ČSR roku 1945. Pražské povstání. Č 73.

Všechny bojové akce od Bagrationu po dobytí Berlína

Moderátoři: michan, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

ČSR roku 1945. Pražské povstání. Č 73.

Příspěvek od michan »

ČSR roku 1945. Pražské povstání. Č 73.
Mapa Pražské operace

Obrázek

od 6. do 9. května 1945. Mapy jsou volně přístupné na několika webech, viz také zde:
http://rkka.ru/imaps.htm
Těch několik dní Pražského povstání bylo určitě těžkých a plných dramatických hodin, kdy povstalci jen těžko věděli, jak bude jejich boj završen. Všichni doufali, že boj musí pro ně dopadnout dobře a Němci již musí prohrát. Odpovídali tomu zprávy z oblastí dobytého Berlína, kde vítězila RA, ale i zprávy z celé Evropy, když již se vědělo, že americká armáda je v Plzni.
Velice těžký byl den 8. května 1945, stejně jako 7., kdy Němci většinou již od rána těžce útočili na povstalce na mnoha místech Prahy, když část na Staroměstském náměstí a okolo Nové radnice byla popsána již v Č 72. Těžké boje však byly 8. května i na jiných místech Prahy. Němci si od rána toho dne probojovávali cestu na západ za každou cenu.
V kontextu událostí se dne 8. května dostáváme k Prašné bráně, kam došla zpráva, že německé tanky prorazily zátarasy i v Libni a derou se k Poříčí. Z domů okolo Prašné brány, spíše z jejich sklepů se okamžitě vyhrnuli civilisté včetně žen a dětí a i když probíhalo ostřelování okolí z německých letadel, začali tito civilisté stavět hned 2 barikády. Jedna z barikád byla postavena přímo u věže Prašné brány a druhá o dvacet metrů dále. K obraně těchto barikád se okamžitě k policistům, kteří byli ozbrojeni lépe, přidali i dobrovolníci ze sklepů, kteří měli všechny možné i nemožné zbraně.

"Vědělo se, že na Žižkově i v Nuslích osádky tanků vyhnaly z úkrytů ženy a děti a hnaly je před svými pancéři. Na poříčské barikádě byl přesto jeden z postupujících tanků zničen pancéřovou pěstí.
Na Žižkově Němci, usazení v Památníků národního osvobození na vrchu Vítkově a ve škole na Pražačce, ostřelovali ulice a s podporou železniční tratí pod Vítkovem vpadli do Havlíčkovy ulice u viaduktu na Karlově třídě. U Pražačky však povstalci v urputném boji udrželi své pozice. Na Smíchově a v Košířích poslední den povstání panoval ostražitý klid. Ve Vršovicích konečně kapitulovala osádky policejních kasáren.
Povstalci ukořistili na 4 000 pušek a 1 tank. V Nuslích propukaly jen ojedinělé přestřelky. V Michli se ráno osm německých tanků pokoušelo od Jezerky proniknout na Michelský kopec a dolů k táborské třídě. Do boje však zasáhl ukořistěný obrněný vlak a účinnou palbou zahnal tanky na zmatený ústup. Na Pankráci se celý den rozhořčeně bojovalo. Stovky rodin přišly o domov a mnoho bojovníků i civilistů zahynulo. Teprve večer (po 18. hodině) boje utichly (začala platit kapitulace podepsaná ČNR a německou branou mocí. Němci začali ustupovat na západ a částečně na jihozápad z Prahy, do prostorů demarkační čáry, k Američanům - má poznámka). Němci utíkali. Dejvice, Bubeneč a Letná byly poslední den bojů o Prahu v držení rozběsněných Němců, kteří bezhlavě stříleli po každém Čechovi. Hrozili vypálením domů a vyvražděním lidí. Němečtí nájemníci z oken svých bytů zákeřnou palbou ohrožovali civilisty. Dělostřeleckou palbou Němci těžce poškodili Veletržní palác, zapálili elektrárnu v Holešovicích. Na Letné proti nim zasáhly ozbrojené oddíly povstalců. Jedna ze zatčených Němek ručním granátem zabila československého důstojníka.
Na Spořilově přesila esesáků zdolala slabý odpor povstalců a pod pohrůžkou pobití žen a dětí donutila barikádníky k složení zbraní. Muži od 15 do 60 let byli pak odvlečeni do Masarykových domovů a hrozila jim likvidace.
Kapitulace německých vojsk (do rukou ČNR - má poznámka) na sklonku dne (8. května) přinesla Praze úlevu. Po silnici z Prahy na Plzeň táhly v obnovené svornosti ustupující proudy Wehrmachtu, jednotek SS i ruské 1. divize generála Buňačenka (Historickým podkladem pro informace jsou zde výňatky z: pan PhDr. Karel Richter, CSc., - Dobývání domova. Osvobozování Moravy a Čech bez cenzury a legend, str. 335, 336, vydalo Nakladatelství NOOS s.r.o. v roce 2016, s jejichž laskavým svolením je možno mnou citace použít, jejich web je: www.noos.cz., na více místech i s mým komentářem a textem.)."

Vlasovci.
Ta samá ruská 1. divize generála Buňačenka ještě před několika dny nechala v Praze rozšiřovat letáky, na kterých, mimo jiné stálo psáno: "Nacionálně-socialistická klika přivedla do záhuby milióny lidstva, přinesla bezpráví a porobu národů tak, jako to vše přinesl bolševismus do naší rodné Rusi. Jedině zápas zbaví nás těchto vrahů lidstva."
Ale zápas Buňačenkových vojáků se konal v době, kdy ještě neskončila 2. světová válka proti, již tehdy mrtvému Hitlerovi a jeho armádám, a stále ještě trvala válka proti Japonsku. Oba dva fakty znamenaly, že demokratický svět neměl zcela ještě pochopení k zápasu, ke kterému vyzýval Buňačenko a Vlasov - k boji proti Stalinovi, bolševismu a rodící se nové totalitě v celosvětovém měřítku....
(zde viz foto

Obrázek

generála Vlasova z let 1944,45. Autor fota je zde Bundesarchiv a foto volně na webu.).

