Stránka 1 z 1

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 1.

PříspěvekNapsal: 5/3/2018, 05:36
od michan
Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 1.

Císař Meidži 1868-1912 (jeho dobový obraz).

Obrázek

První císař "restaurace Meidži" (původním jménem Mutsuhitó), vysvětlení viz postupně další texty (v článku Č 3). Snímky jsou volně přístupné na několika webech.

1) Úvod a vzdálená historie císařství Japonska (1. tisíciletí před rokem 1592 až do 1852).
Jako suchozemcům ve střední Evropě, třeba i znalým "nějáké" historie druhé světové války, a třeba i znajícím válku na evropském kontinentě, přece jenom tak trochu "utíká", na Palbě, stejná válka, ve stejné době, dokonce vzniklá dříve než v Evropě, válka v Asii, válka v Pacifiku.
Né, že bychom nevěděli zcela, to by nebylo fér něco takového tvrdit. Víme mnohé, kdo chce vědět. Víme ale spíše tak nějak dílče, tak trochu po bitvách, letadlech, lodích, zbraních pro pozemní boj - tancích a ručních zbraních - a třeba i námořní bitvy - a nějak nám chybí trochu pohled na celek. Zároveň se v dílčích až jednotlivých bitvách a bitvičkách a zbraních Asie a Pacifiku ztrácí celkový obraz válečného úsilí, které musela od začátku 2. světové války vyvinout až později vzniklá koalice, USA, VB, SSSR, Francie, Austrálie i Holandsko a další státy angažované v Asii, vlastně až do září 1945.
Pojďme a zkusme vše tak trochu pro Palbu napravit. Chtěli bychom, alespoň z velké části, vše napravit. Nově a od začátku celého konfliktu, chtějí vše popisovat - michan, Jarl, RAYTHEON, Zemakt a Roz., ale zároveň s odkazy - použít přitom práci těch Palbáků, kteří již dílčími bitvami, bitvičkami, zbraněmi a i shrnutím dat a smluv, pro Palbu roky dávali články. Jedná se o kolegy Jarl, dále pak - Nelson, Lord, YAMATO, Scrat, Micuhide Akechi, Kacermiroslav, Pátrač, Rase, Sa 58, Reisen, Hans S, Fatale, Vodouch. Nově něco od Dzina a Mirek 58.
A jestli jsem někoho a něco přehlédl omlouvám se.


Každému kdo se zajímá o válku v Pacifiku, Tichém oceánu, a o válku na asijské pevnině, válku v tamějších mořích a oceánech a i řečené pevnině a ostrovních státech i ostrovech, vytane hned na mysli Japonsko.
Není ale vždy ihned každému jasné proč Japonsko? Proč začalo být Japonsko agresivní, proč vystoupilo ze SN (SN - Společnost národů, později OSN) a přidalo se k spolku OSA (Německo, Itálie, Japonsko a jejich satelite...)?
Největší agresor tehdejší doby v daném prostoru, císařství Japonska, které chtělo nahradit vlastně jen prvotní objevitele a pozdější kolonizátory (VB, Francie, Německo, carské Rusko, Portugalsko, Španělsko, Holandsko, později i nově vzniklé USA).
A právě bližší seznámení se s trochu vzdálenější historií císařství Japonska až do tzv. "Mukdenského incidentu v září 1931", bude vlastně počátkem tzv. 1) Úvod a vzdálená historie císařství Japonska.
Zde si vysvětlíme i některé základní pojmy jako Bušido, Banzai, Samurajská čest a další pojmy, stejně jako výchovu, ale i důvody oné slepé poslušnosti poddaných císaři, která mnohé Japonce, vojáky, dovedla ke Kamikaze (kamikaze
- https://cs.wikipedia.org/wiki/Kamikaze ) a civilní obyvatelstvo ke skokům ze skály, jako například na Saipanu. V takto řečeném Úvodu bude řečena i Osnova, kterou se bude časová osa historického pojednání řídit.

