Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 13.

Moderátoři: michan, jarl, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 13.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 13.
Obrázek

Obrázek

císaře Hirohita, korunován 1928, vládl 1926 - 1989. Dle fotografií pro Palbu nakreslil Roz.
Bylo řečeno, že návrat "vyjednávačů", kteří se zpět do Japonska vraceli z konference o tonážích válečného námořnictva v Londýně, vyvolával ve společnosti různé nálady. Dne 18. května 1930 se ještě admirál Tarakabe a kapitán Jamamoto (později proslulý admirál) vrátili a byli oslavně a vítáni velkými davy lidí s projevem, že zvítězili. Jakoby národ ve stejné době chápal, že limity námořního zbrojení a určité omezení, "je přece daň míru!" A již vlastně během měsíce nastal ve společnosti obrat. Nejen, že jej davy nevítaly, ale z hloučků vystoupil předák "Společnosti černého draka" a předal Wakacukimu obřadní dýku zabalenou do hedvábí. Což byla jasná výzva, aby jako politik spáchal sebevraždu, neboť, dle extremistů - "ohrozil národní bezpečnost."
Průtahy s podpisem císaře trvaly několik měsíců. Nakonec ji přece jenom 2. října 1930 schválil a podepsal. V zemi vycházejícího slunce však již začali být ultranacionalisté velmi silní a již ve svém úsilí nepolevili. Celá situace vedla až k atentátu na japonského premiéra Hamagučiho (foto viz Č 12.). Premiér totiž po Londýnské konferenci ještě několikrát řečené extremistické, ultranacionalistické kruhy popudil. Nejprve souhlasil se snížením stavu japonské armády o čtyři divize a poté prosadil snížení státního rozpočtu na armádu a námořnictvo. Ještě při tom všem prý uvažoval o tom, že podřídí císařovu "Tajnou radu" vládě. A útok na sebe nenechal dlouho čekat.
Jak Prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc, český historik a diplomat píše z historických a diplomatických podkladů a dobového tisku Japonska /podobné, nebo stejné je i v Použité podklady v: Tři vojevůdci. Heihačiró Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt, jakož i v Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, str. 80 až 106, Edwin P. Hoyt, z roku 1986.
/, cituji:

"V pátek 14. listopadu 1930 premiér nastupoval do vlaku na tokijském nádraží, aby odjel za císařem na manévry. Atentátník byl jím mladík jménem Tomeo Sagoja, na něj zblízka vypálil osm ran z mauseru ráže 8 mm. Těžce raněný Hamaguči byl převezen do nemocnice Císařské univerzity."

Ztratil hodně krve a lékaři mu pak dávali jen 60% naději, že bude žít. Hamaguči pak se smrtí zápasil velmi dlouho. Na následky svých zranění zemřel příští rok, 26. srpna 1931.
A na dlouho s ním odešla v Japonsku možnost, že mohla být vytvořena ústavní vláda, která by byla odpovědná parlamentu. Pokus o nějaký stupeň demokratizace prostě v Japonsku na mnoho let ztroskotal.
A jak již bylo mnoho desítek ba stovek let v Japonsku běžné, a nebylo to ani u Hamagučiho jinak - okolnosti atentátu byly zastřené, nejasné, nepochopitelné a sahali až do nejvyšších pater.

"V celku prokazatelné je Sagojovo spojení s nacionalistickými společnostmi. Někdy se dočteme, že byl mladým důstojníkem a členem ´Společnosti sakury´, jindy je označován jako ´pobuda z venkova´, spojený se ´Společností černého draka.´
V každém případě z venkova skutečně vlakem přijel do Tokia a podle vlastní výpovědi na policii měl během cesty ´rozhovor s jistým císařským princem´. Představa téměř neskutečná, kdyby tu nebyla další fakta. Má se se zato, že oním členem císařské rodiny byl princ Higašikuni vracející se z manévrů. Měl prý Sagoju přemlouvat, aby upustil od teroristické akce. O chystaném útoku tedy věděl přinejmenším jeden člen císařské rodiny. Informován byl i druhý nejvlivnější muž říše, kníže Saiondži, prostřednictvím svého tajemníka barona Harady. Ten měl přímo od policie zprávu, že´kdosi sleduje premiéra´.
K okruhu zasvěcených patřil i ministr vnitra a šéf policie Kenzó Adači, starý člen Společnosti černého draka. Další proslulý člen císařova kruhu ´velkých bratří´ (Velcí bratři - označení úzkého kruhu aristokratů kolem císaře. Název souvisí s tím, že byli o 9 - 15 let starší, většinou se do Hirohitovy blízkosti dostali už v dětství, všichni byli spolužáky z proslulé Školy pairů. K nejvlivnějším členům tohoto císařova důvěrného kruhu patřili princové Higašikuni, Asaka a Kitaširakawa, kníže Fumimaró Konoe, markýz Teuhisa Komacu a markýz Koiči Kidó - poznámka autora.) kníže Funimaró Konoe přijal počátkem listopadu vydavatele listu Japan and the Japanese Rjózó Jogiho - byl také dlouholetým členem ´Společnosti černého draka´ - a ten informoval knížete o možném zavraždění premiéra Hamagučiho. Není bez zajímavostí, že podobně Konoeho už jednou informoval - v roce 1921 o zavraždění premiéra Hary. Zdá se, jako by nejmocnější muži říše sledovali se zaujetím tento ´lov na premiéra´."

