Jugoslávie 1944, 45. Č 7.

Všechny bojové akce od Bagrationu po dobytí Berlína

Moderátoři: michan, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Jugoslávie 1944, 45. Č 7.

Příspěvek od michan »

Jugoslávie 1944, 45. Č 7.

Mapa Evropy

Obrázek

ke květnu 1945. V jižní části mapy je patrný útok britské 8. A a z východu mu jde vstříc útok NOAJ. Černě je území patřící ještě Wehrmachtu a SS.
Ve východní historiografii - Velká vlastenecká válka, svazek 4, Kapitola XIV, se také objevuje vyvracení z nařčení, že by si Stalin a Churchill, jako předmět schůzky v Moskvě mezi 9.-18. říjnem 1944, rozdělovali sféry zájmu v Jugoslávii a také v Řecku. Východní historici vše raději řeknou tak, že možná Churchill si chtěl rozdělit v Jugoslávii teritoria ("ten odporný kapitalista"- má poznámka), "ale Stalin přece né"!
A tak se východní sestava historiků rozepisuje o schůzce v Moskvě mezi Stalinem a Churchillem:
"Někteří jugoslávští vedoucí činitelé prohlašovali, že prý se Sovětský svaz a Velká Británie za druhé světové války domlouvaly o rozdělení Jugoslávie na ´sféry vlivu´. Obvykle se při tom odvolávali na Churchilla. Churchil skutečně ve svých pamětech píše, že prý v říjnu 1944 uzavřel v Moskvě se Stalinem ´dohodu´o rozdělení ´sfér vlivu´ v Jugoslávii a že o tom hovoří v dopise z 23. června 1945 adresovaném Stalinovi. Toto Churchillovo tvrzení, že existovala nějaká dohoda o rozdělení Jugoslávie na ´sféry vlivu´, je holý výmysl. Odkaz na uvedený Churchillův dopis je rovněž výplodem fantazie, poněvadž takový dopis do Sovětského svazu vůbec nedošel.
Ve skutečnosti se šéfové obou vlád na své schůzce v Moskvě domluvili jen na tom, že budou vůči Jugoslávii uplatńovat společnou politiku, což také prohlásili v komuniké z 21. října 1944.
V tomto komuniké se říkalo: ´Obě vlády se dohodly, že budou v Jugoslávii provádět společnou politiku, aby veškerá energie mohla být soustředěna proti ustupujícím Němcům a aby jugoslávské vnitřní potíže byly vyřešeny sjednocením královské jugoslávské vlády a národně osvobozeneckého hnutí. Uznává se ovšem nezadatelné právo jugoslávského lidu, aby sám rozhodl o svém budoucím státním zřízení (historickým podkladem pro uvedené informace je zde: Vněšňaja politika Sovetskogo Sojuza v period Otěčestvenoj vojny, T. II, str. 272.)."
A také hned dál dodávají: "Takovéto řešení jugoslávské otázky potvrzuje i řada dokumentů uveřejněných v oficiální publikaci ministerstva zahraničních věcí SSSR ´Korespondence předsedy rady ministrů SSSR s presidenty USA a ministerskými předsedy Velké Británie za Velké vlastenecké války 1941-1945´."
Ještě jedna věta z východní historiografie asi stojí za zmínku: "Sovětská vláda jak při schůzce šéfů vlád, zejména na moskevské poradě, tak i diplomatickou cestou jednala v zájmu boje proti společnému nepříteli se svými spojenci - USA a Velkou Británií - o různých otázkách, které se během války vyskytly (historickým podkladem pro informace zde byla: Velká vlastenecká válka, svazek 4, Kapitola XIV, str. 381.)."
