Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945 č. 40

Moderátoři: michan, jarl, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4070
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945 č. 40

Příspěvek od jarl »

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945 č. 40

aneb

Japonská zahraniční expanze do roku 1922
V uplynulých měsících jsme na Palbě četli začátek rozsáhlé práce Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945, v jejímž úvodu nás Michan stručně seznámil s rozsáhlými změnami uvnitř japonské společnosti po svržení šógunátu, a nyní přišel čas, abychom se podrobněji podívali i na zahraniční expanzi Země vycházejícího slunce od období restaurace Meidži do konce první světové války.
Čínsko-japonská válka
„Japonci byli odjakživa národem vojenským, výbojným ano loupeživým.“ Napsal v r. 1904 s dobovým despektem Jan Klecanda. „Korea, nynější jeviště krvavého dramatu, bývala již před 2000 roky cílem jejich válečných výprav (…). Tuto svoji výbojnost měli také Japonci na zřeteli, když začali provádět své reformy. Neběželo jim o vnitřní jádro kultury evropské, neběželo jim o to, co povznáší evropské národy, ale chtěli si nakvap především zreformovati armádu pozemní a námořnictvo.“

Toto konstatování je arci z historického hlediska zavádějící, jelikož Japonsko se před r. 1867 pouze dvakrát pokusilo o větší výboje, ale období zahájené tzv. restaurací Meidži vystihuje přesně. Po svržení šógunátu se pozornost nové vlády takřka okamžitě upřela k zahraniční expanzi, přičemž Japonci své útočné choutky - stejně jako za Hidejošiho časů na konci 16. století - , primárně nasměrovali na Korejský poloostrov a výhledově na obrovskou Čínu. Cílem se po vzoru západních kolonizátorů stalo vytvoření vlastní ekonomické zóny, která by pro přelidněný Nippon představovala zdroj potravin, surovin a levné pracovní síly, přičemž by se zároveň vytvořilo odbytiště pro vznikající japonský průmysl, jemuž v proniknutí na světové trhy bránil systém vysokých dovozních cel zvýhodňující domácí producenty. Další relevantní důvod představovala snaha stmelit japonskou společnost a uspokojit samuraje volající po obnovení starých pořádků.

Obrázek
Japonský venkov

Pro začátek si Nippon došlápl na starobylé království Rjúkjú rozkládající se na stejnojmenném souostroví ve Východočínském moři, na nějž si po staletí činily nárok Japonsko a Čína. V r. 1872 japonský ministr zahraničí vyslanci krále Šo-Taie jednoduše oznámil, že se archipelag stane součástí Japonského císařství, ale zpočátku se jednalo o formální akt neuznaný Čínou ani evropskými mocnostmi. K tomu Tokio využilo incidentu, jenž se odehrál na Formose v r. 1871. Tehdy na pobřeží ostrova ztroskotala rjúkjúnská rybářská džunka a zdejší obyvatelé povraždili většinu posádky, což vyvolalo protesty Nipponu, požadujícího od Pekingu kompenzaci za smrt „japonských občanů“.

Říše středu neomalený požadavek smetla ze stolu, tudíž radikálové v japonské vládě prosadili v květnu 1874 provedení invaze na Formosu, přičemž se zdá, že „trestná expedice“ měla kromě zajištění odškodného připravit podmínky k anexi ostrova. Japonci využili slabosti centrální čínské vlády zaneprázdněné bojem se separatisty, načež pancéřová korveta RJÚDŽÓ zajistila ochranu kontingentu čítajícího 3600 mužů, jenž sice porazil zdejší domorodce, ale poté, co se Číňané vzpamatovali, a v bývalém knížectví Hizen došlo ke vzpouře samurajů vedených Š. Etoém, synové Nipponu Formosu vyklidili a evakuované vojáky použili k potlačení vzbouřenců.

Tajný plán na uchvácení Formosy tedy nevyšel, ale Japonci správně pochopili, že nejsilnějšími figurami na tehdejší světové šachovnici disponuje Velká Británie, a pokud si zajistí přízeň Albionu, mohou udělit soupeři mat bez jediného výstřelu. Mezinárodní arbitráž skutečně dala zapravdu Říši vycházejícího slunce, které Peking musel vyplatit odškodné 500 000 taelů, načež další arbitráž přiřkla Rjúkjú Japonsku. Číňané samozřejmě protestovali, ale protože se neodhodlali k silovému řešení, musel král Šo-Tai souostroví v r. 1879 opustit, načež nad hradem Šuri zavlála japonská zástava a z obyvatel Rjúkjú se stali poddaní císaře Mucuhita.

Obrázek
Příslušníci japonské trestné expedice na Formose

Nyní přišla řada na Kurilské ostrovy, které šógunové od r. 1785, kdy je prozkoumala japonská výprava, považovali za součást své říše, a od počátku 19. věku zdejší rybáři připlouvali i k Sachalinu, přičemž se na obou teritoriích od přelomu 18. a 19. století usazovali i kolonisté z Rusko-americké společnosti. V r. 1855 si Rusové vynutili otevření tří japonských přístavů, přičemž smlouva podepsaná 21. ledna stanovila i hranice mezi oběma státy, která nyní vedla na pomyslné linii mezi ostrovy Iturup a Urup, což znamená, že většinu Kurilského archipelagu sice získali Rusové, ale mnohem větší Sachalin se stal společným vlastnictvím Ruska a Japonska. Vstřícnost Petrohradu možná způsobila probíhající krymská válka, která zpomalila ruskou expanzi na Dálném východě, přičemž jejich obchodní faktorii na ostrově Urup vypálili Britové a Francouzi.

