Stránka 1 z 1

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 16.

PříspěvekNapsal: 9/4/2018, 04:36
od michan
Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 16.
Mapa

Obrázek

japonské agrese v letech 1931 až 1937. Z map volně přístupných na webech nakreslil pro Palbu Roz.
V předchozím Č 15 jsme otevřeli článek s názvem - Historický a politicko-vojenský průběh Mukdenského incidentu. Začali jsme si říkat co vlastně dělali onen den, kdy došlo k otevřenému konfliktu v Mukdenu, její hlavní aktéři, velitel Kuantungské armády, plánovači a dohlížející na akci. Jména jsou: generál Šigeru Hondžó, ostatní, jejichž funkce v incidentu jsou popsány v Č 14 a Č 15 pak jsou jména: Tatekawa, Itagaki a Doihara.
Nyní si tedy řekneme o dalším aktéru, který měl provést vlastně signál pro ostatní záškodnické oddíly. Byl jím poručík Suemori Komoto. Poté budeme pokračovat průběhem akce - Mukdenský incident, - jak jej popisuje historická literatura, archivy dokonce i diplomatické - a to většinou stejně, nebo podobně (viz Použité podklady). Někde s většími podrobnostmi, někde s menšími. Volím něco mezi a začínám o signálním pumovém atentátu.

Pumový atentát na trať Jihomandžuské dráhy nedaleko čínských Severních kasáren v Mukdenu provedl oddíl japonských speciálních sil, kterému velel poručík Suemori Komoto. Poručík Komoto pocházel ze stejné rodiny Komotů z Kobe, ke které patřil i plukovník Daisaku Komoto. Důstojník, který organizoval atentát na čínského maršála Čang Cuo-lina v roce 1928.
A tenhle pumový atentát byl spouštěcím signálem útoků pro všechna mnohde většinou 500 členná komanda japonských vojáků po celé trati v Mandžusku. Útočná akce japonských komand proběhla neobyčejně bleskově.
Zde viz foto

Obrázek

japonských komand v Mukdenu 19. září roku 1931. foto je volně přístupné na několika webech.
"Po inscenovaném pumovém útoku Japonci okamžitě napadli čínské divize umístěné v severních kasárnách, ve 23:46 byl informován mukdenský Úřad zvláštních služeb a Itagaki spustil akci v plném rozsahu (a v tomto případě i přesně podle předem pečlivě připraveného plánu - má poznámka vycházející i z mnoha dalších historických pramenů - viz Použité podklady)."
Ještě před rozbřeskem dne 19. září 1931 japonské oddíly okupovaly celý Mukden, stejně jako na jiných místech i další mandžuská města v okolí.
Generál Tatekawa, jak bylo jeho zvykem, když zjistil, že naplánovaná akce probíhá úspěšně, ulehl již v devět hodin večer "k odpočinku s gejšou", které dle historických zápisů, měl dokonce říci: "Nemám žádný úmysl brzdit naše mladé vlastenecké důstojníky."

A co bazény? - chci říci obě obří 240 mm děla, ve středu Mukdenu?
Prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc, český historik a diplomat ve své knize z historických pramenů archivů diplomacie, na str. 34., viz Použité podklady /kde nalezneme stejné, či podobné líčení, viz zde: Tři vojevůdci. Heihačiró Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt., a též stejné je i v - Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt, na str. 85 až 108, kniha, její originál vyšel v roce 1986./, o dělech A. S. píše následovně, cituji:

"Dvě obří děla ve středu Mukdenu vykonala své při útoku na policejní kasárna a letiště. Ani jeden Čang Süe-liangův letec se nepokusil vzlétnout. Číňané měli sice mnohonásobnou převahu (V celém Mandžusku tehdy bylo asi 200 000 čínských a jen 20 000 japonských vojáků - poznámka autora), ale jejich jednotky byly špatně vyzbrojeny a organizovány, navíc dostaly nepochopitelný rozkaz, aby nekladly odpor. Někdy došlo k neuvěřitelným, až tragikomickým situacím. Tak například na ohromná Severní kasárna, v nichž byla umístěna čínská divize v síle 10 000 mužů zaútočilo asi 500 Japonců. Číňané propadli panice, lavinou prchajících vojáků byl stržen i sám velitel divize generál Wang I-čuo. Nakonec byl rád, že se mu v doprovodu pobočníka podařilo prchnout na sever v zabaveném žebřiňáku..."
Velitele Kuantungské armády generála Hondžóa, jehož důstojníci a vojáci prováděli celou ozbrojenou akci, jsme opouštěli, když dojel dne 18. září do Port Arthuru:
"V Port Arthuru, vzdáleném 400 km, právě dlel generál Hondžó v horké lázni. Vyrušen Itagakiho telefonátem, svolal důstojníky svého štábu a po krátkém ´zamyšlení´ převzal odpovědnost a mukdenskou akci schválil. O půl druhé v noci na 19. září zavolal veliteli japonské armády umístěné v Koreji. Ten mu přislíbil pomoc, bude-li třeba. Letci z korejských základen měli vystartovat s rozbřeskem. V půl čtvrté ráno 19. září odjel generál Hondžó vlakem do Mukdenu, jen deset minut nato padla mukdenská citadela, o hodinu později japonská brigáda okupovala střed Čchang-čchungu. Do páté ranní Japonci ovládli všechna významnější města podél trati Jihomandžuské dráhy. Když 19. září v poledne dorazil Hondžó do Mukdenu, aby odtud řídil další operace, bylo svým způsobem již po válce."

