Stránka 1 z 1

ČSR roku 1945. Pražské povstání. Č 82.

PříspěvekNapsal: 9/10/2017, 04:34
od michan
ČSR roku 1945. Pražské povstání. Č 82.
Mapa útoků v Pražské operaci

Obrázek

do 9. května 1945. Mapy jsou volně přístupné na několika webech, viz také zde: http://rkka.ru/imaps.htm

Bojová činnost ve prospěch Pražského povstání, odchodem pluků ruské 1. divize generála Buňačenka z centra Prahy od noci z 7. na 8. května 1945, však nekončila na západních a jižních okrajích města. Totiž ve stejné době "Bojové skupiny SS" stále úporně postupovaly na povstalecké město od jihu, když tím chtěly otevřít cestu ustupujícím německým jednotkám ze severu a z východu. Do Prahy se snažily vniknout hlavně po levém břehu Vltavy. Když nemohly do Prahy proniknout přímo nastupovaly do útoku všemi možnými průrvami ve skalách a i různými lesními i polními cestičkami z údolí Vltavy na západ.

"V prostoru Slivence se s nimi střetly jednotky ruského 2. pluku, v Prokopském údolí a v prostoru Barrandova v nepřehledném terénu, který dával výhodu obraně, padlo na české straně 45 povstalců. Dá se dnes těžko říci, jaký měly tyto německé útvary bojový úkol. Osobně se domnívám (píše historik Auský), že chtěly dosáhnout silnice Praha-Beroun a co nejdříve se stáhnout za části americké armády. Šlo většinou, aspoň v tomto úseku, o mladé chlapce, kteří spíše prosili o milost než bojovali. V bojích muže proti muži na jihovýchodních okrajích Slivence jim v postupu na západ zabránily části ruského 2. pluku a smíšená brigáda z Brodu u Příbrami.
O existenci tohoto útvaru ROA nebylo do roku 1991 nic známo. Byl jedním z mnoha, se kterým si osud a německé velení zahrávaly podle potřeb ústupových bojů na konci války. Jeho název 'smíšená brigáda' není oficiální a byl zvolen autorem podle jeho složení a na odlišení od ostatních útvarů ruské 1. divize ROA. Účastnil se Pražského povstání, jeho stav v Praze převyšoval tisíc vojáků s tanky a dělostřelectvem a vysvětluje, proč byla ruská 1. divize ROA, s dalšími několika menšími útvary, schopna působit v útočném a obranném boji na tak velkém úseku. V lednu 1945 byl odvelen (smíšený útvar ROA z 2. divize) na posílení italské fronty a když dosáhl italsko-rakouské hranice, došel opožděný rozkaz, jenž vyplýval z rozkazu OKW, soustředit dobrovolecké útvary pod vrchním velením gen. Vlasova jako samostatnou armádu. Přesunoval se tedy znovu na sever a ve vojenském táboru Bor u Příbrami mu došly zásoby a pohonné hmoty a také zatím nebyl vydán rozkaz, jak se má dále použít. Uprostřed rozpadu vojenské administrativy na konci války se na něj asi zapomnělo. Po měsíci pobytu v táboře byl rozkaz doručen, ale československým důstojníkem, por. v zál. Vladimírem Cirmonem 5. května. Jeho zásahem byly dodány 'smíšené brigádě' PHM a týž důstojník dovedl brigádu následující den do prostoru Slivenec jižně od Prahy. Je zřejmé, že někdo vyšší než záložní poručík uvedl do pohybu tuto akci.Co zatím bylo napsáno o tomto útvaru, představuje jednu ze záhad událostí 5. května 1945 o vztazích pražského vojenského velení (Bartoš) k možným a nutným spojencům, o nichž někdo povolaný musel uvažovat nejpozději od konce dubna. To znamená bez vědomí ČNR a všech, kteří v Praze během Pražského povstání převzali moc. Slivenec je ve vojenské koncepci tak dominující místo, že vojáci ho nemohli přehlédnout. To potvrzuje také německý útok z údolí Vltavy v úseku Barrandov-Slivenec- Lochkov, na němž se odehrál nejdůležitější boj během Pražského povstání. Boje na tomto místě byly tak tvrdé, že české obyvatelstvo vyklidilo své vesnice a dvě noci přečkalo v obcích západně od Slivence. Protože nebylo svědků, nebo jich bylo málo, upadla tato epizoda Pražského povstání tak lehce do zapomenutí.
Části ruského 2. pluku bojovaly v tomto úseku ještě 8. května ráno, ale to už ne v zájmu Pražského povstání. Zajišťovaly bezpečnost ústupu ruské 1. divize ROA z Prahy z východního a jižního směru.
Po odchodu 1. divize ROA z Prahy zůstalo ve městě ještě několik menších skupin vojáků ROA a ty pokračovaly v bojích až do 9. května. Mezi bývalými příslušníky ruské 1. divize žijícími v emigraci se někdy tvrdí, že v Praze setrvali tzv. 'infiltrátoři' a celý ruský dělostřelecký pluk. Údaj však není potvrzen. Velitel pluku pplk. Žukovskij byl zajat Rudou armádou 12. května ve Lnářích.

Na žádost vojenského velení, aby ROA Prahu v kritické době neopouštěla ponechal velitel 1. ruské divize gen. Buňačenko na Smíchově 1 000 vojáků pod velením mjr. Hubanova. Jejich další činnost ani osud nejsou známy. Zachovala se pouze fotografie přesunující se dělostřelecké baterie přes liduprázdné náměstí Kinských směrem na Malou Stranu, a to v době, kdy polní kuchyně a týl ruského 4. pluku opustily parčík před kasárny.
Kromě toho zbyly v pražských nemocnicích ranění (Historickým podkladem pro informace zde je Stanislav A. Auský, Vojska generála Vlasova v Čechách, str. 174, 175, 176, 177 a 178.)."