O několik let později se dosud víceméně pokojné vztahy mezi šógunátem a Petrohradem zkomplikovaly kvůli tzv. Cušimskému incidentu. Admirál Lichačev vyslal ke strategicky důležitému ostrovu korvetu POSADNIK, která 1. března 1861 zakotvila v zálivu Aso. Kapitán-poručík N. A. Birilěv vylodil na břeh námořníky, kteří vztyčili ruskou vlajku a začali budovat zásobovací stanici, přičemž podle japonských zdrojů došlo k potyčce s místními obyvateli. Šógunúv zmocněnec vyzval Rusy k vyklizení Cušimy, což Birilěv odmítl, a ztroskotala i jednání s ruským konzulem v Hakodate, pročež se Rusové z ostrova neochotně stáhli až po intervenci britských válečných lodí.

Obrázek
Nagasacký přístav koncem 19. století.

Polovičaté řešení ohledně sporných ostrovů z poloviny padesátých let nevyhovovalo ani jedné straně. Jednání v šedesátých letech ohledně Sachalinu však k žádnému posunu nevedla, a teprve Petrohradská smlouva uzavřená v r. 1875 stanovila, že si ruský medvěd ponechá Sachalin, kdežto Kurily připadnou Japonsku, s dovětkem, že jako kompenzaci za převzatý majetek na Sachalinu vyplatí Petrohrad japonským kolonistům finanční odškodnění. Pro Tokio se jednalo o výhodný obchod, jelikož současně probíhající osídlování a zvelebování nejsevernějšího japonského ostrova Hokkaidó napínalo jeho finanční a lidské zdroje do krajnosti, a kolonizace Sachalinu se jevila jako úkol nad jeho síly, i kdyby si jej nenárokoval Petrohrad.

Získání dvou řídce osídlených a odlehlých archipelagů sice zvýšilo prestiž Nipponu na mezinárodním kolbišti, ale ekonomický přínos byl zanedbatelný, tudíž se pozornost Tokia upřela na druhou stranu Korejské úžiny, kde se rozkládala před světem uzavřená Země jitřní svěžesti. Japonci se odvolávali na smlouvu z r. 1606, která cušimskému knížecímu rodu Só až do nedávna umožňovala obchodovat v korejském Pusanu, a požadovali její revizi, což Korejci přezíravým způsobem odmítli.

Koreji vládla od r. 1392 dynastie Čoson, jejíž panovníci v průběhu 19. věku rovněž čelili vměšování velmocí přesvědčených, že údělem bílého muže je přinést dobrodiní západní civilizace celému světu včetně Dálnému východu. Každá ze zemí v tomto regionu se s touto hrozbou vyrovnávala po svém a je zajímavé, že nejdéle odolávala chudá Korea. Zatímco v ulicích japonských a čínských přístavů se pyšně producírovali „bílí ďáblové“, v Zemi jitřní svěžesti tajně působila pouze hrstka křesťanských misionářů, jelikož každý cizinec měl být buďto zabit, popřípadě tu - stejně jako jeden z hrdinů Londonova románu „Tulák po hvězdách“ - musel strávit zbytek života.

Obrázek
Francouzský admirál Roze

Už v třicátých letech do Soulu přicházela hlášení o britských lodích spatřených v korejských vodách. Např. v r. 1846 doručili poselství zdejšímu panovníkovi Francouzi, a o osm let později došlo na břehu provincie Hamgjong k několika ozbrojeným incidentům s posádkami ruských válečných plavidel, což byla předehra k následujícím událostem přímo ohrožujícím korejskou svrchovanost.

Zemi od roku 1864 spravoval I Ha-ung známější jako Täwongun (princ-regent) vládnoucí za svého nezletilého syna Kodžonga. Ten navzdory názorům místních učenců trval na politice izolace před vnějšími vlivy, přičemž při odrážení provokací zahraničních dobrodruhů neváhal sáhnout k použití síly. O tom se přesvědčila posádka parníku GENERAL SHERMAN, jenž se v r. 1866 bez povolení vydala proti proudu řeky Tedong do Pchjongjangu, což stálo život 24 Američanů, a do přestřelky s korejskými dělovými bateriemi se v onom pohnutém roce u ostrova Kangwado dostal i ruský dělový člun SOBOL.

Téhož roku Täwongun rozhodl vymést ze země křesťany železným koštětem a kruté štvanici padlo za oběť několik tisíc konvertitů a devět misionářů. To přimělo Paříž k vyslání trestné expedice vedené kontradmirálem P. Rozem. Francouzi obsadili část ostrova Kanghwado, jenomže atak na hlavní město Korejci odrazili, a útočníci se s minimálními ztrátami stáhli. Podobný průběh měla o pět let později i americká výprava složená z fregaty COLORADO, podporované korvetami ALASKA a BENICIA s dvojicí dělových člunů. Po těchto vítězstvích nechal sebevědomý Täwongun v celé zemi vztyčit pamětní kameny, aniž by tušil, že dny jeho panování jsou sečteny. Realisticky uvažujícím politikům bylo totiž jasné, že se jedná o Pyrrhovo vítězství, neboť Korejci nad nepočetnými útočníky zvítězili jenom s vypětím sil, a přesvědčili se, že proti moderním zbraním nemohou uspět.

