Maďarsko 1944. Č 16.

Všechny bojové akce od Bagrationu po dobytí Berlína

Moderátoři: michan, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Maďarsko 1944. Č 16.

Příspěvek od michan »

Maďarsko 1944. Č 16.
Boje 2. a 3. Ukrajinského frontu v období od 20. srpna do 31. prosince 1944. Na mapě je vidět

Obrázek

i obklíčená Budapešť. K obklíčení Budapešti došlo 26. prosince 1944.
Rudá armáda obnovila svým 2. Ukrajinským frontem ofenzívu v Maďarsku dne 5. prosince 1944. Útok spustily jednotky maršála Malinovského v sektoru, kde obranu zaujímaly tři oslabené německé divize (357. pěší divize, 13. td a 18. SS divize pancéřových granátníků). Do útoku se valilo více než 500 sovětských tanků a SHD, což nemohlo dopadnout jinak, než, že RA prolomila německo-maďarskou frontu na několika místech a do průlomu okamžitě proudily další a další jednotky.
Již 8. prosince dorazily sovětské tanky a SHD ze 6. GTA do prostoru Ostřihom, což bylo 30 km severozápadně od Budapešti.
Jižně od Budapešti útočila sovětská 46. A generála Šlemina svým 37. střeleckým sborem proti bránící se německé 271. divizi Volksgrenadier. Jenomže zde na jihu se ukázalo, že německá 271. v obraně byl velice "tvrdý oříšek". Jednotky 37. střeleckého sboru platily krví každý metr půdy. A právě díky úporné obraně německé 271. divizi Volksgrenadier mohl generál Fretter-Pico (Skupina armád Fretter-Pico) nechat vybudovat ještě jednu obrannou linii, ve které byly připraveny jednotky německé 8. td a maďarské 1. tankové divize a německý policejní pluk SS. A právě až tato nově vybudovaná německo-maďarská obranná linie, která vedla od Valencského jezera podél železnic a silnic na severozápad k městečku Erd byla linií, která zastavila jižní útok RA. Totiž proti sovětskému 37. střeleckému sboru prováděla neustálé útoky německá 8. td. O vysoké morálce policejního pluku SS, vojáků 8. td a i maďarských vojáků z 1. tankové divize později hovořil poddůstojník průzkumného praporu německé 8. td feldwebel Walter Böhm, který podal svědectví, cituji: "Nikdo nemyslel na kapitulaci. Útočili jsme znovu a znovu - zničili jsme několik sovětských pěších jednotek a zastavili ty, co šli za nimi."
Velitel 2. Ukrajinského frontu maršál Malinovskij musel reagovat a pokusil se posunout osu tohoto jižního útoku do sektoru sovětské 4. GA, která v té době již spadala pod velení 2. Ukrajinského frontu. Útok v prostoru 4. GA sice postoupil, ale velmi brzy se zastavil o obrannou linii, která byla v sektoru mezi Valencským jezerem a Blatenským jezerem, kde byly v obraně připraveny německá 1. td a 23. td.
Malinovskij v té době musel spoléhat, že v útoku uspějí jeho severní armády, když na jihu byl útok zastaven. A skutečně, sovětská 6. GTA, s podporou pěchoty ze 7. GA získaly rozsáhlá území. Bylo však skutečností, že k vítězství, obklíčení Budapešti žádný z těchto územních zisků nevedl. Sovětská 6. GTA a 7. GA totiž útočily vějířovitě se rozšiřujícím způsobem, což vedlo k tomu, že jednotky v útoku postupně se získaným rozsahem území ztrácely na síle. Navíc oslabené a roztažené jednotky v útoku byly okamžitě terčem německých protiútoků.
"Německé obraně, v kombinaci s tamním kopcovitým terénem, se nakonec podařilo postup 6. GTA zpomalit. Malinovskij odpověděl tím, že opět přesunul své mechanizované, na čele útočící jednotky a doufal, že tentokrát se rozhodující průlom podaří. Sovětský 5. gardový tankový sbor obdržel rozkaz připojit se k 9. gardovému mechanizovanému sboru a spolu s ním zaútočit na údolí řeky Hron."
Již 13. prosince oba sovětské sbory vstupovaly do údolí; Fretter-Picův protitah spočíval v tom, že do oblasti přesunul větší část německé 8. td, aby posílila obranné síly, které tam již byly (maďarskou 2. tankovou divizi, 357. pěší divizi a brigádu SS Dirlewanger). Přes Fretter-Picův protitah však ještě sovětský 5. gardový tankový sbor a 9. gardový mechanizovaný sbor ještě v dalších dnech pokračoval v postupu a hrozil přerušit spojení mezi Skupinou armád Fretter-Pico a maďarsko-německými jednotkami dále na severu. Němci okamžitě přisunuli své další posily, které byly rozděleny tak, aby bránily obě křídla ohrožené Skupiny armád Fretter-Pico.
Zareagovala sovětská strana, když pohyb sovětské 6. GTA stále pokračovala západním směrem, čímž si sovětské tanky a SHD vytvořily předmostí za několika menšími říčkami, které oblastí protékaly. Němci reagovali tak, že kdekoliv to bylo možné, ničili sovětská i malá předmostí, aby nedošlo k jejich rozšíření. V mnoha místech se Němcům podařilo předmostí zničit, ale jako celek se zatím nedařilo zcela zastavit sovětský příval.
Na pomoc však směrem na sever přicházely dvě německé td, a to 3. td a 6. td, které směřovaly do prostoru, který prolomila sovětská 6. GTA, když vtrhla do průlomu přes německou 357. pěší divizi, kam Sověti vrhli Plijevovu jezdecko-mechanizovanou skupinu (historickým podkladem pro informace mnou sestavených textů o bojích v Maďarsku je zde: Hitlerova armáda - Sborník článků odborných redaktorů časopisu Command /Nakladatelství Bonus A Brno 1997 - s použitím Budapešť 45, Pat McTaggart - s použitím příspěvků Petera B. Zwacka, str. 332, 333, /, dále pak Velká vlastenecká válka, svazek 4, kapitola XIII., str. 347 a další historická literatura v Použité podklady a také mé poznámky.).
O vzniklé situaci v polovině prosince 1944 nám pak podává svědectví východní historiografie, cituji:

"V polovině prosince vznikla v pásmu 2. a 3. Ukrajinského frontu takováto situace.
Vojska pravého křídla 2. Ukrajinského frontu dosáhla ve dnech 12. - 18. prosince 1944 předválečných maďarsko-československých hranic a jižně od Rožňavy je překročila: vojska ve středu bojové sestavy frontu dosáhla čáry východně od Ózdu-jižní svahy pohoří Mátra-jižní břeh řeky Ipeĺ až k Balassagyrmatu. Vojska 6. GTA na levém křídle frontu vytvořila předmostí na řece Ipeĺ v prostoru Šahů. 7. GA s rumunským 7. armádním sborem zaujímala frontu před vnějším obvodem Budapešti, nalevo od nich, směrem k Dunaji stál 18. samostatný gardový střelecký sbor. Front se skládal z 39. střeleckých divizí, vojsk 2 opevněných prostorů, 2 jezdeckých, 2 tankových a 2 mechanizovaných sborů
(historickým podkladem pro uvedené informace je zde: IML, dokumenty a materiály oddělení dějin Velké vlastenecké války, inv. čís. 11 635, str. 414.)."
Veliteli 2. Ukrajinského frontu maršálu Malinovskému bylo také podřízeno i 14 rumunských divizí. Proti jednotkám 2. Ukrajinského frontu v té době operovala část jednotek německé 1. TA, maďarská 1. A, německá 8. A (Skupina armád Fretter-Pico) a část sil 6. A - celkem 26 divizí včetně 4 divizí tankových, 3 motorizované a 2 jezdecké (historickým podkladem pro uvedené informace je zde: IML, dokumenty a materiály oddělení dějin Velké vlastenecké války, inv. čís. 9 608, str. 609.).
"Postavení 3. Ukrajinského frontu se od 9. prosince 1944, kdy front přešel do obrany, až do 20. prosince nezměnilo (viz zde mapa

