Stránka 1 z 1

Pád Berlína, duben, květen 1945. Č 22.

PříspěvekNapsal: 20/3/2017, 05:31
od michan
Pád Berlína, duben, květen 1945. Č 22.
Mapa bitvy o Berlín a jeho úplné obklíčení, včetně bojů v předměstí

Obrázek

, do 28. dubna 1945.
Na konci Č 21., je řečeno, že ne všechny vstupy Rudoarmějců do sklepů a zbytků domů v Berlíně, byly takové, že by skončily pro Německé civilisty dobře. Západní historiografie jich podchytila hodně a mimo jiné říká, že první vlna vojáků, která musela hlavně bojovat byla ještě jakž takž snesitelná i z důvodů, že neměla mnoho času a musela hned dál dle rozkazu. Pak však, po vlně vojáků RA prošlých frontovými boji, přicházela druhá vlna, mnohde nazvaná "sebranka" - často bývalí vězňové, lidé bez jakékoliv kázně a vojenské hrdosti, kterou ty prvosledové oddíly většinou měly. Tito ignoranti s přezíravým přístupem k německé řeči byli velice často opilí a následně zuřiví, táhli městem, loupili, zabíjeli a znásilňovali ženy.
V Berlíně pak koncem dubna mezi německými obránci již zavládl velký zmatek. Na úsecích obrany, kde ještě existovalo spojení, přicházely rozkazy z několika různých center velení a vyznačovaly se tím, že byly velice často rozdílné. Co však bylo horší, většina rozkazů, které došly z Hitlerova doupěte, chtěla především vědět informace a vyznačovaly se tím, že chtěly informace nikoliv místního rázu. Byla typu, kde je Steiner, kde jsou pozice Wenckovy 12. A a za jak dlouho tito dorazí a prorazí obklíčení Berlína?...!
Když pobočník náčelníka generálního štábu OKH generál Erich Dethleffsen vstoupil 25. dubna 1945 do bunkru Hitlera, byl, jak později popsal, překvapen naprostým zmatkem. Totiž již nikdo nestřežil vchod do bunkru, nikdo neprohledával tašky a ani nezjišťoval, zda má, nebo nemá dotyčný u sebe zbraň (běžná rutina od atentátu na AH z 20. července 1944). V malých místnůstkách se povalovaly jen prázdné láhve a volní vojáci dál kopali zákop před vchodem bunkru.
Nálada vůdce prý byla tehdy kolísavá, od přecitlivělého zoufalství až po spásu, kterou maniakálně očekával od Wencka a jeho 12. A. Známá německá pilotka Hanna Reitschová, kterou měl Hitler v oblibě později napsala, že AH přecházel po krytu a mával silniční mapou, která se v jeho zpocených rukou rychle měnila v cáry, a plánoval Wenckovo tažení s kýmkoli, kdo se namanul, aby jej vyslechl!
Ale stejně jako v předchozích dnech i tehdy Wenckovy oddíly neprojevovaly žádné nějak vážnější úsilí, aby dorazily a Hitlera osvobodily.