Na celém Mukdenském incidentu vznikla opravdu zvláštní skutečnost, jak říkají nejen staré archivy, včetně diplomatických, že - "japonská armáda zahájila rozsáhlé operace, aniž o tom vůbec byla informována vláda Jeho veličenstva." Píše historiografie ve všech svých pramenech.
Tak třeba ministerstvo války nedostalo do druhé hodiny ranní 19. září 1931 ani nejmenší zprávu. Když se na vládě něco přece jenom dozvěděli, začal, zcela zaskočený japonský premiér Wakacuki, okamžitě požadovat zastavení akce a stažení jednotek na pronajaté území a do tzv. bezpečnostní zóny podél železničních tratí. "Toto generální štáb odmítl, neboť morálka japonských oddílů by zřejmě poklesla, kdyby byly staženy z akce."
Civilisté, kteří tehdy také ve vládě byli se odvolali přímo k Hirohitovi a požadovali, aby nejméně armádě prostě zakázal další akce...!
Japonský císař Hirohito, dle historických zápisů, svolal jednání svých nejbližších poradců, která byla velice zdlouhavá. Výsledkem porad u císaře bylo, že vzkázal premiérovy Wakacukimu jediné: "akce musíte zastavit sám"...!
"Navíc se věc zkomplikovala, neboť Hondžó požádal o vyslání posil z Koreje. Zdejší vrchní velitel generálporučík Sendžuró Hajaši (zde viz foto

Obrázek

Sendžuró Hajašiho, foto volně přístupné na několika webech.), pozdější ministr války a premiér, byl opatrný muž. Dokonce se doposud nesetkal s novým guvernérem, zkompromitovaným generálem Ugakim (březnový, takřka kabaretní puč v Tokiu, po kterém byl Ugaki ´uklizen´do Koreje - má poznámka) Teprve když si (generálporučík Sendžuró Hajaši) přešetřil stav věcí, pomoc přislíbil.
Nakonec zmatený premiér Wakacuki kapituloval. Ráno 23. září 1931 vláda odhlasovala uvolnění finančních prostředků na mandžuskou akci, císař na oplátku zachránil premiérovu tvář tím, že vydal osobní rozkaz, aby japonská armáda překročila hranice z Koreje do Mandžuska!"
Reakce západních diplomatů byly též "poněkud podivné". Ti západní diplomaté, kteří se tehdy domnívali, že císařova vůle vyžene Kuantungskou armádu zpět do původních pozic náhle poznali svůj omyl. Zpětné hodnocení situace historií říká, že většina diplomatů neměla ani tušení o rozsahu a významu Mukdenského incidentu, a nebo měla představy zcela zkreslené. "Když byl americký vyslanec v Pekingu Nelson T. Johnson čtyřiadvacet hodin před incidentem informován poradcem z Čankajškova okolí, že Japonci hodlají obsadit celé Mandžusko, označil zprávu za ´nedůležitou a fantastickou." A velvyslanec USA v Tokiu W. Cameron Forbes ještě 19. září odjel domů užívat si dovolenou!
"Zatímco v Mandžusku japonské jednotky postupovaly, stávala se pozice vlády v Tokiu krajně svízelnou. Wakacuki přirozeně nebyl s to kontrolovat, nebo dokonce zastavit akce armády. Přesto mu připadla nevděčná úloha. Vláda musela převzít odpovědnost a japonské diplomacii zbývalo podat ´vysvětlení´ na mezinárodním fóru. V této souvislosti se od ní žádalo vlastně nemožné, neboť v podstatě měla agresi vysvětlit jako sebeobranné opatření."
Jak ale vše vysvětlit, když v Mandžusku byly stovky mrtvých a raněných šlo do tisíců. Jak vysvětlit, že se zde střílí, hoří domy.
SN - Společnost národů tehdy sídlila ve švýcarské Ženevě. A tam se odehrávaly od třetí dekády září 1931 souboje, ale slov u řečnického pultu.
"Zástupce císařské japonské vlády Kenkiči Jošizawa předložil 22. září 1931 Radě Společnosti národů zdůvodnění akce v Mandžusku. Hovořil o nutné sebeobraně, o ohrožení životů a majetku Japonců a také o tom, že ´japonská vláda nemá v Mandžusku žádné uzemní nároky´. Pak se pustil na tenký led, neboť ještě během září ujistil SN, že začalo stahování ozbrojených sil. ´Mandžuská aféra je čistě lokálního rázu,´ prohlašoval Jošizawa, ´bude brzy ukončena jednáním obou stran.´
Uzavřel špatně zastřenou pohrůžkou: ´Veřejné mínění v Japonsku by mohlo být dalším zkoumáním Společnosti národů pobouřeno.´

