Stránka 1 z 1

ČSR roku 1945. Pražské povstání. Č 1.

PříspěvekNapsal: 3/4/2017, 04:28
od michan
ČSR roku 1945. Pražské povstání. Č 1.
Mapa nacisty okupované Evropy

Obrázek

k datu 12. ledna 1945. Patrné je, jak malá část ČSR byla k datu osvobozena.
Historické pojednání o ČSR roku 1945 až do 12., 13. května 1945 bude mít tyto části:
1/ Úvod.
2/ Partyzáni v oblasti Slovenska a v ČSR.
3/ Boj RA a 1. čsl. armádního sboru na území ČSR
4/ Partyzáni v protektorátu a povstání v celé ČSR.
5/ Pražské povstání v květnu 1945.
6/ Obsazení ČSR Rudou armádou a dozvuky tzv. "Osvobození Československa v roce 1945.

1/ Úvod.
Také na území ČSR, v začátku roku 1945, vrcholil boj proti okupantům, který v různých formách začal, po vzniku "Slovenského štátu" (zde viz od Kacermiroslav článek:
viewtopic.php?f=34&t=2705
), následně Protektorátu Čechy a Morava roku 1939 (zde viz článek také od kacermiroslav:
viewtopic.php?f=34&t=5175
), když pak následovalo obsazení Podkarpatské Rusi maďarskými vojsky a připojení k Horthyovskému Maďarsku (zde od kacermiroslav viz také článek:
viewtopic.php?f=34&t=3593
).
V Evropě se zdálo, že se konec války nezadržitelně blíží, ale v bývalé ČSR to tak ještě, na začátku ledna 1945, takřka vůbec nevypadalo. Rudá armáda, rumunští a českoslovenští vojáci, za pomoci partyzánů, vlastně jen po malých územních ziscích, dobývali na nepříteli zemi ztracenou v konci 30tých let 20. století (viz úvodní mapu). Vždyť tehdy, počátkem ledna 1945, nepřítel držel více než polovinu Slovenska a celou Moravu a Slezsko, jakož i celé Čechy. Východní fronta na území ČSR se poté, na několik měsíců, zastavila v prostoru "Liptova", před Liptovským Mikulášem (viz zde mapu útoků 1. Ukrajinského, 4. Ukrajinského

Obrázek

a 2. Ukrajinského frontu od 12. ledna do 18. února 1945), kde od konce ledna probíhaly těžké, krvavé boje, aby, s konečnou platností, německé a maďarské jednotky město 4. dubna 1945 opustily, neboť jim hrozilo obklíčení (zkrácenou historii dobývání Liptovského Mikuláše viz také zde:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Boje_o_Li ... 3%A1%C5%A1
).
Ve stejné době, konce ledna 1945, skutečně v celé ostatní Evropě vypadala situace tak, že Spojenci (SSSR, USA, VB a s ní bojující státy) měli již "za dveřmi" naplnění svého rozhodnutí, které společně vyjádřili v tzv."Deklaraci tří mocností", ve kterém se 1. prosince 1943 v Teheránu (viz zde Teheránská konference:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Teher%C3% ... konference
shodli, že:

"Žádná moc na světě nám nemůže zabránit, abychom nezničili armády Německa na souši, jeho ponorky na moři a jeho válečné závody ze vzduchu. Naše útoky budou nepřetržité a jejich síla bude stále vzrůstat.
Z těchto přátelských porad vzhlížíme s důvěrou ke dni, kdy všichni lidé na celém světě budou moci žít svobodným životem, zbaveni tyranie, podle svých rozličných tužeb a svého vlastního svědomí (tady by si měl čtenář všimnout jedné věci, i když to tehdy podepsal Stalin, jak se později ukazovalo na východních státech , Polsko, ČSR, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko, nemyslel ta slova vážně a jen předstíral, že SSSR tak bude jednat. Ve skutečnosti, jak si postupně i dál řekneme, si jen připravoval cestičku k vazalství těchto států - ruský a sovětský imperialismus - přes komunisty a jejich předvoj - komunistické partyzány, SMĚRŠ a NKVD)"

Nutno však dodat, že na pozadí válečného dění se již i do ledna 1945, ve spojeneckém táboře všeobecně objevovaly příznaky vážných rozporů, které začaly ohrožovat stabilitu velké Spojenecké koalice. V některých státech se totiž začala zpochybňovat - "Vyhlídka na příslib svobodného života národů podle jejich tužeb."
Sovětský svaz, který koncem dubna 1943 přerušil diplomatické styky s polskou exilovou vládou v Londýně, se projevil u Polska.
Nejprve kvůli neshodám v otázce výstavby polského vojska v SSSR, když se ukazovalo, že došlo k povraždění polských důstojníků v katyňském lese (Poláci se jen přidali k tomu co objevil v Katyni nestranný Červený kříž, který si vyžádali z neutrálního Švýcarska Němci. Pravda a celé pozadí, že vraždění v Katyni bylo na Berijův návrh, následně Stalinův rozkaz, vyšla najevo až po rozpadu sovětského impéria). Na Jaltské konferenci (mezi 4. až 11. únorem 1945, viz zkráceně zde:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jaltsk%C3%A1_konference
, již Stalin po roztržkách prohlašoval: "Jsme pro obnovení a posílení Polska. Avšak děláme dělicí čáru mezi Polskem a emigrantskou polskou vládou v Londýně. Přerušili jsme s touto vládou styky ne z nějakého rozmaru, nýbrž proto, že se polská vláda připojila k Hitlerovi v jeho ´pomlouvání´ Sovětského svazu....!"
A my dnes již víme, že Sovětský svaz, SSSR, dovedlo lhát celých 40 let po válce a až po tolika letech se díky Michalu Gorbačovovi svět dozvěděl celou pravdu. Velké množství lidí věřilo SSSR, že zločin v Katyni spáchali nacisté! Ale to nebyla jen jediná lež, z válečných časů. Pan PhDr. Karel Richter, CSc., mnou velice uznávaný a ctěný český historický spisovatel
(např. - Hranice placená krví a zde viz celý výčet jeho děl:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_Richter
), ve své knize - Dobývání domova, Osvobozování Moravy a Čech bez cenzury a legend (viz zde:
https://www.knizniklub.cz/knihy/214991- ... egend.html
a zde i s Anotací:
http://www.noos.cz/novinka-karel-richte ... -a-legend/
), Praha 2016, nás opět skvělým způsobem, ze svých a i, znalostí ze státních archivů, seznamuje s další lživou dezinformaci, která také přežívala a objevila se až po válce, cituji nyní z našeho, českého historika, kterého obdivuji již desítky let:

"Až po válce se svět dozvěděl, že německou vysílačku Gleiwitz v srpnu 1939 nepřepadli Poláci, jak vztekle vykřikovala nacistická média, ale příslušníci Heydrichovy tajné služby, aby Hitlerovi obstarali záminku k přepadení Polska."
To je celkem známo, ale to co píše náš přední historik pan Karel Richter dál, si dovolím tvrdit, že již mnozí neznáme, cituji: "Kdo ze současníků věděl, že Rudá armáda navzdory sovětskému oficiálnímu ujištění o neutralitě v německo-polském konfliktu a dodržování sovětsko-polského paktu o neútočení plánuje ve vhodné chvíli (17. září 1939 - má poznámka) s německou vládou předem dohodnutý útok na Polsko dvěma fronty v celkové síle 7 armád za podpory 4 000 tanků a 1 000 letounů, falešně maskovaný jako mírumilovný vstup na polské území po údajném zhroucení polského státu v zájmu záchrany životů a majetku ukrajinského a běloruského obyvatelstva? Že již předtím Radio Minsk vysílalo na žádost Luftwaffe signály pro orientaci německých bombardérů při náletech na polské cíle? Že jednotky Rudé armády na některých místech pomáhaly Wehrmachtu likvidovat polský odpor a že v Brestu byla uspořádána společná slavnostní přehlídka německých a sovětských vojsk?" (Historickým podkladem pro informace zde je: pan Karel Richter, Dobývání domova. Osvobozování Moravy a Čech bez cenzury a legend, str. 5, 6, vydalo Nakladatelství NOOS s.r.o. v roce 2016, s jehož laskavým svolením je možno citace použít, jejich web je: http://www.noos.cz , na některých místech s mým komentářem, dále pak, Donald Sommerville - Druhá světová válka den za dnem, Druhá světová válka – Úplná historie - Martin Gilbert, Lucas Cooper - Hitlerovy elitní jednotky, Nicholas Bethell a redakční skupina Time-Life Books – ÚTOK NA SSSR, John Keegan – Druhá světová válka, Janusz Piekalkiewicz – Tanková válka 1939 -1945, Janusz Piekalkiewicz – Letecká válka 1939 – 1945, Janusz Piekalkiewicz – Námořní válka 1939 -1945 a mé poznámky a další historické zdroje uvedené v Použité podklady na konci článků.).
A právě na pozadí roztržky mezi SSSR a tehdy existující polskou vládou v exilu, která měla podepsaný pakt se SSSR o neútočení, nás pan Karel Richter, náš český historik, seznamuje s tím co mohlo čekat československé vedení. Co mohla čekat, když nebude opatrná, Benešova Československá exilová vláda v Londýně. Ještě však nechme dokončit myšlenky o Polsku a Katyni, v podání pana Karla Richtera, myšlenky po nichž nás přes Spojenecké rozpaky dovede až k Benešově Londýnské vládě "a její možnosti následovat polskou cestu do pekla" (která se pak stejně, jiným, československým způsobem, díky předvoji, partyzánům a KSČ pod taktovkou NKVD, na 40 let stejně konala), cituji:

"Časový odstup nás zbavuje iluzí i vnucených omylů. Nutí nás k názorovým změnám, které někdy nejsou ani snadné ani bezbolestné (což potkalo mnoho intelektuálů všeho druhu i v ČSR, kteří vyšli z lido-demo a pak socialismu, tedy nás dříve narozené - má poznámka). Pokud jde o Katyň, dnes se již ví zcela jistě, že na 15 000 Poláků (některé polské historické prameny a film hovoří o 22 až 25 000 zastřelených, neboť nestříleli jen v oblasti Katyně, ale i na jiných místech - má poznámka) vskutku postřílela popravčí komanda NKVD.
Stalinovi to bylo dobře známo, neboť sám podepsal spolu s dalšími členy politbyra Berijův návrh na jejich likvidaci. Polákům i celému světu vědomě a bezostyšně lhal, a dokonce je zcela nepravdivě obviňoval ze spiknutí s Němci. Ke lži byla přinucena i komise akademika Burděnka, když dostala úkol zfalšovanými fakty a dokumenty dodatečně zastřít zcela nepochybnou vinu Berijova NKVD a vytvořit podklady k obelhání světa.
Západní Spojenci se ocitli v trapné situaci. Tvářili se, že věří sovětským ujištěním, a marně se snažili usmířit Sověty s polskou exilovou vládou. Sami ji nemohli neuznávat, když její vojáci bojovali po boku Britů na souši , ve vzduchu i na moři. Přitom nemohli ani připustit rozkol se Sovětským svazem, který nesl hlavní válečnou zátěž v Evropě a sliboval jim pomoc proti Japonsku v Asii. Celé polské národně osvobozenecké hnutí bylo Stalinovou vinou rozštěpeno na prosovětskou a protisovětskou složku
(viz zde Polsko 1944, Varšavské povstání. Č 1 až Č 18.:
viewforum.php?f=389
). Totéž rozštěpení by nepochybně postihlo i československý odboj, kdyby vedení projevilo zejména na úseku čs. vojska v SSSR méně tolerance, přizpůsobivosti a snahy o dohodu s komunisty, kteří byli nástrojem sovětské politiky. Vždyť československá exilová vláda byla navzdory všem Stalinovým ujištěním o nevměšování do vnitřních československých záležitostí, a dokonce i navzdory řádně uzavřeným mezivládním smlouvám (vojenská smlouva o osvobozeném území - podepsána 8. května 1943, nebyla dodržována a klasická československo-sovětská smlouva podepsána v Moskvě 12. prosince 1943, bude o ní ještě několikrát řeč, zde viz něco více:
https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cesk ... A1_smlouva
) znovu a znovu poučována o nerovnoprávnosti sovětského pojetí spojeneckých vztahů.
Pod sovětským nátlakem a hrozbou obdobného rozkolu, k jakému byli dotlačeni Poláci, byla přinucena odstoupit od spolupráce s polskou exilovou vládou a vzdát se oboustranně připravovaného plánu konfederace a uznat prosovětskou vzdorovládu utvořenou na osvobozeném území (tzv. Lublinskou vládu, bude o ní ještě dál hovořeno - má poznámka). Musela se dále smířit s odtržením Podkarpatské Rusi falešně ospravedlněným naaranžovanou ´vůlí podkarpatského lidu´. Byla přitom nucena strávit i flagrantní porušení mezivládní dohody o správě osvobozeného území. Musela strpět jednostranné zasahování sovětských vojenských činitelů do záležitostí čs. vojska v SSSR. Nezbylo jí také, než aby tolerovala přímé vměšování do státních a vojenských záležitostí a zavírat oči před čím dál otevřenější činností komunistické stranické organizace v čs. jednotkách v SSSR a bojovou i politickou činností partyzánských oddílů pod sovětským velením s využitím československých vojáků instruovaných v ideové linii sovětských mocenských zájmů. Pod přitažlivými hesly ´národní a demokratická revoluce a republiky lidové, sociálně spravedlivé a opravdu demokratické´ vytvářelo moskevské vedení KSČ v souznění s politickou linií SSSR cílevědomě předpoklady k odstavení londýnské vlády a jejím nahrazení vládou, v níž by KSČ zaujala většinovou pozici (což, jak později uvidíme, se KSČ, přes Moskvu, Košice - Košický vládní program a ´Prozatimní vládu s většinou komunistů a jejich příznivců - podařilo - má poznámka.).
Dobývání domova se přes všechny obtíže chýlilo ke konci. Ne každému ze současníků bylo dopřáno růžovou mlžinu euforie z blížícího se osvobození dohlédnout, kam se ubírá vývoj událostí. Leckomu se otevřou oči až v srpnu 1968
(Historickým podkladem pro informace zde je: pan Karel Richter, Dobývání domova. Osvobozování Moravy a Čech bez cenzury a legend, str. 7, 8., vydalo Nakladatelství NOOS s.r.o. v roce 2016, s jehož laskavým svolením je možno citace použít, jejich web je: http://www.noos.cz , na některých místech s mým komentářem dále pak, Donald Sommerville - Druhá světová válka den za dnem, Druhá světová válka – Úplná historie - Martin Gilbert, Lucas Cooper - Hitlerovy elitní jednotky, Nicholas Bethell a redakční skupina Time-Life Books – ÚTOK NA SSSR, John Keegan – Druhá světová válka, Janusz Piekalkiewicz – Tanková válka 1939 -1945, Janusz Piekalkiewicz – Letecká válka 1939 – 1945, Janusz Piekalkiewicz – Námořní válka 1939 -1945 a mé poznámky a další historické zdroje uvedené v Použité podklady na konci článků.)."

Re: ČSR roku 1945. Pražské povstání. Č 1.

PříspěvekNapsal: 3/4/2017, 04:47
od michan
ČSR roku 1945. Pražské povstání. Č 2.
Zde viz mapu akcí partyzánů

Obrázek

na území ČSR.
2/ Partyzáni v oblasti Slovenska a v ČSR.
A že český historik, pan PhDr. Karel Richter, CSc., ví o čem mluví, když hovoří jak bolševici východu zneužívali slova - ´národní a demokratická revoluce a republiky lidové, sociálně spravedlivé a opravdu demokratické´, nás přesvědčují hned v úvodu svého stěžejního díla Velká vlastenecká válka, když v kapitole VIII, na str. 259, pod názvem OSVOBOZENÍ ČESKOSLOVENSKA - Československo v závěrečné etapě války v Evropě, hned v prvních větách píší propagandisticky o tom co se dělo, a mělo dít, a pak se také, bohužel pro většinu obyvatel, skutečně dělo. Celé dění a propagandu okolo konce války, konce války a v partyzánském hnutí v ČSR, si pro sebe, na 40 let, do roku 1989, ukradli komunisté, KSČ, pod taktovkou propagandy bolševiků SSSR
(zde viz pro další studium i ve Wikipedii - Československý odboj 1939-1945:
https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cesk ... %80%931945)
, cituji:

"V roce 1945 vstoupil osvobozenecký boj v Československu do rozhodujícího období.
Národní a demokratická revoluce, zrozená v ohni slovenského povstání, se rozvíjela do šířky i do hloubky. Pod její vítězný prapor nastupovaly tisíce nových bojovníků. Nad zemí, která šest let úpěla v porobě a těžce strádala, vycházelo slunce svobody. Revoluce, inspirovaná a organizovaná komunistickou stranou, nabyla velkého rozmachu zejména v zimě roku 1944 až 1945, kdy Rudá armáda spolu s 1. československým armádním sborem a s partyzány začala operovat na jižním a východním Slovensku. V úspěšných bojích Rudé armády spatřovaly národy Československa blížící se úplné osvobození vlasti od německých fašistických okupantů a jejich satelitů. Českoslovenští vlastenci, kteří bojovali v nepřátelském týlu, psali v novoročním pozdravu sovětské vládě: ´Jsme přesvědčeni, že rok 1945 bude rokem našeho osvobození z německého fašistického barbarství, které nám přinese tak vroucně očekávaná osvoboditelka - Rudá armáda (pro Velká vlastenecká válka, svazek 5, Kapitola VIII, str. 259, byla použita informace, výňatek z Československo-sovětské vztahy v době Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Praha 1960, str. 203.)."