Postupně se do debat o 12. A v bunkru začaly vkrádat pochybnosti, byl to Himmler, "der treue Heinrich" - ten věrný Jindřich - jenž aktivně usiloval o předběžná jednání o příměří se západními Spojenci. Nejvyšší vojenské velení ve Washingtonu bylo svým velvyslancem ve Stockholmu dne 25. dubna informováno o jednání, - že dostalo nabídku. Text zprávy byl poslán dálnopisem ministerstvu zahraničních věcí USA a prezidentu Trumanovi, jenž byl teprve 13 dní v úřadu. Pak byla informace předána do Pentagonu. Ve zprávě bylo řečeno, že je AH natolik nemocen, že během několika dní zemře, pokud se tak již nestalo. Himmler chtěl kapitulovat, ale pouze před západními Spojenci, nikoliv před Rudou armádou. Když se ho Bernadotte zeptal, co bude dělat, jestliže ho Spojenci odmítnou i s jeho celou nabídkou, tak suverénně odpovídal: "V takovém případě převezmu velení na východní frontě a padnu v boji...!
Prezident Truman při důvěrném telefonním rozhovoru s Churchillem rezolutně prohlásil:"To nemůžeme přijmout. Bylo by to nečestné, protože máme dohodu s Rusy, že separátní mír je nepřijatelný." Winston Churchill souhlasil a celá věc byla tzv. shozena ze stolu.
Když pak Britové a Američané informovali Stalina o Himmlerově jednání a jejich odpovědi na ně sovětský hlavní představitel poděkoval a slíbil, že RA bude "pokračovat v tlaku na Berlín v zájmu naší společné věci."
Dva dny poté, 28. dubna 1945 nastala dle zápisů v bunkru AH zvlášť zoufalá atmosféra, když už byly sovětské jednotky na dostřel od říšského kancléřství. Hitler a jeho okruh blízkých stále očekával Wenckovo útoky, které odblokují Berlín a stále se doufalo, že přijde i útok od Steinera od severu. Bylo večer 20,00, když Bormann vyslal několik rádiových depeší velkoadmirálu Döntzovi, které svědčily o tom, že ve vůdcově bunkru došlo k další panice a psychickému rozkladu...!!!
"Namísto toho, aby odpovědní lidé vyslali vojska k naší záchraně, zůstávají v nečinnosti. Zdá se, že zrada vystřídala věrnost! My zde zůstáváme. Kancléřství je v troskách... Schörner, Wenck a ostatní musí osvědčit loajalitu vůči Vůdci tím, že mu přijdou co nejdříve na pomoc!"
Dnes a i později, kdy se kdokoliv seznámil se stavem obklíčení Berlína, bylo jasné, že Hitlerovi a spol. ve městě nebylo pomoci...!
Sověti byli již v centru, které svírali ze všech stran a blok po bloku systematicky likvidovali jakýkoliv odpor německých obránců. Obránci nebyli již schopni koordinované obrany. Většinu obránců postupně tvořili zoufalí příslušníci Volkssturmu a Hitlejugend, spolu s pár "fronťáky... Chyběly zásoby a nový velitel berlínské posádky žádal představitele Luftwaffe, aby byl do města shozeny alespoň nějaké zásoby a munice. Několik letadel Me 109 a Ju 52 shodilo určitý počet balíků s léky pro skomírající, město, ale munice tam bylo velmi málo. "Poté co jeden z Ju 52 narazil do domu při přistání na Ose Východ - Západ, která se používala jako vzletová a přistávací dráha, bylo toto místo pro lety uzavřeno. Němci byli při ústupu do centra města omezováni nedostatkem trhavin, stejně jako Speerovým odmítnutím vydat plány mostů. To jim bránilo ve zničení mostů a dalších klíčových objektů a nutilo je používat improvizované nálože, sestavené z leteckých pum. Berlín, jeho centrum, byl plný mrtvých a zraněných a situace se každou hodinou zhoršovala. Nemocnice a centra pro uprchlíky byly zcela přeplněné. Těla zůstávala roztroušena po ulicích a zbytcích domů a sklepů. Uvnitř dvou Flakturmů, železobetonových věží pro protiletadlové kanóny v centru oblasti města se tísnily tisíce lidí, zatímco ruské granáty dopadaly na jejich betonové stěny a okna zakrytá ocelovými žaluziemi. Protiletadlové baterie na střeše byly již na Flakturmu zcela nepoužitelné."
Generál Krebs ve svém hlášení ujišťoval, že se obrana města Berlína určitě udrží a Luftwaffe prý k tomu připravuje letecký most a přijdou i posily... Do toho však přišlo hlášení velitele obrany Berlína, generála Weidlinga přijaté ve 22,00, kde se říkalo, že berlínská posádka má munici jen na dva dny. Zjištěná situace obyvatelstva se popisovala v hlášení Weidlinga, jako katastrofická - potraviny a voda jsou pro většinu lidí nedostupné, mrtvých ani raněných už si nikdo nevšímá...!!! Naléhavě bylo doporučeno realizovat průlom na západ. K tomu záměru je nutno zorganizovat tři sledy:
a) Útočný sled se měl skládat z 9. parašutistické a 18. motorizované divize posílené všemi dostupnými tanky a SHD.
b) Druhou vlnu by tvořila "Bojová skupina Mohnke a prapor námořníků včetně příslušníků štábu z Vůdcova betonového bunkru.
c) Třetí sled by byl sestaven ze zbývajících sil tankové divize Müncheberg, Bojové skupiny Bärenfänger, dále 11. divize SS Nordland a týlových jednotek 9. parašutistické divize.
Historické německé i západní zdroje říkají , že tohle uskupení mohlo mít jen těžko naděje na úspěch, neboť zcela chyběly informace o zámyslech Wenckovy 12. A. Zůstalo však stejně jen u slova sepsání, neboť Adolf Hitler jakýkoliv pokus o "ústup" kategoricky zamítl...!
Následně došlo k tomu, že se zcela přerušilo spojení Hitlerova železobetonového bunkru s armádou: Jediným informačním kanálem o tom, co se děje venku, zůstávala radiostanice námořnictva. Později téhož dne (28. dubna) vysílali obležení žádost, aby se jim dostalo nějakých zpráv z okolního světa. Námořní vysílač začal tehdy přenášet zpravodajství "Reuterovy agentury z vysílání BBC", které monitorovala odposlouchávací stanice ministerstva propagandy.
Jedna z takto získaných zpráv vyvolala pocit, že v bunkru snad vybuchla bomba. Totiž to byla informace o jednání Himmlera s velvyslancem ve Švédsku a jeho nabídka, že německá vojska by složila na západě zbraně do rukou generála Eisenhowera. Všichni si uvědomili, že nejprve to byl Göring - a nyní i Himmler? Pilotka Reitschová, která ještě byla v bunkru později napsala, že zprávu a její dopad všichni označili za smrtící úder celému osazenstvu. Muži i ženy křičeli vztekem, strachem a zoufalstvím, všechno to bylo smícháno do jedné emocionální křeče". AH se tehdy jevil tak, že již více nesnese, neboť Himmlerovi naprosto věřil. Napsal dál, že: "Hitler řval jako pominutý. Tvář mu silně zrudla a její výraz se vskutku změnil k nepoznání... Po tomto delším výlevu zuřivosti upadl Hitler do apatie a na jistou dobu zavládlo v bunkru ticho."
AH pak řekl přítomným, že to je nejhorší akt zrady, o jakém kdy slyšel. Pak nařídil pilotce Reitschové a generálu Ritteru von Greimovi, kterého těsně předtím jmenoval namísto Göringa velitelem Luftwaffé, aby odletěli z Berlína, koordinovali všeobecné bombardování sovětských armád kolem Berlína a dohledli zároveň, aby byl Himmler zatčen. Řval - "Vůdcem po mně se nesmí nikdy stát zrádce! Musíte jít ven a zajistit, aby se jím nestal. Ještě než Reitschová odešla, Eva Braunová jí prý tehdy řekla: "Ubohý, ubohý Adolf. Každým opuštěn, všemi zrazen. Je lépe , když zemře deset tisíc jiných, než aby Německo ztratilo jeho...."
My dnes můžeme jen říci AH zrazoval lidi a zrazoval i celé národy...!