Obrázek
Korejský král Kodžong se synem

Ke stejnému závěru dospěli na základě trpkých zkušeností i Japonci a Číňané, kteří však k provedení nezbytné modernizace zvolili odlišné prostředky. Zatímco vláda Říše středu se k těmto novotám stavěla zdrženlivě a její politika sebeposílení vycházela hlavně od jednotlivých místodržících, synové Nipponu se jak víme pustili do systematické přestavby a reformy Meidži učinily z jejich domoviny stát organizovaný podle západního vzoru. A kupodivu právě Japonci, přinutili Korejce otevřít se světu. Pravda, první pokus z r. 1872 nevyšel, ale když o tři roky později prováděl dělový člun UN´JÓ uvnitř korejských teritoriálních vod hydrografická měření, dostal se do přestřelky s pobřežními bateriemi, načež se na břeh pod ochranou pěti válečných lodí vylodilo 800 japonských vojáků.

Ti přinutili vládu otevřít japonským obchodníků Pusan, a později i Gensan a Čemulpcho, přičemž Japonci mohli v uvedených přístavech zakládat vlastní osady (koncese) s právem exteritoriality. Tzv. Kanghwaská dohoda patří do skupiny nerovnoprávných smluv, které Japoncům v uplynulých desetiletích vnutily světové mocnosti, čímž se Tokio přihlásilo k jejich odkazu a ukázalo světu, že se ke slabším sousedům bude chovat stejně nevybíravým způsobem.

Tou dobou už v Koreji dva roky vládl Kodžong, jenž za pomoci nespokojených úředníků a rodinného klanu své manželky Min, odstavil otce na vedlejší kolej a ujal se královského žezla. Japonská akce vyvolala odpor Pekingu, jenž Zemi jitřní svěžesti považoval za svého vazala a v aktivitách Tokia viděl snahu vymanit jí z čínské zájmové sféry. Kodžong zahájil „westernizaci“ země po japonském vzoru, což vedlo k rozkolu ve vládnoucí dynastii, která se rozdělila na dvě frakce. Pokroková strana reprezentovaná královským párem a rodem Min, sice získala převahu, ale příliv Japonců vyvolal u mnoha vlivných osobností touhu po návratu starých pořádků, takže postupně sílil i vliv svrženého Täwonguna.

Obrázek
Korejští armádní důstojníci

Korea v r. 1883 uzavřela s USA smlouvu o přátelství a obchodu, čímž bylo prolomeno další tabu a navázány diplomatické vztahy s představiteli tradičních konfuciánských hodnot zatvrzele odmítaným křesťanským Západem. Příkladu USA následovaly do konce osmdesátých let i evropské mocnosti, i když z jejich strany se jednalo spíše o formální gesto, neboť se většinou primárně zaměřily na obrovskou Čínu a rozvíjející se Japonsko, tudíž jejich obchodní výměna s Koreou nebyla velká a neohrožovala dominantní japonské postavení na zdejších trzích. Nicméně politické a ekonomické reformy pokračovaly pomalých tempem, a třebaže korejské delegace odcestovaly do USA, Číny i Japonska studovat tamější systémy, Korea zůstávala chudou a vojensky slabou zemí neschopnou hájit vlastní suverenitu.

Kodžong sice nechal provést reorganizaci ozbrojených sil a v r. 1881 založil tzv. Elitní speciální jednotku disponující moderními zbraněmi a organizovanou podle západního vzoru, přičemž se počítalo, že se stane základem zdejší armády. Jenomže její příslušníci nedostávali řadu měsíců mzdu ani potravinové příděly, takže tradicionalistům nedalo práci vojáky přesvědčit, že jejich mizérii způsobil vývoz potravin do Japonska a rázem byl oheň na střeše. Doslova! Rozlícení ozbrojenci v červenci 1882 vypálili japonskou legaci, přičemž zahynulo několik osob a vyslanec Hanabusa taktak našel útočiště na palubě britského dělového člunu FLYIND FISH. Následoval útok na vládní palác, a do kouta zahnaný Kodžong podepsal edikt předávající vládní pravomoci otci.

Obrázek
Heihačiró Tógó

Ten se však návratu k moci nedočkal, neboť v srpnu se v Čemulpchu pod ochranou sedmi válečných lodí vylodilo několik tisíc čínských vojáků, kteří vzpouru potlačili a prince-regenta deportovali do Číny. I Japonci vyslali do Koreje vlastní jednotky, jejichž přesun zajišťovaly válečné lodě, přičemž dělovému člunu AMAGI velel mladý korvetní kapitán Heihačiró Tógó, jenž se v těchto vodách „zviditelnil“ o dvanáct let později. Číňané však získali převahu, takže podle dohody stvrzené v Čemulpchu 30. srpna 1882 sice mohly obě země ponechat v Koreji vojáky k ochraně svého vyslanectví, jenomže prim ve zdejších záležitostech hrála Říše středu, která de facto obnovila roli korejského protektora a zajistila si podmínky pro obnovení svého vlivu na zdejší ekonomiku a zahraniční politiku.

