Stránka 1 z 1

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 25.

PříspěvekNapsal: 30/4/2018, 04:26
od michan
Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 25.
Mapa

Obrázek

územních zisků Japonska a vývoj situace na Dálném východě, 1931-1937. Pro Palbu mapu nakreslil Roz.
Brzy po atentátu na premiéra začaly ve vnitropolitickém životě Japonska vznikat další potíže. Na konci minulého článku bylo řečeno, že po smrti Inukaie, byl již 16. května 1932, jmenován prozatímním ministerským předsedou Korekijo Takahaši, ale další ministři odmítli nominaci nového premiéra a ten nabídl rezignaci celé japonské vlády. Císař Hirohito ji nepřijal.

"Kníže Saiondži, jehož souhlas byl nezbytný pro jmenování premiéra, se uchýlil do určité pasivní rezistence. Chtěl tak dát najevo svůj odpor proti událostem 15. května. V úterý 17. května přijel, jak žádal zvyk, posel s osobním pozváním císaře do Okicu. Podle tradice měl Saiondži za těchto okolností jen dvě možnosti - buď mohl pozvání přijmout, nebo mu zbývalo spáchat sebevraždu. Stařec neodmítl, avšak prohlásil, že se ´musí seznámit se situací, což vyžaduje čas´. Knížete navštívila též delegace předáků ozbrojených sil, ale v podstatě také odjela s nepořízenou. Teprve ve čtvrtek 19. května ráno nastoupil Kinmoči Saiondži provázen knížetem Konoem a baronem Haradou do speciálního vlaku do Tokia."

Tak se stalo, že starý pán, kníže Saiondži (zde je foto posledního "Genró",

Obrázek

knížete Saiondžiho, foto je přístupno na několika webech.) stejně kapituloval, vše pod hrozbou dalších atentátů extrémistů v zemi. Japonsko se "zmítalo v křečích". Saiondži pak až 22. května 1932, čili týden po zavraždění Premiéra Inukae, přijel do paláce císaře, aby pak v rozhovoru, který trval jen půlhodiny, doporučil Hirohitovi do funkce nového premiéra admirála Makota Saitóa, což byl někdejší pobočník císaře Meidžiho a guvernér Koreje. Admirálovi bylo 74 let. Hirohitovi, dle historických zápisů, admirál Saitó řekl: "Je to velmi neočekávané. Nemám v této věci žádné zkušenosti, ale jistě učiním to nejlepší, co budu moci."
Saitóova vláda byla vlastně první v řadě tzv. nadstranických kabinetů (dnes se více používá -"úřednická vláda" - má poznámka), které byly pak instalovány, a to vlastně až do roku 1945, z příslušníků vysoké byrokracie (úředníků), špiček armády, a jen příležitostně i předáků politických stran...!
A jak tehdejší japonská justice - spravedlnost - naložila s atentátníky, příslušníky oněch komand smrti, kteří tak"řádily" v květnu 1932? Opět po Japonsku - poměrně velice mírně...!
Celkem asi 54 se jich podílelo přímo, nebo aktérům napomáhalo. 48 jich bylo propuštěno do konce roku 1935. Zbylých 6 bylo předáků skupin, nebo přímo stříleli - z vězení vyšli v letech 1939-1940!
A ti co byli v zákulisí? Dr. Ókawa byl propuštěn již v roce 1935 a odměněn několika funkcemi.

"Tačibana prchl do Mandžuska, kde začal psát knihu, v níž vyzval Japonce, aby ´rozdrtili Spojené státy a rozšířili japonskou císařskou cestu na celý svět´. Nakonec se vzdal policii Kuantungské armády, která s ním jednala v rukavičkách. A poručík Mikami, který nakonec postřelil Inukaie?. Propuštěn byl až v roce 1940, ale příštích dvacet let si nežil špatně, ačkoli nebyl zaměstnán, ani neměl žádný veřejný prokazatelný příjem. Na stará kolena se tak trochu vrátil k praxi mladých let. Ještě 5. června 1961 byl znovu zatčen, neboť plánoval převrat, k němuž zamýšlel využít tzv. sil sebeobrany. Krátce nato byl propuštěn a ještě v polovině 60. let se objevují zprávy o jeho nacionalistické agitaci."

Život v "podivném" státu Mandžukuo.
Na domácí scéně v Japonsku probíhaly, v počátku 30. let 20. století, dramatické chvíle, a sice nejen v politickém, ale i ekonomickém a společenském životě. Na asijském kontinentě, ve stejné době, pokračovala pacifikace Mandžuska. No a v mezinárodních vztazích šlo ve stejných rocích Japoncům o to, aby předešli případnému tlaku světových velmocí, museli čelit všem opatřením, které proti nim vyhlašovalo Společenství národů (SN).
Bylo již také řečeno, že na přelomu února a března 1932 vznikl v Mandžusku loutkový režim (vznikal stát Mandžukuo). Stát Mandžukuo, byl vlastně loutkovým režimem, kde vše ovládala japonská Kuantungská armáda, ale nemysleme si že ovládání tří bývalých mandžuských provincií probíhalo nějak lehce. Nikoliv, již od konce roku 1931 vznikaly partyzánské skupiny a oddíly a ihned od počátků o sobě dávaly různým způsobem velice krvavě vědět. Proti okupující Kuantungské armádě a různým jejím úřadům, vystupovali i někteří koumintangští generálové. Nejvíce starostí japonskému štábu Kuantungské armády způsoboval koumintangský generál Ma Čan-šan, který se později stal až legendou.Podle nejen místních písemných historických zdrojů poskytl generálu Ma, jeho někdejší velitel, již nám též známý "mladý maršál" Čang Süe-liang (zde viz foto