Obrázek

situace okolo Budapešti k 20. prosinci 1944 s útoky 10. gardového sboru ze 46. A). Úsek od Dunaje k jezeru Velencei-tó (Velencské jezero) zaujímala 46. A, která byla ve stavu frontu od 12. prosince, mezi jezerem Velencei-tó a Blatenským jezerem se bránila 4. GA, jižně od Blatenského jezera až k řece Drávě 57. A, podél severního břehu Drávy bulharská 1. A a jugoslávská 3. A." Ve stavu 3. Ukrajinského frontu bojovalo (bez bulharských a jugoslávských divizí stojících proti nepřátelské Skupině armád "F") - celkem 31 střeleckých divizí, vojska opevněného prostoru, 1 brigáda námořní pěchoty, 1 jezdecký, 1 tankový a 2 mechanizované sbory (historickým podkladem pro uvedené informace je zde: IML, dokumenty a materiály oddělení dějin Velké vlastenecké války, inv. čís. 11 635, str. 414.). Před 3. Ukrajinským frontem stála část sil z německé 6. A, maďarská 3. A, 2. TA a část sil "Skupiny armád F" - celkem se jednalo o 25 divizí z toho 5 tankových, 1 motorizovaná, 2 jezdecké, 1 motorizovaná, a 1 jezdecká brigáda (historickým podkladem pro uvedené informace je zde: IML, dokumenty a materiály oddělení dějin Velké vlastenecké války, inv. čís. 9 608, str. 609.).
Celkem tedy před 2. a 3. Ukrajinským frontem stálo 51 maďarských a německých divizí a 2. brigády, z tohoto množství pak bylo 9 divizí tankových a 4 divize motorizované a 1 motorizovaná brigáda.
Německá obrana před 2. Ukrajinským frontem však nebyla všude stejně silná. "Před pravým křídlem na maďarsko-československých hranicích byla již dříve opevněná postavení. Proti levému křídlu frontu se nepřítel opíral o obranu na řekách Ipeĺ a Dunaj a o vnější obvod obrany Budapešti." Poněkud slabší obrana byla jen severně od Budapešti, v prostoru Šahů, kde byla budována velmi narychlo. Před 3. Ukrajinským frontem zdokonalovali hitlerovci obranu na linii "Marghita".
Nejdokonalejší byla obrana na úseku mezi Dunajem a Blatenským jezerem. "Zde byla vybudována tři pásma: první, hlavní pásmo, se skládalo ze dvou postavení do hloubky 5-8 km. Druhé pásmo bylo v hloubce 6-15 km od předního okraje prvního pásma. Město Székesfehérvár bylo přeměněno v mohutný uzel odporu. Třetí pásmo probíhalo v hloubce 20-35 km od předního okraje prvního pásma. Největší operační hustota vojsk byla vytvořena v hlavním obranném pásmu. Tankové divize byly rozmístěny především v druhém a třetím pásmu, a jen nepatrná část zaujímala úseky v hlavním pásmu.
Úmyslem německého fašistického velení bylo nedopustit další pronikání sovětských vojsk na západ a zabránit obklíčení budapešťského uskupení. Proto hitlerovci neustále zdokonalovali obranu, zejména na úseku Dunaj- Blatenské jezero.
Hlavní stan vrchního velení (STAVKA) měl pro další společné operace 2. a 3. Ukrajinského frontu tento plán: obklíčit budapešťské nepřátelské uskupení a současným úderem obou frontů je zničit. Plán byl vyložen ve Směrnici hlavního stanu z 12. prosince 1944.
2. Ukrajinský front dostal za úkol udeřit z prostoru Šahů ve všeobecném směru na Seldín, proniknout na levý (severní) břeh Dunaje na úseku Neszmély-Ostřihom a zabránit budapešťskému nepřátelskému uskupení v ústupu na severozápad. Současně měl front částí svých sil útočit na Budapešť z východu a město obsadit. Úkolem 3. Ukrajinského frontu bylo zasadit úder z prostoru jezera Valencei-tó na sever směrem na Bicske, proniknout na pravý (jižní) břeh Dunaje na úseku Ostřihom-Neszmély a odříznout budapešťskému nepřátelskému uskupení ústupové cesty na západ. Částí svých sil měl 3. Ukrajinský front útočit od Bicske na Budapešť a v součinnosti s 2. Ukrajinským frontem se města zmocnit (historickým podkladem pro uvedené informace je zde: IML, dokumenty a materiály oddělení dějin Velké vlastenecké války, inv. čís. 9 493, l. 335-337.)."
Hranici mezi 2. a 3. Ukrajinským frontem tvořila řeka Dunaj (historickým podkladem pro informace mnou sestavených textů o bojích v Maďarsku je zde: Hitlerova armáda - Sborník článků odborných redaktorů časopisu Command /Nakladatelství Bonus A Brno 1997 - s použitím Budapešť 45, Pat McTaggart - s použitím příspěvků Petera B. Zwacka, str. 332, 333, /, dále pak Velká vlastenecká válka, svazek 4, kapitola XIII., str. 347, 348 a další historická literatura v Použité podklady a také mé poznámky.).
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: Maďarsko 1944. Č 16.

Příspěvek od michan »

Maďarsko 1944. Č 17.

Jak bylo již takřka "zákonem a povinností ve vojenské praxi frontů a velení STAVKA - za 2. světové války - ", rozpracovaly jednotlivé fronty - 2. Ukrajinský front i 3. Ukrajinský front danou Směrnici hlavního stanu z 12. prosince 1944 do detailů a na podmínky svých frontů. Vznikl tak Plán velitele 2. Ukrajinského frontu a také Plán velitele 3. Ukrajinského frontu.
(Pro lepší přehled ještě celková mapa východní fronty

Obrázek

do 31. prosince 1944, na které je též vidět obklíčená Budapešť.)

Plán velitele 2. Ukrajinského frontu.

Výklad Plánu velitele 2. Ukrajinského frontu ocituji dle východní historiografie:
"Plán velitele 2. Ukrajinského frontu měl tu podstatnou zvláštnost, že předpokládala zasadit 6. GTA do prvního sledu jakožto úderné uskupení k průlomu nepřátelské obrany a dalšímu rychlému útoku severozápadním směrem, aby byly zabezpečeny operace vojsk obou frontů obkličujících budapešťské nepřátelské uskupení. Za tehdejších podmínek bylo toto opatření velmi důležité, protože nepřítel mohl z prostoru severozápadně od Budapešti zasadit silný úder pronikajícímu křídlu vojsk, která obkličovala Budapešť. Dále pak měla 6. GTA útočit na Nitru a ve dnech 25. - 28. prosince se zmocnit prostoru Gýmeš-Nitra-Vráble. Útokem na Nitru mohla 6. GTA proniknout na cesty vedoucí z Moravské brány k Budapešti a v součinnosti s jezdecko-mechanizovanou skupinou frontu, která útočila z prostoru Komárna, udeřit na Bratislavu."

Plán velitele 3. Ukrajinského frontu.
Také výklad velitele 3. Ukrajinského frontu bude ze stejného zdroje, cituji:
"Velitel 3. Ukrajinského frontu se rozhodl prolomit nepřátelskou obrannou linii ´Marghita´ ve dvou úzkých pásmech východně a západně od jezera Velencei-tó (na mapách lze jezero Velencei-tó nalézt též jako jezero L. Velencze, někde v překladu i jako Velencské jezero - má poznámka), rozvíjet průlom do hloubky i do boků a v součinnosti s 2. Ukrajinským frontem obklíčit a zničit budapešťské nepřátelské uskupení.46. A se rozvíjela čelem na severovýchod a východ, aby v součinnosti s rychlými svazy zaútočila na Budapešť a vytvořila vnitřní frontu obklíčení. Pouze jeden střelecký sbor 4. GA útočil na sever, zatímco ostatní síly armády se rozvíjely čelem na severozápad a západ s cílem vytvořit vnější frontu obklíčení.. 2. gardový a 7. mechanizovaný sbor operovaly jako armádní rychlé skupiny. 18. tankový sbor měl být zasazen do boje východně nebo západně od jezera Velencei-tó. V obou případech měl dosáhnout prostoru Bicske a druhý den večer po nasazení proniknout do prostoru Ostřihomu a spojit se s vojsky 2. Ukrajinského frontu. 5. gardový jezdecký sbor měl za úkol rozvinout úspěch 7. mechanizovaného a 18. tankového sboru a dosáhnout vnější fronty obklíčení.(historickým podkladem pro informace zde byla: Velká vlastenecká válka, svazek 4, kapitola XIII., str. 348, 349.)."

