Stránka 1 z 1

ČSR roku 1945. Pražské povstání. Č 7.

PříspěvekNapsal: 17/4/2017, 04:22
od michan
ČSR roku 1945. Pražské povstání. Č 7.
Mapa akcí partyzánů na území ČSR

Obrázek

, od ledna do května roku 1945.
Pokračujme ve vyprávění přímých účastníků strastiplné, nucené a krvavé cesty do lesů a hor Nízkých Tater, po porážce SNP, za listopadových dní roku 1944, doby o 73 let zpět. Pan PhDr. Karel Richter, CSc., skvěle zachytil, vyprávění o pochodu od G. Husáka, plk. Přikryla, kpt. Glidera a Mikuláše Reviláka (Mikuláš Revilák byl v Kyjevě velením partyzánského štábu pověřen funkcí pobočníka, či adjutanta Rudolfa Slánského a jak uvidíme, za pochodu se také staral i o Jana Švermu, který tam tehdy zahynul). Zachytil nejen onu drsnou atmosféru pochodu v horách a lesích, ale seřadil i vyprávění tak, že k sobě patří i dějově a po časové ose, jak šel pochod. Vyprávění je velice emotivní a mnohé nám o tehdejší době řekne. My jsme již jedno vyprávění, od

Obrázek

G. Husáka měli v Č 6, na konci. Dalším vyprávěním je vyprávění, plukovníka Přikryla, velitele čs. 2. paradesantní brigády, určitě ostříleného a na dobu velice dobře trénovaného člověka, který již měl za sebou nejeden boj a určitě i nějaké těžké strádání. Dozvíme se zde zároveň, že plukovníka, pozdějšího generála Přikryla, čekalo po skončení války ještě mnohem horší strádání, které si určitě nezasloužil. Ale co bylo horší, neprovedl nic, proč musel tolik po válce trpět, a navíc viníci nikdy nebyli potrestáni...!!! Pojďme nejprve na zážitky pana plukovníka Přikryla před 73 roky v Nízkých Tatrách, cituji i se slovy pana Karla Richtera vyprávění těch, kteří tam tehdy skutečně byli..:
"I pro otužilého a bojovým strázním zvyklého velitele paradesantní brigády plk. Přikryla byl ústupový pochod přes hřebeny Nízkých Tater téměř nadlidskou zátěží:
´Jsme už velmi slabí, když se ubíráme s vojáky slovenské armády na Prašivou. Potkáváme skupiny, které se vracejí beze zbraní opačným směrem, aby přešly oblastí ovládaných Němci a pokusily se zmizet mezi obyvatelstvem. Kolem cesty se všude povalují pušky bez závěrů, hromady opasků... a v křovinách trčí hlavně lehkých i těžkých kulometů... Mnoho skupin se pro neudržování spojení odloučilo od ostatních a sešlo z cesty. Fyzická únava je nesmírná a duševní odolnost zmenšena na míru, z níž je k beznaději již jenom krůček.
Hrozí stále nebezpečí nepřátelských hlídek, které obkličují kolony a bez boje zajímají vyčerpané vojáky. Déšť prosákl poslední suchou částí oděvů a voda pronikla na kůži. Lidé prudce oddechují námahou a poslouchají neodbytný čvachtot vody v botách... Přizpůsobujeme blátivou planinu k noclehu, který bude jistě jedním z nejžalostnějších, jaký kdo z nás byl nucen během války vytrpět.. Noc byla velmi zlá. Spali jsme přikrčeni mezi klečí v mokrých šatech... Lidé se zimou budili a opět usínali nepřirozeným, křečovitým spánkem, ve kterém snad chtěli zapomenout na to, že ještě vůbec žijí. Přikrčeni druh k druhu se pokoušeli udržet záchvěvy zbytků tepla...´ "
A poté následuje již přímo stať, kterou sestavil o panu generálu Přikrylovi ( něco více viz také zde:
http://www.bojovniciprotitotalite.cz/pages/show/38
a něco více o jeho paradesantní brigádě:
https://cs.wikipedia.org/wiki/2._%C4%8D ... 1da_v_SSSR
), jeho osudu, po druhé světové válce, náš přední historik pan Karel Richter, cituji: "/Kdyby tak plukovník Přikryl věděl, že generála Přikryla za necelé čtyři roky čekají ještě, mnohem horší noci. Až ho bachaři po celodenním výslechu, zbitého téměř k bezvědomí pěstmi, obušky i holemi sadistických pochopů plukovníka Reicina (o zlověstném