Obrázek

maršála Čang Süe-lianga, foto je volně přístupné na několika webech) částku, která odpovídala dvěma milionům dolarů, aby mohl dál operovat v týlu nepřítele, na území loutkového státu Mandžukuo.
Jak tvrdí historické zápisy - koumintangský generál Ma Čan-šan pak až někdy komickým způsobem, kdyby se nejednalo později i o krvavé historie, - si dělal z Japonců "dobrý den". Zápisy jak z filmu.... Už prý jen ten fakt, že poukázaná částka v hodnotě dvou milionů, byla uložena totiž do banky, kterou kontrolovali Japonci...! Čínský generál Ma však zašel ještě dál, když přijal křeslo ministra války ve vládě loutkového státu Mandžukuo, aby mohl inkasovat peníze z Japonci ovládané banky. To se mu sice podařilo, ale již po šesti dnech musel i s penězi uprchnout do severozápadního Mandžuska. "Nejen, že sebou vezl většinu z oněch dvou miliónů, ale vyrazil s konvojem japonských nákladních aut plně naložených zbraněmi a uniformami."
Generál Ma se prohlásil zcela nezávislým na Japoncích a po příjezdu Lyttonovy komise do Mandžuska pak vytrvale zahrnoval lorda radiovými výzvami, aby za ním přijel "poznat ryzí Mandžusko."


Jak zachytil český historik a diplomat, pan Prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc., z historických i diplomatických archivů a píše na str. 65, 66, 67 své knihy, Japonská válka 1931-1945, ale i s mým občasným výkladem z jiných zdrojů - viz Použité podklady, , kde je podobné i stejné v - Tři vojevůdci. Heihačiró Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita.Jakož i v Edwin P. Hoyt, Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt, str. 85 až 109, originál knihy rok 1986. Nyní cituji z A. S.:

"Dostat se do přímého styku s (Leyttonovou) komisí, to bylo opravdu těžké. Japonci se tomu snažili zabránit stůj co stůj. Například v Charbinu japonská policie zatkla osm osob, které se o to pokusily a všichni zemřeli na následky mučení ve vězení.
Ještě jednou ´vypálil´ generál Ma Japoncům ´rybník´. 27. června 1932 japonské síly přepadly ze zálohy oddíl čínských jezdců v síle 800 mužů a prakticky celý jej zmasakrovaly. Na bojišti byl nalezen mrtvý kůň se sedlovými brašnami, které patřily generálovi Ma Čan-šanovi. Jeho likvidace byla ohlášena i císaři. Jen o několik dnů později přišel šok. Šanghajské noviny otiskly úvodník o útěku čínského generála a na adresu císaře mířil uštěpačný titulek, jenž se ptal, zda ´může být Bůh špatně informován´. Generál Ma poté dokonce podnikl propagační jízdu kolem světa a po návratu se v Pekingu připojil k (maršálu) Čang Süe-liangovi.
Aféra s Ma Čan-šangem v Tokiu posloužila jako záminka k odvolání generála Hondžóa z funkce velitel Kuantungské armády (zde viz foto

Obrázek

generála Hondžóa, foto je volně přístupno na několika webech).
Hlavní důvod generálova odchodu spočíval samozřejmě v něčem jiném. Hondžóovy názory na povahu koloniální politiky v Mandžusku se zřejmě dost lišily od stanovisek císařových nejbližších poradců i Hirohita samého. Hondžó byl voják, chtěl v Mandžusku zřídit ´vzorový stát´ , který by pro ostatní asijské národy byl důkazem japonské výkonnosti, dokladem o ´správnosti´ japonské politiky. Generál chápal celou záležitost jako dlouhodobou investici, kdežto císařovi ´velcí bratři´viděli Mandžusko jako zdroj surovin, a především odrazový můstek, východiště pro další fázi kontinentální expanze. Hondžó plánoval rozsáhlou kolonizaci Mandžuska japonskými rolníky - mimochodem v tomto ohledu Japonci v Mandžusku vlastně nikdy neuspějí. Přípravou ke kolonizaci bylo vysídlení 25 000 rodin čínských rolníků, kteří pak byli vesměs fyzicky zlikvidováni. Například určité počty rolníků byly ´přiděleny´jednotkám pěchoty, aby si na nich nováčci cvičili bodákový útok. Existují záznamy očitých svědectví, která popisují tento výcvik do nejhrůznějších detailů."