Útoky RA v Maďarsku od 20. prosince 1944.
Útoky obou frontu, 2. a 3. Ukrajinského frontu byly spuštěny 20. prosince 1944. Začněme u 2. Ukrajinského frontu maršála Malinovského.
Jednotky 2. Ukrajinského frontu zahájily svou ofenzívu ráno 20. prosince 1944, když do útoky po leteckých úderech a dělostřelecké přípravě vyrazila 6. GTA, která prolomila již prvním úderem německo-maďarskou frontu a rychle začala postupovat směrem severozápadním. Do večera tohoto prvého dne ofenzívy tankové odřady postoupily o 32 km. Obsadily důležitý dopravní uzel Levice a přiblížily se k řece Hron v prostoru Kalné. Sovětská 7. GA hned první den ofenzívy, tedy též ještě 20. prosince, obešla ze severu a jihu pohoří Börzsöny, které se táhne na jih od Šáhů, postoupila o 15 km a vstoupila do údolí řeky Ipel´.
"Fašisté vybudovali na úbočích hor opěrné body a snažili se silnou palbou zadržet útok jednotek 7. GA. Sovětská vojska však zničila nepřátelské uzly obrany a způsobila nepříteli velké ztráty,
Německé fašistické velení se pokusilo zmařit další postup sovětských vojsk. Dne 21. prosince zasadily tři nepřátelské tankové divize za podpory pěchoty protiúdery. Hlavní z prostoru Sakáloše ve všeobecném směru na Šáhy a pomocný z prostoru Nemce na jih. Podařilo se jim prolomit frontu pravokřídelních svazků 7. GA a večer 22. prosince dosáhnout prostoru Tompy, odkud 2 dny předtím zahájila útok 6. GTA.
Nepřítel chtěl přehradit její komunikace, ale vystavil úderu svůj levý bok. Toho využil velitel 2. Ukrajinského frontu. Dal 21. prosince rozkaz veliteli 6. GTA, aby se kryla ze severu, zasadila hlavními silami úder na jih podél východního břehu řeky Hronu a v součinnosti se 7. GA obklíčila a zničila celé nepřátelské uskupení mezi řekami Ipeĺem a Hronem.

Dne 22. prosince pronikla část sil 6. GTA do týlu nepřátelského úderného uskupení. Armáda se prudce stočila na jih, a tím se boj mezi Ipeĺem a Hronem velmi přiostřil, hlavně proto, že celá 6. GTA se 24. prosince ocitla v týlu nepřátelského uskupení, které zasazovalo protiúder. Svazky 6. GTA a 7. GA v urputných bojích ničily nepřátelskou živou sílu a techniku a postupovaly na jih. Dne 26. prosince dosáhly Dunaje na sever od Ostřihomu a spojily se s vojsky 3. Ukrajinského frontu, která se téhož dne přiblížila k Ostřihomu z jihu (celé boje 3. Ukrajinského frontu od 20. prosince i s manévrovými pohyby budu popsány - má poznámka).
Nepřátelské uskupení, které proniklo do prostoru Tompy, a všechny ostatní nepřátelské síly operující mezi řekami Ipeĺ a Hronem byly 27. prosince obklíčeny a za dva dny zničeny. Koncem prosince dosáhla 7. GA řeky Hronu na úseku od Levic až po její ústí a vytvořila nevelké předmostí v prostoru na jih od Seldínu. V téže době převedl velitel 2. Ukrajinského frontu maršál Malinovskij 6. GTA do své zálohy (potřebovala odpočinout a doplnit osádkami, tanky, SHD, municí a vším potřebným vojenským materiálem - má poznámka).
Budapešťská skupina vojsk 2. Ukrajinského frontu (30. střelecký sbor 7. GA, rumunský 7. armádní sbor, 18. samostatný gardový střelecký sbor) nesplnily uložený úkol a neobsadily východní část Budapešti (o tomto nesplněném úkolu bude ještě mnohé řečeno, i z druhé strany - německo-maďarské, až probereme ještě boje 3. Ukrajinského frontu a budeme hovořit o obklíčené Budapešti.... - má poznámka). Síly zjevně nestačily. Od 26. do 31. prosince postoupila tato skupina za těžkých bojů pouze o 4 - 12 km a přiblížila se k městu Budapešti.
Na pravém křídle frontu (2. Ukrajinského frontu - má poznámka) útočila sovětská vojska po 10-11 dní, překonávala houževnatý nepřátelský odpor, vyrovnala frontu v prostoru pohoří Mátra a překročila i zde československé hranice. V pásmu útoku 2. Ukrajinského frontu úplně osvobodila od nepřítele maďarské území."

