Pickelhelm M1842
Napsal: 3/2/2017, 08:08
Pickelhaube - mýtus a realita
Ne špatný je nový kroj jezdecký,
ten chválit je zapotřebí,
nejvíce ze všeho přilbu však,
jež míří svou špicí k nebi.
Ba, přilba se mi zamlouvá,
vidím v ní vtipnou hříčku,
královský nápad to vskutku byl,
i pointu má, špičku.
Jen při myšlence na bouřku
mám strach, že špice lehce
nejmodernější blesk přivolá
k té romantické lebce.
Také když válka vypukne,
pokryjte lehčeji čela,
ta stará těžká přilbice
by v běhu vám překážela.
Heinrich Heine - výňatek ze satirické básně Zimní pohádka
Již v roce 1844, básník Heinrich Heine (1797-1856) zesměšňoval Pickelhaubny, ve své politické satiře tehdejší monarchii, šovinismus a militarismus, pod názvem Zimní pohádka, z níž zde máte výňatek. Přilba se špicí, je součástí klišé o Němcích. Zásluhu na tom má především spojenecká propaganda, pro kterou byla tato typická pruská přilba ideálním terčem. Byla zobrazována na hlavách "barbarských Hunů" i v době, kdy již byly staženy od frontových jednotek. Případně spojenečtí ilustrátoři osadili špicí i nové ocelové přilby - tradice byla zkrátka příliš silná.
Historie přileb typu Pickelhaube sahá až do roku 1842, kdy ji pruský král Fridrich Vilém IV. zavedl pro pruskou armádu. Nejspíše vycházel z přileb užívaných v Carské armádě, jejichž historie sahá až do Napoleonských válek. Rusové totiž vytvořili přilbu pod názvem "helma Jaroslava Moudrého", která konstrukcí vycházela z francouzských kyrysnických přileb, ale osadili ji ozdobným hrotem. Nová přilba se v Pruské armádě rychle ujala a rychle se rozšířila i v Německých státech, spadající pod pruskou vládu. Oldenburg je převzal roku 1849, Bádensko roku 1870 a jako poslední tyto přilby přejalo Bavorsko. Stalo se tak až roku 1887, jelikož do té doby nosili bavorští vojáci vlastní typ přilby, Raupenhelm nebo Tarleton helmet, jejíž počátky se datují rovněž do Napoleonských válek. Přilby typu Pickelhaube se rozšířily do všech koutů světa, již v druhé polovině devatenáctého století, úměrně tomu jak rostl vliv Pruska. Krom Ruska, jejichž přilba byla té pruské velice podobná, se objevily i v Norsku, Švédsku, Portugalsku a Mexiku. Ohromného rozšíření se jim dostalo v Jižní Americe, kdy je převzala Venezuela, Bolívie, Kolumbie, Chile, Ekvádor a Peru. Zde se rozšířily díky vojenským misím z imperiálního Německa, které pomáhalo místním vládám trénovat a organizovat, vznikající národní armády. Jako první získalo nové přilby Peru, které byly poslány přímo z Německa již v sedmdesátých letech devatenáctého století. Během Druhé tichomořské války, byly tyto přilby ukořistěny chilskou armádou, která jimi vybavila 6. pěší regiment "Chacabuco". Druhá tichomořská válka, také válka o ledek, byla konfliktem mezi Chile a peruánsko-bolivijskou konfederací. Byla vedena v letech 1879–1883, vítězství si připsala Chile a Bolívie ztrácí přístup k moři. Nyní zpět do Evropy. Ruské přilby měly původně na konci hrotu koňské žíně, ale později byly u většiny jednotek sejmuty. Jelikož je nosili granátníci a další pěchota, měl konec hrotů podobu granátu. Na začátku Krymské války je vojáci často odkládali pro nepraktičnost a místo nich nosili prosté čapky. Po roce 1862 byly prakticky vyřazeny, ale vydržely u četnictva a kyrysnických regimentů Imperiální gardy až do roku 1914. Přilba typu Pickelhaube ovlivnila design přilby pro britskou armádu, která je známá pod názvem Home Service helmet, které dodnes nosí britští policisté. Podobnost je ale jen zdánlivá. Britské přilby byly vyšší a měly jen malý hrot, vyrobeny byly z vyztužené látky a korku, což je odlišovalo od přileb pruských. Tento typ přileb se rozšířil i do USA, kde je nosila armáda i námořnictvo, v letech 1881 a 1902.