Pro japonské okupanty a jejich průmysl znamenala agrese a vytvoření státu Mandžukuo, že byly okamžitě rozšířeny hospodářské prostory a doplněny, pro válečný průmysl, některé chybějící suroviny. Již velmi brzy po okupaci se rozšířily manévrovací prostory a vliv Společnosti Jihomandžuské dráhy. Společnost JM začala okamžitě stavět nové trati a nejen naplňovat, ale ještě rozšiřovat své původní strategické plány v oblasti. Nikoliv tedy "vzorový stát", ale začala provádět rozsáhlé finanční machinace, které italský agent v městě Mukdenu Amleto Vespa nazval - v té době 30. let 20. století - "největším organizovaným vydíráním v dějinách" (Italský agent Amleto Vespa působil v Číně poměrně dlouhou dobu. Byl žoldnéřem, policejním úředníkem, a především zpravodajským expertem. Pracoval pro mandžuského militaristu Čang Cüo-lianga, do služeb japonské zpravodajské služby vstoupil prý až v únoru 1932. Po čtyřech letech prchl do střední Číny a posléze v roce 1936 napsal knihu, která je zajímavým svědectvím o japonských praktikách v Mandžuskau /Vespa Amleto, Secret Agent of Japan, Boston 1938/ - poznámku zapsal A. S.).
A co vše Japoncům, náhle, mimo surovin, také padlo do rukou, a co začali provádět a rozšiřovat? A z čeho jim plynuli ohromné finanční prostředky?

"Japonci v Mandžusku zcela ovládli výrobu a distribuci opia i dalších drog. Ohromné prostředky získali z prodeje monopolních práv na provoz heren a veřejných domů. Na japonských mateřských ostrovech byla uplatňována snad nejpřísnější kontrola obchodu opiem na světě. Těch kdo propadli droze bylo ale opravdu minimum (v roce 1926 v USA jeden člověk ze 3 000 obyvatel propadl drogám. V Japonsku to byl jeden člověk ze 17 000. V Mandžusku v roce 1931 to byl jeden člověk ze 120 a v roce 1938, díky japonským praktikám, již jeden ze 40.). V Mandžusku vznikla situace právě opačná. Japonští překupníci zahájili velkorysou operaci. Byli zvýhodňováni rolníci, kteří pěstovali mák, kuřáci opia byli přísně evidováni, svou dávku dostávali pravidelně, ´jako kdyby si předplatili časopis´.
Síť kuřáren byla velmi hustá, každý, kdo byl schopen zaplatit pár měďáků, se mohl oddávat opiovým snům. Dalším zdrojem ohromných zisků byly veřejné domy, kam Japonci importovali přes 70 000 prostitutek. Oficiální a polooficiální systém praktického vydírání byl značně složitý. Obyvatelé Mandžuska platili svým japonským ochránců za kde co: za povolení k sňatku, schválení smlouvy stejně jako třeba povolení sekat led na řece nebo postavit dům."

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 25.

PříspěvekNapsal: 30/4/2018, 04:36
od michan
Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 26.

Byrokracie, tedy státní úředníci byli ve vzniklém státě Mandžukuo jen "loutkami" v rukou Japonců, ostatně stejně jako jí byl i "regent" Pchu I. Skutečným vládcem v "novém státě", jak je někde v historické literatuře také nazýváno Mandžukuo (zde viz mapu

Obrázek

japonských výbojů v Asii od 19. století do roku 1939, na které jsou původní obrysy hranic Mandžukua 1931, 1932. Mapa je volně přístupná na několika webech.), byl velitel Kuantungské armády, který byl přímo podřízený náčelníku generálního štábu v Tokiu, stejně jako například i šéf tajné policie, který byl podřízen příslušnému muži v hlavním městě Japonska. Japonci se ani nepokoušeli dávat nějakou pravomoci vzniklým strukturám silové moci v "novém státě", když například zformovali domácí milici, ale pak jí používali jen jako bezplatnou pracovní sílu pro svou Kuantungskou armádu...!
V březnu roku 1934 "bylo zvoněno na prastaré gongy v Sin-ťingu, pod nohy Pchu Iho (zde viz foto

Obrázek

Henry /Jindřich/ Pchu I., císaře Mandžukua.) byly házeny lotosové květy, lid poklekl na zemi", neboť někdejší "občan Jindřich" se stal císařem Mandžukua", napsal z historických i diplomatických archivů, český historik a diplomat, pan Prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc., ve své knize - Japonská válka 1931-1945, na str. 67. a dále, i s mým občasným výkladem z jiných zdrojů - viz Použité podklady, aby pak pokračoval, cituji: "Ani potom se samozřejmě nic nezměnilo. Nový monarcha přijal jméno Kchang-te a jeho titul ´Nejvyšší vládce´ byl skutečně prázdným pojmem. Tento císař nebude vládnout nikomu. Dokonce jeho osobní stráž nahradí japonskými vojáky, audienci ministrům bude poskytovat jednou do roka, hlavní slovo budou mít jeho dva japonští poradci - generálové Jošioka a Tarakasuki."