Neobyčejný, nebo raději pozoruhodný, či zvláštní byl však i osud Sagoji, který atenntát na předsedu japonské vlády Hamagučiho spáchal. Sagoja byl tři roky vězněn a teprve 16. listopadu 1933 byl odsouzen soudem k trestu smrti. Už za 3 měsíce, těsně před popravou, byl císařem Hirohitem omilostněn a poté dokonce propuštěn z vězení. A jeho příběh nekončil, žil sice v ústraní až do své smrti v konci šedesátých let. Byl stále považován za národního hrdinu a až do smrti byl materiálně a finančně podporován z neznámých zdrojů!

Když došlo k atentátu na Hamagučiho, stal se prozatímním, úřadujícím, premiérem vlády v Japonsku Kidžuró Šidehara ale kdo bude novým předsedou vlády, to zůstalo otevřeno.
Doporučení nového premiéra bylo úkolem knížete Kinmočiho Saiondžiho (zde viz foto

Obrázek

knížete Saiondžiho, foto je volně přístupno na několika webech.). Pozice knížete se tak stala v japonské politice během meziválečného období naprosto výjimečná.
Kníže Kinmoči Saiondži pocházel z Fudžiwarů "druhého rodu národa", byl posledním z významných žijících činitelů restaurace Meidži po roce 1868, jediným žijícím "Genró".
V japonské společnosti byl v dané době uznáván a ctěn jako císař a tradovalo se, že jako jeden z mála se nikdy neobával atentátu!
V historické literatuře se objevují i velmi odvážná tvrzení, že v případě teroristického útoku na Kinmočiho Saiondžiho, by se pak ani sám japonský císař nemohl být jist před odvetou stoupenců knížete v klanech, skupinách a politických stranách.
"Z obecného hlediska měl kníže blíž k umírněným a projevoval se jako příznivec liberální politiky. S Hamagučim spolupracoval přes třicet let, stejně jako on byl stoupencem prosazení myšlenky civilního parlamentu, kterému by byla odpovědna vláda."

Březnový puč v Japonsku roku 1931.

Bylo řečeno, že kníže Kinmoči Saiondži byl názory blízký Hamagučimu, se kterým desítky let spolupracoval a spíše se klonil též k civilní, parlamentu odpovědné vládě. Ale doba a rozjitřená společnosti jej musela zřejmě, v roce 1931, donutit udělat výjimku. Totiž kníže, kterému bylo v tom roce 71 let se rozhodl a podpořil nominaci ministra války generála Kazušigeho Ugakiho na funkci premiéra.

