Stránka 1 z 1

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 22.

PříspěvekNapsal: 23/4/2018, 04:23
od michan
Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 22.
Mapa,

Obrázek

na které jsou japonské agrese mezi roky 1931 až 1937. Pro Palbu nakreslil Roz.
Ještě než mohl vstoupit v platnost japonský návrh na příměří v Šanghaji, návrh, který vycházel z pětibodového návrhu západních velmocí a USA, situace ve městě se ještě více přiostřila. Dokonce se den 7. února 1932 stal "černým dnem" japonského válečného námořnictva. Neúspěchy v boji ve městě Šanghaji znamenaly, že japonská námořní pěchota zaznamenala v bojích i porážky a nepostupovala. Stalo se takřka dříve nemyslitelné, admirál Šiozawa musel požádat o spolupráci, přesněji řečeno o pomoc, japonské pozemní síly. Dne 7. února se tak musela v Šanghaji vylodit smíšená brigáda pozemních sil, což bylo 10 000 vojáků a důstojníků, "aby vytrhla trn z paty Šiozawovým modrokabátníkům" (zde viz mapu

Obrázek

japonských útoků a čínské obrany Šanghaje v roce 1932. Mapu jsem nalezl volně přístupnou na internetu,). A i když obě vojenské složky japonských ozbrojených sil měly v polovině února roku 1932 v Šanghaji skoro 20 000 mužů, nedařilo se boje ukončit vítězně (foto

Obrázek

obránců v Šanghaji v roce 1932. Foto volně přístupné na několika webech.). Bylo však patrné, že záměr akce jako celek, "stínové" boje na odvrácení pozornosti se podařily! Akce splnila účel.
Kromě však řečeného se zhoršila situace v samotném Japonsku - došlo k vnitřní krizi, která se dál stupňovala až do květnového pokusu o puč. Stále více a více se stupňovala aktivita krajně pravicových nacionalistických sil a militantních organizací. K jedné z nich, Bratrstvu krve, patřil i Tadaši Konuma, mladík (22 let), který 9. února zavraždil Džunosuke Inoueho, což byl bývalý ministr financí ze strany Minseitó. K tomu pak český historik a diplomat, pan Prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc., kniha - Japonská válka 1931-1945, str. 54 až 64, stejné viz Použité podklady a v nich stejné je i v Tři vojevůdci. Heihačiró Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt a též Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt, str. 85 až 109., rok vydání originálu 1986. A. S. píše, cituji:
"Konuma zasáhl šestašedesátiletého Inoueho třemi ranami z revolveru do zad, politik byl okamžitě mrtev. Policie vraha bez nesnází zjistila. Zdá se, že se k němu chovala velmi ohleduplně neboť Konuma o několik měsíců později před soudem vypadal jako ´dokonalý obraz zdraví´."
Ve stejné době atentátu, se Tokio připravovalo na uzavření příměří, a to v co nejkratší době.
Už dne 8. února 1932 odjel v souvislosti s příměřím do Šanghaje Jósuke Macuoka, což byl člen užšího císařova okruhu od poloviny 20. let, absolvent Oregonské univerzity. Macuoka byl i pozdějším ministrem zahraničí, který se vehementně, zasazoval o upevnění svazků s Německem a Itálií.
"Tento císařův emisar zastával názor, k němuž se přikláněla řada vlivných osob, především v ozbrojených silách. Soudil totiž, že by v Šanghaji nemělo být uzavřeno příměří do té doby, než japonská armáda dobude výrazného vítězství. K tomu ovšem bylo třeba dalších posil. Během tří dnů, od 14. do 16. února, Japonci v Šanghaji vylodili dalších 20 000 vojáků.!

V Japonsku pak po 15. únoru vrcholily předvolební aktivity obou dvou hlavních politických stran, militantní a diktátorské strany Minseitó, kterou reprezentoval Wakacuki a demokratičtější strany Seijúkaj, kterou reprezentoval Inukai. Strana Minseitó šla do voleb s kritikou vlády, především dolarové machinace, která vedla ke snížení životní úrovně obyvatelstva. Ale i když Inukaiova strana Seijúkaj měla odpovědnost za řečené machinace a i odpovědnost za šanghajskou válku, vyhrála dne 20. února 1932 překvapivě volby - získala v parlamentu 303 hlasů, kdežto Menseitó měla jen 146 poslaneckých křesel. Bylo patrné, že nová hrozba pučem k níž se před volbami uchýlila krajní pravice, nefungoval nijak zvláště, a dle očekávaných předpokladů.
Již týden po volbách vyvíjeli Japonci horečnou činnost a měli k tomu hned několik důvodů.
Předně tedy, dne 29. února 1932 (rok 1932 byl přestupný rok), měla dorazit mise SN, vedená lordem Lyttonem. Dalším důvodem horečné činnosti bylo, že na počátku března 1932, Japonci plánovali vyhlášení státu Mandžukuo (Man-čou-kuo) a současně chtěli dosáhnout jednoznačného a rozhodujícího vítězství nad Číňany v Šanghaji. Pokud by se vše vyvíjelo dle japonských plánů a představ, mise SN by na místě spatřila naprosto neuvěřitelnou proměnu k k lepšímu. V Šanghaji by již nezuřily žádné boje. V Mandžusku by již tzv. "Nový národ" získal nezávislost a celá krize na Dálném východě by byla"nějakou" minulostí. Lyttonaova komise tak měla být zcela bez práce.
Část politické špičky Japonska se v oné době, především se jednalo o skupinu "Velkých bratří", kteří byli úzce spojeni s trůnem, se začala opět zabývat myšlenkou převratu, který by vynesl k moci muže tvrdé ruky!