Lyttonova komise SN a její zpráva.
Mnozí, kteří by očekávali, že se něco dozvědí o dění ve státě Mandžukuo ze zprávy, kterou sepsala na 400 stránkách Leyttonova komise budou zklamáni. I když již bylo, v hrubých rysech naznačeno, informace pocházející od jak Japonců před komisí mlžili. Bude proto dobré si říci více podrobností, čeho všeho byli Japonci schopni. Zde je více detailů o tom - v čem pracovala komise SN... Informace s citací pocházejí od pana Prof. PhDr. Aleše Skřivana, CSc., jeho již řečené knihy, Japonská válka 1931-1945, str. 68. 69. a také z Použité podklady, mnou reprodukované viz Použité podklady, , kde je podobné i stejné v - Tři vojevůdci. Heihačiró Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita.Jakož i v Edwin P. Hoyt, Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt, str. 85 až 109, originál knihy rok 1986. Nyní z A. S.:, cituji:

"Skutečnou povahu japonské agrese v Mandžusku museli nepochybně postihnout i členové komise vyslané Společností národů zkoumat okolnosti konfliktu přímo na Dálný východ. Dne 29. února 1932 přijel pětičlenný tým vedený lordem Lyttonem do Jokohamy.
Šestapadesátiletý britský aristokrat zastával za svého života řadu významných funkcí, měl bohaté zkušenosti v oblasti diplomacie, ale o Japonsku toho prý moc nevěděl. Bankety, večírky, oficiální přijetí, proslovy a kontakty s různými osobnostmi zabraly emisarům Společnosti národů většinu času během prvních dnů pobytu v Japonsku.
Za svých cest byli členové komise zasypáváni dopisy, memorandy, žádostmi, výzvami a mnoha dalšími dokumenty, jejichž autory byli Číňané, Japonci i příslušníci jiných národů. Přirozeně, že názory obsažené v této záplavě, byly velmi různorodé. Jen pro ilustraci: pouze za pobytu v Mandžusku komise obdržela 1 550 dopisů v čínštině, stovky dalších v různých evropských jazycích. Lordovu komisi vítali všude s velkou okázalostí. Přijali ji Hirohito i Čankajšek, maršál Čang Süe-liang i ´regent´ Pchu I."

No a v samotném Mandžusku pak Japonci pro komisi přichystali přímo "výstavní divadlo".
Lordu Lyttonovi byl již v Tokiu dán k dispozici japonský plukovník Hisao Watari, což byl jeden z nejvyšších, který byl z "jedenácti spolehlivých". A právě plukovník Watari a několik důstojníků ze štábu Kuantungské armády pak pro komisi SN celé "divadlo" režírovali a sestavovali. Nejprve zcela "odstranili všechny nepohodlné svědky". A Japonci "odstranění" provedli s příslovečnou důkladností . I třeba pacienti z nemocnic, kteří uměli anglicky nebo francouzsky, byli okamžitě přemístěni z nemocnic na venkov. Preventivně bylo také zatčeno několik tisíc lidí.

"Ti, kdož předem prozradili potenciální stěžovatele, dostali zvláštní odměnu. Ve štábu Kuantungské armády shromažďovala speciálně vycvičená a vyškolená skupina důstojníků písemná poděkování obyvatelstva japonské armádě.
Každý majitel domu na předpokládané trase, kudy měla komise projíždět, musel vyvěsit v okně pětibarevný praporek Mandžukua - stál jediný jen - a vystavit portrét Pchu Iho. Jen tato akce byla dotována částkou odpovídající 100 000 dolarů. Přihlížející dav byl poučen, co má provolávat, úředníci dostali přesné instrukce, jak členům komise případně odpovídat. Narychlo bylo vyčištěno kdejaké opiové doupě a stal se z něho ´společenský klub´. Z ulic zmizely japonské uniformy, jejich majitelé se převlékli do uniforem ozbrojených sil Mandžuska. V hotelích, na cestách, prakticky všude byla komise obklopena hustou sítí špiclů, v některých hotelích byl veškerý personál nahrazen policejními agenty."

Velké problémy vznikaly i uvnitř komise, kde nesoulad mezi jejími členy komplikoval práci celé komise. Italský zástupce hrabě Aldrovandi-Marescotti a dr. Schnee, někdejší guvernér Německé východní Afriky, dělali vše proto, aby zpráva komise byla co nejvíce nejasná a neurčitá. Všech pět členů Lyttonovy komise se mělo řídit základní směrnicí, kterou byla rezoluce Rady Společnosti národů z 10. prosince 1931, která ukládala komisi "zkoumat příčiny, vývoj a stav čínsko-japonského sporu a doporučit možné řešení."
"Nakonec byla v úterý 30. srpna 1932 práce na zprávě Lyttonovy komise uzavřena, dokument měl 400 stran."
Poslední úpravy byly provedeny 4. září 1932. Pak byl původní text zprávy předán speciálnímu kurýrovy, který odcestoval Transsibiřskou drahou do Evropy. Jeho úkolem bylo dovézt a předat zprávu v Ženevě v SN.

Bylo 5. září 1932, když poslední členové Lyttonovy komise opouštěli Peking.
Přestože celá zpráva byla prozatímně chápána jako "Přísně tajný dokument", Japonci se její obsah dozvěděli ještě téhož dne, kdy komisaři podepsali originální text.