Když tehdy uplynulo několik minut od těchto dramat, dozvědělo se osazenstvo bunkru že RA právě obsadila Postadamer Platz (Postupimské náměstí), což bylo vlastně jen jeden blok od bunkru...! Byly slyšet blízké výbuchy a odhadovalo se, že Sověti provedou závěrečnou zteč centra a Říšského kancléřství 30. dubna, což bylo příští den. Hitler již prováděl svá poslední rozhodnutí před svou sebevraždou: Tato událost se zároveň stala signálem k jeho soukromému "Götterdämmerungu (v germánské mytologii - Pád bohů...!)". Asi kolem jedné hodiny ranní dne 29. dubna 1945 se Hitler oženil s Evou Braunovou. Městský radní, který čistě náhodou bojoval v sousedství bunkru v jednotce Volkssturmu byl povolán do bunkru, aby provedl obřad. Pak proběhla prý "groteskní svatební hostin, ale i se Šampaňským a AH se prý ještě vrátil k úřední agendě, to však již jen na chvíli.. Hitlerovi se prý ještě na chvíli vrátila dobra nálada a začal rozdávat funkce v již neexistujícím státě. I svatební hostina končila depresí a beznadějí. Našly se prý i tací, kteří plakali...! Hitler pak zavolal jednu ze sekretářek a nadiktoval jí poslední vůli - "Dlouhý, nesourodý a přehuštěný text, jak prý to Hitler měl v poslední době ve zvyku. Plno sebe chválení, a řeči o grandiózní rekonstrukci dějin, kde ze všech neúspěchů vinil Židy a pustil se do vysvětlování důvodů proč zůstával v městě:
"Rozhodl jsem se tudíž zůstat v Berlíně a zde zvolit dobrovolnou smrt v okamžiku, kdy budu přesvědčen, že pozici Vůdce a říšského kancléře už nelze zachovat Umřu potěšen vědomím, že naši rolníci a dělníci dosáhli nezměřitelných činů a že naše mládež nesoucí mé jméno vložila do historie svůj ojedinělý příspěvek."
To napsal, mimo jiné, první, druhý, nebo třetí největší zločinec 20. století do své závěti, a ani se nestačil, pro krátký čas do své smrti, za svá slova zastydět (historickým podkladem pro informace zde jsou: Karl Bahm, Berlín 1945. Konečné zúčtování str. 146 až str. 150, originál vydán 2001, překlad 2005, dále pak, Donald Sommerville - Druhá světová válka den za dnem, Druhá světová válka – Úplná historie - Martin Gilbert, Lucas Cooper - Hitlerovy elitní jednotky, Nicholas Bethell a redakční skupina Time-Life Books – ÚTOK NA SSSR, John Keegan – Druhá světová válka, Janusz Piekalkiewicz – Tanková válka 1939 -1945, Janusz Piekalkiewicz – Letecká válka 1939 – 1945, Janusz Piekalkiewicz – Námořní válka 1939 -1945 a další z Použité podklady na konci článků.)...!

Re: Pád Berlína, duben, květen 1945. Č 22.

PříspěvekNapsal: 20/3/2017, 05:42
od michan
Pád Berlína, duben, květen 1945. Č 23.

V pokračujícím textu své závěti, který diktoval své sekretářce, AH vyzval "svůj" lid, aby se nevzdával, což bylo později hodnoceno jako naprosto nejapné až bizarní. Říkal dále v textu, že i kdyby nacionální socialismus v dané době umřel "semena, jež byla zaseta, jednoho dne vzklíčí..., dojde ke slavnému znovuzrození hnutí nacionálního socialismu skutečně jednotného národa". "Přikazoval pak dále svým vojenským velitelům posílit všemi možnými způsoby ducha odporu našich vojáků v nacionálně socialistickém duchu se zvláštním zřetelem na skutečnost, že já sám, zakladatel a tvůrce tohoto hnutí, dávám přednost smrti před zbabělou rezignací, nebo dokonce kapitulací".
A ještě než dokončil diktování textu závěti, rozhodl se AH, že se pomstí nejbližším spolupracovníkům a těm svým důstojníkům, kteří jej, a to dle jeho názoru, zradili...!
"Před svou smrtí vylučuji bývalého říšského maršála Hermanna Göringa ze strany a zbavuji ho všech práv, která jsem na něho převedl výnosem z 20. června 1941... Před svou smrtí vylučuji bývalého říšského vůdce SS a ministra vnitra Heinricha Himmlera ze strany a zbavuji ho všech státních funkcí. Kromě toho, že mě Göring a Himmler zradili, uvalili také na celý národ nesmazatelnou hanbu svým tajným vyjednáváním s nepřítelem bez mého vědomí i proti mé vůli a rovněž se snažili nezákonnou cestou zmocnit kontroly nad státem."
Pak Adolf Hitler jmenoval velkoadmirála Dönitze prezidentem Říše a vrchním velitelem ozbrojených sil zatímco Goebbels získal úřad kancléře a Bormann se stal vrchním představitelem NSDAP. Nebylo nikdy zcela jasné, proč se Hitler rozhodl, vzhledem ke svému přesvědčení, jmenovat Dönitze a i ostatní do funkcí, když byla válka jasně prohrána, diví se mnozí historici...! Zřejmě se jednalo o selhání smyslu pro realitu, které se projevilo v posledních větách závěti, kterou ukončil slovy:
"Především nařizuji vládě a lidu důsledně dodržovat rasové zákony a nelítostně vystupovat proti traviči lidstva mezinárodnímu židovstvu."
Byly čtyři hodiny ráno dne 29. dubna 1945, když zcela vyčerpaný AH uléhal ke spánku. Měla a byla to jeho poslední noc života (historickým podkladem pro informace zde jsou: Karl Bahm, Berlín 1945. Konečné zúčtování str. str. 150 až 152, originál vydán 2001, překlad 2005, dále pak, Donald Sommerville - Druhá světová válka den za dnem, Druhá světová válka – Úplná historie - Martin Gilbert, Lucas Cooper - Hitlerovy elitní jednotky, Nicholas Bethell a redakční skupina Time-Life Books – ÚTOK NA SSSR, John Keegan – Druhá světová válka, Janusz Piekalkiewicz – Tanková válka 1939 -1945, Janusz Piekalkiewicz – Letecká válka 1939 – 1945, Janusz Piekalkiewicz – Námořní válka 1939 -1945 a další z Použité podklady na konci článků.)...!
A nyní pojďme zpět k nastupující Rudé armádě, která se po krátké přípravě a doplnění vším potřebným, dne 29. dubna 1945, připravovala na útok do centra Berlína (viz zde mapu dobývání Reichstagu, Říšského sněmu