Pojďme a řekněme si jak probíhal boj a jednání ruské 1. divize generála Buňačenka v Praze od 5. května až do nočních hodin ze 7. na 8. května, když některé části divize ROA (část dělostřelectva) zůstávaly v Praze celého 8. května.
Do Prahy postupovali vlasovci (ruská 1. divize) ve třech proudech a musela překonat vzdálenost 50 km. Obyvatelé po cestě ku Praze houfně zdravili pochodující kolony. Dokonce na některých místech dostala ruská 1. divize i nákladní auta, se kterými dorazila do Prahy. Kolony postupovaly následovně, citovat budu z díla Vojska generála Vlasova v Čechách, napsal Stanislav A. Auský, který byl v květnu 1945 v průzkumné četě 2. pluku 1. divize ROA a účastnil se bojů v Praze. Byl i při ústupu 1. divize dne 8. května v noci směrem na západ.
Po válce absolvoval dva semestry historie na filosofické fakultě a byl povolán do Vojenské akademie v Hranicích a v roce 1947 byl vyřazen jako poručík pěchoty. V dalším roce 1948 obdržel tzv. velitelskou výstrahu, protože "nenašel dost kladný poměr k lidově-demokratickému zřízení." Ve formulce, která je v uvozovkách je vlastně akt, kterým končila kariéra mnoha tehdejších mladých důstojníků po únorovém komunistickém puči roku 1948. Stanislav A. Auský byl pak v říjnu 1951 vojenským soudem degradován a propuštěn z armády. V dubnu 1955 byl znovu zatčen a odsouzen k 12 rokům vězení za velezradu a špionáž. Amnestie v roce 1960 pro Auského znamenala, že byl podmínečně propuštěn z výkonu trestu. Když přišla znovu "osvobozovat" (okupovat) RA i se spřátelenými armádami do ČSSR, opustil Auský s rodinou Československo, získal azyl v USA a působil v Novém Mexiku. Od května 1990 žil trvale v Praze, publikoval v novinách a časopisech a pracoval na dokumentárních filmech o 2. světové válce ve střední a východní Evropě. Kniha Vojska generála Vlasova v Čechách vyšla ve třech stále rozšiřovaných vydáních v Nakladatelství Vyšehrad, když obálka, ze které jsem čerpal jeho krátký životopis, pochází z knihy třetího rozšířeného vydání, které vyšlo v roce 1996. Čtvrté vydání vydalo Nakladatelství Vyšehrad ku příležitosti 60. výročí ukončení druhé světové války v roce 2005. Cituji dále tedy z jeho knihy - jak pochodovaly kolony ruské 1. divize ve třech proudech do Prahy ze Suchomast již 5. května 1945...:

"Na levém křídle se přesunoval 3. a 4. pluk, částečně po hlavní silnici Beroun - Praha, 3. pluk s cílem letiště v Ruzyni. U Hořelic je napadly německé stíhačky. Mrtví byli pohřbeni přímo u silnice v polích. Po několika letech úřady jejich hroby odstranily.
2. pluk a divizní útvary zamířily ze Suchomast na severovýchod po ose Suchomasty - Korno - Budňany - Mořina - Kuchař - Řeporyje - Jinonice. V čele jela průzkumná cyklistická četa 2. pluku s nadporučíkem Solinem, která do Prahy dorazila jako první 5. května k večeru. Na výšině u Korna vedle zaparkovaného automobilu u silnice stála vysoká postava gen. Vlasova. V obličeji byl zachmuřený. Mlčky pozdravil cyklistickou četu. Říkalo se, že je nemocen.
Za přesunu nedošlo k žádným srážkám s německými jednotkami. Velitelství divize bylo 5. května v obci Butovice a ráno 6. května se přemístilo do Jinonic, kde zůstalo po celou dobu akce divize v Praze. Ještě téže noci 5. května provedla četa pěší noční průzkum smíchovským předměstím s civilním průvodcem, jehož jí přidělilo české vojenské velitelství ve Waltrovce. Pronikla až k Ženským domovům a ke křižovatce U Anděla a vrátila se zpět do Waltrovky. Při průzkumu silně pršelo, barikády byly opuštěné, střelbu ze Smíchova slyšet nebylo a na německé jednotky průzkum nenarazil.
Téhož dne byl vyslán ku Praze divizní průzkumný oddíl se čtyřmi tanky T 34 pod velením mjr. Kostěnka. Osa průzkumu v ruských pramenech uvedena není. Víme však o něm, že příštího dne. 6. května v 10,00 hodin, když v Jinonicích velitel divize seznamoval velitele svých útvarů se situací a vydával další rozkaz s úkoly pro ten den, přinesl náčelník štábu radiogram od Kostěnka: 'Jsem v prostoru Radotín - Zbraslav a jsem obklíčen 4 000 SS a šesti tanky typu Tiger.' Podle toho, že na modrých světlotiskových mapách Prahy (mapy předalo ruské 1. divizi čs. vojenské velení. které s nimi podepsalo první dohodu. Ještě bude o velení Prahy a podepsání první dohody řeč - má poznámka) byly už 5. května zakresleny přibližné cíle, a vědělo se také, že největší nebezpečí hrozí Praze z jihu, kde se soustředily útvary SS ve výcvikových prostorách u Sedlčan, dá se soudit, že do toho směru byl vyslán nejsilnější bojový průzkum. Kostěnko dosáhl Radotína údolím Berounky, kam odbočil v Budňanech, kde pásová vozidla přebrodila řeku. Prováděl tak kromě průzkumu také boční zajištění od jihu, bez něhož by postup na Prahu byl nemyslitelný (Historickým podkladem pro informace zde je Stanislav A. Auský, Vojska generála Vlasova v Čechách, str. 145, 146.)."