Dr. Alfred K. Sze - čínský zástupce s podivně poangličtělým jménem - se zastrašit nenechal. Požádal Radu SN o zásah podle XI. článku Charty. Šlo mu o obnovu statu quo ante (latinsky, jinak status quo, původního stavu) a poskytnutí řádné náhrady Číně. Přímé kontakty odmítl a pobouřeně prohlásil: ´Jak můžeme zahájit diplomatické jednání s Japonskem, když velká část našeho území je vojensky okupována touto zemí, která stáhla ke zcela jiným prostředkům, než jsou diplomatická jednání.´

Tehdy ovšem v Ženevě málokdo chápal význam situace v plném rozsahu. Krom toho ještě působil čerstvý šok z předchozího dne - 21. září 1931 totiž Velká Británie zrušila zlatý standard a libra byla devalvována, což vedlo k otřesu finančního systému v mnoha dalších zemích (Následkem pádu libry byla devalvována měna v Portugalsku, Dánsku, Norsku, Švýcarsku, Kanadě, Egyptě, Indii a v - Japonsku - poznámka autora). Konflikt na opačném konci světa byl, zdá se, zpočátku jen jako další fáze tamějšího dramatického vývoje.
Rada SN proto zatím Číňany a Japonce vyzvala, aby ´se zdrželi akcí, které by mohly zhoršit situaci´.

A právě zde je také místo, kdy se musíme vrátit zpět do Japonska, k jeho politicko-ekonomicko-vojenskému vnitřnímu pnutí ve společnosti, které bylo velice důležité pro další vývoj země vycházejícího slunce na jeho cestě do války. V Japonské historiografii je tohle období známé též jako - "Trojí intrika"!

Období zvané "Trojí intrika".
Hned na počátku je třeba říci, že japonská vojenská špička, která se ze Ženevy dozvěděla, že se má "zdržet akcí, které by mohly zhoršit situaci" se nabádáním Rady SN nemínila vůbec, ale vůbec řídit! Spíše naopak!
A právě proto je historické údobí od září 1931 do května 1932 plné neblahých událostí: "Válka, spiknutí, vznik loutkového režimu v Mandžusku, série politických vražd, finanční machinace ohromného rozměru, květnový pokus o puč v roce 1932 - to vše za pouhých osm měsíců."

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 16.

PříspěvekNapsal: 9/4/2018, 04:46
od michan
Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 17.

O tom co se začalo dít ve středu 23. září 1931, tedy již druhý den po bouřlivých slovech v Radě SN, hovoří květnatě na str. 36 až 43, v kapitole "Trojí intrika", český historik a diplomat, Prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc, ve své knize Japonská válka 1931-1945, viz též Použité podklady, kde podobné je v: Edwin P. Hoyt v knize, Tři vojevůdci. Heihačiró Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita, dále pak stejné je i v - Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt, str. 85 až 108, kniha v originále vyšla v roce 1986. Slovy A. S., pak dále cituji:

"Ve středu 23. září 1931, pět dní po dobytí Mukdenu a den po jednání Rady SN v Ženevě, se kolem šesté hodiny večerní začaly sjíždět do tokijské vily markýze Koičiho Kidóa limuzíny se vzácnými hosty. Kidó, první z císařova okruhu ´velkých bratří´, zakladatel Klubu jedenáctky a tajemník strážce císařské pečeti pozval na večeři některé z nejvlivnějších mužů říše. Byli tu příslušníci dvorské aristokracie, finančníci, zástupci armády i specialisté ze zpravodajské služby. Jejich úkolem bylo zvážit současnou situaci a výhledy Japonska. Problémů nebylo málo. Jak pevněji zainteresovat obchodní a finanční kruhy? Čím uchlácholit SN a zabránit ekonomickým sankcím? Jaký postup zvolit na domácí politické scéně?"
Problémů k diskuzi tedy bylo mnoho a není proto co se divit, že na řečené otázky a další nově vzniklé otázky společenství přítomných hledalo odpovědi více než 5 hodin. "Závěry" k nimž došli, bývají někdy označovány jako: "Trojí intrika ".


A oč v závěrech vzešlých z porady šlo?:

"1) V první řadě o zajištění pozic v Mandžusku, které mělo dostat formální nezávislost, jakmile bude dostatečně upevněno jeho spojení s Japonskem." V této souvislosti domluvily přední špičky Japonska neuvěřitelný manévr, který v jejich, japonském provedení, měl dokonce tzv. "zachránit tvář" Společnosti národů. Japonské ozbrojené síly měly podniknout útok na Šanghaj, kde byly soustředěny hlavní zájmy velmocí na Dálném východě. Po čase se měli Japonci stáhnout, což mohlo být vykládáno i jako důsledek akcí SN a současně se měla odpoutat pozornost světové veřejnosti od Mandžuska.

2) Druhý nejdůležitější závěr doporučoval připravit plán spiknutí, převratu a vytvoření vlády, v níž by měli vrch stoupenci krajně agresivní politiky. Samozřejmě šlo o hrozbu na adresu případných domácích oponentů. Ale byl tu ještě jeden záměr. Velmoci a SN měly pochopit, že jejich zasahování do mandžuského konfliktu by nakonec mohlo definitivně otevřít dveře extremistům v japonské politice....!

