Maďarsko 1944, 45. Č 22.

Všechny bojové akce od Bagrationu po dobytí Berlína

Moderátoři: michan, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Maďarsko 1944, 45. Č 22.

Příspěvek od michan »

Maďarsko 1944, 45. Č 22.
Mapa útočných a obranných manévrů za bojů v severozápadním a jihozápadním Maďarsku v

Obrázek

období od 26. prosince 1944 do 13. února 1945. Včetně bojů, které vedly k dobytí Budapešti. Jsou vidět redislokace útočících a bránících se stran německo-maďarských jednotek, stejně jako sovětských. Boje pokračovaly ještě do sovětské konečné ofenzívy na vídeňském směru v březnu a dubnu 1945.
"Operace Konrad III." a pád Pešti.
Východní historiografie na str. 353, pak dále konstatuje, že ani první (Operace Konrad I., spuštěná 1. a 2. ledna 1945), ani druhá (Operace Konrad II. spuštěná mezi 7. až 11. lednem 1945.) německá ofenzíva na odlehčení obklíčené Budapešti nepřinesly požadovaný efekt. Přesto německé velení připravovalo další ofenzívu, jejímž cílem bylo vyprostit obklíčené budapešťské uskupení, jehož situace se zvláště okolo prvé dekády ledna 1945 stále více zhoršovala.
Západní historiografie pak říká, že když se německé tanky valily na jih (jako příprava na Operaci Konrad III., tedy okolo a po 12. lednu), začala se smyčka v Budapešti stále více utahovat. Ulice, zvláště v Pešti, byly, po všem leteckém a dělostřeleckém bombardování a ostřelování neprůchodné. Vojáci obou armád, maďarské i německé, začali trpět nedostatkem munice a ztráty na lidech neustále rostly. "Dne 12. ledna 1945 prolomili Sověti hlavní obrannou linii vedoucí předměstím Pešti. Sovětské jednotky se nahrnuly do trhlin a vypukl boj zblízka. Za použití všeho možného od pistolí a ručních granátů po bajonety a plamenomety bojovali sovětští, němečtí a maďarští vojáci o každý dům a každou místnost."
Přišel den 17. ledna 1945 a německý velitel Budapešti generál Pfeffer-Wildenbruch si se štábem musel přiznat, že Pešť, jednu z částí Budapešti již nelze udržet. Nařídil proto její vyklizení a během noci překročily zbytky pešťské posádky Dunaj, a přešly do "pochybného bezpečí Budína".
Do 7,00 dne 18. ledna 1945 byla evakuace Pešti ukončena a zbylé mosty přes Dunaj vyletěly do vzduchu.
Dne 18. ledna 1945 v 5,00 hodin ráno, tedy jen dvě hodiny před zničením mostů , signalizovala krátká dělostřelecká palba začátek nové německé ofenzívy. Německo-maďarské ofenzívy, kterou spouštěl německý 4. ts. SS, který zaútočil na sovětskou linii mezi Szekesfehervarem a Blatenským jezerem ( tedy jižně). Také severněji, v oblasti Bicske, zahájil útok 1. jezdecký sbor, který sem byl převelen nedlouho předtím.
Poslechněme, jak třetí útok - Operace Konrad III. - líčí východní historiografie. Zazní zde ono - nepříteli se podařilo nepozorovaně připravit útok a zmást sovětské velení 4. GA a další diplomatické i méně diplomatické - zmatek v řadách důstojníků a vojáků (historickým podkladem pro informace mnou sestavených textů o bojích v Maďarsku a v Budapešti, je zde: Hitlerova armáda - Sborník článků odborných redaktorů časopisu Command /Nakladatelství Bonus A Brno 1997 - s použitím Budapešť 45, Pat McTaggart - též s použitím příspěvků Petera B. Zwacka, str. 341, 342 a 343., /, dále pak Velká vlastenecká válka, svazek 4, kapitola XIII., str. 353 a další historická literatura v Použité podklady a také mé poznámky.)."

"Cílem posledního třetího nepřátelského úderu (Operace Konrad III. - má poznámka) bylo prolomit obranu sovětských vojsk mezi jezerem Velencei-tó (Velencské jezero - má poznámka) a Blatenským jezerem, proniknout k Dunaji na sever od Dunaföldváru, a tím rozetnout vojska 3. Ukrajinského frontu na dvě části. Hned nato chtěl nepřítel, který se kryl z jihu, rozvinout útok hlavními silami mezi jezerem Valencei-tó a Dunajem na Budapešť, vyprostit obklíčené uskupení a společně s ním úderem do týlu zničit 46. A a 4. GA 3. Ukrajinského frontu ( pro informace zde je historickým podkladem: AMO SSSR f. 243, inv 266 912, sp. 1, l. 177)" Pomocný úder směřoval na Bicske. "Později se měly hlavní síly stočit na Východ a částí sil Skupiny armád "F", útočící od jižního břehu Drávy podél Dunaje na sever, porazit 57. A 3. Ukrajinského frontu, zahnat zbytky vojsk tohoto frontu za Dunaj a vytvořit předmostí na jeho východním břehu ( pro informace zde je historickým podkladem: AMO SSSR f. 243, inv. 266 912, sp. 1, l. 53.)."