Německé Pickelhaubeny byly vyráběny z pevné vařené kůže, jenž se tvarovala do forem a následně přetírala černou barvou. Ke zpevnění byly přilby doplněny o kovový lem, který se pro důstojníka též zlatil nebo postříbřoval. V horní části byl k přilbám upevněn typický hrot, dělostřelci měli tyto hroty zakončeny malou kuličkou. V čelní části byla přilba osazena speciálním mosazným odznakem, který poukazoval na to, z jaké země daný regiment pochází, jelikož jednotlivá knížectví nebo království, jakým bylo Bavorsko, si stále uchovávaly částečnou autonomii i v rámci armády. Samotný vzhled přilby a její tvar se postupem času upravoval a měnil, příkladem může být odlehčení kovových částí v roce 1867, kdy byl odstraněn kovový pás zakrývající šev. Samostatnou kapitolou by pak mohly být speciální celokovové přilby pro gardové jednotky, plukovní hudbu nebo gardové jednotky jezdectva, jednotlivých států, jako bylo Bavorsko, Bádensko, Sasko nebo Württembersko. U klasických přileb pro pěchotu, byly krom odlišných odznaků, dalším rozlišovacím prvkem barvy použité na kokardy, které držely podbradník. Klasická kokarda měla barvu červeno-černo-bílou. Prusové používali barvy černou a bílou, Bavoři pak modrou a bílou.
V roce 1892 byly tyto přilby doplněny o jednoduchý povlak – M1892 Überzug, který měl zamezovat odrážení slunečních paprsků od samotné přilby a také chránit zdobené přilby před špínou. Tento povlak měl na přední straně namalované nebo vyšité číslo pluku, pro lepší orientaci. Původně bylo vyvedené v barvě červené a od srpna 1914 již v praktičtější barvě zelené. Zde se hodí dodat, že při pobytu na slunci, získávala barva povlaku nahnědlý odstín.
Když propukla válka, začaly zásoby surové kůže, vhodné k výrobě přileb, docházet. Německo do té doby totiž importovalo kůži z Jižní Ameriky, především pak z Argentiny, což se v době války a blokádě, ukázalo být neřešitelným problémem. Nové přilby tak začaly být vyráběny z tenkého plechu, což se ukázalo být výrobně složité a muselo se urychleně hledat jiné, nenáročnější řešení pro pokrytí masivní poptávky po nových přilbách. Tímto řešením byly náhražkové materiály, z nichž se vyráběly již na začátku roku 1915. Konkrétně se jednalo o plsť, vulkánfíbr nebo dokonce tvrzený karton. Během prvních měsíců zákopové války, se ukázalo, že přilby typu Pickelhaube, jsou velice nevhodné. Neposkytují mužstvu žádnou ochranu hlavy před šrapnely nebo kamínky. Díky typickému hrotu byl voják též snadným cílem pro nepřátelské střelce. Všechny tyto nedostatky vedly k výrobě Modelu 1915, již s oddělitelnými bodly, které se měly sundávat, pokud byl voják v přední linii.