A ihned pak následují věty o tom, oč šlo sovětským bolševikům a jejich prodloužené ruce KSČ. Vždyť přece nikdo, ani Londýnská vláda, ani KSČ, nemělo tehdy, na začátku roku 1945 ještě vůbec žádný souhlas lidí, jak si představují ČSR, ti žili, většina, pod okupací. Ale už se na ně připravovala smršť propagandy přicházející z východu (zvláště pak v bodě 2/, což tehdy vůbec netušili...), cituji:

"Před národy Československa stály v těchto historických dnech dva hlavní úkoly:
1/ Soustředit všechny síly ke konečnému vítězství nad fašistickým Německem.
2/ Položit pevné základy nového, skutečně demokratického Československa a nepřipustit, aby se vrátily předmnichovské poměry.
Moskevské vedení KSČ v čele s Klementem Gottwaldem neustále upozorňovalo ilegální stranické pracovníky, že je nutno sjednotit všechny síly a zapojit do aktivního boje široké masy lidu ( bude následovat jen to, že oni, KSČ jsou ti praví, jedině hodnověrní a pravdomluvný a ostatní jen škodí - má poznámka). Na rozdíl od emigrantské vlády v Londýně, která odbojové hnutí všemi prostředky neustále brzdila, orientovalo vedení KSČ lidové masy na ozbrojený boj proti okupantům a na poskytnutí všestranné pomoci Rudé armádě /nehorázná lež, neboť to bylo NKVD, které direktivami i přímým působením na území Podkarpatské Rusi, na území, které tehdy, dle smluv mezi Československem a SSSR patřilo ČSR, a to i dle smlouvy z května a prosince 1943. Zde pak NKVD, s přispěním KSČ, bránilo čs. státním orgánům provádět Mobilizaci na utvoření Československé armády. To proto, že by KSČ ztrácelo svou moc a své pozice v nově utvářených jednotkách Československé armády/(historickým podkladem pro informace je zde: Velká vlastenecká válka, svazek 5, Kapitola VIII, str. 259.)."
Bylo to období, kdy v protektorátě a na okupovaném území Slovenska, velká část obyvatel poslouchala radiové stanice z Moskvy a Londýna, i přesto, že za udání, že tak činí, jim hrozil trest smrti. Přesto rozhlas poslouchaly tisíce Čechů, Moravanů, Slezanů a obyvatel Slovenska, kteří chtěli vědět o "nových vítězstvích sovětských a spojeneckých armád v Evropě."
A svým slovníkem nám pak zase kolektiv bolševických redaktorů nabízí pohled na partyzánské hnutí, které po jejich vyjádření si také řekneme i z posledních historických poznatků a informací roku 2016. Nejprve tedy slova o partyzánech z východní historiografie, z 60tých let 20. století, a to i z obviněním západní vlády, tzv. buržoazní vlády, Benešovi exilové vlády v Londýně, cituji:

"Politika KSČ se stala politikou nejširších vrstev slovenského obyvatelstva (další nehorázná lež, která byla dokázána i všemi poválečnými volbami až do roku 1948... - má poznámka).
Do aktivního osvobozeneckého boje se zapojovali také řadoví členové buržoazních organizací, kteří se v praxi přesvědčili o tom, jak se doplácí na politiku pasivity a vyčkávání, kterou prováděli jejich vůdcové (rozladění určitě někteří lidé po Mnichovu cítili - má poznámka)."
A nyní nehorázné obvinění "Vinou této politiky upadlo 30 000 účastníků SNP do spárů okupantů (a co dvojkolejnost velení komunistů, moskevského velení KSČ a velení slovenských komunistů, velení partyzánů z Ukrajiny, kteří klidně odcházeli v SNP ze svých pozic, a oboustrannost některých slovenských generálů a důstojníků, včetně generála Čatloše...? - má poznámka). Mnozí vlastenci byli odvlečeni do koncentračních táborů a zastřeleni. Po osvobození Slovenska bylo ve 200 hromadných hrobech nalezeno přes 4 000 obětí fašistického teroru (pro Velká vlastenecká válka, svazek 5, Kapitola VIII, str. 259, 260, zde byly použity jako informace výňatky z A. I. Neborezov, Nacionálno-osvoboditělnoje dviženije - Národně-osvobozenecké hnutí v Československu 1938-1945, Moskva 1961, str. 291.).
Partyzánské jednotky, které po pádu Bánské Bystrice ( a tím i celého SNP - má poznámka) odešly do hor, pokračovaly pod vedením KSČ v boji proti okupantům a tisovským katanům. Znovu, stejně jako za SNP na podzim roku 1944, vzplanula po celém Slovensku partyzánská válka. Vznikaly nové partyzánské oddíly, brigády a svazky, staré se doplňovaly novými bojovníky.
Také vojáci a část důstojníků povstalecké armády, rozpuštěné generály Viestem a Golianem, se připojili k partyzánům. Síly partyzánů vzrostly i tím, že na Slovensko byly ze Sovětského svazu přesunuty nové partyzánské skupiny.
Aby partyzánská válka mohla být široce propagována a upevněno spojení partyzánů a obyvatelstva, byl vytvořen pracovní výbor Komunistické strany Slovenska v čele s Františkem Kubačem a Jánem Svitkou. Tento výbor vyzval v lednu slovenské dělníky, aby bojovali proti okupantům s ještě větším úsilím. Ve výzvě se pravilo: ´Cesta k všenárodní záchraně jde přes rozhodný a nelítostný boj proti německým uchvatitelům a v tomto boji připadá velký díl na vás (historickým podkladem pro informace je zde výňatek z: Partyzánské hnutí v Československu za druhé světové války, Praha 1961, str. 309.). V partyzánských jednotkách začal znovu pravidelně vycházet tisk. Z partyzánských tiskáren putovaly denně do slovenských měst a vesnic letáky a jiné ilegální tiskoviny. Tiskem i ústní agitací bylo obyvatelstvo včas informováno o směrnicích moskevského vedení KSČ, které vytyčovaly úkoly strany a lidu v konečné etapě války (historickým podkladem pro informace je zde:Velká vlastenecká válka, svazek 5, Kapitola VIII, str. 260.)."