Je nutno napsat, že pak redakce zpracovávající dějiny Velké vlastenecké války i v 50. a 60. letech 20. století prostě přiznala chybu těch, kteří se jí dopustili. A to i přesto, že jich bylo víc - myslím těch co chybu způsobili. Podívejme se jak, cituji:

"Nepříteli se podařilo nepozorovaně připravit útok a zmást velení sovětské 4. GA a 3. Ukrajinského frontu. 4. tankový sbor SS byl stažen z fronty severně od Bicske, odvelen do Komárna, tam byl naložen na vlak (vojákům bylo oznámeno, že odjíždějí na střední úsek sovětsko-německé fronty) a přesunut přes Ráb do prostoru Vezsprému. Tyto akce velitelství armády neprohlédlo. Domnívalo se, že nepřítel přemisťuje tankové jednotky na západ a rozhodlo ´aktivní činností průzkumníků a jednotek pronásledujících nepřítele (až sem je historickým zdrojem pro informace v uvozovce: IML, dokumenty a materiály oddělení dějin Velké vlastenecké války, inv. čís. 11 635, str. 429.) nedovolit, aby se nepřítel odpoutal od sovětských vojsk. Takové hodnocení nepřátelských plánů důstojníky jen dezorientovalo (zde je pak pro zbytek slov a věty jako informace, historickým podkladem: Velká vlastenecká válka, svazek 4, kapitola XIII. str 354.) ."
A poté již následuje, také skutečná pravda o chaosu a zmatku u sovětských jednotek - v prvých dnech třetího německého úderu - Operace Konrad III., který stejně ve svých důsledcích za několik týdnů skončil fiaskem,
cituji:
"Úder (Třetí německý úder - Operace Konrad III. - má poznámka) měl být zasazen 18. ledna 1945 na úseku 135. střeleckého sboru, v jehož sestavě byly jen střelecké divize a vojska opevněného prostoru, přičemž dva pluky divize byly rozmístěny severně od úseku, ve kterém nepřítel plánoval průlom. Nepřátelské úderné uskupení mělo 560 tanků a SHD. Je přirozené, že při takovém poměru sil a nesprávném hodnocení nepřítelových záměrů se 135. střelecký sbor dostal do těžké situace.
Hned první den útoku prolomily nepřátelské tankové jednotky sovětskou obranu a postoupily do hloubky 16-30 km. 18. tankový a 133. střelecký sbor, které sem byly poslány, nejenže nemohly nepřítele zastavit, ale byly sami odříznuty. Dne 19. ledna 1945 překročili hitlerovci Sárvizský průplav, rozvíjeli útok východním směrem a příštího dne ráno pronikli v prostoru Dunapentele k Dunaji a rozdělili vojska 3. Ukrajinského frontu na západním břehu Dunaje na dvě části (18. tankový a 133. střelecký sbor se v noci na 22. ledna 1945 úderem v jihovýchodním směru probily z obklíčení do pásma 26. A.). Vojska 3. Ukrajinského frontu se ocitla v nebezpečné situaci.
Na základě směrnice hlavního stanu z 22. ledna 1945 byla provedena řada rychlých zásahů k nápravě situace. 2. Ukrajinský front dostal rozkaz zorganizovat na komárenském směru pevnou obranu, jihozápadně od Budapešti soustředit 23. tankový sbor a nejméně a nejméně jeden střelecký sbor, které by nejpozději 25. - 26. ledna 1945 zasadily protiúder mezi jezerem Velencei-tó (Velencské jezero) a Dunajem ve směru na Sárosd. 17. a 5. Letecká armáda dostaly za úkol podporovat 4. GA. Velitel 3. Ukrajinského frontu měl doplnit 18. tankový sbor tanky a SHD a uvést do pořádku 133. střelecký sbor. Tyto jednotky měly nejpozději ve dnech 25. - 26. ledna zasadit úder mezi Sárvizským průplavem a Dunajem směrem na Sárosd vstříc vojskům 2. Ukrajinského frontu. Současně se ukládalo zorganizovat obranu na východním břehu Dunaje na úseku Adony-Dunaföldvár a na úseku Sárvizský průplav-Blatenské jezero a nepustit nepřítele na východní břeh řeky a na jih (historickým podkladem pro informace je zde: IML, dokumenty a materiály oddělení dějin Velké vlastenecké války, inv. čís. 9 496, l. 19-20.)."
Směrnicí, kterou vydala STAVKA dne 22. ledna 1945, jejím naplňováním, se skutečně situace sovětských vojsk zlepšila. Doslova pak: "V prostoru na východ a severovýchod od jezera Velencei-tó, kde se bránil 1. gardový mechanizovaný a 5. gardový jezdecký sbor, se rozpoutaly boje. V těchto bojích se zvláště vyznamenal 37. gardový pluk 11. gardové jezdecké divize, který způsobil nepříteli velké ztráty. Pluku velel major M. F. Nědilevič. Vojáci tohoto pluku projevili neobyčejné hrdinství. 220 vojáků a důstojníků obdrželo vládní vyznamenání (historickým podkladem pro informace je zde: AMO SSSR, f. 243, inv. 265 386, sp. 5, l. 106-110.). Úporně se bojovalo nejen na zemi, ale i ve vzduchu. Dne 22. ledna svedli sovětští letci nad bojištěm 33 leteckých soubojů, ve kterých zničili 36 nepřátelských letadel. Dvě sovětské letecké armády provedly za jediný den 1 034. vzletů."
A nyní si ze západní historiografie přečtěme stejné události od 18. ledna 1945 od 5,00 ráno toho dne.
"Toho dne (18. ledna 1945) bojovala sovětská 62. gardová střelecká divize bránící křižovatku u Bicske před útokem 1. jezdeckého sboru nadmíru statečně. Útok za útokem se tříštil o jejich obranná postavení. Německé plány opět zhatila houževnatost sovětského vojáka."
Jinak tomu však bylo jižně od Szekesfeherváru (tedy jižněji od Bicske), kde způsobil úder čtyř německých tankových divizí (1. td, 3. td, 3. td SS a také 5. td SS) velké trhliny v sestavě sovětského 135. gardového střeleckého a také 7. gardového mechanizovaného sboru. A již 18. ledna 1945 postoupily německé tanky a SHD místy 25 km a místy 30 km. V útoku sestavy tanků a SHD podporovalo 135 letadel Luftwaffe, což bylo v tomto lednovém období, v této době Ardenské bitvy na západě velmi neobvyklé. Přes všechny protitankové překážky zemní i i sovětské "ježky", Němci postoupili v čele s 3. td, která prováděla počáteční obchvatný manévr, který narušil řečenou sovětskou sestavu sborů v obraně.
A pak přišel onen popisovaný sovětský manévr, kdy velitel 2. Ukrajinského frontu natolik důvěřoval 62. gardové střelecké divizi v obraně, která bránila Bicske, že odvelel z tohoto prostoru 18. tankový sbor na jih. Stejný pokyn - na jih - obdržel 5. gardový jezdecký sbor, který tam měl zbudovat novou obrannou linii, mezi Valencským jezerem a městečkem Adony na Dunaji. Další 133. střelecký sbor (sovětská 21.,122. a 184. střelecká divize) - byl vyčleněn ze záloh , které byly situovány na východ od Dunaje. 133. střelecký sbor se měl přeskupit, postoupit západně od Dunapentele, kde měl zformovat obrannou linii.
Jenomže vše bylo moc narychlo! Všechny tyto přicházející sovětské sbory z východního břehu "neměly čas vytvořit soudržnou obranu. Čelní jednotky německé 3. td již 19. ledna dosáhly předměstí Dunapentele, zatímco tankové divize Totenkopf a Viking se střetly s přesouvajícím se sovětským 18. tankovým sborem. Proměnlivost situace na jihu umožnila německým Bojovým tankovým skupinám razit si cestu vpřed a obejít přitom řadu silných sovětských obranných postavení. Do 21. ledna bylo náhle v německých rukách předmostí více jak 20 km západního břehu Dunaje severně od Dunapentele, i když stále zuřily boje se sovětskými opěrnými body na západě... (historickým podkladem pro informace mnou sestavených textů o bojích v Maďarsku a v Budapešti, je zde: Hitlerova armáda - Sborník článků odborných redaktorů časopisu Command /Nakladatelství Bonus A Brno 1997 - s použitím Budapešť 45, Pat McTaggart - též s použitím příspěvků Petera B. Zwacka, str. 342 a 343., /, dále pak Velká vlastenecká válka, svazek 4, kapitola XIII., str. 353, 354 a další historická literatura v Použité podklady a také mé poznámky.)."
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: Maďarsko 1944, 45. Č 22.

