Stránka 1 z 1

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 4.

PříspěvekNapsal: 12/3/2018, 05:34
od michan
Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 4.
Japonský císař Mutsuhitó, "císař Meidži", vládl od roku 1868 do roku 1912. Dle dobového

Obrázek

obrazu, pro Palbu, v jeho starším věku (vládl od 15ti let) jej nakreslil Roz.
Při reformách v Japonsku, od roku 1868, si po celou dobu "Restaurace Meidži" udržovaly rozhodující vliv mocné klany z někdejších čtyř, již několikrát jmenovaných, jihozápadních knížectví - Sacumy, Čóšú, Hizenu a Tósy.
Dejme si ještě několik čísel a dat, která patří k reformám Meidži v konci 19. století.
Klanům knížectví Sacumy, Čóšú, Hizenu a Tósy se podařilo:

- Politicko-administrativní sjednocení Japonska dokončit do roku 1871, kdy byla zcela zlikvidována feudální léna a zřízeny prefektury.

- V roce 1872 byla zavedena všeobecná branná povinnost a byly zrušeny výsady samurajů.

- V letech 1872/73 byla provedena pozemková reforma, která však nedokázala vyřešit všechny problémy japonského venkova. I když byl odstraněn šlechtický monopol vlastnictví půdy, přinesla reforma výhody jen úzké vrstvě ekonomicky silných rolníků, kteří se stali oporou režimu na venkově.

Tehdy vznikající průmysl, který se těšil široké vládní podpoře (řekli jsme si, že císařští úředníci dávali a prodávali státní prostředky takřka zdarma). Systém tzv. ochranných opatření měl sloužit k povzbuzení rozvoje domácího průmyslu, když daňové břemeno bylo přesunuto na venkov, který do státní pokladny odváděl takřka 80 % veškerých daní. "Pauperizované masy (Pauperizace /z lat. pauper, chudý/ znamená v sociologii proces trvalého relativního nebo absolutního chudnutí společnosti nebo nějaké její části. Stav masové chudoby se někdy označuje jako pauperismus) pracovníků z venkova se staly zásobárnou levných pracovních sil pro průmysl.
Také buržoazie byla pevně připoutána k absolutistickému (a totalitnímu) režimu. Mimo nově zřizovaných podniků si udržely a rozšířily své pozice i staré firmy."
"Zaibacu" - nejmocnější japonské monopoly, příkladně Micui, Micubiši, Sumitomo, Furukava, či Jasuda - měly většinou velmi starou tradici, vždyť některé z nich vznikly již za šógunátu. Zcela na začátku byly některé z nich původně jen obchodní firmy, některé měly dokonce původně i lichvářský charakter a teprve koncem 19. století se změnily ve skutečné ekonomické kolosy působící na celém území Japonska a vlastně ovládly hospodářství země.
Již několikrát bylo řečeno, že prvotní charakter industrializace znamenal vlastně jen rozvoj textilního průmyslu. Prakticky až do 90. let 19. století tvořilo největší část exportu - 50 procent - surové hedvábí. Až právě koncem 90. let nastal rozvoj těžkého průmyslu. Nutno říci, že do té doby byla průmyslová výroba oceli a železa v Japonsku zcela nepatrná.
Právě v době vzniku reforem, po roce 1868, začala modernizace Japonska tak, že hlavními složkami dovozu byl dovoz strojů, strojního zařízení a průmyslových výrobků a surovin, později nafty. Je dobré si těchto posledních vět všimnout, neboť již při reformách se projevovala trvalá závislost na dovozu surovin, což jak mnozí, kteří se Japonskem zabývají ví, ovlivňovalo expanzivní tendence zahraniční politiky Japonska.