Za divizním průzkumným oddílem pak na Prahu postupoval v druhém sledu 1. pluk. který vyrážel v prostoru Všeradice přibližně ve 14 hodin. Ruský 1. pluk tak druhého dne, 6. května dopoledne, narazil v prostoru Zbraslavi na jednotky SS v síle asi dvou praporů, které podporovalo 6 tanků. Jednalo se o jednotky "plánované divize Wallenstein". Major Kostěnko pod jejich tlakem ustupoval po levém břehu Vltavy a ve 14 hodin dosáhl okrajů Smíchova (zde foto z příjezdu

Obrázek

vlasovců na Smíchov 6. května 1945. Foto volně přístupno na více webech.). Jeho ústupem se dařilo obsadit celý prostor mezi Radotínem a Chuchlí. Jednotky ruského 1. pluku však prostor neudržely a musely pod tlakem SS přejít v Bráníku na pravý břeh. Ruské velení však na místě ústupu ponechalo jako ochranu jednu pěší rotu s protitankovým dělem. Ponechaná rota se k pluku vrátila ještě ve večerních hodinách stejného 6. května, kdy se 1. pluk po dosažení Smíchova již rozmístil kolem Jiráskova a Palackého mostu.
Po celou noc z 5. na 6. května 1945 "přicházeli na velitelství divize příslušníci štábu povstání, s nimiž pak Buňačenko udržoval trvalé spojení až do 8. května. Štáb povstání (vojenský štáb pražského povstání - má poznámka) seznámil velitele divize podrobně se situací v Praze a vyznačil místa, kde jsou povstalci nejvíce ohroženi. Aby se ruští vojáci dali rozlišit od německých ozbrojených složek označili se navíc červenomodrou trikolórou. Většina dostala to označení při přesunu 6. května dopoledne. Na fotografiích je vidět jako bílá skvrna na čepicích a blůzách
/zde viz foto vlasovců

Obrázek

v Praze. Vlasovec úplně vlevo má trikoloru připnutou na klopě saka./
(Historickým podkladem pro informace zde je Stanislav A. Auský, Vojska generála Vlasova v Čechách, str. 146, 147.)."
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: ČSR roku 1945. Pražské povstání. Č 73.

Příspěvek od michan »

ČSR roku 1945. Pražské povstání. Č 74.

Ruská 1. divize již během dne 6. května musela aktivně bojovat přímo v Praze a v okolí. Dle rekapitulace Auského vypadá historický zápis onoho dne následovně: "k městu se od jihu podél Vltavy přibližoval bojem průzkumný oddíl a za ním 1. pluk, 2. pluk se opožďoval a postupně přicházel do prostoru Jinonice, 3. pluk opustil silnici Beroun - Praha a rozvinul se proti letišti a ruzyňským kasárnám, 4. pluk postupoval bez boje po hlavní silnici Beroun - Praha do Motola a Košíř.
Části 3. pluku přecházely do akce přímo z chodu. Na úseku Liboc - Hostivice nastupovaly do východiště pro útok na ruzyňské letiště, první úkol, který divize obdržela od velitelství Bartoš (což je ono vojenské velitelství Prahy, které se ujalo velení v Pražském povstání - má poznámka)
/zde viz foto

Obrázek

plk. František Bürger-Bartoše nar. 1898, + 1964, a něco více o něm zde:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5 ... arto%C5%A1
/. S ním souvisel druhý úkol, ruzyňská kasárna, protože německé posádky v obou objektech se rozhodly pro společnou obranu.
Celá divize působila na úseku dlouhém asi 15 km současně jak v útoku, tak v obraně, podle požadavků situace, na tak velkém prostoru ovšem dost nejasné. Nejasnosti v popisu akcí vyplývají hlavně z údajů pplk. V. Arťomova velitele 2. pluku, který připisuje dobytí letiště v Ruzyni, dopoledne 6. května 3. a 4. pluku a přesunuje i jiné události, jak časově, tak v prostoru. Uvádí, že útok byl tak rychlý a tak překvapil německou posádku, že zanechala na letišti 56 letadel a za bojů bylo sestřeleno dalších sedm.
Takové údaje musí nutně vzbudit nedůvěru. Proč divize o čtyřech plucích nasadila na likvidaci druhořadého objektu, Ruzyňského letiště dva pluky a na úkoly v miliónovém městě určila jen zbylé dva pluky a divizní útvary?
V archivech ROA (Ruská osvobozenecká armáda - ROA) se však nezachoval žádný dokument, který by tuto nejasnost vysvětloval. Pplk. Arťomov (bývalý velitel i spisovatele Auského - má poznámka) se ovšem akce sám nezúčastnil a ve svých vzpomínkách věnuje málo stránek účasti na Pražském povstání. Jeho pluk byl rozdělen do několika bojových skupin, které dostaly samostatné úkoly, a velitel pluku pplk. Arťomov nad svým plukem ztratil kontrolu.
Nezbývá, než záležitost srovnat v německých pramenech, týkajících se SS-panz. Gren, výcvikového a náhradního praporu č. 2 a posádky Ruzyňského letiště.
Posádku letiště tvořil od března 1945 nový útvar Kampfgeschwader 6. velitel plk. let. Hogebag, jenž měl své části na letišti Kbely a Klecany a velitelství ve Vokovicích. Byl to původně útvar bojového letectva a na jmenovaných letištích se přeškoloval na stíhací útvar s letadly Me 262.
V tomto přechodném stavu měl však také bombardovací letadla a ta útočila na začátku povstání na cíle v Praze a na postupující ruský 3. pluk od Berouna. Kromě toho mělo letiště okruh PVO, jehož hlavní zbraní byly protiletadlové 88 mm kanóny, původně československé. S přiblížením 3. pluku k letišti posádky PL baterií většinou svévolně opustily svá palebná postavení a jejich protiletadlové kanóny byly částečně použity v boji o letiště na pozemní cíle. To vysvětluje silné destrukce budov v obci Ruzyně a Hostivice. Během války nebylo letiště cílem spojeneckého bombardování (Historickým podkladem pro informace zde je Stanislav A. Auský, Vojska generála Vlasova v Čechách, str. 147, 148.)."