Příspěvek od michan »

Maďarsko 1944, 45. Č 23.

Německé tankové klíny, při svých útocích v Operaci Konrad III., obcházely velká sovětská opěrná postavení a postupovaly rychle dopředu. Velká sovětská opěrná postavení byla většinou situována ve vesnicích a okolo velkých křižovatek. Za tankovými klíny postupující německá pěchota na OT a mnohdy na nákladních automobilech pak měla problémy. Narážela na sovětská obranná postavení a tak se v prostoru ofenzívy velice často, v mnoha vesnicích a na křižovatkách, "měnil majitel". Zničehonic se na Němci obsazené křižovatce či vesnici náhle objevila sovětská pěchota, která dobila a obsadila Němci ještě málo připravené místo obrany, nepočetně lidmi do té doby obsazené.
Německý 4. tankový sbor sváděl prudké boje u Dunaje a 1. td v té samé době útočila jižněji na Szekesfehervar. Útokům německé 1. td v oblasti Szekesfehervaru odolávala sovětská 69. gardová divize a to celé 3 dny. Pak jí Němci z města a blízkého okolí vyhnaly.
Po této 3 dny trvající bitvě a ústupu ze Szekesfeherváru, "rozhodl maršál Malinovskij stáhnout celou linii v této oblasti o 5 km zpět." Což ale bylo pro Němce signálem k tomu, že severně od města bojující německá 23. td mohla celou oblast města a okolí převzít pod kontrolu, uvolnila tak německou 1. td, která pokračovala svými útoky na východ.
"Do 22. ledna 1944 byla celá sovětská linie mezi Velencským jezerem (termín Velencské jezero používají překladatelé ze západní historiografie, z východní historiografe překladatelé používají termín jezero Velencei-tö - má poznámka) a městečkem Adony na rozpadnutí." Sovětský 5. gardový jezdecký sbor byl však v té době již posilován 1. gardovým mechanizovaným sborem, ale Němci stále ještě tlačili sovětskou obrannou linii na sever. Ve stejné době pak divize SS "Viking" obsadila dalších 10 km západního břehu Dunaje severně od Adony. Vlevo od této divize obsadily divize SS "Totenkopf" a 1. td, klíčové městečko Kapolnasnjek na Valencském jezeře. Těmito tankovými manévry německých divizí, "byla ohrožena celá sovětská linie západně a jižně od Budapešti."
Malinovského těžké problémy "se však neomezovaly jen na jižní sektor."