Tím ale nebyly vyřešeny hlavní problémy spojené s touto přilbou. Velice nebezpečné byly totiž i odražené projektily a střely o nízké rychlosti, často na hranici dostřelu. Tyto projektily měly příliš nízkou rychlost k tomu, aby dokázaly člověka zabít, ale pokud zasáhly svůj cíl, začaly se ve tkáni různě otáčet a měnit směr, tedy způsobovat ohromné škody. Navíc měly příliš malou rychlost k tomu, aby byly schopné tělo opustit. Zasažený voják tak většinou podlehl šoku, nebo rychle vykrvácel, pokud nedostal okamžitou pomoc. Z výpovědí pamětníků je známé, že už v prvních měsících války, útočící vojáci v druhé vlně, potkávali své spolubojovníky s rozsekanými tvářemi nebo visícími čelistmi, jak se snaží odklopýtat z bojiště. Postupujícím jednotkám bylo zakázáno se jakkoliv zastavovat nebo se jim snažit pomoci, většinou tak zemřeli na vykrvácení nebo šok. Podle britského výzkumu, z roku 1916, bylo zjištěno že 3/4 zraněním bylo možné zabránit použitím kovové přilby. Francouzské statistiky přišly s podobnými čísly: 60-80 % zranění prý bylo způsobeno projektilem o nízké rychlosti. Americké statistiky přišly s podobnými čísly: 65-80 %. Novou přilbu pro císařské pěšáky navrhl profesor kapitán císařského dělostřelectva Dr. Friedrich Schwerd (1872-1953) za spolupráce s chirurgem Augustem Bierem (1861-1949). Pečlivě zkoumali zranění hlavy v důsledku zasažení projektily, střepinami, šrapnely, kameny nebo chladnými zbraněmi. Inspirován středověkými Šalíři a Bierovými poznatky, načrtl profesor Schwerd, nový, osobitý vzhled ocelové přilby, která se měla stát brzy ikonou německého vojenství - Stahlhelm Model 1916. Již začátkem roku 1916, byly přilby typu Pickelhaube, postupně nahrazovány novou ocelovou přilbou. Ještě v říjnu 1916 získaly všechny přilby nový maskovací nátěr v odstínu polní šedi (Feldgrau), byť již před tímto datem to byla zcela běžná praxe. Díky nové přilbě se počet smrtelných zranění hlavy snížil o 70 %. Původní typy přileb byly staženy z fronty a určeny ke službě mimo bojovou linii. Tedy jak pro přehlídky tak si je vojáci nasazovali, pokud se vraceli domů z fronty na dovolenou. Zůstaly také velice oblíbenou pokrývkou hlavy u vyšších důstojníků.
Přilby typu Pickelhaube přestaly být oficiální součástí uniformy až se zhroucením německé říše v roce 1918. Dokonce i policejní jednotky převzaly krom uniforem i přilby polních myslivců, přesněji řečeno čáka. Přilby typu Pickelhaube ale úplně nevymizely a zůstaly součástí slavnostní uniformy gardových jednotek ve Švédsku, Národní republikánské gardy (GNR) v Portugalsku, Vojenské vysoké školy v Bolívii, různých přehlídkových nebo slavnostních uniforem, ať již u armády nebo policie, v Chile, Kolumbii, Venezuele nebo Ekvádoru. Netradičními uživateli pak je dopravní policie v Jordánsku, nebo četnická jednotka v Rumunsku (Jandarmeria Romana). Během mistrovství světa ve fotbale, pořádaném v Německu roku 2006, byly lisovány plastové přilby typu Pickelhaube, pro fanoušky. Tyto přilby byly k dispozici v národních barvách, černé-rudé-zlaté, nebo v jiných kombinacích. Jisté tedy je, že mýtus o "Prušáckých přilbách" je stále živý a stal se již německým folklórem.
Zdroj:
http://www.germanartgallery.eu/m/Websho ... 918&id=252
http://palba.cz/viewtopic.php?f=211&t=5283
https://en.wikipedia.org/wiki/Heinrich_Heine
Seriál článků o jednotlivých zbrojích pěchoty (1914-1918)
No.I: (Francie): http://palba.cz/viewtopic.php?f=211&t=5281
No.II (Německo): http://palba.cz/viewtopic.php?f=211&t=5283
No.III (Británie): http://palba.cz/viewtopic.php?f=211&t=5350
No.IV (Itálie): http://palba.cz/viewtopic.php?f=211&t=5377
No.V (Rusko): http://palba.cz/viewtopic.php?f=211&t=6660
No.VI (R-U): http://palba.cz/viewtopic.php?f=211&t=7047
Stahlhelm M16: http://palba.cz/viewtopic.php?f=211&t=7043
Gaedeho přilba M15: http://palba.cz/viewtopic.php?f=211&t=7343
Calotte métallique M14: http://palba.cz/viewtopic.php?f=211&t=7345