"Tento voják se v březnu 1931 dostal do ohniska složitých politických kombinací. Ačkoli jeho příznivci v armádě patřili k méně agresivním, načas se zdálo, že Ugakimu nechybí odhodlání k akci, díky níž by se stal diktátorem, skutečným ´šógunem dvacátého století´.
Obě hlavní politické strany v zemi mu nabídly předsednictví.. Na 20. březen bylo připravováno spiknutí, které ho mělo vynést k moci.
Bezprostředními aktéry měli být mladí důstojníci ze Společnosti sakury, v jejichž čele tehdy stanul podplukovník Kingoró Hašimoto. Tento důstojník se teprve nedávno vrátil z Turecka, kde působil jako vojenský atašé. Nikoli náhodou si vysloužil přezdívku ´ochránce spiknutí´. Jeho jméno bylo často vyslovováno v těch nejtemnějších a ´po mnoho let v Japonsku neexistovala politická vražda, atentát, intrika, s níž by tak či onak neměl něco společného.´
Ovšem Hašimova stovka zfanatizovaných mladých důstojníků by sama o sobě sotva mohla zvrátit politickou situaci v říši vycházejícího slunce. Spiknutí bylo v podstatě chápáno jako příprava domácí politické scény před invazí v Mandžusku. Není tedy divu, jestliže jeho nitky vedly k různým vlivným osobnostem.
Přípravy probíhaly již od konce roku 1930 a během nich projevoval neobyčejnou činorodost dr. Šumei Ókawa, takto předseda direktoria Společnosti Jihomandžuské dráhy. Jeho působnost v japonské politice - to je opravdu složitá záležitost. Tento vysoký hubený muž, objevující se na veřejnosti vždy v elegantním evropském obleku, pramálo připomínal bojechtivého samuraje. Byl absolventem Císařské univerzity v Tokiu, proslul jako skvělý znalec několika jazyků. V letech 1911-1918 působil jako zpravodajský agent generálního štábu v Číně. Nikdy nezastával žádnou oficiální vládní funkci, přesto po léta patřil k hrstce lidí, která rozhodujícím způsobem ovlivňovala politiku na kontinentě. Na rozdíl od jiných po válce unikl trestu. Sice stanul před Mezinárodním tribunálem, ale, jak se zdá, japonští lékaři a laboratorní technici ´přesvědčili´ Američany, že trpí důsledky třetího stadia syfilidy, a tudíž není s to porozumět obviněním vznesených proti němu. Byl převezen do luxusního sanatoria, kde napsal čtyřsetstránkový bizarní spis - Úvod do náboženství. Když proces skončil, byl propuštěn, neboť se očekávalo, že zemře. Avšak Ókawa se ´zázračně´ uzdravil, přátelům svou syfilidu vysvětlil jako smyšlenku a teprve v prosinci 1957 zemřel po záchvatu mrtvice."
Ze špiček armády byli oporami a koordinátory připravovaného puče dva chráněnci, kteří byli "zastřešováni" od prince Kanina. První chráněnec prince byl již zde řečený "aranžér atentátu" na čínského generála Čang Cuo-lina, v této době již šéf Druhého oddělení zpravodajské služby generálmajor Tatekawa a druhým chráněncem byl generál Kuniaki Koiso, náčelník výboru pro vojenské záležitosti na ministerstvu války.
"Rozvážný Koiso" - přezdívku dostal padesátiletý generál prý kvůli své povaze. Měl za sebou pestrou minulost a jak všichni popisovali, měl před sebou i zářnou budoucnost. Bojovník k pohledání Koiso již v roce 1916 vedl mongolské jezdce proti Mukdenu. Princ Kanin pak připravoval převrat v Mandžusku.
(Kuniaki Koiso zastával následující funkce: "1932 byl náměstkem ministra války, 1935 vrchním velitelem armády v Koreji, 1939-1940 ministrem kolonizace, 1942-1944 guvernérem v Koreji, premiérem v ´měsících kamikaze´, t. j. od července 1944 do dubna 1945. Po válce byl odsouzen na doživotí, roku 1950 zemřel ve vězení." - poznámky autora).
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 13.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 14.

A nyní se opět vrátíme zpět k organizování puče. Oba dva spiklenci, generálové Tatekawa a Koiso se setkali s Kazušige Ugakim (zde viz foto

Obrázek

generála Kazušigeho Ugakiho), a nad šálkem čaje mu řekli, že "císař Hirohito je unaven nekonečnou špinavou politikou v Japonsku a přišel čas očisty národa." Jejich lákání pak pokračovalo tvrzením, že "Hirohito je připraven akceptovat tak vznešeného šóguna, jako je Ugaki, povede-li armádu k coup détat - státnímu převratu." Ale generál Ugaki si nejprve vůbec nebyl jist, že by měl nějaké šance a stále požadoval - "důkaz podpory národa" a takřka vůbec jej netěšila ani pocta, jíž se mu dostalo dne 29. ledna 1931, kdy byl pozván na večeři se členy proslulého "Klubu jedenáctky" (Klub jedenáctky, který býval občas mylně označován jako Klub jedenácti - byla skupina zhruba dvaceti absolventů Školy pairů, přibližně stejné politické orientace. Jejich schůzky svolával markýz Kidó na jedenáctý den měsíce. Klub měl mimořádný politický vliv, v jeho řadách byli dvořané, důstojníci i členové vlivné byrokracie. Jeho činnost začala 11. listopadu 1922, tedy jedenáctého dne jedenáctého roku vlády císaře Taišóa (Jošihita), odtud je odvozen název - poznámka autora).
"Rozvážný Koiso" svěřil vypracování plánu, podle kterého měl být instalován "nový šógun" členu císařova důvěrného kruhu, prvnímu z proslulé "trojice vran" ("Tři vrány" - takto byla označována trojice generálů, členů císařova důvěrného kruhu, již tvořili Tecuzan Nagata, Tóširó Obata a Jasudži Okamura. Jako mladé důstojníky je pro roli budoucích Hirohitových rádců vybral v roce 1921 princ Higašikuni za své cesty po Evropě. Všichni tři totiž tehdy sloužili na japonských velvyslanectvích jako vojenští přidělenci. Jejich úkolem bylo vypracovat plány na modernizaci armády a vytlačit z ozbrojených sil vliv klanu Čóšú. Tato trojice se poprvé setkala již v roce 1921 v německém Baden-Badenu, kde vybrali další důstojníky, tzv. jedenáctku spolehlivých, která se v budoucnu měla podílet na uskutečňování japonských agresivních plánů - poznámky autora), generálu Tecuzonu Nagatovi. Ani generál Nagata neměl však velkou důvěru k celému "podniku" - převrat takového typu osobně označoval za "jihoamerickou cestu" nevhodnou pro Japonsko, ale přesto za několik dní předložil Koisovi vypracovaný plán na stůl.
Samotná akce na "instalaci šógunátu" - puč - , měla začít dne 20. března 1931, a to tak že se mělo shromáždit u parlamentu přibližně 10 000 "vlastenců". K věrohodnosti mělo přispět vrhání cvičných granátů na budovu. Po chvíli měla do akce zasáhnout 1. divize a gardová císařská divize.
Pokračováním pak mělo být zablokování celého středu Tokia až by se tak stalo, měli Koisu s Tatekawou předložit parlamentu seznam požadavků armády. Mělo následovat zrušení politických stran a do čela vlády tzv. "státu národní obrany", se měl postavit generál Ugaki!

