Jugoslávie 1944, 45. Č 1.

Všechny bojové akce od Bagrationu po dobytí Berlína

Moderátoři: michan, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Jugoslávie 1944, 45. Č 1.

Příspěvek od michan »

Jugoslávie 1944, 45. Č 1.

Mapa bojů Rudé armády, na Balkáně, tedy i v Jugoslávii a její pomoci NOAJ

Obrázek

(Národně osvobozenecké armádě Jugoslávie), kde se sevřely, v Bělehradské operaci (na mapě Belgrad), kleště sovětské 57. A a 46. A z 3. Ukrajinského frontu okolo hlavního města.
V Jugoslávii, mnohonárodnostním království na Balkáně, začal partyzánský boj ihned po jejím obsazení německými a italskými vojsky (též zde část území okupovalo horthyovské Maďarsko) v roce 1941, viz zde - X.díl. Jugoslávie, Řecko 1941. Č 21., první zmínky o pozdějším maršálu Titovi a četnicích Mihajloviče, u konce článku 21. - věty pod - Jak to začalo?:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=196&t=4282
Zde viz mapu královské Jugoslávie a území, která po okupaci

Obrázek

patřila pod správou jednotlivých fašistických a nacistických států OSY.
V době, o které bude řeč, nejprve rok 1944 a poté 1945, působila na jugoslávském území, již po tři roky - Národně osvobozenecká armáda Jugoslávie - NOAJ (NOAJ, zkratka, kterou budu nadále používat).
NOAJ od roku1941 neobyčejně zesílila a získala zkušenosti, a to přímo v těžkých, 3 roky trvajících bojích, kdy se jí podařilo očistit značnou část území od německo-italských vojsk a okupantů Maďarska. NOAJ, tyto všenárodní síly bývalého království Jugoslávie i v roce 1944 usilovaly o vyhnání všech okupantů ze svého území a zároveň se v ní postupně rodil nový prvek - vybudování demokratického, nezávislého státu, jako federace rovnoprávných národů!
A právě 3 roky, stále více sílící -"Národně osvobozenecká válka v Jugoslávii" - zhoršovala počátkem roku 1944, již tak složitou a obtížnou situaci nacistického Německa. Již na počátku roku 1944 se ukazovalo, že Rudá armáda se může velice rychle objevit na Balkáně, v Polsku a dokonce i v samotném Německu (Východním Prusku), ale i západní spojenci, anglo-americká vojska v té době hrozila, že je nejen v Itálii, ale že se může vylodit v severní Francii.
Z důvodů těchto ohrožení, která nastala, muselo nacistické Německo opevňovat co nejvíce svůj týl. A právě pronikavě se zhoršující situace v Jugoslávii začala silně znepokojovat nejvyšší štáby Německa (štáby OKW a OKH).
"Aby si (Německo) uvolnilo na Balkáně ruce, připravilo koncem května 1944 (na 26. května 1944) v pořadí už sedmý velký útok s cílem rozdrtit Národně osvobozeneckou armádu Jugoslávie ( v historickém podkladě Velká vlastenecká válka, svazek 4, kapitola XIV., str. 366, ze kterého je citát v uvozovkách, se říká, že: ´Prvních šest velkých německých útoků podnikla německá fašistická vojska v letech 1941-1943 a NOAJ v něm bojovala neobyčejně obětavě)."
Pojďme nyní a přibližme si dění v Jugoslávii, od počátku roku 1944, jak jej zachytila západní historiografie ke dni 14. a 15. ledna 1944, kde píše ke 14. lednu:
"Na jiných místech okupované Evropy činnost partyzánů a bojovníků hnutí odporu neustále sílila - tak tomu bylo ve Francii, v Jugoslávii, v Řecku a dokonce i v Albánii. Do všech těchto oblastí byli vysíláni britští agenti, kteří se měli snažit o koordinaci sabotážní činnosti. Represálie ze strany Němců ovšem byly kruté, především na Balkáně, kde bylo prakticky na denním pořádku vypalování vesnic a střílení jejich obyvatel."
A pak je zde, pro nás velmi důležitá informace o šesté německé ofenzívě proti NOAJ v Jugoslávii, která měla znamenat přemístění Titova generálního štábu do Drvaru, kam byla pak v květnu 1944 spuštěna sedmá ofenzíva proti Národně osvobozenecké armádě Jugoslávie, cituji:
Německá armáda v opětovné snaze o rozdrcení jugoslávských partyzánů proti nim zahájila 15. ledna 1944 další, v pořadí už šestou ofenzívu za období pouhých tří let. Němci zaútočili na Titovo velitelství v městečku Jajce a donutili nejvyššího představitele jugoslávských partyzánů, aby je přemístil pětašedesát kilometrů směrem na západ do Drvaru
(zde viz foto

Obrázek

maršála Tita, velitele NOAJ). V té době se mu však už dostávalo vzdušnou cestou značné pomoci od Britů a Američanů. (historickým podkladem pro informace v uvozovce je zde: Martin Gilbert - Druhá světová válka - úplná historie, str. 559.)."
Další informace o jugoslávských partyzánech hovoří již o koordinaci britských agentů, kteří pronikli na území balkánských států, do Jugoslávie, Řecka a dokonce i Albánie, viz výše, zde tedy spolupráce s NOAJ a přímo s velitelstvím spojeneckých leteckých sil v Itálii, cituji:

"Dne 2. března 1944 došlo k prvním náletům spojeneckých letadel, která vzlétla ze základen v jižní Itálii, aby poskytla podporu jugoslávským partyzánům. Při útoku na železniční uzel a seřaďovací nádraží v Kninu bylo zasaženo několik tratí. Téhož dne ostřelovaly spojenecké letouny z palubních zbraní různé cíle na celém dalmatském pobřeží, zasáhly nádrže se zásobami benzínu ve Vodici, sklady na pobřeží ostrovů Zlarin a Zirje a kromě toho se jim podařilo zničit 5 motorových vozidel v Sukošanu."
Koncem prvé dekády března 1944 Němci plánovali Operaci Margaret, což bylo obsazení Maďarska svými jednotkami, v té době se událo také několik bojových akcí spojeneckých jednotek. Některé z nich byly i za účasti jugoslávských partyzánů, ve prospěch bojů Spojenců pro celou Evropu:
"Plánované obsazení Maďarska bylo diktováno blížícím se proniknutím Rudé armády k východní hranici země. Britové v téže době rovněž připravovali plán Operace Chicken, jejímž cílem bylo zorganizovat únikové cesty pro spojenecké letce, kteří byli v té době v důsledku toho, že bombardování pronikalo stále hlouběji do nitra obsazené Evropy, sestřelováni v čím dál větší vzdálenosti od svých základen, jež měla vést přes Maďarsko do Jugoslávie. Na území Jugoslávie bylo shozeno padáky 25 spojeneckých agentů s tímto posláním, první skupina 15. března u Metliky, a ti se pak snažili proniknout dále směrem k maďarské hranici. Většina z nich byli židovští dobrovolníci z Palestiny, mezi nimi i dvaadvacetiletá Hannah Szenesová, která tam emigrovala v září 1939 právě z Maďarska. Skrývala se pod krycím jménem Minnie a čtyři dny po vysazení u Metliky pronikla na hranici. Tragickou shodou okolností se tam octla v době, kdy došlo k německé okupaci země. Ihned po vstupu na území Maďarska byla zatčena a po nějaké době, kterou strávila ve vězení v Budapešti, byla vyvedena z cely a popravena.
Dne 17. března byla zahájena kombinovaná operace, jíž se zúčastnili Britové, Jihoafričané, Američané a jugoslávští partyzáni, kteří společnými silami provedli nájezd na ostrov Soltu. V téže době zaútočili Spojenci ze vzduchu na německé jednotky operující v přístavu Splitu a na silnici spojující Metkovič a Mostar."
Od počátku května 1944 pak Němci zesílili úsilí, které mělo za cíl rozdrcení odbojové činnosti ve všech státech Evropy, které okupovaly jejich armády. Útoky byly vedeny ve Francii proti bojovníkům Hnutí odporu v oblasti Auvegne označené krycím názvem Krev a popel, což vedlo nakonec k veřejnému oběšení 99 bojovníků, kteří byli dopadeni. Avšak britská zpravodajská služba v této době evidovala oblast po oblasti a zjistila 35 000 aktivních bojovníků francouzského odboje a pravidelně je zásobovala zbraněmi, jež byly určeny k všeobecnému povstání, které mělo být na podporu Operace OVERLORD.
V Jugoslávii právě v květnu 1944, "zahájili Titovi partyzáni vlastní ofenzívu, Operaci Medvědí kůže zaměřenou na narušení silničních a železničních komunikací Němců vedoucí přes Slovinsko směrem na sever, jejímž cílem bylo snížit jim přesuny vojenských jednotek z Balkánu do Francie po zahájení invaze v Normandii /Operace OVERLORD/ (historickým podkladem pro informace v uvozovce je zde: Martin Gilbert - Druhá světová válka - úplná historie, str. 579, 580, 594.)."
A tak se dostáváme k tzv. Sedmé velké ofenzívě Wehrmachtu proti NOAJ, kterou Němci nazvali Operace Tah jezdcem a kterou spustili dne 25. května 1944. Poslechněme si západní historiografii, abychom později stejné, ale mnohem podivnějším provedení, s pomluvami svých západních spojenců, slyšeli od východní historiografie, cituji:

"V Jugoslávii zahájili okupanti 25. května 1944 Operaci Tah jezdcem (což byla právě sedmá velká ofenzíva proti NOAJ), jež byla pokusem o využití padákového a kluzákového výsadku s cílem dopadení partyzánského velitele Tita během jeho pobytu ve vesnici Drvar (výše jsem zesíleně napsal, že po šesté německé ofenzívě se Tito se svým štábem přesunul do Drvaru). Když Němci vtrhli do osady, jeden partyzán se s prostřelenou hlavou v bolestech zhroutil k Titovým nohám. Titovy se podařilo uniknout, avšak obyvatelé vesnice mezi nimiž žil, bez ohledu na to, zda šlo o muže, ženy nebo malé děti, byli téměř do jednoho pobiti (historickým podkladem pro informace v uvozovce je zde: Martin Gilbert - Druhá světová válka - úplná historie, str. 600.)."
Titovy se podařilo samozřejmě uniknout, němečtí parašutisté získali jen jeho parádní uniformu. Další ze záznamu o jugoslávských partyzánech v západní historiografii pochází ze září 1944, cituji:
"Královské letectvo (RAF) zahájilo 1. září v součinnosti s Titovými partyzány Operaci Ratweek, společný sedmidenní útok na německé silniční a železniční komunikace vedoucí přes jugoslávské území, jejímž cílem bylo zabránit evakuaci německých jednotek z Řecka a z Balkánu. Několik železničních mostů na evakuační trase bylo zcela zničeno a totéž platilo rovněž o mnoha kilometrech tratí. Neočekávaně rychlý postup Rudé armády k Dunaji u města Turnu Severinu současně s tím zajistil, že v důsledku úspěšného provedení Operace Ratweek nebudou Němci s to stáhnout z Balkánu větší počet vojáků, kteří by byli vysláni na pomoc jednotkám bojujících na jiných místech - buď v Itálii, anebo ve střední Evropě (či na západní frontě).
Zatímco Operace Ratweek narušila veškeré přesuny Němců po silnici a železnici přes jugoslávské území směrem na sever, řečtí partyzáni zahájili Operaci Noah's Ark, jejímž cílem bylo zneklidňovat 315 000 německých vojáků, kteří se snažili vrátit do Jugoslávie , obzvláště však ty, kteří ustupovali po silnicích vedoucích do Janiny a dále z ní. Němci, kteří se snažili využít západnější směr ústupu přes Albánii, nedopadli o nic lépe; Albánští partyzáni vyvíjeli činnost na všech horských komunikacích vedoucích do Škutari a Kotoru. Na řeckých ostrovech zůstalo odříznuto celých 30 000 německých vojáků, jež nebylo možno evakuovat v důsledku toho, že spojenecké letecké a námořní hlídky v té době už zcela ovládaly vody a vzdušný prostor v oblasti Egejského moře.
V odpoledních hodinách dne 6. září 1944 vstoupili sovětští vojáci, kteří překročili u města Kladovo Dunaj, do první osady na níž v Jugoslávii narazili. Pro Tita a jeho partyzány jichž v té době už byli desetitisíce, nastal čas, aby osvobodili svou zemi a aby útočili po boku sovětských jednotek na německé opěrné body. Hitler, který si zřetelně uvědomoval, že některý ze spojenců už zanedlouho pronikne na území samého Německa, nařídil, aby ústřední orgán nacistické strany NSDAP Volkischer Boabachter otiskl 7. září 1944 úvodník v němž stálo : 'Ani jediné stéblo německé pšenice nesmí krmit nepřítele, ani jedna německá ústa mu nesmějí poskytnout sebemenší informaci, ani jedna německá ruka mu nesmí poskytnout pomoc. Musí zjistit, že všechny lávky pro pěší byly zničeny, všechny cesty zataraseny - nesmí ho čekat nic než smrt, zničení a nenávist' (historickým podkladem pro informace v uvozovce je zde: Martin Gilbert - Druhá světová válka - úplná historie, str. 661 a 664.)."
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: Jugoslávie 1944, 45. Č 1.

Příspěvek od michan »

Jugoslávie 1944, 45. Č 2.