"Byla středa 24. února 1932, když se sám kníže Konoe (zde viz foto

Obrázek

knížete Fumimaro Konoe. Foto volně přístupné na několika webech.) vypravil do Okicu, aby tam přesvědčoval stařičkého knížete Saiondžiho (foto,
posledního žijícího "Gendžó"

Obrázek


z období Meidži, knížete Kinmochi Saiondži /Saionji/, foto volně přístupné na několika webech.), aby přijal tuto ideu převratu a schválil nominaci generála Arakiho do úřadu premiéra. Současně Konoe Saiondžiho informoval o dalších plánovaných změnách. Do úřadu strážce tajné pečeti by měl přijít jeden z císařových strýců - buď princ Higašikuni, nebo princ Asaka.
Třiaosmdesátiletý stařec z Okicu však odmítl Konoeho návrhy. Nebyl vcelku proti nominaci Arakiho, ale nesouhlasil s postupem, jímž se měl tento generál dostat k moci. Změna v úřadu strážce pečeti mu asi také nebyla po chuti. Vždyť právě Fudžiwarové - tedy rod Saiondžiho i Konoe - měli tuto hodnost po celá staletí."
Saiondži měl, dle zápisů v historických archivech říci: "Předtím, než doporučím jakékoli jmenování tohoto druhu, vzdám se hodnosti nejstaršího poradce císaře. Vzdám se všech titulů a privilegií, stanu se řadovým občanem", tak prý pohrozil Saiondži zcela zmatenému princi Konoemu před jeho odjezdem zpět do Tokia.
Ve stejné době, o které je řeč, se šanghajská válka chýlila ke svému konci, i když se někde ještě střílelo.
"Na výzvu Společnosti národů ze 16. února 1932 Japonci odpověděli značně arogantně. Innukaiova vláda odmítla jakoukoli odpovědnost za krizi v Šanghaji. Svou hlavní argumentaci opřela o pobuřující tvrzení, že ´Čína není schopna jednat jako suverénní stát´ a nevraživé stanovisko k aktivitě jiných států jasně vyjadřovala formulace, že ´Japonsko má přirozeně, daleko lepší možnost posuzovat fakta než kterákoli vzdálená mocnost´".

Ve velkých denících mnoha států, stejně jako i v ranním vydání japonských novin si čtenáři dne 27. února 1932 mohli přečíst přetisk dopisu, který psal americký státní tajemník Stimson předsedovi senátního Výboru pro zahraniční vztahy senátoru Williamu E. Borahovi. Dopis přetiskly všechny deníky především z těch důvodů, že se přímo dotýkal konání Japonska v posledních měsících. Obsah dopisu již přímo varoval Japonsko, když říkal, aby "Tokio dál neporušovalo stávající systém smluv především Smlouvu devíti mocností o Číně, podepsanou na Washingtonské konferenci v roce 1922." V přetištěném textu dopisu se pak dál psalo, že v opačném případě se Spojené státy nebudou cítit vázány smlouvami o omezení námořního zbrojení a o budování opevnění v Pacifiku.
A právě text zvláště posledních vět dopisu vylekal japonského premiéra Innukaie, že okamžitě telefonoval do císařského paláce a doporučil vyslat do USA zvláštního zmocněnce, který měl americké vládě vysvětlit "skutečné úmysly Japonska a předejít nedorozumění".
Při úvaze kdo by měl jako zmocněnec odjet do USA padl návrh vyslat barona Takumu Dana, ředitele koncernu Micui. A jak dál o celém dalším dění napsal český historik a diplomat, pan Prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc., kniha - Japonská válka 1931-1945, str. 54 až 63, stejné viz Použité podklady a v nich stejné je i v Tři vojevůdci. Heihačiró Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt a též Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt, str. 85 až 109., rok vydání originálu 1986. A. S. píše, cituji:
"Do věci se vložil náměstek ministra války generálporučík Koiso a Takumu Dana varoval před americkou cestou. Baron Dan pochopil, a jelikož nechtěl sebe a svou rodinu vystavit atentátům , prohlásil, že nehodlá v nejbližší době opustit Japonsko. Zdá se, že mu to moc nepomohlo. Danovi zbývalo již jen několik dní života. Jeho vrah, profesionální zabiják Goro Hisanuma právě v této době studoval baronovy každodenní zvyky a cesty."

