Stránka 1 z 1

Pád Berlína, duben, květen 1945. Č 19.

PříspěvekNapsal: 13/3/2017, 05:31
od michan
Pád Berlína, duben, květen 1945. Č 19.
Mapa

Obrázek

bojů o Berlín do 26. dubna 1945.
Němci se v prostoru pomalu obkličovaného Berlína ocitali v neřešitelné vojenské situaci a velení OKH a i OKW se společně s Hitlerem začali spoléhat na jedinou možnou sílu, která mohla ještě něco zvrátit, na 12. A generála Wencka, jehož armáda se nacházela jihozápadně od Berlína. Přesněji řečeno Wenckova 12. A se nacházela na Labi a její úkol zněl držet svá postavení na opačném břehu řeky, než stáli Američané a Britové.
Po jedné hodině ranní, dne 23. dubna 1945, přijel do Wenckova velitelství 12. A, které v té době leželo v lese u Wiesenburgu, polní maršál Wilhelm Keitel (více zde:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Wilhelm_Keitel
), šéf OKH, který měl u sebe mimořádný rozkaz. Rozkaz mimo jiné hovořil i o kolapsu Hitlera a jinak naléhavě žádal Wencka o zásah slovy: "Je vaší povinností zaútočit a zachránit Vůdcův život."Nakonec se Keitel i Wenck shodli na plánu, který konstatoval, že 12. A pronikne do Berlína přes Neun a Špandavu, kde viděli oba možnost proražení ruského obklíčení. Problém nastal, když mělo být řečeno - Kdy útok začne!. Wenck říkal, že dřív jak za dva dny útok nemůže být zahájen a Keitel tvrdil, že útok dva dny nepočká!. Když Keitel odjel, radil se Wenck se svým štábem a veliteli jednotek a nakonec se rozhodli, že se musí dostat co nejblíže k Berlínu, aniž by se přitom opouštěla postavení na Labi. Nechtěli tím nijak náročně blokovat anglo-americká vojska, spíše se dohodli, že si zachovají otevřené ústupové cesty a silnice k západním armádám Spojenců. Přímo o obou křídlech 12. A, její velitel Wenck řekl: "S našimi křídly na řece můžeme udržovat otevřenou cestu k ústupu na západ. Byl by nesmysl hnát se k Berlínu jen proto, aby nás obklíčili Rusové. Pokusíme se o spojení s 9. A a pak umožníme každému našemu vojákovi a civilistovi, který toho bude schopen, aby se dostal na západ."
A ve stejné době dne 23. dubna ráno, se valil německý 56. ts (LVI. ts) generála Kurta Weidlinga východním předměstím Berlína k jihu (o jeho předchozí "anabázi" okolo 18. dubna 1945 na Seelovských výšinách čti v Č 14.), aby se spojil s tísněnou 9. A. Jednalo se o onen tzv. "ztracený sbor", jehož velitel Kurt Weidling měl být zatčen a pro podezření z dezerce popraven zastřelením. Právě v předchozích bojích po 18. dubnu, byl 56. ts zatlačen RA na samotný okraj města Berlína, kde se následkem protichůdných rozkazů úplně ztratil a zůstal odříznut. Na způsobeném zmatku se podepsala akce skupiny příslušníků německé armády, kteří se nazývali "Syedlitzovi vojáci!" Jednalo se o německé vojáky, kteří byli zajati RA na východní frontě a buď sami z přesvědčení, nebo za slib výhod, či na nátlak, přešli na sovětskou stranu a pracovali ve prospěch Rudé armády Tato německá vojenská skupina byla pojmenována po svém veliteli, generálu Waltheru von Seydlitz-Kurzbachovi, který padl do sovětského zajetí v roce 1943 u Stalingradu a v září stejného roku s několika dalšími vstoupil do tzv. "Svazu německých důstojníků". Spolupracovali s německými komunisty, které řídil "Národní výbor Svobodné Německo", který vyjednal se sověty podmínky, že po válce bude respektována hranice Německa z roku 1938 a že SSSR bude provádět "rozumnou" politiku vůči Německu, pokud se Wehrmacht vzbouří proti Hitlerovi... "Syedlitzovi vojáci" absolvovali výcvik s ruskými instruktory v SSSR a po složení závěrečných zkoušek byli vysíláni za linie mezi německé vojáky, kde se měli snažit podněcovat odpor vůči válce a proti německým velitelům a ideologům a s maximálním dezinformačním účinkem šířit zvěsti a nepravdy, vydávat falešné rozkazy a vyvolávat všeobecný zmatek (jednalo-li se o důstojníky).
Proto se také stávalo, že právě v kritické fázi Bitvy o Berlín, dostávali němečtí velitelé "ústní" rozkazy od stále někam putujících moto spojek, mnohdy i v důstojnických uniformách, aby svou kolonu, nebo celou jednotku, "Ihned přesunuli do jiného prostoru!" A v tehdejších stresových chvílích sovětských útoků, které měnili směr a místo, se stávalo, že němečtí velitelé plnili nesprávné směry přesunu. Zápisy o tom velmi často hovořili, i když ne každý velitel vždy naletěl! Obráncům Berlína "Syedlitzovi vojáci" způsobily opravdu mnoho problémů ( a patřil sem i 56. ts).