A poté již skutečně za další zmínku stojí pojednání o té vojenské části, která je však východními historiky pojmenována stejně jako - "vojenskopolitický výsledek moskevské schůzky", aby pak přešli konečně k vojenské části popisu:
"Nejdůležitějším vojenskopolitickým výsledkem sovětsko-anglických jednání v říjnu 1944 byla dohoda jednajících stran o tom, že je nutno zaměřit všechno úsilí na likvidaci německých vojsk ustupujících z Balkánu. Churchill se mohl za svého pobytu v Moskvě přesvědčit, že sovětská vláda nemá v úmyslu posílat svá vojska do Řecka a na pobřeží Jaderského moře.
Sovětské velení, věrno svému závazku, že stáhne svá vojska z Jugoslávie, jakmile splní dané úkoly, učinilo příslušná opatření. Velitel 3. Ukrajinského frontu (maršál Tolbuchin) dostal už 15. října směrnici hlavního stanu, v níž se vojskům frontu doporučovalo upevnit se po dobytí Bělehradu na dosažených čarách a ´dál do jugoslávského vnitrozemí nepostupovat´
(historickým podkladem pro informace je zde: IML, dokumenty a materiály oddělení dějin Velké vlastenecké války, inv. čís. 9 493, l. 231.)." Proto, když RA dokončila Bělehradskou operaci, začala se vojska 3. Ukrajinského frontu přeskupovat do útoku v Maďarsku. Sovětský 3. Ukrajinský front jen v Jugoslávii ještě dočasně ponechal svůj 68. střelecký sbor, který od dne 23. října 1944 zaujal obranu jižně od Bělehradu, aby pak byl, s jednotkami NOAJ, připraven odrážet případné útoky Němců, kteří ustupovali z jihu od Řecka.
Jen Bulharská armáda spolu s NOAJ pokračovala koncem října a v listopadu v dalších bojových operacích ve zbylé části Jugoslávie.
"Dne 10. listopadu 1944 bylo osvobozeno město Veles a v polovině listopadu hlavní město Makedonije - Skopje. Koncem listopadu probíhala čára jíž bulharská vojska dosáhla, po linii Raška-Novi Pazar-Mitrovica-Skopje-Veles. Tím, že bulharská Lidová armáda vstoupila do války s Německem, přispěla k osvobození Makedonie a jižního Srbska. Umožnilo to Zářijové povstání. Jestliže vojska carského Bulharska vystupovala do 9. září 1944 v roli okupantů části jugoslávského území, pak Lidová armáda Vlastenecké fronty (Bulharska) bojovala za operací v Srbsku a Makedonii jako spojenec Rudé armády a NOAJ.
Po vyhnání nepřítele z Bělehradu zahájily svazky 1. a 12. jugoslávského sboru útok z prostoru Zemunu na Západ. Večer 10. listopadu pronikly na čáru Ilok-západně od Lacaraku a dále po západním břehu Driny až k Janji. Zde byly zastaveny. Posunuly však frontu za podpory sovětského letectva o 100-110 km na západ od Bělehradu. Tím, že se vklínily do nepřátelské obrany, zvětšily také mezeru mezi nepřátelskými vojsky na pravém křídle 2. TA, operující v prostoru Vukovaru a 34. as, který se bránil v prostoru Kraljevo.
Německé velení bylo nuceno urychleně stáhnout svá vojska ´Skupiny armád F´ z jihu Balkánského poloostrova, aby vytvořilo frontu na Dvině a na jih od Sarajeva, která by byla pokračováním fronty probíhající mezi ústími řek Drávy a Driny.
Sovětský 68. střelecký sbor, který ještě zaujímal obranu jižně od Bělehradu, přešel koncem listopadu do útoku a společně s jugoslávskými vojsky obsadil Kraljevo.