Tempo modernizace Japonska se začalo postupně zrychlovat.
- Již v roce 1868 vznikl moderní poštovní systém.
- V roce 1869 byla zavedena do provozu telegrafní linka.
- V roce 1870 byla zahájena pravidelná lodní doprava mezi Tokiem a Osakou.
- Od roku 1872 začala fungovat první železniční trať, když na konci 19. století měřila již železniční síť takřka 5 000 km.
- Na počátku reforem začaly vznikat společnosti pro námořní dopravu. Během 25. let se tonáž obchodního loďstva zvedla 20x (1885 - 59 000 tun; 1907 - 1 115 000 tun).
- Již v roce 1868 byla stanovena směnná hodnota jenu.
- Od roku 1872 se začaly projevovat snahy reformovat bankovní systém podle amerického vzoru, které vyústily v založení - ústřední japonské banky v roce 1882 (a Jokohamská banka v roce 1887).

Nutno říci, že všechny tyto modernizace hospodářství a správní reformy vyvolaly silnou nespokojenost jedné ze základních vrstev oné staré struktury - samurajů. I když se jedna část samurajů významně podílela na akcích proti šógunátu, stejně bylo těžké začlenit masy samurajů do nového systému. "Samurajové se cítili poškozeni zrušením svých výsad i zavedením všeobecné branné povinnosti. Znepokojil je i vládní návrh z roku 1883 - místo dosavadních pravidelně vyplácených penzí, měli dostat jen jednorázové odstupné. Ačkoli nově se formující obranné ozbrojené síly (Národní armáda Japonska na základě branné povinnosti - má poznámka), stejně jako například policejní sbory poskytly zabezpečení mnoha bývalým samurajům, ti jako celek považovali své životní zájmy za ohrožené."
Samurajové také stále častěji vyjadřovali svou nespokojenost se "slabou" zahraniční politikou vlády Japonska. Bojechtivost bývalých samurajů neuspokojila ani výprava na ostrov Tchaj-wan v roce 1874. Zde viz mapu

Obrázek

výbojů Japonska od roku 1874 do roku 1939. Území byla získávána jednáním, smlouvami i válkou. Mapa je volně přístupná na několika webech.
Nespokojenost mezi samuraji pak ještě vyústila do několika ozbrojených akcí, z nichž největší bylo povstání v Sacumě v roce 1877.
Vznikající ekonomickou modernizaci při reformách doprovázely již od začátku základní změny ve vnitropolitické struktuře. Již na začátku roku 1870 probíhala v Japonsku diskuze o zavedení ústavy. Vláda totiž tehdy při začátku reforem, nejprve velmi tvrdě potlačovala tzv. Hnutí za svobodu a demokratická práva (džijú minken undó), které požadovalo zřízení konstitučního režimu. Již v 80. letech 19. století vznikly první strany politického typu, které však nadále udržovaly spojení se starými japonskými klany. Strany nového typu nebyly původně strany, jak je známe, ani mocenská seskupení a neměly ani podporu veřejnosti. Jejich počáteční činnost vlastně vyvíjeli jen jednotlivci. První kroky k cestě k ústavnímu režimu začaly být podnikány až v roce 1870, kdy byl právě jednotlivec Hirobumi Itó vyslán do USA a Evropy, kde měl nastudovat ústavy jednotlivých států. A až v roce 1881 byl vydán císařský dekret, který sliboval zavedení ústavy do deseti let. Hirobumi Itó pak se svými spolupracovníky, v období od roku 1884 do roku 1886 japonskou ústavu - dle pruského vzoru. Bylo již řečeno, že právě ústava Pruska se zdála Japoncům ústavou správnou. Hodící se pro Japonsko. A ostatní ústavy světa byly příliš liberální - demokratické.
V Japonsku byla ústava vyhlášena dne 11. února 1889.
Samotná ústava Japonska byla chápána v celém Japonsku spíše jako čin benevolentního panovníka, než jako splnění požadavků národa. Podle japonské ústavy byl císař "posvátnou a nedotknutelnou osobou".
Pravomoci císaře dle ústavy byly neobyčejně široké:

- Svolával a rozpouštěl parlament.
- Schvaloval a vyhlašoval zákony.
- Jmenoval a odvolával všechny vysoké civilní i vojenské hodnostáře.
- Byl vrchním velitelem ozbrojených sil.
- Vyhlašoval válku.
- Uzavíral mír.
- Schvaloval mezinárodní smlouvy.
- Jen císaři byl odpovědný ministerský předseda.