Osnova:

1) Úvod a vzdálená historie císařství Japonska (1. tisíciletí přes roky1592 až 1852).
2) "Restaurace Meidži", novověk, velká modernizace Japonska od roku 1868 a výboje do roku 1936.
3) Bitva u řeky Jalu 1894, Port Artur 1904, bitva u Cušimy 1905, Korea 1910.
4) Velká válka, "Mukdenský incident" 1931. Stát Mandžukuo 1932.
5) Období Japonska od roku 1936, vnitřní boje, tlak na Čínu se zvyšoval. Pakt proti Kominterně 25. listopadu 1936, Berlín.
6) Vzpoura mladých důstojníků 1936, období do Šanghaje, letectvo a loďstvo.
7) Šanghaj 1937, oficiálně neoficiální počátek ww2. Masakr v Nankingu.
8) Postoje velmocí, japonské cíle, jezero Chasan.
9) Vznik tzv. "Nový řád", Nová struktura, jednání s Německem.
10) Chalkin-gol a pád Hiranumovy vlády.
11) Roky 1940 až podzim 1941, pád Francie a Nizozemí, odraz evropské války v Asii.
12) Přechodně vládnoucí kabinety Japonska.
13) Zmrazení japonských aktiv. Důležitá memoranda 2.6. 1941 a 4. 11. 1941 (str. 206, 207 a 227, 228).
14) Dny před Pearl Harbour. Spojení, radary, špionáž a luštění kódů (1941 až 1945).
15) Pearl Harbour 7. prosince 1941, vše okolo.
16) Japonsko směr útoku ostrov Wake, Honkong, Malajsie, Singapur, Barma, Filipíny.
17) Útoky na Nizozemskou Východní Indii. Východoasijská sféra společné prosperity, vznik její podstaty.
18) Nálet plukovníka Doolittla, Bitva v Korálovém moři.
19) Karta se obrací - Midway a vše okolo (rok 1942).
20) Plánování a provedení operace WATCHTOWER (Guadalcanal).
21) Noční bitva u ostrova Savo, vylodění USA na Guadalcanalu.
22) Zastavení pronikání Japonců na jihu a jejich ústup z Guadalcanalu.
23) Kampaň na Nové Guineji, smrt Jamamota 1943, Východoasijská sféra společné prosperity.
24) Začala agonie Japonska, konec roku,1943, počátek 1944, "Skok z ostrova na ostrov."
25) Gilbertovy ostrovy, listopad 1943, Tarawa, směr Saipan 1944. Lov krocanů u Marian.
26) Barma, Čínský útok v severní Barmě.
27) Filipíny, Největší námořní bitva v dějinách, pád Leyte, a Luzon.
28) Hoří Tokio, Iwodžima, Okinawa. Poslední akce japonského spojeného loďstva.
29) Příprava atomového výbuchu. Hirošima, Nagasaki svržení atomových bomb.
30) Vstup SSSR do války, jeho boje a postup do jižní Asie, obsazení Kuril.
31) Hovoří císař, kapitulace Japonska.
32) Účtování s Japonskem.



Vzdálená historie císařství Japonska (1. tisíciletí před rokem 1592 až do 1852).
Asie, jako světadíl, byla postupně objevována až na počátku druhého tisíciletí našeho letopočtu. Podobně jako o Číně, neměla západní civilizace mnoho staletí zprávy i o ostrovech, na kterých leží Japonsko. Jako příklad je někdy v historických pojednáních uváděno, že i v druhém tisíciletí se odhady o rozloze japonských ostrovů značně rozcházely - "od několika desítek tisíc až po tři čtvrtiny miliónů kilometrů čtverečních".
Ale i další nepřesné údaje byly prezentovány v západní civilizaci mnoho desítek až stovek let. Konkrétně se jednalo i o výkyvy údajů o obyvatelstvu, od patnácti do padesát miliónu lidí.
Upřesnění údajů říkalo, že v roce 1880 byl počet obyvatel Japonska 36,6 miliónu lidí, aby pak v roce 1925 se počet téměř zdvojnásobil na 60 miliónu lidí /o těchto 60 miliónu lidí v roce 1925 se zasloužila i ohromná industrializace, ještě v roce 1868 zaostalé agrární země. Vše bude ještě blíže rozepsáno u "restaurace Meidži", když i "restaurace Meidži" bude blíže popsána
/ (stejná historická fakta a data vycházejí z údajů uvedených v - Japonská válka 1931 - 1945, Aleš Skřivan a Krvavá jatka I., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava a další viz Použité podklady.).
Konkrétnější historické údaje o popisované ostrovní říši pak hovoří ve svých zápisech i o tom, že koncem 12. století (někde se hovoří , že ještě mnohem dříve před koncem 12. století), přesněji mezi rokem 1192 až 1200 vznikl "Šógunát", vojenská diktatura, kde Šógun (japonský vojevůdce), byl titul pro vrchního velitele armády. Šógunové v období od 1192 do 1867 prakticky ovládali celé Japonsko. Ve stejném období byla moc japonského císaře pouze "symbolická a reprezentační". Prvním víceméně známým Šógunem se stal Šógun