"Je zřejmé, že se japonské rozvědce podařilo koupit kopii od některého ze sekretářů komise a obratem ji letecky dopravit do Tokia. Překlad anglického textu urychleně pořídil šéf tiskového oddělení ministerstva války plukovník Masaharu Honma (plukovník Honma /uváděn také jako Homma/ byl osobním přítelem císařova bratra prince Čičibua. V angličtině se zdokonalil, když působil jako styčný důstojník u jednotek britské armády po první světové válce během okupace Kolína n. Rýnem /1919-1920/, byl i vojenským atašé v Londýně /1921-1922/ a Indii /1922-1925/. Od roku 1937 byl ředitelem Zpravodajského oddělení generálního štábu. V roce 1946 byl popraven, neboť nesl odpovědnost za tragedii filipínských a amerických zajatců během tzv. bataanského pochodu smrti na Filipínách v roce 1942 - poznámka od A. S. autora.) a v časných ranních hodinách dne 5. září 1932 byla japonská verze k dispozici. Téhož dne ministr zahraničí Japonska, hrabě Učida, zprávu Lyttonovy komise kritizoval a přesně z ní citoval."

Ač se německý a italský komisař snažili, při sestavování zprávy Lyttonovy komise "mlžit a uhýbat - do nejasné a neurčité stylizace", stejně zpráva Japonce nepotěšila -"ačkoli opatrničtí členové mise nejednou došli k závěru příznivému pro Tokio."
Základ hodnocení však jasně mluvil v jejich neprospěch. Byla tam slova - "Bez vyhlášení války byla velká oblast, nepochybně tvořící součást čínského území, násilně okupována japonskými ozbrojenými silami" - konstatovali autoři zprávy a pokračovali dále: "Po této operaci byla oddělena a prohlášena nezávislou na Číně."
Na stejné tiskové konferenci pak 5. září 1932 ministr zahraničí Japonska Učida, mimo citací ze zprávy, ještě sdělil západním novinářům, že se jeho vláda připravuje "k podpisu smlouvy o uznání s Mandžukuem."

A skutečně - Tento návrh o dva dny později schválila císařská Tajná rada, "oficiální veřejné prohlášení o uznání Mandžukua vláda vydala 15. září 1932".
Poté následovalo urychlené jednání s Čankajškem a jeho režimem, a to před začátkem dalších jednání na půdě Společnosti národů. Japonský podplukovník Suzuki odjel, ve funkci osobního Hirohitova zmocněnce do Pej-pchingu, kde proběhla jednání s Čankajškovým emisarem Chuang Fuem. Na jednáních podplukovník Suzuki otevřeně řekl, že "císař ztrácí s Čankajškem trpělivost", potíže dělá jak čínský delegát v Ženevě, tak partyzáni v Mandžusku. "Chuang Fu označil jednání na půdě SN za "představení pro čínský tisk a veřejnost" a akce partyzánů připsal "nedisciplinovanosti" Čang Süe-linga. V těchto místech jednání pak japonský podplukovník zcela otevřeně pohrozil okupací provincie Džeholu, a to slovy: "V případě, že SN bude hlasovat proti nám, budeme se cítit nuceni eliminovat na křídle hrozbu Čang Süe-linga dobytím provincie Džehol." Chuang Fu na jeho slova zareagoval, že tak "bude narušena bariéra Velké čínské zdi", a ještě pak dodal, že by "Čankajšek neměl jinou možnost než válku, která by se navíc mohla stát válkou obecnou". Suzuki odvětil, že se "japonská armáda této hrozby nebojí" a současně naznačil podmínky možného kompromisu. Čankajšek musí potlačit všechna proti japonská hnutí. Musí vojensky vystoupit proti čínským komunistům, odstranit maršála Čang Süe-linga. Až pak Hirohito zakáže své armádě proniknout do Džeholu. "Suzukiho mise měla s činností japonské delegace ve vzdálené Ženevě společné jedno - byla mimo jiné i hrou o čas. V tomto směru klíčová úloha připadla novému vedoucímu japonské delegace v SN Jósuko Macuokovi."

Japonsko odchází ze Společnosti národů v Ženevě.
Další z kroků, které přibližovaly Japonsko k válce, se začal po 68. zasedání Rady Společnosti národů. Rada SN své zasedání, v pořadí šedesáté osmé začínala v pátek dne 23. září 1932, ale již další den, tedy 24. září, Japonci písemně požádali, aby byla zaručena minimálně šestitýdenní přestávka mezi přijetím zprávy Lyttonovy komise a jejím oficiálním projednáváním v Radě SN. Jednalo se o jasný manévr diplomacie Japonska jak získat čas...!
V době hned po začátku jednání panovalo v Ženevě, a to všeobecně, velice nepříznivé klima!
Předseda Rady SN, kterým byl tehdy Ir Eamon de Valera, hned v úvodu odsoudil japonský úmysl navázat diplomatické styky s Mandžukuem, a hlavně pak zástupci menších států stáli jednoznačně za oběťmi japonského útoku a vyjadřovali s nimi účastenství.
Dne 1. října 1932 byly o zprávě Lyttonovy komise informovány i přímo zainteresované vlády a i ostatní členské státy SN. Z historiografie a diplomatických archivů plyne, že první třetina dokumentu byla věnována snaze analýzovat historické příčiny samotného konfliktu mezi Čínou a Japonskem. Emisaři Lyttonovi komise v něm zastřenou formou uznali jisté "zvláštní pozice Japonska v Mandžusku", konstatovali zde, že nepochybně došlo k nějaké explozi poblíž Jihomandžuské železnice, ale ... "škoda sama o sobě nebyla dostatečným důvodem k akci, kterou není možno považovat za zákonné sebeobranné opatření". Zcela odmítnuta pak byla vůbec jakákoliv existence předchozího separatismu a zpráva Lyttonovy komise pak pokračuje konstatováním: "Čínské obyvatelstvo neposkytuje podporu vládě Mandžukua, kterou považuje za nástroj Japonců". No a další kapitoly dokumentu se pak týkají hospodářských problémů, když poslední partie jsou návrhem na řešení celé situace v Mandžukuu! Emisaři Lyttonovi komise zde doporučili pro Mandžusko autonomii v rámci Číny! Takže nikoliv uznání "nějakého Mandžukua"! Navržené východisko ze situace je emisary spatřováno i v dvojstranných čínsko-japonských jednáních...!