Dvoukomorový japonský parlament se poprvé sešel v roce 1890 (viz zde dobový obrázek

Obrázek

parlamentu "restaurace Meidži" - Obrázky jsou volně přístupné na několika webech.
Členy Horní komory vždy jmenoval císař. Poslanci Dolní komory parlamentu byli pak voleni na základě velmi vysokého volebního censu (Volební census viz zde:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Volebn%C3%AD_cenzus
).
- volební právo v Japonsku mělo v počátcích parlamentu jen 1% obyvatelstva.

Od počátku "Restaurace Meidži", od roku 1868 měla v japonské politice zcela výjimečné a jedinečné postavení Národní armáda Japonska vzniklá na základě branné povinnosti.
Samotný Generální štáb pozemních sil, který byl zřízen v roce 1878, byl vyňat z pravomoci ministerstva války a podléhal přímo samotnému japonskému císaři. Stejným způsobem pak přímo císaři podléhalo i japonské válečné námořnictvo.
Samotní ministři války a válečného námořnictva měli ve vládním kabinetu zcela privilegované postavení.
Totiž jen ministr války, ministr námořnictva a pak již jen premiér vlády japonského císařství, se mohli obracet přímo na císaře...!
Demise kteréhokoliv z těchto tří prominentů (samozřejmě i jednotlivě) pak ihned vedla k odstoupení celé japonské vlády.
V japonské politické hierarchii pak mohly ozbrojené síly kdykoliv vyvinout tlak na celou státní politickou scénu.
Většinovou část japonského důstojnického sboru, ale i vysokého úřednictva (státní byrokracie Japonska) tvořily samurajové z nejmocnějších bývalých (opozičních) knížectví Sacuma (válečné námořnictvo) a knížectví Čóšú (pozemní síly).
Jak říkají japonské historické prameny - "Prakticky až do roku 1898 byli i premiérové jmenováni z příslušníků těchto klanů."

Zásadní a zcela rozhodující slovo při sestavování jakékoliv, řádné i přechodné, japonské vlády, měla státní byrokracie a pak především tzv. "Genró".
"Genró" - ("Genró" - v českém překladu - "Stařešina") byl titul, který uděloval císař jen několika málo osobnostem. Těmi osobnostmi byly vždy předáci vojensko-byrokratických klik, kteří taktéž pocházeli z někdejších opozičních knížectví Sacuma a Čošú, jejichž členové samurajů se podíleli především na instalaci "Restaurace Meidži". Paradoxem je že jen poslední "Genró" však pocházel z dvorské šlechty...!
"Genró" pak v japonské politice byla skupina politiků, kteří působili jako nejbližší poradci při všech rozhodnutích zásadní důležitosti.
Byli to právě "Genró", kteří zcela zásadně ovlivňovali japonskou politiku, a to po celá desetiletí po Restauraci Meidži.
Pozice "Genró" byla zcela výjimečná, formálně však nenesli vůbec žádnou odpovědnost za jakoukoliv svou radu, či rozhodnutí...!!!

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 4.

PříspěvekNapsal: 12/3/2018, 05:43
od michan
Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 5.

Jak již bylo v předchozích popisech též řečeno, od poloviny 90. let 19. století se neobyčejně zrychlilo tempo celého rozvoje japonského hospodářství a to ve všech sférách (přispěla k tomu i japonsko-čínská válka, o které bude blíže a podrobněji hovořeno v kapitole - 3) Bitva u řeky Jalu 1894, Port Artur 1904, bitva u Cušimy 1905, Korea 1910, které bude uvádět pan kolega Jarl. Já jen budu popisovat dál politicko-ekonomické dění v Japonsku do Mukdenského incidentu, včetně, a do vzniku tzv. - Stát Mandžukuo 1932, a poté ještě do roku 1936. U některých již napsaných článků na Palbě bude dán vždy odkaz. Později pak budu pokračovat až do 7. prosince 1941 a pak dále až do září 1945, když bude průběžně řečeno kdo co bude ještě zpracovávat a zde publikovat...).