Německé Bojové skupiny ze složek německé 6. TA a 3. jezdecké divize byly ve svých bojích úspěšné i východně od Bicske, kde se jim podařilo prorazit sovětskou obranu na styku 4. gardové a 19. střelecké divize. Jednotky postupující na čele severního a jižního německého útoku dělilo, v popisované době, přibližně pouhých 25 kilometrů. Pokud by se jim tehdy podařilo se spojit, "skutečně by odřízly velkou část sovětské 4. GA a 46. A přesně tak jak plánoval Hitler."
Jenomže! Existovaly vlivy, které postupně začaly brzdit německý postup...!
Německá letecká podpora byla stále nesoustavná, pohyb v lednovém měsíci "
ztěžoval hluboký sníh a úzké silnice . Nejvýznamnějšími dvěma faktory, ale bylo nedostatečné krytí křídel německých tankových jednotek pěchotou a mistrovství, se kterým maršál Malinovskij a jeho štáby a velitelé přesouvaly své zálohy z jednoho kritického místa do druhého. (historickým podkladem pro informace mnou sestavených textů o bojích v Maďarsku a v Budapešti, je zde: Hitlerova armáda - Sborník článků odborných redaktorů časopisu Command /Nakladatelství Bonus A Brno 1997 - s použitím Budapešť 45, Pat McTaggart - též s použitím příspěvků Petera B. Zwacka, str. 340,341., /, dále pak Velká vlastenecká válka, svazek 4, kapitola XIII., str. 352, 353 a 354. a další historická literatura v Použité podklady a také mé poznámky.)."
Zde je třeba si znovu připomenout co říká jak západní tak východní historiografie, že již: "20. ledna 1945 odvelel maršál Malinovskij sovětský 30. gardový střelecký sbor z Pešti (z bojů proti obklíčenému městu) a poslal jej na pomoc 133. střeleckému sboru v blízkosti Dunafoldvaru.
Jednotky 68. střeleckého sboru přesunul k městečku Baracska, aby posílil 5. gardový jezdecký sbor. Sovětský velitel také vyčlenil z 57. A 233. střeleckou divizi, 236. střeleckou divizi a 32 gardovou motorizovanou střeleckou brigádu a podřídil je 135. střeleckému sboru jižně od Blatenského jezera."
Ve stejné době Malinovského přesunů celých sborů, divizí a i brigády, aby mohly Sověti lépe odolávat Němcům, pokračovaly německé čelní tankové sbory v útoku.
Již 23. ledna 1945 postoupilo levé křídlo německé 1. td podél severního břehu Velencského jezera. Zbytek tanků 1. td se spojil s divizí SS "Totenkopf" a zaútočil proti pevné sovětské obraně, která byla vybudována jižně od Baracsky. Většina tanků divize SS však hledala další slabá místa v sovětské obranné linii severně od Adony.
Ve dnech 24., a 25. ledna 1945 boje ještě zesílily, když se německý 4. ts SS snažil prolomit baracskou obrannou linii Sovětů. "Kombinovaný nápor 1. td a divize SS ´Totenkopf´ jihovýchodně od tohoto městečka zatlačil jednotky sovětského 5. gardového jezdeckého sboru směrem k Dunaji. Ale zakopaní Sověti způsobili útočníkům těžké ztráty. Bitvy zuřily za hustého sněžení a v teplotách až -5 stupňů Celsia. S podporou německého 509. praporu těžkých tanků vyzbrojeného tanky König Tiger, dosáhli Němci dalších územních zisků. V jedné dvacetiminutové akci zničil 509. prapor těžkých tanků, 15 sovětských tanků a 50 protitankových děl."
V době kdy německé tanky divize S Viking hledaly cesty v sovětské obraně okolo městečka Baracsky, nařídil generál Gille divizi SS Viking, aby nahradila divizi SS "Totenkopf" jižně od městečka. "Nová formace, složená z německé 1. td a divize SS "Totenkopf", smetla pak v útoku sovětskou 233. střeleckou divizi a postoupila k jihozápadnímu břehu kanálu Vali, poslední překážce na cestě k Budapešti.
"Zdálo se tedy, že německý útok na jihu pokračuje úspěšně, zato útočícím jednotkám na severu docházely síly. Úporná obrana sovětské 62. gardové střelecké divize u Bicske, podpořená posilami vyčleněnými z jiných sektorů, donutila německý 1. jezdecký sbor, aby sám přešel do obrany.
Po téměř měsíc trvajících nepřetržitých bojích zbýval z Gillova 4. ts SS sotva stín vojsk, kterým velel na Nový rok. V jeho hlášení odeslaném štábu Skupiny armád Jih večer 25. ledna 1945 stálo, že jeho sbor má jen 5 tanků Panzer III. a IV, 27 tanků Panther V, 11 tanků Tiger a König Tiger a 7 SHD - tedy pouhých 50 strojů...!!!"
Ale časně ráno dne 26. ledna 1945 Němci znovu nastoupili do útoku směr Budapešť.
Za svítání byla oblast jihozápadně od kanálu Vali zbavena sovětských obránců přes veškerou jejich statečnost. Do sovětské linie na druhé straně kanálu Vali tak zasahoval německý výběžek.
"Pancéřoví granátníci se dostali až k předměstí městečka Val; tam je zastavily kombinované pěší a mechanizované sovětské síly. Němci nemohli dál - Budapešť byla jen 20 kilometrů odtud a severní čelist německých kleští, 1. jezdecký sbor, byl odtud jen polovinu této vzdálenosti. Maďarská krajina byla poseta zčernalými korbami tanků Panther a Tiger, sovětskými stroji T 34 a americkými Shermany, které Sověti získali v rámci lend-leasu."