Vraťme se nyní zase zpět do města Šanghaje a jeho okolí, kde, jak již bylo signalizováno, v posledních dnech února vrcholily boje. A právě v posledních únorových dnech roku 1932 se Japonci snažily, již z popsaných důvodů, dosáhnout v městě Šanghaji, a nyní již i okolí města, konečného úspěchu v boji s houževnatou čínskou 19. armádou. Tehdy v konci února počet japonských vojáků již narostl, neboť nasadili ještě svou 11. a také 14. divizi. K 29. únoru 1932, tedy ke dni kdy měla začít v Šangaji svou práci komise SN, tzv. Lyttonova komise, bojovalo v ulicích města a v okolí celkem 70 000 císařských japonských vojáků, jejich útočné akce směřovaly i mimo město Šanghaj. V okolí byla napadena i menší města při ústí řeky Jang-c´, ale i vzdálenější cíle. Například právě dne 29. února 1932 japonské letectvo bombardovalo letiště v Chang-čou, čili v městě, které leží asi 160 kilometrů od Šanghaje.
Český historik a diplomat, pan Prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc., v historických archivech, jakož i diplomatických archivech, nalezl i porovnání proti jak velké čínské armádě tehdy bojovaly elitní japonské divize pozemní, ale i námořní pěchota, když na str. 56, 57 (viz Použité podklady) píše i o dalších skutečnostech oněch posledních dnů bojů v Šanghaji..., cituji:

"Čínská 19. armáda vzdorovala déle než měsíc přesto, že její výzbroj a vybavení nebylo nejlepší. Například v okamžiku vypuknutí měla sice 33 580 mužů, ale ti měli k dispozici pouze 27 500 pušek, 72 kulometů a 64 lehkých děl. Odpor čínských sil proti japonské agresi měl především morální efekt - snad poprvé v moderních dějinách Číňané vzdorovali Japoncům tak odhodlaně a houževnatě. V Ča-peji se na čínské straně do akcí zapojily i dobrovolnické oddíly, zde se úporně bojovalo o každou ulici, o každý dům. Poblíž Šanghaje vyčkávaly tři Čankajškovy gardové divize v síle 40 000 mužů. Kromě menších oddílů, které k účasti přiměla čínská 19. armáda, vyčkávaly a do střetnutí vůbec nezasáhly.
Nakonec se síly generála Cchaj Thing-kchaje ztenčily na 20 000 mužů, kteří musely čelit náporu trojnásobné přesily Japonců.
Zvrat přineslo právě vylodění japonské 11. divize ráno 29. února. Poté dal čínský generál svým vyčerpaným silám rozkaz k ústupu. Čínská 19. armáda se stáhla na severovýchod, aby nebyla obklíčena Japonci.
V pátek 4. března boje skončily a druhého dne podepsal Jósuke Macuoka s čínskými zástupci dohodu o příměří.
Pouhé dva dny nato začala evakuace sedmdesátitisícového japonského expedičního sboru, což mělo udělat dojem na Lyttonovy komise.
Na půdě Společnosti národů byl vytvořen tzv. Výbor devatenácti, který měl vypracovat zprávu o přerušení nepřátelství v Šanghaji a zároveň mu bylo uloženo prozkoumat možnost opatření, která by podobným konfliktům zabránila?!!!
Tokijská vláda vlastně nikdy dostatečně nevysvětlila příčinu náhlého stažení jednotek po 4. březnu 1932. Na druhé straně důvody k jejich vyslání na počátku konfliktu byly přinejmenším značně pochybné!"

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 22.

PříspěvekNapsal: 23/4/2018, 04:35
od michan
Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 23.

Vznik státu Mandžukuo.
Již bylo řečeno, že jednou z intrik, které na počátku roku 1932 z tzv. "Trojí intrika", Japonci dle plánu uskutečnili, bylo odpoutání pozornosti od bojů a dění v Mandžusku. Chtěli mít čas, aby mohli dokončit ovládnutí celého Mandžuska a v klidu instalovat celou státní správu tohoto "nového státu"! Víme, že od (18) září 1931, kdy byl, po náležitém naplánování, japonskou Kvantunskou armádou, uskutečněn tzv. Mukdenský incident, žádná správa a ani hnutí, které by usilovaly o "nový stát" neexistovaly. Od září 1931 však pod heslem "co není může se vytvořit", Japonci neustále na státní správě i na hnutích pilně, "jako včeličky", pracovali. V tehdejší "chaotické situaci, kterou sami vytvořili, se ihned ujali role a začali podněcovat separatistická hnutí za "nový stát"! A nyní pěkně postupně..
Nejprve Japonci zreorganizovali, a pod své velení převedli, zbytky čínských vládních jednotek, které zůstaly v Mandžusku. Ihned poté přikročili k zakládání separatistických orgánů, které se ihned stávaly zárodky budoucí "nové vlády" tzv. "nezávislého státu".
Ve stejné době, po 18. září, pak v Mukdenu založil, do té doby celkem neznámý, Jüan Čchin-kchaj, samozřejmě pod velením a vedením Japonců tzv. "Výbor pro zachování pořádku", o měsíc později se tento Výbor již proměnil v "autonomní vládu provincie Liao-ning", která začala od 7. listopadu 1931 vystupovat již jako "vláda provincie Liao-ning a přerušila styky s čínským koumintangským režimem v Nankingu (Tehdy byl také změněn název provincie Liao-ning na Feng-tieng).
Pro funkce ve státní správě se velice dlouho nedařilo získávat, již do té doby úřadující čínskou byrokracii, pro nově vznikající stát. Většinou musel nastoupit "ostrý nátlak" a proto pak mohla, ale až 16. a 17. února 1932 proběhnout v městě Mukdenu konference separatistických předáků. Konferenci v Mukdenu tehdy řídil přímo mukdenský starosta dr. Čao Sin-po, právník, který vystudoval přímo v Japonsku. Výstupem z konference pak bylo "Vyhlášení nezávislosti dne 18. února 1932".
Poslední únorový den roku 1932 proběhlo v Mukdenu zasedání tzv. Všemandžuského shromáždění a to dalo "konečný výraz sebeurčovacím snahám" - dne 1. března 1932 - čili následujícího dne, vydalo prohlášení o vzniku nezávislého státu Mandžukuo (Man-čou-kuo).
Svět byl informován o nadšení, s nímž 30 milionů obyvatel tohoto státu přivítalo jeho zrod.
"Zatím bylo Mandžukuo republikou. Nejvyšší výkonná moc - alespoň formálně, podle ústavy - připadla ´regentovi´, jímž se stal 4. března Henry Pchu I
(zde viz foto