Jak všichni víme, o těchto několika dnech, a nejen hned po Pražském povstání, nechtělo v souvislostech s ruskou 1. divizí ROA, hovořit ani mnoho účastníků, ale co bylo tragické, především mnoho politiků z různých politických stran. Mnoho a mnoho lidí si přálo v ČSR, později ČSSR, aby se nikde neobjevovala souvislost mezi povstalci a Vlasovci. Volněji hovořit o ROA bylo možné až po roce 1989. Je však nutno říci, že bylo náhle, po roce 1990, dostatek i vzdělaných lidí, kteří nezapomněli a o ROA dokonce začali i psát. Vyskytli se však i mnozí, kteří nejenže psali hanlivě, ale chtěli opět překrucovat dějiny a bagatelizovali vojenskou pomoc ROA ve prospěch Pražského povstání. Mnoho takto, i všelijak, řečeného přispělo i k tomu, že vojáci ruské 1. divize ROA se stali legendou.

Historik Auský k otázce - "Kdo osvobodil Prahu?"
Prvou větou, kterou historik zabývající se mapováním ROA, zároveň účastník bojů v průzkumné četě 2. pluku ROA, píše k otázce - Kdo osvobodil Prahu? - je věta - "Aby byla vůbec možná odpověď, je třeba skutečně zrekapitulovat řadu skutečností, podrobně rozebraných v předchozích kapitolách." - a myslí tím všechny kapitoly své knihy - Vojska generála Vlasova v Čechách.
Sám pak pokračuje svou vlastní rekapitulací, cituji:

"Povstání nebylo připraveno, a když 5. května spontánně vypuklo, postrádalo jak politickou, tak vojenskou organizaci, jež by mohla do průběhu účinně zasáhnout a byla také schopna zabránit negativním jevům, hlavně krutému chování vůči německým zajatcům a civilnímu obyvatelstvu.
Ozbrojené akce už první den nabyly takového rozsahu, že německé vojsko ztratilo kontrolu nad městem.
Ještě 8. května nikdo v Praze nemohl s určitostí říci, která spojenecká armáda obsadí město.
1. divize ROA nezasáhla do bojů v Praze neočekávaně. Její účast byla výsledkem jednání vojenského velitelství, které vědělo, že zásah pravidelné armády je naprosto nutný, jinak bude Pražské povstání krvavě potlačeno. Do 7. května měly jednotky 1. divize ROA pod kontrolou západní část města, stále ještě se silnými ostrovy německé obrany v prostoru Strahova, Hradčan a Dejvic. Na východním břehu kontrolovaly střední část města od čáry Jiráskův most-Vinohrady-Strašnice na jih.

Hlavní zásluha divize spočívala v tom, že v kritické době rozdělila město na dvě části - severní a jižní - a tím po dobu své činnosti ve městě zabránila spojení německých mimopražských ozbrojených složek.
Bez její účasti na Pražském povstání by západní část města byla obsazena 6. května a povstání by pravděpodobně bylo potlačeno následující den.
Kdyby nebyla divize opustila město v noci ze 7. května na 8. května pro neshody s ČNR, 4. a hlavně 3. pluk by byly získaly během 8. května kontrolu nad většinou severní částí města a oba pluky by byly jistě donutily útvary SS postupující od severu a východu obejít Prahu z východu a ustoupit na jih. Přitom je třeba přiznat, že postup 1. divize ROA na Prahu od západu měl do jisté míry i negativní vliv na situaci v Praze. Většinu německých útvarů, hlavně armády, donutila totiž k boji přímo v městě, protože ústupovou cestu na západ divize přehradila. K německé kapitulaci 8. května došlo až když tlak 1. divize ROA v Praze pominul, neboť když Prahu opustila, ústupová cesta na západ se otevřela. Také hrozba příchodu Rudé armády byla už bezprostřední.
Od chvíle, kdy útvary ROA opustily východní břeh Vltavy, nesli povstalci až do konce Pražského povstání tíhu boje sami a zaznamenali značné územní ztráty.
Hlavním faktorem úspěchu Pražského povstání byl moment překvapení, jak ze strany povstalců, tak ze strany ruské 1. divize ROA, jež do bojů zasáhla v kritické době (Historickým podkladem pro informace zde je Stanislav A. Auský, Vojska generála Vlasova v Čechách, str. 178, 179.)."

Tolik tedy historik Auský, aby ještě pokračoval dodatkem, který zní, cituji:

Dodatek k předchozímu.