Je to západní historiografie, která opět chválí maršála Malinovského, velitele 2. Ukrajinského frontu, když píše, cituji:
"Maršál Malinovskij byl vskutku mistrem manévrování
. Když se Němci blížili k Valu, poslal do oblasti posily v podobě 23. tankového a 104. střeleckého sboru. Zároveň pocítily německé průzkumné jednotky chránící německý 4. ts SS ve směru od Dunafoldvaru zkusmé útoky ( dle sovětské terminologie - průzkum bojem- má poznámka) sovětského 18. tankového, 133. střeleckého a 30. gardového střeleckého sboru.
Když se tedy podařilo zbrzdit německý 4. ts SS před městem Val a jižní bok tohoto německého sboru byl povážlivě slabý, rozhodl Malinovskij, že nastala vhodná doba k přechodu do ofenzívy. Tento útok, který začal 27. ledna, snadno překonal obranu u Dunafoldvaru. Během dalšího týdne těžkých bojů získala sovětská 26. A, 46. a 4. GA zpět veškerá území, které Sověti ztratily v lednu. Do 3. února byli Němci zpět na svých prosincových pozicích. Malinovskij mohl soustředit pozornost na zničení budapešťské posádky / to však nebyl ani zdaleka konec bojů v Maďarsku- má poznámka./ (historickým podkladem pro informace mnou sestavených textů o bojích v Maďarsku a v Budapešti, je zde: Hitlerova armáda - Sborník článků odborných redaktorů časopisu Command /Nakladatelství Bonus A Brno 1997 - s použitím Budapešť 45, Pat McTaggart - též s použitím příspěvků Petera B. Zwacka, str. 343 až 346., /, dále pak Velká vlastenecká válka, svazek 4, kapitola XIII., str. 352, 353, 354, 355., a další historická literatura v Použité podklady a také mé poznámky.)."

Dobytí Budapešti, pád Budína.

Ve stejné době, kdy se ještě německý 4. ts SS generála SS Gilla, snažil proniknout k hlavnímu městu Maďarska Budapešti, byli obránci tohoto města soustavnými sovětskými útoky a palbou všeho druhu soustavně zatlačováni do oblasti obklopující budínské kopce. Jakmile padla Pešť a stalo se tak 18. ledna 1945, kdy byly i vyhozeny mosty přes Dunaj, mohl 2. Ukrajinský front soustředit své síly na západním břehu Dunaje k dobytí Budína.
"Německý útok, který měl ulehčit situaci obránců, odčerpával sice sovětské jednotky obléhající Budapešť, ale nikdy ne tolik, aby tlak v útoku na obránce ustal.
Dne 19. ledna bránila posádka o něco víc než kilometr dlouhou linii běžící podél Dunaje. Hlavní obrana se soustředila okolo Hradního vrchu, přičemž opevněná oblast sahala asi kilometr všemi směry od tohoto ostrohu. Uvnitř a okolo tohoto kotle platili sovětští vojáci stejně jako jejich protivníci krví za každý získaný či ztracený metr. / (historickým podkladem pro informace mnou sestavených textů o bojích v Maďarsku a v Budapešti, je zde: Hitlerova armáda - Sborník článků odborných redaktorů časopisu Command /Nakladatelství Bonus A Brno 1997 - s použitím Budapešť 45, Pat McTaggart - též s použitím příspěvků Petera B. Zwacka, str. 346, 347, /, dále pak Velká vlastenecká válka, svazek 4, kapitola XIII., str. 354, 355., a další historická literatura v Použité podklady a také mé poznámky.)."
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: Maďarsko 1944, 45. Č 22.

Příspěvek od michan »

Maďarsko 1944, 45. Č 24.