Tomu se přizpůsobila frakce kolem královny Min, načež vyhlásili program připomínající čínskou politiku sebeposílení. To vyvolalo odpor tzv. osvícené strany požadující radikální reformy, která využila vypuknutí čínsko-francouzské války a s podporou japonského vyslance zorganizovala na sklonku r. 1884 převrat. Vzbouřenci vedení Kim Ok-kjunem zatkli 4. prosince krále, povraždili několik ministrů a požadovali návrat Täwonguna. Reformisté se však z úspěchu dlouho neradovali, neboť Japonci pro ně nehnuli prstem a pouze přihlíželi zásahu čínských vojáků.

Obrázek
První demonstrace účinnosti kulometu v Číně

V Soulu napočítali 180 mrtvých, mezi nimiž bylo 38 Japonců, jejichž vyslanectví opět lehlo popelem, načež prozíravější spiklenci uprchli do Japonska a ostatní skončili před popravčí četou. Tokio, zdiskreditované účastí na zpackaném puči, hledalo možnost, kterak z aféry vycouvat bez ztráty tváře. Proto jakmile se Korejci omluvili za smrt poddaných císaře Mucuhita a nabídli kompenzaci ve výši půl miliónu jenů, otevřela se cesta ke smíru. Zástupci Číny a Japonska uzavřeli 18. dubna 1885 tzv. Tiencinskou smlouvu, která zavazovala obě strany ke stažení vojsk, i když v dohodě nechyběla klauzule umožňující za určitých okolností jejich návrat.

To byl za stávající situace úspěch japonské diplomacie, jenomže současně došlo k upevnění čínského vlivu a nezdálo se pravděpodobné, že by Korea spadla do klína dravému Nipponu. Vláda se snažila posílit svoji suverenitu za pomoci západních mocností, přičemž spoléhala především na pomoc Petrohradu. Číňané Kodžongovi vnutili několik „poradců“ v otázkách zahraniční politiky, z nichž se nejvíce angažoval Paul von Möllendorf, jenž však hájil primárně ruské zájmy, takže Peking ve snaze osladit moc zdejšího krále umožnil Täwongunovi návrat do vlasti. Posílení ruského vlivu vyvolalo protiakci Whitehallu, když Královské námořnictvo v r. 1885 dočasně obsadilo souostroví u pobřeží jihokorejské provincie Čolla, a pochopitelně se nesetkalo ani s pochopením Tokia.

Nehledě na posílení čínského vlivu a navázání korejsko-ruské spolupráce, se v hospodářské oblasti stále více prosazovala Země vycházejícího slunce, o čemž svědčí následující ukazatele. V Koreji působilo počátkem devadesátých let 19. století 184 zahraničních firem, z nichž celých 169 vlastnili Japonci, kam v r. 1893 směřovalo 90,9 % korejského exportu, zatímco do Číny toliko 7,9 %, což podporuje i skutečnost, že do zdejších přístavů v témže roce zavítalo 1332 lodí, z nichž se 956 plavilo pod japonskou vlajkou. Vyrovnanější položky vykazovalo srovnání dovozu (Japonsko 50,2 %, Čína 49,2 %), ale i zde vítězili japonští producenti zaplavující trh bavlněnými látkami, zemědělským náčiním a spotřebním zbožím.

Obrázek
Japonské zboží v korejském přístavu

Ekonomika zaostalé země, jejíž populace nepřevyšovala 10 miliónů, však stála na vratkých základech, a kromě zlata a usní se vyvážely pouze zemědělské plodiny, jejichž producenti trpěli jak vlivem rostoucí daňové zátěže, tak nevybíravých praktik japonských lichvářů. Hospodářské a armádní reformy spolykaly na zdejší poměry obrovské částky, a třebaže byly částečně financovány ze zahraničních půjček a výnosy z celních poplatků, hlavní zdroj vládních příjmů představovaly daně vybírané od rolníků, jejichž zátěž v uplynulých letech několikanásobně vzrostla.

Proto mnozí zemědělci opouštěli pole, a zmenšení plochy obdělávané půdy zapříčinilo snížení státních příjmů, na což vláda reagovala dalším utažením daňových šroubů. Vznikal začarovaný kruh a situace rolníků se neustále zhoršovala, tudíž není divu, že zoufalí vesničané dopřávali sluchu buřičům volajících po radikálních společenských změnách. Došlo i k útokům na zahraniční misionáře a obchodníky, načež se vláda dostala pod tlak diplomatů požadujících zajištění pořádku, a v korejských vodách hrozivě dýmaly čínské, německé a britské válečné lodě.

Obrázek
Čínští vojáci

I přes svoji obchodní dominanci nebylo Tokio spokojeno a nelibě neslo každý neúspěch, jakým byla např. v červenci 1885 stvrzená smlouva umožňující Číňanům nejenom kontrolovat stávající telegrafní síť, ale i stavbu nové linky spojující Soul s Pekingem. To vyvolalo odpor Nipponu, stejně jako snaha omezit vývoz potravin do Japonska a zákaz rybolovu v okolí ostrova Čedžudo, jenž přišel právě v době, kdy se Země vycházejícího slunce potýkala s důsledky hospodářské krize vyvolané poklesem vývozu do USA. Nelibost Japonců vzbudilo i založení čínsko-korejské paroplavební společnosti provozující lodní linky mezi Zemí jitřní svěžesti a zahraničím, což opět poškozovalo japonské rejdaře.