" a) Ruská 1. divize ROA nikdy neobsadila celou Prahu (vyhýbám se pojmu ´osvobodila´, protože, osvobození je stav vyplývající z úspěšného zakončení akcí vojenského rázu), protože k tomu neměla dostatek času. Střízlivě hodnoceno, neměla k tak rozsáhlé akci ani dostatek prostředků. Neznám také případ, že kontroly nad milionovým a vojensky obsazeným městem bylo dosaženo ve dvou dnech jednou divizí a revolučními útvary.
b) Kdyby to podmínky dovolily, Pražské povstání by nakonec bylo s to, s pomocí ruské 1. divize ROA, získat kontrolu nad obsazenou částí města, bez ohledu na to, byla-li německá posádka ochotna kapitulovat či ne, ovšem pouze za předpokladu, že by nebyly zasáhly ustupující jednotky ´Skupiny armád Střed /Mitte/. Kdyby ty však skutečně včas ustupovaly, nemohlo k Pražskému povstání dojít, nebo by bylo na samém začátku bezohledně potlačeno. Ruská 1. divize ROA by byla musela od prvních dnů května respektovat všeobecný směr ústupu do Krušných hor. Jiný směr by za předpokladu skutečného všeobecného ústupu ´Skupiny armád Střed /Mitte/ nebyl možný...
c) Mimo jakoukoliv pochybnost je třeba konstatovat, že hlavní tíhu bojů nesly revoluční útvary Pražského povstání, ale to se sotva mohlo udržet bez zásahu ruské 1. divize ROA.
d) Shrneme-li všechny uvedené skutečnosti, je na závěr třeba říci, že Praha vlastně nebyla nikým osvobozena. 8. května, po stažení ruské 1. divize ROA a po současném vstupu mimopražských německých útvarů ze všech stran do města, byla značná část Prahy znovu obsazena německými ozbrojenými složkami. Když ty pak večer téhož dne (8. 5.) zastavily boj a postupně odtáhly, nebyl tu, až na malé výjimky, už nikdo, od koho by město muselo být osvobozeno.
Jakékoliv jiné úvahy se vymykají realitě květnových dnů 1945.


Druhá světová válka skončila obklíčením ´Skupiny armád Střed´/Mitte/ polního maršála Schörnera v prostoru Lysá n/Labem, Jičín, Hořice, Pardubice, Chrudim, Chotěboř a Kolín 11. května 1945, kdy tato armáda měla stále ještě stav 860 000.
Pražská operace Rudé armády byla pouze součástí tohoto mohutného obkličovacího manévru
/Mapu Pražské operace viz v úvodu tohoto článku i s obklíčením Skupiny armád Střed - Mitte./ (Historickým podkladem pro informace zde je Stanislav A. Auský, Vojska generála Vlasova v Čechách, str. 179, 180.)."

Tolik tedy historik Stanislav A. Auský.
Ale my se ještě podívejme co říká východní historiografie....

Re: ČSR roku 1945. Pražské povstání. Č 82.

PříspěvekNapsal: 9/10/2017, 04:42
od michan
ČSR roku 1945. Pražské povstání. Č 83.

Pražské povstání, Pražská operace RA, květen 1945.
Zde si řekneme, jako třetí pohled na Pražské povstání a Pražskou operaci, pohled východní historiografie. To proto, aby každý měl možnost si udělat obrázek, kdo jak si přizpůsobil fakta, kdo jak překrucoval historii. Upozorňuji zde na fakt, že od východní historiografie se toho moc, spíše nic, o nějakých "vlasovcích", či vojácích ROA, nedozvíte!
Již prvá věta z pera východních bolševických historiků z konce 50tých a začátku 60tých let 20. století, tzv. "Bible Sovětů", o Pražském povstání a Pražské operaci v době "Studené války", je ryze politická a je v ní skryt boj bolševiků nejen s nacismem a u nich fašismem, ale i s jejich třídním nepřítelem - "buržoazií". S nacismem bojovali zbraní na celé Východní frontě, s buržoazií nejprve slovem a pak také zbraní, viz. Polsko. Nebo uplatňováním svého vlivu přes NKVD, SMĚRŠ a komunistické strany toho, kterého státu, který dobývali, osvobozovali, viz. Bulharsko, Rumunsko, ČSR. Jen Jugoslávie se jim nějak vymkla. Ta prvá věta o Pražském povstání je: "Koncem dubna (1945) osvobodila sovětská vojska téměř celé Slovensko a vstoupila na Moravu (historickým podkladem pro prvou větu je zde: Velká vlastenecká válka, svazek 5, Kapitola VIII., str. 279)."
Poté již museli i v celém kolektivu přiznat barvu a říci, že, cituji: "K západním československým hranicím se přiblížila americká armáda." A pak samozřejmě ještě vyzdvihnout partyzánské hnutí, které, přicházejíc od východu, bylo plně, od roku 1944, až po dobu povstání, v rukou od východu také přicházejících komunistických partyzánů, spolu s partyzány sovětskými, kteří byli většinou členy NKVD (vysvětlení viz v předchozích článcích- má poznámka). Člověk má poté dojem, že vše dál již dělali, stejně jako dalších 40 let, jen komunisté, kteří si Pražské povstání ukradli jen pro sebe... ostatní lidi měli jen jako statisty... Dále již cituji:

"V Čechách a na Moravě zesílila partyzánská činnost. Odboj zachvátil i dosud 'klidné' západní Čechy. Účastníci odbojového hnutí se rychle vyzbrojovali, národní výbory se připravovaly k převzetí moci a v partyzánských oblastech ji na některých místech již převzaly. České povstání se rozhořívalo. Byla to ironie osudu, že právě v Rakousku a Československu, kde nacismus zahájil svou expanzi, ji také neslavně skončil.
Blížila se konečná etapa boje s okupanty za obnovení národní svobody (Zde vynechávám několik vět, které pochází ryze z komunistického slovníku a hovoří, že povstání připravovali jen komunisté, kteří vše začali již 29. dubna, kdy vše projednal ÚV KSČ, čili celý plán Pražského povstání. V těchto místech říká, že i 30. dubna se konalo prvé zasedání ČNR, která projednávala nejdůležitější otázky Pražského povstání, určila své zmocněnce pro největší pražské závody a jmenovala velitele oddílů a družin. Východní historiografie zde přiznává, že na přípravě Pražského povstání se podílela také vojenská komise ČNR v jejímž čele stál člen ÚV KSČ Václav David - A kde je Kutlvašr, Bartoš a spol...? - má poznámka).
Události se vyvíjely neobyčejně rychle. K první živelné srážce Pražanů s okupanty došlo již ve dnech 1. a 2. května. A za Prahou vstupovaly do posledního a rozhodného boje s nepřítelem i ostatní města. Tak 2. května proběhly v Nymburce, Kostelci nad Černými lesy a Poděbradech lidové manifestace a bylo vyhlášeno obnovení ČSR.
Dne 3. května povstalo spolu s partyzány obyvatelstvo v Semilech, v Nové Pace a v řadě vesnic na severovýchod od Prahy. Na východě, v přifrontových moravských okresech, zahájily smělé bojové akce partyzánské oddíly brigády 'Jan Žižka', které 3. května za bojů osvobodily město Vizovice a několik vesnic. Další oddíly této brigády se účastnily povstání v Přerově (ve dnech 1. - 5. května) v součinnosti s jednotkami 4. Ukrajinského frontu osvobodila brigáda město Vsetín. Ve dnech 3. - 4. května zaplavila vlna povstání Jižní Čechy.
Aktivní operace rozvíjely partyzánské oddíly v západních okresech, kde bojovala partyzánská brigáda 'Smrt fašismu'. Ve dnech 2. a 3. května osvobodili partyzáni spolu s družinami revoluční gardy (RG) města Příbram a Beroun a mnoho vesnic.
V noci ze 4. na 5. května zahájili povstání dělníci z Kladna, jednoho z nejdůležitějších okresů. Dnem 5. května přešla moc v celém kladenském okrese do rukou národních výborů a došlo k ozbrojeným srážkám kladenského obyvatelstva s německými vojsky a jednotkami SS. Téhož dne vypuklo povstání dělníků v plzeňské Škodovce."

Pražské povstání.

"Pražské povstání, které bylo zahájeno 5. května, dodalo všem těmto akcím celonárodní charakter. V ozbrojeném boji československého lidu nastal kvalitativní zlom. Nacistické úřady se pokoušely vystoupení dělnictva zmařit a nařídily počátkem května všeobecnou 'dovolenou' dělníků. Ale tento manévr selhal. Dne 5. května časně ráno byly ve městě zahájeny bojové akce. Jádrem a hlavní silou povstání se staly pražské továrny: smíchovská Škodovka, Walter, Avia, Mikrofona a ETA.
Dne 5. května ráno se v Praze konala mimořádná konference továren a závodů, která vyzvala lid, aby zahájil ozbrojené povstání. V poledne se v Dlouhé třídě ve svém prozatímním sídle sešla v plném počtu za předsednictví dr. Alberta Pražáka Česká Národní Rada (dále jen ČNR, nebo Rada), která se ujala řízení Pražského povstání. Rada vydala prohlášení, že z pověření košické vlády přebírá moc v českých zemích do svých rukou. Německým vojskům bylo dáno ultimátum k okamžité kapitulaci.
Během 5. května dosáhli povstalci značných úspěchů. Zmocnili se Pošty, telegrafu, telefonu, Rozhlasu, ústředních nádraží, městské elektrárny a obsadili většinu mostů přes Vltavu. Velký význam mělo obsazení štábu protiletecké obrany (Policie), který měl speciální telefonní spojení se všemi důležitými objekty ve městě.

Pokusy jednotlivých živlů, které se snažily povstání zabrzdit byly rychle zmařeny. Pražané přepadávali německé vojáky a vyzbrojovali se jejich zbraněmi. Na Vršovickém nádraží se zmocnili německého obrněného vlaku.
Avšak nacisté se brzy vzpamatovali a přešli do protiútoku. Jen v Praze jich bylo na 40 000. Proti povstalcům byla zasazena vojska Skupina armád Střed /Mitte/ (Historickým podkladem pro informace je zde: Velká vlastenecká válka, svazek 5, Kapitola VIII., str. 280, 281)."

Na protiútok Němců Praha odpověděla tak, jak bylo v daný okamžik nejúčinnější - bojem na barikádách.

"V noci z 5. na 6. května vyrostlo pod rukama desetitisíců mužů, žen, dětí a starců 1 600 barikád, které bránilo asi 30 000 lidí /zachytil jsem také číslo, že těch barikád bylo více než 2 200 - má poznámka/ (Historickým podkladem pro Velká vlastenecká válka svazek 5, Kapitola VIII., str. 281, je zde informace od K. Bartošek, Pražské povstání 1945, Praha 1965, str. 147, 254.)."

A protože se jednalo o propagandu komunistů, kteří jediní vše řídili, tedy i pera východních historiků, kteří si povstání ukradli jen pro sebe, pokračování je ihned slovy, cituji:

"ÚV KSČ uveřejnil 6. května v prvním ilegálním čísle Rudého práva výzvu ke komunistům, v níž se pravilo: ´Dokažte, že jste právě tak nadšení a houževnatí, odvážní a vynalézaví v otevřeném boji proti nepříteli, jako jste byli v šestiletém záludném zápase se stvůrami gestapa. Buďte všude nejlepšími z nejlepších a doneste slavně k cíli svůj prapor, zkropený krví tisíců soudruhů. Železná disciplína bolševické strany a nadšení bratrské Rudé armády jsou vám zářnými vzory.´ (Zde se jen těžko dozvíme něco o těch více než čtyřech pětinách ostatních lidí, kteří šli a bojovali, řídili a prováděli činnosti ve prospěch Pražského povstání... - má poznámka)
Proti očekávání hitlerovců povstalci po celý den 6. května jejich zuřivému útoku úspěšně odolávali. Fašisté útočili na Prahu ze tří stran: ze severu, z východu a z jihu. Současně byly uvedeny do bojové pohotovosti jednotky rozmístěné v Praze.
Obránci Prahy měli velký nedostatek zbraní, zejména protitankových. Nacisté využili své převahy. Ve dnech 6. - 8. května se jim podařilo proniknout do středu města. V obsazených čtvrtích se zvěrsky vypořádávali s povstalci. Ráno 8. května obsadily esesácké jednotky Lidový dům a zatkly redaktory Rudého práva, členy ÚV KSČ Vladimíra Kouckého, Ladislava Štolla a Josefa Rybáka (vidíte, snad nikdo jiný se v povstání nekonal, než lidé z KSČ - má poznámka).
Třetí den povstání, 7. května, se postavení povstalců zhoršilo. Mezi buržoazními živly, které se připojily k povstání, se začaly projevovat kapitulantské tendence (a zde jsme zaznamenali chování oné většiny povstalců z pera bolševiků, patřili sem všichni, včetně vlasovců a i děti a mládež, - 4/5 povstalců... - má poznámka). Vznikly rozpory i v ČNR. Někteří představitelé buržoazních skupin otevřeně žádali, aby se před hitlerovci kapitulovalo (nehorázná lež, jednalo se o kapitulaci Němců - má poznámka). Mnozí důstojníci bývalé československé armády opustili barikády (a žádná jména). V kritických dnech povstání byli komunisté příkladem vytrvalosti a odvahy. Byli na nejnebezpečnějších úsecích boje a dodávali povstalcům odvahu k boji /tak tam musel někdo přece jen zůstat né - má poznámka/. Hrdinství Pražanů povzbuzovalo k rozhodnému boji obyvatelstvo celých Čech a Moravy (zlehčování boje a bojovníků na ostatních místech Čech a Moravy, kteří bojovali již dřive...... - má poznámka). Rozrůstající se všenárodní povstání ve městech a na vesnicích roztříštilo síly nepřítele, takže nemohl vytvořit údernou pěst a namířit ji proti Praze (to je svatá pravda - má poznámka). Velké boje vzplály v partyzánských okresech Mělník, Železný Brod a na Českomoravské vysočině. Zvlášť významné byly boje v poděbradském okrese, kde partyzáni zadrželi část německých sil táhnoucích na Prahu /konečně aspoň něco/.
O půlnoci ze 7. na 8. května vydala ČNR z podnětu komunistů provolání k lidu a k dělnické třídě: neustupovat, bojovat, zvítězit! Ve výzvě se pravilo: ´Víme za co bojujeme. Víme za co umíráme. Nejen za svobodu svého národa, nýbrž i za naše osvobození sociální. Nová republika, která se rodí a je křtěna naší prolitou krví, bude republikou nás, republikou pracujících lidí. My v ní budeme vládnout. My v ní budeme hospodařit. Nebude už kapitalistických pijavic. Nebude už bídy a vykořisťování. Lid bude kráčet k blahobytu, lid bude kráčet ke štěstí.´ (Historickým podkladem pro Velká vlastenecká válka svazek 5, Kapitola VIII., str. 281, je zde informace od K. Bartošek, Pražské povstání 1945, Praha 1965, str. 206-207.).
Výzva ČNR byla vysílána rozhlasem a vlila nové síly do prořídlých řad povstalců. V poledne 8. května souhlasilo hitlerovské velení, pro povstalce zcela neočekávaně (i takto se manipulovalo s pravdou - ono zcela neočekávaně... - má poznámka), s částečným odzbrojením svých vojsk za podmínky, že jim bude dovoleno odejít na západ.
ČNR na naléhání představitelů buržoazních skupin tento provokační návrh přijala. V 6 hodin večer (od 18:00) začaly opouštět Prahu nepřátelské útvary. S nimi utekl na západ do amerického pásma i říšský protektor, krvavý kat Čechů K. H. Frank. Jednotky SS však bojovaly dál. V obsazených čtvrtích prováděly masové popravy, zabíjely starce, ženy i děti.
Síly povstalců ochabovaly z hodiny na hodinu. A v tomto kritickém okamžiku se na úsvitu dne 9. května objevily na předměstí Prahy sovětské tanky. Všechny intriky reakce zkrachovaly (a jak čteme, průběžně probíhal i na stránkách historie, z pera východních historiků, nejen boj s Němci, ale i boj verbální s druhým nepřítelem,, s buržoazií..- Má poznámka). Rychlý postup Rudé armády zachránil hlavní město Československa před zničením.
Povstání českého lidu v květnu 1945 mělo velký politický i vojenský význam. Dezorganizovalo německá fašistická vojska, odčerpalo jejich síly z fronty a oslabilo týl hitlerovské armády. Stalo se světlo stránkou v historii národně osvobozeneckého hnutí československého lidu. Zmařilo plány reakce a upevnilo pozice lidově demokratické vlády. Začala nová historická etapa v životě svobodomilovných národů Československa (Historickým podkladem pro informace zde je: Velká vlastenecká válka svazek 5, Kapitola VIII., str. 281, 282.)"

Tolik tedy Velká vlastenecká válka přímo o Pražském povstání. Tohle je už ale skutečně vše...
Pokračujme však ještě osvobozením ČSR z pera východní historiografie.

Re: ČSR roku 1945. Pražské povstání. Č 82.

PříspěvekNapsal: 9/10/2017, 04:49
od michan
ČSR roku 1945. Pražské povstání. Č 84.

Východní historiografie píšící o 2. světové válce, která má svůj základ v kolektivní práci z konce 50. a začátku 60. let 20. století (dle přísného zadání), Velká vlastenecká válka, dále pak pokračuje na str. 282, pod názvem:

Úplné osvobození Československa.
Pojďme a řekněme si co vše o celém osvobození (obsazení) Československa Rudou armádou, mimo pasáží o jihozápadních Čechách, demarkační čáře Američanů, napsali východní historici, kteří začínají svůj popis právě v době, kdy začalo Pražské povstání, aby pak vše dokončili k druhé dekádě května 1945. Dozvíme se o postupu RA od dobytého Berlína směrem do Prahy, i o dobytí některých dalších měst v Polsku, jako je Vratislav a další zajímavosti o zničení nacismu v ČSR.