Zvláště patrné bylo zrychlení tempa rozvoje v Japonsku, od poloviny 90. let 19. století, a to především u vzrůstu těžkého průmyslu. K neobyčejně rychlému růstu přispěla i rusko-japonská válka, kdy vzrostl, od japonsko-čínské války do 1. světové války, objem hutní výroby Japonska 10x.
V období od roku 1903 do roku 1913, čili do Velké války, se akciový kapitál japonských průmyslových společností ztrojnásobil. 38% veškerého japonského průmyslu bylo v rukou monopolních sdružení. Zrychlující se rozvoj těžkého průmyslu následně vyvolával zvýšenou spotřebu surovin, což vedlo ke stále se zvyšujícím tendencím expanzívní japonské zahraniční politice. Japonsko nutně potřebovalo další a další suroviny...!!!

Na politické scéně tehdy soupeřily dva příslušníci stejného klanu z Čóšu - Hirobumi Itó (který s pomocí svých spolupracovníku sepsal první japonskou ústavu podle vzoru Pruska) a Aritomo Jamagata.
Jamagata a Itó měli v otázkách vnitřní i zahraniční politiky zcela rozdílná stanoviska.
Generál (později maršál) Aritomo Jamagata, budovatel moderní japonské armády, někdejší samuraj - podporoval ideu urychlené expanze na kontinent. Expanze, která měla směřovat především do Koreje, a to i za cenu, že se bude muset Japonsko střetnout s Čínou a Ruskem.
Jeho oponent Hirobumi Itó (zde viz dobový obrázek

Obrázek

Hirobima Itó, obrázek je volně přístupný na několika webech) myšlenku anexe do Koreje zavrhoval a ve vnitřní politice byl zastánce postupné liberalizace (Hirobimu Itó byl v roce 1901 zavražděn).
Navíc byl Jamagata (zde viz dobový obrázek

Obrázek

maršála Aritomo Jamagata, obrázek je volně přístupný na několika webech) i ve vnitřní politice stoupencem politiky "tvrdé ruky". Itóův umírněný kurz politiky, který měl směřovat k demokracii, ztrácel postupně půdu a na přelomu století se jednoznačně prosazoval Jamagatův expanzionistický směr.
V době od roku 1898 byly všechny japonské vlády sestavovány za účasti předáků všech politických stran. Nejdůležitější úlohu však tehdy hrály Konstituční strana (Kenseitó), založená roku 1898 Ókumou a Itagakim (strana Kenseitó vznikla v červnu 1898 sloučením Liberální a Pokrokové strany) a Sdružení politických přátel (Seijúkaj) zformované roku 1900 Itóem. Právě Seijúkaj se stala v Japonsku oporou vlády v parlamentě a její předáci Saiondži a Kacura se od roku 1901 po celých 12 let střídali v čele vládních kabinetů.

Během 90. let se začalo Japonsko vymaňovat ze systému nerovnoprávních smluv, které zemi vnutily v druhé polovině 19. století západní velmoci. Přispěly k tomu především vítězné války. Budu o nich hovořit v krátkých větách a budu říkat jaký význam války měly pro Japonsko. Dávám sem proto nyní všechny války od té první války s Čínou v letech 1894/95 v odkazech jak je páni kolegové dali na Palbu. U každé bitvy je vždy napsán kolega, který články sestavil, když celkově však budou ještě v bodu 3) a 4), které sem bude dávat kolega Jarl. Bitvy budou mít u sebe vždy odkaz tak, aby si je čtenář mohl nahledat a celé přečíst. Já pak budu pokračovat ekonomickým a politickým významem. Nyní tedy všechny války až do mugdenského konfliktu:



Japonsko a výboje od 1894 do 1932. Palba a odkazy na články.