Obrázek

Henry Pchu I. Foto volně přístupné na několika webech). Premiér, podřízený regentovi, měl široké pravomoci. Volby - podle ústavy se měly konat - nikdy neproběhly, zákon na ochranu občanských práv byl pouhým cárem papíru. Do všech významnějších veřejných a vládních funkcí byli dosazeni Japonci."
Když vše napsané zesíleně zjednodušíme - v celém státě Mandžukuo vládla, a to zcela - Kuantungská armáda!
Nově vzniklá vláda slíbila, jako první svůj počin, že obnoví v zemi pořádek a stabilitu - v praxi však její konání byly další brutální akce, kterých se ujala okupační armáda. "Proces tzv. ekonomické reorganizace se rovnal - Konfiskaci veškerého čínského majetku Japonci...!
"Hlavním městem tohoto podivného státního útvaru",
napsal český historik a diplomat, pan Prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc, se stal Čchang-čchun a byl přejmenován na Sin-ťing, což v překladu znamená ´Nové hlavní město´. Zdá se, že i touto cestou mělo být naznačeno, že jde o začátek ´nové éry´. V sobotu 12. března vydala vláda Mandžukua oficiální prohlášení o vzniku nového nezávislého státu a současně požádala o uznání. Příliš nepochodila. Vlády většinou jen potvrdily příjem dokumentu, nic víc. Některé státy na výzvu vůbec nereagovaly. Výjimkou bylo samozřejmě Japonsko, které vyjádřilo plné uspokojení nad vznikem nového státu a tokijská vláda prohlásila, že režim uzná ´až bude pevně ustanoven".

Vnitropolitická situace v Japonsku a 15. květen 1932.

Vnitropolitickou situaci v Japonsku jsme opustili po volbách ve kterých 303:146 hlasů zvítězila, "překvapivě", demokratičtější strana, Inukaiova strana Seijúkaj. Politickou situaci v Japonsku však volby nezklidnily, naopak i nadcházející jaro bylo plné "špíny" a atentátů.
V Parlamentu, ale i v tisku se stále více ozývaly hlasy demokratičtější Seijúkaj, které kritizovaly poraženou stranu Minseitó a její ultranacionalistické a militantní skupiny.
A naopak strana Minseitó, pro expanzi a diktaturu horující strana s militantními skupinami, která volby prohrála. projevovala stále hlasitěji odpor proti Inukaiově vládě. Stále znovu a znovu se od Minseitó ozývalo staronové - "návrat veškeré moci do rukou císaře", zrušení politických stran, svěření výkonné moci armádě, obrody v "národním duchu" a mnohé další!
Doba atentátů, spiknutí, různých teroristických akcí byla opět zde, i když vlastně od počátku 20. století v Japonsku ani nekončila, jen stále pokračovala... Právě jmenovanými prostředky chtěla strana Minseitó dosáhnout postupně, spolu se svými militantními skupinami a hnutími svého cíle - diktatury v Japonsku. Důkazem, že tomu tak je, že se postupně prosazují prostředky totalitního systému, byly i stupňující se útoky "na liberální podnikatelské kruhy", kterým krajní pravice vyčítala nedostatek nadšení a neochotu "více finančně podpořit expanzi na kontinent a riskování v zahraniční politice".
Vše začínalo způsobem, že nátlakové skupiny nacionalistických extremistů"čas od času" posílaly liberálním podnikatelům výstrahu".

Bylo již v předchozím článku řečeno, že podobnou "výstrahu" dostal i ředitel společnosti Micui baron Takuma Dan.
Po zaslané výstraze pak přišel atentát na ředitele společnosti Micui barona Takumu Dana.
"Koncern Micui patřil k nejmocnějším ´zaibacu´ (zaibacu je specifický termín pro japonské monopolní koncerny, které byly v malém množství zakládány v Japonsku v době po restauraci Meidži, po roce 1868) předválečného Japonska, baron Dan byl velmi známou a vlivnou osobností. Jeho zavraždění mělo varovat tu část podnikatelů, kteří se podle názoru nacionalistických extremistů více zajímali o vlastní zisky než o ´mobilizaci zdrojů pro expanzi´."
Bylo ráno 4. března 1932 baron Dan byl ještě představen členům komise SN, a ještě tentýž den večer se účastnil banketu na jejich počest v Průmyslovém klubu. "Druhého dne, v sobotu 5. března v 11 hodin dopoledne byl smrtelně zraněn výstřely z revolveru ve svém automobilu před budovou banky Micui. Během dvaceti minut zemřel.
Vrah Hisunama, člen Bratrstva krve napojeného na zpravodajskou službu, vyčkal na místě činu do příchodu policie."