"Ve dnech, kdy Praha krvácela, spěchaly sovětské ozbrojené síly na pomoc lidu, který povstal, a zahájil Pražskou operaci, jejímž cílem bylo porazit německá fašistická uskupení a úplně osvobodit Československo. Do 6. května obklíčila sovětská vojska, jež byla součástí 1., 4. a 2. Ukrajinského frontu, hlubokým obchvatem ze severu, z východu a jihovýchodu nepřátelské uskupení operující v Československu. Svazky pravého křídla 1. Ukrajinského frontu, které se účastnily porážky berlínského nepřátelského uskupení, stály v té době v Německu na řece Muldě až po Wurzen. Vojska levého křídla a vojska středu bojové sestavy frontu zaujímala čáru Wurzen-Penzig-Strehlen-Niesse-Krnov. 4. Ukrajinský front v součinnosti s pravokřídelními jednotkami 2. Ukrajinského frontu sváděl od poloviny dubna nepřetržité těžké boje na československém území proti hitlerovské 1. TA. Do 6. května pronikla vojska na čáru Krnov-Šternberk-Nový Jičín-Kroměříž. Vojska 2. Ukrajinského frontu stanula na čáře Kroměříž-západně od Brna-Drnholec-východně od Stockerau a dále na jih k Dunaji.

(zde viz mapu postupu RA a 1. čs. armádního sboru

Obrázek

na území ČSR, a to až do doby vzniku Pražského povstání, do 5. května 1945
Zde ještě mapa bojů severněji,

Obrázek

mapa Berlínské operace od 16 dubna do 6. května 1945. Mapy jsou volně přístupné na několika webech, viz také zde: http://rkka.ru/imaps.htm )

Tyto tři fronty měly dohromady 17 vševojskových, 3 tankové a tři letecké armády, 1 jezdecko-mechanizovanou skupinu, 1 samostatný armádní, 5 samostatných tankových, 3 mechanizované a 3 jezdecké sbory. V tom byla zahrnuta i polská 2. A a čs. 1. armádní sbor. Celé toto uskupení mělo přes milión lidí, více než 23 000 děl a minometů, asi 1 800 tanků a SHD a přes 4 000 letadel, nepočítaje v to 6. A 1. Ukrajinského frontu, která blokovala vratislavskou nepřátelskou posádku, a rumunská vojska (Historickým podkladem pro informace je zde: IML, dokumenty a materiály oddělení dějin Velké vlastenecké války, inv. čís. 9 609, str. 385 a 386.)"

Proti takto vyjmenovaným sovětským frontům, v té samé době, stála Skupina armád Střed /Mitte/, které velel rakouský generál, polní maršál Ferninand Schörner, a také pak hlavní síly Skupiny armád Rakousko /Österreich/ pod velením generálplukovníka Lothara Rendulice.
"Toto uskupení mělo celkem 62 divizí, z toho 16 tankových a mechanizovaných, a velký počet samostatných pluků, praporů, speciálních útvarů a jednotek - celkem přes 900 000 lidí, asi 10 000 děl a minometů, přes 2 200 tanků a SHD a asi 1 000 letadel (Historickým podkladem pro informace je zde: IML, dokumenty a materiály oddělení dějin Velké vlastenecké války, inv. čís. 17 936, str. 807.) Nepřátelská tanková vojska i letectvo měly jen omezené zásoby PHM. Proto bylo mnoho tanků a SHD použito jen jako stálých palebných ohnisek v obraně.
Sovětská vojska měla tedy nepatrnou převahu v silách, tanků však měl nepřítel více. Horský terén byl výhodný pro obranu německých fašistických vojsk, protože jim umožňoval nepozorovaně manévrovat zálohami. Po pádu Berlína byl však osud Schörnerova a Rendulicova uskupení zpečetěn. To věděla i tzv. ´Dönitzova vláda´, která ještě doufala v možnou dohodu se spojenci, a záměrně mařila kapitulaci německých vojsk před Rudou armádou v Československu. Tyto plány byly v určitém směru odůvodněny (Historickým podkladem pro informace zde je: Velká vlastenecká válka, svazek 5, Kapitola VIII., str. 282.)."
Koncem dubna psal Winston Churchil v poselství novému americkému prezidentovi Harry Trumanovi: ´Nelze téměř pochybovat o tom, že osvobodí-li Vaše vojska Prahu a co největší část západních Čech, může se úplně změnit poválečná situace v Československu a stejným směrem může působit na sousední země (Historickým podkladem pro Velkou vlasteneckou válku, svazek 5, Kapitola VIII, str. 283, je zde jako informace výňatek z:W. Churchill, The Second World War, vol. VI, p. 442.)."