Plán je jedna věc a skutečnost byla věcí úplně jinou.
Tzv. "Vlastence" měl totiž dodat dr. Ókawa. "Vlastenci" měli pocházet z řad členů Společnosti draka. Cvičné granáty zajistil Tatekawa z pěchotní školy v Čibě.
Velké potíže pro spiklence začaly, když velitel 1. divize generál Džinsaburó Mazaki odmítl provést cokoli, kdokud nedostane přímý rozkaz souhlasu od císaře Hirohita. Jen částečně zviklaného Ugakiho zpracovával dále pak dr. Ókawa. Ve dnech 11. a znovu i 26. února jej pozval ke Zlatému draku, což byl v Tokiu jeden z nejdražších restaurantů s gejšami...
Generál Ugaki tam konzumoval více a více saké, ale stále nebyl zcela "přesvědčen" Teprve k ránu chvástavě prohlásil: "Jestliže naše plány ztroskotají a císař odmítne dát svůj souhlas, pak, přísahám, si rozříznu břicho v císařově přítomnosti."
Jeho výroky byly příliš a generál se jím zdiskreditoval, neboť tam nebyli jen "zasvěcení". Dopustil se totiž svými výroky urážky majestátu a celou věc bylo třeba nějak uzavřít. Již druhého dne přišel z císařova okolí pokyn, že spiknutí splnilo svůj účel a další akce mají být zastaveny, kromě symbolické demonstrace před parlamentem.

"Zklamaný Ókawa pak plné tři dny setrval u Zlatého draka, kde pil saké a bavil se s gejšami.
Večer 2. března musel sám Koiso opilého doktora doslova vyrvat z náručí jeho oblíbené gejši Jošimaru, aby bylo vůbec možné uspořádat stínovou demonstraci před parlamentem. Ta skončila neslavnou produkcí v parcích Ueno a Hibija. Vyslechli si něco vlasteneckých řečí, několikrát provolali "banzai" a to bylo vše. Již ráno 3. března volal Ugaki Koisovi, že ´nemá žádný důvod k tomu, aby se stal součástí této bláznivé záležitosti´.
7. března pak přispěchal do paláce ujistit císaře svou loajalitou a bylo mu přislíbeno, že dostane šanci ´zachránit tvář´, jako generální guvernér v Koreji.
Bublina splaskla, k obnově šógunátu - lépe řečeno k zavedení diktatury podobné například Mussoliniho v Itálii - nedošlo. Nejdůležitější příčinou patrně nebylo chování generála Ugakiho. Hamaguči pomalu umíral a bylo všeobecně známo, že se do čela vlády nevrátí.
Vznikla tedy možnost, že nový premiér bude provádět ´ říznější´ politiku" - píše Prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc, český historik a diplomat ve své knize na str. 28., 29, viz Použité podklady, kde např. podobné nebo stejné viz v: Tři vojevůdci. Heihačiró Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt., a též i v - Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt., str. 80 až 108, rok vydání 1986.