Obrázek

Reicinovi viz zde:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Bed%C5%99ich_Reicin
a zde: http://www.vhu.cz/vzestup-a-pad-bedricha-reicina/
) přinesou na celu a hodí na pryčnu. Nebude mít ani tolik síly, aby z vojenské blůzy s utrženými nárameníky a řádovými stužkami utřel krev, která mu nepřestala téci po obličeji z tržné rány na čele. Co se to proboha stane v tom poválečném čase, že tupým surovcům bude dovoleno mučit a týrat hrdiny bojů za svobodu vlasti, kteří se ničím, ale vůbec ničím neprovinili?! A dokonce nechat zločinné ukrutnosti bez potrestání!/ (Historickým podkladem pro informace zde je výňatek z vyprávění generála Příkryla od: pan PhDr. Karel Richter, CSc.,, Dobývání domova. Osvobozování Moravy a Čech bez cenzury a legend, str. 61, vydalo Nakladatelství NOOS s.r.o. v roce 2016, s jejichž laskavým svolením je možno mnou citace použít, jejich web je: http://www.noos.cz,, pro potřeby webu: www. Palba.cz , a také odkazy volně přístupné na internetu)."
Vše o sovětském kapitánu Michaelu Gliderovi, jeho vyprávění o strašném dni 10. listopadu 1944, pak vysvětluje, i s jeho uvedením, také sám pan PhDr. Karel Richter, CSc., náš přední historik. Zde se dozvíme o strastiplné cestě a smrti Jana Švermy, cituji:
"Sovětský kapitán Michael Gilder zanechal ve svých vzpomínkách svědectví o strašném dnu, kterým byl pro všechny účastníky ústupového pochodu 10. listopad 1944: ´Rozkaz k přípravě pochodu byl vydán za svítání. Proviantním důstojníkům bylo uloženo, aby vojákům vydali veškeré zásoby jídla. Jako první odešla skupina partyzánů, které velel Asmolov. My jsme měli postupovat za ním, kryti nevelkým oddílem, který ještě zůstal na místě. Dívali jsme se, jak Asmolovova skupina šplhá serpentinami na horu Chabenec. Ze směru Ĺupčanské doliny bylo slyšet střelbu. Němci začali útočit. Postupně jsme odvolávali vysunuté stráže a stáhli všechny příslušníky brigády k lesu. Avšak partyzánský oddíl, který měl zajišťovat náš odchod, zmizel. Jednotlivé partyzány z tohoto oddílu jsme spatřili mezi těmi, kdo odešli s Asmolovem. Naše ustupující hlídky se již střetly s Němci. Museli jsme jim poslat na pomoc četu. Nakonec se všichni ocitli na úpatí hory a v zástupu začali stoupat na Chabanec.´"
Co se dělo dál, ze stejného pramene, kapitána Glidera, o 2. čs. paradesantní brigádě plukovníka Přikryla, cituji:
"Kolonu paradesantní brigády, která zajišťovala ústup, napadli Němci střelbou. Byl zraněn kapitán Obdržálek, vojáci ho museli nést. Ve skupině štábního kapitána Pazderky jeden z vojáků utrpěl těžké zranění. Pazderka sám ho obvázal, ale raněný se nemohl postavit na nohy. Položili jej na neosedlaného koně. Byl zcela bezvládný. Při strmém stoupání se na koni neudržel a několikrát spadl. Prosil Pazderku: ´Nechte mě tady, já už dál nemůžu.´ Žádal jenom, aby mu Pazderka dal nabitou pistoli...
´V té chvíli jsme v pozadí uviděli oheň; hořely strážní budky a salaše, zapálené Němci. Jen několik set metrů oddělovalo náš zadní voj od nepřítele. Pazderka pistolí raněnému nedal, doufal, že se k němu Němci nedostanou. Rozloučil se s ním a běžel, aby dohonil svoji skupinu. Najednou uslyšel výbuch: zraněný voják posledními silami vytrhl roznětku granátu...´
Glider podrobně líčí, co bylo dál. Bylo zamračené ráno, později začal padat sníh. Nad zadním vojem brigády se trhaly miny, svištěly kulky. Cesta stoupala strmě vzhůru, sněhu přibývalo, takže těm vpředu se šlo čím dál hůř, pochod se zpomaloval. Vojáci na zádi kolony museli odrážet dotírající nepřátelské vojáky, kteří jim byli v patách. ´Chytali jsme se za každý keř i za suchou, umrzlou trávu. Ostrý, prudký vítr lomcoval s lidmi. Kdo se snažil proniknout dopředu a přitom uhnul z cesty, ten se ocitl po pás ve sněhu a ztratil hodně sil, než se z něj dostal.
Díky metelici nás nebylo ani vidět, a to nejednomu zachránilo život, protože nás Němci ztratili z dohledu a stříleli jen nazdařbůh. Naše oděvy zvlhly a ztěžkly. Na některých dokonce zledovatěly. Každý krok vpřed znásoboval naše utrpení. Krůpěje potu se řinuly z tváří. Nevydrželi ani poslední dva koně. Jeden spadl do propasti, druhý stál jako přibitý a za žádnou cenu nechtěl dál. Jedinou starostí každého bylo nezůstat pozadu za tím, kdo šel vpředu. S námi

Obrázek

postupoval poručík Steiner, který ztratil u Sokolova ruku a kterého doprovázela jeho žena, Ruska. Přes zranění odmítl nechat vojenskou službu a trval na přeřazení k naší brigádě, aby mohl bojovat ve své vlasti. Byl jmenován proviantním důstojníkem. Zdraví lidé se sotva pohybovali, kdežto Steiner umíněně kráčel vpřed....´
Konečně se vydrápali na hřeben. Vítr přehlušil všechny zvuky. Neslyšeli ani střelbu dole na úpatí. Metelice zakryla obzor. Po hřebenu se šlo ještě hůř než při zdolávání svahu.
Museli přelézt zledovatělá skaliska. Sníh zalepoval oči, obočí a vlasy pokrývaly ledové škraloupy. Mrazem tvrdly i promáčené rukavice a zábly v nich ruce. Všichni měli promáčené boty a mokré ponožky. Zima jim zalézala za nehty. Asmolov nutil kolonu k usilovné chůzi. Bylo třeba, aby se lidé zahřáli, a potřebovali se zároveň odpoutat od Němců. Asmolov sám byl už na konci sil, ale umínil si za každou cenu dovést kolonu dolů do údolí, kde se budou moci ukrýt v lese.
´Ledová kůra brzy pokryla tváře vojáků. Velmi těžko jsme se orientovali na mapě. Nejstrašnější však bylo - zůstat pozadu. Zůstat sám jen na minutu znamenalo záhubu, konec. Jednotliví vojáci stále častěji usedali do sněhu, nechtěli vstávat a prohlašovali, že kolonu doženou. Některé jsme museli zvedat násilím, slova už nepůsobila. Na konec kolony jsme proto poslali polní četníky s rozkazem zvednout a hnát dopředu všechny, kteří se opozdili anebo zastavili...
Stezka se prudce točila nahoru. Každý krok znamenal utrpení. Srdce jako by chtělo vyskočit z hrudi, nelze pozvednout nohy ani hýbat rukama. Tělo už nechtělo poslouchat. Zdálo se, že člověk přestává dýchat (Historickým podkladem pro informace zde je výňatek z vyprávění sovětského kapitána Glidera, které sepsal: pan PhDr. Karel Richter, CSc., v knize - Dobývání domova. Osvobozování Moravy a Čech bez cenzury a legend, str. 61, vydalo Nakladatelství NOOS s.r.o. v roce 2016, s jehož laskavým svolením je možno mnou citace použít, jejich web je: http://www.noos.cz , místy i s mým komentářem.).´"
A právě v těchto místech vyprávění se pak setkáváme s komunistickým poslancem Janem Švermou a jeho koncem v Nízkých Tatrách, cituji:

"Na stezce stál muž, kterého Glider nepoznal. Podpíral jej důstojník, který se však sám sotva držel na nohou. Ochraptělým hlasem ze sebe vyrážel:
´Lidi, Slováci, pomozte poslanci naší republiky, soudruhu Švermovi! Lidi, pomozte našemu poslanci! Nemůže už dál jít. Lidi! Slováci! Vojáci!´Jeho vysílený hlas zněl strašněji než kdyby křičel. Vojáci se však vlekli kolem s očima sklopenýma k zemi. Sami sotva vládli nohama. Každý z nich mohl v příští chvíli upadnout a byl skoro zázrak, že se tak ještě nestalo. Glider se u Švermy zastavil. Ten však nereagoval na nic a neodpovídal na otázky. Stál, ale jako by nebyl při vědomí.
Přiblížil se velitel brigády plukovník Přikryl, celý ojíněný.
´Pane Švermo, co je vám? Vzchopte se, pojďte, pane Švermo!´ Ale Šverma jen mlčky pokývl hlavou. Jeho tvář, pokrytá ledovou kůrou, se zúžila a protáhla, jeho oči vyhasínaly.
V té době došel Asmolov až k vrcholu a zjistil, že se dál už jít nedá. Vpředu se otevírala propast, zrádně zakrytá sněhem. Prudce se obrátil a vykročil napřed po hřebenu jižním směrem. Kolona ho následovala. Začali sestupovat do doliny. Švermu se podařilo přimět k chůzi, ale sotva zvedal nohy.
´Stezku jsme nenašli. Svah byl neobyčejně příkrý. Lidé si pomáhali holemi, chytali se za zčernalé keříky, padali - naštěstí do sněhu, takže zranění nebyla veliká. První se spustil Laušman, za ním sjel Přikryl, zanechával za sebou zvířený sníh. Laušman upadl do jámy a prosil, aby mu hodili provaz. Ale ten jsme neměli. Podařilo se jej vytáhnout...
Při padání se mi ztratil z dohledu Šverma. Opět jsem ho spatřil na začátku horského potoka. Ležel na zemi. Když se sem dostal, upadl a ztratil vědomí. Zůstal jsem u něho a přemlouval kolemjdoucí, aby mu pomohli dostat se do lesa. Lidé však stejně jako předtím šli se svěšenými hlavami mlčky dál.
V té chvíli jsem nemohl nikomu rozkazovat. Nakonec se malá skupinka dala přemluvit, aby Švermu dovedla do lesa. Vojáci ho uchopili a vedli; sami klopýtali, klouzali a padali.
Zdálo se mi, že Šverma již nenabyl vědomí. Jeho nohy se zaplétaly, visel na rukách vojáků a oni neměli sílu, aby ho zvedli. Tak se mi ztratili z očí...
(Historickým podkladem pro informace zde je výňatek z vyprávění sovětského kapitána Glidera a plukovníka Přikryla, které sepsal: pan PhDr. Karel Richter, CSc., v knize - Dobývání domova. Osvobozování Moravy a Čech bez cenzury a legend, str. 63, 64 a 65, vydalo Nakladatelství NOOS s.r.o. v roce 2016, s jehož laskavým svolením je možno mnou citace použít, jejich web je: http://www.noos.cz , místy s mým komentářem.).´"

Re: ČSR roku 1945. Pražské povstání. Č 7.

PříspěvekNapsal: 17/4/2017, 04:33
od michan
ČSR roku 1945. Pražské povstání. Č 8.

Dalším, který se drsného putování po lesích a horách Nízkých Tater, ve vánici, v listopadu, před 73 lety účastnil, byl již řečený Mikuláš Revilák. Zároveň se dozvíme o dalších účastnících strašného pochodu, cituji:

"Mikuláš Revilák byl ještě v Kyjevě velením partyzánského štábu pověřen funkcí adjutanta Rudolfa Slánského. Za ústupu se snažil starat zároveň i o Švermu. Tomu někdo v noci ukradl boty. Jeden z vojáků paradesantní brigády mu dal své rezervní. Byly to dobré, pevné boty, ale Švermovi trochu malé, takže si do nich mohl obout jen tenké ponožky.
´Při předávání zpráv po koloně jsem slyšel, že některý z funkcionářů vpředu nemůže pochodovat, že často padá na ruce do sněhu. Když jsem zjistil, že to je soudruh Šverma, začal jsem se k němu probíjet dopředu. Bylo to namáhavé: každou chvíli jsem zapadl do sněhem pokryté kosodřeviny. Když jsem konečně dorazil k soudruhu Švermovi, neměl na rukou rukavice; kožená podrážka bot byla ztvrdlá, takže se neustále smekal. Rukavice ztratil zřejmě při pádu. Škrtil jej řemen samopalu, který nesl na zádech, kožich měl promočený od sněhu. Byl zpocený a unavený. Když padal, tak mu vždy někdo z kolony pomohl vstát. Přesto zůstával Jan Šverma stále o několik metrů pozadu.´"
Revilák mu tehdy dost odlehčil, když od něho převzal samopal a zásobníky s náboji a zároveň mu osušil ruce. Při vysoušení rukou i prstů si všiml, že Švermovy konce prstů, a to na obou rukou, byly bílé. Jasný příznak omrznutí. Poté se našel někdo kdo komunistickému poslanci začal třít ruce sněhem a pak navlékl na osušené ruce pletené rukavice. Jan Šverma si v té době postěžoval, že se mu při chůzi do svahu špatně dýchá a Revilák proto požádal partyzány, kteří procházeli kolem, aby mu pomohli jít dál. Sám se pak sebral a urychleně se vydal dopředu, aby požádal pro Švermu o pomoc někoho z Hlavního štábu. Zastihl právě Slánského, kterému vše vysvětlil a žádal pomoc. Slánský jej však poslal zpět za Švermou s tím, že za několik chvil bude větší přestávka v pochodu. Zároveň mu na cestu, jako pomocníka, přidělil partyzána Petra Hije. A zde vyprávění Mikuláše Reviláka pokračuje, cituji:
" ´Šverma si během přestávky trochu odpočinul, cítil se trochu lépe a rozhodl se v pochodu pokračovat. Chvílemi jsem jej doprovázel společně s Hijem, abych mu mohl i já trochu pomáhat. Petr Hij byl křehčí, útlejší postavy a neměl tu sílu jako já. Když jsme došli na hřeben hory Chabanec, rozběsnila se znovu sněhová vichřice. Na obličeji a na šatech se nám vytvářel ledový povlak. I samopal jsem musel obalit ručníkem. Lidé šli vpřed jen silou vůle, se skloněnou hlavou, každý zabrán sám do sebe. Rukávy na kabátech nám začaly od zamrznutí tvrdnout. Byly to nejkritičtější chvíle pochodu. Terén byl nebezpečný, stačilo kousek odbočit a člověk se mohl zřítit do propasti...´
V tu chvíli se zjistilo, že v husté mlze odbočili ze správného směru. Bylo nutné vrátit se zpět a stoupat do prudkého svahu. Dovlékl se sem i Šverma, podpíraný Petrem Hijem. Byl velmi unavený, sotva stál na nohou. Když ho uviděl Asmolov, vynadal členům štábu, že tovarišču Švermovi neposkytli účinnější pomoc. Členové štábu se radili, co pro něj udělat, jak mu pomoci. Vyřešili to tak, že ho vybídli, aby se chytil Revilákova pláště, a dva partyzáni, z nichž jedním byl Němec Martin Weikert, ho střídavě zboku podpírali. Nahoře na Chabanci požádal Slánský plukovníka Přikryla o pomoc vojáků.
´Dám vám k dispozici polní četníky,´slíbil plukovník, ´jsou to šikovní silní chlapi.´
Slánský zatím povzbuzoval Švermu: ´Vydrž, Jene, teď už to půjde líp, cesta povede z kopce.´
Šverma byl vyčerpán do krajnosti. Stále opakoval: ´Nechte mě, já už dál nemůžu, opravdu nemůžu...´"
Z Chabence kolona sestupovala ve stejném uspořádání. Vpředu průzkumníci, za nimi členové štábu v čele s plukovníkem Asmolovem a s nimi i Slánský, doprovázený partyzány Revilákem a Jiřím Košickým.
Revilák pak dál vzpomínal, že se lidé při sestupu smekali, padali a mnozí se kouleli následně dolů, když mnohé zasypala buď menší, nebo větší lavina.
"To se přihodilo i Slánskému. Ani jsme nezpozorovali, kdy se to stalo. Najednou jsme uviděli, že ze sněhu trčí noha. Začali jsme s Jiřím Košickým hrabat, až jsme ho vyprostili zasypaného a skoro udušeného. Pokračovat v pochodu mohl až po krátké přestávce. Dolů padal i plukovník Přikryl se svou nerozlučnou dvoumetrovou holí... A právě tehdy jsem ztratil kontakt s Janem Švermou, který jsem s ním měl po celou dobu toho hrozného pochodu.
Stmívalo se. Čelo kolony se dovleklo do Lomnisté doliny na okraj lesa už za tmy, někdy kolem půl sedmé, možná i později. Průzkumníci zrychleným krokem dorazili na místo odpočinku o něco dříve a zapálili ohně, aby se lidé mohli usušit. Příchozí se vyčerpaně rozsazovali kolem nich. Asmolov, Slánský i ostatní. Zakládaly se nové a nové ohně. Všichni se tlačili co nejblíže k teplu a vsedě usínali. Mezi posledními přišel s pláčem Peter Hij. Šverma prý zůstal asi jeden až dva kilometry vzadu, úplně vyčerpaný, a nemůže dál. Polní četníci se marně pokoušeli rozdělat oheň, je tam jen kosodřevina, proto poslali Hije, aby oznámil štábu, v jakém stavu je Šverma.
Asmolov a Slánský se radili, jak Švermovi pomoci. Byl jsem u toho. Navrhl jsem, že půjdu pro soudruha Švermu, že bez tlumoku jej dokážu přinést. Asmolov tvrdil, že k tomu je třeba více lidí, kteří by se střídali, protože všichni jsou unaveni. Slánský oznámil, že pošle celou skupinu lidí."