Jelikož bylo zřejmé, že se Čína svých výdobytků nevzdá, museli se Japonci chopit zbraní a v duchu samurajských tradic zaútočit jako první, dříve než se na Korejském poloostrově zachytí drápem ruský medvěd či jiné mocnosti. Do Ruska sice v r. 1893 směřovalo pouze 1,2 % korejského exportu, ale Petrohrad se po zahájení stavby Sibiřské dráhy netajil přáním míchat kartami na Dálném východě, takže japonští plánovači nemohli nad těmito čísly mávnout rukou a opakovaně zaznívaly hlasy požadující podporu japonských zájmů na Korejském poloostrově. V Zemi jitřní svěžesti byla kromě zlata objevena ložiska černého uhlí, barevných kovů a řady dalších surovin, přičemž zejména severní část pokrývaly lesy poskytující kvalitní dříví, tudíž není divu, že Japonci nechtěli připustit, aby se tohoto potenciálu chopil někdo jiný.

Obrázek
Zakladatel sekty Tonghak

Zatímco se o Koreu přetahovala Čína s Japonskem, v zemi stoupala nespokojenost s vládní politikou, která vyvřela na povrch v r. 1893. V čele protestů stála sekta Tonghak (Východní učení), kterou jako protiváhu křesťanů a nežádoucích západních vlivů v r. 1864 etabloval Čchö Če-u. Jeho myšlenky hlásající rovnost před bohem rychle zakořenily mezi venkovským obyvatelstvem, na čemž nic nezměnila ani poprava zakladatele. Vykořisťování zemědělců způsobilo nárůst vlivu tonghaků a výsledkem byla povstání na počátku devadesátých let, která sice vláda potlačila, ale v dubnu 1893 se v Pounu shromáždilo 20 000 rolníků žádajících vyhnání Japonců a potrestání zkorumpovaných úředníků napojených na klan Min, s nimiž už museli v Soulu počítat.

To však byla pouhá předzvěst věcí příštích, neboť vláda nechala v dubnu 1894 některé rolnické aktivisty popravit, načež se velení tonghaků ujal Čon Pong-džun a rozlícené davy se chopily zbraní. Čon vyhlásil manifest, jenž se sice většinou zabýval řešením tristních domácích poměrů, ale bod tři nekompromisně požadoval vyhnání Japonců, přičemž bylo zřejmé, že garantem splnění tohoto programů nemůže být současný král zdiskreditovaný spoluprací s klanem Min, ale jeho otec Täwangun.

Čína následně uvedla do pohotovosti vojsko v přilehlých provinciích, ale do záležitostí svého souseda nezasahovala a nastolení pořádku zůstalo v kompetenci Soulu. Vládní armádu tvořilo několik tisíc mužů vyzbrojených zahraničními puškami Remington, Mauser a Peabody, přičemž jim palebnou podporu zajišťoval nezjištěný počet Kruppových 75mm děl vzor 1883 a několik desítek gatlingů. Provinciální vojska sestávala vždy z několika set bojovníků, v jejichž výzbroji se sporadicky objevovaly pušky Peabody a Remington, ale většina se musela spokojit s archaickými kousky s doutnákovým zámkem, či dokonce ještě se staršími zbraněmi používanými už před imdžinskou válkou.

Obrázek
Shromáždění tonghaků

Tiencinská smlouva zakazovala čínským a japonským instruktorům působení v korejské armádě, tudíž její výcvik od r. 1888 převzali Američané, kteří v Soulu vybudovali i arzenál sloužící k výrobě munice, opravám zbraní a zhotovování hlavní pro pušky Remington. Přes zahájené reformy a otevření Vojenské školy byla zdejší armáda slabá a vojáci s tradičními korejskými klobouky na hlavách, působili na zahraniční pozorovatele jako zjevení z jiných časů, ale přesto měla nad tonghaky snadno zvítězit. Jenomže jako mnohokráte v dějinách se ukázalo, že špatně vyzbrojené, ale zato ideály prodchnuté povstalecké oddíly dokáží rozdrtit nedisciplinované a zkorumpovanými veliteli vedené jednotky pravidelné armády, nehledě na jejich lepší výzbroj.

Velitel korejské floty se sice honosil stejným titulem jaký za imdžinské války obdržel legendární admirál Ji Sun-sin děsící Japonce svými želvími loděmi, ale Korejci už pouze nostalgicky vzpomínali na časy, kdy tento geniální válečník zaséval strach do srdcí i těch nejodvážnějších samurajů. Korejci válečné loďstvo v pravém slova neměli a provozovali jenom několik parníků, jenomže ty převážně využívali k přepravě rýže sklizené v jižních provinciích do hlavního města, a v případě vojenského konfliktu mohly sloužit toliko jako transportní plavidla.

Proto, když se 8. května v Čemulpchu nalodilo pět rot vládního vojska se dvěma děly a stejným počtem gatlingů, což mělo podle mínění královských stratégů po spojení s provinciálními jednotkami na špatně vyzbrojené povstalce stačit, zajišťoval jejich doprovod čínský obrněnec PING-JÜEN, na nějž nalodili i část korejských vojáků.