Jak říkají historické podklady - byl to zřejmě podivný doktor Ókawa, kdo na "kabaretním" puči vydělal. Ókawa, který se pak snažil z kompromitujících materiálů co nejvíce vyzískat.
Koiso i Tatekawa se obávali prozrazení účasti armády. Jejich vyjednávači, prohnaní lingvisté jim sdělili, že se útoku na budovu parlamentu vzdají pouze za částku 1 milion jenů, což byla, v popisované době, značná suma, která odpovídala částce , také v té době 1/2 milionu dolarů...!
Vydíraným se tehdy stal vlastně financiér příprav celého spiknutí baron Tokugawa, pocházející z rodu posledních šógunů. On sám do "divadelního, či kabaretního" puče vložil přibližně 100 000 dolarů a stejnou částku přislíbil vyplatit dr. Ókawovi postupně v menších splátkách. "A obskurní doktor nevydal vojákům zpět zásobu cvičných granátů, pokud nedostal celý obnos."

I zde se ještě stále, v pokračování roku 1931 - budu pohybovat, dle Osnovy, kterou uvádím v Č 5, v bodě za druhé, který zní:
2) "Restaurace Meidži", novověk a velká modernizace Japonska od roku 1868 - což je v popisu politicko-ekonomické části vývoje v Japonsku od zmiňovaného roku, tedy po "restaurace Meidži". Takto v popisu politiky, vývoje ekonomiky i armády budu ještě pokračovat do prvních měsíců roku 1936.
Poměrně nedlouhé období (období pěti let 1931-1936), plné hektického vývoje bylo nezbytně nutné popsat, aby bylo možno lépe pochopit souvislosti, které nás pak povedou přes počáteční konflikty, jak ještě v konci 19. století tak i přes další konflikty v počátcích 20. století, konflikty, které pan kolega Jarl uvede detailněji, tedy jednotlivé boje a bitvy, boje uvedené pak dle Osnovy v Č 5:
3) Bitva u řeky Jalu 1894, Port Artur 1904, bitva u Cušimy 1905, Korea 1910.
4) Velká válka, "Mukdenský incident" 1931. Stát Mandžukuo 1932.

Od kolegy Jarla pak vím, že uvede , v řečených kapitolách, vše nejen detailněji, ale přidá i starší konflikty z předchozích let, tedy i například z roku 1870.
Já zde ještě musím říci - protože kapitola následující v Osnově po panu kolegu Jarl, se jmenuje - 5) Období Japonska do roku 1936, vnitřní boje, tlak na Čínu se zvyšoval. Pakt proti Kominterně 25. listopadu 1936, Berlín - , že ji budu popisovat již zase já.
Čili kapitola Osnovy za páté končí rokem 1936. Proto zde chci ještě sdělit, že musím politicky, ekonomicky a z části i vojensky (i když bez bližšího popisu bojů) popsat i období od roku 1931 do roku 1936. Čili i s dotykem vojenským, jen však povrchně, se budu muset v dalších popisech nyní dotknout jak Mukdenského incidentu a přípravy na něj, tak i , jen částečně - bojů vedoucích k instalaci státu Mandžukuo - tak i počátků útoků Japonska do Číny, politicky, ekonomicky a zčásti i vojensky. Vojenská část do roku 1936 nebude mnou popisována detailně. Jak bylo řečeno, bude to "káva" pana kolegy Jarl.

Po krátkém technickém popisu co a proč, tedy budu pokračovat.

Poslední přípravy na Mukdenský incident.
Je pochopitelné, že po "kabaretním" březnovém puči roku 1931 panoval ve společnosti země vycházejícího slunce neklid. Stále se stupňovalo napětí mezi vládou a japonskými ozbrojenými složkami všeho druhu. K všeobecnému neklidu mezi armádou a vládou velice přispěl spor v otázce zbrojního rozpočtu. Po puči v dubnu odstoupila vláda a do čela vládního kabinetu byl postaven opět Reidžiró Wakacuki (zde viz foto