3) Třetí a poslední "závěr" vlastně "vrcholek trojúhelníku" oné "Trojí intriky", představoval projekt rozsáhlé finanční machinace, založené na devalvaci jenu, která měla přinést ohromné jednorázové zisky nejvýznamnějším firmám Japonska.

A uskutečňování všech domluvených plánů o nichž se hovořilo na schůzce začalo již krátce po schůzce, přesněji již za týden. "Dne 30září 1931, se dostavil do nenápadné vily v japonské koncesi v Tiencinu (Tchien-ťinu) člověk od plukovníka Itagakiho (zde viz foto

Obrázek

Itagakiho, volně přístupné na několika webech), který sebou přivezl nabídku a nebyla ze skromných. Nabídl onomu obyvateli zmíněné vily císařský trůn...!
Oním obyvatelem vily nebyl nikdo jiný než Henry Pchu I. (zde viz foto

Obrázek

posledního čínského císaře a prvního císaře státu Mandžukuo - Henry Pchu I., foto volně přístupné na několika webech. Pchu I vládl pak 1933-1945.), což byl člověk, který již jednou skutečně seděl na trůně, ale tom čínském, trůně čínských císařů (Jako poslední čínský císař panoval pod jménem Süan-tchung.) a jednalo se o Mandžusko a nově vzniklý stát Mandžukuo. Když prvně seděl na trůně čínských císařů bylo to dávno a skoro určitě si na pocty, které mu byly prokazovány nepamatoval. Na trůn dosedl jako tříletý chlapec v roce 1908. Čínská revoluce v letech 1911-1912 jej pak trůnu zbavila. Žil pak v celku v poklidu, se souhlasem čínské republikánské vlády, když "obýval starý císařský palác v Pekingu a pobíral důchod ve výši tří miliónů čínských dolarů ročně."
Jeho skutečná idyla skončila, "když v roce 1920 obsadil Peking Čang Cuo-lin". Jelikož vláda přestala excísaři vyplácet apanáž, odebral se do japonské koncese v Tiencinu, kde žil v podstatě na účet hostitelů. Například Japonci za bývalého čínského císaře celé roky platili všechny účty za plyn, elektřinu, ale i platy za personál vily a další. A nyní tímto následným počinem,chtěli své peníze zpět a hodně a hodně zisku pro sebe. Bývalý monarcha byl vyzván, "obřadně", poslem japonského císařství, aby jej doprovodil do japonských kasáren k veliteli armády. A aby bylo zachováno dekorum - učinil mu velitel nabídku, když dle historických zápisů prohlásil: "Přijede-li Vaše Veličenstvo do Mandžuska, je Japonsko připraveno restaurovat zde mandžuský trůn a uvést Vás na něj jako císaře." Pro člověka, který jen s velkými obtížemi po nějakou tu desítku let s obtížemi platil své účty za elektřinu, se jednalo určitě o překvapení. Vždyť mu nikdo dlouho trůn nenabídl. Přesto prý zachoval dekorum a zdrženlivost a řekl, že vše zváží... Itagiho emisar prý jeho řeč považoval za předběžný souhlas.
Ve skutečnosti uběhlo několik týdnů, než se Japoncům podařilo občana Pchu Iho "přesvědčit".
V době těchto týdnů došlo k obnově jednání na půdě SN, jejíž Rada se znovu sešla 13. října 1931. Od září však stále pokračovaly japonské agresivní akce v Mandžusku, kde Kvantungská armáda jasně ukazovala kdo je tam pánem, a že se "nehodlá podvolit žádným závazkům, na něž by případně přistoupila tokijská vláda".
Že tomu tak je se ukazovalo i těsně před zasedáním Rady SN.
"Tokio slíbilo, že nebude napadeno město Ťin-čou, kam se dočasně stáhly čínské vládní orgány v Mandžusku. Přesto 8. října podplukovník Išiwara osobně nařídil nálet na toto město.
Vzhledem k ohrožení amerických zájmů rozhodla vláda USA počátkem října 1931, aby se její konzul v Ženevě Prentiss Gilbert stal ´pozorovatelem při Radě Společnosti národů´. Jiná možnost americké účasti neexistovala - Spojené státy nebyly členem SN. Právě tato skutečnost vedla japonského zástupce už 13. října k protestu proti Američanově přítomnosti. Nakonec spor skončil kompromisem. Americký zástupce zasedl v Radě jako pozorovatel, ale do diskuse mohl zasahovat pouze tehdy, byl-li aplikován Briand-Kellogův pakt mírového řešení vzájemných sporů mezi státy z roku 1928, který USA podepsaly."