Zde je ještě několik historických událostí, které západní historiografie zapsala, jako příspěvek jugoslávských partyzánů, NOAJ maršála Tita, ke společným akcím Spojenců v rámci Evropy a to až do konce prvé dekády měsíce října 1944. Začněme "pojistkou maršála Tita, smlouvou se SSSR o vstupu Rudé armády na pomoc při osvobození jejich území a poté o jejich odchodu". Cituji:
"Nejvyšší představitel jugoslávských partyzánů, maršál Tito, oklamal 21. září 1944 pozornost britských bezpečnostních agentů, kteří ho střežili, a odletěl sovětskou dakotou na ruské letiště v Rumunsku. Odtud pokračoval v cestě do Moskvy, kde podepsal dohodu o ´dočasném vstupu sovětských vojsk na území Jugoslávie´. Rovněž dosáhl, aby dokument obsahoval ustanovení, podle něhož Rudá armáda odejde z Jugoslávie, jakmile dokončí svůj ´operační úkol". A Rusové neměli mít ani žádnou moc nad partyzány, až v budoucnosti budou společně bojovat hluboko na jugoslávském území."
Ještě další zmínkou je:
"Britští výsadkáři seskočili 4. října 1944 u Patrasu na řeckém území a zahájili operaci označenou krycím názvem Operace Manna, jejímž cílem bylo osvobození celého poloostrova Peloponésu a poté samých Athén. Téhož dne vyhnala Rudá armáda v Jugoslávii Němce z města Pančeva ležícího na levém břehu Dunaje necelých šestnáct kilometrů po proudu pod Bělehradem (historickým podkladem pro informace v uvozovce je zde: Martin Gilbert - Druhá světová válka - úplná historie, str. 674 a 677.)."
Zde opustíme západní historiografii a vrátíme se k východní historiografii po časové ose zpět, někde k německé Operaci Tah jezdcem - což byl sedmý velký německý útok spuštěný 25., 26. května 1944, jehož cílem bylo rozdrtit NOAJ - Národně osvobozeneckou armádu Jugoslávie, vedenou maršálem Titem. Cituji:
"Tento útok německých okupačních vojsk, jakož i vojenských útvarů složených ze zrádců jugoslávského lidu probíhal téměř na celém okupovaném území.
Avšak hlavní úder zasadili hitlerovci v Bosanské Krajině v prostoru města Drvaru, kde byl hlavní štáb NOAJ. Německé velení zde shodilo 25. května 1944 letecký výsadek v síle 700 mužů. V Drvaru se postavili nepříteli na odpor posluchači důstojnické školy a prapor ochrany hlavního štábu. Útvary 1. proletářského sboru, které operovaly v tomto prostoru, rozdrcení výsadku dokončily. Dne 26. května ráno se přiblížila německá tanková a mechanizovaná vojska. Po deset dní pronásledovali hitlerovci hlavní štáb osvobozenecké armády a úplně zpřetrhali jeho spojení s vojsky. Bylo nutno přemístit štáb jinam. V noci na 4. června 1944 podnikl letoun sovětské vojenské mise, pilotovaný A. S. Šornikovem dva lety do Kupreško Polje (75-80km západně od Sarajeva) a dopravil do Bari v Itálii maršála Josipa Broze Tita, členy byra ÚV Komunistické strany Jugoslávie (KSJ) a hlavní kádr pracovníků hlavního štábu (historickým podkladem pro informace zde bylo: Sovetskije Vooružennyje Cily v borbe za osvobožděnije narodov Jugoslaviji, Moskva 1960, str. 203, pro Velkou vlasteneckou válku, svazek 4. Kapitola XIV. str. 366, 367.)."
Celé vedení NOAJ i s maršálem Titem se pak uchýlilo na ostrov Vis u pobřeží Dalmácie. A tak vlastně v německé Operaci Tah jezdcem zkrachoval jeden z hlavních cílů, ne-li hlavní cíl, zničit velení NOAJ i s Titem.
Němci, Ustašovci a Četnici pak dál útočili po celé zbývající jaro a v létě 1944 i v dalších oblastech země. Jenomže svazky NOAJ a partyzánské oddíly vždy jen někde nechaly zadržovací oddíly a unikaly z úderů nepřítele jinam. Vždy někde zaútočily a zase zmizely. Nečekané údery způsobovaly útočícím německým oddílům a Ustašovcům velké ztráty na lidech i technice.
"Podle zprávy hlavního štábu NOAJ ztratili okupanti během své Operace Tah jezdcem, během sedmého útoku přes 43 000 vojáků a důstojníků ( kteří padli, byli zraněni, nebo zajati - má poznámka). Avšak ani v tomto útoku, stejně jako v šesti předešlých, nedosáhli hitlerovci a jejich přisluhovači stanoveného cíle.
Národně osvobozenecká armáda a partyzánské oddíly se v letních bojích roku 1944 ještě více zocelily a značně vzrostly. Národní vojska, která měla v září 1944 podle jugoslávských údajů na 400 000 lidí, se skládala z 15 armádních sborů (50 divizí), 2 operačních skupin (každá měla 2 pěší brigády), 16 samostatných pěších brigád a 130 partyzánských oddílů (historickým podkladem pro uvedené informace je zde: Historický atlas osvobozenecké války národů Jugoslávie z let 1941-1945, Bělehrad 1957, mapa čís. 31.)."
Při bližším zkoumání podkladů se ukazovalo, že početní stavy divizí NOAJ byly samozřejmě různé a pohybovaly se od 2000 až do 12 000 mužů a žen.
"Divize a partyzánské oddíly byly vyzbrojeny hlavně puškami, samopaly a lehkými kulomety. Dělostřelecké výzbroje měly nedostatek. Téměř všechny brigády měly pouze tři-čtyři a jen některé až deset minometů ráže 82 mm. Některé divize měly jednu nebo dvě baterie či jeden oddíl horských nebo protitankových děl. Sbory měly dělostřelecké oddíly nebo smíšené brigády. V celku měla NOAJ velký nedostatek zbraní, zejména těžkých. Politická správa 3. Ukrajinského frontu maršála Tolbuchina v září 1944 hlásila: ´Partyzánská vojska netrpělivě čekají na příchod Rudé armády, poněvadž doufají, že od ní dostanou zbraně (historickým podkladem pro informace je zde: AMO SSSR, f. 243, inv. 32 283, sp. 12, l. 391.)"

Celá národní válka v Jugoslávii od roku 1941 je spjata s přechodem od království po vznik lidově demokratického státu. V roce 1944, o kterém je nyní řeč, se v Jugoslávii po celém území již definitivně vytvořily a upevnily revoluční orgány moci, ale svého, jugoslávského typu, které byly jiné než v SSSR, i když stejně autoritativní, ale dbající na spolupráci i s jinými státy a i západními Spojenci : "Antifašistická rada národního osvobození Jugoslávie (Antifašističko vijece narodnog oslobodjenja Jugoslavije - AVNOJ) a Národní výbor osvobození Jugoslávie (Nacionalen komitet oslobodjenja Jugoslavije - NKOJ), který měl práva prozatímní vlády. V Bosně a Hercegovině, Srbsku, Slovinsku, Chorvatsku, v Černé Hoře, v Sandžku, Vojvodině a od roku 1944 i v Makedonii působily krajské rady a jejich výkonné orgány. Ve městech a na vesnicích pracovaly národně osvobozenecké výbory. Jak rozvinutá byla síť orgánů lidové moci, je možno si ukázat na příkladu Chorvatska. V květnu 1944 zde působilo 5 oblastních, 19 okružních, 112 krajských, 534 občinových, 3 029 vesnických, 22 městských a 4 místní Národně osvobozenecké výbory. Zápolí NOAJ - osvobozené území Jugoslávie - bylo v září rozděleno na 15 sborových oblastí, které se zase skládaly z vojenských okruhů (historickým podkladem pro uvedené informace je zde: Historický atlas osvobozenecké války národů Jugoslávie z let 1941-1945, Bělehrad 1957, mapa čís. 31., pro Velkou vlasteneckou válku, svazek 4. Kapitola XIV. str. 367 )."
Postupně od roku 1941 až do roku 1944, kdy všechny orgány vznikaly, byla plně potvrzena jejich funkčnost. Všechny orgány národní moci v roce 1944 vše podřizovaly NOAJ, pro kterou se snažily vytvořit ty nejlepší podmínky pro její boj proti Němcům a jejich místním jugoslávským přisluhovačům.
O politické přeměně Jugoslávského království v demokratický federativní stát Jugoslávie hovoří východní historiografie tímto způsobem, cituji:
"V roce 1943 došlo v životě národů Jugoslávie k historické události. V bosenském městě Jajce se konalo druhé zasedání Antifašistické rady, na kterém byla Jugoslávie vyhlášena demokratickým federativním státem a Antifašistická rada národního osvobození Jugoslávie nejvyšším zákonodárným a výkonným orgánem v zemi. Zasedání prohlásilo emigrantskou vládu za nezákonnou a zakázalo králi Petaru II. vrátit se před koncem války do země.
Usnesení tohoto zasedání do značné míry předurčilo budoucí politické zřízení v Jugoslávii (historickým podkladem pro informace zde byla: Velká vlastenecká válka, svazek 4. Kapitola XIV. str. 367, 368 )."
No a bylo jasné, že byl vyhlášen vlastně nový stát, a to v době válečné, a ten potřeboval urychleně, aby jej někdo podpořil, uznal jeho vznik! No a samozřejmě to byla sovětská vláda, která jej podpořila, cituji: "Prohlásila, že kladně hodnotí usnesení druhého zasedání Antifašistické rady národního osvobození (AVNOJ), poněvadž mohou přispět k dalšímu boji jugoslávského lidu a svědčí o významných úspěších nových vedoucích činitelů Jugoslávie v jejich úsilí sjednotit všechny národní síly v zemi. Sovětská vláda vyjádřila zároveň svůj odmítavý postoj k činnosti