Obrázek

,od 28. dubna do 2. května 1945).

"V Berlíně hitlerovci zvlášť houževnatě bránili střední (devátý) sektor, o který se začalo bojovat 29. dubna 1945. Střední sektor byl ze severu kryt řekou Sprévou, která zde byla široká 25 metrů, a z jihu průplavem Landwehr-Kanal. Jejich břehy, vydlážděné žulou, jsou o 3 metry výše než vodní hladina. Většina mostů již byla stražena. Moltkův most, který zůstal nedotčen byl chráněn protitankovými zátarasy, stanovišti kulometů a zákopy. Dělostřelectvo jej drželo z protějšího břehu pod přímou palbou (zde je foto

Obrázek

okolí Moltkeho mostu, konec dubna a prvé dny května 1945).
Obrana tohoto sektoru měla několik mohutných uzlů odporu: mohutnou budovu Říšského sněmu, budovu říšského divadla (Krollova opera) a budovu ministerstva vnitra. Tyto budovy byl tak pevné, že je mohly nějak pobořit jen granáty z kanónů velké ráže. Například zdi dolních poschodí a suterénu budovy Říšského sněmu byly až dva metry tlusté a kromě toho byl zesíleny kolejnicemi, železobetonem a hliněnými náspy. Okna dveře byly vyplněny cihlami. Pro palbu v nich v nich byly udělány střílny. Silná opevnění vybudoval nepřítel v parku Tiergarten.
Na jihozápadě tohoto sektoru se k němu přimykal mohutný uzel odporu v zoologické zahradě. Všechny tyto uzly odporu byly dobře připraveny na kruhovou obranu. Měly mezi sebou styk palbou a byl navzájem spojeny krytými spojovacími zákopy (historickým podkladem pro informace je zde: Velká vlastenecká válka, svazek 5, Kapitola VII, str. 250.)."

Také náměstí před symbolem Třetí říše, před Říšským sněmem (což byl Königsplatz) ženisté Wehrmachtu a SS velice pečlivě připravili pro obranu. Již 200 metrů od budovy se táhly celkem 3 linie zákopů s mnoha kulometnými stanovišti, která se kryla vzájemně palbou. Zákopy byly spojeny se sklepením Říšského sněmu, ze kterého mohly tak být doplňovány mužstvem a municí. "Přístupy k zákopům byly chráněny protitankovými příkopy s vodou.
V obranném systému bylo 15 železobetonových pevnůstek se střílnami pro kruhovou palbu, z toho byly 3 pevnůstky na levém břehu Sprévy. Na střechách vysokých budov bylo rozmístěno protiletadlové dělostřelectvo, na volných prostranstvích a v parku Tiergarten polní dělostřelectvo. Také domy na levém břehu Sprévy byly přizpůsobeny k obraně a byly obsazeny vojáky v síle čety nebo roty. Ulice vedoucí k Říšskému sněmu byly zabarikádovány a křižovatky podminovány. Tento sektor bránili zavilí fašisté. V noci na 28. dubna sem byly dopravními letouny přemístěny tři roty námořní školy z Roztok. Byli zde také elitní vojáci z různých jednotek SS a prapor Volkssturmu (historickým podkladem pro informace je zde: AMO SSSR, f. 233, inv. čís. 2 352, sp. 226, l. 238 - 239.). Jenom v prostoru Říšského sněmu bylo soustředěno asi 5 000 hitlerovců, kteří byli podporováni 3mi dělostřeleckými oddíly. Přímo u budovy Říšského sněmu byl umístěn oddíl protiletadlového dělostřelectva. Při obraně používal nepřítel ve velké míře pancéřovek.
Na takovou mohutnou obranu narazili tedy sovětští vojáci v hlavním městě fašistického Německa. Na dobývání každé ulice, každého domu v tomto městě museli vynakládat obrovské úsilí. Sovětská vojska v urputných bojích obsadila do 29. dubna 1945 většinu města a na některých úsecích prolomila obranu jeho středního sektoru. Od severu sem pronikla vojska 3. ÚA. Svazky jejího 79. sboru na pravém křídle obsadily čtvrť Maobit a pronikly ke Sprévě u Moltkova mostu, po němž vedla nejkratší cesta k budově Říšského sněmu. Vojka 5. ÚA, 8. GA a 1. GTA z Žukovova 1. Běloruského frontu k ní postupovala z jihovýchodu a východu. 3. GTA s jednotkami 28. A z Koněvova 1. Ukrajinského frontu se probíjely ke střednímu sektoru Berlína z jihu. 2. GTA po dobytí prostoru Charlottenburgu ze severozápadu. 47. A, část 4. GTA a 13. A spolehlivě zajišťovaly vnější frontu obklíčení berlínského uskupení ze západu.
Situace hitlerovské posádky v Berlíně byla beznadějná. Velitel Berlína generál Weidling předložil Hitlerovi plán průlomu vojsk z města na západ. Avšak AH s tím nesouhlasil a dal rozkaz bránit se.
Dne 29. dubna 1945 se rozpoutaly urputné boje o centrální obvody Berlína!