Obrázek

Reidžiró Wakacukiho.):
"Jeho politika šetření a omezování výdajů rozhodně neuspokojovala extremisty v armádě. S příchodem léta se stupňovaly přípravy k ozbrojenému zásahu na kontinentě, tisk znovu a znovu připomínal názor, že ´armáda se rozhodla dosáhnout řešení silou.´
Oficiální místa se příliš neměla k nějakému otevřenému prohlášení. Ještě v létě roku 1931 si nový ministr války generál Džiró Minami postěžoval: ´Nezodpovědná třetí strana se pokouší zdiskreditovat ozbrojené síly.´ Byla to však proklamace zcela pokrytecká, neboť týž generál 4. srpna 1931 na shromáždění divizních velitelů pozemních sil otevřeně vyzval, aby ´otázka severovýchodní Číny a Mongolska byla řešena ozbrojenou cestou.´
Ostatně vypracováním plánu invaze do Mandžuska byl pověřen člen císařova důvěrného kruhu podplukovník Kandži Išiwara již v roce 1928. Tento důstojník spřádal delší dobu sny o spojení Japonska, Mandžuska a Číny a v této souvislosti předpovídal ´totální válku žlutých s bílými´. Jeho přítelem a protějškem v námořnictvu byl kapitán Jamamoto, nadšený propagátor modernizace válečného námořnictva. Jamamotovým ochráncem se stal otec císařovny, princ Kuni, který prosazoval myšlenku rozvoje leteckých sil už před první světovou válkou. Kapitán byl jeho žákem a oddaným stoupencem. Námořní štábní kolej absolvoval s nejlepšími výsledky, poté byl na dva roky vyslán na Harwardovu iniversitu, kde studoval především problémy spojené se zpracováním ropy a výrobou leteckého benzínu. Po návratu v roce 1921 působil jako instruktor v Námořní štábní koleji a v roce 1924 mu bylo svěřeno budování přísně utajené letecké základny na břehu Kasumigo-Ura - Mlhavé laguny - ležící asi 50 km severovýchodně od Tokia. Tady spolupracoval s bratrancem císařovny Nagako princem Jamašinou, který mj. působil jako zkušební pilot. Jejich cílem bylo rozvinout metody námořního bombardování, aby Japonsko v tomto směru předstihlo ostatní velmoci. Právě na základně u Mlhavé laguny Jamamoto vycvičil celou generaci japonských pilotů pro velké letadlové lodi, tady začala příprava námořního letectva pro druhou světovou válku."
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 13.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 15.

Vůbec nejznámějším člověkem, který se podílel na vyvolání a spuštění celého Mukdenského incidentu, incidentu, který měl obvinit Čínu, že napadla Japonce v Mandžusku. Vůbec nejpřednější aktér celého konfliktu, byl Kendži Doihara, tehdy v hodnosti plukovníka.
Plukovník Kendži Doihara (zde viz foto "mandžuského Lawrence"

Obrázek

Kendži Dohihary, foto volně přístupné na různých webech) patřil k okruhu tzv. jedenáctky spolehlivých (z Jedenáctky spolehlivých byli nejznámější Hideki Tódžó, Kendži Doihara, Daisaku Komotó, Seiširó Itagaki a Hisao Watari - poznámka autora), kteří se těšili zvláštní důvěře a přízni císaře Hirohita.
Doiharova kariérní dráha byla velice dlouho spojena se zpravodajskou službou. Od roku 1913 prakticky nepřetržitě sloužil v Číně. Na kontinentě navázal mnohé přátelské styky a četná spojení s různými militantně zaměřenými lidmi a i dalšími předními činiteli v politice a ekonomice.
Své špionážní činnosti v Číně a na asijském kontinentě vděčil Doihara za přízvisko "mandžuský Lawrence", podle zasvěcených byly jeho oborem především "ženy, bomby a balíky opia".
Už v březnu 1928 se Doihara stal hlavním poradcem čínského generála Čang Cuo-lina. Po atentátu na něho pak od poloviny léta 1931 jednal s jeho synem, generálem Čang Süe-liangem o odtržení Mandžuska od Číny.
Jako dalšího z galerie těch, kteří byli zaangažování v přípravách a bezprostředně se podíleli na "mandžuském incidentu", který začínal provokací v Mukdenu, je dle historie Seiširó Itagaki. Což byl vrstevník Doihary a Kandži Išiwary.
Seiširó Itagaki byl voják a specialista na zpravodajskou službu, také jeden z "jedenácti spolehlivých, který řídil akce přímo na místě. Historiografie jej označuje různými přídomky, z nichž ten nejznámější je "zápalná šňůra mandžuského incidentu. Z celé trojice (Doihara, Itagaki a Išiwara) jen Išiwara po válce unikl šibenici...!

"Zdá se, že císařovy představy se lišily v mnohém od koncepce i jeho nejbližších vojenských poradců. Ti se většinou úzce zaměřili na provedení útoku v Mandžusku a získání pozic v Číně. Většina vojáků chápala mandžuskou operaci jako předehru dalších akcí namířených nejen proti Číně, ale i proti SSSR. Hirohitovy úvahy byly zřejmě širšího zaměření, ve vzdálenějším výhledu se zabývaly i obsazením zemí jihozápadní Asie, které by japonskému průmyslu zajistily dostatečné zdroje surovin. Chápat Mandžusko jako konečný cíl - to je krátkozraké."