Obrázek

generála Draga (též Draža) Mihajloviče, viz foto (historickým podkladem pro uvedené informace je zde: Vněšňaja politika Covetskogo Sojuza v period Otěčestvennoj vojny. Dokumenty i matěrialy, T. I, 22 ijunja 1941 g. - 31 děkabrja 1943 g., Moskva 1946, str. 435-436)."
Generál Mihajlovič, jak již bylo na jiném místě řečeno, byl ještě do roku 1944 uznáván a podporován anglo-americkými spojenci, ale když se ukázalo, že se boji s Němci vyhýbá, a že nebojuje proti italským vojskům, přestaly jej oba spojenecké státy postupně podporovat.
Nyní tedy dál co Sověti ještě v roce 1943, cituji:
"Koncem roku 1943 se sovětská vláda rozhodla vyslat do Jugoslávie vojenskou misi v čele s generálporučíkem N. V. Kornějevem, aby pomohla jugoslávskému lidu v boji proti fašistickým okupantům. V době, kdy bylo učiněno toto rozhodnutí, byla vojska Rudé armády vzdálena od hlavního štábu NOAJ 1 200 - 1 300 km. Sovětská vojenská mise odlétla z Moskvy 17. ledna 1944 a s velkými potížemi se dostala na místo až 23. února 1944. Na rozdíl od americké a britské mise, které byly při hlavním štábu NOAJ, byla sovětská vojenská mise akreditována při Národním výboru osvobození Jugoslávie (NKOJ). Tím byl zdůrazněn nejen její vojenský, ale i politický charakter..
Kromě politické podpory poskytoval Sovětský svaz jugoslávským vlastencům i materiální pomoc. Maršál Tito vyložil generálu Kornějevovi, jak svízelná je situace jugoslávských partyzánů pokud jde o zásobování. Řekl tehdy: ´Teď dáváme vojákům jíst dvakrát denně, ale za dva tři týdny, jestliže nedostaneme pomoc, budem nuceni vydávat jídlo jen jednou denně (pro informace byl historickým podkladem: Sovětskije Vooruženije Sily v borbe za osvobožděnije narodov Jugoslaviji, str. 47.)."
Že situace NOAJ nebyla v prvním čtvrtletí, ale i v druhém a třetím čtvrtletí roku 1944 vůbec jednoduchá, tak o tom svědčí i další informace, kde si cituji:
"Podle usnesení vlády (SSSR) z 8. května 1944 byla ve Vinické oblasti, v městečku Kalinovka, zřízena zvláštní základna, z níž letouny 5. divize dálkového letectva dopravovaly náklady pro jugoslávskou armádu. Poněvadž však dopravní letadla nemohla uletět za jednu noc vzdálenost z Kalinovky do Drvaru a zpět, rozhodla se sovětská vláda zřídit leteckou základnu také v Bari /na osvobozeném území Itálie/ ( historickým podkladem pro informace je zde: IML, dokumenty a materiály oddělení dějin Velké vlastenecké války, inv. čís. 14 579, l. 134. Zde si pak východní historici stěžují, že průtahy anglických úřadů způsobily, že základna v Itálii mohla být zřízena až v polovině června 1944 /AZP SSSR, f. 06, p. 4, sp. 23, l 4-5; f.07, inv. 9. p. 58, sp. 25, l. 67-68; inv. 9a, p.62, sp.4, l. 22-24).
Od května do září 1944 přepravily sovětské letouny z těchto dvou letišť do Jugoslávie 920 tun různého nákladu: zbraní, střeliva, oděvů, obuvi, spojovacích prostředků, léků. V srpnu-září bylo NOAJ dopraveno přes základnu v Bari 80 sovětských lékařů a zdravotních sester a 80 jugoslávských radistů vyškolených v SSSR (historickým podkladem pro uvedené informace je zde: IML, dokumenty a materiály oddělení dějin Velké vlastenecké války, inv. čís. 14 579, l. 135-136.)."
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: Jugoslávie 1944, 45. Č 1.