Také jednotky maršála Sovětského svazu F. I. Tolbuchina, z 3. Ukrajinského frontu přešly do útoku dne 20. prosince 1944 brzy ráno po letecké a dělostřelecké přípravě. Útok 3. Ukrajinského frontu začal pro jednotky za velmi příznivé situace v poměru sil a prostředků.
"Na směru hlavního úderu měla nad nepřítelem 3,3násobnou převahu v lidech, 4,8násobnou v dělostřelectvu, 3,5násobnou v tancích a SHD. V letectvu byly síly téměř vyrovnané. Ve dnech 20.-22. prosince se urputně bojovalo v prvních dvou obranných pásmech, tj. v taktickém pásmu nepřátelské obrany. Již večer prvního dne, kdy úderná skupina 3. Ukrajinského frontu postoupila jen o 5-7 km, přešel nepřítel do protiztečí pěchotou a tanky.
Protizteče ještě zesílily druhého dne, zejména v prostoru Székesfehérváru (zde je mapa

Obrázek

oblastí bojů nad Székesfeherváru v období do 31. prosince 1944). Hitlerovci přikládali udržení tohoto uzlu obrany velký význam.
Velitel frontu zasadil do boje druhé sledy sborů, ale aby zakončil průlom nepřátelského taktického obranného pásma, zasadil 21. prosince do boje i armádní rychlé skupiny - 2. gardový a 7. mechanizovaný sbor, a druhý den 18. tankový sbor (v pásmu 46. A).
Určený úkol byl splněn večer třetího dne operace v celém útočném pásmu úderných skupin obou armád, s výjimkou úseku v prostoru Székesfehérváru a na západ od něho.
Dlouhotrvající průlom nepřátelské obrany se vysvětloval těmito příčinami: střelecké divize neměly tanky přímé podpory pěchoty a většinou ani druhé sledy, zatímco nepřítel v bojích o první a druhé obranné pásmo použil značného množství tanků. Zasazená rychlá vojska nemohla předehnat pěchotu a byla nucena operovat v jejich bojových sestavách. Činnost střeleckých a rychlých vojsk nebyla dostatečně podporována palbou dělostřelectva.
Čtvrtého dne operace, dne 23. prosince, dokončila úderná skupina 3. Ukrajinského frontu průlom celé silně opevněné a hluboce členěné nepřátelské obrany, pronikla do hloubky 30 km a rozšířila průlom na 100 km. Téhož dne se sovětská vojska zmocnila Székesfehérváru. Při průlomu obrany na linii ´Marghita´ a v bojích o Székesfehérvár bojovali sovětští vojáci proti nepřátelským tankům, odráželi nepřátelské protizteče a překonávali zuřivý odpor.
Když sovětská vojska prolomila nepřátelskou obranu mezi Dunajem a jezerem Velencei-tó (Velencské jezero, nebo na mapách i L. Velencze, - má poznámka), urychleně postupovala vpřed. Dne 24. prosince se 18. tankový sbor zmocnil velkého dopravního uzlu Bicske a za dva dny nato pronikl od jihu k Dunaji a obsadil Ostřihom. Budapešťské uskupení bylo úplně obklíčeno (Budapešť byla obklíčena zcela dne 26. prosince 1944, viz o obklíčení i další článek Č 18. - má poznámka). Téhož dne 46. A v součinnosti s 2. gardovým mechanizovaným sborem zahájila boje na ulicích Budy.
Zatímco 46. A bojovala na vnitřní frontě obklíčení, dosáhly 4. GA a 5. gardový jezdecký sbor 26. prosince čáry Tarján-východně Zámoly-jihozápadně Székesfehérváru a vytvořily vnější frontu obklíčení ve značné vzdálenosti (30-45 km) od vnitřní fronty. Večer 31. prosince probíhala vnější fronta obklíčení po čáře Neszmély-západně od Zámoly-Blatenské jezero. Na úseku Blatenské jezero-řeka Dráva zůstala fronta beze změny.
Útok pozemních vojsk podporovala sovětská 17. Letecká armáda, která během 11 dnů provedla 5 000 vzletů.
3. Ukrajinský front tím splnil svůj úkol, obklíčil budapešťské uskupení a vytvořil na stanovené čáře vnější frontu obklíčení. Západní část maďarského hlavního města, kde se nepřítel úporně bránil, se obsadit nepodařilo (historickým podkladem pro informace mnou sestavených textů o bojích v Maďarsku je zde: Hitlerova armáda - Sborník článků odborných redaktorů časopisu Command /Nakladatelství Bonus A Brno 1997 - s použitím Budapešť 45, Pat McTaggart - s použitím příspěvků Petera B. Zwacka, str. 332, 333, /, dále pak Velká vlastenecká válka, svazek 4, kapitola XIII., str. 349, 350 a další historická literatura v Použité podklady a také mé poznámky.)."
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: Maďarsko 1944. Č 16.

Příspěvek od michan »

Maďarsko 1944. Č 18.

Obklíčení Budapešti, Operace Konrad I., II a III.