A jak dál přiznává Revilák, nejvíce jej prý z míry vyvedla skutečnost, že se vlastně až do rána druhého dne nic nedělo, žádna výprava na záchranu a na pomoc Švermovi prostě nevyrazila. Večer až do noci sice někdo stále po celém prostoru, kde lidé usínali vyvolával, že se hledají "dobrovolníci", ale vždy, než se nějaká skupinka shromáždila někdo z přihlášených stačil únavou usnout. Pak usnul sám Revilák a dál tak nic nevěděl. Když se ráno, za svítání probudil, podařilo se po chvíli sestavit skupinu dobrovolníků, kteří byli odhodláni jít pro Švermu. Připojil se i Weikert a přidat se chtěl i Revilák, ale zradili jej namožené nohy, které se pod ním podlamovaly. Nebyl vůbec schopen vstat a udělat jen pár kroků... Dál pak Revilák líčil, cituji:

"Jana Švermu přinesli zmrzlého. Všiml jsem si, že byl bez kožichu, bez osobní zbraně a střeliva - to přinesl v noci Hij. Chyběla i brašna na spisy, ve které nosil své písemnosti. Jozef Lietavec přinesl později od četníků Švermův kožich, ale o dalších osobních věcech soudruha Švermy jsem se nedozvěděl (Historickým podkladem pro informace zde je výňatek z vyprávění Mikuláše Reviláka o smrti Jana Švermy, které sepsal: pan PhDr. Karel Richter, CSc., v knize - Dobývání domova. Osvobozování Moravy a Čech bez cenzury a legend, str. 65, 66, 67 a 68, vydalo Nakladatelství NOOS s.r.o. v roce 2016, s jejichž laskavým svolením je možno mnou citace použít, jejich web je: http://www.noos.cz ., na některých místech s mým komentářem.)."

Strastiplná cesta partyzánů, jejich velení i rozbitých jednotek pokračovala, a pan Karel Richter jí ve svém díle - Dobývání domova. Osvobozování Moravy a Čech bez cenzury a legend vylíčil až dokonce (všem doporučuji si jí přečíst).
Nás bude zajímat, že od 11. listopadu 1944 se Hlavní štáb partyzánského hnutí zdržoval v Lomnisté dolině, ale Rudolf Slánský
(zde viz něco bližšího o Rudolfu Slánském:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Rudolf_Sl%C3%A1nsk%C3%BD
), J. Lietavec a Bohumil Laušman s ostatními účastníky pochodu, se pod ochranou partyzánů vedených Š. Krčmárikem přesunuli až na Dolní Lehotu, kde našli útočiště. Důležitá vysvětlení, a pro náš popis partyzánského hnutí důležité informace a fakta, znovu podává náš historik, pan Karel Richter, který v pokračování o partyzánech na Slovensku, o jejich obtížích a přeskupování, o složení jejich velení, ve své knize - Dobývání domova. Osvobozování Moravy a Čech bez cenzury a legend, dál píše, cituji:

"Ústupové přesuny partyzánských oddílů byly spojeny s překonáváním obrovských obtíží. Některé brigády se rozptýlily a jednotlivé oddíly se spojily s oddíly jiných brigád, nebo se rozpadly. Hlavní štáb partyzánského hnutí v čele s A. N. Asmolovem, v němž I. I. Skripka zastával funkci náčelníka štábu, kapitán Cyril Kuchta vedl operační oddělení, Jozef Letko zvlášní oddělení, major J. Filatov diverzní službu a hospodářské záležitosti, major Caregradskij, se snažil jednotky soustřeďující se v Nízkých Tatrách zkonsolidovat a znovu zorganizovat. V druhé polovině prosince se k štábu připojil R. Slánský s ostatními politickými pracovníky. Vzniklo politické oddělení.
Vzhledem k tomu, že štáb během přesunů ztratil spojení s většinou brigád, rozhodl Ukrajinský štáb partyzánského hnutí v Kyjevě (nadřízený orgán Hlavního štábu partyzánského hnutí na Slovensku) podřídit 1. a 2. československou partyzánskou brigádu M. R. Štefánika, 1. čs. partyzánskou brigádu J. V. Stalina, brigádu Jána Nálepky a brigádu Jánošík přímo partyzánskému štábu 1. Ukrajinského frontu, kdežto brigádu M. I. Šukajeva, brigádu Za svobodu Slovanů a brigádu Rákosi podřídit 4. Ukrajinskému frontu. Prostřednictvím mjr. A. Schramma, který byl zplnomocněncem zahraničního vedení KSČ u partyzánského štábu 1. Ukrajinského frontu, získalo bezprostřední vliv na partyzánské hnutí na Slovensku i vedení KSČ.
Asmolův štáb zatím v listopadu v Nízkých Tatrách zorganizoval na pohronské straně tři partyzánské pluky pod velením V. P. Surkova, K. Ch. Danilova a A. Kaličenka, které přiřadil k brigádě Jegorova. Brzy poté, v prosinci, se v okolí Železného a Magurky na liptovské straně objevil další pluk pod velením mjr. A. Cypricha. Do své podřízenosti převzal i zbytek 2. čs. paradesantní brigády, přejmenované na 2. čs. partyzánskou brigádu gen. L. Svobody, pod velením plk, Vl. Přikryla, s kpt. M. M. Gliderem ve funkci komisaře. Jejím operačním prostorem byla jednak oblast Krpáčové a Horní Lehoty, jednak Poĺana a Klenovský Vepr (Historickým podkladem pro informace je zde pan PhDr. Karel Richter, CSc., v knize - Dobývání domova. Osvobozování Moravy a Čech bez cenzury a legend, str. 72, 73, vydalo Nakladatelství NOOS s.r.o. v roce 2016, s jejichž laskavým svolením je možno mnou citace použít, jejich web je: http://www.noos.cz ., na některých místech s mým komentářem.)."

Re: ČSR roku 1945. Pražské povstání. Č 7.