Nato byl z rozkazu velitele 3. Ukrajinského frontu přesunut do prostoru západně od Bělehradu a za nějaký čas do Maďarska. Přibližně ve stejné době odešla z Jugoslávie i Bulharská vojska. Na základě společného rozhodnutí sovětského a bulharského velení byla zformována bulharská 1. A (6 divizí), která potom operovala jako součást 3. Ukrajinského frontu na jeho levém křídle. Dne 25. listopadu se začala tato armáda přesunovat na sever. Nejdříve se dostala na úsek fronty mezi Drávou a Sávou, ale zanedlouho byla přesunuta na levý břeh Drávy, na území Maďarska. Ostatní bulharské divize, které nebyly začleněny do 1. A, se vrátily do Bulharska.
V polovině prosince se zadní voje německých fašistických vojsk ustupujících z jihu Balkánského poloostrova snažily bojem zadržet protivníka v prostoru jižně od Sarajeva. Když vojska 2. a 3. Ukrajinského frontu zahájila 20. prosince společný útok na Budapešť, probíhala fronta v Jugoslávii po čáře východně od Vukovaru-Loznica-Senica-jižně od Mostaru-severně od Zadaru. V říjnu a listopadu byla na jaderském pobřeží osvobozena všechna nejdůležitější města a přístavy: Split, Šibenik, Zadar.
Ke konci roku 1944 byly Srbsko, Černá Hora a Makedonie úplně očištěny od nepřítele.
V Bosně a Hercegovině, Chorvatsku a Slovinsku, kde už bylo mnoho osvobozených oblastí, působily jako v předešlých letech početné síly NOAJ a partyzánské oddíly. Avšak všechna velká města a železnice byly v rukou fašistických okupantů. V lednu a únoru 1945, kdy sovětská vojska rozvinula rozsáhlý útok od Visly k Odře, ani v březnu, kdy se urputně bojovalo v západním Maďarsku, se linie fronty v Jugoslávii nezměnila. Jenom na přímořském směru osvobodila jugoslávská armáda 14. února 1945 důležité středisko Hercegoviny Mostar.
V těchto měsících došlo v jugoslávské armádě k podstatným změnám. V lednu byly vytvořeny jugoslávské 1., 2. a 3. A a v březnu 1945 4. A. Národně osvobozenecká armáda Jugoslávie byla přejmenována na Jugoslávskou armádu a hlavní štáb NOAJ byl přeměněn v Generální štáb.
Sovětská vláda poskytla jugoslávské armádě značnou pomoc. V roce 1944 jí dodala asi 350 letounů, 65 tanků T 34, 579 děl různé ráže, 170 protiletadlových děl, přes 3 300 minometů a 500 velkorážních kulometů, asi 67 000 samopalů, lehkých a těžkých kulometů, asi 53 000 pušek a karabin, velké množství střeliva, radiových stanic, výstroje, výzbroje a potravin. V prosinci 1944 bylo Jugoslávcům odevzdáno 7 sovětských odsunových nemocnic a 4 chirurgické nemocnice s 5 000 lůžek. Na žádost Jugoslávie vyslalo sovětské velení dodatečně do Jugoslávské armády jako poradce a instruktory důstojníky RA. Jugoslávskému velení byla podřízena letecká skupina, několik letištních praporů a jugoslávská pěší brigáda zformovaná a plně vybavená v Sovětském svazu (historickým podkladem pro informace je zde: Sovetskije Vooruženije Sily v borbe za osvobožděnije Jugoslavii, str. 49-52.).
To všechno umožnilo jugoslávské vládě reorganizovat svou armádu (historickým podkladem pro informace zde byla: Velká vlastenecká válka, svazek 4, Kapitola XIV, str. 382, 383.)."
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: Jugoslávie 1944, 45. Č 7.