Řečený atentát, zavraždění barona Dana, byl jen takový menší prolog toho, co mělo ještě na jaře roku 1932, v japonském vnitropolitickém životě následovat. Měli následovat ještě rozsáhlejší násilné akce, i když mnohdy s nepochopitelně až komickými průběhy - vše po japonském způsobu!
V Japonsku, v dubnu 1932, začaly přípravy "restaurace" Hirohita", na kterých se podílelo velké množství lidí z bezprostředního okolí císaře, armádní špičky a též i mladí důstojníci, ale i členové nacionalistických a extremistických organizací. A tady někde se začal připravovat další atentát, tentokrát na premiéra japonské vlády Inukaie. Poslechněme si co nalezl v archivech i diplomatických, o přípravách na "restauraci" Hirohita, český historik a diplomat, pan Prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc., když napsal na str. 59 až 65 své knihy, Japonská válka 1931-1945, ale i s mým občasným výkladem z jiných zdrojů - viz Použité podklady, kde je podobně a i stejně v Tři vojevůdci. Heihačiró Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt a též Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt, str. 85 až 109, rok vydání originálu 1986, cituji:

"Vypracováním souhrnné zprávy k problémům (s restaurací Hirohita - má poznámka) byl pověřen Teiiči Suzuki. Nesporně další zajímavá figura mezi představiteli vojenské špičky. V této době byl teprve podplukovníkem, ale získal již značné zkušenosti. V letech 1907-1910 studoval na Vojenské akademii v Tokiu spolu s Čankajškem. Zřejmě díky této známosti pak v letech 1920-1929 pracoval v operační sekci generálního štábu, stal se vytrvalým obhájcem budoucí okupace Mandžuska.
Pokud jde o zázemí, Suzukiho ochráncem se stal markýz Saburó Inoue z císařova kruhu ´velkých bratří´, velice těsné byly jeho kontakty s markýzem Kidóem a Klubem jedenáctky. Od roku 1930 působil v různých významných funkcích, v letech 1934-1941 se stal organizátorem ekonomické exploatace Číny. V dubnu 1941, již jako generál, opustí třiapadesátiletý Suzuki řady armády, aby se stal členem Konoeho kabinetu jako šéf výboru. V čele tohoto orgánu bude až do pádu Tódžovy vlády v červenci 1944. Především v jeho rukou budou otěže řízení válečného hospodářství Japonska. Po válce ho spojenecký vojenský tribunál odsoudí na doživotí, ale v roce 1956 bude propuštěn."

Celý a prodiskutovaný souhrn úvah o převratu předložil Teiiči Suzuka v sobotu dne 23. dubna 1932 markýzi Kidóovi. Jeho úvahy o "restauraci" Hirohita obsahovaly rozpracované dva body jak dospět k cíli - totalitnímu uspořádání expandujícího Japonska:

1/ Je nutno uplatnit naprosto nezávislý kurs Japonska na Dálném východě a nebrat ohled na mínění velmocí.

2/ Provést vnitřní převrat ve vnitropolitickém životě Japonska způsobem, který povede k odstranění politických stran.


Markýz Kidó (zde viz foto

Obrázek

markýze Koichi Kidó, foto volně přístupné na několika webech) odnesl dokumenty do paláce a v dalších dnech o nich diskutovali členové okruhu císařových "velkých bratří". Následně i sám Hirohito ještě přizval i "aranžéra šanghajského příměří" Jósuke Macuoku a přímo se jej zeptal na názor ohledně Suzukiho dokumentů na rozpracované oba body. Stejného Macuoka, který zanedlouho, jako japonský ministr zahraničí, odešel s japonskou delegací ze Společnosti národů (bude o tom později řeč - má poznámka).
Jósuke Macuoka vyjádřil s dokumenty Suzukiho před císařem souhlas, když řekl, cituji: "Uplatnění tvrdého kursu, i za cenu odchodu ze Společnosti národů, povede k tomu, že silné Japonsko budou respektovat nejmocnější ... západní spojenci."
K celé takto rozjednané partii musela být přizvána i Kuantungská armáda, bez které to v té době nešlo. "Proto byla do Mandžuska vypravena ´mise´, která měla celou věc projednat s generálem Hondžóem. Mezi členy nemohl chybět starý spiklenec dr. Ókawa, důležitou figurou byl Hirohitův osobní emisar generálporučík Akimoto Segawa, tehdejší náčelník Vojenské akademie v Tokiu. Hondžó a Segawa byli staří přátelé. Přesto generálu Segawovi činilo jisté potíže vysvětlit veliteli Kvantungské armády, že nejde o vytvoření vojenské diktatury, ale o ´podporu věci císaře´. Zřejmě ani dlouhé rozhovory s dr. Ókawou (7. až 10. května 1932) a císařovým strýcem princem Higašikunim Hondžóa příliš nepřesvědčily. Přes neurčitý slib podpory si zachoval odstup a dával najevo, že celou věc chápe jako záležitost války, tedy generála Arakiho.

