v něm setrval až do své smrti v roce 1946. 20. února 1933 pak policie rozvinula rozsáhlou akci proti opozičním silám, největší od března 1928."
Ale generál Araki ještě ani zdaleka ve svých útocích nekončil. Již v březnu roku 1933, další Arakiho člověk obvinil sedm profesorů právnické fakulty Císařské univerzity v Kjótu z urážky majestátu, neboť podle jeho slov měli zastávat názor, že "císař je orgánem nebo složkou státu". Tento "útok na božskou podstatu císařovy existence nakonec vedl k odchodu oněch sedmi profesorů z univerzity, byť všichni dostali lépe placená místa na různých institucích, kde se mohli dál věnovat vědecké práci."

Arakiho kampaň se stále stupňovala až se sešel Hirohitův "Klub jedenáctky", který měl zvážit "jak Arakiho poučit". Hirohito tehdy "sáhl k taktickému manévru a 6. dubna 1933 jmenoval generála Hondžóa, dobyvatele Mandžuska a idol "Skupiny císařské cesty" - tzv. kódóha, svým hlavním pobočníkem. Hondžó pak setrval v paláci tři roky a v mnohém ohledu je dnes korunním svědkem souboje obou skupin v armádě. Velmi cenný je totiž jeho Denník z oné doby, do kterého si generál Hondžó, zapisoval nejen obsahy všech rozhovorů s císařem, ale i mnohé tehdejší postřehy ze svého okolí. "Doposud byla zveřejněna jen malá část Hondžóova textu. Došlo k tomu až v roce 1967. Zbytek deníku není badatelům přístupný a je uložen v sejfu Historické sekce dnešních japonských tzv. sil sebeobrany."
Ve stejné době "Skupiny císařské cesty" - tzv. kódóha - seveřané, v ozbrojených silách Japonska působící v oblastech Mandžuska a v Číně, neustávaly ve zvyšování napětí i tím, že oddíly prováděly útoky jižně od Velké čínské zdi...Hirohito a jemu sympatická "Skupina kontroly" - tóseiha využívala vzniklé situace k eliminaci muže číslo dvě mezi stoupenci "Skupiny císařské cesty" - tzv. kódóha, kterým byl tehdy zástupce generálního štábu pozemních sil generál Džinsaburó Masaki.
Císař Hirohito tehdy vyslal generála Masakiho do Číny, aby "osobně obnovil disciplínu". Když se generál Masaki ( viz také zde:
https://en.wikipedia.org/wiki/Jinzabur%C5%8D_Masaki
) koncem dubna 1933 vrátil, "obvinil ho císařův strýc generálporučík Hagašikuni (zde viz foto

Obrázek

Naruhiko Higašikuniho), že se jej pokusil přímo rozkazem přinutit - Masaki byl z hlediska služebního princův nadřízený - , aby ovlivnil císaře ve prospěch Skupiny císařské cesty - tzv. kódóha - seveřanů.
Princ zašel ještě dál, neboť prohlásil, že generál chtěl podplatit sluhy v jeho vlasním domě. O týden později byl Masaki odvolán z funkce. Elegantní cestou, neboť císař ho povýšil a jmenoval členem Nejvyšší válečné rady."

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 28.

PříspěvekNapsal: 7/5/2018, 05:17
od michan
Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 29.

O tom že "Skupina císařské cesty" - tzv. kódóha (seveřané), měla své příznivce skutečně až v nejvyšších patrech svědčí například příhoda, ke které došlo ještě před odvoláním generála Masakiho. Dne 21. května 1933 přišel do císařského paláce princ Čičibu ( zde viz