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 25.

PříspěvekNapsal: 30/4/2018, 04:42
od michan
Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 27.

Obsah zprávy Lyttonovy komise vyvolal, samozřejmě, obrovskou nevraživost v japonské společnosti. Japonský tisk okamžitě obvinil komisi, že vůbec nepochopila "akt sebeobrany" v Mandžusku. Vůbec nejvíce se ukřivděna a pobouřena cítila japonská armáda a její nejvyšší velitelé.
Dne 7. října 1932 byl v Tokiu vytvořen "zvláštní výbor", který se měl k závěrům Lyttonovy komise vyjádřit a již 18. listopadu dostal generální tajemník Společnosti národů sir Eric Drummond japonské odmítavé stanovisko!
Ministr zahraničí Japonska Macuoka neustále hájil stanoviska své vlády, když i v projevu 21. listopadu 1932 v SN "hořekoval", že "zpráva v mnoha aspektech a závěrech není úplnou a odpovídající studií, kterou by problém vyžadoval". Z jeho vyjádření plynulo, že jediné možné řešení situace je - "existence Mandžukua". Svá vyjádření v projevu končil: "Jednali jsme spontánně v sebeobraně. Když jsme zasáhli, spontánně se rozvinulo hnutí za nezávislost".
Mnozí pak celé jeho vystoupení označili, že se -"Vedoucí japonské delegace se snažil plénu SN namluvit, že ve dne je tma a v noci září slunce."
K dalšímu dění pak z historických i diplomatických archivů, český historik a diplomat, pan Prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc., ve své knize - Japonská válka 1931-1945, na str. 71. až 75, vyhledal a napsal, i s mým občasným výkladem z jiných zdrojů - viz Použité podklady, , kde je podobné i stejné v - Tři vojevůdci. Heihačiró Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita.Jakož i v Edwin P. Hoyt, Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt, str. 85 až 109, originál knihy rok 1986. Nyní z A. S.:, cituji:

"Šéf čínské delegace dr. Wellington Koo naopak vyjádřil naprostý souhlas své vlády se zprávou komise. ´Jednoduchý, ale významný je fakt´, zdůrazňoval Číňan, ´že Japonsko, které s nikdy před světem nepřestalo stěžovat na nejednotu Číny, trvale sledovalo politiku, která bránila jejímu sjednocení.´ "

Pak ministr zahraničí Číny, dr. Koo opět odmítl jednat s Japonci do té doby co bude trvat okupace Mandžuska. Pro Společnost národů, v projevu dr. Koo, zazněl varovný tón, který měl od něho zaznít i pro celý svět do budoucna - a historie mu dala za pravdu již velice brzy. Dr. Koo přímo řekl, cituji: "Další váhání může vést nejenom k většímu krveprolévání a utrpení 30 milionů obyvatel Mandžuska, ale může rovněž nenapravitelně otřást obecnou důvěrou v účinnost této velké mírové instituce."
A jak i dnes víme - po roce 1932 - již v brzké budoucnosti několika let - SN nezasáhla účinně mnohokrát (připomenu, Čína, Habeš Anšlus Rakouska a ČSR).
Pojďme však dál.

"Přes stálý odpor japonské delegace - Macuoka dokonce zpochybnil právo komise navrhovat řešení - byly 28. listopadu dány zprávy ze zasedání Rady SN k dispozici Valnému shromáždění k dalšímu projednání. Mimořádné zasedání tohoto orgánu se sešlo 6. prosince 1932 k posouzení zprávy Lyttonovy komise. Čínský i japonský zástupce opakovali ještě jednou názory, které předtím přednesli v Radě SN. Malé státy byly pro rázný postup vůči Japonsku - působily zde jejich vlastní obavy. Velmoci byly bohužel opatrnější.
Rezoluce Valného shromáždění Společnosti národů z 9. prosince 1932 doporučila tzv. Výboru devatenácti prostudovat zprávu a urychleně předložit návrhy na řešení krize. Kopie rezolucí byly zaslány i vládám SSSR a USA, které nebyly členy Společnosti národů."
Konec roku 1932 přinesl ještě další zostření situace na kontinentě Dálného východu. V posledních dnech roku vrcholily japonské přípravy na invazi do další, již signalizované, provincie Číny, do Džeholu, když již 3. ledna 1933 japonská vláda obsadila velice důležitý strategický čínský přístav Šan-chaj-kuan u Velké zdi. Hrozilo již naprosto bezprostřední nebezpečí, že bude rozšířen vpád jižně od této bariéry - byť spíše pomyslné než skutečné. Kuantungskou armádu náhle dělilo od hlavního města Pekingu již jen 250 kilometrů. No a v prostoru směrem na Peking neměla tehdy Čína žádné větší jednotky, které by mohly japonský nápor zadržet!
"Je zřejmé, že operační rozkaz pro útok do Džeholu císař Hirohito (viz obrázek císaře