Vojskům 79. střeleckého sboru, kterým velel generálmajor S. N. Perevjortkin, se nepodařilo z chodu dobýt Moltkův most. K mostu pronikly ze severozápadu jednotky 171. střelecké divize pod velením plukovníka A. P. Něgody, od západu se sem probily jednotky 150. střelecké divize pod velením generálmajora V. M. Šatilova. V noci na 29. dubna byl smělými akcemi 1. praporu 756. střeleckého pluku ze 150. divize (velitelem praporu byl kapitán S. A. Něustrojev) a 1. praporu 380 střeleckého pluku ze 171 divize (velitelem tohoto praporu byl nadporučík K. J. Samsonov) most obsazen.
Hitlerovci spustili bubnovou palbu a podnikali zuřivé protiútoky proti sovětským jednotkám, které pronikli na levý břeh Sprévy. Boj se zkomplikoval tím, že pravý břeh nebyl ještě úplně očištěn od nepřítele. Sovětská vojska dobyla pouze ulici Alt Maobit, která ústila na Moltkův most, a přilehlé bloky domů. V noci podnikl nepřítel protizteč, aby obklíčil a zničil jednotky, které pronikly na levý břeh Sprévy, a aby vyhodil most do vzduchu. Avšak sovětští vojáci za aktivní podpory dělostřelectva, minometů a tanků z pravého břehu úspěšně tuto protizteč odrazili.
Brzy na to byly na levý břeh přemístěny jednotky 380. střeleckého pluku, 525. pluk ze 171. divize, 756. střelecký pluk ze 150. divize a také doprovodná děla, tanky a fugasové ohňomety 10. samostatného motorizovaného ohňometného praporu. Ráno 29. dubna 1945, po desetiminutovém palebném přepadu obnovily jednotky útok. Celý den sváděly předsunuté jednotky urputný boj o rozšíření předmostí a o budovy kryjící Říšský sněm.
Zvlášť krvavé boje se rozpoutaly o velký uzel odporu - budovu ministerstva vnitra, ´Himmlerův dům´, jak ho nazývali sovětští vojáci. Teprve když byl v noci na 30. dubna 1945 zasazen do boje druhý sled 150. střelecké divize - 674. střelecký pluk pod velením podplukovníka A. D. Plechodanova - byl tento uzel obrany zdolán. Zároveň bylo vyčištěno od nepřítele ještě několik budov. Útočící jednotky se přiblížily k budově Říšského sněmu na vzdálenost 300 - 500 metrů. Avšak rozšířit svůj úspěch a dobýt Říšský sněm se jim nepodařilo.

Začala se připravovat zteč budovy Říšského sněmu. Vojáci zkoumali přístupy k ní a palebný systém nepřítele. Další a další tanky a děla byly přepravovány na levý břeh Sprévy, aby se zúčastnily zteče Říšského sněmu. Bylo sem na vzdálenost 200 - 300 metrů přivezeno 89 děl různé ráže, mezi nimi houfnic ráže 152 a 203 mm (viz zde - v Berlíně

Obrázek

použité houfnice ráže 203 mm.).. K palbě na budovu Říšského sněmu se připravovaly i reaktivní minomety M 31. Střelecké jednotky zlepšovaly svá postavení, dělaly průzkum nepřítele a hromadily zásoby střeliva. Zároveň s pěšáky se ke zteči připravovali také dělostřelci, tankisté a spojaři. Z podnětu velitelství a politického oddělení 79. střeleckého sboru (náčelníkem politického oddělení byl plukovník I. S. Krylov) byly z komunistů a komsomolců vytvořeny dvě skupiny dobrovolníků po 20 lidech, které měly vztyčit nad budovou Říšského sněmu prapor. Velení těmto skupinám bylo svěřeno mladým, energickým důstojníkům ze štábu sboru majoru M. M. Bondarovi a kapitánu V. N. Makovovi. Skupiny byly vyzbrojeny samopaly, ručními granáty a vysílačkami (historickým podkladem pro informace je zde: Velká vlastenecká válka, svazek 5, Kapitola VII, str. 251.)."

Re: Pád Berlína, duben, květen 1945. Č 22.

PříspěvekNapsal: 20/3/2017, 05:51
od michan
Pád Berlína, duben, květen 1945. Č 24.