Příspěvek od michan »

Jugoslávie 1944, 45. Č 3.

Pomoc od SSSR pro Jugoslávii ještě více vzrostla v době, kdy se RA přiblížila na začátku podzimu 1944 ke státním hranicím. Sověti vytvořili leteckou a zásobovací základnu v rumunském městě Craiově, což bylo v těsné blízkosti prostorů, oblastí, kde již byly jednotky NOAJ.
Již bylo řečeno, že britská a americká strana podporovala ještě v roce 1943, nejen jednotky NOAJ, ale i Mihajlovičovy četniky, ale po zjištění jak se vyhýbají bojům s Němci a už vůbec nebojují s vojsky Musolliniho fašistické Itálie, začala se pomoc četnikům postupně v čase vytrácet až zmizela zcela. V roce 1944 již anglická vláda zcela odvolala svou misi u Mihajloviče a americká vláda tak učinila až později. Vláda premiéra Churchila ještě však stále podnikala kroky, kterými se pokoušela spojit NOAJ se stoupenci exilové jugoslávské královské vlády (historickým podkladem pro informace je zde: W. S. Churchill, The Second World War, vol. VI, London 1945, p. 68.).
"Právě proto byla na žádost Angličanů odstraněna jugoslávská emigrantská vláda Božidara Puriče. Vytvořením nové vlády byl pověřen Ivan Šubašič, který uznal hrdinský boj Národně osvobozenecké armády a oficiálně navrhl sjednotit všechny protifašistické síly v Jugoslávii. Vojenské mise západních spojenců se ujaly role zprostředkovatelů mezi vedením NOAJ a emigrantskou vládou.
Ve dnech 14. - 17. června 1944 probíhala na ostrově Vis jednání mezi Titem a Šubašičem, který tam přijel v doprovodu anglického velvyslance Ralpha Stevensona. Západní mocnosti doufaly, že dosáhnou takové dohody, která by v budoucnosti umožnila likvidovat Národní výbor osvobození Jugoslávie /říká historický pramen Velká vlastenecká válka, svazek 4, Kapitola XIV., str. 369/. "
Nakonec došlo k dohodě o vytvoření emigrantské vlády složené z osob, které se za války nezkompromitovaly. Úkolem této vlády mělo být, že měla organizovat pomoc NOAJ. Šubašovičova vláda se zavázala, že vydá deklaraci, jíž uzná Národní výbor osvobození Jugoslávie a všechny demokratické vymoženosti dosažené pod jeho vedením, a že odsoudí zrádce a kolaboranty (Informace jsou z: V. Kongres Komunističke Partije Jugoslavie, Zagreb 1948, str. 138-139 pro Velká vlastenecká válka, svazek 4, Kapitola XIV., str. 369. ).
Na druhé straně NKOJ zase souhlasil, že uveřejní prohlášení o spolupráci s Šubaševičovou vládou a zdůrazní v něm, že do konce války nevystoupí s otázkou definitivního státního zřízení v zemi. Přestože představitelé NKOJ vědomě učinili Šubaševičovi jisté ústupky, znamenala dohoda mezi Titem a Šubaševičem velký mezinárodně politický úspěch národně osvobozeneckého hnutí." Byly uznány všechny revoluční a faktické změny v Jugoslávii. Tato dohoda znamenala, že v budoucnosti byla vzata za základ při reorganizaci vlády skutečná existující moc v zemi - NKOJ - Národní výbor osvobození Jugoslávie.
K tomu pak východní historiografie dává své chápání faktů, které byly stvrzeny, cituji:

"Národní výbor (NKOJ) dosáhl tohoto velkého vítězství do značné míry díky podpoře Sovětského svazu. Sovětská vláda informovala 15. června 1944 Šubašiče, že by uvítala sjednocení všech sil, které v Jugoslávii bojují proti fašistickému Německu a zrádcům lidu - Ante Paveličovi, Milanu Nedičovi, Drago Mihajlovičovi a Lavu Rupnikovi. Sovětská vláda prohlásila, že je ochotna ´podpořit jugoslávskou vládu, která by byla vytvořena s uvedeným cílem po do dohodě s maršálem Titem, jenž už dosáhl značných úspěchů při sjednocování národů Jugoslávie a který má skutečně reálné síly v zemi (historickým podkladem pro informace zde je: Velká vlastenecká válka, svazek 4, Kapitola XIV., str. 369, 370.)"
A v tomto duchu pak samozřejmě maršál Tito v dopise "Lidovému komisariátu zahraničních věcí SSSR ze dne 5. července 1944 poděkoval sovětské vládě "za diplomatickou podporu a materiální pomoc" a vyjádřil přesvědčení, že tato pomoc bude poskytována i v budoucnosti, poněvadž "je jí v těchto rozhodujících dnech třeba více než kdykoli předtím".
A východní historiografie pak dál konstatuje další fakta:
"Dne 7. července 1944 vytvořil Šubašič v Londýně novou vládu. Dvě ministerská křesla v ní obsadili stoupenci NKOJ. Druhého dne uveřejnila tato vláda deklaraci, v níž prohlásila, že uznává ´Prozatimní správu Antifašistické rady národního osvobození Jugoslávie a NKOJ - Národního výboru osvobození Jugoslávie."
Britové pak ještě chtěli, že by provedli vzdušný výsadek na pomoc partyzánů, ale po dohodě s Titem, také vzhledem k vývoji na západní a jižní frontě v Evropě se tak nestalo. "Anglická vojska se objevila v prostoru Terstu až začátkem května 1945..."
I když NOAJ pod velením Tita bojovala statečně a její úspěchy byly významné, "nepodařilo se jugoslávským vlastencům očistit od nepřítele celou zemi. Síly válčících stran byly příliš nerovné, zejména pokud šlo o materiální a technické vybavení. Všechna důležitá města, hlavní železnice a silnice byly ještě v rukou okupantů. Teprve když sovětská vojska dosáhla jugoslávských hranic, vznikla možnost úplně osvobodit zemi od německých fašistických vetřelců.
V prvních zářijových dnech požádal Tito vedoucího sovětské vojenské mise v Jugoslávii, aby odevzdal Státnímu výboru obrany SSSR žádost, aby Rudá armáda vstoupila do Jugoslávie, neboť NOAJ nemá těžké zbraně a tanky a nemůže rozdrtit německá vojska, která jsou na jejím území, anebo zabránit jejich odchodu z Řecka na sever Když o tom podával generálporučík Kornějev zprávu prohlásil: ´Maršál se domnívá, že společné akce Rudé armády a NOAJ budou mít jednak velký vojenský efekt, a zároveň značně upevní národně osvobozenecké hnutí (historickým podkladem pro informace je zde: IML, dokumenty a materiály oddělení dějin Velké vlastenecké války, inv. čís. 14 579, l. 128.)."
Na žádost Tita a jugoslávských štábů, byla do NOAJ, do některých útvarů, "poslána velká skupina sovětských důstojníků jako instruktorů. O něco později byly v Craiově na poradě zástupců velitelství 3. Ukrajinského frontu dohodnuty s Titem všechny otázky týkající se účasti bulharských vojsk na osvobození východní Jugoslávie.
Dne 20. září dal hlavní stan veliteli 3. Ukrajinského frontu maršálu Sovětského svazu F. I Tolbuchinovi (člen vojenské rady frontu generálplukovník A. S. Želtov, náčelník štábu generálplukovník S. S. Birjuzov) směrnici, podle níž se měla 57. A vysunout do prostoru západně od Vidina a připravit se k operacím ve východní Jugoslávii (historickým podkladem pro informace je zde: IML, dokumenty a materiály oddělení dějin Velké vlastenecké války, inv. čís. 9 493, l. 170.)"
Zadaným úkolem sovětské 57. A, "bylo rozdrtit německou Skupinu armád Serbien´ a osvobodit značnou část Jugoslávie s hlavním městem Bělehradem. Dne 28. září dosáhly přední svazky 57. A, které velel generálporučík N. A. Gafen, bulharsko-jugoslávských hranic v prostoru Vidina východně od Negotina, překročily je a učinily opatření, aby se spojily se 75. samostatným střeleckým sborem 2. Ukrajinského frontu, který už byl na území Jugoslávie, na čáře Orsova-Brza Palanka ( tomto spojení a o přesunu 57. A bylo již hovořeno při bojích a obsazování Bulharska a Rumunska).
Dne 29. září 1944 podřídila STAVKA sovětský 75. střelecký sbor veliteli 3. Ukrajinského frontu.
Pro útočnou operaci ve východní Jugoslávii (do dějin Velké vlastenecké války vešla pod názvem ´Bělehradská operace´) byla z 3. Ukrajinského frontu vyčleněna 57. A - 75., 68. a 64. střelecký sbor (9 divizí, 1 motostřelecká brigáda, 1 opevněný prostor), 1 divize podřízená přímo velitelství frontu, 4. gardový mechanizovaný sbor (sbor měl dorazit k linii fronty 57. A nejdříve 10.-11. října 1944), 17. Letecká armáda a Dunajská válečná flotila. Vojska měla 2 200 děl a minometů, 149 raketometů, 358 tanků a SHD a 1 292 letadel. Dunajská válečná flotila měla asi 80 lodí, převážně obrněných člunů.
Kromě těchto sil se měl ´Bělehradské operace´zúčastnit 10. gardový střelecký sbor 46. A z 2. Ukrajinského frontu, který útočil na jugoslávském území severně od Dunaje. Dva další střelecké sbory této armády byly rovněž v Jugoslávii, avšak jejich bojová činnost organicky souvisela s ´Debrecínskou operací´ vojsk 2. Ukrajinského frontu.
V plánu ´Bělehradské operace´na nišském směru se počítalo s operacemi 3 bulharských armád (celkem 13 divizí a brigád). Osm divizí bylo na začátku operace v bulharské 2. A, která byla rozmístěna v prostoru západně a jihozápadně od Pirotu. Ostatních pět divizí a brigád patřilo bulharské 1. a 4. A a byly rozvinuty na široké frontě podél bulharsko-jugoslávských hranic.
Předpokládalo se, že se operace zúčastní 17 divizí NOAJ, organizovaných ve 4 armádních sborech, přičemž dva z nich (9 divizí) by zahájily bojové akce ve druhé etapě operace. V západním Srbsku, v prostoru Rogačica-Užice působily dvě divize 1. sboru. Tři divize tohoto sboru byly mezi městy Kralievo, Kuršumlija, Mitrovica, tj. ve středním Srbsku. V září a v prvních dnech října dorazil ze západní Jugoslávie do prostoru Valjevo-Obrenovac-Šalbac 12. sbor, který měl čtyři divize. Ve východním Srbsku, v prostoru Požarevac-Negotin-Knjaževac, byl rozmístěn 14. sbor, složený ze tří divizí, a v jihovýchodním Srbsku, v prostoru Niš-Kuršumlija-Vranje, 13. sbor, složený z pěti divizí. (historickým podkladem pro informace je zde: Úvod k historickému atlasu osvobozenecké války národů Jugoslávie 1941-1945, Završne operacije za oslobodenje Jugoslavije 1944-1945, str. 94-104.). Ostatní síly NOAJ v té době působily v Chorvatsku, Slovinsku, Bosně, Hercegovině, Černé Hoře a Makedonii (historickým podkladem pro informace zde je: Velká vlastenecká válka, svazek 4, Kapitola XIV., str. 371, 372.)".