Obrázek

Hirohita, pro Palbu nakreslil Roz.) schválil před rozhodujícím hlasováním ve Společnosti národů.
Již 10. února 1933 si pozval do své knihovny velkého komořího Kantaró Suzukiho, aby s ním projednal otázku možného odchodu ze Společnosti národů. Admirál, ´filozofující náruživý kuřák doutníků´, položil otázku, zda odchod ze SN nezbaví Japonsko nároku na pacifické ostrovy, které dostalo jako mandát po první světové válce. Ministerstvo zahraničí ujistilo, že v tomto směru není třeba se něčeho obávat. V této době také císař schválil instrukci pro delegaci do Ženevy, aby v případě potřeby opustila ve vhodné chvíli zasedání."

Celý jeden měsíc, až do 14. února 1933 projednával, aby pak na závěr schválil, Výbor devatenácti, celou zprávu Lyttonovy komise a pak ji doporučil Valnému shromáždění SN k přijetí. Zároveň vydal své vlastní hodnocení, ve kterém Výbor devatenácti shrnul všechna obvinění proti Japonsku. Jednalo se o dokument, který měl 15 000 slov a list New York Times je dne 18. února 1933 otiskl v plném jejich znění.
Ve stejný den též zasedala japonská vláda, chtěla zvážit otázku dalšího členství ve Společnosti národů. Jak vyplynulo ze zápisu, cituji:

"Premiér Saitó (zde viz foto

Obrázek

premiéra Makotó Saitó, foto volně přístupné na několika webech) se překvapivě vyjádřil proti odchodu a díky tomu zpráva trůnu neobsahovala jednomyslné doporučení, což byl v japonské meziválečné politice jev poměrně řídký. Císař ovšem přiměl starého admirála, aby se podřídil názoru většiny.
Macuoka dostal do Ženevy pokyn odejít, jakmile hlasování vyzní proti Japonsku."
Bylo 24. února 1933, když se na břehu Ženevského jezera v Paláci národů sešlo Valné shromáždění SN, které se mělo vyjádřit ke zprávě Lyttonovy komise. Ze závěrů Výboru devatenácti, které se také měly projednávat, byl nejpodstatnější požadavek odchodu japonských jednotek do prostoru zón Jihomandžuské dráhy dle předchozích smluv platných od roku 1906. Další pak bylo doporučení autonomie pro Mandžusko v rámci Číny a také návrh, aby Japonsko a Čína okamžitě zahájily jednání za spolupráce Společnosti národů.
A pak to přišlo:

"Nadešel dramatický okamžik hlasování. Říci ´ano´ znamenalo schválit zprávu komise a vlastně dát za pravdu Číně, ´ne´bylo odmítnutím zprávy a akceptováním japonského stanoviska. Tehdy měla SN 55 členských států, na zmíněném zasedání bylo zastoupeno 45 delegací. Kromě zainteresovaných tedy hlasovali zástupci 43 států. Šéfové delegací jeden po druhém vstávali a svým ´oui´vyjadřovali souhlas se zprávou a de facto odsoudili japonský postup. Pouze zástupce Siamu (dnes Thajsko - má poznámka) to neučinil. Prohlásil: ´Siam je přítelem Japonska od 15. století. Siam se zdržuje hlasování." To bylo vše. V poměru 42:0 při jedné absenci prohrálo Japonsko svou při na půdě Společnosti národů. Nyní šlo pouze o to zachovat si tvář. Macuoka přistoupil k řečnickému pultu a prohlásil: ´S hlubokou lítostí japonská vláda pociťuje skutečnost, že právě nyní dosáhla hranice ochoty spolupracovat se Společností národů v otázce čínsko-japonského sporu".

Ještě pak dodal, že " by chtěl poděkovat členům SN" a poté on i celá japonská delegace ba i Japonci na galerii opustili sál.
Odpoledne, již bez japonské účasti schválilo Valné shromáždění rezoluci varující členské státy před uznáním Mandžukua. Definitivní tečkou za tímto dramatickým vyvrcholením je 27. březen 1933, kdy Japonsko formálně oznámilo své rozhodnutí opustit Společnost národů."