Obrázek
Obrněnec Ping-Jüen

Na zdejší poměry se jednalo o značnou sílu, tím spíše, že velitel PING-JÜENU dostal rozkaz v případě potřeby podpořit debarkaci palbou z lodních kanónů, a trestné expedici poskytl i několik lehkých revolverových děl s čínskými obsluhami. Jenomže sebevědomý velitel provinciálních jednotek v provincii Čolla mezitím zaútočil na Čong Pong-džuna, načež jeho vojska v bitvách u Päksanu a Hwangtchohjonu podlehla rolnické armádě spravedlnosti, což fatálně ovlivnilo osud vládních jednotek vyloděných v Kunsanu 10. května, neboť povstalci se zmocnili množství zbraní a stali se relevantní vojenskou silou..

Proto se vůdce trestné expedice po zprávách o katastrofálních porážkách svého předchůdce rozhodl prozatím opevnit v Čondžu, ale poté, co tonghakové obsadili Kobu, vytáhl do pole a jal se je pronásledovat. Čong Pong-džun se však nenechal vyprovokovat k rozhodující bitvě se silnějším protivníkem, obratně manévroval a uchýlil se k taktice guerillové války. Korejská vláda počítala s brzkým vítězstvím, tudíž vojska neměla vlastní zásoby a proviant si obstarávala nákupem, k čemuž disponovala částkou pouhých 100 munů (0,10 japonských jenů) na hlavu a den. Jak se tažení protahovalo byly finanční fondy vyčerpány a jakmile vojákům začalo kručet v žaludku, armáda se pod vlivem dezercí začala rozpadat.

Obrázek
Li Hung-čchang

Soul zareagoval odesláním dalších posil, ale velitel trestné expedice přesto 23. května doporučil požádat o pomoc Peking. Král Kodžong souhlasil a o týden později doručili místodržícímu východních provincií Li Hung-čchangovi prosbu o nastolení pořádku. Ten nebyl proti, ale ještě než noha čínského vojáka vstoupila na Korejský poloostrov, slavili tonghakové další vítězství. 27. května se u Wonpchjongu utkal odřad vládních vojsk s Čong Pong-džunum, jehož bojovníci označení žlutými pruhy látek omotanými kolem hlavy, navzdory obrovským ztrátám, zvítězili, načež se zmocnili jednoho děla, gatlingu a množství dalších zbraní a munice.

Povstalci 31. května obsadili město Čondžu, kde se opevnili a vládní vojska se nezmohla na nic jiného než dělostřelecké bombardování centra provincie Čolla. Tonghakové se dvakrát pokusili z obleženého města prorazit, ale tentokráte triumfovali rychlopalné gatlingy, načež Čong Pong-džun souhlasil s jednáním o příměří. Zatímco u Čondžu probíhaly tvrdé boje, Li Hung-čchang vyhověl prosbě korejského krále, načež se 8. června v Asanu ze tří transportů krytých sedmi válečnými loděmi, vylodilo prvních 800 ozbrojenců tvořících zárodek kontingentu čítajícího 2500 mužů.

Kromě potlačení povstání usiloval Peking i o upevnění svého vlivu v Koreji, přičemž se neočekávalo, že by dočasná přítomnost čínských vojsk v Zemi jitřní svěžesti vedla k protiakci Tokia, které Číňané o svých záměrech v souladu s Tiencinskou smlouvou řádně informovali a navíc jednali s pověření zdejšího krále. Jenomže vývoje událostí využili pod záminkou ochrany 25 000 vlastních občanů k vyslání vojáků do Koreje japonští váleční jestřábi v čele s ministrem zahraničí Munemicu Mucuem, takže už následující den debarkovali poblíž Soulu 431 námořníků a od 12. června vysazovali v Čemulpchu pěší brigádu o síle 6000 mužů. Zaskočený Li Hung-čchang raději přísun posil do Asanu zastavil a přesměroval své jednotky do okolí Pchjongjangu, což přesto vyvolalo odpor Nipponu.

Obrázek
Armáda tonghaků

Mezitím proběhla jednání s povstalci a Čong Pong-džun, výměnou za politické ústupky, příslib reforem a jmenování Täwonguna do čela nové vlády, rolnickou armádu rozpustil. Tím pominul důvod pro pobyt cizích vojsk na korejském území a Soul 21. června požádal Peking a Tokio o jejich stažení. Li Hung-čchang byl připraven své jednotky odvolat, ale Japonci navrhli vytvořit z Koreje společný protektorát, aby mohli provést reformy podle japonském vzoru, což Peking odmítl a v Tokiu se rozhodli ke konečnému řešení korejské otázky, k čemuž si zajistili tichou podporu USA a neutralitu Ruska a Velké Británie.

Zajištění nevměšování Petrohradu představovalo velký diplomatický úspěch, jelikož Rusové vnímali Nippon jako potenciálního rivala na východoasijském politickém ringu a japonský vyslanec telegrafoval od břehů Něvy, že v případě vojenského konfliktu Rusko podle jeho názoru podpoří Čínu. Navíc na carském dvoře měli stále v živé paměti neúspěšný atentát na tehdejšího následníka trůnu a současného cara Mikuláše II. provedený při jeho návštěvě Japonska na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Obavy z ruského zásahu tedy byly na místě, ale k blahosklonné ruské neutralitě pravděpodobně přispěla nepodložená víra v čínskou vojenskou sílu, a Petrohrad své stanovisko přehodnotil teprve tehdy, když zvítězily japonské zbraně.