Východní historiografie v době "Studené války" hned přikládá důkaz o věrolomnosti svých spojenců na západě, že nechtěli vůbec ctít úmluvy, které ani oni nectili doslova, pokud se jim naskytla jen malá možnost. Ale hlavně tam kam sami, myšleno Rudá armáda (mimo Rakouska), vstoupily, podmanil si Sovětský svaz osvobozený, dobytý stát. Důležité je však obvinit vždy toho druhého, a tak hned pokračuje (jak tomu bylo skutečně zde a již několikrát vysvětleno - má poznámka), cituji:

"Proto tedy, bez ohledu na stanovené demarkační čáry, chtěl generál Eisenhower postupovat na Prahu. Dne 4. května napsal náčelníku štábu Rudé armády A. I. Antonovovi: ´Jsme připraveni zahájit útok v Československu k všeobecné čáře České Budějovice-Plzeň- Karlovy Vary a obsadit tato města. Později, bude-li to vyžadovat situace, jsme s to postoupit v Československu dále až k Vltavě a Labi a vyhnat nepřítele ze západních břehů těchto řek (Historickým podkladem pro informace je zde: IML, dokumenty a materiály oddělení dějin Velké vlastenecké války, inv. čís. 3 046, l. 2.). S tím nemohlo sovětské vrchní velení souhlasit. Armádní generál Antonov poslal 5. května prostřednictvím britské a americké vojenské mise v Moskvě generálu Eisenhowerovi odpověď, v níž se říkalo, že území po obou březích Vltavy bude osvobozeno sovětskými vojsky a že k tomu účelu bylo vytvořeno příslušné uskupení, které zahájilo operace (Historickým podkladem pro informace je zde: IML, dokumenty a materiály oddělení dějin Velké vlastenecké války, inv. čís. 3 046, l. 3, 4.). Vzhledem k tomuto prohlášení se americká vojska zastavila na čáře České Budějovice-Plzeň-Karlovy Vary (Historickým podkladem pro informace zde je: Velká vlastenecká válka svazek 5, Kapitola VIII., str. 283.).
Dönitzova vláda na poradě konané 2. května konstatovala: ´Vojenská situace je beznadějná. Hlavním cílem vlády v tomto okamžiku je zachránit co největší počet Němců před bolševiky.´ Na poradě konané dne 4. května se členové vlády znovu usnesli navázat styky s Eisenhowerem. Na této poradě prohlásil generál Natzmer, že Skupina armád Střed /Mitte/, operující v Československu, ´je s to klást odpor ještě tak dva týdny (Historickým podkladem pro informace je zde: IML, dokumenty a materiály oddělení dějin Velké vlastenecké války, inv. čís. 6 083, l. 1.). Velitel této skupiny generál Schörner nechtěl kapitulovat a žádal, aby vojska kladla Rudé armádě houževnatý odpor. Chtěl rovněž vysvobodit svá vojska obklíčená ve vratislavské pevnosti. Ve středu města (Vratislav) se již soustřeďovaly záložní esesácké jednotky, které se připravovaly k průlomu. Osvobozovací operace měla být zahájena 7. května. Vojákům a důstojníkům vratislavské posádky byla vydána strava a střelivo na tři dny (Historickým podkladem pro informace je zde: AMO SSSR, f. 236, inf. čís. 2 673, sp. 2 609, l. 74.).
Sovětské vrchní velení chtělo poslední německé uskupení co nejdříve rozdrtit a dokončit osvobození Československa, a proto se rozhodlo zasadit několik úderů na sbíhavých směrech a obklíčit a rozčlenit nepřátelská vojska operující na východ od Prahy. Hlavní údery měla zasadit vojska 1. a 2. Ukrajinského frontu oběma křídlům Skupiny armád Střed /Mitte/ směrem na Prahu (Historickým podkladem pro informace zde je: Velká vlastenecká válka svazek 5, Kapitola VIII., str. 283.).
V souladu s tímto rozhodnutím vydal hlavní stan vrchního velení frontům příslušné rozkazy. 1. Ukrajinský front dostal 1. května rozkaz, aby nejpozději 3. května zakončil likvidaci obklíčeného uskupení v prostoru Luckenwalde (na jih od Berlína), očistil část Berlína ve svém útočném pásmu a nejpozději 4. května předal 1. Běloruskému frontu svůj prostor na sever od čáry Lübben-Wittenberg. Po vystřídání měla vojska co nejrychleji postupovat ve všeobecném směru na Prahu. 2. Ukrajinský front měl rozvinout své hlavní síly v prostoru na jih od Brna a zasadit hlavní úder ve všeobecném směru na Prahu. Úkol spočíval v tom, aby vojska nejpozději 12. - 14. května dosáhla čáry Jihlava-Horn, pronikla k Vltavě a osvobodila Prahu. Část sil pravého křídla frontu měla pokračovat v útoku na Olomouc. Dne 5. května převedl hlavní stan 9. GA z 3. Ukrajinského frontu do 2. Ukrajinského frontu, nařídil soustředit ji na levém břehu Dunaje severně od Vídně a zasadit do boje 7. GA a 46. A k útoku směrem na Novou Bystřici-Plzeň. Levokřídelní 46. A dostala rozkaz proniknout k řece Kamp a zaútočit na České Budějovice (Historickým podkladem pro informace je zde: IML, dokumenty a materiály oddělení dějin Velké vlastenecké války, inv. čís. 9 496, l. 132-135.).
4. Ukrajinský front měl pokračovat v plnění dříve stanoveného úkolu - zlikvidovat v součinnosti s vojsky pravého křídla 2. Ukrajinského frontu olomoucký výběžek a vést silami 60. A a 38. A hlavní úder na Olomouc. Těmito údery měly být odříznuty daleko na východ vysunuté hlavní síly německé 1. TA a vytvořeny příznivé podmínky pro další útok všech vojsk 4. Ukrajinského frontu a čs. 1. armádního sboru na Prahu z východu.
Vojska úderného uskupení 1. Ukrajinského frontu měla tedy nejkratší cestou proniknout k Praze, do týlu a na komunikace německé Skupiny armád Střed /Mitte/ a odříznout jí ústupové cesty na západ. 2. Ukrajinský front se měl účastnit obkličování nepřítele z jihu a nedovolit mu ustoupit na jihozápad (Historickým podkladem pro informace zde je: Velká vlastenecká válka svazek 5, Kapitola VIII., str. 283, 284.)."