Použité podklady:

Donald Sommerville - Druhá světová válka den za dnem.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Lucas Cooper - Hitlerovy elitní jednotky.
G. K: Žukov – Vzpomínky a úvahy 1, 2.
Paul Adair – Hitlerova největší porážka.
Historie německé armády – Philippe Mason.
Nicholas Bethell a redakční skupina Time-Life Books – ÚTOK NA SSSR.
John Keegan – Druhá světová válka.
Janusz Piekalkiewicz – Tanková válka 1939 -1945.
Janusz Piekalkiewicz – Letecká válka 1939 – 1945.
Janusz Piekalkiewicz – Námořní válka 1939 -1945.
Len Deighton – Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války.
Hitlerova armáda – Sborník článků odborných redaktorů časopisu Command.
Válka jako Peklo – Eduard Rauss, Hans von Greiffenberg, Dr. Waldemar Erfurth, Peter G. Tsouras – editor.
Prof. Alexandra Viatteau, Historian Paris II University, Prof. Norman DAVIES, Historian Oxfrod University a Dr. Dariusz GAWIN, Historian Museum of the Warsaw Uprising.
Mathias Färber – Druhá světová válka v obrazech.
David Brownstone a Irene Franck – Historie válek.
Paul Carell – Spálená země.
Paul Carell – Operace Barbarossa.
Horst Scheibert – Německé obrněné jednotky.
Černí andělé – Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945 Svazek 4. - Redakce čtvrtého svazku - M. M. Minasjan(vedoucí redakce a autorského kolektivu)
P. P. Bogdanov, M. S. Dolgij, N. V. Krestnikovova ( literární redaktorka), J. A. Prokofjev, P. I. Šuktomov, M. A. Švarev, G. M. Tavrovská, M I. Traktujev a celý autorský kolektiv, který začíná - M. L. Altgovzen a pokračuje dalšími 27mi jmény....
Memoáry – maršál Vasilevskij
Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak – Ocelová lavina.
Christhoper Andrew, Vasilij Mitrochin – Neznámé špionážní operace KGB.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
V.V.Bešanov: „Kadry rešajut vse – surovaja pravda o vojne“ (Kádry rozhodují o všem – syrová pravda o válce), vyd. AST, Moskva 2006
L.M.Mlečin: „Josif Stalin, jevo maršaly i generaly“ (Josif Stalin, jeho maršálové a generálové), vyd. Centrpoligraf, Moskva 2005
L.M.Mlečin: „Russkaja armija meždu Trockim i Stalinym“ (Ruská armáda mezi Trockym a Stalinem), vyd. Centrpoligraf, Moskva 2002
B.N.Petrov: „Ot revoljucionnoj česotky k vojennoj katastrofe“ (Od revolučního svrabu k vojenské katastrofě), Vojenno-istoričeskyj archiv 3/2001 (Vojensko-historický archív 3/2001), Moskva 2001
M.V.Zacharov: „Generaľnyj štab v predvojennyje gody“ (Generální štáb v předválečných letech), Vyd. AST, Moskva 2005
N.Zenkovič: „Vyššij generalitet v gody potrjasenij“ (Vyšší generalita v letech otřesů), vyd. Olma-Press, Moskva 2005
„Statistika armejskovo terora“ (Statistika armádního teroru), Vojenno-istoričeskyj archiv 2/1997 (Vojensko-historický archív 2/1997), Moskva 1997
„Tragedija RKKA“ (Tragédie Dělnicko-rolnické Rudé armády), Vojenno-istoričeskyj archiv 1/1997 (Vojensko-historický archív 1/1997), Moskva 1997
Ch.Andrew,O.Gordějevskij: KGB – Důvěrná zpráva, Vyd. East Art Agenci 1994
Ch.Andrew,V.Mitrochin: Štít a Meč Vyd. Akademia 2001 a 2008
Oleg Kalugin: Proščaj, Lubljanka (Promiň, Lubljanko ) ,vydal Olymp 1995
Interviu s generálem KGB Olegem Kaluginem: Časopis Čajka 2002
M.Pečenka,J.Bašta a kolektiv: Encyklopedie špionáže,Vyd. Libri 1993
Slovenská armáda 1939-1945 - Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Apokalypsa v Karpatech - Karel Richter.
Klapálek K., Ozvěny bojů, 2. vyd., Praha 1987.
Přikryl Vladimír., Pokračujte v horách. Praha 1947.
Sacher V., Na počátku stála smrt, Praha 1968.
Sacher V., Nebeská brigáda (rukopis).
Sacher V., Pod rozstříleným praporem, Praha 1991.
Steiner Arnošt, Drebota Jindřich: Za cenu života, Praha 1981.
Pivoluska J., Parabrigáda., Bratislava 1970.
Drtina P., Československo můj osud, díl I., II., III., IV., vydal Melantrich, Praha 1992.
Mé poznámky a mapy.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:


http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=7&t=376&start=60
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Od Bagrationu do Berlína“