Ve východní historiografii je vyvěšení vlajky vítězného SSSR velice zdůrazňováno (a není se co divit, vždy a v každé armádě se jednalo o znak Vítězství - má poznámka), a zároveň je zde rozluštěno jak celá věc s vlajkami proběhla. Zdůrazněn je závazek k 1. máji, svátku pracujících! A až ono naaranžované, druhé vyvěšení vlajky SSSR v kopuli "Reichstagu", "Říšského sněmu", bylo vyvěšení, které ve filmovém šotu oběhlo celý svět. Cituji:

"Význam nadcházející zteče byl obrovský. To velitelé a političtí pracovníci neustále vysvětlovali vojákům. V jednotkách proběhly krátké stranické a komsomolské schůze. Útočný elán pomáhaly zvyšovat prvomájové výzvy ÚV VKS(b) k vojákům Rudé armády. Vojáci si připravovali rudé prapory a praporky, které měly být vztyčeny na budově "Reichsatgu", Říšského sněmu (u vchodů, v oknech, na sloupech). Obrovský mobilizující význam měly rudé zástavy, které z podnětu vojenské rady 3. ÚA byly předány divizím hned při vstupu do Berlína. Všichni vojáci, kteří se připravovali ke zteči Říšského sněmu, byli vzrušeni myšlenkou na nadcházející boj. Každý z nich si uvědomoval, jak blízko je konec války, jak blízko je vítězství. Všude se šířilo vlastenecké soutěžení o to, kdo první vtrhne do budovy ´Reichstagu´, ´Říšského sněmu´, kdo první vztyčí nad ní Prapor vítězství.

Boj o ´Reichstag´, ´Říšský sněm´, začal 30. dubna 1945 ráno a byl vleklý a úporný. Hitlerovci kladli zoufalý odpor. Zteč, kterou sovětské jednotky podnikly o půl páté ráno, nepřítel odrazil. O půl dvanácté po silné dělostřelecké přípravě sovětská vojska zteč opakovala. Ale znovu narazila na bubnovou palbu.
Nejtěžší situace se vytvořila v pásmu útoku 380. střeleckého pluku 171. střelecké divize, jemuž velel náčelník štábu major V. D. Šatalin. Pluk utrpěl velké ztráty; v některých rotách zůstalo po 25 - 30 lidech. Fašisté využili této situace a pod ochranou intenzívní palby a za podpory dvou tanků podnikli novou protizteč. Celá tíha boje nyní dolehla na 5. střeleckou rotu. Rozpoutal se urputný boj, který přešel v boj muže proti muži. Velitel roty nadporučík I. J. Ščigol, přestože byl raněn, neodešel z bojiště, zůstal u svých vojáků a dovedně řídil jejich akce. Velitel čety podporučík I. I. Afanasjev, který bojoval v čele své jednotky, zabil granáty deset hitlerovců a pokračoval v boji, dokud ho nepřátelská střela nesrazila.
Mnoho desítek fašistů zabili v tomto boji neohrožení kulometčíci desátník G. J. Fedorenko a vojín A. D. Bakun. Avšak situace byla stále těžká. Teprve 30. dubna večer pronikly jednotky pluku k protitankovému příkopu, který přehrazoval cestu k budově Říšského sněmu (historickým podkladem pro informace je zde: AMO SSSR, f. 317, inv. čís. 4 306, sp.524, l. 13 - 14.).
Těžká situace vznikla i v pásmu útoku 150. střelecké divize. Jednotky 756. a 674. střeleckého pluku pronikly ke kanálu před budovou Říšského sněmu, kde se dostaly do prudké nepřátelské palby a zalehly. Této přestávky bylo využito k přípravě rozhodné zteče budovy Říšského sněmu. Jednotky byly doplněny čerstvými silami. V 756. střeleckém pluku byla doplněna rota, které velel po vyřazení velitele z boje stranický organizátor roty - jeden z nejstarších příslušníků divize rotný I. J. Sjanov. Političtí pracovníci - agitátor politického oddělení 150. střelecké divize kapitán I. U. Matvejev, agitátor 756. pluku kapitán A. M. Prelov a zástupce velitele 1. střeleckého praporu pro politické věci poručík A. P. Berest - vysvětlili vojákům, jaké úkoly má divize, pluk a rota a povzbudili je ke zteči Říšského sněmu /zteč směr Reichstag

Obrázek

i s jedním z praporů vítězství/.
Dne 30 dubna 1945 v 18 hodin se sovětští vojáci vedení I. J. Sjanovem, A. P. Berestem a pobočníkem praporu K. V. Gusevem vrhli s voláním ´hurá´ na nepřítele. Na zteč vyrazily i jednotky, jež zalehly u kanálu /na jednom mostě přes Sprévu

Obrázek

konec dubna, začátek května 1945./ a mezi nimiž byl i 1. střelecký prapor 674. střeleckého pluku pod velením majora V. I. Davydova. Zteč byla tak hromadná a prudká, že nepřítel nedokázal zadržet nápor sovětských vojáků. Za několik minut už byli u budovy Říšského sněmu.
V mžiku se jako máky začervenaly na budově Reichstagu rudé prapory různého tvaru a velikosti. Bylo jich jako květů v zahradě. Zavlál zde prapor příslušníka 1. praporu 756. střeleckého pluku desátníka Petra Pjatnického, kterého nepřátelská střela srazila na schodech budovy. Prapor hrdinného vojáka převzal desátník P. D. Ščerbina, který jej upevnil na sloup u hlavního vchodu. Zavlály zde také prapory poručíka R. Košparova a vojína G. P. Bulatova ze 674. střeleckého pluku, desátníka M. Jerjomina a vojína G. Savenka z 1. praporu 380. pluku, četaře P. S. Smirnova a vojínů N. T. Bělenkova a L. F. Somova z 2. roty 525 pluku a četaře B. J. Japarova z 86. dělostřelecké brigády těžkých houfnic. V tom, že ve stejné chvíli bylo vztyčeno mnoho praporů, se projevilo hromadné hrdinství sovětských vojáků.