Obrázek

Iejasu z rodu Tokugawa. Členové rodu Tokugawa pak řídili osudy ostrovní říše po dobu více než 250 let. A byla to právě doba "tokugawské éry", kdy se Japonsko takřka hermeticky uzavřelo k okolnímu světu:
- V roce 1614 byl vydán výnos, který zakazoval šíření křesťanství.
- K vyhoštění Španělů došlo v roce 1636.
- V roce 1640 byli vyhoštěni Portugalci
(Film, který zobrazuje možná i s trochou filmařské nadsázky dobu o které je řeč - film - Mlčení, režisér Martin Scorses. Novelu Mlčení, podle níž režisér Martin Scorsese svůj nejnovější film natočil, napsal spisovatel Šúsaku Endó v roce 1966. Ve filmu Mlčení jsou jeho hrdinové postaveni před volbu: buď nezapřít svoji víru a zaplatit za to krutou smrtí, anebo se víry vzdát a pošlapat obraz Krista – takzvanou fumii.
„V době velmi dlouhého a krutého pronásledování křesťanů státní autorita s japonskou důsledností kontrolovala obyvatele, jestli přeci jenom mezi nimi nějací skrytí křesťané nejsou. Existoval prý předpis, že jednou za rok, kdy se úředně předepsaným způsobem museli všichni obyvatelé postupně dostavit k úředníkovi a před jeho očima nohou šlápnout na obrázek, reliéf, s tím, co je křesťanům svaté – to znamená s obrazem Ježíše a Panny Marie. Fumie, je obraz na šlapání, šlapací obraz. A když se někdo jenom trošku zpěčoval, tak ho zatkli. Ale pak už to ti skrytí křesťané dělali tak, že na ten obrázek šlápli. Museli to udělat, protože jinak by je uvěznili a popravili. A pak prosili Boha o odpuštění za to, co udělali, a svoji víru si nesli dál.“
- Celý popis filmu viz zde: http://www.rozhlas.cz/nabozenstvi/zprav ... u--1677971
Film jsem viděl a určitě i v tvrdém člověku vzbudí mnoho emocí.).

Jedinou výjimkou pak byli Holanďané - nebyli vyhoštěni zcela - dařilo se jim udržovat přátelské vztahy a byla jim povolena omezená obchodní činnost. Obchodovat směli jen z ostrůvku Děšima u Nagasaki.

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 1.

PříspěvekNapsal: 5/3/2018, 05:53
od michan

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 2.


Jak říkají, na začátku a na konci článků - Použité podklady - uvedené historické prameny: "Šógunové vládli z Eda (Edu - později Tokio) tvrdou rukou, jejich hlavním cílem bylo udržet stabilitu feudálních vztahů. Císařský dvůr v Kjótu byl záměrně izolován a vzdálen rozhodování. Tokugawský režim nabyl poměrně brzy, již za třetího Šóguna Iemicua (1623 až 1651) konečné podoby, došlo k pevnému vymezení ekonomických i sociálních hranic ve feudální struktuře. Japonská společnost vykrystalizovala do krajně statické podoby."
Zde ještě obrázek Šoguna

Obrázek

obklopeného samuraji, jemu podřízenými.

Rozdělení japonské šlechty.
Již od prvopočátku ostrovní říše existovaly dva druhy japonské šlechty:
- Dvorská (kuge).
- Vojenská (buke).