Použité podklady:

Donald Sommerville - Druhá světová válka den za dnem.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Lucas Cooper - Hitlerovy elitní jednotky.
G. K: Žukov – Vzpomínky a úvahy 1, 2.
Paul Adair – Hitlerova největší porážka.
Historie německé armády – Philippe Mason.
Nicholas Bethell a redakční skupina Time-Life Books – ÚTOK NA SSSR.
John Keegan – Druhá světová válka.
Janusz Piekalkiewicz – Tanková válka 1939 -1945.
Janusz Piekalkiewicz – Letecká válka 1939 – 1945.
Janusz Piekalkiewicz – Námořní válka 1939 -1945.
Len Deighton – Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války.
Hitlerova armáda – Sborník článků odborných redaktorů časopisu Command.
Válka jako Peklo – Eduard Rauss, Hans von Greiffenberg, Dr. Waldemar Erfurth, Peter G. Tsouras – editor.
Prof. Alexandra Viatteau, Historian Paris II University, Prof. Norman DAVIES, Historian Oxfrod University a Dr. Dariusz GAWIN, Historian Museum of the Warsaw Uprising.
Mathias Färber – Druhá světová válka v obrazech.
David Brownstone a Irene Franck – Historie válek.
Paul Carell – Spálená země.
Paul Carell – Operace Barbarossa.
Horst Scheibert – Německé obrněné jednotky.
Černí andělé – Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945 Svazek 4, Svazek 5. - Redakce čtvrtého svazku - M. M. Minasjan(vedoucí redakce a autorského kolektivu)
P. P. Bogdanov, M. S. Dolgij, N. V. Krestnikovova ( literární redaktorka), J. A. Prokofjev, P. I. Šuktomov, M. A. Švarev, G. M. Tavrovská, M I. Traktujev a celý autorský kolektiv, který začíná - M. L. Altgovzen a pokračuje dalšími 27mi jmény....
Memoáry – maršál Vasilevskij
Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak – Ocelová lavina.
Christhoper Andrew, Vasilij Mitrochin – Neznámé špionážní operace KGB.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Karl Bahm, Berlín 1945. Konečné zúčtování.
V.V.Bešanov: „Kadry rešajut vse – surovaja pravda o vojne“ (Kádry rozhodují o všem – syrová pravda o válce), vyd. AST, Moskva 2006
L.M.Mlečin: „Josif Stalin, jevo maršaly i generaly“ (Josif Stalin, jeho maršálové a generálové), vyd. Centrpoligraf, Moskva 2005
L.M.Mlečin: „Russkaja armija meždu Trockim i Stalinym“ (Ruská armáda mezi Trockym a Stalinem), vyd. Centrpoligraf, Moskva 2002
B.N.Petrov: „Ot revoljucionnoj česotky k vojennoj katastrofe“ (Od revolučního svrabu k vojenské katastrofě), Vojenno-istoričeskyj archiv 3/2001 (Vojensko-historický archív 3/2001), Moskva 2001
M.V.Zacharov: „Generaľnyj štab v predvojennyje gody“ (Generální štáb v předválečných letech), Vyd. AST, Moskva 2005
N.Zenkovič: „Vyššij generalitet v gody potrjasenij“ (Vyšší generalita v letech otřesů), vyd. Olma-Press, Moskva 2005
„Statistika armejskovo terora“ (Statistika armádního teroru), Vojenno-istoričeskyj archiv 2/1997 (Vojensko-historický archív 2/1997), Moskva 1997
„Tragedija RKKA“ (Tragédie Dělnicko-rolnické Rudé armády), Vojenno-istoričeskyj archiv 1/1997 (Vojensko-historický archív 1/1997), Moskva 1997
Ch.Andrew,O.Gordějevskij: KGB – Důvěrná zpráva, Vyd. East Art Agenci 1994
Ch.Andrew,V.Mitrochin: Štít a Meč Vyd. Akademia 2001 a 2008
Oleg Kalugin: Proščaj, Lubljanka (Promiň, Lubljanko ) ,vydal Olymp 1995
Interviu s generálem KGB Olegem Kaluginem: Časopis Čajka 2002
M.Pečenka,J.Bašta a kolektiv: Encyklopedie špionáže,Vyd. Libri 1993
Slovenská armáda 1939-1945 - Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Karel Richter, Apokalypsa v Karpatech.
Karel Richter, Dobývání domova, Osvobozování Moravy a Čech bez cenzury a legend, Praha 2016, Nakladatelství NOOS s.r.o. v roce 2016: http://www.noos.cz,.
Sergej Petras, Karel Richter, Tanky míří k Ostravě.
Klapálek K., Ozvěny bojů, 2. vyd., Praha 1987.
Přikryl Vladimír., Pokračujte v horách. Praha 1947.
Sacher V., Na počátku stála smrt, Praha 1968.
Sacher V., Nebeská brigáda (rukopis).
Sacher V., Pod rozstříleným praporem, Praha 1991.
Steiner Arnošt, Drebota Jindřich: Za cenu života, Praha 1981.
Pivoluska J., Parabrigáda., Bratislava 1970.
Drtina P., Československo můj osud, díl I., II., III., IV., vydal Melantrich, Praha 1992.
Drtina Prokop. Československo můj osud. Osud českého demokrata 20. století. Toronto: ´68 Publishers, 1982, Praha: Melantrich, 1991. 479 s
Stanislav A. Auský , Vojska generála Vlasova v Čechách.
Mapy volně přístupné na několika webech, viz také zde: http://rkka.ru/imaps.htm
Mé poznámky a mapy.

Ještě není konec... Pokračování příště.

Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

viewtopic.php?f=145&t=1613&start=80