Čínsko-japonský konflikt:

Námořní bitva na řece Jalu (Yalu) 1894. - Kacermiroslav
:
viewtopic.php?f=284&t=2628

První bitva čínsko-japonské války 1894. - Jarl:
viewtopic.php?f=284&t=6900


Válka s Ruskem:

Příčiny vzniku Rusko-Japonské války. Kacermiroslav
:
viewtopic.php?f=284&t=3033

Organizace a Dislokace Japonské kombinované flotily
dne 5.února 1904. Jarl
:
viewtopic.php?f=284&t=4137

Námořní střetnutí u Čemulpchu
9.února 1904
Rusko-Japonská válka. Kacermiroslav
:
viewtopic.php?f=284&t=3039

První boj hlavních námořních sil v rusko-japonské válce únor 1904. Jarl:
viewtopic.php?f=284&t=3496

Námořní boje před Port Arthurem. Kacermiroslav
Rusko-Japonská válka
10. března 1904
:
viewtopic.php?f=284&t=3483

Bitva u Ulsanu 1904. Jarl :
viewtopic.php?f=284&t=4281

Bitva na Žlutém moři 1904 (srpen 1904). Jarl:
viewtopic.php?f=284&t=4159

Útok na Port Artur 9. únor 1904. Kacermiroslav:
Útok na Port Arthur
8. - 9.února 1904
Rusko-Japonská válka
:
viewtopic.php?f=284&t=3034

RUSKO-JAPONSKÁ válka 1904-1905. Jelínek Milan:
viewtopic.php?f=284&t=4619

Vladivostocký oddíl v letech 1904 až 1905 (1). Jarl:
viewtopic.php?f=284&t=4326

Vladivostocký oddíl v letech 1904 až 1905 (2). Jarl
:
viewtopic.php?f=284&t=4440

Vladivostocký oddíl v letech 1904 až 1905 (3). Jarl:
viewtopic.php?f=284&t=4555

Rusko-japonská válka:Víme kdo byl skutečný vítěz této války? Jarl:
viewtopic.php?f=284&t=4144

Bitva u Cušimy, aneb novodobý Trafalgar
Bitva u Cušimy byla svedena dne 27. května 1905. Jarl
:
viewtopic.php?f=284&t=3686

Heihačiró Tógó-Nelson východu. Jarl:
viewtopic.php?f=289&t=3527

Japonsko v 1. světové válce 1914-1918. Rase:
viewtopic.php?f=93&t=7836

Mukdenský incident 1931. Kacermiroslav:
viewtopic.php?f=129&t=2621

Mimo zde uvedených bitev a konfliktů se japonské vojenské oddíly podílely i na potlačování tzv. "Boxerského povstání v Číně (1899 - 1901)".
Důležitým okamžikem pro Japonsko byl dne 30. ledna 1902 podpis smlouvy s Velkou Británií, který znamenal definitivní přijetí mezi velmoci a zároveň působil jako silná podpora ambic mocenských špiček.
Neobyčejně velkou váhu pro vzrůst japonského vlivu ve světě pak měla samozřejmě vítězná válka s Ruskem 1904 - 1905, která ve svém důsledku znamenala vzrůst jeho pozic v Koreji, které pak Japonsko anektovalo zcela v roce 1910. Zároveň získalo i jižní Mandžusko. Mohlo tak podepsat s Velkou Británií novou smlouvu (1905, 1911) a carským Ruskem (1910, 1912). Čímž se neobyčejným způsobem posílilo postavení Tokia. Proto pak Velká válka v letech 1914 - 1918 zastihla Japonsko poměrně dobře připravené k dalším výbojům.

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 4.

PříspěvekNapsal: 12/3/2018, 05:47
od michan
Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 6.