"Nemastná a neslaná" jednání Rady SN pak přiměla některé hosty markýze Kidóa a oni začali počátkem října jednat. Dali počátkem října pokyn k přípravám spiknutí. Spiknutí mělo být nejprve jen jako hrozba a výstraha, a to jak pro domácí politiku, tak i výstraha a hrozba pro mezinárodní souvislosti. Dle historických zápisů je vidět, že výsledky spiknutí, výsledek celé akce byly pochybného rázu, a nebylo z nich zcela jasné, "zda cílem osnovatelů byl skutečně převrat"!
V řadách těch, kteří takto pochybný pokus o převrat spustili, se nacházel nejeden "starý praktik", jako třeba dr. Ókawa, jehož hlavní stan byl opět v restauraci u "Zlatého draka". Mezi osnovateli byl i podplukovník Hašimoto. Novou tváří o které zde ještě nic nebylo pak byl pouze major Isamu Čó ze severočínského oddělení úřadu již známého, "Úřadu zvláštních služeb". Jednalo se stejného Isamu Čó, který mnohem později, v roce 1937 před "Masakrem v Nankingu", vydal proslulý rozkaz - "Zabijte všechny zajatce!" což vedlo k jednomu z nejotřesnějších masakrů zajatců a civilistů v moderních ve velice krátké době, v celých moderních dějinách. Ne nadarmo se mu dostalo přízvisko - Skutečný posel smrti! Dalším známým rozkazem tohohle "Posla smrti" byl rozkaz vydaný japonským vojákům a civilistům na ostrově Okinawa na jaře 1945 (Boje na Okinawě probíhaly od 1. 4. do 22. 6. 1945. Padlo zde 12 500 amerických vojáků a 110 000 japonských vojáků. Kromě toho přišlo o život více než 75 000 civilistů. Vše bude později popsáno podrobněji) a zněl: "Bojujte do posledního a zemřete!"
Rozkaz na Okinavě tehdy stál život více jak 200 000 lidí a jsou známé záběry amerických kameramanů jak ženy i s dětmi v náručí, a též staří lidé skáčí do moře a na pláže ze stametrových útesů /napočítáno bylo 8 000 mužů staršího věku, žen a dětí všech věkových kategorií/.
Zde, v říjnu 1931 byl major Isamu Čó hlavním plánovačem říjnového spiknutí... Tehdy, v říjnu 1931, byly při plánování ještě jeho nároky na muže a prostředky na spiknutí skromné:
"Provedení převratu mělo zajistit deset pěších setnin-rot, jedna kulometná setnina, a aby výprava byla úplná, má se akce zúčastnit třináct letadel ze základny u Mlhavé laguny (viz utajená letecká základna 50km od Tokia)."

Podle, tehdy plánovače, Isamu Čó mělý řečené síly stačit k dosažení cíle. Jako cíl však také bylo zavraždění premiéra Wakacukiho a svržení japonské vlády. Mimo toho se předpokládalo, že bude obsazeno i ministerstvo války a generální štáb.
Premiérem nové vlády po převratu se měl stát generálporučík Sadao Araki. Český historik a diplomat, Prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc, ve své knize viz Použité podklady a další již výše vzpomínané podklady, u generálporučíka Sadao Araki pak píše, cituji:

"Opět jedna pozoruhodná postava, probíráme-li galerii představitelů extrémního militarismu předválečného Japonska. V době mandžuské krize mu bylo čtyřiapadesát let a byl předákem těch kruhů v japonských ozbrojených silách, jejichž cílem byla expanze v ´severním směru, tedy na útok na SSSR´.
Araki se již jako mladý důstojník dostal v roce 1909 do Petrohradu, kde působil na japonském velvyslanectví plných devět let. Za první světové války byl pozorovatelem u ruských jednotek. Po návratu si získal pověst specialisty na ruské záležitosti, podílel se na organizaci intervence na Sibiři a v polovině 20. let řídil tajnou policii. V prosinci 1931 se stal ministrem obrany v Inukaiově vládě. Porážka únorového puče ´seveřanů´ v roce 1936 vezme vítr z plachet i Arakimu. Načas bude v roce 1939 ministrem výchovy a pak zmizí ze scény. Objeví se na ní až po válce. Bude odsouzen na doživotí, ale v roce 1955 vězení opustí. Přes svůj vysoký věk - osmaosmdesát let - se znovu vydá po staré cestě a bude požadovat rozšíření tzv. sil sebeobrany.
Araki prý až do konce svých dnů - zemřel v roce 1967 v devadesáti letech - uchoval řadu kompromitujících dokumentů k událostem z 30. let, což mu podle některých názorů zajišťovalo ´zdraví a bezpečnost před pronásledováním´.
Tedy generál Sadao Araki (foto viz v dalším článku - Č 18), ´malý krátkonohý člověk s širokým hrudníkem, nepřirozeně velkou hlavou a vyzývavě trčícím knírkem´, muž vskutku spletité minulosti i budoucnosti, byl spiklenci určen pro funkci japonského premiéra. Kabinet, kterému měl předsedat, se spíše podobal shromáždění spiklenců, intrikánů, špionů a atentátníků než jakékoliv vládě. Klíčové funkce si rozdělili opravdu ti ´nejlepší´. Podplukovník Hašimotto se měl stát ministrem vnitra, pro ´nepřekonatelného kuplíře´Tatekawu bylo rezervováno křeslo ministra zahraničí, vytrvalý intrikán dr. Ókawa měl převzít ministerstvo financí, ministerstvo válečného námořnictva měl dostat velitel letecké základny u Mlhavé laguny kontraadmirál Šosaburó Kobajaši. Major Čó byl skromnější - spokojil by se s funkcí šéfa policie v Tokiu.
"

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 16.