Vojenská šlechta (buke) zahrnovala velice početnou vrstvu poměrně prostých samurajů a také knížata (daimjó). Samurajové - nižší vojenská šlechta byla součástí družiny Šóguna a i jednotlivých knížat. Prostí samurajové většinou nevlastnili půdu a kodex Bušidó zakazoval samurajům zabývat se činností mimo vojenskou službu, žili pouze z rent, které jim vypláceli jejich páni.

Kodex Bušidó, chování kasty samurajů, které bylo písemně kodifikováno v 17. a 18. století. Bušidó - cesta válečníka - vždy zdůrazňovalo oddanost a sebeobětování pro nadřízeného pána a ve jménu cti.
Spisovatel, který se narodil v Tokiu, byl jím Potter, John Deane, ve své knize - A Soldiér Must Hang, Frederick Muller 1963, popsal Bušidó jako - "tradiční samurajskou mystikou čestného zabíjení, velkomyslnosti vůči potrestaným a poraženým, naprosté bezohlednosti vůči nečestným a zištným, obdivu k umělecké kráse básní a obrazů v životě a k náměsíčné realitě duchovního světa smrti" (jiný z amerických spisovatelů, Walt Sheldon, Enjoy Japan, Tokyo, Tuttle 1968, ke stejné problematice Bušidó - válečnický kodex napsal následující slova: "Kovboj a samuraj - odhadněte jejich chyby a jejich klady a tím jste prakticky a komparativně / https://cs.wikipedia.org/wiki/Komparati ... %C3%BDhoda / provedli psychoanalýzu dvou národů". Pochopitelně tím myslel Američanů a Japonců).

Banzai - má více významů (Hurá, pokud je použito ve výkřicích samostatně a též, deset tisíc let a další):
https://cs.wikipedia.org/wiki/Banzai_(pok%C5%99ik)

Ještě v roce 1870 bylo v císařství Japonska více než 450 000 samurajských rodin. Celkem měly rodiny samurajů více než 2 milióny příslušníků. Což v Japonsku v roce 1870 znamenalo 6 % populace.

Knížata (daimjó) se dělila do tří kategorií.
1) Daimjó šimpan byla nejvýše postavená šlechta (vládnoucí Tokugawové a spřízněné rody).
2) Daimjó fudai (vazalové Šóguna).
3) Daimjó tozama
- jednalo se o skupinu vyšší šlechty, která nebyla vazaly Tokugawů a naopak se pokládala za jim rovné. A právě skupina vyšší šlechty (daimjó tozama), která nebyla vazaly Tokugawů znamenala vždy pro celý Šógunát největší nebezpečí, neboť se snažila podlomit moc všelijakými způsoby.
Knížata damijó tozama neměla přístup k nejvyšším státním úřadům. Šógun a ostatní jeho podřízení se snažili panství daimjó tozumů obklopit lény oddaných daimjó fudai (oddaných vazalů Šóguna). Veškerá případná politická činnost všech daimjó tozumů byl vždy ihned svázána systémem rukojmí synů nebo dcer, neboť všechny rodiny knížat byly nuceny stále pobývat v Edu. I přes všechna různá omezení se však čtyři knížectví na jihozápadě - jednalo se o knížectví Sacuma, Čóšů, Tósa a Hizen (tato čtyři knížectví si zapamatujme, po restauraci Meidži budou oni vládnout Japonsku...- má poznámka) - stala hlavními centry protišógunátní opozice.
I když se Šógunové (z rodu Tokugawů) po celou dobu vládnutí snažili o ustálený ekonomický a politický systém, zvenčí i zevnitř, ne všechno se dařilo. Problémy a opozice neustále narůstaly. Již v 18. století došlo k závažným hospodářským změnám od doby, kdy se většina daní začala odvádět v penězích a kdy se přes holandské obchodníky z ostrůvku Děšima u Nagasaki dostaly prvé informace o manufakturách a technické revoluci v západním evropském světě. Začalo docházet k prvním změnám organizace výroby. Jednalo se o období od roku 1726 do roku 1748, kdy mělo Japonsko 26 miliónů obyvatel. Tehdy se začaly objevovat i velké problémy japonského venkova, který do té doby byl vlastně nejen hlavní ekonomickou základnou tokugawského režimu, ale i jeho největším podporovatelem. Postupně, jak šly roky, desítky let od roku 1726, začala se pozvolna ve městě prosazovat nová vrstva obyvatel - obchodníci a bankéři, kterým se dařilo dostat se nějakým způsobem mezi samuraje (například byli samuraji adoptováni - má poznámka). Nejdříve však z politického a mocenského hlediska byli tito obchodníci a bankéři v naprosto podřadném postavení. Právě takto se formovalo proti tokugawské opoziční hnutí, do kterého, jako blesk, udeřil úspěšný pokus americké expedice komodora Perryho (viz dobový obrázek