Velká válka, nebo také 1. světová válka, pak připoutala hlavní zájmy všech světových velmocí převážně k Evropě, čímž byl uvolněn prostor k japonským aktivitám na Dálném východě a především však v Číně. V prvé dekádě poválečného údobí, po Velké válce, se však Japonsko muselo znovu vyrovnávat s "návratem" velmocenského zájmu na Dálný východ a do Tichomoří. Současně však bylo konfrontováno se složitým a bouřlivým vývojem v Číně. Na prahu 30. let 20. století pak ostrovní říše definitivně nastoupila cestu k prosazování svých mocenských a politických cílů silou, když prakticky od roku 1931 začala její první fáze agrese v Číně.

Ještě se však vraťme k roku 1894, kdy v poledne 17. září 1894 porazily japonské válečné lodě v ústí řeky Jalu, na hranicích Koreje a Číny, válečné lodě Číňanů v námořní bitvě. Právě bitva u řeky Jalu, byla bitva, která zcela udivila tehdejší západní svět a USA. Navíc následovalo stejně impozantní vítězství i na souši.
Historik Len Deighton ve své knize - Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války - uvádí na str. 506, k řečenému konfliktu a údivu světa pozoruhodné věty, cituji:

"Až do této chvíle považovaly západní velmoci Japonce za tichou rasu, vyrábějící hezký porcelán (zde viz fotografii

Obrázek

japonské vázy z období restaurace Meidži. Fotografie je volně přístupná na několika webech)
, figurky ze slonoviny a levné hračky. Bylo těžké ztotožnit tento zdvořilý a barvitý národ s oněmi vojáky, kteří jsou oblečeni a vyzbrojeni jako Evropané a kolonizují Asii stejně panským způsobem, jakým evropské mocnosti získali svá obrovská zámořská impéria (zde viz

Obrázek

japonskou pěchotu v obraně proti útoku čínské armády, v době čínsko-japonské 1894. Dobový obrázek je volně přístupný na několika webech). Poražení Číňané postoupili Japoncům právo protektorátu nad Koreou a vzdali se v jejich prospěch části Mandžuska nazývané Kvantungský poloostrov. Avšak dříve, než mohla smlouva nabýt platnosti, vstoupilo do hry Rusko, podporované Francií a Německem, a nátlakem si vynutilo revizi smlouvy, čímž připravilo Japonsko o kořist.
Evropané, podobně jako Američané, nevěděli jak mají reagovat na nové rozložení sil v Tichomoří. Přes noc se Japonci stali ze směšných tenorů v Gilbertově a Sullivanově Mikadu (opera) tím, co německý císař nazval 'Žluté nebezpečí'. Británie odmítla podílet se na nátlaku, který byl vyvíjen na vítězné Japonce, avšak podpora, které se dostalo Rusku, Japonce jasně varovala, že jestliže si budou i nadále hrát na západní velmoc, budou rozdrceni.
Japonci se výhrůžkám podrobili, byli však nesnesitelně pokořeni. Císař vyzval národ, aby 'snášel neúnosné'. Přestože si mohli podržet některé zisky, potupa nebyla zapomenuta a stala se ještě bolestnější, když o něco později přinutili Rusové Číňany, aby jim postoupili právo postavit železnici přes Mandžusko a pronajali jim Port Arthur, tedy přesně ty koncese, které chtěli Japonci. Tento moment znamenal zlom v japonských dějinách a ve všech vrstvách obyvatelstva zavládl názor, že jediným způsobem, jak obnovit čest císaře, je užít zbraní. Početní stav armády byl zdvojnásoben a v roce 1896 byl zahájen námořní program výstavby 43 nových válečných lodí od torpédoborců po bitevní lodě."