PříspěvekNapsal: 9/4/2018, 04:54
od michan
Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 18.

Plány na jednu z intrik v akci "Trojí intrika" a úlohy v nich byly rozděleny i s křesly těm aktérům, kteří měli zaujmout posty v nové vládě a tak mohlo vše začít. Jak hovoří historické zápisy, o tom oč půjde vědělo více lidí než jen pár zasvěcených. Přímé přípravy byly hotovy od 10. do 13. října a jako den vzniku puče, tzv. "Den D", bylo zvoleno datum 18. října 1931. Ale již dávno před dnem "D" věděl takřka každý vlivnější politik v Japonsku, vyšší důstojník ale i třeba lepší gejša, co vše se začne dít...! Akce, která měla následovat byla skutečně velice zvláštní, že i starý militarista a pozdější válečný premiér vlády Tódžó ji už tehdy nazval "bláznivou".
Není se co divit, vždyť už 13. a 14. října se o puči otevřeně psalo v každém denníku a týdeníku Japonska. Paradoxně právě tímto tzv. "prozrazením" bylo dosaženo cíle - japonská i světová veřejnost byla totiž informována, "jaké hrozbě je vystavena vláda v Tokiu".
A pak vše šlo velice rychle. Dne 15 října 1931 se nejprve setkali generálové a plukovníci z císařova důvěrného okruhu na ministerstvu války a vydali přímé a jasné pokyny, že má být akce "zastavena", ano, zastavena! Dále bylo rozhodnuto, aby generál Araki
(zde viz
foto

Obrázek

generála Sadao Arakiho, foto volně přístupné na několika webech.) zašel do štábu spiklenců ke "Zlatému draku a tam všem přítomným osobně domluvil!
Pokud byl v březnovém puči Ugaki ještě nějak nerozhodný a jednal zmateně a nerozhodně, tak v říjnu Araki byl mnohem a mnohem rozhodnější a obratnější!
Generála Agaki se dostavil ke "Zlatému draku, zde využil svých skvělých řečnických zkušeností a vysvětlil spiklencům něco o "samurajském meči, který by nemohl být nikdy tasen neuvážlivě!" , a tímto krokem celý puč de facto zastavil. A záležitost byla takřka, ale jen takřka, vyřízena.
Ještě pokračovalo japonské rozuzlení, které popsal z historických archivů i těch diplomatických, český historik a diplomat, pan Prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc, ve své knize - Japonská válka 1931-1945 a viz stejné v Použité podklady, a zde pak stejné je i v Tři vojevůdci. Heihačiró Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt a též Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt, str. 85 až 108.,, rok vydání originálu knihy 1986., slovy A. S pak cituji:

"18. října, tedy v původně stanovený den ´D´ zasáhla proti spiklencům tajná policie, ale žádným drastickým důsledkům nedošlo. Postihy účastníků byly nepatrné ba komické. Na krátký čas bylo zadrženo 9 důstojníků, Čó a Hašimoto byli dvacet dnů v ´domácím vězení´u Zlatého draka. Civilisté, kteří se na přípravách podíleli, např. dr. Ókawa, vůbec nebyli obtěžováni...!"
Při"kabaretu po Japonsku - také puči po Japonsku", ale tokijští spiklenci přece jenom jednoho svého cíle dosáhli. "V průběhu puče Rada SN v Ženevě jednala už dvacátý den, aniž došlo k nějakému zásadnímu rozhodnutí!" Účastníci jednání Rady Společnosti národů totiž velice opatrně zvažovali "onu velice delikátní situaci v Tokiu". A to tak velice opatrně, že až 24. října přijala Rada "rezoluci, která vyzvala Japonce, aby stáhli své síly do ochranné zóny Jihomandžuské dráhy a současně požadovala, aby byla zahájena okamžitá jednání mezi Čínou a Japonskem.
Ve stejné době, hned po výzvě, pak japonský delegát prohlásil, že rezoluce "nesplňuje podmínky, které Japonsko považuje za zásadní pro účinnou ochranu života a majetku svých občanů" a hlasovala proti rezoluci.
Japonský delegát se dokonce nezastyděl a vyslovil politování nad "ultimativním tónem rezoluce Rady SN".
Jinak se však již nestalo vůbec nic a další jednání Rady byla odložena na 16. listopadu 1931, a sice v naději, že do nového zasedání budou Japonci své síly z Mandžuska již stahovat...!
Ale s něčím takovým "Trojí intrika" neměla nic společného a vůbec nic takového neměli Japonci v úmyslu. Dělo se něco naprosto opačného a během října, listopadu 1931 Japonci stále dál a dál rozšiřovali svou agresi, když již 30. října rozkázal generál Hondžó, velitel Kuantungské armády, aby jeho jednotky překročily řeku Sungri a zaútočily do severního Mandžuska! Bezprostředním cílem zde bylo obsadit důležité správní a komunikační středisko oblasti, město Cicikar (Čchi-čchi-cha-er), a to ještě předtím, než se Rada SN 16. listopadu znovu sejde.
Ale "ouha"! Japonci se zde prvně přepočítali. Měli v plánu čínské jednotky rychle rozdrtit v několika dnech. Jenomže čínské jednotky pod velením generála Ma Čan-šana zde kladly neobyčejně tvrdý a na zdejší poměry, "překvapivě tuhý odpor a Cicikar padl až dne 19. listopadu. Zajímavostí japonského útoku na Cicikar bylo, že se celého tažení účastnily i narychlo naverbované oddíly mandžuských nájemných žoldnéřů. Japonci takto narychlo chtěli před světem demonstrovat, že v Mandžusku již dříve existovalo a existuje silné "osvobozenecké hnutí", jehož cílem bylo odtržení území od Číny.
V téže době vznikají zárodky pozdějšího loutkového režimu, jako příklad se uvádělo založení tzv. "Čínského výboru pro zachování pořádku" v Mukdenu pod dozorem Japonců.
Měl vzniknout stát, který by byl zcela závislý na vládě v Tokiu - taková byla představa a cíl původců a vykonavatelů mandžuské akce, dle plánu Trojí intriky.