A právě když se přibližovaly ruské pluky, obdržel velitel SS záložního praporu rozkaz od velitele všech zbraní SS v Praze, následujícího znění: "Uzavřít všechny přístupové silnice do Prahy, po nichž se k městu přibližují od jihozápadu útvary gen. Vlasova. Použití střelných zbraní není dovoleno."
Rozkaz skutečně nevojenského znění - nepoužít střelné zbraně - vyplýval z širšího rozkazu maršála Schörnera (velitele Skupiny armád Střed / Mitte / - má poznámka), který nechtěl připustit, aby se v Praze pohyboval nespolehlivý útvar, za který považoval ruskou 1. divizi ROA. A onen zákaz použití střelných zbraní byl jen projevem, aby se jednotky vyhnuly přímému konfliktu, když jeho Skupina armád už neměla prostředky na odzbrojení.
Rozkaz generála Schörnera byl však v danou dobu neproveditelný, neboť tehdejší velitel praporu na letišti neměl prostředky a nedisponoval jinými vojáky, než málo vyzbrojenými a vycvičenými nováčky. Vyslal do uvedeného prostoru průzkum, který se však o chvíli později vrátil odzbrojen vlasovci. Velitel praporu tak stáhl všechny dislokované jednotky z okolí do ruzyňských kasáren a začal celý prostor kasáren a letiště připravovat k obraně. V denících jednotky se objevovaly zápisy, že velitel praporu měl zkušenost, že se nováčci vraceli již od posledních dnů dubna z Prahy odzbrojeni. V zápise říká, že tehdy vše nasvědčovalo, že dojde k povstání. Jeho vypuknutí dostalo dramatický spád po prvních dnech května.

"Velitel ruzyňského letiště, které sousedilo s kasárnami 2. záložního praporu SS, plk. let. Eger, navázal kontakty s povstalci a 5. května byl ochoten ruzyňské letiště jim vydat. Příslušníci revolučního útvaru 'Garda svobody' začaly také letiště obsazovat. Na vyšší rozkaz byl však Eger odvolán a na jeho místo byl dosazen spolehlivý velitel Kompfgeswader 6 plk Hogebak. Ten byl s velitelem záložního praporu SS zajedno v tom, že své prostory nevydají bez boje nikomu, ani povstalcům, ani 'Vlasovcům'. Příslušníci záložního praporu SS donutili české revoluční hlídky k odchodu a obranu letiště zajistili asi 300 příslušníků SS ze záložního praporu. Současně převzal prapor pěchotní obranu protiletadlových baterií a část protiletadlových děl ráže 88 mm a jedno protiletadlové čtyřče bylo přesunuto do prostoru kasáren. Kasárna a letiště se chystaly na kruhovou obranu. S vnějším světem měla posádka spojení pouze rádiem. Když krátce nato dostali rádiem rozkaz vyslat ke gen. Buňačenkovi parlamentáře, pobočníka velitele praporu SS-Ustf. Liebmana, pochopitelně jej ignorovali.
V odpoledních hodinách 6. května odbočovaly útvary 3. pluku ruské 1. divize ROA ze státní silnice Beroun - Praha na sever. Počínaje obcí Chrášťany až po křižovatku Bílý beránek se přibližovaly k ruzyňskému letišti a zaujaly východiště pro útok na karlovarské silnici počínaje obcí Hostivice až po Liboc. Pluk byl zesílen dvěma dělostřeleckými bateriemi a tanky. Toto neobyčejné soustředění těžkých zbraní vzhledem k podmínkám Pražského povstání je vysvětlitelné dvěma okolnostmi. Ani vojenské velitelství Pražského povstání Bartoš, ani velitel divize generál Buňačenko neznalo počty německé ruzyňské posádky. Druhá okolnost, z vojenského hlediska, vážila mnohem víc. Plánovaný útok z východiště musel překročit z převážné části, otevřený terén; jeho dnešní stav - zástavba z poválečných let - situaci zkresluje. V pořadí naléhavosti pro situaci v Praze stálo na čelním místě zastavení leteckého bombardování Prahy. Předbíháme-li situaci, lety Luftwaffe nad Prahou byly obrazně řečeno zastaveny, když na letiště dopadl první tříštivý granát z baterie ruského 3. pluku /Praha byla pak bombardována ze záložních letišť mimo město.... - má poznámka/ (Historickým podkladem pro informace zde je Stanislav A. Auský, Vojska generála Vlasova v Čechách, str. 148, 149.)."

V době kdy jednotky 3. pluku ruské 1. divize vstupovaly na karlovarskou silnici, byl vyslán k německé posádce parlamentář ROA, který vyzval velitele německých útvarů, aby se posádky Bezpodmínečně vzdaly. Pokud tak do půlhodiny neučiní bude každý německý voják, který padne do rukou ROA, pověšen. Celého tohoto jednání se za českou stranu zúčastnil i člen národního výboru Šťastný a škpt. Zrzavý. Rusové však odpověď na své jednání s Němci po vypršení ultimata nedostali, když lhůta vypršela zahájili vlasovci palbu z minometů a o něco později i z ručních zbraní... Palba jednotky ROA pak přerušila radiové spojení německého praporu s velitelstvím zbraní SS v Praze a jediným spojením pak zůstala jen radiostanice umístěná u velitele letišť. Velitel letišť onou jedinou radiostanicí hlásil veliteli leteckého sboru gen. letectva Seidemannovi svou situaci a žádal jej o pomoc.