Sovětská vojska obklíčila Budapešť, vnější i vnitřní frontou, dne 26. prosince 1944, jak bylo již řečeno v předchozím.
Velitelem tzv. "Pevnost Budapešť", (viz foto

Obrázek

) byl německým velením jmenován generál Karl von Pfeffer-Wildenbruch, což byl velitel 9. horského sboru (byl Sověty zajat pak v únoru 1945, když se, se zbytky obránců, probíjel ze sovětského obklíčení Budína). V tzv. "Pevnost Budapešt" zůstalo v obraně uzavřeno přibližně 70 000 maďarsko-německých vojáků a důstojníků.
Generál Karl von Pfeffer-Wildenbruch měl k dispozici tyto síly:

Obránci Budapešti k 26. prosinci 1944.
- německá Divize pancéřových granátníků Feldherrnhalle (FHH) . Jednalo se o nejlepší jednotku obklíčených obránců Budapešti. Divize byla jednotkou pravidelné armády Wehrmachtu, jejímž jádrem byly veteráni, kteří zbyli po pádu Stalingradu ze 60. divize pancéřových granátníků. Kádr divize byl před dvěma lety evakuován ze stalingradského kotle a v Budapešti se opět dostal do obklíčení coby obrana. Divize pancéřových granátníků Feldherrnhalle (dále takéFHH) měla v Budapešti k 26. prosinci 1944 celkem 8 000 vojáků a důstojníků, kteří byli plně vybaveni pro aktivní obranu (v obklíčení z plného stavu nezůstala jen část jednoho pluku a část divizního dělostřelectva). Divize byla vyzbrojena 25 tanky Panther a Pz IV a celým praporem vynikajících SHD Hummel ráže 150 mm, viz zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=117&t=3260
FHH bojovala jako celek převážně v Pešti a to až do 17. - 18. ledna 1945, kdy se její vojáci stáhli do Budína. Většina mužů, kteří přežili závěrečný německý průlom obklíčení (zde se jednalo o 170 mužů z přibližného celku 700, kteří z kotle unikli... - má poznámka) pocházelo z FHH ( myšleno jako celek jednotky.... U ostatních to byli jen jednotlivci, či malé skupinky).

- Zbývající část německé 13. td, která byla pro obranu Budapešti velice potřebná. Německá 13. td původně, v roce 1942, vedla útočnou činnost na Kavkaze a v následujících 2 letech se většinou vyznamenala v obranných bojích na východní frontě.
Bojovala pak v Maďarsku na východ od Dunaje, kde RA zredukovala počty německé 13. td na početní stav k 26. prosinci 1944 - přibližně 3 000 mužů, převážně tankistů, dělostřelců a vojáků podpůrných jednotek. Výzbroj k datu tvořilo asi 20 tanků Panther a Pz IV a většina divizního praporu SHD Hummel.

- Těžkou protiletadlovou (PVOS Budapešti) a dělostřeleckou podporu zajišťoval německý 12. protiletadlový pluk, který měl ve výzbroji celkem 60 universálních děl ráže 88 mm, čtyři baterie těžkých děl ráže 105 mm a 8 protiletadlových děl ráže 20 mm na podvozku Pz IV.
Zbývající německé skupiny byly vlastně již jen jednotky, Bojové skupiny ad hoc, tedy sestavené z jednotek které byly v nemocnicích, cvičících, školících se atd.
Sem třeba patřila "Bojová skupina Kundinger", která měla 800 vojáků a důstojníků, sestavena byla z jednotek 271. divize Volsgrenadier, a řada jednotek typu Solitterverband (zbytkových formací) včetně čtyř "pohotovostních" praporů postavených z nemocných a lehce raněných vojáků nasazovaných do relativně klidných sektorů.

- Z jednotek SS v Budapešti se jednalo o dvě jezdecké divize. 8. jezdecká divize SS Florian Geyer, která bojovala velmi dobře v na východní frontě od roku 1942. Její kádr tvořili tvrdí a zkušení němečtí důstojníci a poddůstojníci, asi polovina z jejich asi 8 000 mužů byli etničtí Němci z Maďarska, Besarábie, Transylvánie a Banátu. Páteř divize tvořil jeden protitankový prapor, který disponoval 10 SHD Hetzer, jeden prapor tažených děl ráže 150 mm a dva prapory děl ráže 105 mm, také tažených. Účinnost 8. jezdecké divize SS Florian Geyer navíc ještě zvyšoval protiletadlový prapor vyzbrojený převážně obávanými (taženými) děly ráže 88. mm, které byly neobyčejně účinné v závěrečných hromadných útocích vojáků RA, kde rozsévaly smrt v bojích o budínský vrch...
Druhou jednotkou SS byla 22. jezdecká divize SS "Marie Terezie", která byla postavena na konci léta roku 1944. Tvořil jí základní kádr z 8. divize SS, který byl obalen nováčky rekrutujícími se z etnických Němců ze západní části Maďarska.
22. jezdecká divize SS "Marie Terezie", byla přibližně stejně velká jako její sesterská divize, ale měla poněkud starší výzbroj a bojovala předtím na přístupových cestách k Pešti, kde si dle velitelů vedla v obranných bojích dobře. Protože se jednalo o původní obyvatele Maďarska, měli příslušníci divize většinou dobré vztahy s civilním obyvatelstvem (mnozí mluvili německy jen trochu a někteří vůbec).