Jen bylo ještě třeba dát všemu pevnější řád, čili napřed se muselo "zajistit" (Japonci vytvořit) pevné separatistické hnutí, z něho vytvořit nové mocenské orgány a především opatřit "nějakou osobu, která by novému státu vládla.
Zde byl již představen muž Henry Pcho I, muž, který v dětství seděl na "dračím trůně čínského císařství", ze kterého jej 1911/12 sesadila čínská republikánská revoluce a že došlo na hrátky s ním přes člověka, kterého poslal špion Japonska Doihara. Prvá jednání nedopadla "obdivuhodně dobře" a muselo se něco změnit. Poslechněme si co vše našel v japonských archivech a i diplomatických archivech, náš český historik a diplomat, pan Prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc, ve své knize, Japonská válka 1931-1945, str 38 až 42, a stejné viz též v Použité podklady v Tři vojevůdci. Heihačiró Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt a též, Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt, str. 85 až 109., rok vydání originálu 1986., když Prof. Aleš Skřivan napsal o dalších jednáních s Henrym Pcho I, cituji:
"Šlo o to překonat jeho obavy a odpor. Avšak V Tiencinu se věc nehýbala z místa. Excísaři se příliš nechtělo opustit rezidenci s poetickým jménem Tichá zahrada. Znovu usednout na vznešený trůn předků, byť jenom v Mandžusku, proti tomu nebyl. Jinak ovšem byl tento šestadvacetiletý muž opatrný. Zřejmě příliš Japoncům nedůvěřoval, obával se reakcí velmocí. Kromě toho nechtěl vsadit na nejistou kartu a přijít o svůj klid.
Nakonec se musel do záležitosti vložit sám ´mandžuský Lawrence´, plukovník Doihara
(zde viz foto

Obrázek

Keindži Doihary). Rozhodně si tehdy nemohl stěžovat na nedostatek činnosti. Řídil zpravodajskou službu v Mandžusku, kromě toho vykonával dočasně funkci starosty Mukdenu a nyní se vydal do Tiencinu dodat přesvědčovací akci patřičný důraz.
30. října 1931 ho správce Tiché zahrady Čchen Siao uvedl k někdejšímu poslednímu vládci Nebeské říše. Pchu I pomrkával krátkozrakýma očima za brýlemi s masivní kostěnou obroučkou, když mu japonský plukovník vybranými slovy opakoval nabídku. Přesto dál váhal. Doihara pochopil, že pouhé přesvědčování a lichotky nepomohou. Excísaři musí být jasné, že další pobyt v Tiencinu je pro něj nebezpečný. Takto rozhodnut opustil rezidenci.
O tři dyn později byl cíl návštěvy prozrazen. V listu I-š´-pao se mohl rozlícený Japonec 2. listopadu dočíst: ´Nový starosta Mukdenu a šéf mimořádné japonské mise plukovník Doihara přijel tajně do Tiencinu. Pracuje na plánu únosu bývalého čínského císaře Pchu Iho, který jak známo, žije v Tiencinu´.
Čínský novinář - zanedlouho zaplatí za svou opovážlivost životem - ještě několikrát informoval veřejnost o další činnosti emisara."