"Mezi velitelem ruského 3. pluku pplk. Aleksandrovem a plk. Hogebakem došlo dvakrát k dohodám o příměří, která ale nebyla ruskou stranou dodržena. Plk. Hogebak viní za tento stav německého velitele Prahy generála Toussainta, který stále doporučoval nebojovat a spíše uklidňovat ´vlasovská vojska.´
Generál Seidemann se podvakrát pokusil zasáhnout do situace v Ruzyni...
Odpoledne 6. května vyslal na místo střetu člena svého štábu plk. Sorgeho, aby situaci, která se dosud označovala za nedorozumění, vyřešil bez boje.
Na německé straně se předpokládalo, že se bude jednat s Vlasovem. Sorge přistál na letišti letadlem Fieseler-Storch. Seznámen se situací, řekl ...Vlasov, můj nejlepší kamarád, tu záležitost, vyřídím v několika minutách....
Autem odjel na karlovarskou silnici. Auto se vrátilo za půl hodiny, nemohl tedy jednat s Vlasovem, ale řidič doručil další ultimatum od pplk. Alexandrova: Jestliže do půlhodiny nedojde ke kapitulaci, bude Sorge oběšen.
K tomu zřejmě došlo, protože Sorgeho již nikdo od jeho odjezdu neviděl.
Na karlovarské silnici proti hřbitovu byl zastřelen neznámý německý plukovník, který podle výpovědi svědků jezdil na motocyklu několikrát mezi ruskou a německou stranou. Nedá se prokázat, že to byl Sorge.
Letecký průzkum potvrdil, že celý prostor jižně od obce Ruzyň a letiště je obsazen vojskem ROA, a další útvary postupují od západu na Prahu. Jednalo se o 4. pluk. Na základě těchto zpráv bylo rozhodnuto napadnout tato vojska leteckým útokem všemi letadly Me 262. Na ruzyňském úsek byly zjištěny dva tanky. Největší účinek měly hloubkové nálety letadel na pochodující kolony na plzeňské silnici, do nichž byly včleněny útvary českých dobrovolníků ze západního okolí Prahy. Útvary dobrovolníků se již většinou nesešly.
Po těchto náletech se letecký útvar Kampfgeschwader 6 přesunul se všemi letu schopnými stroji na letiště v Žatci. Pozemní personál zůstal v Ruzyni a účastnil se obrany letiště. Obsluhy PL baterií opustily svá místa bez rozkazu již předtím. 8. května byl Kampfgeschwader 6 nasazen naposledy proti tankovým útvarům Rudé armády postupujícím od severu do středu Čech. Generál letectva Siedemann oznámil v Žatci svým útvarům, že ve 24,00 nastupuje klid zbraní a veškerá letadla na letišti byla spálena.
Do večera 7. května oblehl ruský 3. pluk celý prostor a ostřeloval hnízda odporu v prostoru kasáren a letiště. Avšak o přímý útok se nepokusil.
V pozdních odpoledních hodinách (7. května) zachytila radiová stanice na velitelství letiště následující rozkaz: ´Všechny německé jednotky zahájí co možná nejdříve přesun na západ a pokusí se probít k předsunutým americkým jednotkám.´Rozkaz byl opožděnou reakcí štábu Skupiny armád Střed (Mitte) a zároveň předzvěstí kapitulace německých ozbrojených složek v Praze o které se zatím jednalo. Na jeho základě se oba němečtí velitelé dohodli, že společně prolomí obranu vlasovských jednotek a probijí se, jak bylo nařízeno, na západ. Ústup z Ruzyně byl koordinován s prostředky německého letectva, které v té době mělo stále ještě dostatek vozidel západně od letiště, ačkoliv se přesně neví kde. Bylo dohodnuto, že až se německé útvary probijí z obklíčení, letectvo dodá autobusy na převoz raněných (Historickým podkladem pro informace zde je Stanislav A. Auský, Vojska generála Vlasova v Čechách, str. 149, 150.)."
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: ČSR roku 1945. Pražské povstání. Č 73.

Příspěvek od michan »

ČSR roku 1945. Pražské povstání. Č 75.

Při přípravě útoku německých jednotek z ruzyňského letiště přes Vlasovce, se stále myslelo na vše a proto bylo vyřešeno i krytí probíjejících se německých jednotek Luftwaffe. Krytí zadního voje obou německých útvarů převzal dobrovolně SS Obersturmbannführer (podplukovník SS) Wagner se 120 zkušenými frontovými vojáky z roty rekonvalescentů. Až by zajistil zadní voj, měl se přidat se všemi zase zpět ke své jednotce.