Příspěvek od michan »

Jugoslávie 1944, 45. Č 8.

Jugoslávská vláda s dodávkou zbraní, střeliva a vojenského materiálu od Sovětů, Britů a Američanů, dokončila budování své Lidové armády do března 1945. Proto mohla obnovit své útoky v březnu a dubnu 1945. Jugoslávská Lidová armáda začala rozvíjet své útoky v úzké souvislosti s bojovou činností sovětských jednotek na vídeňském směru. A sice - "V březnu (1945), kdy vojska 3. Ukrajinského frontu po úporných obranných bojích v prostoru Blatenského jezera úspěšně útočila ve všeobecném směru na Vídeň, jugoslávská 4. A zahájila bojové operace na pobřeží Jaderského moře. V posledních dnech března přešla do útoku Sarajevská sborová skupina (Sarajevská sborová skupina se po osvobození Sarajeva stala součástí jugoslávské 2. A), jejíž vojska osvobodila 6. dubna 1945 Sarajevo. Dne 5. dubna 1945 zahájila útok jugoslávská 2. A a 12. dubna 1945 zaútočila 1. A.
Rychlý postup vojsk 2. a 3. Ukrajinského frontu v první dubnové dekádě a proniknutí těchto vojsk do prostoru jižně a jihozápadně od Vídně pronikavě zhoršily situaci německých fašistických vojsk operujících v Chorvatsku a Slovinsku. Sedmi sborům německé Skupiny armád F hrozilo nebezpečí, že sovětská vojska uděří z čáry Most na Murou-Štýrský Hradec-Maribor na Terst a odříznou je v severozápadní Jugoslávii. Jugoslávská vojska využila příznivých podmínek, jež vznikly vítězným postupem RA k Vídni, a úspěšně provedla svůj závěrečný útok (Podrobněji o tomto útoku JLA budeme hovořit v době o dubnu a květnu 1945)."
Samotné osvobození celé Jugoslávie bylo dokončeno za týden poté, co byla rozdrcena německá vojska u Berlína Prahy, čili v prvé a na začátku druhé dekády května 1945, kdy byla zároveň skončena válka v Evropě. "Generální štáb Jugoslávské armády uveřejnil 15. května 1945 zprávu, že jugoslávská vojska obklíčila zbytky německých, ustašovských a četnických útvarů v prostoru Mariboru a Slovenj Gradce, rozdrtila je a donutila ke kapitulaci. Příštího dne organizovaný odpor nepřítele na celém jugoslávském území ustal (historickým podkladem pro informace zde byla: Velká vlastenecká válka, svazek 4, Kapitola XIV, str. 383, 384.) ."
Ještě měsíc před skončením bojových operací v Jugoslávii, přesněji "11. dubna 1945, byla v Moskvě podepsána smlouva o přátelství, vzájemné pomoci a poválečném spolupráci mezi SSSR a Jugoslávií (viz zde v pod titulkem Osvobození :
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jugosl%C3 ... %A9_vztahy
). Tato smlouva byla prvním velkým politickým aktem, který značně upevnil mezinárodní postavení nové jugoslávské vlády.
Sovětský svaz poskytl tedy jugoslávskému lidu velkou morální a politickou podporu i vojenskou a materiálně technickou pomoc. "Rudá armáda v součinnosti s útvary NOAJ a bulharskými vojsky vyhnala okupanty z Bělehradu a východního Srbska. Další úspěšný útok vojsk 2. a 3. Ukrajinského frontu v Maďarsku a Rakousku rozhodl také o konečné porážce německých okupantů a jejich chorvatských přisluhovačů v Jugoslávii silami Jugoslávské armády. Účast RA ve válce proti státům fašistického bloku byla hlavním činitelem, který přispěl k obnově nezávislosti jugoslávského lidu, jakož i mnoha jiných evropských národů. Bez sovětského svazu, jak zdůraznil Tito v projevu na V. sjezdu Komunistické strany Jugoslávie, ´nebylo by možné vítězství nad fašistickými okupanty, nebylo by možné osvobození Jugoslávie, nebylo by možné vytvoření nové Jugoslávie´ (historickým podkladem pro informace v malých uvozovkách je zde: V. Kongres Komunističke Partije Jugoslavije, str. 134.)
"Národy Jugoslávie hrdinně bojující proti cizáckým okupantům a jejich přisluhovačům podstatně přispěly ke konečné porážce hitlerovského Německa a Itálie. Jugoslávie měla za druhé světové války obrovské ztráty - 1 700 000 padlých (zde je pro historické ibformace podkladem : Úvod k historickému atlasu osvobozenecké války národů Jugoslávie 1941-1945.) tj. asi 10% obyvatelstva. Po dlouhou dobu statečně bojovaly útvary NOAJ a partyzánské oddíly za velmi těžkých podmínek a poutaly značné síly okupantů na Balkáně, čímž vydatně pomáhaly armádám protifašistické koalice, a tedy i Rudé armádě (historickým podkladem pro informace zde byla: Velká vlastenecká válka, svazek 4, Kapitola XIV, str. 383, 384.) ."

Zde je ještě foto ze setkání vojáků NOAJ, kteří přišli od východu

Obrázek

a vojáků Nového Zélandu (novozélandská 2. divize) z britské 8. A, kteří přišli z jihu, z Itálie, u Terstu (Trieste), v květnu 1945.


Použité podklady:

Donald Sommerville - Druhá světová válka den za dnem.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Lucas Cooper - Hitlerovy elitní jednotky.
G. K: Žukov – Vzpomínky a úvahy 1, 2.
Paul Adair – Hitlerova největší porážka.
Historie německé armády – Philippe Mason.
Nicholas Bethell a redakční skupina Time-Life Books – ÚTOK NA SSSR.
John Keegan – Druhá světová válka.
Janusz Piekalkiewicz – Tanková válka 1939 -1945.
Janusz Piekalkiewicz – Letecká válka 1939 – 1945.
Janusz Piekalkiewicz – Námořní válka 1939 -1945.
Len Deighton – Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války.
Hitlerova armáda – Sborník článků odborných redaktorů časopisu Command.
Válka jako Peklo – Eduard Rauss, Hans von Greiffenberg, Dr. Waldemar Erfurth, Peter G. Tsouras – editor.
Prof. Alexandra Viatteau, Historian Paris II University, Prof. Norman DAVIES, Historian Oxfrod University a Dr. Dariusz GAWIN, Historian Museum of the Warsaw Uprising.
Mathias Färber – Druhá světová válka v obrazech.
David Brownstone a Irene Franck – Historie válek.
Paul Carell – Spálená země.
Paul Carell – Operace Barbarossa.
Horst Scheibert – Německé obrněné jednotky.
Černí andělé – Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945 Svazek 4. - Redakce čtvrtého svazku - M. M. Minasjan(vedoucí redakce a autorského kolektivu)
P. P. Bogdanov, M. S. Dolgij, N. V. Krestnikovova ( literární redaktorka), J. A. Prokofjev, P. I. Šuktomov, M. A. Švarev, G. M. Tavrovská, M I. Traktujev a celý autorský kolektiv, který začíná - M. L. Altgovzen a pokračuje dalšími 27mi jmény....
Memoáry – maršál Vasilevskij
Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak – Ocelová lavina.
Christhoper Andrew, Vasilij Mitrochin – Neznámé špionážní operace KGB.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
V.V.Bešanov: „Kadry rešajut vse – surovaja pravda o vojne“ (Kádry rozhodují o všem – syrová pravda o válce), vyd. AST, Moskva 2006
L.M.Mlečin: „Josif Stalin, jevo maršaly i generaly“ (Josif Stalin, jeho maršálové a generálové), vyd. Centrpoligraf, Moskva 2005
L.M.Mlečin: „Russkaja armija meždu Trockim i Stalinym“ (Ruská armáda mezi Trockym a Stalinem), vyd. Centrpoligraf, Moskva 2002
B.N.Petrov: „Ot revoljucionnoj česotky k vojennoj katastrofe“ (Od revolučního svrabu k vojenské katastrofě), Vojenno-istoričeskyj archiv 3/2001 (Vojensko-historický archív 3/2001), Moskva 2001
M.V.Zacharov: „Generaľnyj štab v predvojennyje gody“ (Generální štáb v předválečných letech), Vyd. AST, Moskva 2005
N.Zenkovič: „Vyššij generalitet v gody potrjasenij“ (Vyšší generalita v letech otřesů), vyd. Olma-Press, Moskva 2005
„Statistika armejskovo terora“ (Statistika armádního teroru), Vojenno-istoričeskyj archiv 2/1997 (Vojensko-historický archív 2/1997), Moskva 1997
„Tragedija RKKA“ (Tragédie Dělnicko-rolnické Rudé armády), Vojenno-istoričeskyj archiv 1/1997 (Vojensko-historický archív 1/1997), Moskva 1997
Ch.Andrew,O.Gordějevskij: KGB – Důvěrná zpráva, Vyd. East Art Agenci 1994
Ch.Andrew,V.Mitrochin: Štít a Meč Vyd. Akademia 2001 a 2008
Oleg Kalugin: Proščaj, Lubljanka (Promiň, Lubljanko ) ,vydal Olymp 1995
Interviu s generálem KGB Olegem Kaluginem: Časopis Čajka 2002
M.Pečenka,J.Bašta a kolektiv: Encyklopedie špionáže,Vyd. Libri 1993
Slovenská armáda 1939-1945 - Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Apokalypsa v Karpatech - Karel Richter.
Klapálek K., Ozvěny bojů, 2. vyd., Praha 1987.
Přikryl Vladimír., Pokračujte v horách. Praha 1947.
Sacher V., Na počátku stála smrt, Praha 1968.
Sacher V., Nebeská brigáda (rukopis).
Sacher V., Pod rozstříleným praporem, Praha 1991.
Steiner Arnošt, Drebota Jindřich: Za cenu života, Praha 1981.
Pivoluska J., Parabrigáda., Bratislava 1970.
Drtina P., Československo můj osud, díl I., II., III., IV., vydal Melantrich, Praha 1992.
Mé poznámky a mapy.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:


http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=7&t=376&start=60
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Od Bagrationu do Berlína“