Když se generál Weidling odtrhl od své mateřské jednotky, a celý den bloudil se svými tanky, konečně se dostal k telefonu veřejné sítě, který fungoval, spojil se s velitelstvím v Berlíně a odtud jej rádiem přepojili na velitelství 9. A generála Busse. Takto pak dostal rozkaz, že má okamžitě vyrazit na jih do 25 km vzdálené oblasti Königs Wusterhausenu a Klein Kienitzu, kde měl prolomit obkličovací kruh Sovětů a spojit se s 9. A. Když vydal rozkaz, vrátil se generál Weidling zpět do Belína, "aby si s Keitelem a Hitlerem vyjasnil své odsouzení k smrti". Když pak zlomený Hitler slyšel celou anabázi, prý na chvíli zcela pookřál, s generálem přívětivě promluvil a trest smrti zrušil." Generál Weidling byl po seznámení se situací na bojišti znepokojen, to když se dozvěděl, že jeho rozkazy k útoku na jih a navázání spojení s 9. A byly zásahem shora zrušeny. Dostal nový rozkaz. Měl otočit svůj 56. ts (LVI. ts) a spěchat s ním zpět do města, kde měl převzít funkci velitele obrany celého Berlína!
Ještě také ráno dne 23. dubna tři němečtí vojáci překročili Labe a vzdali se příslušníkům americké 30. pd v Magdeburgu. Nejednalo se však o zcela běžnou dezerci té doby. Mezi těmi třemi vojáky byl totiž "generálporučík Kurt Dittmar, ´na obou stranách bojišť´ známý jako hlas německého vrchního velení".
Všechny Dittmarovy rozhlasové informace byly jak Němci, tak druhou stranou, vždy pokládány za jedny z nejspolehlivějších. S ním k západním Spojencům utekl i jeho 16letý syn Eberhard a major Werner Pluskat, veterán německé obrany při invazi Spojenců v Normandii a velitel "magdeburského dělostřelectva", které mělo značný podíl na zdržení německé 9. A na Labi. Zajatci byli okamžitě odvedeni na velitelství americké 30. pd, kde byli podrobeni důkladným výslechům. Pro západní Spojence, nejprve však Američany, byla důležitá informace, že Dittmar tvrdil, že Hitler z Berlína neuprchl, ale naopak zůstal a chce zůstat ve městě i nadále! Zpravodajské služby si totiž v té době nebyli vůbec jisté kde Hitler je. Většinově se předpokládalo, že Hitler před uzavřením Berlína utekl z Berlína do "Alpské pevnosti". Tehdejší spojenecký vyzvědač v Berlíně, Carl Johann Wiberg, vyslal 18. dubna do Londýna zprávu, že se po ulicích říká, Vůdce je stále ve městě, ale že nebyl čas informaci ověřit a dále rozšiřovat. A náhle je zde Dittmarovo potvrzení, které ještě rozšířil, když zpravodajským důstojníkům řekl, že "obávaná Alpská pevnost je jen mýtem, romantickým snem, nebo kolosálním propagandistickým trikem. Hitler je pořád v Berlíně a buď tam bude zabit, nebo tam spáchá sebevraždu.".
Dalším z pramenů, náčelník štábu Luftwaffe generál Karl Koller přežil a poskytl svědectví o noci a ránu z 22. na 23. dubna 1945 , když později napsal co se tehdy dělo. Nezúčastnil se tehdejší noční porady ve vůdcově podzemním bunkru záměrně, neboť tušil, že tam v podstatě nepůjde o nic jiného než o Hitlerovy výlevy výčitek vůči generálům... Ještě večer prý mu jeho styčný důstojník generál Eckhard Christian telefonoval, a velice vzrušeným hlasem mu sděloval, že je Hitler naprosto zlomený člověk, který se rozhodl zemřít v Berlíně, a že začal pálit dokumenty. Christian, jinak zcela oddaný nacista, prý mluvil nesouvisle. Koller se rozhodl odjet na nové velitelství OKW, které se nacházelo v Krampnitz, mezi Berlínem a Postupimí, a zjistit tam, co se vlastně děje. Generál Jodl Kollerovi skutečně potvrdil zprávu a doplnil ji Hitlerovým rozhodnutím, že Göring převezme vyjednávání se Spojenci. Oba generálové pak konstatovali, že vůdce tím fakticky pověřil Göringa, aby jednal se Západem o ukončení války, což by snad mohlo spasit Berlín. Koller pak prý neztrácel čas a 23. dubna 1945 ráno v půl čtvrté odletěl stíhačkou do Mnichova, aby pohovořil s Göringem.
Generál Koller se do "Adlerhostu" (Orlí hnízdo) dostal někdy kolem poledne a neprodleně Göringa informoval o tom co se dozvěděl v Berlíně. Jak sám Koller napsal, na Göringovi bylo vidět, že se stále těšil na chvíli, kdy po Hitlerovi převezme moc. Přesto se zdál neklidný, neboť prý se obával, aby neudělal neuvážený krok, což by proti němu využil Bormann, jeho největší rival, šéf kanceláře NSDAP a Hitlerův tajemník: "Jestliže okamžitě zareaguji, mohl bych být označován za zrádce. Jestliže nic nepodniknu, budu obviněn, že jsem ve chvíli katastrofy nic neudělal." Řekl prý tehdy Göring. Pak se dlouze radil s právníky. Právníci pak velice dlouho studovali do detailů - "Výnos z 29. června 1941" -, ve kterém ho Hitler ustanovil svým nástupcem pro případ své smrti nebo nezpůsobilosti. Göring se rozhodl postupovat obezřetně! Vycházel prý tehdy ze stavu, kdy se Hitler rozhodl zůstat a zemřít v Berlíně a o tom, že se jeho izolace od politického a vojenského vedení po obklíčení Berlína sovětskými vojsky rovná nezpůsobilosti vést zemi. A proto odeslal do Berlína "legendární" telegram následujícího textu:

Můj Vůdce!
Vzhledem k Vašemu rozhodnutí, že setrváte na svém místě v pevnosti Berlín, souhlasíte s tím, abych hned převzal úplné vedení Říše s naprostou volností jednání doma i v cizině jako Váš nástupce v souladu s Vaším výnosem ze dne 20. června 1941? Nedojde-li žádná odpověď do 22,00 dnešního večera budu považovat za potvrzené, že jste ztratil volnost jednání a proto budu považovat podmínky Vašeho výnosu za splněné a budu jednat v nejlepším zájmu naší země a našeho lidu.
Víte co k Vám cítím v této nejtěžší chvíli svého života. Nedostává se mi slov, abych to sám vyjádřil. Bůh nechť Vás ochraňuje a pospěšte rychle sem, přese všechno.
Váš oddaný
Hermann Göring

A ve stejném čase, kdy na jihu, v bavorských Alpách, probíhalo právě popsané drama posledního dějství té tzv. "tisícileté Třetí říše", která měla však trvat, "díky Bohu", jen 12 let, konalo se také v Lübecku, na severoněmeckém baltském pobřeží o trochu odlišné jednání, i když s podobným cílem.
Totiž říšský vůdce SS Heinrich Himmler, jeden z přímých účastníků konference konané v noci na 23. duben v Hitlerově bunkru, tajně vyzval generála SS Walthera Schellenbergra, aby se s ním a s představitelem švédského Červeného kříže hrabětem Folkem Bernadottem, setkal na švédském konzulátu v Lübecku.
Na sjednané schůzce "der treue Heinrich" (česky - věrný Jindřich), jak Himmlera často označoval AH, s patosem prohlásil, že "Vůdcův velký život se blíží svému konci." Himmler tak vlastně vyjadřoval názor, že by Hitler již mohl být mrtev, a že nyní vlastně vše závisí na nich, aby podnikli nezbytné kroky k záchraně Říše před sovětskou okupací.
Himmler si prostě přivlastnil pravomoci AH a navrhl, aby byli kontaktováni západní Spojenci s nabídkou "Bezpodmínečné kapitulace Německa s tím, že boj proti Rudé armádě bude pokračovat do té doby, než by Američané a Britové zaujali jejich pozice proti Sovětům...!!!"
Zbývající dva, Schelenberg i hrabě Bernadott s názorem Himmlera souhlasili. Na naléhání hraběte Bernadotta byl sestaven dopis, který Himmler podepsal...

Re: Pád Berlína, duben, květen 1945. Č 19.

PříspěvekNapsal: 13/3/2017, 05:45
od michan
Pád Berlína, duben, květen 1945. Č 20.
Pro celkový přehled ještě mapa

Obrázek

Berlínské operace s útoky od 16. dubna do 8. května 1945.
A ještě jedna schůzka, zaměřená na postupné odebrání Hitlerových pravomocí, se konala večer 23. dubna 1945. Hitlerův ministr zbrojení, původně jeho hlavní architekt, Albert Speer, se sešel v Hamburku konspirativně se svým přítelem, hamburským župním vedoucím a v rámci odebrání moci Vůdci se dohodli, že dosáhnou negování jeho rozkazu, aby byl Berlín zcela zničen. Měly být uchráněny historické mosty v Berlíně, jakož i celá další infrastruktura hlavního města. Jako rozhlasový projev pak bylo v hamburském městském studiu nahráno zrušení výnosu a další. Oznamovalo se německému lidu, že válka skončila a uskutečněna byla výzva, ve které se nařizovalo zastavit veškerý odpor a nepoškozování majetku, jakož i továren, které se měly předat Spojencům, stejně jako zajatecké tábory s jejich vězni. Župní vedoucí Hamburku Kaufmann pak nařídil, že projev bude vysílán v případě Hitlerovy smrti, nebo kdyby se něco stalo Speerovi. Sám Sper očekával, že bude buď zatčen, či jen uvězněn, ale i popraven. Ještě ten večer, kdy byla nahrána Speerova řeč ministra zbrojení, vyvinul maximální úsilí, aby zachránil berlínskou infrastrukturu. Při telefonování na všechny strany se dozvěděl, že Hitler zkolaboval a pak také, že se rozhodl zemřít v Berlíně.
I když Speerovi hrozilo na všech stranách nebezpečí, odjel z Hamburku nejprve do Rechlinu a odtud odletěl na letiště v Gatowě, což bylo v nejzápadnější čtvrti Berlína. Odtud pokračoval v letu k železobetonovému bunkru v objektu říšského kancléřství v malém letounu Fiesler Storch. Přistání se podařilo přímo před Braniborskou bránou na městské třídě zvané Osa východ-západ (Ost-West Achse). Když se dostavil k Hitlerovi přiznal se ke "konfliktu mezi osobní loajalitou a veřejným zájmem", což ho prý přivedlo k tomu, že sabotoval Vůdcovy rozkazy o "spálené zemi". Speer později přiznával, že v tehdejší atmosféře strachu očekával ortel smrti zastřelením a byl prý velmi překvapen, "že Hitler neprojevil žádné známky hněvu nebo znechucení".
V bunkru byl pak účasten rozhovorů, kdy osazenstvo přemlouvalo Hitlera a Evu Braunovou, aby neukončovali život a odletěli z Berlína, ale Vůdce prý byl zcela rozhodnut. Během pokračující "chmurné" rozpravy, přišel telegram od Göringa a byl nejprve předán Bormannovi. Bormann ucítil příležitost se navždy zbavit svého rivala a "se zatajeným dechem text telegramu označil za ultimatum". Poukazoval na čas 22,00 a připomněl, že už před půl rokem podezíral Göringa, že navázal kontakty se západními spojenci. Poté Bormann varoval Hitlera, že Göring chce zřejmě "usurpovat" jeho moc, aby zmiňovaná jednání se Spojenci mohl obnovit a před nepřítelem kapitulovat. "Hitler se prý velmi rozzuřil a dodal, že jsou mu už jistou dobu známa Göringova selhání, že je zkompromitovaný a užívá drogy. A stále Bormannem popichován Hitler poslal odpověď, kde "sděloval Göringovi , že spáchal velezradu, za kterou je trest smrti, ale že vzhledem k jeho dlouholeté službě ve prospěch strany a státu bude jeho život ušetřen, pokud se ihned vzdá všech funkcí." V telegramu byla žádána okamžitá odpověď - ano nebo ne. Bormann pak ještě, již však sám od sebe, vydal jménem Hitlera instrukci na velitelství v Berchteshagadenu, které mělo Göringa a jeho štáb pod dohledem, aby jej druhý den zatkli (historickým podkladem pro informace zde jsou: Karl Bahm, Berlín 1945. Konečné zúčtování str. 129 až str. 135, originál vydán 2001, překlad 2005, dále pak, Donald Sommerville - Druhá světová válka den za dnem, Druhá světová válka – Úplná historie - Martin Gilbert, Lucas Cooper - Hitlerovy elitní jednotky, Nicholas Bethell a redakční skupina Time-Life Books – ÚTOK NA SSSR, John Keegan – Druhá světová válka, Janusz Piekalkiewicz – Tanková válka 1939 -1945, Janusz Piekalkiewicz – Letecká válka 1939 – 1945, Janusz Piekalkiewicz – Námořní válka 1939 -1945 a další z Použité podklady na konci článků.).!
A nyní pojďme zpět, již vlastně do ulic Berlína, kde probíhaly útoky Rudé armády v Berlínské operaci, ke dni 24. dubna 1945, jak je zachytila východní historiografie ze svých historických zdrojů a dokumentů:

"Dne 24. dubna 1945 se vojska 8. GA a 1. GTA z 1. Běloruského frontu spojila v jihovýchodní části Berlína s 3. GTA a 28. A z 1. Ukrajinského frontu. Tím bylo dokončeno obklíčení frankfurtsko-gubenského nepřátelského uskupení.
Dne 25. dubna 1945 v poledne pronikly 328. střelecká divize z 47. A a 65. tanková brigáda z 2. GTA, které útočily západně od Berlína, do prostoru Ketzinu, kde se spojily s útvary 6. gardového mechanizovaného sboru z 4. GTA z 1. Ukrajinského frontu. Berlínské nepřátelské uskupení bylo nyní úplně obklíčeno sovětskými vojsky.
Bylo rozťato na dvě části - vlastní berlínské uskupení (posádka Berlína) a frankfurtsko-gubenské (hlavní síly německé 9. A a část sil 4. TA). Za tento vynikající úspěch vlast znovu pozdravila statečné vojáky 1. Běloruského a 1. Ukrajinského frontu 20 dělostřeleckými salvami.

Na jihu, na drážďanském směru, fašisté dále aktivizovali svou činnost. V prostoru na jihovýchod od Budyšína vytvořili do 23. dubna úderné uskupení v síle dvou divizí /z nich 29. mot. divize sem byla přesunuta z Itálie/ (historickým podkladem pro informace je zde: AMO SSSR, f. 236, inv. čís. 2 673, sp. 2 583, l. 176.), posílených více než 100 tanky a SHD s cílem zasadit úder podél řeky Sprévy ve všeobecném směru na Spremberg. Druhé uskupení bylo soustředěno v prostoru na severovýchod od Weisenbergu. Dne 23. dubna ráno přešla obě uskupení za podpory letectva do útoku proti vojskům 52. A. Rozpoutaly se rozhořčené boje. Hitlerovcům se podařilo díky početní převaze prolomit frontu a poněkud postoupit vpřed. Aby zlikvidovalo nebezpečí, které tím vzniklo, přesunulo sem velitelství 1. Ukrajinského frontu část sil 5. GA, polské 2. A a 2. Letecké armády. Nepřátelský útok byl díky statečnosti sovětských a polských vojáků zastaven. Nepřátelské protizteče severně od Berlína byly úspěšně odraženy polskou 1. A. Letectvo frontů přes nepříznivé povětrnostní podmínky účinně pomáhalo pozemním vojskům. Ničilo přepravy přes Sprévu v prostoru frankfurtsko-gubenského uskupení, znemožňovalo mu ustoupit na západ, zasazovalo bombardovací a bitevní údery shlukům nepřátelských letadel a nepřátelským kolonám, provádělo průzkum.
Rudá armáda nezadržitelně postupovala na vnější obkličovací frontě na západ, odkud jí vstříc útočili Spojenci. Velení RA a velení západních spojenců stanovilo 20. dubna 1945 poznávací znamení a signály k rozeznání sovětských a angloamerických vojsk, aby zkoordinovalo činnost v boji proti společnému nepříteli a zabránilo promíchání spojeneckých vojsk.
Dne 24. dubna 1945 bylo dohodnuto, že se vojska setkají na Labi a Muldě. Příští den 25. dubna 1945, došlo v centru Německa k historickému setkání dvou spojeneckých armád na Labi - Rudé armády s armádou americkou.
V prostoru Torgau se předsunuté jednotky 58. střelecké divize, která byla součástí 5. GA z 1. Ukrajinského frontu, setkaly s čelními hlídkami z americké 69. pěší divize z 1. A. Brzy nato dosáhla sovětská vojska Labe v pásmu Torgau-Riesa
(zde viz foto ze