"V časných ranních hodinách 7. května vyrazila německá ruzyňská posádka z obklíčení ve směru Louny. V čele kolony postupoval protiletadlový kulomet na pojízdné lafetě, pak následovaly roty SS s ručními zbraněmi a téměř bez střeliva. Uprostřed kolony byli převáženi na vozech s koňským potahem těžce ranění. Kolonu uzavíral další protiletadlový kulomet a posádka letiště. Současně ze všech zbraní, které zůstaly v kasárnách, zahájila rota zadního voje palbu na obléhající jednotky ROA a provedla pokus o útok směrem na jih, aby odvedla pozornost od ústupu vlastního praporu a leteckého útvaru. Kruh obklíčení zřejmě nebyl úplný, protože prapor ustupující na Louny na útvary ROA nenarazil.
Z karlovarské silnice, která byla nejvýše položeným místem na straně ROA, bylo možno velmi dobře pozorovat prostor letiště i kasáren poněkud na východě. Severní část letiště a silnice na Louny však mizí za horizontem a je tedy možné, že ustupující posádku oblehatelé neviděli.
Téhož dne ráno, 7. května, zahájily útvary ruského 3. pluku ROA s dělostřeleckou baterií a třemi tanky útok dvěma směry: Západní probíhal otevřeným terénem přes údolí Litoveckého potoka, východní přes obec Ruzyně na kasárna. Oba cíle byly hájeny v té době dohromady pouze 120 muži zadního voje. Ti se udrželi pouze dvě hodiny. Když vystříleli všechnu munici a zničili těžké zbraně, zahájili pod tlakem postupujících útvarů ROA ústup na západ, a jelikož se rozptýlili po tak velkém prostoru, rozpadli se na několik skupin.
Jednu zadrželi čeští povstalci asi 5 km západně od Ruzyně (u Hostouně?), vzali jí do zajetí a umístili ve škole. Později ji propustil český plukovník a skupina pokračovala v cestě na Teplice a na území Německa.
O skupině, které velel SS Obersturmbannführer (podplukovník SS) Wagner, se nezachovaly žádné zprávy a předpokládá se, že její příslušníci spolu s velitelem zahynuli (Historickým podkladem pro informace zde je Stanislav A. Auský, Vojska generála Vlasova v Čechách, str. 150, 151.)."

Jak již bylo řečeno, obsadily jednotky 3. pluku ROA, v ranních hodinách dne 7. května, ruzyňské letiště a kasárna. Jinak poměrně podrobné německé zápisy neuvádějí takřka nic o letecké činnosti do té doby, stejně jako nic neuvádějí o sestřelech letadel. Přitom určitě musela být část letadel na letišti poškozena, nebo zcela zničena palbou z předešlého dne prováděnou ruskými vojáky z 3. pluku. Je doloženo, že letadla v hangárech, i letadla mimo hangáry, stála po celou válku na jižním okraji ruzyňského letiště, tedy jasně pro dělostřelce viditelné ze silnice Praha-Beroun. Byla tím velice snadným cílem.
Bylo 10 hodin dopoledne dne 7. května, když ustupující německý prapor dorazil na místo, kde měly na něho čekat autobusy Luftwaffe. Kde nic, tu nic a ani zprávy o zadním voji, který je měl zajišťoval, velení praporu nemělo. Jednotky pokračovaly na severozápad. Tam, kde narazily na české povstalce, kteří se je snažili zastavit, vypálily salvu z protiletadlových kulometů.

"Dne 7. května večer dosáhla kolona německých vojáků z ruzyňského letiště obce Zlonice (asi 10 km sev. od města Slaný). Tam je zastihla zpráva o všeobecné kapitulaci. Motorizovaný průzkum vyslaný k Žatci hlásil, že tam stojí sovětské tanky. Velitel praporu se rozhodl rozpustit útvar, aby se menší skupiny mohly probít za americkou linii na vlastní pěst. Většinou se jim to nepodařilo. Až do 14. května byli soustřeďováni jako zajatci ve Zlonicích a Žatci. Mezi nimi byli i příslušníci armády gen. Vlasova (ROA). Všichni bez rozdílu byli na místě stříleni a ubíjeni příslušníky Rudé armády. Ze záložního praporu SS č. 2 se zachránil pouze jeho velitel a několik vojáků. Všichni ostatní našli smrt v prostoru Zlonice - Žatec, poněvadž postupovali přímo do rukou Rudé armády."

Spisovatel, který prohlédl i německé zápisy, Stanislav A. Auský dál hovoří o tom, že se mu nepodařilo ověřit sestřel sedmi německých letadel z Ruzyně, o kterém psal V. Arťomov v deníku, který se zachoval po ROA. Jen potvrzuje sestřel jednoho letadla a to vlastního, které odstartovalo v Německém Brodě a které mělo přistát v Ruzyni. Napsal, že k sestřelu došlo za následujících okolností, cituji:

"Por. Herhardt Buschmann, jež přistál v Suchomastech (Suchomasty bylo původní ležení ruské 1. divize před jejím odjezdem 5. května do Prahy - má poznámka) s gen. Šapovalovem, vrátil se na polní letiště ROA v Německém Brodě (Německý Brod byl po válce přejmenován na Havlíčkův Brod - má poznámka) ráno 5. května. Následující den letecký útvar ROA zanechal letadla na tomto letišti a ustupoval směrem na západ. Na první zastávce je zastihl rozkaz náčelníka štábu 8. (VIII.) leteckého sboru gen. Seidemanna, jenž dával por. Buschmannovi za úkol letět do Ruzyně a vyřídit tam podle Seidemanna, nějaké nedorozumění, ke kterému došlo mezi Rusy a německou posádkou. Buschmann ihned odstartoval s Aradem, ale krátce na to byl napaden americkými stíhačkami a s prostříleným letadlem se mu podařilo přistát na svém letišti. Toho však od splnění úkolu neodradilo, odstartoval podruhé s letadlem Fieseler-Storch a nízko nad terénem letěl ku Praze. Několikrát se dostal do palby ručních zbraní ze země, ale ta nebyla účinná, mohli to být pouze čeští povstalci. Nikdo jiný by na německy označené letadlo v tomto prostoru ze země nestřílel. Až při přeletu údolí jižně od ruzyňského letiště se dostal do řízené palby, byl zasažen, podařilo se mu ještě přeletět vedení vysokého napětí a se zraněním na noze nouzově přistál u jednotky, která ho sestřelila - u ruského 3. pluku. Snažil se veliteli pluku pplk. Aleksadrovovi něco vysvětlit, ztrácel však vědomí, poněvadž silně krvácel, a nakonec ho převezli na divizní obvaziště v Jinonicích. Dny bojů prožil v divizním lazaretu, aniž by mohl splnit své poslání. Neměl stejně žádnou šanci, že by mohl zasáhnout ve prospěch německé ruzyňské posádky. Ruská 1. divize byla už neodvratně na protiněmecké straně a požadavek náčelníka štábu německého leteckého sboru neměl u divize žádnou váhu. Ústup z Prahy až do lesa Jezbině u Lnář přežil por. Buschmann v sanitním autu a po rozpuštění divize se přes své zranění zachránil na americké straně (aby tohle vše mohl vyprávět - má poznámka).
Za dobytí ruzyňského letiště utrpěl ruský 3. pluk následující ztráty na mrtvých:
5 při hloubkových náletech na silnici Praha - Plzeň.
4 při hloubkovém náletu na děl. baterii v Řepích.
19 při útoku na ruzyňská kasárna.
Zatím neznámý počet pohřbených na hřbitově v Jenči a v hromadném hrobu v prostoru ruzyňského letiště (Historickým podkladem pro informace zde je Stanislav A. Auský, Vojska generála Vlasova v Čechách, str. 151, 152.)."