I když čínská strana vyjadřovala, že jí rozhodnutí Valného shromáždění SN uspokojilo, spokojenost u Číňanů nepanovala, neboť japonské válečné akce a další okupace pokračovala. A dokonce bez toho, že by Japonsko vyhlásilo Číně válku oficiálně. Stejně tak však Čína nevyhlásila válku Japonsku (Vzhledem k dalšímu dramatickému vývoji a stupňování agrese je nanejvýš překvapivá jedna skutečnost - Čankajškova Čína vyhlásila oficiálně válku Japonsku dokonce až po Pearl Harbouru, 9. prosince 1941 - poznámku napsal: pan Prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc., ve své knize - Japonská válka 1931-1945, na str. 529,).
Samotná Společnost národů se velmi rychle po zveřejnění zprávy Lyttonovy komise začala zabývat jinými problémy ve světě, no a čínsko-japonský spor byl v podstatě odložen "ad acta" a to až do roku 1937....!
V době, ve které se v Ženevě hlasovalo už naplno běžel japonský útok v čínské provincii Džeholu a již také dne 20. února 1933 hlásili zahraniční korespondenti z Číny, že na trati z Mukdenu do Džeholu jezdí nákladní vlaky plné děl a vojáků, a že dle množství se přepravují celé útvary japonské armády...! Zároveň korespondenti přidávali své komentáře, že konflikt musí vypuknout velmi rychle, a to již po rozhodujícím hlasování v SN. Jenomže militantní japonská klika nechtěla na nějaké hlasování čekat. A tak se stalo, že jednotky čínského maršála Čang Süe-lianga, byly napadeny již 21. února 1933. Okupace proběhla velice rychle a za devět dní japonské jednotky obsadily důležité strategické body v Džeholu, včetně hlavního města Tchuang-liao. Japonsko si obsazením Džeholu zajistilo tzv. "bránu" k nástupu do dalších čínských rozlehlých oblastí severní Číny.
Po obsazení Džeholu pak mohl tzv. "Mandžuský Lawrence" - "japonský superšpion" Keindži Dohihara (zde viz foto

Obrázek

"mandžuského Lawrence" Keindži Doihary, foto je volně přístupné na několika webech) - v době Džeholu již generálmajor - "vyslat své špiony do Vnitřního Mongolska a severní Číny, aby začali připravovat půdu pro pozdější formování autonomních režimů", které by se dostaly do područí Japonska!
Již během měsíců dubna a května roku 1933 si Japonci upevnili své postavení v Džeholu a začali ohrožovat další čínskou provinci Che-pej.

"Tehdy Čankajškův režim vyslal do Pej-pchingu generála Chuang Fua, aby dohodl smír s Japonci. Chuang Fu byl pro Tokio persona grata - vystudoval v Japonsku a netajil se sympatiemi k této zemi. Nakonec ve městě Tchang-ku spolu s japonským emisarem generálem Okamurou podepsal 31. května 1933 dohodu o příměří. Její podmínky byly pro Čínu nevýhodné a potupné. Japonci fakticky podrželi džeholskou kořist. Kromě toho byla jižně od Velké čínské zdi, v prostoru trojúhelníku měst Šan-chaj-kuan - Pej-pching - Tiencin (provincie Che-pej) vytvořena tzv. demilitarizovaná zóna, spravovaná zvláštními oddíly čínské policie. Čang Süe-liangovy oddíly se z Che-peje stáhly. Dohoda o příměří z Tchang-ku nesporně vážně oslabila čínskou politiku neuznání Mandžukua a odmítání japonských stanovisek.
Posuzujeme-li záležitost z hlediska mezinárodního, ´mandžuská krize byla první velkou prověrkou Společnosti národů, v níž tato zklamala.!´ Poprvé v dějinách byl posuzován spor, v němž byla zainteresována velmoc a SN rozhodla v její neprospěch. To lze považovat za pozitivum. Avšak hledat a nalézt účinný nástroj k prosazení svých závěrů, to SN nedokázala. Navíc byly její akce ochromeny velice podstatnou skutečností. Dvě velmoci - SSSR a USA - nebyly členy Společnosti národů. Ženevská organizace ve snaze čelit japonské agresi neuspěla, což umožnilo Tokiu upevnit pozice. Japonská delegace opustila zasedací síň v Ženevě pouhé tři týdny potom, co se nacisté dostali v Německu k moci. Bylo dvojnásob tragické, jestliže Společnost národů projevila slabost a nerozhodnost právě v tomto okamžiku!"


Použité podklady:

Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách, David Jordan a Andrew Wiest.
Bitva o Guadalcanal, Samuel B. Griffith II.
Boj o Filipíny, Miloš Hubáček.
Causa Dohihara, Josef Novotný.
Dějiny světa, Svazek X, za redakce: V. V.Kurasova (odpovědný redaktor), A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku, S. I. Roščin (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov.
Autorský kolektiv:
I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov.
Druhá světová válka den za dnem, Donald Sommerville.
Druhá světová válka, Martin Gilbert.
Duel v Pacifiku, Hrowe, H. Saunders.
Japonská válka 1931 - 1945, Aleš Skřivan
Krev slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války, Len Deighton.
Krvavá jatka I., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavá jatka II., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Midway, rozhodující bitva v Pacifiku, Micuo Fučida, Masatake Okumiya.
Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku, Eric Hammel.
Pacifik v Plamenech, Miloš Hubáček.
Pearl Harbour, Ivan Brož.
Průvodce válkou v Pacifiku, Daniel Marston.
Speciální operace, William H. McRaven.
Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945, David M. Glanz.
Tři vojevůdci. Heihačiró Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt.
Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy, Miloš Hubáček.
Vítězství v Barmě, David Rooney.
Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, PROLOG Lubomír Vejřík, 1994.
Záhady 2. světové války, William B. Breuer.
Zlomená křídla samurajů, Robert C. Mikesh.

Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

viewtopic.php?f=128&t=8051