PříspěvekNapsal: 17/4/2017, 04:42
od michan
ČSR roku 1945. Pražské povstání. Č 9.
Zde ještě

Obrázek

ústup partyzánů a povstaleckých jednotek po SNP, říjen, listopad 1944
Velmi důležité osvětlení role partyzánů nejen na Slovensku, ale jejich politické působení v městečkách a vesnicích, které osvobodili na Slovensku a později i na Moravě a v Čechách, se pak dozvíme dále. Pan PhDr. Karel Richter, CSc, český spisovatel, historik, publicista a překladatel (Profesionálně též pracoval - Vojenský historický ústav, vědecký pracovník, Praha., viz zde:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_Richter
), po desetiletích bádání a studií historických pramenů a dokumentů, při své profesionální práci, sestavil další pokračování o roli partyzánů a píše, cituji:

"Partyzánské hnutí na Slovensku, které bylo plně v sovětských rukách a komunistických rukou, bylo rozkazem Hlavního štábu partyzánského hnutí z 8. prosince 1944 zorientováno na plnění tří hlavních úkolů:
1/ Zasazovat údery nepřátelské silniční a železniční dopravě.
2/ Organizačně zabezpečovat dosavadní oddíly a brigády a vytvářet nové.
3/ Zabezpečit přípravu širokého ozbrojeného povstání v době příchodu Rudé armády.
Vzhledem k tomu, že povstání mělo propukat postupně v místech, k nimž se přiblíží Rudá armáda na 10 - 15 kilometrů a jejich přípravou se měli zabývat komunističtí partyzáni ve spolupráci s organizacemi KSS, revolučními národními výbory (organizovanými partyzány a komunisty) a vojsky Rudé armády, bylo nabíledni, že šlo v rámci velmocenského soupeření o Evropu o nastolování komunistického režimu, i když prozatím pod československou egidou /egida- ochrana, záštita,
viz zde:
https://www.online-slovnik.cz/slovnik-cizich-slov/egida /.
Již ve druhé polovině prosince zesílila diverzní činnost partyzánských svazků A. S. Jegorova, E. Bielika, V. A. Kvitinského, A. M. Sadilenka, M. I. Šukajeva. Útočné operace RA, zvláště v pásmu 2. Ukrajinského frontu útočícího z prostoru maďarské nížiny, usnadňovala partyzánská aktivita v prostoru Gemeru, kde působily brigády Za svobodu Slovanů sloučené se zbytkem oddílu Sláva a částí brigády Alexandr Něvskij, oddílu Stalin, částí brigády Kvitinského, Šukajeva a maďarských jednotek brigády Rákosiho a oddílu Sandora Nogradiho.
V polovině prosince se z rozptýlených skupin brigády Za svobodu Slovanů, vojáků 3. taktické skupiny povstalecké armády a odbojářů zformovaly partyzánské skupiny, které se soustřeďovaly v severní části Lučenské a Ipelské doliny. K nim se připojila i skupina francouzských partyzánů z brigády P. A. Velička, operující v prostoru silnice z Kokavice do Hriňové.
Pozoruhodných úspěchů dosáhla Nitranská brigáda G. D. Avdějeva. V listopadu se rozrostla o skupinu Bulharů, kteří rozmnožili počet cizinců různé národnosti, Němců, Francouzů, Holanďanů, Italů. Připojil se k ní i nekomunistický prapor J. Trojana. Vykázala 26 diverzních akcí na komunikacích a 12 úspěšných bojových střetů s jednotkami německé armády a Haššíkovy Domobrany.
Postup Rudé armády umožnil koncem roku (1944) řadě partyzánských jednotek přejít na osvobozené území. Týká se to oddílu Borkaňuk, brigády Za Svobodu Československa a oddílu Věž.
Partyzánské oddíly L. J. Bernštejna, J. S. Majorova a R. S. Kurova se spojily se svazkem Čapajev a společným úderem 24. listopadu ráno prolomily obkličovací kruh v prostoru Stropkov-Medzilaborce-Humenné a vynutily si možnost přechodu k Rudé armádě.
V bojích padl hrdinskou smrtí náčelník štábu čapájevců Ĺudovít Kukorelli (Historickým podkladem pro informace je zde pan PhDr. Karel Richter, CSc., z knihy - Dobývání domova. Osvobozování Moravy a Čech bez cenzury a legend, str. 73, 74, vydalo Nakladatelství NOOS s.r.o. v roce 2016, s jejichž laskavým svolením je možno mnou citace použít, jejich web je: http://www.noos.cz ., na některých místech s mým komentářem.)."