Obrázek

setkání sovětských a amerických vojáků u Torgau). Tak byla fronta německých fašistických vojsk roztržena: nepřátelské armády v severním Německu byly odříznuty od vojsk v jižním Německu. Na počest této významné události pozdravila Moskva vojska 1. Ukrajinského frontu 24 dělostřeleckými salvami. Setkání na Labi bylo setkáním dvou spřátelených armád, které bojovaly bok po boku proti společnému nepříteli - fašistickému Německu. Potom se ještě několikrát setkali v přátelském duchu představitelé Rudé armády s představiteli spojeneckých armád. Dne 28. dubna 1945 se šéfové vlád SSSR, USA a Velké Británie obrátili k vojskům spojeneckých armád s provoláními, ve kterých jim blahopřáli k vynikajícím úspěchům a vyslovili přesvědčení o rychlém a konečném vítězství nad nepřítelem.
Avšak v Berlíně stále zuřil tvrdý boj. Hitlerovci nasazovali do boje další a další síly.
Sovětská vojska byla ve velmi těžké situaci a měla velké ztráty. V mnohých střeleckých rotách zůstalo jen po 20-30 vojácích. Aby se zvýšila jejich bojeschopnost, bylo často třeba dávat v praporech dohromady vojáky ze tří rot do dvou rot tak, aby každá měla asi 50 vojáků. V mnoha plucích byly místo tří pouze dva prapory. Sovětská vojska neměla převahu nad nepřítelem v lidech, ale měla nad ním drtivou převahu v dělostřelectvu a tancích.
Rudá armáda, která vytvářela pro boj útočné skupiny a oddíly a často obcházela jednotlivé opěrné body, drtila za podpory dělostřelectva nepřítele a krok za krokem postupovala dopředu (historickým podkladem pro informace je zde: Velká vlastenecká válka, svazek 5. Kapitola VII, str. 246, 247, 248.
Před zahájením bojů o vnitřní Berlín bombardovalo letectvo 16. a 18. letecké armády intenzívně a soustředěně budovy vládních úřadů a hlavní opěrné body hitlerovské obrany. Podle plánu, který měl krycí název ´Salut´, podniklo letectvo 16. Letecké armády25. dubna 1945 dva hromadné nálety, kterých se účastnilo 1 468 letounů (historickým podkladem pro informace je zde: AMO SSSR, f. 368, inv. čís. 6 476, sp. 480, l. 438.). V noci na 26. dubna podnikla 18. Letecká armáda 563 vzletů a svrhla na Berlín 569 tun pum (historickým podkladem pro informace je zde: AMO SSSR, f. 5 871, inv. čís. 200 643, sp. 53, l. 200.). Po těchto mohutných leteckých úderech se rozpoutaly boje pozemních vojsk o centrální čtvrti města. Když se zmocnili několika budov a zdolali vodní překážky (Berlín-Spandauer-Kanal, Teltow-Kanal, řeky Sprévu a Dahme), pronikli sovětští vojáci do středu města.
Proniknutí vojsk 1. Běloruského frontu do prostoru severně od Berlína umožnilo vojskům 2. Běloruského frontu pokračovat v útoku na západ, jak stanovily směrnice hlavního stanu ze 6. dubna 1945. Útok byl veden v těžkých podmínkách. Dělostřelectvo bylo rozvodněnou Odrou odříznuto od pěchoty a nemohlo jí poskytovat potřebnou palebnou podporu. Tanky zůstávaly ještě na pravém břehu řeky. Přesto však střelecké svazky frontu postupovaly kupředu. Dne 25. dubna 1945 večer prolomily hlavní pásmo německé obrany a pronikly k druhému pásmu podél řeky Randow. V těchto bojích způsobila vojska 2. Běloruského frontu za podpory letectva 4. Letecké armády nepříteli značné ztráty: byly rozdrceny nejen jednotky bránící se na Odře, ale i operační zálohy. Nepřítel ztratil možnost přesunovat své síly z pásma 2. Běloruského frontu proti vojskům 1. Běloruského frontu (viz mapu s bojem od 16. dubna do 8. května 1945, v úvodu Č 20.).
Tak se po úspěšných bojových operacích tří frontů vytvořily příznivé podmínky pro konečné rozdrcení obklíčených nepřátelských uskupení v Berlíně a jihovýchodně od Berlína.
Tento úkol splnila sovětská vojska ve dnech do 26. dubna - 2. května 1945 (historickým podkladem pro informace je zde: Velká vlastenecká válka, svazek 5. Kapitola VII, str. 248.)."

Re: Pád Berlína, duben, květen 1945. Č 19.

PříspěvekNapsal: 13/3/2017, 06:04
od michan
Pád Berlína, duben, květen 1945. Č 21.