Obrázek

foto prince Yasuhito Čičibu), nejstarší z trojice mladších bratrů Hirohita. Začal na císaře naléhat s tím, že by měl "převzít přímé vedení národa a v případě potřeby zrušit platnost ústavy."
Bylo patrné, že princ Čičibu stál zcela na straně "seveřanů" a podle pozdějších svědectví dvořanů "byly argumenty obou bratří ostré." Hirohito dle zapsaných argumentů prohlašoval: "Chci si uchovat absolutní moc při vládě národu pro významné záležitosti... Co se týče zrušení platnosti ústavy, to by znamenalo odstranění instituce zřízené císařem Meidžim, což je absolutně nemyslitelné." Dva dny po diskuzi s bratrem, vyslal Hirohito knížete Konoeho a markýze Kidóa do rezidence prince Čičibua. Kníže a markýz pak zřejmě bratrskou rozmíšku urovnali. Ale že to nebylo jednoduché, o tom vypovídá skutečnost, že schůzka trvala tři hodiny...
Ale již krátce poté generál Araki znovu přešel do útoku a zašel velmi daleko, neboť dokonce prohlásil, že v exkluzivní Škole pairů (Škola pairů - byla založena roku 1821, reorganizovaná v roce 1877. Navštěvovali ji synové z císařské rodiny a kruhů nejvyšší aristokracie. Hirohito byl žákem zmíněné školy od osmi do čtrnácti let - vyhledal A. K.), jejímž žákem byl i sám císař Hirohito, probíhají marxistické semináře...!

"Velký význam bývá také připisován generálovu vystoupení na velitelské poradě v Nagoji 27. května 1933. Co do charakteru šlo o jednu z obvyklých velitelských porad. Probíhala sice na vysoké úrovni, ale konání nevyžadovalo předchozí souhlas císaře, pouze bylo třeba podat zprávu do paláce. Hlavní stratégové armády se sešli na velitelství 3. divize v Nagoji, aby rozhodli, ´který národ doporučit Hirohitovi jako nepřítele číslo jedna´. Na jednáních měl hlavní slovo generál Araki, mezi přítomnými měli převahu ´seveřané´.
Generál Araki a jeho lidé předkládali mapu za mapou, argument za argumentem, aby přesvědčili účastníky o nutnosti útoku na Sovětský svaz již v roce 1936.
Názory Hirohita a Skupina kontroly - tóseiha na jednáních vyjadřoval především generálmajor Tecuzan Nagata, šéf zpravodajského oddělení generálního štábu. Memoranda o situaci pro něj připravil generálmajor Tódžó, později válečný předseda japonské vlády.. Oba generálové se snažili skrýt pravé úmysly "skupiny kontroly" za zástěrku zdánlivě logických a věcných argumentů. Tvrdili, že Japonsko nemůže napadnout SSSR ani některou západní velmoc, pokud nebude v případě konfliktu s to čelit ostatním státům. Z toho vycházely jejich argumenty: Japonsko musí ´dosáhnout mobilizace všech zdrojů žluté rasy´a zformovat z 500 miliónů Číňanů ´svůj pracovní pluk. Doma je třeba provést ´úplnou průmyslovou racionalizaci´. Toto vše nelze dokázat v krátké době tří let, a proto není možné zahájit válku proti Sovětskému svazu v roce 1936."

I přes vše co zaznělo dosáhl generál Araki svého a poslední den jednání porady, tedy 2. června 1933, zasedání rozhodlo císaři "doporučit" jako nepřítele číslo jedna Sovětský svaz. Princ Higašikuni, který na poradě zastupoval císařskou rodinu, okamžitě se zápisem odjel do Okicu informovat knížete Saiondžiho o zmíněném rozhodnutí špiček armády.
"Markýz Kidó byl zase pověřen získat nějaký kompromitující materiál na lidi kolem Arakiho. Zprvu kromě drobností, příliš neuspěl. To už se blížilo léto roku 1933, kdy se znovu zkomplikuje vnitřní situace následkem dalšího pokusu o převrat.

O puči, který se vlastně nekonal.
I když v dalším puči si budeme opět připadat jako na kabaretu roku 1933, nenechme se mýlit. Další tři roky budou opět plné atentátů, pokusů o převrat a mrtvých bude přibývat a dojde i k velké vzpouře mladých důstojníků a i k velké čistce v japonské armádě, která se připravovala na válečné vystoupení. Ale pojďme k puči, který se takřka nekonal a pan Prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc., ve své knize - Japonská válka 1931-1945, na str. 85 a dalších stránkách, o puči, který se vlastně nekonal, vyhledal a napsal, i s mým občasným výkladem z jiných zdrojů - viz Použité podklady, kde stejné a podobné napsal i Edwin P. Hoyt ve své knize Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt. originál knihy vyšel v roce 1986, vše na str. 67 až 108, , následné dění pak cituji od A. Š:

"Tato akce měla proběhnout 10. července 1933. Informace o jejich přípravách, průběhu i důsledcích jsou kusé, rozporné a nejasné.
V tomto případě šlo o záležitost civilistů, vojáci ve spiknutí hráli jen okrajovou roli.
Poměrně často narazíme na názor, že v pozadí celého podniku princ Hagašikuni, který začal s finálními přípravami okamžitě po návratu z nagojské porady. Cílem prince údajně bylo zkompromitovat řady protivníků ´skupiny kontroly´, tedy v jistém smyslu i odpůrců Hirohita samotného. Zřejmě právě proto bývá červencové spiknutí z roku 1933 označováno za klamný manévr.
Některá fakta mluví ve prospěch tohoto názoru. Plán akce byl následující: 10. července 1933 mělo přijet do Tokia asi 3 500 příslušníků ultranacionalistických společností, měli vystupovat jako ´poutníci´, shromáždit se k obřadům ve svatyni císaře Meidžiho v západním Tokiu a poté se rozptýlit po metropoli a podniknout teroristické útoky. Jejich oběťmi se mimo jiné měli stát někteří předáci strany Seijúkaj, premiér Saitó i generál Araki. Cílem bylo obsazení klíčových úřadů, pro věc byl prý získán fregatní kapitán námořního letectva Saburó Jamaguči, který spolu s dvanácti piloty měl v případě nezbytnosti bombardovat hlavní střediska odporu v Tokiu. Po převratu se měl stát premiérem - alespoň podle pozdější výpovědi spiklenců - císařův strýc princ Higašikuni nebo jeho bratr princ Čičibu."

V iniciátoru akce jsou rozpory dané tím, že někde se uvádí jako ten hlavní člověk, člověk, který stál v pozadí.. Jasné je, že v pozadí stál princ Higašikuni, a skutečným organizátorem puče, který se nekonal byl penzionovaný plukovník Tecunosuke Jasuda, který žil v domě prince, byl jím financován, podporován a spolupracoval s ním od začátku 20. let 20. století.
Zdá se, dle historických zápisů, že plukovník Jasuda, ale i ostatní předáci, kteří se na "kabaretním puči, který se nekonal", podíleli, byli k červencové akci získáni úplatky a navíc též dostali sliby, že císař Hirohito celou věc schválí. V řadách lidí, kteří se měli červencové akce účastnit byli lidé různého zaměření. Jasuda sám měl blízko k aristokracii, námořní letec Jamaguči působil ve válečné loděnici v Jokosuce, jedné ze čtyř největších loděnic v Japonsku. "Zeniči Suzuki a Tacuo Amano byli vázáni na extremistické společnosti. První byl vedoucím mládeže Společnostri černého draka, druhý jako právník hájil před soudem aktivisty z Bratrstva krve..Do jisté míry záhadou je účast Kacudžiró Nakadžimy, který byl členem klanu rodiny knížete Saondžiho a po určitou dobu byl i osobním strážcem starého aristokrata."