Když útočící jednotky vtrhly do budovy Říšského sněmu, narazily zde na houževnatý odpor nepřítele. V Říšském sněmu se bojovalo o každou místnost, o každou chodbu, o každé schodiště a sklepení. Fašisté házeli ruční granáty, stříleli z pancéřovek, samopalů, kulometů a často přecházeli do protizeče. Avšak nápor sovětských vojáků byl tak velký, že zadržet jej už nebylo možné. V jedné místnosti bylo zřízeno velitelské stanoviště velitele 1. střeleckého praporu 756. pluku kapitána S. A. Něustrojova. V bojových sestavách tohoto praporu působila skupina dobrovolníků pod velením V. N. Makova. Příslušníci skupiny rotní G. K. Zagitov, A. F. Lisimenko a četař M. P. Minin se rozběhli s rudým praporem vzhůru po schodech. Klestili si cestu granáty a palbou ze samopalu, pronikli na střechu a zde vztyčili prapor. Velitel skupiny okamžitě hlásil splnění úkolu veliteli sboru generálmajorovi S. N. Perevjortkinovi. V noci na 1. května 1945 byla na příkaz velitele 756. pluku plukovníka F. M. Zinčenka podniknuta opatření, aby na budově Reichstagu, Říšského sněmu byl vztyčen prapor, který předala pluku vojenská rada 3. ÚA. Bylo to uloženo skupině vojáků, které velel poručík A. P. Berest, a 1. května časně zrána už vlál na sousoší, zdobícím průčelí budovy. Prapor vítězství: vztyčili jej průzkumníci četaři M. A. Jegorov a M. V. Kantarija (bez bližších vysvětlení podává informaci historický podklad: Velká vlastenecká válka, svazek 5, Kapitola VII, str. 253, 254.)."
/Zde viz

Obrázek

vyvěšení vlajky nad Reichstagem./.
Od noci na 1. května 1945, se ještě vraťme na chvíli zpět v čase, do doby, kdy se již bojovalo v Reichstagu, Říšském sněmu o každou místnost, chodbu a poschodí, do 30. května 1945 odpoledne.
V odpolední hodiny až do večera a noci na 1. května, probíhalo v Hitlerově bunkru závěrečné drama, které končilo smrtí Vůdce a jeho tehdy již novomanželky Evy Hitlerové.
Hitler měl k obědu špagety s jemnou omáčkou...Poté se novomanželé Hitlerovi formálně rozloučili s personálem bunkru a Eva prý řekla Getrudě Jungeové, jedné ze sekretářek, která po válce vše vylíčila: "Vyřiďte můj pozdrav do Mnichova a vezměte si na památku můj kožešinový kabát. Vždy se mi líbili dobře oblečení lidé."
Pak oba odešli do svého pokoje a zavřeli za sebou dveře. Po krátkém přerušení ticha, kdy pološílená Goebbelsova žena řvala, že chce AH ještě vidět, nastalo opět ticho a všichni čekali co bude...
Asi za 5 minut zazněl tlumený výstřel. Byl to Bormann, kdo první vstoupil do Hitlerova pokoje a za ním plukovník Otto Günsche Hitlerův komorník.
Pak Günsche vzpomínal na scénu, která se jim před očima naskytla slovy: "Hitler seděl v křesle. Eva ležela na gauči. Vyzula si boty a úhledně je srovnala na okraji pohovky. Hitlerova tvář byla zalita krví. Ležely tam dvě pistole. Jedna z nich byla Walther PPK. Patřila Hitlerovi. Ta druhá byla malá, stále ji nosil v kapse. Eva byla oblečena do modrých šatů s manžetami. Oči měla doširoka otevřené. Byl cítit silný zápach kyanidu. Byl to tak intenzivní puch, že jsem si myslel, že moje šaty budou smrdět ještě několik dní - ale byla to jen taková představa."
Asi tak za hodinu byla obě těla upravena zabalena do prostěradel a koberců a odnesena do zahrady. Zde byla uložena do předem připravené mělké jámy, polita benzínem a zapálena.
Tak prý shořel, první, či druhý, nebo třetí největší zločinec 20. století spolu se svým krátkým, ale silně krvavým snem o tisícileté Třetí říši....
Vždyť právě tehdy, večer dne 30. dubna 1945, Rudá armáda spouštěla závěrečný (třetí) útok, který tu noc na 1. května znamenal, že ráno na Prvního máje byla vyvěšena ta definitivní vlajka na Reichstagu, Říšském sněmu. Vlajka Vítězství, vítězství, které bylo pak dovršeno do poloviny května 1945 na většině bojištích v Evropě. Druhá světová válka však ještě u konce nebyla
(historickým podkladem pro informace zde jsou: Karl Bahm, Berlín 1945. Konečné zúčtování str. str. 157, originál vydán 2001, překlad 2005, dále pak, Donald Sommerville - Druhá světová válka den za dnem, Druhá světová válka – Úplná historie - Martin Gilbert, Lucas Cooper - Hitlerovy elitní jednotky, Nicholas Bethell a redakční skupina Time-Life Books – ÚTOK NA SSSR, John Keegan – Druhá světová válka, Janusz Piekalkiewicz – Tanková válka 1939 -1945, Janusz Piekalkiewicz – Letecká válka 1939 – 1945, Janusz Piekalkiewicz – Námořní válka 1939 -1945 a další z Použité podklady na konci článků.)...!


