Turecká přilba M1918
Během první světové války bojovali turečtí vojáci v pokrývkých hlavy znýmých jako Kabalak (Enveriye), což je nepochybně nejikoničtější osmanská pokrývka hlavy války, pojmenovaná po Enveru Pašovi (1881–1922). Skládala se z proutěné kostry ovinuté látkou, což tvořilo lehkou a prodyšnou ochranu proti slunci. Zatímco tradiční fez byl na ústupu kvůli nepraktičnosti v boji (nutno podotknout, že Bosenské jednotky rakousko-uherské armády je nosily prakticky po celou dobu války), důstojníci často nosili v zázemí vlněné čepice kalpak. Obecně se dá říct, že osmanské vojsko spoléhalo především na měkké pokrývky hlavy, které byly lépe přizpůsobeny klimatu Středního východu. V průběhu války ale začalo Německo dodávat svému spojenci ocelové přilby založené na německém vzoru, které však měly velmi specifické úpravy.
Turecký model 1918 byl vyroben v Německu společností Eisenhüttenwerk Thale. Připomíná německé helmy M1916 (M1918), ale místo přesahujícího čelního lemu (řekněme kšiltu), je spodní lem jednolitý. Vzhled připomíná klasické osmanské vojenské pokrývky hlavy (zmíněný kabalak). Důvody pro změnu oproti německému typu nejsou známy, ale existují spekulace o tom, proč. Jedna z raných teorií tvrdila, že absence hledí umožňovala islámským vojákům při modlitbě dotýkat se čelem země, aniž by si sundávali helmu. Tato teorie je nyní spíše zavrhována. Není totiž možné dotýkat se čelem země, když máte tuto helmu (a vlastně jakoukoliv). Navíc již v 16. století byl velký čelní štít (mimo jiné k ochraně očí před oslněním sluncem) charakteristickým rysem tureckých přileb z osmanského období, které vyráběly tamní plátnéřské dílny. Podle druhé teorie, mnohem opravděpodobnější, Osmané chtěli helmu, která by odrážela jejich tradice a byla by osobitá - tedy na první pohled se lišila od německého vzoru. Design turecké M1918 mohl být zvolen proto, že se podobal oblíbené pokrývce hlavy (lehké přilbě chránící proti slunci), kterou nosili důstojníci a poddůstojníci
Velká část toho, co víme o turecké M1918, je zásluhou Dr. Chrise Flahertyho, který napsal článek na toto téma, částečně založený na materiálech publikovaných Tureckým vojenským muzeem v Istanbulu a francouzských zdrojích, které nebyly široce dostupné anglicky mluvícímu publiku. Podle Flahertyho byly všechny turecké helmy M1918 vyrobeny společností Eisenhütenwerk Thale, AG ve středním Německu a jsou označeny písmeny "ET" spolu s razítkem velikosti, které u těchto helm vždy bylo 66. Kromě toho měly všechny tyto helmy německou vložku Model 1918 s bílými vložkami a karabinovými sponami na podbradníku. Turecká M1918 je sběrateli někdy označována jako turecká helma "s plným hledím", aby se odlišila od tzv. "turecké helmy bez hledí". Na rozdíl od všeobecného přesvědčení Flaherty tvrdí, že helmy bez hledí byly vyrobeny pro císařskou německou armádu, nikoli pro osmanskou tureckou armádu. Někdy se tvrdí, že tyto byly původně vyrobeny pro použití v tancích. Existují dobře známé dobové fotografie vojáků Freikorpsu s tanky, kteří nosí tyto přilby bez hledí, a to může být zdrojem myšlenky, že byly vyrobeny pro použití v tancích. Také se uvádí, že díky vykrojení bylo snazší nosit protiplynovou masku. Nutno poznamenat, že v této době nosily osádky tanků i speciální protistřepinové masky, chránící oči i tvář pomocí ocelových hroužků připevněných ke kožené masce (s kovovými očnicemi). Zajímavostí je, že turecké přilby M1918 mají ponechány typické výstupky po stranách - známé jako "roky", ke kterým bylo možno připevnit zesilující pancéřový plát a zvýšit tak ochranu nositele (daní však bylo zvýšení hmotnosti).
Eisenhüttenwerk Thale dodal osmanské armádě 5 400 přileb M1918 s plným hledím, než Turci odmítli další dodávky. Výrobní číslo "5 400" bylo převedeno a chybně uváděno jako počet vyrobených přileb. Zdrojem této chyby a dalších mylných představ může být průkopnická sběratelská kniha Floyda Tubbse Stahlhelm. V tomto svazku identifikuje přilbu bez hledí jako "tureckou ocelovou přilbu" a tvrdí, že do Turecka bylo dodáno 5 400 kusů. Následné výzkumy však ukázaly, že se jedná o chybu. Vzhledem k malému počtu se ocelové přilby dostaly primárně k elitním jednotkám nebo útvarům v blízkosti německých kontingentů. Mnoho z nich zůstalo v Německu a byly později využívány jednotkami Freikorps během poválečných nepokojů. Turečtí vojáci jsou v těchto přilbách na několika fotografiích v Istanbulu nebo v Palestině. Krom jednotek bojujících v rámci rakousko-uherské armády (kdy nosí klasické Stahlhelmy), turečtí vojáci nosí i upravené přilby M1916, kdy pilkou odřízli velkou část bočního lemu i čelního štítku. Takto upravená přilba odkrývala uši a rovnoměrně i část čela, čímž se zlepšil výhled. Oproti této úpravě byly sériové "turecké přilby" méně praktické a vzhledem silně připomínají původní přilbu M1916 (nebo M1918), otočenou čelem vzad.
Zdroj:
https://maplecreekmilitaria.com/2023/03/19/turkish-m18/
https://www.militarysunhelmets.com/2012 ... he-kabalak
viewtopic.php?t=7043