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 22.

PříspěvekNapsal: 23/4/2018, 04:44
od michan
Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 24.

Z mise poslané ke Kuantunské armádě byl nejčinorodější "starý spiklenec" dr. Ózawa, který se vrátil do Tokia ve čtvrtek 12. května 1932 a informoval hned o výsledcích jednání svého ochránce, strážce tajné pečeti hraběte Makina. A poté hned začal organizovat bezprostřední plán na puč. Do celé akce byli zapojeni mladí piloti ze základny námořniho letectva u Mlhavé laguny, dále pak kadeti z Vojenské akademie v Tokiu, studenti císařské univerzity, ale také venkované, rolníci z úderných oddílů, organizovaných Kósaburou Tačinabou. Kósaburo Tačinaba se těšil přízni prince Higašikuniho (zde viz foto

Obrázek

prince Naruhiko Higašikuniho, foto volně přístupné na několika webech.) i knížete Konoeho.
Nejdůležitějším cílem plánu na spiknutí bylo, že spiklenci měli zavraždit premiéra japonské vlády Inukaie, který odmítal souhlasit s rozšířením výdajů na armádu, "kul pikle" s Čankajškem, a dokonce požádal císaře, aby vydal reskript o stažení jednotek z Mandžuska.
V některých detailech jejich plánu na puč byly rozpory. Např. původně se měl stát obětí atentátu na premiéra i světoznámý komik Charles Chaplin, který měl 14. května 1932 přijet do Tokia a měl večeřet s předsedou japonské vlády Inukaiem ve stejný večer. Letci z Mlhavé Laguny s atentátem, kde by zahynul komik nesouhlasily a i proto "tulák Charlie" zůstal naživu pro své další role.
Rozvržení úkolů pro jednotlivé skupiny spiklenců bylo následující:
"Tačibanovi venkované, ozbrojeni sekyrami a několika granáty, vyřadí městské elektrárny, současně s nimi kadeti vedeni leteckými důstojníky zaútočí proti různým objektům v Tokiu. Vybrané komando složené hlavně z důstojníků námořního letectva, mělo na starosti rezidenci premiéra Inukaie."
Puč sice prováděli mladí důstojníci a venkované, členové extremistických skupin, ale chování osob z nejvyšších pater tehdejších vládnoucích kruhů dokládalo, že byly o spiknutí informováni, ba co víc, pomáhaly vše organizovat. V den "D" se však většina zaiteresovaných a přímo akce řídících osob uchýlila mimo scénu. "Např. sekretář knížete Saiondžiho, proslulý intrikán baron Kumao Harada, v kritický den, tedy v pondělí 15. května 1932, se napřed telefonicky spojil se všemi členy Klubu jedenáctky a pak odjel vlakem do Šizuoky, aby byl nablízko Šaiondžimu, který měl vilu nedaleko u moře v Okicu. Baron Harada se po příjezdu ubytoval v hotelu a majitele požádal, aby ho "informoval o všech zprávách rozhlasu".
A Tokia se "vypařil" i další z ochránců spiklenců, kterým byl markýz Kidó. Jel hrát golf do jednoho klubu poblíž města Jokohamy a na zpáteční cestu do Tokia se vydal až po páté hodině odpolední. A markýz Kidó, svému "Deníku" zřejmě zamlčel velmi podstatnou skutečnost - pokus o puč zřejmě proběhl s tichým souhlasem císaře, který byl seznámen s jeho plánem. A i tehdejší idol mladých extrémistů v armádě, kterým byl generál Araki, odjel strávit celý víkend mimo hlavní město.
Přibližně ve stejné době, kdy markýz Kidó opouštěl golfový klub začala akce:
"První skupina pučistů - tvořili jí tři letci ze základny od Mlhavé laguny, pět kadetů z Vojenské akademie a námořní poručík v záloze - odjela ve dvou taxících k proslulé svatyni Jasukuni (Podle šintoistické víry ve svatyni Jasukuni sídlí duchové všech hrdinů, kteří položili život za císaře od restaurace Meidži v roce 1868 - poznámka od A. S.) informovat předky" o zamýšleném činu. Na opačném konci města Tokia se shromáždila druhá skupina - celkem pět osob - vykonala obřad v chrámu Sengaku v Šinagavě a také použila taxíků k dopravě na místo akce. Třetí komando se soustředilo na nádraží Šimbaši."
Scéna pro vyvrcholení dramatu (s komediálním nádechem prvních okamžiků na místě činu - má poznámka) byla přichystána!
"Devět mužů první skupiny dorazilo k premiérově rezidenci tři minuty před šestou hodinou odpoledne. Atentátníci nedbali nabídky vrátného, jenž prohlásil, že Inukai není přítomen, ale je možné nechat vzkaz, který ráno předá tajemníkovi. Zdvořile požádali hlídkujícího policistu, aby jim ukázal cestu k premiérovu apartmá.
Nakonec Inukaie zastihli v jídelně, kde starý muž odpočíval po lázni a kouřil. Přítomna byla jeho neteř a osobní lékař dr. Ono.
Vrahové si dál počínali poněkud zvláštně. Zdvořile pozdravili, zasalutovali, pak poručík námořního letectva Mikami stiskl spoušť revolveru, ozvalo se suché cvaknutí a - to bylo prozatím vše.
Stala se totiž neuvěřitelná věc. Zbraň mladého důstojníka nebyla nabita."