Pochybnosti a rozpory vyjadřují historické zápisy o finančních prostředcích na akci, a i o materiálním zabezpečení. Celý popisovaný "kabaretní podnik" financoval z polovičky zkrachovalý majitel zbrojovky Hikokazu Naitó. Hodlal totiž po vzniklém převratu provádět spekulace, když si krátce před akcí vypůjčil značné částky peněz. Plukovníku Jasudovi poskytl částku odpovídající tehdy 20 000 dolarů. Ale i arsenál, který byl shromážděn plukovníkem nebyl žádný zázrak: 98 mečů, 10 pistolí, 700 nábojů a 10 kanystrů benzínu - což vyvolalo u mladých nacionalistů kradmé úsměšky... A tak se skoro všichni, nebo většina, "nominovaných pučistů" vrátila domů.
"Navíc o utajení nemohla být řeč".
Podle historických zápisů: "Pondělí 10. července bylo v Tokiu krásným slunečným dnem. Jediným mráčkem se stala zpráva z ranních novin, kde se čtenáři mohli dočíst, že "ve vzduchu je cítit předstíraný převrat."
Samotná akce, samotný puč se změnil jen v plané gesto:
"Ve svatyni Meidži se shromáždilo 33 lidí. V deset hodin večer policie provedla razii ubytovny u svatyně, zajistila hrstku spiklenců, kteří se chystali se samurajskými meči podniknout půlnoční útok na rezidenci ministra války generála Arakiho." Krátce poté - ve tři hodiny ráno 11. července - zastavila policie autobus, v němž se sedmnáct členů Tačibanových "rolnických oddílů" opět vypravilo do hlavního města zasáhnout do velké politiky. Celá věc byla vyřízena tím, že řidič prostě dostal příkaz, obrátit a odvézt své pasažéry domů. Dalších jedenáct členů těchto oddílů ´deportovali´domů vlakem.
"V poledne 11. července policie provedla prohlídku v ústředí Společnosti černého draka, zabavila něco letáků, plakátů a další materiál. Tím puč, který se vlastně nekonal, skončil.
Zajímavé je sledovat osudy některých předáků této podivné akce. Tacuo Amano prchl, což je příznačné (seveřan), do Mandžuska. Zde byl podniknut pokus sprovodit ho ze světa otrávením. Advokát však unikl a po čase se vrátil do Japonska. Zeniči Suzuki se stal agentem policie, kterou pravidelně informoval o vývoji ve Společnosti černého draka. Zřejmě nehůře dopadl důstojník námořního letectva Saburó Jamaguči. Byl zatčen až v listopadu 1933, vyslýchán, mučen a v lednu 1934 zavražděn. Podnikatel Naitó se pokusil uniknout svým věřitelům a nechal se hospitalizovat v Tokijské univerzitní nemocnici. Zde zakrátko zemřel, údajně na rakovinu žaludku, ale je zřejmé, že 'dostal čestnou možnost spáchat sebevraždu'. Charakteristická je skutečnost, že informace o červencovém pokusu o puč byly zveřejněny až v roce 1935, tedy po dvou letech."

Soud s vrahy premiéra Inukaie.
Čtrnáct dní předtím než proběhl "kabaretní puč, který se nekonal", akce plukovníka Jasudy, čili 28. června 1933, začal první z procesů s účastníky předchozího pokusu o puč v květnu roku 1932, při kterém přišel o život premiér Japonska Inukai. Před civilním soudem stáli členové Bratrstva krve a další účastníci. Vojenští kadeti pak stáli před vojenským stanným soudem a letecké důstojníky ze základny od Mlhavé laguny soudil stanný soud válečného námořnictva (První proces, sice se členy Bratrstva krve, začal 28. 6. 1933, skončil až v listopadu 1934. Kadety soudil vojenský stanný soud od 25. 7. 1933 do 19. 9. 1933, proces s důstojníky námořního letectva probíhal od 24. 7. 1933 do 9. 11. 1933. Tačibana a jeho společníci byli souzeni v procesu od 29. 9. 1933 do 3. 2. 1934.).
"Obhájci byli většinou rozhodnými stoupenci Skupiny císařské cesty - tzv. kódóha (seveřané), podezřívali dokonce samotného generála Arakiho, že v květnu 1932 hnal jejich klienty do předem ztracené akce.

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 28.

PříspěvekNapsal: 7/5/2018, 05:22
od michan
Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 30.