Obranu obklíčeného hlavního města Budapešť zajišťovali z více jak 50% vojáci maďarské armády. Největší maďarskou bojovou jednotkou v obklíčené Budapešti k 26. prosinci 1944 byla maďarská 10. pěší divize. Jednalo se o ostřílenou jednotku, která byla pro obranný boj velmi dobře na tu dobu vyzbrojena, ale vzhledem k těžkým ztrátám do uvedeného data dosahoval její početní stav do doby začátku obležení asi 8 000 vojáků a důstojníků. Velmi účinný byl pro maďarskou 10. pěší divizi její dělostřelecký pluk, který divizi kryl až do samého konce.
Maďarská 12. (záložní) pěší divize měla ve stavu přibližně 6 000 mužů a vznikla koncem léta 1944, když bylo zřejmé, že RA brzy začne vnikat do Maďarska.
Všeobecně se o maďarské 12. (záložní) pěší divizi hovoří jako o slabé, špatně vycvičené a nespolehlivé divizi, která dle zápisů ve většině případů bojovala velice chabě a vyskytovaly se u ní časté dezerce..!
V Budapešti jako celku bojovaly v obraně také nezanedbatelné maďarské obrněné jednotky.
"Zbytky 1. tankové divize maďarské armády, Honvedu, sestávající ze 20 maďarských tanků Turan a německých tanků (Pz IV) a 2 000 mužů byly sloučeny s úctyhodně silnou skupinou SHD. Zatímco pancéřování a jejich kanóny byly slabé, maďarské útočné dělo Zrinyi bylo v městském terénu nebezpečným protivníkem, protože se vyznačovalo nízkým profilem a neslo mohutnou houfnici s krátkou hlavní ráže 105 mm. Maďaři obsluhující tato děla byli hrdí bojovníci, kteří už několikrát předtím oplatili sovětským brigádám tanků T-34 jejich výpad krvavým protiútokem. Skupina měla asi 40 provozuschopných SHD Zrinyi a bojovala v obklíčení skvěle.
Na ostrově Csepel bojovalo asi 700 vojáků maďarské jezdecké divize spolu s 2 000 muži Obrněného pluku Hadik; snažili se zabránit Sovětům v obsazení tamní muniční továrny Weis."
Maďaři přispěli do obrany obklíčeného hlavního města také různými nezvyklými jednotkami, z nichž některé byly skutečně postaveny pro tuto obrannou bitvu (ad hoc). "Měly pět praporů četnictva (celkem 4 000 mužů), které tvořili hlavně bývalí poddůstojníci z Velké války (1. světové války); byli to houževnatí bojovníci , Budapešťský strážní prapor (600 mužů) a Prapor královských gardistů (také 600 mužů) rozšířil řady posádkové pěchoty. Gardisté, vybraní pro svoji výšku a divoký vzhled, budili pozornost chocholy na helmách a starobylými uniformami. Dalšími jednotkami pravidelné armády byl Budapešťský ženijní pluk o 3 000 mužích a Budapešťský pluk protivzdušné obrany, disponující 144 protiletadlovými děly (PVO Budapešti, měla zde asi 80 děl Bofors, 12 universálních německých 88 mm a řadu ukořistěných sovětských kusů přizpůsobených k používání maďarské munice)." Většina děl budapešťské PVO byla rozmístěna v Budíně, aby chránila Hradní vrch a tamní provizorní letiště.
V Budapešti bojovalo také několik polovojenských jednotek. Z oněch polovojenských jednotek byl dle zápisů nejvýznamnějším "Prapor Vannay", který na podzim roku 1944 od základů sestavil a pro boj připravil podplukovník Laszlo Vannay. V jednotce byli veteráni Velké války, v té době "zaměstnanci města Budapešť; hasiči, pracovníci metra a kanalizací, technici apod." Příslušníci "Praporu Vannay" netrpěli nedostatkem zbraní. Věděli o všech skladech ve městě. Zbraně proto svezli z celé Budapešti a vyzbrojili se. Měli také několik protitankových děl ráže 75 mm, zapůjčených 22. divizí SS (Marie Terezie). "Muži ´Praporu Vannay´ se skvěle osvědčili v pouličních bojích a vyznamenali se především při obraně Budína."
"Dalšími neobvyklými jednotkami byly 1. a 2. útočný prapor vysoké školy technické; sestávaly z vysoce motivovaných studentů, kteří buď chtěli bránit domovy před Sověty, nebo se chtěli vyhnout pracovnímu nasazení v Německu! Obě jednotky stěží prošly nějakým výcvikem; 2. prapor tvořili většinou středoškoláci a měli málo zbraní. 1. prapor byl formací, která zastavila počáteční sovětský průnik do Budína od západu.
Asi 40 těchto studentů bránilo do poslední chvíle budovu ministerstva obrany na Hradním vrchu jako součást zadního voje závěrečného pokusu o únik z města...!!!
Řady obránců také rozšířilo 1 500 mužů milice ´Šípových křížů´, kteří zde zůstali i poté, co vedení strany v listopadu 1944 Budapešť opustilo Tito nedisciplinovaní mladí maďarští fašisté bojovalo odhodlaně, neboť věděli, že padnou-li do zajetí, čeká je oprátka. Výzbroj měli dobrou; všichni měli maďarské automatické pistole Kiraly a byli často nasazováni proti nepřátelským tankům a pěchotě proniknuvším přední linií obrany. Mimo službu byli neukáznění a mnozí z těchto banditů v uniformě terorizovali židovské ghetto, dokud tomu vojáci pravidelných maďarských a německých vojsk neučinili přítrž.
Navzdory tomu, že šlo o tak pestrou směsici, byla posádka soudržnou silou (historickým podkladem pro informace mnou sestavených textů o bojích v Maďarsku a v Budapešti, je zde: Hitlerova armáda - Sborník článků odborných redaktorů časopisu Command /Nakladatelství Bonus A Brno 1997 - s použitím Budapešť 45, Pat McTaggart - s použitím příspěvků Petera B. Zwacka, str. 348, 349, 350 a 351, /, dále pak Velká vlastenecká válka, svazek 4, kapitola XIII., str. 350, 351, 352 a další historická literatura v Použité podklady a také mé poznámky.)."