A nyní si ještě řekněme něco o zapojení partyzánů do boje proti maďarsko-německým jednotkám v době, kdy na Slovensko vstoupily jednotky Rudé armády, Rumunské armády a také jednotky československého 1. armádního sboru, tak jak je popisuje dál východní historiografie, vše stále ještě dle východní historiografie:

"Když vstoupili na území Slovenska svazky Rudé armády a 1. čs armádního sboru, měli partyzáni za úkol napomáhat útoku sovětských vojsk. Aby mohl být tento úkol splněn, bylo nutno posílit řízení partyzánského hnutí. Již koncem roku 1944 bylo na základě směrnice generálního štábu Rudé armády operačně podřízeno štábu partyzánského hnutí při vojenské radě 4.Ukrajinského frontu 16. partyzánských brigád a svazků, 4 pluky a 20partyzánských oddílů, dohromady asi 11 000 lidí (historickým podkladem pro informace zde je: Stranický archiv ukrajinské pobočky IMLu při ÚV KSSS, f. 62, inv. čís. 62 - I, sp. 1, l. 38, 39.). Celkem bylo v lednu 1945 v 64 oddílech, brigádách a svazcích podřízeno hlavnímu štábu partyzánského hnutí v Československu a štábu 4.Ukrajinského frontu přes 15 000 partyzánů (historickým podkladem pro informace zde je IML, dokumenty a materiály oddělení dějin Velké vlastenecké války, inv. čís. 11 094, l. 1.). Kromě toho tu vyvíjeli činnost početné partyzánské oddíly a skupiny pod vedením ilegálních organizací komunistické strany a národních výborů, jakož i speciální oddíly.
Hlavní štáb partyzánského hnutí v Československu, v jehož čele stáli význační činitelé odbojového hnutí, zlepšil řízení partyzánských oddílů, brigád a svazků. Velitelem všech partyzánských sil byl z rozhodnutí vojenské rady hlavního štábu z 30. října 1944 jmenován plukovník ( později generálmajor) A. N. Asmolov, zkušený organizátor partyzánského hnutí (pozor, jméno A. N. Asmolova, jméno člověka, který byl pochopitelně v NKVD, budeme ještě v různých souvislostech jmenovat z nejnovějších historických podkladů o chvíli později).
Štábu neustále pomáhala vojenská rada 4.Ukrajinského frontu a ukrajinský štáb partyzánského hnutí. Kromě bojové techniky, kterou poskytl na pomoc na slovenskému národnímu povstání, dodával Sovětský svaz partyzánů neustále zbraně, střelivo, výstroj a potraviny. K zásobování československých partyzánu byl určen zvláštní letecký svazek. V lednu a březnu 1945, v době nejtěžších bojů, dostala slovenská brigáda, ´Jan Žižka´ z ´Velké země´ dvě letadla s nákladem nábojů (historickým podkladem pro informace zde je: Stranický archiv ukrajinské pobočky IMLu při ÚV KSSS, f. 110, inv. čís. 110 - I, sp. 1, l. 161.).
Hlavní partyzánské síly byly soustředěny v lesnatých pohořích: ve Vysokých a Nízkých Tatrách, Slovenském rudohoří, Velké a Malé Fatře, Malých a Bílých Karpatech a ve Strážovské hornatině. Zde bojovaly partyzánské oddíly, brigády a svazky, které se proslavily svou odvahou a hrdinstvím pod velením Antona Šagáta, Teodora Poly, Ernesta Bielika, Josefa Brunovského, V. A. Kvitinského, A.S. Jegorova, V.A. Karasijova, A. N. Sadilenka, K. K. Popova, M. I. Šukajeva, G. M. Lošakova a jiných.
Mnohé partyzánské jednotky a svazky měly několik set bojovníků. Tak například svazek ´Jan Žižka´ pod velením Teodora Poly měl asi 800 vojáků, svazek ´Chruščov´, kterému velel A. M. Sadilenko, na 1 000 vojáků, brigáda pod velením´A. S. Jegorova´ přes 1 000 a brigáda ´Jánošík´ pod velením E. Bielika asi 900 vojáků (Historickým podkladem pro informace zde je: Partyzánské hnutí v Československu za druhé světové války, str. 491.)."

Re: ČSR roku 1945. Pražské povstání. Č 1.

PříspěvekNapsal: 3/4/2017, 04:59
od michan
ČSR roku 1945. Pražské povstání. Č 3.