K úplnému konci 19. století se směrem do Tichého oceánu vydalo i válečné loďstvo USA a zmocnilo se Havajských ostrovů a ostrovu Guam. Zaútočily i na Filipíny, kde v zuřivém boji padlo 20 000 Filipínců a 4 000 Američanů. USA Filipíny dobyly a obsadily a poté, jak říká také historik Len Deighton, cituji:

"Dobře zvolené nášlapné kameny přivedly Strýčka Sama až k břehům Asie a jeho nárokům na Tichý oceán mnozí tleskali. Rudyard Kipling (tedy i Brit - Rudyard Kipling - https://cs.wikipedia.org/wiki/Rudyard_Kipling
) pobízel Ameriku, aby kolonizovala dobytá území."
A protože byl básník dokonce na téma složil báseň, kde dobývání ostrovů měla být pro Američany vlastně oběť, cituji část uvedenou v překladu:

"Vezměte na sebe zátěž bílého muže,
Vyšlete nejlepší svého rodu,
Jděte, vyžeňte syny do exilu
Sloužit potřebám vašich zajatců...."


"V době útoků USA určitě nebyli spokojeni Japonci a brutální kolonizaci Američanů považovali za vpád" do "jejich sfér vlivu." Ve stejné době konce 19. století a v prvních rocích 20. století však Japonsko naplno budovalo své ozbrojené síly všeho druhu (válečné loďstvo i pozemní síly) a i jim se podařilo získat nová území, jako např. ostrov Formosu (Tchajwan) před čínským pobřežím.
Jak je i patrné z válečných konfliktů řazených dle letopočtů v Č 5, které na Palbu zaslali kolegové (zvláště Jarl a Kacermiroslav), v roce 1904 vrcholili přípravy Japonska na střet s carským Ruskem. Mimo získání nových možností se jednalo i o odvetu za pokoření v roce 1894/95, což bylo v té době, proti ohromnému Rusku, považováno za odvážné až hazardní.
Většina obyvatelstva světa měla, v dané době o které je řeč, ještě stále v paměti jak dopadl císař Napoleon, když napadl ruského imperátora v jeho ohromné zemi...
Japonci si však kladli v roce 1904 za cíl získat území, které získali Rusové po válce 1894,95 od Číny, území, která, dle nich, vlastně měla právoplatně patřit jim. A jak napsal britský historik Len Deighton, cituji:

" V temnotě jedné únorové noci (z 8. na 9. února - má poznámka) 1904 zaútočily japonské torpédovky na ruské Tichomořské loďstvo kotvící před Port Arthurem (viz v Č 5 - má poznámka). Dvě ruské bitevní lodě a jeden křižník byly poškozeny, aniž by útočníci utrpěli jakékoli ztráty, a ruské lodi se stáhly do Port Arthuru. Teprve potom vyhlásili Japonci válku a přes takto zajištěný oceán vyslali své expediční síly k obléhání Port Arthuru. Měsíce trvající boj ukázal těm, kdo byli schopni to vidět, jak bude vypadat 1. světová válka. V hromadných útocích kosily ruské kulomety japonskou pěchotu. Byly zde zákopy, ostnatý drát i kulomety, které pak na tak dlouho svázaly západní frontu v Evropě. Sapéři (ženisté) odpalovali miny pod opevněním a ve snaze pomoci útoku nabídli Japonci třem ruským důstojníkům 65 miliónů dolarů za dodání podrobností o minových polích a pevnostech (zde je pak poznámka - Když se oni tři Rusové pokusili po válce úplatek inkasovat, potkala je za záhadných okolností smrt. Viz Bergamini, Japan´s Imperial Conspiracy. Zdá se nejisté zda útočící japonská armáda něco získala prozrazením plánů obrany.). Počátkem prosince (1904) mohl japonský velitel, který viděl umírat dva vlastní syny v předchozích ztečích, pozorovat, jak při třetí zteči dosáhli jeho vojáci vrcholu a vztyčují japonskou vlajku. Na Nový rok 1905 vzdal ruský velitel město Port Arthur, do kterého Rusové ustoupili."