Partyzánská činnost je specifická bojová činnost s nepřítelem, která i v době druhé světové války byla neobyčejně těžkým, krvavým a v mnohém velice náročným konáním v týlu německých a maďarských vojsk na území Slovenska, později i Moravy, Slezska a Čech. Partyzáni, všechny věkové kategorie a různé národy, byli víc než často odkázáni na pomoc civilního obyvatelstva v oblastech kde působili. Je asi možno napsat, že většina partyzánů svůj život v lesích a horách v období let 1944 a 1945 dávala "v šanc" dobrovolně a to pod různými pohnutkami, od vlastenectví až po prožití dobrodružství. Většina bojovala čestně a k obyvatelstvu se chovala přátelsky, ale bohužel někteří svým jednáním poškozovali u obyvatel oblasti pověst partyzánského hnutí, když i o tom svá bádání z historie sestavil pan Karel Richter. Zde je svědectví o horším jednání, cituji:
"Svědčí o tom vyprávění Čecha Václava Čermáka, který se těsně před válkou přiženil na inzerát k vdově do mlýna v osadě Jankovce-Košárovce poblíž Humenného: ´My jsme, to se rozumí, drželi palce partyzánům, rádi bysme jim sami dali všechno co potřebovali, teda hlavně jídlo, i když jsme také nebyli žádní boháči, ale oni se k nám někdy chovali jako sprostý lupiči. Zvlášť Rusové. Vrazili do dveří a mířili na nás těma... automatama a hned´Davaj! Davaj! Chleba, špek, sádlo. Vybrali nám špajsku a vůbec je nezajímalo, co budeme jíst sami. A mouku, kde máš mouku? Nosili pytle do vozu, kterej někomu ukradli ve vsi i s koňma. Říkám jim: Tuhle mouku neberte, tu si dali semlít lidi z vesnice, musí živit děti, pro boha svatýho! Nechtěli tomu rozumět. Ještě se na mě utrhovali. Ty mlynar, kapitalist. Dáš jim svou! Já na to: ´Kde ji vemu, když mě jí berete?´ začali mě poučovat, jestli vím, co je revolucija, co je boj proti fašismu. Na kus papíru mi inkoustovou tužkou napsali potvržděnije, že jsem odevzdal pro potřeby partyzánského otriadu tolik a tolik bochníků chleba, tolik a tolik pytlů mouky, špek a uzený maso ani nepočítali. Pod tím načmáranej podpis, kterej se nedal přečíst."
Ale bylo i hůř a ne vše končilo jen tak, jak vyznělo předchozí vyprávění. Další návštěva znamenala, že se jednou večer, těsně po setmění, do mlýna dostavili tři, opilí pod obraz a samozřejmě neoholení a s automaty v rukou: "Jeden z nich, s knírem pod nosem, mlynáři neustále šermoval před nosem pistolí a mlynářce poroučel, co všechno má přinést na stůl. Kolbasu! Jajičnicu! Žarennuju kartóšku! Vodku! Vódki nět? Baravičku? Nu ladno, priněsí baravičku! nakonec dva odvlekli hospodyni vedle do komory, ten třetí namířenou pistolí přinutil mlynáře, aby zůstal sedět na židli, i když žena vedle úpěnlivě křičela: Nechajte ma! Pomoc! Chtěl jí běžet na pomoc, ale dostal ránu pažbou pistole do hlavy, až upadl na podlahu. Partyzáni se vypotáceli z komory, zapínali si opasky a chechtali se. Všichni tři na sebe narvali pláště, ještě prohrabali zásuvky, vzali co se jim líbilo, zlaté prstýnky, památeční zlaté hodinky s řetízkem, co si mlynářka schovávala jako památku po prvním manželovi... Odešli s povykem a třískáním dveří. Mlynář se po chvíli zmátožil a doštráchal se do komory. Žena ležela na podlaze s potrhanou blůzkou a vyhrnutou sukní, rukou si zacláněla obličej a usedavě plakala. Když ji zvedal na nohy, vzlykala mu do ucha: ´Nepýtaj sa, na nič sa ma nepýtaj!´ (Historickým podkladem pro informace je zde pan PhDr. Karel Richter, CSc., z knihy - Dobývání domova. Osvobozování Moravy a Čech bez cenzury a legend, str. 74, 75, vydalo Nakladatelství NOOS s.r.o. v roce 2016, s jejichž laskavým svolením je možno mnou citace použít, jejich web je: http://www.noos.cz., na některých místech i s mým komentářem.)."
Uběhlo jen pár dní a k mlýnu přijelo auto s Němci, už šlo bezprostředně o život. Němci vtrhli do kuchyně a nejprve verbálně napadli mlynáře a řvali jak "pominutí", že skrývá a podporuje "bandity" (jak nazývali partyzány) a přitom mu pistolemi mávali okolo hlavy. Chtěli vědět kde že je skrývá. Hlavou mu mlátili o zeď a křičeli, že jim dává mouku. Když jim vysvětloval, že skutečně přišli a vše mu sebrali, tak jej obvinili, že nic neohlásil, "takže jsi bandity podporoval dobrovolně a to se trestá smrtí"!, hulákal velitel komanda. Pak začali prohledávat obytnou část i samotný mlýn a stodolu. Shromáždili mlynářovy pomocníky. Zotvírali všechny dveře, skříně, píchali i do peřin hlavněmi samopalů. Jeden z těch mladších Němců, důstojníků spustil německy: Komm mit mir, komm, komm! (Pojď, pojď se mnou, pojď!) a vedl mlynáře do stodoly, jestli tam někoho neschovává "Gott mit dir! (Bůh s tebou)" A pak mlynáře postrkoval "ze dveří, zatímco mlynářka se v pláči krčila v rohu místnosti u pece... Mlynář se s ní rozloučil ustrašeným pohledem. V duchu si říkal: Teď je se mnou konec, venku mě zastřelí. Němec ho bolestivě dloubanci do žeber dostrkal přes dvůr až ke stodole. Opatrně se ohlédl za sebe a náhle překvapivě sklonil samopal hlavní dolů a zahučel německy: ´Utíkej! Rychle! Zmiz! Schnell, schnell!´"
Mlynář byl celý nejistý a vůbec nevěřil, že jej Němec chce pustit, spíš přemýšlel, že chce, aby se rozběhl a pak jej zastřelí ze zadu, jako na útěku. Pak se přece jen odhodlal a vyrazil podél roubené stěny stodoly, stále připraven, že za zády přijde výstřel, ale nic se neozývalo. Až když uskočil za roh, a to se již řítil k potoku, ozvalo se německy: Halt! Halt! (Stůj! Stůj!) a poté přišla dávka ze samopalu, ale vůbec ne jeho směrem. A mlynář Čermák dál vyprávěl:

" Dobrejch čtrnáct dnů jsem se schovával v lese, bál jsem se, že si pro mě Němci přijdou. Domů jsem si jen sem tam zaskočil pro nějaký jídlo a něco teplého na sebe. Konečně přišli Rusové. Čekal jsem na ně jako na smilování. Říkali jsme si se ženou: Teď budeme mít pokoj od Němců i partyzánů. Ale moc jsme si nepolepšili. Vojáci se zdáli takový dobrosrdečný, ale roztahovali se po chalupách, brali lidem kola a hodinky, jednoduše davaj, davaj. A znásilňovali ženské, i nedospělý holky, hlavně když se vožrali, to bylo lepší se jim vyhnout. Pravda, když si šli lidi stěžovat na komandanturu a ukázali prstem: Tenhle to byl, tak ta jejich vojenská policie s ním nedělala žádný cavyky, jednoduše ho vzali stranou a pic, bylo po něm, jim na ňákým mrtvým nezáleželo, měli lidí dost, ale našim lidem jich zas bylo líto. Ech nerad na ty časy vzpomínám. A ty papírky, na kterejch nám partyzáni potvrzovali, co si vodnesli, jsem si nechal na památku. Stejně jsou mi na nic
(Historickým podkladem pro informace je zde výňatek z vyprávění mlynáře Čermáka: sestavil pan PhDr. Karel Richter, CSc., do knihy - Dobývání domova. Osvobozování Moravy a Čech bez cenzury a legend, str. 74, 75, vydalo Nakladatelství NOOS s.r.o. v roce 2016, s jejichž laskavým svolením je možno mnou citace použít, jejich web je: http://www.noos.cz., na některých místech i s mým komentářem.)."