Z východní historie si ještě řekněme co dál napsala, ve svém stěžením díle, o bojích partyzánských oddílů na Slovensku, které přes NKVD a SMĚRŠ, ovládalo vedení Sovětského svazu, jemuž prodlouženou ruku na území tvořili členové slovenských komunistů a komunistů KSČ. Dozvíme se zde i počty zničené techniky partyzány, mnohdy i kolik zabili nepřátel. Cituji z východní historiografie:

"Již koncem roku 1944 přešli partyzáni od obranných bojů k aktivním útočným akcím.
Pouze na středním Slovensku bylo za tři prosincové týdny v urputných srážkách s nepřítelem zabito přes 5 000 německých a maďarských vojáků a důstojníků. Současně zasazovali partyzáni mohutné údery komunikacím hitlerovských vojsk, přerušovali na dlouhou dobu pohyb na nejdůležitějších cestách, obsazovali obce, které měli strategický význam, a drželi je až do příchodu RA. V lednu (1945) zničili slovenští partyzáni 30 vojenských vlaků s nepřátelskou technikou a vojskem a vyhodili do vzduchu 25 železničních a jiných mostů (pro Velká vlastenecká válka, svazek 5, Kapitola VIII, str. 261, zde byly použity jako informace výňatky z A. I. Neborezov, Nacionálno-osvoboditělnoje dviženije - Národně-osvobozenecké hnutí v Československu 1938-1945, Moskva 1961, str. 292, 293.). Svazek ´Chruščov´ zničil v prosinci 1944 a v lednu 1945 tři vojenské vlaky, 44 aut a rozbořil 22 železničních a jiných mostů. Koncem ledna 1945, v období úporných bojů vojsk 4. a 2.Ukrajinského frontu, vyhodili partyzáni do vzduch za jediný týden 15 vojenských vlaků a zničili 23 tanků, 22 aut a 8 mostů (Historickým podkladem pro informace jsou zde výňatky z : Partyzánské hnutí v Československu za druhé světové války, str. 287, 301.).
Partyzáni bojovali s německými vojsky ve dne v noci a nedopřáli jim oddechu. Stačí říci, že pouze svazek ´Jan Žižka´ se za sto dnů 53krát utkal s nepřítelem: v lednu (1945) 18krát, v únoru 7krát, v březnu 10krát a za 13 dnů v dubnu 18krát. V těchto bojích bylo zabito 382 a zajato 492 nepřátelských vojáků a důstojníků. Svazek přitom ztratil pouze 31 lidí (Historickým podkladem zde je informace z: Stranický archív Ústavu dějin strany při ÚV Komunistické strany Ukrajiny, f. 110, inv. čís. 110-I, sp. 1, l. 128.).
Úspěchy svazku ´Jan Žižka´ i jiných partyzánských svazků a oddílů lze vysvětlit především tím, že v čele šli komunisté (tohle tvrzení bude velice silně zpochybněno až si budeme říkat informace z posledních historických pramenů, které o komunistických a sovětských partyzánech vyšli v roce 2016 - moje poznámka). Do svazku ´Jan Žižka´ vyslal oblastní výboj strany staré komunisty, kteří se stali páteří stranických organizací v praporech. Tak například v 10. praporu byli nejstaršími členy stranické organizace Štefan Jamrich a Michal Jamrich, kteří měli za sebou dlouholetou školu třídního boje. Členy stranické organizace byli také Koloman Sapar, dělník a člen obecního zastupitelstva z Dolných Vestenic, Onrej Hrznár, dělník z Velkých Chlievan, dělníci ze sportovní federace Václava Kverka a Josef Marmange a student František Hejl z Kněževiska (Historickým podkladem pro informace zde je: Velká vlastenecká válka, svazek 5, Kapitola VIII, str. 261, 262.)."