V "Mukdenském incidentu" vznikl při bezprostředních přípravách poslední úkol, kterým bylo najít nejvhodnějšího velitele, který by, jako velitel Kuantungské armády, řídil všechny akce. Nakonec padla volba na generálporučíka Šigerua Hondžóa (Generál Šigeru Hondžó, se stal od srpna 1931 velitelem Kuantungské armády (někde zde také nalézt Kvantungská, nebo též Kwantungská - dále budu používat Kuantungská armáda), 1933 byl hlavním pobočníkem císaře Hirohita, 1936 kvůli účasti synovce na vzpouře důstojníků musel rezignovat. Zde viz foto

Obrázek

generála Šigerua Hondžóa viz zde, pochází, jako od autorů, z: http://www.vojna.cz
viz zde: http://forum.valka.cz/topic/view/176197/Hondzo-Sigeru ).
V přípravách na zamýšlené akce se generál Šigeru Hondžó (bylo mu 55 let) jevil jako ideální muž, neboť měl nejen bohaté zkušenosti z posádkové služby. Hovořil též plynně čínsky, neboť se dlouhé roky stýkal se zavražděným maršálem Čang Cuo-linem. V jeho popisu si historici též poznamenávali,. že se podobal Čankajškovi, a když se prudce zhoršily čínsko-japonské vztahy, byl nucen si nechat narůst mohutnější knír, aby podobu nějak zakryl.
Ve stejné době pak Císař Hirohito jmenoval Dohiharu šéfem Úřadu zvláštních služeb v Mukdenu a tím mu byla podřízena prakticky celá japonská špionážní síť v Mandžusku.
Jako poslední a nejdůležitější personální změnou onoho období příprav se v historické literatuře vzpomíná - jmenování plukovníka Hidekiho Tódžóa (jednoho z jedenácti Spolehlivých) - nechvalně známého pozdějšího válečného premiéra Japonska - šéfem Organizačního oddělení a Mobilizační sekce generálního štábu pozemních sil.


O chaosu, který tehdy panoval na všech stranách ve vnitřním vývoji Číny, o chaosu, který přesně nahrával záměrům Japonců v roce 1931, na jaře, v létě a pak především, když nastal podzim - píše Prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc, český historik a diplomat ve své knize, Japonská válka 1931-1945 na str. 32, 33., viz dále také v Použité podklady, kde je např. podobné v: Tři vojevůdci. Heihačiró Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt., a stejné je též v - Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt., str. 80 až 108, Edwin P. Hoyt, rok vydání 1986., když následně cituji:

"Koalice severních militaristů (zde je myšlena koalice severních čínských militaristů v roce 1931 - má poznámka) vedená generály Jen Si-šanem a Feng Jü-singem vedla proti Čankajškovi a nankinské vládě jednu z nejkrvavějších ze série občanských válek. Mandžuský maršál Čang Süe-liang (nastoupivším po svém zavražděném otci Čang Cuo-linovi) by rád těžil z této situace, ale právě byl hospitalizován v Pekingu a pokoušel se zase jednou zbavit opiového návyku. Čankajšek se zabýval především organizováním akcí proti komunistům. Stručně řečeno, japonské přípravy probíhaly, aniž vyvolaly větší pozornost. Na čínské straně málokdo dbal zlověstných znamení, ale i západní diplomaté, obchodníci a novináři většinou podcenili situaci a možnost války vylučovali. Některé skutečnosti jsou opravdu těžko pochopitelné. Tak například 22. července (1931) hlásili cizí reportéři z Mandžuska, že Japonci rozestavili děla a vojáky podél všech tratí Jihomandžuské dráhy a Čankajšek se nezmohl ani na formální protest. Vrcholný ´kousek´ se pak zdařil Išiwarovi v Mukdenu. V samém centru města - tedy čínského města - dal vybudovat dvě betonová palebná postavení pro ohromná 240 mm děla, která kdysi Japonci ukořistili v dobytém Port Arthuru. První dělo mířilo na hlavní policejní kasárna, druhý kolos ohrožoval letiště vzdušných sil Čang Süe-linga. Ale to nejlepší nakonec - během celé stavby palebných postavení a instalace děl Japonci dokázali předstírat, že budují bazén."
Ještě v měsíci červenci roku 1931 přivezl Doihara do Tokia zcela detailní plán celého "mandžuského incidentu" (zde viz mapa

Obrázek

japonské agrese v letech 1931 až 1937. Z map volně přístupných na webech nakreslil pro Palbu Roz.)
. Od počátku měsíce srpna roku 1931 pak dostávaly všechny velké tokijské noviny mnoho tisíc dopisů ve kterých se jich jejich čtenáři ptali napřímo - "Kdy začne válka."
Poslední a jediný žijící "Genró" od restaurace Meidži, pocházející z rodu Fudžiwarů - prozatímní úřadující premiér Japonska - kníže Kinmoči Saiondži - se ještě v zákulisí snažil zabránit válce, nebo alespoň přimět Hirohita, aby schválil jen "omezenou akci".
Jak říkají historické a diplomatické archivy Japonska - Ještě 14. září (4 dny před počátkem Mukdenského incidentu) vysvětloval kníže Kinmoči Saiondži, generálu Minamimu, že armáda by měla "postupovat s rozvahou a opatrně". Den nato, tedy 15. září 1931, generál "Minami tlumočil Saiondžiho názor velitelským špičkám a není známo, zda se mu podařilo vysvětlit jak vraždit ´s rozvahou a opatrně´. Člověkem, který měl objasnit generálu Hondžóovi v Manžusku podstatu kompromisu byl ´nepřekonatelný kuplíř´generál Tatekawea. Pro něj, podle všeho bylo nejdůležitější přimět Hondžóa, aby onoho 18. září akci nezastavil a váháním nezmařil dlouho připravovaný plán."