Historik Auský dále píše o tom, že útoku na ruzyňské se také účastnila četa českých dobrovolníků pod velením českého důstojníka z velitelství Waltrovka, Jinonice. Ani jeden z českých vojáků nebyl zabit (svědectví Auský získal od Otakara Vodičky z Butovic). Když ruský 3. pluk splnil svůj úkol v Ruzyni, začal postupovat přes Vokovice tehdejší Kladenskou ulicí, která je dnes známá jako Evropská ulice, směrem do středu Prahy. Zde ho při přesunu k večeru zastihl rozkaz z divize, že celá ruská 1. divize ustupuje z Prahy (bude dále o tom ještě řeč - má poznámka). Přítomnost postupu do středu a obrat 3. pluku je dokumentován fotografií z Terronské ulice. Auský dále provádí hodnocení bojů 3. pluku a jeho činností při akci v Ruzyni, kterou hodnotí jako druhořadou, protože německá posádka v Ruzyni tehdy nepředstavovala pro Prahu žádné velké nebezpečí. Je však třeba říci, že letiště v Ruzyni bylo obsazeno ruským 3. plukem na základě požadavku vojenského velitelství Bartoš. A čs. vojenské velení Prahy vědělo již na začátku Pražského povstání, že německá letadla shazovala jen ojediněle bomby na cíle ve městě. Je tedy jasné proč velitelství Bartoš akci ruské 1. divizi zadalo. Chtělo zabránit leteckému bombardování i z letiště Ruzyně a proto chtělo, aby bylo obsazeno.

Abychom mohli zmapovat boje ruského 2. pluku z 1. divize, musíme se trochu vrátit po časové ose k 6. květnu dopoledne.

"2. pluk ROA tvořil zálohu velitele divize a první noc (z 5. na 6. května - má poznámka) byl umístěn ve Starých Butovicích. Poté rozdělen na 'Bojové skupiny' (vše dle německých polních bojových řádů - má poznámka) zasáhl do Pražského povstání na několika místech. Dělostřelecký pluk byl rozdělen po bateriích pěším plukům. Velitel divize si ponechal pouze jednu baterii houfnic, umístěna byla na kopci nad Jinonicemi, Na Vidouli. Tam byla umístěna také divizní pozorovatelna, kde se většinou svého času nacházel gen. Buňačenko. Štáb divize byl celou dobu v Jinonicích, Karlštejnská ulice, tehdy hostinec U Abrahámů, divizní lazaret dřevěných barácích u sokolovny.
Ze stavu ruského 2. pluku byla znovu vyčleněna průzkumná četa (Auský byl tehdy členem průzkumné čety z 2. praporu - již zde bylo řečeno - viz. životopis na obalu knihy Vojska generála Vlasova v Čechách), která pěšky provedla v ranních hodinách průzkum po ose Waltrovka - Jinonická ulice - Plzeňská třída, a pak současně dvěma směry Plzeňskou a Holečkovou pronikla na nábřeží k Jiráskovu a tehdy Smetanovu mostu. Během průchodu Smíchovem vysílal rozhlas výzvy, aby povstalci setrvali v boji, a jejich morálku měly podpořit zprávy, že 'Vlasovci přicházejí Praze na pomoc'. Obyvatelstvo nadšeně vítalo útvary ruské 1. divize, které se tak neočekávaně ukázaly v pražských ulicích /zde viz foto

Obrázek

vlasovci v Praze 6. května 1945. Foto přístupné na několika webech./, a na několika místech se dokonce objevily za okny fotografie generála Vlasova. Barikády byly plně obsazené a posádku barikády 'U anděla' překvapilo, že k ní průzkum ROA pronikl od západu. V té části města vládl poměrný klid a průzkumníci se nestřetli s německými jednotkami. Štefánikova kasárna se zdála opuštěná. Střelba se ozývala z prostoru Národního divadla. Za kovovým zábradlím na nábřeží proti Národnímu divadlu ležely skupiny barikádníků a vyprazdňovaly zásobníky ostřelováním domů na druhém břehu Vltavy. Kde byly německé jednotky, nikdo přesně nevěděl. Z nábřeží se průzkum vracel jižními stráněmi Petřína ulicí Na Hřebenkách. Na severu se bojovalo v prostoru stadiónu a ze střech domů se střílelo. Bylo těžko rozeznat, kdo na koho střílí.
Průzkumná četa prohledala několik domů. Na půdách se našly prázdné nábojnice. Obyvatelé domů rozpačitě mlčeli, krčili rameny, někteří vůbec nemluvili. Odzbrojovat domy Na Hřebenkách nebyl úkol pro jednu četu. (Historickým podkladem pro informace zde je Stanislav A. Auský, Vojska generála Vlasova v Čechách, str. 152, 153.)."