Dobytí Berlína, 26. duben až 2. květen 1945.
Němci při obraně Berlína kladli tuhý odpor a až takřka do posledních dní dubna podnikali neustálé protiútoky.
"V noci na 26. dubna 1945 vytvořilo velení německých fašistických vojsk, obklíčených jihovýchodně od Berlína, na Hitlerův rozkaz silné uskupení složené z 1. (mot.) divize, 3 divizí pěších a zbytků 1. td; toto uskupení se mělo probít bojovou sestavou vojsk 1. Ukrajinského frontu a spojit se v prostoru Luckenwalde s německou 12. A, která útočila od západu. Ráno 26. dubna 1945 přešlo toto německé uskupení do útoku a udeřilo na styku sovětské 28. A a 3. GA. Díky početní převaze se hitlerovcům podařilo provést průlom a proniknout k Baruthu. Zde je však zastavila 395. divize z 13. A a pak na ně zaútočila část 28. A, 3. GA a 3. GTA. Odražení tohoto nepřátelského protiúderu se aktivně zúčastnilo letectvo. Bitevní, bombardovací a stíhací letouny nepřetržitě ´visely´ ve vzduchu a působily nepříteli velké ztráty na lidech a technice. Zároveň však německá 12. A znovu podnikla útok ze západu v pásmu Beelitz-Treuenbrietzen. Sovětský 5. gardový mechanizovaný sbor z 4. GTA a 13. A, které se zde bránily, odrazily všechny útoky a dokonce postoupily kupředu. Obsadily několik obcí, severní část Wittenbergu a na jih od tohoto města překročily Labe a obsadily Pratau. Ale i potom jižně a jihovýchodně od Berlína sváděla sovětská vojska několik dní urputné boje s nepřátelskými jednotkami, které se pokoušely probít se z obklíčení, a s německou 12. A, která jim přišla na pomoc.
Proti nepřátelským vojskům, snažícím se probít na západ, vytvořilo velitelství 1. Ukrajinského frontu z částí svých sil hluboko členěnou obranu. Přitom hlavní síly tohoto frontu v součinnosti s vojsky 3., 69., a 33. A z 1. Běloruského frontu pokračovaly v aktivní útočné činnosti. Obkličovací kruh se kolem frankfurtsko-gubenského uskupení nepřetržitě svíral. Hitlerovcům se podařilo poněkud postoupit na západ, ale prolomit vnitřní frontu obklíčení nebyli schopni. Jenom malé skupinky fašistů pronikly na styku sovětských útvarů a utekly na západ.
Společnými akcemi 1. Ukrajinského a 1. Běloruského frontu bylo (zde viz detailnější mapu

Obrázek


, na které je konečné rozbití franfurtsko-gubenského uskupení od 29. dubna do 1. května 1945) frankfurtsko-gubenské uskupení rozčleněno na malé skupiny, rozdrceno a zajato. Poslední skupina hitlerovců byla zlikvidována 1. května 1945 v prostoru Beelitzu, kam pronikla v noci 1. května. Fašisté zde zanechali 5 000 padlých a přes 13 000 mužů padlo do zajetí. Při likvidaci frankfurtsko-gubenského uskupení bylo zabito přes 60 000 nepřátelských vojáků a důstojníků a 120 000 jich bylo zajato. Sovětská vojska ukořistila přes 300 tanků a SHD, 1 500 děl, 2 180 kulometů, 17 600 aut a mnoho nejrůznějšího válečného materiálu (historickým podkladem pro informace je zde: IML, dokumenty a materiály oddělení dějin Velké vlastenecké války, inv. čís. 15 814, l. 36.).
Rozdrceno bylo také zhořelecké uskupení německých fašistických vojsk, které operovalo proti jižnímu křídlu 1. Ukrajinského frontu. Ve dnech 27.- 30. dubna 1945 byly odraženy všechny nepřátelské pokusy zaútočit od Budyšína na Spremberg. Vojska 1. Ukrajinského frontu obnovila na drážďanském směru útok a poněkud postoupila kupředu.
Vojska 2. Běloruského frontu obsadila 26. a 27. dubna Politz, Štětín, Schwedt a Angermünde a prolomila druhé pásmo nepřátelské obrany podél Randow. Aby útok pokračoval rychleji, zasadilo velitelství frontu do průlomu 1. a 3. gardový tankový a 8. mechanizovaný a 3. gardový jezdecký sbor. Z prostoru severně od Štětína přešla ve všeobecném směru na Stralsund do útoku 2. ÚA, které velel generálplukovník I. I. Feďuninskij. Vojska 2. Běloruského frontu, která zdolávala zuřivý odpor nepřítele a překonávala neschůdný terén (bažiny, řeky a úzké průchody mezi jezery), úspěšně postupovala na severozápad. Dne 2. května 1945 pronikla na čáru Warnemünde-Röbel-Pritzwalk (historickým podkladem pro informace je zde: Velká vlastenecká válka, svazek 5, Kapitola VII. str. 249, 250.)."

Než postoupíme k líčení bojů o centrum města Berlína, řekněme si ještě důležité okamžiky života obklíčeného hlavního města Třetí říše, a také některé historické souvislosti i na ještě Wehrmachtem obsazené části Německa, a též souvislosti historické v okolním světě. Jednat se bude o období od 25., do 29. dubna 1945 a poté budeme pokračovat dál bojem v ulicích Berlína. Vše volně dle mnou zachycených událostí.
Berlín jako hlavní město , té takzvaně "tisícleté Třetí říše", měl

Obrázek

, po poledni dne 25. dubna 1945 "na mále" Město bylo odříznuto od zbytku světa a i od zbytku Německa, a útočník, RA, jej zasypával dělostřeleckými granáty a došlo i na hromadné nálety sovětských bombardérů.
Pomalu ve všech čtvrtích města již netekla voda a přestal fungovat přívod plynu. Většina Berlína byla i bez elektrické energie a kvůli troskám byly mnohé ulice zcela neprůjezdné a stav se při bombardování stále zhoršoval. I kdyby mohla na některých místech ještě fungovat nějaká doprava, neměla by PHM a samozřejmě již přestaly vycházet noviny. Letiště Tempelhof odbavilo oficiálně devět cestujících dne 22. dubna a letadlo mířilo do Stokholmu, týž den přišel také z Tokia do Berlína poslední telegram se slovy: "Mnoho štěstí vám všem".
Na ulicích Berlína však měl štěstí jen málokdo, ve městě narůstala drobná i větší kriminalita, která, jak tvrdily dobové výpovědi - znamenala pro mnohé Berlíňany jediný způsob, jak přežít. Cílem vykrádání se stávaly obchody a také velký obchodní dům Karsatdt na Hermannplatzu. Tisíce lidí vniklo do obchodního domu a bralo vše co jejich zrak uviděl... Je pochopitelné, že brali především potraviny a teplé oblečení. Bezpečnostní služba se snažila zasáhnout, ale neuspěla. Vytlačit civilisty z obchodního domu se podařilo až oddílu SS.
Pro esesáky přišla nepotvrzená zpráva, z jejich vedení, že se ve skladech sklepních prostor obchodního domu nachází ještě zásoby za 29 miliónů říšských marek, a tak jejich ženisté vyhodili celou budovu do povětří, aby se nic z toho nedostalo do rukou postupující RA..!
Popisující němečtí důstojníci po válce tvrdili, že žádný komplexní plán na obranu Berlína neexistoval. Vojáci a důstojníci Wehrmachtu a i jednotky SS sice bojovali houževnatě a mnohdy se jim i chvíli dařilo, ale jednalo prý se jen o zdatnost místní a nikoliv celkovou koordinaci boje. Chyběla jakákoliv vůle ke koordinaci dalších bojů ve městě.
"Do telefonní ústředny v městském obvodě Schöneberg dorazil rozkaz, že všichni zaměstnanci mají svléknout uniformy a spálit stranické legitimace a zahodit odznaky...!