Všechny procesy, které v Japonsku probíhaly s pučisty jim vlastně poskytovaly možnost jak znovu seznámit širokou veřejnost s jejich názory. Při výpovědích před soudy pučisté většinou trvali na tom, že jen radikální akce přinesou v zemi řešení situace.
Například poručík námořního letectva před soudem prohlásil: "Podmínky v zemi jsou takové, že se mohou zlepšit jen prolitím krve." Jeho kolega poručík Mikami, se pokoušel vysvětlovat své cíle akcí slovy: "Naším úmyslem bylo vnést harmonii mezi vládce a poddané. Usilujeme o zřízení přímé císařské vlády, nejsme levičáci, ani pravičáci." Bylo vidět, že tito mladí důstojníci brali své ideály vážně, ale Ti kteří je řídili určitě tak naivní nebyli...!
Jako poslední přišel před soudem na řadu Kósaburó Tačibana a jeho členové "rolnických oddílů". Také Tačibana přednášel "plamenné" projevy. Veřejnost v Japonsku byla tehdy naladěna směrem k pučistům, kteří byli souzeni. Tribunály, které pučisty soudily obdržely petici, vyzývající ke shovívavosti - podepsalo jí celkem 357 000 lidí.
"Důstojníci, kteří stáli před soudem, dostali dohromady přes 100 000 dopisů vyjadřujících sympatie a účast. Vrchol představoval čin devíti fanatiků z Niigaty, který měl také působit jako projev sympatií k souzeným. Každý z těchto mužů si usekl malíček a společně pak amputované prsty poslali v lihu generálu Arakimu s dopisem, v němž zdůrazňovali, že obžalovaní jednali s čestnými úmysly."
Ale asi nebylo třeba zacházet tak daleko, neboť rozsudky s pučisty byly poměrně mírné. Například kadeti byli odsouzeni na čtyři roky, ale pro "dobré chování" , je propustili již na Nový rok 1935. "Důstojníci námořního letectva dostali tresty vězení v délce 1 - 15 let, nakonec se ale ve zdech žaláře neohřáli, neboť pouze jejich vůdcové zde strávili několik měsíců." Členové oněch tzv. "rolnických oddílů" byli propuštěni ihned mimo Tačibany.
"Podobně dopadli i členové Bratrstva krve, pouze dva, kteří přímo stříleli, byli odsouzeni k trestu vězení, kde ovšem dlouho nepobyli, neboť je také amnestovali počátkem roku 1935."

Přesuny vyšších důstojníků v armádě.
O červencovém puči v roce 1933 se historiografii Japonska hovoří jako puči, který nejen že skončil fiaskem, ale navíc se jen těžko odhalují jeho skutečné cíle, které k němu vedly. Léto roku 1933 bylo zároveň obdobím, kdy došlo k několika závažným změnám na vysokých postech v armádě. Změny jsou většinou dávány do souvislosti proběhnuvšími atentáty a pokusy o puč. "Mnozí důstojníci i někteří generálové byli přesunuti z vysokých funkcí vojenského byrokratického aparátu k bojovým jednotkám a hned ta prvá změna by hovořila o souvislosti s puči a atentáty. "Tak například sám princ Higašikuni musel opustit Tokio, jelikož byl jmenován velitelem 2. divize v severojaponském Sandai. Také generálové Nagata a Obata se stali veliteli brigád.
Mimořádně důležitá byla změna ve funkci velitele Kvantungské armády. Šlo o starší záležitost. Generál Hondžó byl nahrazen ´tichým generálem´Nobujošim Mutem (zde viz foto

Obrázek

"tichého Muto" - generála Nobojušiho Mutó)... Avšak ten se znovu neosvědčil´. Stejně jako v letech 1927-1928, kdy kritizoval Tanakovo memorandum a zavraždění Čang Cuo-lina. Generál Muto, mezitím povýšený na polního maršála, zaslal v červenci, v době po spiknutí, císaři dopis, v němž požadoval mírnější politiku v Mandžusku.
Tento apel patrně zlomil ´tichému Mutovi´ vaz. Dne 22. července se odebral velitel nejvýznamnější složky japonské armády do své rezidence a veřejně bylo oznámeno, že polní maršál Muto je nemocen. Jen o pět dní později, 27. července, bylo císaři oznámeno, že Muto ´zemřel na břišní chorobu´. Polní maršál posmrtně dostal titul barona a Mandžusko nového faktického vládce. Velitelem Kvantungské armády císař jmenoval generála Taku Hisikariho, který zanedlouho ještě zdokonalí metody drancování zdrojů této okupované části Číny."

Ve stejné době, ve které probíhaly procesy se spiklenci z května roku 1932, generál Sadao Araki stále ještě věřil, že i plamenné řeči obhájců spiklenců v procesech, ovlivní nálady v japonské společnosti ve prospěch jeho "Skupiny císařské cesty" - tzv. kódóha (seveřané).
Jenomže konec roku se vyvinul jinak a zmařil naděje. Totiž 23. prosince 1933 císařovna Nagako konečně porodila následníka trůnu - korunního prince Akihita. Co se dělo z archivů popsal pan Prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc., ve své knize - Japonská válka 1931-1945, na str. 84 slovy, podobné a stejné je i v Použité podklady a v nich u Edwin P. Hoyt ve své knize Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt. originál knihy vyšel v roce 1986, na str. 67 až 108, , následné dění pak cituji od A. Š: cituji:

"Země vycházejícího slunce dostala dědice trůnu a případné další generálovy útoky proti paláci a stoupencům Skupiny kontroly - tóseiha, měly menší naději na úspěch.
Narození Akihitovo znamenalo uzavření důležitého problému a tomu odpovídala reakce. Například velký komoří admirál Kantaró Suzuki, stoicky klidný muž, se choval neobvykle.
Podle svědků prý doslova vpadl do císařské knihovny a zvolal: ´Je to chlapec. Na vlastní oči jsem viděl vznešené znaky mužství!´
Markýz Kidó si v téže době do Deníku poznamenává: ´Konečně! Největší problém je rozřešen!´ Dokonce i asketický Hirohito - nikdy nepil a nekouřil - poručil nalít šampaňské. Odraz na politické scéně byl také rychlý. Už 25. prosince 1933 obě hlavní strany, Minseitó a Seijúkaj, vydaly prohlášení o loajalitě trůnu."
A pro generála Arakiho nastal čas, kdy pomalu začal přemýšlet o rezignaci. Chtěl učinit takový krok, jak bylo v Japonsku zvykem - "aby neztratil tvář". Lidé, kteří kvůli němu, jeho podnětům, organizovali a prováděli různá spiknutí a puče byli v době narození nástupce trůnu omilostněni, nebo jim byli vyměřeny mírné tresty a tak mohl Araki "se ctí" odejít.
Dne 21. ledna 1934 podal generál Sadao Araki demisi. Demise Arakiho však neznamenala, že by "Skupina císařské cesty" - tzv. kódóha (seveřané), automaticky vyklidila všechny důležité pozice. Dokonce ve stejné době se její příznivec, generál Mazaki stal generálním inspektorem vojenského výcviku, což byla jedna ze tří nejdůležitějších funkcí v japonské armádě.

"Ostatně jen několik dní po rezignaci Arakiho 8. února 1934, hlásil generál Hondžó císaři, že je v armádě neklid a aktivita stoupenců Skupiny císařské cesty" - tzv. kódóha (seveřané) zdaleka neustala. Důvodem onoho neklidu však nebyla Arakiho rezignace a činnost ´seveřanů´. Hlavní příčiny je třeba hledat v ekonomických souvislostech. Základní těleso armády tvořili rolníci oblečení do vojenských uniforem. Tudíž je vcelku logické, že se problémy japonského venkova odrážely v náladách armády."
Za světové hospodářské krize, která, jak bylo již také řečeno, postihla i Japonsko, se prudce zhoršila, až katastrofálně situace právě na venkově.
"Například japonští rolníci se ve značné míře vrátili ke staré praxi z 19. století, kdy de facto prodávali své dcery do velkých měst. Obvykle věc vypadala následovně: Otec za předem složenou částku poslal dceru do některého města. Ta si zde uvedenou sumu musela ve smluvně stanovené lhůtě odpracovat. Například v roce 1932 přišlo do Tokia 12 108 dívek, ale v příštím roce se jejich počet bezmála zpětinásobil. Jak si tyto nešťastnice ´odpracovávaly´ služné předem vyplacené hlavě rodiny? O tom kupodivu existují poměrně přesné údaje. V roce 1933 přišlo takto do Tokia 58 173 dívek. Z toho 19 244 se staly chůvami, 17 260 si najali majitelé továren, 5 952 působilo v barech, 4 152 čekal osud řadových prostitutek, 3 271 dcer venkova se stalo hosteskami v kabaretech, 2 196 jich působilo jako gejši."