Použité podklady:

Donald Sommerville - Druhá světová válka den za dnem.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Lucas Cooper - Hitlerovy elitní jednotky.
G. K: Žukov – Vzpomínky a úvahy 1, 2.
Paul Adair – Hitlerova největší porážka.
Historie německé armády – Philippe Mason.
Nicholas Bethell a redakční skupina Time-Life Books – ÚTOK NA SSSR.
John Keegan – Druhá světová válka.
Janusz Piekalkiewicz – Tanková válka 1939 -1945.
Janusz Piekalkiewicz – Letecká válka 1939 – 1945.
Janusz Piekalkiewicz – Námořní válka 1939 -1945.
Len Deighton – Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války.
Hitlerova armáda – Sborník článků odborných redaktorů časopisu Command.
Válka jako Peklo – Eduard Rauss, Hans von Greiffenberg, Dr. Waldemar Erfurth, Peter G. Tsouras – editor.
Prof. Alexandra Viatteau, Historian Paris II University, Prof. Norman DAVIES, Historian Oxfrod University a Dr. Dariusz GAWIN, Historian Museum of the Warsaw Uprising.
Mathias Färber – Druhá světová válka v obrazech.
David Brownstone a Irene Franck – Historie válek.
Paul Carell – Spálená země.
Paul Carell – Operace Barbarossa.
Horst Scheibert – Německé obrněné jednotky.
Černí andělé – Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945 Svazek 4, Svazek 5. - Redakce čtvrtého svazku - M. M. Minasjan(vedoucí redakce a autorského kolektivu)
P. P. Bogdanov, M. S. Dolgij, N. V. Krestnikovova ( literární redaktorka), J. A. Prokofjev, P. I. Šuktomov, M. A. Švarev, G. M. Tavrovská, M I. Traktujev a celý autorský kolektiv, který začíná - M. L. Altgovzen a pokračuje dalšími 27mi jmény....
Memoáry – maršál Vasilevskij
Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak – Ocelová lavina.
Christhoper Andrew, Vasilij Mitrochin – Neznámé špionážní operace KGB.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Karl Bahm, Berlín 1945. Konečné zúčtování.
V.V.Bešanov: „Kadry rešajut vse – surovaja pravda o vojne“ (Kádry rozhodují o všem – syrová pravda o válce), vyd. AST, Moskva 2006
L.M.Mlečin: „Josif Stalin, jevo maršaly i generaly“ (Josif Stalin, jeho maršálové a generálové), vyd. Centrpoligraf, Moskva 2005
L.M.Mlečin: „Russkaja armija meždu Trockim i Stalinym“ (Ruská armáda mezi Trockym a Stalinem), vyd. Centrpoligraf, Moskva 2002
B.N.Petrov: „Ot revoljucionnoj česotky k vojennoj katastrofe“ (Od revolučního svrabu k vojenské katastrofě), Vojenno-istoričeskyj archiv 3/2001 (Vojensko-historický archív 3/2001), Moskva 2001
M.V.Zacharov: „Generaľnyj štab v predvojennyje gody“ (Generální štáb v předválečných letech), Vyd. AST, Moskva 2005
N.Zenkovič: „Vyššij generalitet v gody potrjasenij“ (Vyšší generalita v letech otřesů), vyd. Olma-Press, Moskva 2005
„Statistika armejskovo terora“ (Statistika armádního teroru), Vojenno-istoričeskyj archiv 2/1997 (Vojensko-historický archív 2/1997), Moskva 1997
„Tragedija RKKA“ (Tragédie Dělnicko-rolnické Rudé armády), Vojenno-istoričeskyj archiv 1/1997 (Vojensko-historický archív 1/1997), Moskva 1997
Ch.Andrew,O.Gordějevskij: KGB – Důvěrná zpráva, Vyd. East Art Agenci 1994
Ch.Andrew,V.Mitrochin: Štít a Meč Vyd. Akademia 2001 a 2008
Oleg Kalugin: Proščaj, Lubljanka (Promiň, Lubljanko ) ,vydal Olymp 1995
Interviu s generálem KGB Olegem Kaluginem: Časopis Čajka 2002
M.Pečenka,J.Bašta a kolektiv: Encyklopedie špionáže,Vyd. Libri 1993
Slovenská armáda 1939-1945 - Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Karel Richter, Apokalypsa v Karpatech.
Karel Richter, Dobývání domova, Osvobozování Moravy a Čech bez cenzury a legend, Praha 2016, Nakladatelství NOOS s.r.o. v roce 2016: http://www.noos.cz,.
Sergej Petras, Karel Richter, Tanky míří k Ostravě.
Klapálek K., Ozvěny bojů, 2. vyd., Praha 1987.
Přikryl Vladimír., Pokračujte v horách. Praha 1947.
Sacher V., Na počátku stála smrt, Praha 1968.
Sacher V., Nebeská brigáda (rukopis).
Sacher V., Pod rozstříleným praporem, Praha 1991.
Steiner Arnošt, Drebota Jindřich: Za cenu života, Praha 1981.
Pivoluska J., Parabrigáda., Bratislava 1970.
Drtina P., Československo můj osud, díl I., II., III., IV., vydal Melantrich, Praha 1992.
Drtina Prokop. Československo můj osud. Osud českého demokrata 20. století. Toronto: ´68 Publishers, 1982, Praha: Melantrich, 1991. 479 s
Stanislav A. Auský , Vojska generála Vlasova v Čechách.
Mapy volně přístupné na několika webech, viz také zde: http://rkka.ru/imaps.htm
Mé poznámky a mapy.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=145&t=1613&start=80
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Od Bagrationu do Berlína“