Bezprostřední záminkou, která měla celý Mukdenský incident a nezbytný zásah Kuantungské armády zdůvodnit, posloužil incident, který byl staršího data. Archivy policejní pátrání vypovědělo, že v červnu 1931 byl při cestě ze západního Mandžuska do Mongolska zavražděn japonský kapitán Šintaró Nakamura. Kapitán Nakamura cestoval v civilu, údajně dokonce jako zemědělský odborník. Čínská strana tvrdila, že byl vlastně zadržen za převoz narkotik a při následném pokusu o útěk byl zastřelen. Mrtvolu japonského důstojníka Číňané spálili a celá záležitost pak vyšla na povrch až po dvou měsících. Na místa, kde se vše událo byly vyslány mise obou stran, které měly případ prozkoumat a objasnit.
Veškerou odpovědnost za celý případ pak formálně, dne 18. září 1931, převzali Číňané. Bylo však pozdě, neboť stejného večera a noci na 19. září, zaútočila postupně celá japonská válečná mašinérie v Mandžusku...!!!

Historický, politicko-ekonomický a částečně vojenský průběh Mukdenského incidentu.
Seznámili jsme se s jmény a mnohde i se základními charakteristikami hlavních plánovačů a vykonavatelů Mukdenského incidentu. Zajímavě vylíčil z historických archivů a diplomatických archivů, český historik a diplomat Prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc, stejné a podobné pak je v Použité podklady, zde pak v - Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt, rok vydání originálu 1986., jak prožívali den 18. záři 1931, oni hlavní aktéři Mukdenského incidentu? Podívejme se co by se člověk dozvěděl o jejich činnosti toho dne, kdyby je mohl tehdy sledovat. Začneme u velitele Kuantungské armády (generál Šigeru Hondžó) , armády která "akci" bezprostředně prováděla, cituji:

"Generálporučík Hondžó měl původně v plánu navštívit jedno z historických bojišť rusko-japonské války. Změnil však program a vydal se Pullmanovým vagonem (viz zde:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Pullman ) na šestihodinovou cestu Mandžuskem na jih do svého hlavního stanu v Port Arthuru. V téže době přejel Tatekawův vlak korejsko-mandžuskou hranici. Když zastavil k načerpání vody v Pen-si-chu, přistoupil Itagaki. V 19:05 hodin (Některé historické podklady zde uvádějí, že Tatekawa do Mukdenu přijel již ve 13:00 hodin) oba vystoupili na mukdenském nádraží, odkud je odvezl štábní vůz do přepychového resturantu. Plukovník Doihara už v Mukdenu byl. Akce mohla začít."


Použité podklady:

Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách, David Jordan a Andrew Wiest.
Bitva o Guadalcanal, Samuel B. Griffith II.
Boj o Filipíny, Miloš Hubáček.
Causa Dohihara, Josef Novotný.
Dějiny světa, Svazek X, za redakce: V. V.Kurasova (odpovědný redaktor), A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku, S. I. Roščin (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov.
Autorský kolektiv:
I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov.
Druhá světová válka den za dnem, Donald Sommerville.
Druhá světová válka, Martin Gilbert.
Duel v Pacifiku, Hrowe, H. Saunders.
Japonská válka 1931 - 1945, Aleš Skřivan.
Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt, rok vydání originálu 1986.
Krev slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války, Len Deighton.
Krvavá jatka I., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavá jatka II., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Midway, rozhodující bitva v Pacifiku, Micuo Fučida, Masatake Okumiya.
Pacifik v Plamenech, Miloš Hubáček.
Průvodce válkou v Pacifiku, Daniel Marston.
Speciální operace, William H. McRaven.
Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945, David M. Glanz.
Tři vojevůdci. Heihačiró Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt.
Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy, Miloš Hubáček.
Vítězství v Barmě, David Rooney.
Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, PROLOG Lubomír Vejřík, 1994.
Záhady 2. světové války, William B. Breuer.
Zlomená křídla samurajů, Robert C. Mikesh.

Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=128&t=8051
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Asie, Japonsko a Čína 1931 - 1945“