Dne 26. dubna 1945 již byla situace Berlína vojensky neudržitelná. Město Berlín svíralo dne 26. dubna celkem 8 sovětských armád. Vojska 1. Běloruského frontu zahájila toho dne koordinovaný útok, jehož cílem bylo proniknout do středu města a dobýt Říšský sněm a další hlavní budovy Třetí říše. Řečené cíle plnilo 464 000 sovětských vojáků, které podporovalo 12 700 děl a minometů, 21 000 Kaťuší a 1 500 tanků a SHD.

Podmínky pro život civilistů a i vojáků v Berlíně byly přímo "apokalyptické", jak později popisovaly ti co vše přežili. Všude, od ulic počínaje, přes domy, "na každém kroku" byla smrt, mrtvoly a části těl, které nikdo neuklízel a ruiny a ruiny.... Civilisté se v té době tísnili ve sklepech domů, nebo v betonových bunkrech, či domech, které třeba neměli strop, či jej měli polorozbořený. Sovětští vojáci je vytahovali, po skončení dělostřelecké palby a po leteckém bombardování, z jejich obydlí a tam kde je nalezli, a odváděli je do provizorních vyšetřovacích center, právě zřízených... Zaznamenány byli případy, že zadržení civilisté byli zaživa upáleni plamenomety. Ve čtvrtích, kam ještě RA nedorazila zase řádili jednotky SS stejně nemilosrdně, pátrali po dezertérech, které okamžitě buď zastřelili, ale spíše je věšeli na stožárech pouličního osvětlení.
Z vyprávění pak také vyplynulo, že po masivní propagandě se ženy obávali toho nejhoršího. "Ukázalo se však, že v průběhu bitvy chování vojáků Rudé armády většinou nebylo takové, jak je vykreslovala oficielní Goebbeelsova propaganda.
Cornelius Ryan
https://en.wikipedia.org/wiki/Cornelius_Ryan
, irský historik, ve své knize - Poslední bitva, popsal, jak o vojácích RA hovořila žena v domácnosti v Schönenbergu, Pia van Hövenová, která byla s ostatními překvapena příchodem skupinky sovětských vojáků do domu. Bylo to v době, když zrovna s několika dalšími ženami připravovala jídlo pro lidi ukryté ve sklepě.
"Klidně jsem zvedla ruce, v jedné nůž, ve druhé brambor." Z po zuby ozbrojených vojáků se jen jeden zeptal německy zda tam nejsou němečtí vojáci, a nebo jestli zde nejsou zbraně. Když zavrtěla hlavou, a ostatní ženy také zavrtěli hlavou, tak jim prý vzali hodinky a jen řekl "Dobří Němci.", a odešli.
Když popisoval další zážitek Berlíňanů, Židů, kterým se v Berlíně podařilo přežít, dokonce mnozí cítili úlevu, když se Sověti objevili. Siegmund Weltlinger byl jedním z nich. S celou svou rodinou se schovával v přítelově bytě. Když vojáci RA vstoupili do domu, prý jeden z nich, důstojník, zvolal německy, v překladu: "Rusové, žádní barbaři." My k vám dobří. Našli však v domě několik ukrytých zbraní a odložených německých uniforem a mohlo být zle. Nechali nastoupit do řady ke zdi všechny obyvatele domu a řekli jim, že budou zastřeleni. Siegmund Weltlinger vystoupil z řady kupředu a řekl, že je Žid a jeho celá rodina je také židovská. Spisovatel Ryan pak napsal přesně to co mu vyprávěl Weltlinger, cituji:

"Mladý důstojník se zasmál, zavrtěl hlavou, rukou udělal pohyb naznačující podřezání krku a řekl: ´Žádní Židé nejsou naživu.´ Siegmund mu stále tvrdil, že je Žid. Podíval se na ostatní, kteří stáli u zdi. Ještě před několika týdny by ho mnozí z nich udali, kdyby znali jeho pravý původ. Ale Siegmund teď jasným hlasem silně zvolal: Jsou to dobří lidé. Všichni nás schovávali v tomto domě. Žádám vás, abyste jim neubližovali. Zbraně, které jste našli, sem odhodili příslušníci Volkssturmu.´ Tímto prohlášením zachránil životy všech obyvatel domu. Němci a Sověti se začali objímat. ´Byli jsme opilí štěstím a radostí´, řekl Siegmund. Sovětský důstojník okamžitě Weltlingovým přinesl jídlo a pití, bedlivě je sledoval a nutil je jíst (historickým podkladem pro informace zde jsou: Karl Bahm, Berlín 1945. Konečné zúčtování str. 140 až str. 146, originál vydán 2001, překlad 2005, dále pak, Donald Sommerville - Druhá světová válka den za dnem, Druhá světová válka – Úplná historie - Martin Gilbert, Lucas Cooper - Hitlerovy elitní jednotky, Nicholas Bethell a redakční skupina Time-Life Books – ÚTOK NA SSSR, John Keegan – Druhá světová válka, Janusz Piekalkiewicz – Tanková válka 1939 -1945, Janusz Piekalkiewicz – Letecká válka 1939 – 1945, Janusz Piekalkiewicz – Námořní válka 1939 -1945 a další z Použité podklady na konci článků.).!" Ne všude však ta setkání dopadla dobře, ale o tom příště...
Zde ještě mapa centra Berlína

Obrázek

, se závěrečnými útoky na Reichstag, od 28. dubna do 2. května 1945. To již pro příště.