Použité podklady:

Donald Sommerville - Druhá světová válka den za dnem.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Lucas Cooper - Hitlerovy elitní jednotky.
G. K: Žukov – Vzpomínky a úvahy 1, 2.
Paul Adair – Hitlerova největší porážka.
Historie německé armády – Philippe Mason.
Nicholas Bethell a redakční skupina Time-Life Books – ÚTOK NA SSSR.
John Keegan – Druhá světová válka.
Janusz Piekalkiewicz – Tanková válka 1939 -1945.
Janusz Piekalkiewicz – Letecká válka 1939 – 1945.
Janusz Piekalkiewicz – Námořní válka 1939 -1945.
Len Deighton – Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války.
Hitlerova armáda – Sborník článků odborných redaktorů časopisu Command.
Válka jako Peklo – Eduard Rauss, Hans von Greiffenberg, Dr. Waldemar Erfurth, Peter G. Tsouras – editor.
Prof. Alexandra Viatteau, Historian Paris II University, Prof. Norman DAVIES, Historian Oxfrod University a Dr. Dariusz GAWIN, Historian Museum of the Warsaw Uprising.
Mathias Färber – Druhá světová válka v obrazech.
David Brownstone a Irene Franck – Historie válek.
Paul Carell – Spálená země.
Paul Carell – Operace Barbarossa.
Horst Scheibert – Německé obrněné jednotky.
Černí andělé – Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945 Svazek 4. - Redakce čtvrtého svazku - M. M. Minasjan(vedoucí redakce a autorského kolektivu)
P. P. Bogdanov, M. S. Dolgij, N. V. Krestnikovova ( literární redaktorka), J. A. Prokofjev, P. I. Šuktomov, M. A. Švarev, G. M. Tavrovská, M I. Traktujev a celý autorský kolektiv, který začíná - M. L. Altgovzen a pokračuje dalšími 27mi jmény....
Memoáry – maršál Vasilevskij
Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak – Ocelová lavina.
Christhoper Andrew, Vasilij Mitrochin – Neznámé špionážní operace KGB.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Karl Bahm, Berlín 1945. Konečné zúčtování.
V.V.Bešanov: „Kadry rešajut vse – surovaja pravda o vojne“ (Kádry rozhodují o všem – syrová pravda o válce), vyd. AST, Moskva 2006
L.M.Mlečin: „Josif Stalin, jevo maršaly i generaly“ (Josif Stalin, jeho maršálové a generálové), vyd. Centrpoligraf, Moskva 2005
L.M.Mlečin: „Russkaja armija meždu Trockim i Stalinym“ (Ruská armáda mezi Trockym a Stalinem), vyd. Centrpoligraf, Moskva 2002
B.N.Petrov: „Ot revoljucionnoj česotky k vojennoj katastrofe“ (Od revolučního svrabu k vojenské katastrofě), Vojenno-istoričeskyj archiv 3/2001 (Vojensko-historický archív 3/2001), Moskva 2001
M.V.Zacharov: „Generaľnyj štab v predvojennyje gody“ (Generální štáb v předválečných letech), Vyd. AST, Moskva 2005
N.Zenkovič: „Vyššij generalitet v gody potrjasenij“ (Vyšší generalita v letech otřesů), vyd. Olma-Press, Moskva 2005
„Statistika armejskovo terora“ (Statistika armádního teroru), Vojenno-istoričeskyj archiv 2/1997 (Vojensko-historický archív 2/1997), Moskva 1997
„Tragedija RKKA“ (Tragédie Dělnicko-rolnické Rudé armády), Vojenno-istoričeskyj archiv 1/1997 (Vojensko-historický archív 1/1997), Moskva 1997
Ch.Andrew,O.Gordějevskij: KGB – Důvěrná zpráva, Vyd. East Art Agenci 1994
Ch.Andrew,V.Mitrochin: Štít a Meč Vyd. Akademia 2001 a 2008
Oleg Kalugin: Proščaj, Lubljanka (Promiň, Lubljanko ) ,vydal Olymp 1995
Interviu s generálem KGB Olegem Kaluginem: Časopis Čajka 2002
M.Pečenka,J.Bašta a kolektiv: Encyklopedie špionáže,Vyd. Libri 1993
Slovenská armáda 1939-1945 - Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Apokalypsa v Karpatech - Karel Richter.
Klapálek K., Ozvěny bojů, 2. vyd., Praha 1987.
Přikryl Vladimír., Pokračujte v horách. Praha 1947.
Sacher V., Na počátku stála smrt, Praha 1968.
Sacher V., Nebeská brigáda (rukopis).
Sacher V., Pod rozstříleným praporem, Praha 1991.
Steiner Arnošt, Drebota Jindřich: Za cenu života, Praha 1981.
Pivoluska J., Parabrigáda., Bratislava 1970.
Drtina P., Československo můj osud, díl I., II., III., IV., vydal Melantrich, Praha 1992.
Mé poznámky a mapy.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:


viewtopic.php?f=7&t=376&start=320