Obrázek
Čínští vojáci v Koreji

Stanovisko dalších mocností se Tokiu nezdálo důležité, jelikož se nejevilo, že by v těchto končinách měly vlastní zájmy, což se přinejmenším v případě Francie a Německa ukázalo jako neprozíravé. Přítomnost francouzských válečných lodí v Ma-kungu na jaře 1895 zkomplikovala japonským plánovačům obsazení Pescadorských ostrovů, a po válce Paříž společně s Berlínem a Petrohradem vystoupily proti Tokiu.

Vláda Země vycházejícího slunce v předchozích letech intenzivně zbrojila, takže byla na ozbrojenou konfrontaci připravena a nehodlala ustoupit, tím spíše, když válka mohla přispět k vyřešení vleklého sporu mezi vládou a parlamentem, jenž destabilizoval zdejší politickou scénu. Japonci za cenu pouhých dvou padlých obsadili 23. července 200tisícový Soul a královský palác Kjongbokkung, přičemž odstavili od moci ministry a úředníky napojené na pročínskou kliku. Pochopitelně očekávali, že nová vláda se bude orientovat na spolupráci se svými protektory a Täwangun, ponechaný v jejím čele, dokonce požádal japonského vyslance Otoriho o vyhnání čínských vojsk. Něco takového nemohl Pekingu připustit, takže bylo pouze otázkou času, kdy promluví zbraně, třebaže se Číňané válku na poslední chvíli pokusili odvrátit americkým prostřednictvím.

Použité zdroje k sérii Japonská zahraniční expanze do roku 1922; Čínsko-japonská válka:
Válečné lodě minulosti (5); Válečné lodě minulosti (1). Vydalo nakladatelství Kanon.
Балакин С.: Триумфаторы Цусимы ; Броненосцы японского флота. Moskva 2013.
Белов А.: Крейсера типа Мацусима. Vydalo nakladatelství ИСТФЛОТ 2005.
Белов А.: Броненосцы Японии. Petrohrad 1998.
Craig A. Reischauer E.: Dějiny Japonska. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 2001.
Дискант Й. Порт-Артур 1904. Vydalo nakladatelství АСТ 2003.
Hoyt E.: Tři vojevůdci; Togó, Jamamoto, Jamašita. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1996.
Jelínek M.: Rusko-japonská válka; Port Artur 1904-1905 (1); Válka začala na moři. Vydalo nakladatelství akcent 2010.
Klecanda J.: Válka rusko-japonská slovem i obrazem. Vydalo nakladatelství Česká grafická akciová společnost Unie.
Kol. autorů: Dějiny Koreje. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 2001.
Kol. autorů: Вооруженные силы Японии История и современность. Moskva 1985.
Kovařík J.: Cušima; Poslední bitva rusko-japonské války na moři. Vydalo nakladatelství Akcent 2012.
Мерк В.: Китайская армия во второй половине XIX - начале ХХ. века.
Нозиков Н.: Японо-китайская война 1894-1895 гг. Moskva 1939.
Olender P.: Sino-Japanesse Naval War 1894-1895. Vydalo nakladatelství MMPBooks 2014.
Широкорад А.: Падение Порт-Артура. Vydalo nakladatelství АСТ 2003.
Широкорад А.: Япония Незавершенное соперничество. Vydalo nakladatelství Вече 2003.
Шишов А.: Россия и Япония; история военных конфликтов. Vydalo nakladatelství Вече 2000.
Вильсон Х.: Броненосцы в бою; Борьба на Востоке в 1894-95 годах. Petrohrad 2000.
Арсенал-Коллекция 2013/4,11/6, 2012/6.
Морская Кампания 2010/3/6,8, 2011/6.
Morze Statki i Okrety 2012/12, 2013/1.
http://tsushima.su/forums/viewforum.php?id=63
http://sinojapanesewar.com/
http://www.wikipedia.org/
http://www.palba.cz/portal.php
http://koreanhistory.info/Tonghak.htm
https://horstveps.livejournal.com/119880.html
http://txapela.ru/blogs/vehrwolf/plakat ... y-1894-95/
https://gruzdov.livejournal.com/779965.html
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945 č. 40

Příspěvek od michan »

Pane kolego Jarl to 19. století oblast Kuril a další, a především Korea, je velice dobře popsáno i rozepsáno i s mnoha detaily. Ještě zde mnohé studuji.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4070
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945 č. 40

Příspěvek od jarl »

Právě na dění kolem Koreje se hodlám hodně zaměřit, protože se pro Japonce stala hlavním důvodem pro zahájení dvou válek, a zároveň pro ně představovala první významnou kořist.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4070
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945 č. 40

Příspěvek od jarl »

Pozná někdo tento obraz? Jako nápovědu uvedl, že vznikl jako reakce na japonské vítězství v čínsko-japonské válce a zobrazuje evropské národy bránící se proti "žluté hrozbě".