Ale vraťme se ke generálu Arakimu. Když Sadao Araki podal demisi a odešel z ministerstva války panoval v zemi vycházejícího slunce takřka dva roky relativní klid, i když seveřané nevyklidili zcela všechny pozice a nevzdali se svých agresivních plánů.. Generál Masaki stoupenec seveřanů byl generálním inspektorem vojenského výcviku a jeho důvěrný přítel, generál Sendžuró Hajaši (foto generála

Obrázek

Sendžuró Hajašiho), též seveřan, se stal ministrem války. Jenomže generál Hajaši "dával přednost oddanosti trůnu před starými přátelstvími". Zakázal také, kolem roku 1936, propagandu v armádě, odstranil dokonce některé "seveřany" ze štábu Kvantungské armády i z velení tajné policie.
Opozici, tedy "seveřanům" nezbylo nic jiného , než hledat nějaké slabé místo v japonské vládě. A skutečně se jim to podařilo v osobě ministra obchodu a průmyslu Kumakičiho Nakadžimy. Šlo o člověka, který byl vlivnou osobou u někdejšího sekretáře premiéra Kacury a oblíbence císaře Taišóa (Taišó viz zde: https://cs.wikipedia.org/wiki/Tai%C5%A1%C3%B3 ).
"Zprvu byl útok veden takříkajíc na ´historických základech´. Někteří politikové ze strany Seijúkaj totiž Nakadžimu obvinili, že ve své práci obhajoval úlohu šógunů v japonských dějinách. Ministr psal o 14. století, ovšem na druhé straně platila stará verze oficiálního výkladu, podle níž byl šógun zrádce, který omezoval moc císaře. V této souvislosti se však útok ukázal být planým pokusem, protože sám Hirohito ztratil slovo ve prospěch Nakadžimy, , což na čas vzalo opozici vítr z plachet. Nikoli nadlouho, protože se jí do rukou dostal prostředek zcela moderní. Vyšlo totiž najevo, že ministr Nakadžima byl účastníkem obrovské burzovní spekulace, na níž vydělal milióny. Šlo o manipulaci s vládními podíly v Teikoku Rayon Co. Pikantní na celé záležitosti bylo to, že obchod byl dojednán v domě někdejší Kacurovy konkubíny. Do skandálu byl zapleten i Kacurův syn, člen Hirohitova okruhu ´velkých bratří´.
V dubnu 1934 musel Nakadžima opustit ministerský úřad, v červenci rezignovala celá vláda admirála Saitóa a kníže Saiondži doporučil do funkce premiéra svého starého přítele admirála Keisukeho Ókadu.
V čele této i předchozí vlády stáli admirálové. Je známo, že v japonských ozbrojených silách zastávaly špičky válečného námořnictva relativně umírněné stanovisko ve srovnání s postojem generality pozemních sil. Přesto Saitó ani Ókada nepředstavovali příliš velkou brzdu expanzivním tendencím. Tato skutečnost se odrazila v mnoha souvislostech, z nichž nejvýznamnější byly problémy spojené jednak s otázkami námořního zbrojení, jednak s vývojem japonské kontinentální politiky, přesněji řečeno se situací v Číně. Ostatně hladina vnitropolitického života zůstávala dále neklidnou. Svědčilo o tom listopadové spiknutí v roce 1934 stejně jako další problémy."


Použité podklady:

Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách, David Jordan a Andrew Wiest.
Bitva o Guadalcanal, Samuel B. Griffith II.
Boj o Filipíny, Miloš Hubáček.
Causa Dohihara, Josef Novotný.
Dějiny světa, Svazek X, za redakce: V. V.Kurasova (odpovědný redaktor), A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku, S. I. Roščin (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov.
Autorský kolektiv:
I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov.
Druhá světová válka den za dnem, Donald Sommerville.
Druhá světová válka, Martin Gilbert.
Duel v Pacifiku, Hrowe, H. Saunders.
Japonská válka 1931 - 1945, Aleš Skřivan
Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt, originál vyšel 1986.
Krev slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války, Len Deighton.
Krvavá jatka I., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavá jatka II., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Midway, rozhodující bitva v Pacifiku, Micuo Fučida, Masatake Okumiya.
Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku, Eric Hammel.
Pacifik v Plamenech, Miloš Hubáček.
Pearl Harbour, Ivan Brož.
Průvodce válkou v Pacifiku, Daniel Marston.
Speciální operace, William H. McRaven.
Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945, David M. Glanz.
Tři vojevůdci. Heihačiró Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt.
Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy, Miloš Hubáček.
Vítězství v Barmě, David Rooney.
Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, PROLOG Lubomír Vejřík, 1994.
Záhady 2. světové války, William B. Breuer.
Zlomená křídla samurajů, Robert C. Mikesh.

Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

viewtopic.php?f=128&t=8051