Obrázek

amerického komodora Perryho, který "naboural" svou návštěvou takřka "neprodyšné" Japonsko.), kterému se podařila do té doby nevídaná věc. Otevřel Japonsko cizímu vlivu.

Zde je nutno říci, že o průlom do "uzavřeného císařství Japonska" vybudované Tokugawským rodem se pokoušely mnohé předchozí evropské expedice již od přelomu 18. a 19. století.
Ale neúspěchem skončila všechna jednání ruské mise Laksmanovy v Hakodate (1792 - 1793) i Rezanovy v Nagasaki (1804), stejné výsledky nepřinesly další výpravy v letech 1806 - 1807 a 1809 - 1813.
Velký význam by samozřejmě pro nově vzniklé Spojené státy mělo právě případné "otevření Japonska", které však k počátečnímu myšlení Američanů mělo mít význam jen proto, aby mohli získat nějaký opěrný bod pro americké lodě, které by se plavily do Číny. Celý projekt pro komodora Perryho schválil americký kongres již v roce 1845, ale až v roce 1852 bylo USA připraveno pro celou akci. Tehdy totiž americký prezident Fillmore jmenoval velitelem výpravy komodora Mathewa Calbraitha Perryho do čela celé výpravy. Perry se svými čtyřmi loděmi veplul 8. července 1853 do Edoského (dnes Tokijského) zálivu. Vplutí čtyř amerických lodí do Tokijského zálivu vyvolalo vůbec největší krizi v celých dějinách Tokugawského šógunátu, císařství Japonska. Perry prostě jen předložil požadavky na obchodní smlouvu mezi USA a císařství Japonska a poté hned odplul. Dle všech zápisů chtěl jen poskytnout Japoncům čas na rozmyšlenou (Jak říkají historické zdroje uvedené na konci článků, chtěl se komodor Perry vrátit až za rok, ale vzhledem k pověstem, že se chystá výprava Rusů a Francouzů do Japonska, svůj návrat urychlil a do Japonska připlul již v únoru 1854, čili za 7 měsíců).
A právě tehdy, v rozmezí oněch 7 měsíců (červenec 1853 - únor 1854), se tehdejší Šógún, který se cítil v časové tísni, dopustil velice závažné chyby - projevil totiž slabost tím, že požádal o radu císaře a nejmocnější daimjó tozama (tedy nejodbojnější opozici).
Výsledkem všech událostí byla - tzv. Kanagawská smlouva s USA podepsaná dne 31. března 1854.

Kanagawská smlouva s USA (pojmenování smlouvy pochází od místa podpisu, Kanagawy - jak se tehdy jmenovala dnešní Jokohama). Podepsaná obchodní smlouva byla poměrně jednoduchá s úzkým zaměřením, její význam byl však dalekosáhlý a znamenal zásadní obrat - cizímu obchodu v Japonsku byly smlouvou otevřeny přístavy Šimoda a Hakodate.
Zásadní pak bylo, že amerického příkladu následovaly další mocnosti:

- V říjnu 1854 podepsal smlouvu s Japonci britský admirál sir James Stirling.
- V únoru 1855 podepsal smlouvu s Japonci ruský admirál hrabě Puťatin.

- V lednu 1856 si novou smlouvu s Japonci vynutili i Holanďané.

Togawský Šógun pak prožíval období, kdy byl již řečenou opozicí, obviňován ze zbabělosti a zrady. I když se bránil a chtěl obvinit císaře, kterému přisuzoval celou zodpovědnost, neuspěl. Dokonce se tak stal císařský dvůr v Kjótu centrem opozice proti šógunátu v Edu. Heslem oněch roků se stalo: "Návrat veškeré moci do rukou císaře".