I když celá akce, jak si řekneme o chvíli později, dopadla tragicky, její prvé okamžiky působily až komicky, atentát se, i s přispěním jiných osob však zdařil...! Pokračujme tak, jak další dění nalezl a popsal, z historických archivů, a to i diplomatických, český historik a diplomat, pan Prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc., když na str. 62 - 65 své knihy, ale i s mým občasným výkladem z jiných zdrojů - viz Použité podklady, kde je podobné i stejné v - Tři vojevůdci. Heihačiró Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt a též Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt, str. 85 až 109, originál knihy rok 1986., píše, cituji:

"Poté co poručík Mikami neuspěl, snažil se šestasedmdesátiletý premiér zabránit tomu, aby došlo k opakování pokusu. Na druhé straně mu atentátníci vysvětlovali, proč se rozhodli ho sprovodit ze světa. Svědkové - dívka a lékař - byli zmateni a dr. Ono později vypovídal, že mladé důstojníky pokládal za stráž, která měla premiéra chránit.
Nakonec do rezidence dorazilo druhé komando, několik mužů v čele s Mikamim odvleklo Inukaie do knihovny a tam ho vážně zranili dvěma výstřely. Poté teroristé nasedli do čekajících taxíků a dojeli. Ačkoli zranili několik osob - hlídkujícího policistu i členy premiérovy osobní stráže - vlastně nikoho na místě nezabili. Dokonce Inukai žil: Bílý vous starého muže byl zalit krví, ale po zběžném vyšetření se zdálo, že nehrozí nejhorší. První kulka roztrhla oběti levou nosní dírku, pronikla patrem a vyletěla lící.
Druhá poranila čelo a uvízla u kořene nosu.
Doktor Ono se snažil zastavit silné krvácení z ran na hlavě a na pomoc si přizval znamenitého operatéra, dr. Šiodu, nejlepšího chirurga Čísařské univerzity, jenž operoval i Hamagučiho po atentátu v roce 1930. Oba lékaři se shodli na tom, že transport starce na kliniku by mohl zhoršit jeho stav, a proto od převozu upustili."


Ministerský předseda Japonska byl po atentátu při vědomí a dokonce se svým okolí mluvil a ještě si na sedmou hodinu večerní svolal ke svému lůžku schůzi členů vlády, aby mohla být projednána některá nezbytná opatření, která nesnesla odkladu...!
O další činnosti atentátníků, těsně po něm, se píše v archivech jako o bezvýznamných, či symbolických. Např. první skupina atentátníků se ještě pokusila o nějaké akce, spíše aby tam byla vidět, když se pohybovala u hlavní budovy městské policie a před Japonskou bankou. Nakonec se celá první skupina vzdala na úřadovně tajné policie v Kodžimači. Podobně pak dopadla i druhá skupina, když předtím ještě provedla útok na rezidenci strážce pečeti hraběte Makina. No a poslední, třetí komando zamířilo na nádraží Šimbaši k budově sekretariátu Inukaiovy strany Seijúkaj. Jelikož však bylo pozdní nedělní odpoledne, nebylo tam živáčka a nebylo se s kým prát. A tak se i třetí skupina nakonec vzdala na hlavním velitelství, tentokrát městské tokijské policie...
Ale ani venkované, rolníci Tačibanovi, nedopadli o nic lépe. O nějakých elektrárnách a o elektřině vůbec jako takové, toho moc nevěděli, navíc bomby byli podřadné, a tak nenapáchali ani moc škod.
A tak se nyní vraťme zpět ke zraněnému premiérovi a řekněme si, jak vše pokračovalo. Uvidíme i tehdejší stav lékařské vědy a co se vše v 30. letech 20. století mohlo z medicínského hlediska stát. Informace poskytl a popsal, z historických archivů, a to i diplomatických, český historik a diplomat, pan Prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc., když na str. 62 - 63 své knihy, Japonská válka 1931-1945, vše bude i s mým občasným výkladem z jiných zdrojů - viz Použité podklady., s podobně či stejným v Tři vojevůdci. Heihačiró Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt a též Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt, str. 85 až 109, rok vydání originálu knihy 1986. A. S. dál píše, cituji:

"Když byl kolem osmé hodiny večerní Inukai informován o rozsahu akcí teroristů (všech čtyř skupin - má poznámka), klidně poslal své ministry domů. Pak ale došlo k zásahu, nad nímž se v dané chvíli nikdo nepozastavil, ačkoli zřejmě byl bezprostřední příčinou premiérova úmrtí. Další dva lékaři z university totiž doporučili provést transfúzi krve. Podstatné bylo, jakým způsobem byla provedena. Podle písemných záznamů, tito muži vědy odebrali '150 gramů krve' z paže Inukaiova staršího syna, smísili ji z Ringerovým roztokem a tuto mixturu injektovali zraněnému otci.
Přihlížející laikové ani nehlesli, třebaže šlo o neuvěřitelný postup. Vždyť syn nemusel mít stejnou krevní skupinu s otcem. Vcelku je nezbytné dát za pravdu názoru, že každý lékař, jemuž by záleželo na udržení Inukaie při životě by podobný postup 'musel posuzovat jako idiotský a vražedný'. Premiérův stav se také od této chvíle zhoršuje, starý muž ztrácí vědomí. Jedna věc je pozoruhodná - císař vyslal svého osobního lékaře k lůžku zraněného ve 20 hodin 20 minut, tedy pouhých 10 minut poté, co se do oběhu starce dostala krev smíšená s Ringerovým roztokem.

Zatímco Cujoši Inukai pomalu umíral, pokusili se mladí důstojníci ještě o jednu akci. Na ministerstvu války se shromáždila skupina mladých štábních důstojníků, většinou to byli seveřané, tedy stoupenci (generála) Arakiho (zde viz foto velice vlivného

Obrázek

generála Sadao Arakiho, foto volně přístupné na několika webech.) a zastánci útoku na Sovětský svaz. Ze špiček - a to bylo příznačné - byli přítomni pouze náměstkové - náměstek šéfa generálního štábu generál Mazaki a náměstek ministra války generál Koiso. Ten, jelikož se těšil přízně prince Kanina, začal hovořit první. Výmluvně obhajoval akce (akce všech čtyř skupin - má poznámka), k nimž došlo, snažil se je vysvětlit jako důsledek úsilí 'zbavit národ korupčních politických stran'. Generál Mazaki, ho přerušil a věcně poznamenal, že pýchou armády je disciplína a každý důstojník je povinen poslušností císaři. Nakonec musel Mazaki dvě hodiny jednat s rozvášněnými mladými důstojníky, požadujícími ráznou akci armády na podporu pučistů. Chvíli situace vypadala vážně, ale nakonec vše skončilo bezmála komicky. Mladí důstojníci se odmítli nechat zatknout vojenskou policií, Mazaki je pak držel několik týdnů ve svém úřadě a nakonec je propustil, aniž byli z čehokoli obviněni. Svým způsobem se celá záležitost na ministerstvu války jeví jako bouře ve sklenici vody. Někteří z nespokojenců se zúčastní i puče v roce 1936 - poté však skončí před popravčí četou."

A nyní již opět zpátky k premiéru Inukaovi, který ještě kolem půl desáté v noci naposledy nabyl vědomí. Řekl, že "se cítí o něco lépe", ale to už byla skutečně jeho poslední slova, přestože ještě dál žil. Ve stejné době již mnoho vlivných osobností napevno počítalo se smrtí premiéra. Ale zřejmě až příliš napevno, mysleli si, že je již mrtev. Posuďme fakta, která uvádí pan Prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc., když na str. 62 - 65 své knihy, Japonská válka 1931-1945, píše, cituji:

"Markýz Kidó se do své rezidence vrátil o jedenácté v noci a do 'Deníku' si o Inukaiově zdravotním stavu poznamenal, že je 'méně než nadějný'. O dvacet minut později byl telefonicky povolán do paláce s tím, že premiér zemřel. Když v jednu hodinu ráno dorazil na místo, zjistil, že zpráva byla předčasná.
Podle šetření spojenecké zpravodajské služby po válce byl Inukai prohlášen lékaři za mrtvého až ve 2 hodiny 36 minut ráno dne 16. května a teprve ve 3 hodiny 15 minut ministr financí Korekio Tahakaši byl jmenován úřadujícím prozatímním premiérem."

Použité podklady:

Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách, David Jordan a Andrew Wiest.
Bitva o Guadalcanal, Samuel B. Griffith II.
Boj o Filipíny, Miloš Hubáček.
Causa Dohihara, Josef Novotný.
Dějiny světa, Svazek X, za redakce: V. V.Kurasova (odpovědný redaktor), A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku, S. I. Roščin (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov.
Autorský kolektiv:
I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov.
Druhá světová válka den za dnem, Donald Sommerville.
Druhá světová válka, Martin Gilbert.
Duel v Pacifiku, Hrowe, H. Saunders.
Japonská válka 1931 - 1945, Aleš Skřivan.
Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt.
Krev slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války, Len Deighton.
Krvavá jatka I., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavá jatka II., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku, Eric Hammel.
Midway, rozhodující bitva v Pacifiku, Micuo Fučida, Masatake Okumiya.
Pacifik v Plamenech, Miloš Hubáček.
Pearl Harbour, Ivan Brož.
Průvodce válkou v Pacifiku, Daniel Marston.
Speciální operace, William H. McRaven.
Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945, David M. Glanz.
Tři vojevůdci. Heihačiró Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt.
Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy, Miloš Hubáček.
Vítězství v Barmě, David Rooney.
Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, PROLOG Lubomír Vejřík, 1994.
Záhady 2. světové války, William B. Breuer.
Zlomená křídla samurajů, Robert C. Mikesh.

Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

viewtopic.php?f=128&t=8051