Doiharu všechny okolní události donutily velice zrychlit tempo jeho "přesvědčování", když již 6. listopadu dodal jeden neznámý obchodník do Pchu Iho vily košík ovoce. A nebylo to ovoce jen tak nějaké, uvnitř košíku se našly dvě bomby. Začátek důraznější politiky byl tady...!
A vše pokračovalo. Na 8. listopad si Japonci připravily rozsáhlé pouliční nepokoje a mohli tak v Tiencinu, tehdy již japonské koncesi, vyhlásit "stanné právo".
Takže i Tichou zahradu mohly obklíčit japonské OA (OA-obrněné automobily). No a náhle začaly pro Pchu Iho přicházet výhružné dopisy.
Pchu I rezignoval a nechal se japonským štábním automobilem dopravit do anglické koncese.
"Odtud malý průvod putoval po řece k moři, tady už čekal japonský parník Awadži-maru, aby přeplul záliv a vylodil bývalého monarchu na japonském pronajatém území na Kuan-tungském poloostrově.
Skoro prvních 5 týdnů vypadalo, že je Pchu I vlastně vězněm Japonců, poté pak pobýval několik dní v lázeňském městě Tchaj-phing-šanu poblíž Port Arthuru, aby se pak usídlil v hotelu Jamato v Mukdenu. Sem za ním v polovině prosince přijela jeho manželka Sän Tche.
Süan Tche bylo tehdy dvacet dva let a neměla v lásce Japonce, ale nebylo jí proti chuti spoluvládnout v zemi s jejich milostí. Pořád to, dle ní, bylo lepší než - "bloudit chodbami tiencinské vily, nebo se oddávat opiovým snům".

Z japonských archivů a i diplomatických archivů, náš český historik a diplomat, pan Prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc, Japonská válka 1931-1945, str. 38 až 42, a viz stejné v Použité podklady v Tři vojevůdci. Heihačiró Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt a též Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt, str 85 až 108., rok vydání originálu 1986., od A. S. pak cituji:

"Druhým projektem, o němž hovořili účastníci vzpomínané zářijové schůzky v rezidenci markýze Kidóa, byl plán obrovské finanční machinace, která měla přinést jednorázové značné zisky japonským firmám. Navíc operace představovala možnost získat finanční prostředky důležité pro další provádění kontinentální politiky. Podstata celé záležitosti spočívala v tom, zda Japonsko odstoupí od zlatého standardu. V září 1931, tedy ještě v době před tímto dolarovým podvodem, bylo v oběhu 900 milionů jenů v papírových bankovkách, které byly kryty sumou 870 milionů jenů ve zlatě. V této době měl hodnotu jen hodnotu polovinu amerického dolaru. Japonské firmy a bankovní domy měly značné vklady v zahraničních bankách. Jen koncern Micui měl ve Spojených státech deponováno 100 milionů dolarů.
Podstata spekulace spočívala v tom, že japonští výrobci nejprve provedli nákup surovin v zahraničí z dolary. Jeden příklad za všechny: sama firma Micui tehdy nakoupila v USA obrovské množství bavlny. Poté Japonsko odstoupilo od zlatého standardu a jen prudce poklesl. Ze surovin v japonských továrnách se staly hotové výrobky. Za výhodných podmínek, neboť mzdy byly vypláceny ve znehodnocené měně. Výrobky, například právě textilie, pak putovaly na vývoz. Japonci zaplavili doslova kilometry laciných látek Indii, Střední východ a další oblasti. To je doba, kdy Japonsko získává pověst výrobce ohromných kvant laciného zboží.
Cena japonských látek byla minimální, existují svědectví, že japonské hodinky se prodávaly v Singapuru na váhu... Japonští podnikatelé tak vlastně získávali dvakrát. Jednou díky spekulaci v mezinárodním měřítku. Podruhé díky domácí inflaci a nízké úrovni hladiny mezd. Navíc zlato v hodnotě 500 milionů jenů převedeno do zahraničí v rámci další spekulace japonských finančníků, tentokrát s otřesenými západními měnami. Japonské firmy a s nimi spojené bankovní domy měly samozřejmě ohromné zisky.. Jen pro ilustraci - bezprostřední ´papírový´zisk vládní Jokohamské banky byl 60 milionů dolarů. Při konečném účtování kořist téže banky již přesahovala 200 milionů dolarů."



Použité podklady:

Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách, David Jordan a Andrew Wiest.
Bitva o Guadalcanal, Samuel B. Griffith II.
Boj o Filipíny, Miloš Hubáček.
Causa Dohihara, Josef Novotný.
Dějiny světa, Svazek X, za redakce: V. V.Kurasova (odpovědný redaktor), A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku, S. I. Roščin (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov.
Autorský kolektiv:
I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov.
Druhá světová válka den za dnem, Donald Sommerville.
Druhá světová válka, Martin Gilbert.
Duel v Pacifiku, Hrowe, H. Saunders.
Japonská válka 1931 - 1945, Aleš Skřivan.
Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt, originál vyšel 1986.
Krev slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války, Len Deighton.
Krvavá jatka I., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavá jatka II., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Midway, rozhodující bitva v Pacifiku, Micuo Fučida, Masatake Okumiya.
Pacifik v Plamenech, Miloš Hubáček.
Průvodce válkou v Pacifiku, Daniel Marston.
Speciální operace, William H. McRaven.
Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945, David M. Glanz.
Tři vojevůdci. Heihačiró Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt.
Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy, Miloš Hubáček.
Vítězství v Barmě, David Rooney.
Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, PROLOG Lubomír Vejřík, 1994.
Záhady 2. světové války, William B. Breuer.
Zlomená křídla samurajů, Robert C. Mikesh.

Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

viewtopic.php?f=128&t=8051