V řečeném období se špičky císařství "praly" o "princip legitimity".
Doba umožnila dočasné stmelení různorodých sil, které byly nespokojeny s šógunátem Tokugawů:
"V letech 1858 - 1863 provedli pobouření samurajové několik útoků na cizince (zřejmě nejznámějším případem bylo zavraždění Brita C. L. Richardsona v letech 1862), což vyvolalo vážnou hrozbu odvety ze strany cizinců. Problém tokugawského režimu násobila i skutečnost, že po podpisu smluv se země dostala do ekonomicky nevýhodného postavení. Evropané i Američané kromě jiného využívali k obohacování se rozdílných cen zlata a stříbra. Tehdy byl v Evropě vzájemný poměr ceny obou kovů 1 : 15, kdežto v Japonsku pouze 1 : 5. Také fixace celních sazeb (cla byla stanovena jednotně na dovoz ve výši 5 - 35 %, na vývoz 5 % hodnoty zboží) poškozovala japonské obchodníky."

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 1.

PříspěvekNapsal: 5/3/2018, 06:02
od michan
Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 3.

2) "Restaurace Meidži", novověk a velká modernizace Japonska od roku 1868.
Podepsané obchodní smlouvy s "cizinci" již tukugawský šógunát, Šóguna samotného, již nezachránily. Stal se pravý opak, neboť cizinci, z nich pak především Britové (kteří sami žili mnohá staletí v království), začali podporovat japonské opoziční síly proti Šógunovi, ve prospěch císaře.
Dobu mezi lety 1867 až 1868 navíc velmi silně ovlivnila vlna rolnických nepokojů. Již během roku 1867 se spád politických, ekonomických a i vojenských událostí zrychlil. Ve stejné době pak zemřel japonský císař Kómei a na trůn usedl císař nový - Mucuhito-Meidží - , kterému bylo 15 let (jeho dobový obrázek viz, již jako staršího pána u úvodního článku - má poznámka). "Meidži" je v překladu "Osvícená doba", což bylo oficiálně přijaté označení vlády japonského císaře Mucuhita, který pak vládl mezi roky 1867 až 1912 a doba kdy usedl na trůn se nazývala "restaurace Meidži". Po nástupu na japonský trůn si každý císař buď sám zvolil, (nebo mu bylo"zvoleno"), symbolický název pro dobu svého panování. Po jeho smrti pak označení přešlo i na jeho osobu. Proto se pak v historii hovoří o císaři Meidžim.
Pro ilustraci - Císař Hirohito (vládnoucí i během druhé světové války) si zvolil pro dobu své vlády název "Šówa" ("Zářící mír"), do historie tak vešel jako císař Šówa. I japonský kalendář odpovídal érám panování jednotlivých císařů. I proto pak rok 1926, rok kdy Hirohito nastoupil na japonský trůn, je vlastně rokem Jedna éry Šówa.
A právě tzv. Říjnové (1867) referendum knížete z Tósy /vzpomeňme na čtyři japonská opoziční knížectví - Sacuma, Čóšu, Tósa a Hizen/, které požadovalo, aby odstoupil tokugawský Šógun a moc se vrátila do rukou (nově nastoupivšího) císaře se stalo spouštěcím mechanismem k otevřenému vystoupení opozice.

Následovala krátká občanská válka, ve které byl tehdejší Šogun Tokugawa Yoshinobu Keiki (zde viz

Obrázek

jeho dobový obrázek volně přístupný na několika webech) poražen a po bitvě u Fušimi, v lednu 1868, kapituloval. Po velice krátké době pak byl zlomen i odpor jeho stoupenců na severu Japonska.
Film "Poslední samuraj" (v anglickém originále The Last Samurai) je americké epické filmové drama z roku 2003, které režíroval Edward Zwickem, a který se také podílel na vzniku scénáře podle příběhu od spisovatel Johna Longhema - má tak trochu ukázat na konci onen poslední boj samurajů, když v průběhu filmu jsou vidět i ukázky útoků na cizince ve městech Japonska.
Film vypráví, - též s trochu filmařské i spisovatelské nadsázky scénáristy (dokonce je zde provedena americká westernizace příběhu, která je zaměněna za britské, holandské a francouzské historické zkušenosti) - příběh