Použité podklady:

Donald Sommerville - Druhá světová válka den za dnem.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Lucas Cooper - Hitlerovy elitní jednotky.
G. K: Žukov – Vzpomínky a úvahy 1, 2.
Paul Adair – Hitlerova největší porážka.
Historie německé armády – Philippe Mason.
Nicholas Bethell a redakční skupina Time-Life Books – ÚTOK NA SSSR.
John Keegan – Druhá světová válka.
Janusz Piekalkiewicz – Tanková válka 1939 -1945.
Janusz Piekalkiewicz – Letecká válka 1939 – 1945.
Janusz Piekalkiewicz – Námořní válka 1939 -1945.
Len Deighton – Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války.
Hitlerova armáda – Sborník článků odborných redaktorů časopisu Command.
Válka jako Peklo – Eduard Rauss, Hans von Greiffenberg, Dr. Waldemar Erfurth, Peter G. Tsouras – editor.
Prof. Alexandra Viatteau, Historian Paris II University, Prof. Norman DAVIES, Historian Oxfrod University a Dr. Dariusz GAWIN, Historian Museum of the Warsaw Uprising.
Mathias Färber – Druhá světová válka v obrazech.
David Brownstone a Irene Franck – Historie válek.
Paul Carell – Spálená země.
Paul Carell – Operace Barbarossa.
Horst Scheibert – Německé obrněné jednotky.
Černí andělé – Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945 Svazek 4. - Redakce čtvrtého svazku - M. M. Minasjan(vedoucí redakce a autorského kolektivu)
P. P. Bogdanov, M. S. Dolgij, N. V. Krestnikovova ( literární redaktorka), J. A. Prokofjev, P. I. Šuktomov, M. A. Švarev, G. M. Tavrovská, M I. Traktujev a celý autorský kolektiv, který začíná - M. L. Altgovzen a pokračuje dalšími 27mi jmény....
Memoáry – maršál Vasilevskij
Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak – Ocelová lavina.
Christhoper Andrew, Vasilij Mitrochin – Neznámé špionážní operace KGB.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Karl Bahm, Berlín 1945. Konečné zúčtování.
V.V.Bešanov: „Kadry rešajut vse – surovaja pravda o vojne“ (Kádry rozhodují o všem – syrová pravda o válce), vyd. AST, Moskva 2006
L.M.Mlečin: „Josif Stalin, jevo maršaly i generaly“ (Josif Stalin, jeho maršálové a generálové), vyd. Centrpoligraf, Moskva 2005
L.M.Mlečin: „Russkaja armija meždu Trockim i Stalinym“ (Ruská armáda mezi Trockym a Stalinem), vyd. Centrpoligraf, Moskva 2002
B.N.Petrov: „Ot revoljucionnoj česotky k vojennoj katastrofe“ (Od revolučního svrabu k vojenské katastrofě), Vojenno-istoričeskyj archiv 3/2001 (Vojensko-historický archív 3/2001), Moskva 2001
M.V.Zacharov: „Generaľnyj štab v predvojennyje gody“ (Generální štáb v předválečných letech), Vyd. AST, Moskva 2005
N.Zenkovič: „Vyššij generalitet v gody potrjasenij“ (Vyšší generalita v letech otřesů), vyd. Olma-Press, Moskva 2005
„Statistika armejskovo terora“ (Statistika armádního teroru), Vojenno-istoričeskyj archiv 2/1997 (Vojensko-historický archív 2/1997), Moskva 1997
„Tragedija RKKA“ (Tragédie Dělnicko-rolnické Rudé armády), Vojenno-istoričeskyj archiv 1/1997 (Vojensko-historický archív 1/1997), Moskva 1997
Ch.Andrew,O.Gordějevskij: KGB – Důvěrná zpráva, Vyd. East Art Agenci 1994
Ch.Andrew,V.Mitrochin: Štít a Meč Vyd. Akademia 2001 a 2008
Oleg Kalugin: Proščaj, Lubljanka (Promiň, Lubljanko ) ,vydal Olymp 1995
Interviu s generálem KGB Olegem Kaluginem: Časopis Čajka 2002
M.Pečenka,J.Bašta a kolektiv: Encyklopedie špionáže,Vyd. Libri 1993
Slovenská armáda 1939-1945 - Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Karel Richter, Apokalypsa v Karpatech.
Karel Richter, Dobývání domova, Osvobozování Moravy a Čech bez cenzury a legend, Praha 2016.
Nakladatelství NOOS s.r.o. v roce 2016: http://www.noos.cz,.
Klapálek K., Ozvěny bojů, 2. vyd., Praha 1987.
Přikryl Vladimír., Pokračujte v horách. Praha 1947.
Sacher V., Na počátku stála smrt, Praha 1968.
Sacher V., Nebeská brigáda (rukopis).
Sacher V., Pod rozstříleným praporem, Praha 1991.
Steiner Arnošt, Drebota Jindřich: Za cenu života, Praha 1981.
Pivoluska J., Parabrigáda., Bratislava 1970.
Drtina P., Československo můj osud, díl I., II., III., IV., vydal Melantrich, Praha 1992.
Mapy volně přístupné na několika webech, viz také zde: http://rkka.ru/imaps.htm
Mé poznámky a mapy.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

viewtopic.php?f=7&t=376
na současné poslední stránce:
viewtopic.php?f=7&t=376&start=360