Použité podklady:

Donald Sommerville - Druhá světová válka den za dnem.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Lucas Cooper - Hitlerovy elitní jednotky.
G. K: Žukov – Vzpomínky a úvahy 1, 2.
Paul Adair – Hitlerova největší porážka.
Historie německé armády – Philippe Mason.
Nicholas Bethell a redakční skupina Time-Life Books – ÚTOK NA SSSR.
John Keegan – Druhá světová válka.
Janusz Piekalkiewicz – Tanková válka 1939 -1945.
Janusz Piekalkiewicz – Letecká válka 1939 – 1945.
Janusz Piekalkiewicz – Námořní válka 1939 -1945.
Len Deighton – Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války.
Hitlerova armáda – Sborník článků odborných redaktorů časopisu Command.
Válka jako Peklo – Eduard Rauss, Hans von Greiffenberg, Dr. Waldemar Erfurth, Peter G. Tsouras – editor.
Prof. Alexandra Viatteau, Historian Paris II University, Prof. Norman DAVIES, Historian Oxfrod University a Dr. Dariusz GAWIN, Historian Museum of the Warsaw Uprising.
Mathias Färber – Druhá světová válka v obrazech.
David Brownstone a Irene Franck – Historie válek.
Paul Carell – Spálená země.
Paul Carell – Operace Barbarossa.
Horst Scheibert – Německé obrněné jednotky.
Černí andělé – Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945 Svazek 4. - Redakce čtvrtého svazku - M. M. Minasjan(vedoucí redakce a autorského kolektivu)
P. P. Bogdanov, M. S. Dolgij, N. V. Krestnikovova ( literární redaktorka), J. A. Prokofjev, P. I. Šuktomov, M. A. Švarev, G. M. Tavrovská, M I. Traktujev a celý autorský kolektiv, který začíná - M. L. Altgovzen a pokračuje dalšími 27mi jmény....
Memoáry – maršál Vasilevskij
Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak – Ocelová lavina.
Christhoper Andrew, Vasilij Mitrochin – Neznámé špionážní operace KGB.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
V.V.Bešanov: „Kadry rešajut vse – surovaja pravda o vojne“ (Kádry rozhodují o všem – syrová pravda o válce), vyd. AST, Moskva 2006
L.M.Mlečin: „Josif Stalin, jevo maršaly i generaly“ (Josif Stalin, jeho maršálové a generálové), vyd. Centrpoligraf, Moskva 2005
L.M.Mlečin: „Russkaja armija meždu Trockim i Stalinym“ (Ruská armáda mezi Trockym a Stalinem), vyd. Centrpoligraf, Moskva 2002
B.N.Petrov: „Ot revoljucionnoj česotky k vojennoj katastrofe“ (Od revolučního svrabu k vojenské katastrofě), Vojenno-istoričeskyj archiv 3/2001 (Vojensko-historický archív 3/2001), Moskva 2001
M.V.Zacharov: „Generaľnyj štab v predvojennyje gody“ (Generální štáb v předválečných letech), Vyd. AST, Moskva 2005
N.Zenkovič: „Vyššij generalitet v gody potrjasenij“ (Vyšší generalita v letech otřesů), vyd. Olma-Press, Moskva 2005
„Statistika armejskovo terora“ (Statistika armádního teroru), Vojenno-istoričeskyj archiv 2/1997 (Vojensko-historický archív 2/1997), Moskva 1997
„Tragedija RKKA“ (Tragédie Dělnicko-rolnické Rudé armády), Vojenno-istoričeskyj archiv 1/1997 (Vojensko-historický archív 1/1997), Moskva 1997
Ch.Andrew,O.Gordějevskij: KGB – Důvěrná zpráva, Vyd. East Art Agenci 1994
Ch.Andrew,V.Mitrochin: Štít a Meč Vyd. Akademia 2001 a 2008
Oleg Kalugin: Proščaj, Lubljanka (Promiň, Lubljanko ) ,vydal Olymp 1995
Interviu s generálem KGB Olegem Kaluginem: Časopis Čajka 2002
M.Pečenka,J.Bašta a kolektiv: Encyklopedie špionáže,Vyd. Libri 1993
Slovenská armáda 1939-1945 - Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Apokalypsa v Karpatech - Karel Richter.
Klapálek K., Ozvěny bojů, 2. vyd., Praha 1987.
Přikryl Vladimír., Pokračujte v horách. Praha 1947.
Sacher V., Na počátku stála smrt, Praha 1968.
Sacher V., Nebeská brigáda (rukopis).
Sacher V., Pod rozstříleným praporem, Praha 1991.
Steiner Arnošt, Drebota Jindřich: Za cenu života, Praha 1981.
Pivoluska J., Parabrigáda., Bratislava 1970.
Drtina P., Československo můj osud, díl I., II., III., IV., vydal Melantrich, Praha 1992.
Mé poznámky a mapy.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

viewtopic.php?f=7&t=376&start=320