Když se přiblížil poslední lednový týden roku 1945 svitla maďarsko-německé budapešťské posádce nejprve naděje, kterou vystřídalo zoufalství. Byl totiž konec odlehčovací akce - Operace Konrad III. - německého 4. ts SS, který tak zbavil obránce iluze, že přijde pomoc zvenčí. I když Luftwaffe stále posílala ve svých shozech jídlo i munici, padala většina již k Sovětům. Totiž oblast, kterou měly ještě obsazeny maďarsko-němečtí obránci byla tak malá, že většina zásob padala k Sovětům. A tak zbývající obránci pociťovali vzrůstající nedostatek potravin, vody a paliva. Stejně trpěli i civilisté. "Utrpení lidí, choulících se ve sklepech, v nichž hledali útočiště před sovětskými děly a bombardéry zvyšovaly teploty pod bodem mrazu."
Němci i Maďaři prakticky každým dnem vyklízeli jednu ulici za druhou. Ztráty na životech byly hrozné; "Zápis do deníku 9. horského sboru SS 29. ledna 1945 konstatoval, že počet raněných brzy převýší počet služby schopných vojáků. Denní příděly členů posádky tou dobou klesly na 5 gramů sádla a 75 gramů chleba doplněných miskou polévky z koňského masa.
Sověti útočili několikrát za den a dne 3. února 1945 se jim podařilo vrazit několik útočných klínů do obrany hradního vrchu. Do vzniklých trhlin okamžitě přispěchaly zálohy a brzy bylo několik důležitých postavení obrany, včetně několika postavení na vrcholku kopce v rukou RA. Po delším boji muže proti muži padlo dne 7. února 1945 do rukou RA jižní železniční nádraží v Budíně.
Po "dalších dvou dnech bojů se sovětští vojáci zmocnili dalšího území v západní a jižní části města a zlikvidovali zde dělostřelecká stanoviště.
To už byly skutečně všechny zásobovací akce německých Ju 52/3 úplně k ničemu. V té době již jen někteří jednotlivci dokázali najít něco k jídlu.
Německý velitel v Budapešti, v únoru 1945 již jen zbývající části Budína, generál Pfeffer-Wildenbruch věděl, že se přiblížil konec, ale ještě byl odhodlán se stále nevzdat. "Svolal své divizní velitele a oznámil jim svůj úmysl dostat se z města s pomocí zvenku, nebo bez ní, se souhlasem nadřízených nebo bez něj (Hitler žádal, aby bylo obležení prolomeno a město zůstalo v německých rukou, nikoli aby posádka unikla.). Podle plánu vzniklého na poradě, měli muži po malých skupinkách proniknout sovětským obklíčením, zatímco vybrané jednotky zadního voje budou nepřítele držet v šachu tak dlouho, jak jen to bude možné.
Průlom začal dne 11. února v noci, když čelní jednotky 8. jezdecké divize SS a 13. td prorazily linii sovětské 180. střelecké divize. Akce se zúčastnilo přibližně 20 000 až 30 000 maďarsko-německých vojáků. Polovina původní posádky už padla a asi 10 000 vážně raněných zůstalo na místě. Do oblasti okamžitě namířily sovětské posily."
V německých zápisech o noci z 11. na 12. února 1945 v Budíně se však říká, cituji:

"V noci z 11. na 12. února se více než 30 000 německých a maďarských vojáků, včetně mnoha chůze schopných raněných, shromáždilo na Hradním vrchu a okolo něj, aby podnikli zoufalý pokus o průlom na západ. Sověti, varováni informátorem, spustili mohutnou dělostřeleckou uzavírací palbu právě v době, kdy se útočné skupiny budapešťské posádky daly do pohybu. Sovětská palba zasáhla nekryté masy vojáků a změnila úzké ulice a uličky Hradního vrchu v márnici. Uplynuly jen minuty a průlom přišel o veškeré velení a řízení, tisíce mužů padlo nebo utrpělo zranění.
avšak nejméně 5 000 vojáků se nějakým způsobem podařilo jatkám utéci a proniknout do kopců a lesů na západě. Sověti zareagovali rychle a uspořádali mohutný hon, při kterém několik tisíc nešťastníků chytili.
Po strastiplné cestě se pouhých 785 vojáků, pohybujících se v malých skupinkách, dostalo k německým liniím asi 40 km západně od Budapešti."
Další německé zápisy pak vypověděli, že ony tuny dělostřeleckých granátů, které sovětští dělostřelci ráno ( jednalo se o noc z 11. na 12. února 1945) 12. února 1945 vystřelili do ulic Budína znamenali zkázu velení jednotek, které chtěly prorazit obklíčení a uvádějí i kterých jednotek a i další informace, cituji:
Velitelé 8. a 22. jezdecké divize SS a 13. td padli ještě před východem slunce a generál Pfeffer-Wildenbruch byl o několik hodin později raněn a zajat.
Bojové skupiny musely čelit stále dalším a dalším sovětským jednotkám a počet mužů, který je tvořil, byl stále menší. Aby byli pohyblivější, vzdali se vojáci Osy svých těžkých zbraní, ale bez nich německé a maďarské jednotky proti Sovětům, kteří jim stáli v cestě, nic nezmohly.
V příštích dnech si kulomety, děla a letecké nálety vyžádaly svou daň. Z původní posádky ´Pevnosti Budapešť´, která čítala 70 000 mužů, dosáhlo hlavní německé fronty asi 700 mužů."

A jako takový - dovětek k obraně Budapešti - v říjnu, listopadu a prosinci 1944, a také lednu a prvé dekádě února 1945, je pak po válce, koncem 20. století západními historiky řečeno, že, cituji:

"Stalin musel bezpochyby potlačit hořkosladký úsměv, když se během jednání s Churchilem a Rooseveltem v Jaltě dozvěděl o pádu Budapešti. Nemohl sice počítat mezi svou kořist Vídeň, jeho armády však ´osvobodily´ celé Polsko a většinu Balkánu, a nyní měl v rukou i hlavní město Maďarska.
Bitva o Maďarsko pokračovala ještě 6 týdnů, živena Hitlerovým přáním neztratit tamní ropná pole. K všeobecnému údivu poslal Führer - ačkoli sovětské armády se nacházely téměř na dostřel jeho bunkru - svou nejschopnější bojovou formaci 6. TA SS, do Maďarska. V době, kdy Američané překračovali Rýn u Remagenu a Sověti se připravovali k závěrečnému útoku na Berlín, mrhal Hitler silami této sice oslabené, ale stále mocné armády na nesmyslné výpady proti připravené sovětské obraně ve stylu Kurska (v březnu 1945). O tři týdny později - 8. dubna - vstoupila vojska vítězné Rudé armády do Vídně; bylo to téměř celé dva měsíce po dobytí Budapešti a celých 5 měsíců poté co Stalin žádal rychlé dobytí rakouského hlavního města Vídně. Necelý měsíc nato skončila válka v Evropě (historickým podkladem pro informace mnou sestavených textů o bojích v Maďarsku a v Budapešti, je zde: Hitlerova armáda - Sborník článků odborných redaktorů časopisu Command /Nakladatelství Bonus A Brno 1997 - s použitím Budapešť 45, Pat McTaggart - též s použitím příspěvků Petera B. Zwacka, str. 346, 347, /, dále pak Velká vlastenecká válka, svazek 4, kapitola XIII., str. 354, 355., a další historická literatura v Použité podklady a také mé poznámky.)."

Pohled z pera východní historiografie na události na frontě v Maďarsku a v obklíčené Budapešti, jsme opustili okolo 24. - 25. ledna 1945. Pojďme vraťme se k datu a řekněme si jak popis událostí v Maďarsku na frontě, od 24. ledna 1945, viděla východní historiografie. Naposledy jsme si říkali o hrdinských bojích vojáků a menších útvarů v hnízdech odporu - obraně RA - , když okolo pronikaly německé tanky 4. ts. SS a dalších td Wehrmachtu a SS, jako byla 1. td a 3. td SS a dalších. Cituji:
"Přes neobyčejné hrdinství sovětských vojáků se nepříteli podařilo s velkými ztrátami proniknout do večera 24. ledna 1945 k Barasce. Byl vzdálen jen 30. km od uskupení obklíčeného v Budě (Budín, kam přešel i zbytek obránců z Pešti - má poznámka). Avšak během dalších dvou dnů, když postoupil severozápadním směrem o dalších 10 km, nadobro ztratil možnost dál útočit. Na východ od Pázmándu se vytvořil pro hitlerovce nebezpečný výběžek, široký 5-6 km a hluboký 10 km, v němž se ocitly jednotky 3. td SS a 1. td. Německý útok byl zastaven. Vytvořily se podmínky pro protiúder, protože poměr sil se změnil ve prospěch sovětských vojsk. V pěchotě a dělostřelectvu měla tato vojska 2-3násobnou přesilu a pouze tanků a SHD měl nepřítel o něco více.
Večer 26. ledna 1945 byly obě úderné skupiny připraveny zasadit protiúder a porazit nepřátelské uskupení, které proniklo k Dunaji. Hlavní stan ve snaze sjednotit úsilí těchto skupin vydal již 23. ledna 1945 rozkaz, aby severní úderná skupina skládající se z 23. tankového a 104. střeleckého sboru byla předána 3. Ukrajinskému frontu maršála Tolbuchina (historickým podkladem pro informace zde je: IML, dokumenty a materiály oddělení dějin Velké vlastenecké války, inv. čís. 9 496, l. 21-22.)"
Útok těchto sovětských úderných skupin byl po dělostřelecké přípravě zahájen dne 27. ledna 1945. Vojska Osy se bránila urputně, když největší odpor kladla na severním úseku. Ale i zde, na severu, byl již prvého dne útoku nucen generál SS Gill vydat rozkaz k ústupu " a večer 29. ledna se levokřídelním svazkům sovětské 4. GA podařilo zlikvidovat výběžek v prostoru Pázmándu. V následujících dnech 4. GA dále útočila ve směru hlavního úderu (na Sárosd) a současně silami dvou sborů na Szekesfehervar (jižně). Donutila tím nepřítele, aby stáhl část sil ze směru hlavního úderu do Szekesfehervaru, a tak usnadnila sovětským vojskům útok na Sárosd.
Sbory sovětské 26. A (Velitelství sovětské 26. A sem přibylo ze zálohy STAVKY a spojilo 30. a 133. střelecký sbor a 18. tankový sbor. 26. A velel generálporučík L. S. Skvirskij a od 30. ledna 1945 generálporučík N. A. Gagen.), které útočily z jihu, postoupily první den o 12-16 km a dále rozvíjely úspěch severním směrem. Dne 2. února se v prostoru obcí Adony a Pustazaboes setkaly úderné skupiny sovětské 4. GA a 26. A, takže nepřítel byl nucen ustoupit ze západního břehu Dunaje. Obě armády společně se 135. střeleckým sborem 57. A (sovětský 135. střelecký sbor byl po třetím německém protiúderu /Operace Konrad III./ převeden ze 4. GA do svazků sovětské 57. A), útočícím na sever se stočily na západ a večer 27. ledna 1945 stanuly na čáře jižně od jezera Velencei-tö (Velencské jezero)-Seregélyes-severně od Enyingu-Blatenské jezero, kde na rozkaz velitele frontu přešly do obrany.
Také vojska na pravém křídle a ve středu bojové sestavy 4. GA přešla do obrany na čáře Zámoly-východní okraj Szekesfehervaru (historickým podkladem pro informace mnou sestavených textů o bojích v Maďarsku a v Budapešti, je zde: Hitlerova armáda - Sborník článků odborných redaktorů časopisu Command /Nakladatelství Bonus A Brno 1997 - s použitím Budapešť 45, Pat McTaggart - též s použitím příspěvků Petera B. Zwacka, str. 346, 347, 348 a 355, 356 /, dále pak Velká vlastenecká válka, svazek 4, kapitola XIII., str. 354, 355., a další historická literatura v Použité podklady a také mé poznámky.)."