Obrázek
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4070
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945 č. 40

Příspěvek od jarl »

jarl píše: Pro začátek si Nippon došlápl na starobylé království Rjúkjú rozkládající se na stejnojmenném souostroví ve Východočínském moři, na nějž si po staletí činily nárok Japonsko a Čína. V r. 1872 japonský ministr zahraničí vyslanci krále Šo-Taie jednoduše oznámil, že se archipelag stane součástí Japonského císařství, ale zpočátku se jednalo o formální akt neuznaný Čínou ani evropskými mocnostmi. K tomu Tokio využilo incidentu, jenž se odehrál na Formose v r. 1871. Tehdy na pobřeží ostrova ztroskotala rjúkjúnská rybářská džunka a zdejší obyvatelé povraždili většinu posádky, což vyvolalo protesty Nipponu, požadujícího od Pekingu kompenzaci za smrt „japonských občanů“.
Ti rybáři pluli z přístavu Naha na Okinawě na svůj domovský ostrov Mijako, ale bouře je zahnala na Formosu, kde ztroskotali. Místní domorodci zabili 54 členů posádky a tucet přeživších čínští úředníci dopravili do Nahy.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Dzin
7. Major
7. Major
Příspěvky: 11457
Registrován: 16/10/2004, 21:31

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945 č. 40

Příspěvek od Dzin »

jarl píše:Pozná někdo tento obraz? Jako nápovědu uvedl, že vznikl jako reakce na japonské vítězství v čínsko-japonské válce a zobrazuje evropské národy bránící se proti "žluté hrozbě".
No jasně. :-) Zrovna nedávno jsem si o něm zase četl v knize a musím se přiznat, že jsem při prvním seznámení všechny evropské mocnosti v něm nepoznal. Anglii ano, Rusko a Německo taky, ale jinak jsem propadl. :-) Příjemné překvapení, že tu nejsem sám, kdo ho zná.

A pro ty co neznají doplním, že byl namalován na příkaz a návrh německého císaře Viléma II. a poslán jako dárek ruskému carovi Mikuláši II. Do spoileru uvedu název a autora.
Obrázek

Člen palby bez super hlášky pod čarou
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4070
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945 č. 40

Příspěvek od jarl »

Výborně, Dzine! Až někdy pojedeš přes Jakubov, ozvi se a odměna tě nemine. Je zajímavé, že název toho Knackussemova veledíla bývá uváděn různě. Já jsem se o něm poprvé dozvěděl v r. 2010, když mi pan Milan Jelínek laskavě věnoval autorský výtisk prvního dílu své trilogie Port Artur, kde je uveden pod názvem "Evropské země brání svá svatá práva" a pod podobným jménem jej vzpomíná i ruský autor Širokorad (Народы Европы, оберегайте ваши священные права). Ovšem jiný ruský autor Meščerjakov jej pojmenovává Желтая опасность (Žlutá hrozba) a ty jsi uvedl další překlad. Ale na tom vlastně nezáleží, idea toho obrazu je jasná a je s podivem, jak snadno se Mikuláš II. od svého bratrance nechal vmanipulovat do vojenského dobrodružství ve východní Asii.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Dzin
7. Major
7. Major
Příspěvky: 11457
Registrován: 16/10/2004, 21:31

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945 č. 40

Příspěvek od Dzin »

Dozvěděl jsme se o tomto obrazu taky někdy kolem roku 2010 a to z knihy Nialla Fergusona Válka světa. :-)

Tak on Mikuláš II. byl často dost manipulovatelný a to hlavně co se jeho rodiny týká (nebo možná ne manipulovatelný, ale chtěl jim vycházet vstříc). Ono se nyní poměrně pozapomíná, že Mikuláš, Vilém, ale taky anglický Jiří byli bratranci.
Obrázek

Člen palby bez super hlášky pod čarou
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4070
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945 č. 40

Příspěvek od jarl »

Ano, byli to bratranci, kteří zavedli svět do války, jak zní podtitul této zajímavé knihy:

Obrázek
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Dzin
7. Major
7. Major
Příspěvky: 11457
Registrován: 16/10/2004, 21:31

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945 č. 40

Příspěvek od Dzin »

Hmmm, tak tu jsme nečetl. Zkusím sehnat a přečíst.
Obrázek

Člen palby bez super hlášky pod čarou
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4070
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945 č. 40

Příspěvek od jarl »

jarl píše: A kupodivu právě Japonci, přinutili Korejce otevřít se světu. Pravda, první pokus z r. 1872 nevyšel, ale když o tři roky později prováděl dělový člun UN´JÓ uvnitř korejských teritoriálních vod hydrografická měření, dostal se do přestřelky s pobřežními bateriemi, načež se na břeh pod ochranou pěti válečných lodí vylodilo 800 japonských vojáků. Ti přinutili vládu otevřít japonským obchodníků Pusan, a později i Gensan a Čemulpcho, přičemž Japonci mohli v uvedených přístavech zakládat vlastní osady (koncese) s právem exteritoriality.
Incident s dělovým člunem Un´jó podrobně popisuje Veronika Krištofová v knize Pod vycházejícím sluncem. Uvádí například, že cílem Japonců bylo dobýt hrad Jesó na ostrově Kanghwa, na nějž zaútočilo pouhých 55 japonských námořníků. Ti jej během několika hodin dobyli, přičemž se přeživší obránci pokusili uniknout, ale většina se jich utopila. Japonci přitom měli pouze jednoho padlého námořníka. Škoda, že jsem se o této knize dozvěděl, až když jsem dal na Palbu články popisující čínsko-japonské a rusko-japonské soupeření o Koreu, ale možné sem později přidám ještě nějaké zajímavosti.


Obrázek
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Odpovědět

Zpět na „Asie, Japonsko a Čína 1931 - 1945“