Obrázek

amerického důstojníka, který poznává život v samurajském prostředí, a poté se připojuje k poslednímu boji samurajského povstání, kterým protestují proti reformám, které mají Japonsko otevřít vlivu Západu. (Více o filmu viz zde:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Posledn%C3%AD_samuraj ).
Moc japonského císaře tedy byla "resturována", vznikla "restaurace Meidži. Jak píše jeden z historických zdrojů na konci v Použité podklady - Len Deighton v knize - Krev slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války o změnách v Japonsku ve druhé polovině 19. století: "Nikde ve světových dějinách nenajdeme období tak radikálních změn." A já dodávám ve všech sférách života a o chvíli si jejich velkou část popíšeme.
Další z historických popisů od - českého historika a diplomata, pana Prof. PhDr. Aleše Skřivana, CSc., kniha, Japonská válka 1931 - 1945 o stejném období říká: "Nešlo však pouze o mocenský přesun. Zvrat z let 1867/68 umožnil cestu k urychlené modernizaci Japonska. Od likvidace šógunátu (1868) do 1. světové války prošlo Japonsko skutečně bouřlivým vývojem. Ze zaostalé a vnitřně roztříštěné země se stalo velmocí, která začala působit jako závažný faktor světové politiky. Uvedené období lze zhruba rozdělit na dvě fáze:
- první fáze od roku 1868 do války s Čínou v letech 1894/95 je charakterizována změnami ve vnitropolitické struktuře a ekonomickou modernizací.
- druhá fáze (od poloviny 90. let 19. století do 1. světové války) je obdobím, kdy Japonsko definitivně vstupuje do koncertu velmocí a zesiluje tlak v oblasti zahraniční politiky."


A nyní si tedy řekněme o jak důležité změny, v kdysi zaostalé a agrární zemi, v diktatuře šógunátu, vlastně šlo.
Začneme-li od začátku, řekněme, že v druhé polovině 19. století došlo v západních zemích Evropy a ostatních zemích světa k průmyslové revoluci, kterou se zcela zásadně změnilo vojenství. Vyspělejší země světa a vzniklé velmoci měly již děla nabíjená zezadu, válečné lodě ze železnými a ocelovými trupy a byly poháněny parním stroji, které roztáčely lodní šrouby. Vznikaly nové taktiky a nové metody boje na souši i na moři, což pomáhalo kolonistům z Evropy a Ameriky. Japonci mající málo surovin jasně viděli, že jsou stále více zranitelní.
Ve stejné době dostávalo Japonsko zprávy, že došlo k velkému oslabení Číny a japonská vládnoucí třída si předsevzala, že musí převzít dominantní roli na Dálném východě. Což však nebylo vůbec možné bez moderních technologií a bez masové armády vyzbrojené moderními zbraněmi. A právě tehdy uzrála představa, že reformy by měly začít ze shora. Proto svrhla provinční vojenská šlechta Šóguna, dědičného vrchního velitele armády, který vládl jménem císaře (řečená restaurace Meidži a dosazení Mucuhita na císařský trůn).
Císařství pak přijalo novou ústavu Japonska, jejíž vzorem byla ústava Pruska. Všechny ostatní západní ústavy byly odmítnuty, neboť se Japoncům ve vedení císařství zdály příliš liberální (příliš demokratické). A reformy pokračovaly.