Použité podklady:

Donald Sommerville - Druhá světová válka den za dnem.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Lucas Cooper - Hitlerovy elitní jednotky.
G. K: Žukov – Vzpomínky a úvahy 1, 2.
Paul Adair – Hitlerova největší porážka.
Historie německé armády – Philippe Mason.
Nicholas Bethell a redakční skupina Time-Life Books – ÚTOK NA SSSR.
John Keegan – Druhá světová válka.
Janusz Piekalkiewicz – Tanková válka 1939 -1945.
Janusz Piekalkiewicz – Letecká válka 1939 – 1945.
Janusz Piekalkiewicz – Námořní válka 1939 -1945.
Len Deighton – Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války.
Hitlerova armáda – Sborník článků odborných redaktorů časopisu Command.
Válka jako Peklo – Eduard Rauss, Hans von Greiffenberg, Dr. Waldemar Erfurth, Peter G. Tsouras – editor.
Prof. Alexandra Viatteau, Historian Paris II University, Prof. Norman DAVIES, Historian Oxfrod University a Dr. Dariusz GAWIN, Historian Museum of the Warsaw Uprising.
Mathias Färber – Druhá světová válka v obrazech.
David Brownstone a Irene Franck – Historie válek.
Paul Carell – Spálená země.
Paul Carell – Operace Barbarossa.
Horst Scheibert – Německé obrněné jednotky.
Černí andělé – Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945 Svazek 4. - Redakce čtvrtého svazku - M. M. Minasjan(vedoucí redakce a autorského kolektivu)
P. P. Bogdanov, M. S. Dolgij, N. V. Krestnikovova ( literární redaktorka), J. A. Prokofjev, P. I. Šuktomov, M. A. Švarev, G. M. Tavrovská, M I. Traktujev a celý autorský kolektiv, který začíná - M. L. Altgovzen a pokračuje dalšími 27mi jmény....
Memoáry – maršál Vasilevskij
Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak – Ocelová lavina.
Christhoper Andrew, Vasilij Mitrochin – Neznámé špionážní operace KGB.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
V.V.Bešanov: „Kadry rešajut vse – surovaja pravda o vojne“ (Kádry rozhodují o všem – syrová pravda o válce), vyd. AST, Moskva 2006
L.M.Mlečin: „Josif Stalin, jevo maršaly i generaly“ (Josif Stalin, jeho maršálové a generálové), vyd. Centrpoligraf, Moskva 2005
L.M.Mlečin: „Russkaja armija meždu Trockim i Stalinym“ (Ruská armáda mezi Trockym a Stalinem), vyd. Centrpoligraf, Moskva 2002
B.N.Petrov: „Ot revoljucionnoj česotky k vojennoj katastrofe“ (Od revolučního svrabu k vojenské katastrofě), Vojenno-istoričeskyj archiv 3/2001 (Vojensko-historický archív 3/2001), Moskva 2001
M.V.Zacharov: „Generaľnyj štab v predvojennyje gody“ (Generální štáb v předválečných letech), Vyd. AST, Moskva 2005
N.Zenkovič: „Vyššij generalitet v gody potrjasenij“ (Vyšší generalita v letech otřesů), vyd. Olma-Press, Moskva 2005
„Statistika armejskovo terora“ (Statistika armádního teroru), Vojenno-istoričeskyj archiv 2/1997 (Vojensko-historický archív 2/1997), Moskva 1997
„Tragedija RKKA“ (Tragédie Dělnicko-rolnické Rudé armády), Vojenno-istoričeskyj archiv 1/1997 (Vojensko-historický archív 1/1997), Moskva 1997
Ch.Andrew,O.Gordějevskij: KGB – Důvěrná zpráva, Vyd. East Art Agenci 1994
Ch.Andrew,V.Mitrochin: Štít a Meč Vyd. Akademia 2001 a 2008
Oleg Kalugin: Proščaj, Lubljanka (Promiň, Lubljanko ) ,vydal Olymp 1995
Interviu s generálem KGB Olegem Kaluginem: Časopis Čajka 2002
M.Pečenka,J.Bašta a kolektiv: Encyklopedie špionáže,Vyd. Libri 1993
Slovenská armáda 1939-1945 - Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Apokalypsa v Karpatech - Karel Richter.
Klapálek K., Ozvěny bojů, 2. vyd., Praha 1987.
Přikryl Vladimír., Pokračujte v horách. Praha 1947.
Sacher V., Na počátku stála smrt, Praha 1968.
Sacher V., Nebeská brigáda (rukopis).
Sacher V., Pod rozstříleným praporem, Praha 1991.
Steiner Arnošt, Drebota Jindřich: Za cenu života, Praha 1981.
Pivoluska J., Parabrigáda., Bratislava 1970.
Drtina P., Československo můj osud, díl I., II., III., IV., vydal Melantrich, Praha 1992.
Mé poznámky a mapy.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=7&t=376&start=60
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Od Bagrationu do Berlína“