Použité podklady:

Donald Sommerville - Druhá světová válka den za dnem.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Lucas Cooper - Hitlerovy elitní jednotky.
G. K: Žukov – Vzpomínky a úvahy 1, 2.
Paul Adair – Hitlerova největší porážka.
Historie německé armády – Philippe Mason.
Nicholas Bethell a redakční skupina Time-Life Books – ÚTOK NA SSSR.
John Keegan – Druhá světová válka.
Janusz Piekalkiewicz – Tanková válka 1939 -1945.
Janusz Piekalkiewicz – Letecká válka 1939 – 1945.
Janusz Piekalkiewicz – Námořní válka 1939 -1945.
Len Deighton – Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války.
Hitlerova armáda – Sborník článků odborných redaktorů časopisu Command.
Válka jako Peklo – Eduard Rauss, Hans von Greiffenberg, Dr. Waldemar Erfurth, Peter G. Tsouras – editor.
Prof. Alexandra Viatteau, Historian Paris II University, Prof. Norman DAVIES, Historian Oxfrod University a Dr. Dariusz GAWIN, Historian Museum of the Warsaw Uprising.
Mathias Färber – Druhá světová válka v obrazech.
David Brownstone a Irene Franck – Historie válek.
Paul Carell – Spálená země.
Paul Carell – Operace Barbarossa.
Horst Scheibert – Německé obrněné jednotky.
Černí andělé – Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945 Svazek 4. - Redakce čtvrtého svazku - M. M. Minasjan(vedoucí redakce a autorského kolektivu)
P. P. Bogdanov, M. S. Dolgij, N. V. Krestnikovova ( literární redaktorka), J. A. Prokofjev, P. I. Šuktomov, M. A. Švarev, G. M. Tavrovská, M I. Traktujev a celý autorský kolektiv, který začíná - M. L. Altgovzen a pokračuje dalšími 27mi jmény....
Memoáry – maršál Vasilevskij
Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak – Ocelová lavina.
Christhoper Andrew, Vasilij Mitrochin – Neznámé špionážní operace KGB.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
V.V.Bešanov: „Kadry rešajut vse – surovaja pravda o vojne“ (Kádry rozhodují o všem – syrová pravda o válce), vyd. AST, Moskva 2006
L.M.Mlečin: „Josif Stalin, jevo maršaly i generaly“ (Josif Stalin, jeho maršálové a generálové), vyd. Centrpoligraf, Moskva 2005
L.M.Mlečin: „Russkaja armija meždu Trockim i Stalinym“ (Ruská armáda mezi Trockym a Stalinem), vyd. Centrpoligraf, Moskva 2002
B.N.Petrov: „Ot revoljucionnoj česotky k vojennoj katastrofe“ (Od revolučního svrabu k vojenské katastrofě), Vojenno-istoričeskyj archiv 3/2001 (Vojensko-historický archív 3/2001), Moskva 2001
M.V.Zacharov: „Generaľnyj štab v predvojennyje gody“ (Generální štáb v předválečných letech), Vyd. AST, Moskva 2005
N.Zenkovič: „Vyššij generalitet v gody potrjasenij“ (Vyšší generalita v letech otřesů), vyd. Olma-Press, Moskva 2005
„Statistika armejskovo terora“ (Statistika armádního teroru), Vojenno-istoričeskyj archiv 2/1997 (Vojensko-historický archív 2/1997), Moskva 1997
„Tragedija RKKA“ (Tragédie Dělnicko-rolnické Rudé armády), Vojenno-istoričeskyj archiv 1/1997 (Vojensko-historický archív 1/1997), Moskva 1997
Ch.Andrew,O.Gordějevskij: KGB – Důvěrná zpráva, Vyd. East Art Agenci 1994
Ch.Andrew,V.Mitrochin: Štít a Meč Vyd. Akademia 2001 a 2008
Oleg Kalugin: Proščaj, Lubljanka (Promiň, Lubljanko ) ,vydal Olymp 1995
Interviu s generálem KGB Olegem Kaluginem: Časopis Čajka 2002
M.Pečenka,J.Bašta a kolektiv: Encyklopedie špionáže,Vyd. Libri 1993
Slovenská armáda 1939-1945 - Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Apokalypsa v Karpatech - Karel Richter.
Klapálek K., Ozvěny bojů, 2. vyd., Praha 1987.
Přikryl Vladimír., Pokračujte v horách. Praha 1947.
Sacher V., Na počátku stála smrt, Praha 1968.
Sacher V., Nebeská brigáda (rukopis).
Sacher V., Pod rozstříleným praporem, Praha 1991.
Steiner Arnošt, Drebota Jindřich: Za cenu života, Praha 1981.
Pivoluska J., Parabrigáda., Bratislava 1970.
Drtina P., Československo můj osud, díl I., II., III., IV., vydal Melantrich, Praha 1992.
Mé poznámky a mapy.

Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:


http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=7&t=376&start=60
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Od Bagrationu do Berlína“