Když se pak na Slovensko, koncem prosince 1944 a začátkem ledna 1945, dostala východní fronta, okamžitě navázaly partyzánské svazky a oddíly taktickou spolupráci s útočícími jednotkami RA.
"V lednu 1945 dostala ´1. Štefánikova brigáda´ rozkaz hlavního štábu partyzánského hnutí, aby obsadila a udržela do příchodu sovětských vojsk Liptovský Hrádok. Oddíl ´Suvorov´pod velením T. M. Stadnika sestoupil z Vysokých Tater a nenadále z týlu vnikl do města. Rozpoutaly se pouliční boje, ve kterých bylo zabito na 300 fašistů.
Nepřítel však rychle přisunul nové síly a partyzány z města vytlačil. Těm se však podařilo zachytit se na severozápadním okraji města a zaujmout tam obranu. Když se pak přiblížily předsunuté jednotky sovětské 18. A a 1. československého armádního sboru, osvobodily město úplně.
Partyzánská brigáda pod velením A. S. Jegorova aktivně spolupracovala se sovětskými jednotkami při osvobozování Popradu. Partyzáni poškodili na mnoha místech trať Poprad-Liptovský Mikuláš, zastavili na ní dopravu a znemožnili nepříteli odvézt na západ desítky vlaků s vojenským materiálem a potravinami.
Koncem ledna se partyzánský svazek, kterému velel A. M. Sadilenko, dověděl od zajatých německých důstojníků, že německé jednotky, bránící se v prostoru Tisovce dostaly rozkaz ustoupit na severozápad k Breznu a chránit přístupy k tomuto městu. Velitel svazku A. M. Sadilenko se rozhodl, že fašistická vojska nepropustí. Partyzáni a družiny národních výborů zorganizovali léčky. Zatarasili železnice a cesty a ve dnech 28. - 31. ledna 1945 zabili v prostoru Brezna 70 hitlerovců, 40 jich zajali, ukořistili 13 minometů, 25 kulometů, 2 rádiové stanice a další kořist (Historickým podkladem pro informace je zde: IML, dokumenty a materiály oddělení dějin Velké vlastenecké války, inv. čís. 11 094, l. 6.). Dne 31. ledna 1945 účastnil se svazek spolu se sovětskou 42. gardovou divizí osvobozování Brezna.
Na čáře Rimavská Sobota-Rožňava, kde útočila vojska 2. Ukrajinského frontu, využili hitlerovci horského lesnatého terénu a vytvořili silnou obranu, která velmi stěžovala rozvíjení útočných operací. Partyzánský oddíl pod velením Evžena Nováka, rozmístěný v tomto prostoru, dostal rozkaz zaútočit na nepřítele z týlů. Oddíl podle rozkazu sovětského velení neočekávaným úderem prolomil v polovině ledna nepřátelskou obranu u vesnice Hrušov. Sovětské jednotky toho využily a postoupily severozápadním směrem o desítky kilometrů.
Typickým příkladem taktické součinnosti partyzánů s útočícími jednotkami Rudé armády je přechod fronty, který provedla 13. února 1945 ´Nitranská partyzánská brigáda´ operující v rámci svazku ´Alexandr Něvský´, jemuž velel hrdina Sovětského svazu V. A. Karasjov.
Přechod této brigády byl předem domluven s velitelstvím sovětské 53. A. Brigáda, která s sebou vedla přes 500 zajatých Maďarů, pronikla k řece Hronu a krátce před půlnocí zahájila boj s cílem překročit frontu. Partyzáni (bylo jich asi 1 500) se za podpory dělostřelectva sovětské 53. A přeplavili za bojů na levý břeh řeky a spojili se s předsunutými jednotkami 53. A. Spolu se štábem brigády přešli na druhý břeh i vedoucí činitelé KSS Viliam Široký a Julius Ďuriš, které osvobodili partyzáni z bratislavské věznice.
V českých zemích se začalo osvobozenecké hnutí rozmáhat již v létě roku 1944 a zejména pak sílilo po SNP (takto vše vykládala východní historiografie, která uznávala jen odboj z východu, partyzánské hnutí zabezpečené NKVD a prováděné jen ještě členy KSČ, KSS a jejich příznivci, vyslechněme si je, neboť pak bude následovat vylíčení jejich nepravostí a částečně i ten nekomunistický odboj, když jak vidíme, neuznávala východní historiografie, žádné ani průzkumné partyzánské a odbojové skupiny z Londýna. Ani řádně nepopsali atentát na Heydricha, legendární výsadek Silver A a výsadek Anthropoid /nebo vše jen nejméně tvrdě odsuzovali/, viz zde:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Operace_Anthropoid
a zde:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Atent%C3%A1t_na_Heydricha
a už vůbec nepopisovali další nekomunistické odboje, - ukradli a přivlastnili si co se dalo, což většinou, platilo více méně až do roku 1989 - má poznámka). Okupanti se snažili udržet v protektorátu Čechy a Morava nepřetržitou výrobu a bezohledně olupovali obyvatelstvo (což také není jen doslova pravda a komunisté to takhle tvrdili 40 let. Dělníci a rolníci /ta masa obyvatel, o které se KSČ opírala později nejvíce, které pak potřebovala a říkala, že je jejich předvoj/, kteří pro říši pracovali a ohnuli hlavu, měli i přijatelné podmínky k životu, s mnoha výhodami po práci - což je prostě fakt. Jiné a okupantům neodpustitelné je, že se většiny slušných lidí, jak říkali i naši rodiče /1911, 1915/, zmocňoval vztek koho to mají kolem sebe. Platí také, že ne každý dělník a rolník jen sklonil hlavu a sloužil Říši. Mnoho jich naopak pracovalo proti Říši Ale to samé jsme pak zažívali my, dříve narození, generace poválečná, s KSČ, další totalitou - má poznámka).
Říšský ministr K. H. Frank vydal koncem roku 1944 rozkaz o nové mobilizaci mužů do 35 let na stavbu obranných objektů, které hitlerovské velení spěšně budovalo, aby zabezpečilo jihovýchodní přístupy do Německa. Pro německou armádu pracovaly ve dne v noci největší zbrojní závody: Škodovy závody v Plzni, ČKD v Praze, zbrojovky v Brně, chemické závody v Mostě a jiné.
Země byla v těžké situaci. Lidé zakoušeli nesmírné útrapy, nouzi a hlad. Desetitisíce odvážných bojovníků byly vězněny v koncentračních táborech, umučeny a zastřeleny. Žádná zvěrstva okupantů však nezlomila vůli lidu k boji a jeho touhu po vítězství. Hnutí odporu se šířilo (zde nezbývá skutečně nic jiného, než se pod tato slova podepsat a vždy mě to říkali i mí rodiče, že to cítili jak oni, tak i jejich blízcí příbuzní a i jejich nejbližší okolí, s kterým se stýkali - má poznámka). Hnutí odporu se šířilo a mohutnělo. Vznikaly rozvětvené odbojové organizace zahrnující mnohé závody. Byly to zejména ilegální revoluční výbory a silné mládežnické skupiny. V lednu 1945 vznikla ilegální ústřední rada odborů v čele s komunisty (Historickým podkladem pro informace je zde: Velká vlastenecká válka, svazek 5, Kapitola VIII, str. 262, 263 a také, a zde jen částečně, zatím spíše jako podpora některých faktů, informace od, pan PhDr. Karel Richter, CSc., Dobývání domova, Osvobozování Moravy a Čech bez cenzury a legend, str. 5, 6, vydalo Nakladatelství NOOS s.r.o. v roce 2016, jejich web je: http://www.noos.cz, s jehož laskavým svolením je možno mnou citace použít, na některých místech s mým komentářem, dále pak, Donald Sommerville - Druhá světová válka den za dnem, Druhá světová válka – Úplná historie - Martin Gilbert, Lucas Cooper - Hitlerovy elitní jednotky, Nicholas Bethell a redakční skupina Time-Life Books – ÚTOK NA SSSR, John Keegan – Druhá světová válka, Janusz Piekalkiewicz – Tanková válka 1939 -1945, Janusz Piekalkiewicz – Letecká válka 1939 – 1945, Janusz Piekalkiewicz – Námořní válka 1939 -1945 a mé poznámky a další historické zdroje uvedené v Použité podklady na konci článků.).