To však ani zdaleka ještě nebyl konec rusko-japonské války. Byl zde ještě zarputilý ruský car, který si, spolu se svým gen. štábem "epizodu" u Port Arthuru nepřipouštěl jako žádnou porážku a "zoufale" vyhnal své Baltské loďstvo do Tichého oceánu. Ruské Baltské loďstvo tak za sedm měsíců obeplulo celou Evropu, Afriku, a Indii, aby se pak v Pacifiku střetlo s japonským válečným loďstvem a porážku tak dokonalo takřka "úplně".
Již totiž na počátku střetnutí, které pak vešlo do dějin jako "Bitva u Cušimy", se podařilo talentovanému a již zkušenému japonskému veliteli, kterým byl admirál Tógó (viz též další větší podrobnosti u Č 5, kde jsou odkazy nejen na Bitvu u Cušimy, ale i na životopis admirála Tóga), použít moderní námořní taktiku - "Příčka na T". Japonské bitevní a i ostatní válečné lodě mohly použít palbu svých bočních děl na v řadě plující ruské válečné loďstvo "zdrchané" sedmiměsíční plavbou okolo takřka půlky světa.
Jak napsal zkušený britský historik Len Deighton, i dle historiografie Britské Královské Admirality, věty u Bitvy u Cušimy, cituji:

"Tógo, který byl vycvičen ve Velké Británii, převzal Nelsonův slavný signál a obrátil se na své muže s výzvou: ´Osud císařství záleží na této bitvě. Ať každý muž udělá to nejlepší.´
Během hodiny a něco byla ruská vlajková loď rozstřílena a lepší japonská dělostřelba rozhodla o výsledku bitvy. Koncem dne bylo ruské loďstvo prakticky zničeno a bitva u Cušimy vešla do dějin jako jedno z nejrozhodnějších námořních střetnutí. Místo bitvy, průliv mezi Koreou a Japonskem, vybral sám admirál Tógó, protože věřil, že duše těch, kteří zde padli před sedmi stoletími v obraně Japonska před Kublaj-chánem, mu přijdou na pomoc."
(Což je narážka, vzpomínka, na ´božský vítr´- Kamikaze - kdy loďstvo mongolského chána Kublaje, chtělo ve 13. století dobýt a obsadit japonské ostrovy, ale "božský vítr" - Kamikaze - Tajfun - velkou část loďstva zničil a zbytek rozehnal na všechny strany oceánu. Japonci pak v posledním roce války od 1944 začali používat slovo Kamikaze, jako sebevražedné útoky letectva proti válečnému loďstvu US Navy...! Viz zde něco víc z Wikipedie:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Kamikaze
).

Intriky, atentáty, vzpoury a puče teprve přijdou v dalších článcích.


Použité podklady:

Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách, David Jordan a Andrew Wiest.
Bitva o Guadalcanal, Samuel B. Griffith II.
Boj o Filipíny, Miloš Hubáček.
Causa Dohihara, Josef Novotný.
Dějiny světa, Svazek X, za redakce: V. V.Kurasova (odpovědný redaktor), A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku, S. I. Roščin (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov.
Autorský kolektiv:
I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov.
Druhá světová válka den za dnem, Donald Sommerville.
Druhá světová válka, Martin Gilbert.
Duel v Pacifiku, Hrowe, H. Saunders.
Japonská válka 1931 - 1945, Aleš Skřivan
Krev slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války, Len Deighton.
Krvavá jatka I., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavá jatka II., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Midway, rozhodující bitva v Pacifiku, Micuo Fučida, Masatake Okumiya.
Pacifik v Plamenech, Miloš Hubáček.
Průvodce válkou v Pacifiku, Daniel Marston.
Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945, David M. Glanz.
Speciální operace, William H. McRaven.
Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy, Miloš Hubáček.
Vítězství v Barmě, David Rooney.
Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, PROLOG Lubomír Vejřík, 1994.
Záhady 2. světové války, William B. Breuer.
Zlomená křídla samurajů, Robert C. Mikesh.

Případné dotazy a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:


viewtopic.php?f=128&t=8051