Jednotlivá japonská knížectví pod dohledem samotných knížat rozpustila soukromé armády, což se však většinou neobešlo bez krveprolití (krátká občanská válka), a byla zřízena Národní armáda Japonska na základě branné povinnosti.
Ve stejné době v počátku reforem, byly v Japonsku postaveny železnice, továrny, nemocnice a školy. Ve školách byla zavedena povinná školní docházka. Škola zcela změnila japonský národ, který, jak uvádějí některé historické prameny, byl ještě v roce 1860 prakticky negramotný. Do konce 19. století měl již národ 95 procentní gramotnost. Zde však Len Deighton v knize - Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války říká, že ona naprostá negramotnost 1860 byla mnoha japonskými učenci a historiky jemu osobně zpochybňována. Nebo byly námitky, že gramotnost byla v Japonsku rozšířená i před reformami, a že gramotnost lze těžko stanovit u národa se třemi abecedami a až 30 000 kombinacemi znaků.
Ke vzdělání Japonců v době reforem je nutno říci to, co říká japonská historiografie, že Školní děti se každé ráno klaněly směrem k císařskému paláci a každý den odpovídaly na výzvu: "Jaké je vaše nejvroucnější přání?" sborovou odpovědí, "Zemřít za císaře."
A právě takovéhle učení mládeže několika generací se dobře hodilo k modernizaci Národní armády Japonska na základě branné povinnosti. Avšak starší lidé měli pocit, že učený samurajský kodex je neslučitelný s ozbrojením branců. Došlo jen k malé úpravě, ve které byla "pokroucená forma Bušidó revidována jako způsob sladění tradičních japonských hodnot cti, pokory a skromnosti s nově zřízenou Národní armádou Japonska na základě branné povinnosti, která byla poslušná při výcviku, divoká při bitvě a nelítostná při vítězství."

Při reformách v Japonsku v konci 19. století došlo také k určitým neobvyklým událostem v ekonomice. Císařští úředníci potřebovali rozhýbat japonské hospodářství a tak prostě rozdávali továrny vysoce postaveným lidem, které si oblíbili. Tímto způsobem se zrodily obrovské ekonomické společnosti všeho druhu. Brzy japonské hospodářství dosahovalo obrovských zisků z výroby textilu a začal se rodit stejně efektivní těžký průmysl. Majitelé obrovských firem, které získali takřka zdarma, byli pak většinou velice vděční za dary a začali tvořit finanční kliku, která byla v Japonsku nazývána Zaibacu. Takto vzniklí finančníci pak bez protestů vždy neochvějně podporovali vládní politiku.
Japonské hospodářství pak velmi rychle ovládly gigantické společnosti. Všichni vetřelci, zejména pak cizinci nebyli vítáni.


Ve vojenství si Japonci ihned všimli vítězství Pruska nad Francií v roce 1870. Tohle vítězství potvrdilo v japonském národě, že cesta přes reformy i formou drastických změn je nezbytně nutná. Inspirováni tímto dobře naplánovaným pruským tažením, začala se japonská armáda branců, vycvičená francouzskými a německými instruktory, připravovat ke konci 19. století k útoku na Čínu. Čína byla ve stejné době středověký stát plný místních vojenských vládců, kteří tehdy znali jen primitivní způsoby boje (o bitvě v ústí řeky Jalu, v září roku 1894, bude hovořit kolega Jarl podrobněji v dalších článcích později).
Je ještě mnoho co si o Japonsku a Číně řekneme. Co nebylo řečeno dnes, bude řečeno příště, nebo přes příště...



Použité podklady:

Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách, David Jordan a Andrew Wiest.
Bitva o Guadalcanal, Samuel B. Griffith II.
Boj o Filipíny, Miloš Hubáček.
Causa Dohihara, Josef Novotný.
Dějiny světa, Svazek X, za redakce: V. V.Kurasova (odpovědný redaktor), A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku, S. I. Roščin (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov.
Autorský kolektiv:
I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov.
Druhá světová válka den za dnem, Donald Sommerville.
Druhá světová válka, Martin Gilbert.
Duel v Pacifiku, Hrowe, H. Saunders.
Japonská válka 1931 - 1945, Aleš Skřivan
Krev slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války, Len Deighton.
Krvavá jatka I., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavá jatka II., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Midway, rozhodující bitva v Pacifiku, Micuo Fučida, Masatake Okumiya.
Pacifik v Plamenech, Miloš Hubáček.
Průvodce válkou v Pacifiku, Daniel Marston.
Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945, David M. Glanz.
Speciální operace, William H. McRaven.
Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy, Miloš Hubáček.
Vítězství v Barmě, David Rooney.
Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, PROLOG Lubomír Vejřík, 1994.
Záhady 2. světové války, William B. Breuer.
Zlomená křídla samurajů, Robert C. Mikesh.

Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

viewtopic.php?f=128&t=8051