Použité podklady:

Donald Sommerville - Druhá světová válka den za dnem.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Lucas Cooper - Hitlerovy elitní jednotky.
G. K: Žukov – Vzpomínky a úvahy 1, 2.
Paul Adair – Hitlerova největší porážka.
Historie německé armády – Philippe Mason.
Nicholas Bethell a redakční skupina Time-Life Books – ÚTOK NA SSSR.
John Keegan – Druhá světová válka.
Janusz Piekalkiewicz – Tanková válka 1939 -1945.
Janusz Piekalkiewicz – Letecká válka 1939 – 1945.
Janusz Piekalkiewicz – Námořní válka 1939 -1945.
Len Deighton – Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války.
Hitlerova armáda – Sborník článků odborných redaktorů časopisu Command.
Válka jako Peklo – Eduard Rauss, Hans von Greiffenberg, Dr. Waldemar Erfurth, Peter G. Tsouras – editor.
Prof. Alexandra Viatteau, Historian Paris II University, Prof. Norman DAVIES, Historian Oxfrod University a Dr. Dariusz GAWIN, Historian Museum of the Warsaw Uprising.
Mathias Färber – Druhá světová válka v obrazech.
David Brownstone a Irene Franck – Historie válek.
Paul Carell – Spálená země.
Paul Carell – Operace Barbarossa.
Horst Scheibert – Německé obrněné jednotky.
Černí andělé – Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945 Svazek 4. - Redakce čtvrtého svazku - M. M. Minasjan(vedoucí redakce a autorského kolektivu)
P. P. Bogdanov, M. S. Dolgij, N. V. Krestnikovova ( literární redaktorka), J. A. Prokofjev, P. I. Šuktomov, M. A. Švarev, G. M. Tavrovská, M I. Traktujev a celý autorský kolektiv, který začíná - M. L. Altgovzen a pokračuje dalšími 27mi jmény....
Memoáry – maršál Vasilevskij
Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak – Ocelová lavina.
Christhoper Andrew, Vasilij Mitrochin – Neznámé špionážní operace KGB.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Karl Bahm, Berlín 1945. Konečné zúčtování.
V.V.Bešanov: „Kadry rešajut vse – surovaja pravda o vojne“ (Kádry rozhodují o všem – syrová pravda o válce), vyd. AST, Moskva 2006
L.M.Mlečin: „Josif Stalin, jevo maršaly i generaly“ (Josif Stalin, jeho maršálové a generálové), vyd. Centrpoligraf, Moskva 2005
L.M.Mlečin: „Russkaja armija meždu Trockim i Stalinym“ (Ruská armáda mezi Trockym a Stalinem), vyd. Centrpoligraf, Moskva 2002
B.N.Petrov: „Ot revoljucionnoj česotky k vojennoj katastrofe“ (Od revolučního svrabu k vojenské katastrofě), Vojenno-istoričeskyj archiv 3/2001 (Vojensko-historický archív 3/2001), Moskva 2001
M.V.Zacharov: „Generaľnyj štab v predvojennyje gody“ (Generální štáb v předválečných letech), Vyd. AST, Moskva 2005
N.Zenkovič: „Vyššij generalitet v gody potrjasenij“ (Vyšší generalita v letech otřesů), vyd. Olma-Press, Moskva 2005
„Statistika armejskovo terora“ (Statistika armádního teroru), Vojenno-istoričeskyj archiv 2/1997 (Vojensko-historický archív 2/1997), Moskva 1997
„Tragedija RKKA“ (Tragédie Dělnicko-rolnické Rudé armády), Vojenno-istoričeskyj archiv 1/1997 (Vojensko-historický archív 1/1997), Moskva 1997
Ch.Andrew,O.Gordějevskij: KGB – Důvěrná zpráva, Vyd. East Art Agenci 1994
Ch.Andrew,V.Mitrochin: Štít a Meč Vyd. Akademia 2001 a 2008
Oleg Kalugin: Proščaj, Lubljanka (Promiň, Lubljanko ) ,vydal Olymp 1995
Interviu s generálem KGB Olegem Kaluginem: Časopis Čajka 2002
M.Pečenka,J.Bašta a kolektiv: Encyklopedie špionáže,Vyd. Libri 1993
Slovenská armáda 1939-1945 - Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Karel Richter, Apokalypsa v Karpatech.
Karel Richter, Dobývání domova, Osvobozování Moravy a Čech bez cenzury a legend, Praha 2016, Nakladatelství NOOS s.r.o. v roce 2016: http://www.noos.cz,.
Klapálek K., Ozvěny bojů, 2. vyd., Praha 1987.
Přikryl Vladimír., Pokračujte v horách. Praha 1947.
Sacher V., Na počátku stála smrt, Praha 1968.
Sacher V., Nebeská brigáda (rukopis).
Sacher V., Pod rozstříleným praporem, Praha 1991.
Steiner Arnošt, Drebota Jindřich: Za cenu života, Praha 1981.
Pivoluska J., Parabrigáda., Bratislava 1970.
Drtina P., Československo můj osud, díl I., II., III., IV., vydal Melantrich, Praha 1992.
Mapy volně přístupné na několika webech, viz také zde: http://rkka.ru/imaps.htm
Mé poznámky a mapy.

Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

viewtopic.php?f=7&t=376
Poslední list odkazu.
viewtopic.php?f=7&t=376&start=360