Maďarsko 1944. Č 13.

Všechny bojové akce od Bagrationu po dobytí Berlína

Moderátoři: michan, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Maďarsko 1944. Č 13.

Příspěvek od michan »

Maďarsko 1944. Č 13.
Mapa bojů v Maďarsku, ale jsou vidět i boje

Obrázek

na Slovensku, do 30. prosince 1944.
Již v konci roku 1944 pronikl v Karpatsko-dukelské operaci československý 1. Armádní sbor na území předválečného ČSR až do prostoru na linii řeky Ondavy a i Rudá armáda na mnoha místech pronikla na Slovensko. Do prvé a druhé dekády prosince tak bylo osvobozeno rozsáhlejší území Slovenska, což sebou přineslo možnost mobilizovat československou armádu na vlastním území o československé občany do obnovujících se ozbrojených sil nově se obnovujícího státu ČSR.
Ministerstvo národní obrany ČSR zareagovalo na velké oslabení československého 1. Armádního sboru, kdy jeho jednotky utrpěly těžké ztráty právě na Dukle a chtělo celý armádní sbor nejprve stáhnout a přesunout na Podkarpatskou Rus, kde se předpokládalo vytvoření nové československé armády. "Stažení oslabených a vyčerpaných svazků z první linie do zápolí k doplnění nebo reorganizaci bylo v rámci válčících armád, sovětskou armádou nevyjímaje, běžnou praxí. Tím spíše bylo odůvodněné u československých jednotek, které měly dosud velmi omezené možnosti doplňování a kterým se teprve nyní dostávalo obdobných možností v tomto směru jako Rudé armádě."
Bylo proto naprosto nepochopitelné, pro vládu a armádní složky ČSR, proč dělala sovětská strana takové obstrukce. Přes své poradce v čs. armádě stav armády sověti dobře znali. Dobře věděli, že v prosinci 1944 byla situace v 1. čs. armádním sboru přímo katastrofální....!!!
Věděli například, že: "Početní stav 1. a 3. pěší brigády, stejně jako tankové brigády spolu s 5. dělostřeleckým plukem, velením a sborovými útvary poklesl na 9 764 lidí, z nichž pouze 557 přicházelo v úvahu pro boj (takzvané aktivní bodáky). Stažení z fronty k reorganizaci bylo vskutku odůvodněné."
Generál

Obrázek


Ludvík Svoboda (viz foto s Moskalenkem) však, podněcován komunisty, se vzpíral stažení na Podkarpatskou Rus a dožadoval se mobilizačního doplnění sboru přímo na frontu...!
"Chtěl bez přerušení bojové činnosti obnovit dočasně zrušené pěší jednotky, rozvinout výstavbu dělostřelectva a tankové brigády a dokonce rozšířit dosavadní organizaci sboru přestavbou brigád na divize. Byl v tomto směru podporován sovětskými představiteli, kteří se obávali, že stažením sboru z fronty a jeho reorganizací bude oslaben jejich dosavadní vliv na vše, co se v něm děje a s ním dělo (což stvrzuje - platilo pravidlo dle smlouvy z května 1944, že ve 100 km pásmu fronty rozhodují sovětské vojenské orgány...!). Úbytek velitelů se generál Svoboda rozhodl nahradit naopak organizováním výcvikových středisek, poddůstojnických škol a důstojnických kurzů."
A generál Svoboda šel ještě dál. Znovu tak ve vší ostrosti nastolil problém povyšování do důstojnických hodností, když totiž o své vůli jmenoval a povýšil řadu důstojníků, mimo jiné z řad absolventů (důstojnických kurzů...). Ospravedlňoval toto překročení svých pravomocí tím, že "jmenovati a povyšovat důstojníky a rotmistry ministrem národní obrany v Londýně je příliš zdlouhavé a odpověď přichází zpravidla pozdě".

V Londýně Svobodova iniciativa vyvolávala velké pobouření, neboť šlo o chaos, který narušoval - "udržení principu povyšování a autority hodností." Generál Neumann-Miroslav navrhl dokonce hodnosti udělené neoprávněně Svobodou neuznat a se Svobodou zavést soudní řízení pro zneužití úřední moci... Hlavní velitel se nakonec spokojil důrazným napomenutím generála Svobody - generálu přímo napsal: "Hlavní velitelství čs. branné moci vám zakazuje bezvýhradně provádět jakákoliv povyšování a jmenování i za bojovou činnost. (Historickým podkladem pro informace je zde: Drtina P., Československo můj osud, díl I., II., III., IV., vydal Melantrich Praha 1992. a také pan Karel Richter - Apokalypsa v Karpatech, Boje na Dukle bez cenzury a legend, str. 359, 360, Velká vlastenecká válka, Svazek 4. kapitola XIII, str. 341, a další historická literatura v Použité podklady a také mé poznámky. Většina vět je sestavena mnou, jen v určitých faktech bylo použito citací z uvedených podkladů.)."
V popisované době začal generál Hasal, coby velitel osvobozeného území, v několika okresech Podkarpatské Rusi provádět formování nové československé armády v rámci příprav na závěrečné všeobecné povstání na území republiky. "Toto povstání by pravděpodobně zasadilo těžkou ránu hitlerovskému úsilí a ušetřilo by sovětské armádě jistě značnou část z oněch 140 000 vojáků padlých při osvobozování Československa. Zkomplikovalo by však Sovětům vojenské zajištění sféry jejich vlivu v Evropě. Komunistům tento plán rovněž nevyhovoval, jelikož dosažení jejich mocenských cílů bylo podmíněno osvobozeneckou misí Rudé armády (aniž tenkrát ještě věděli, že naprosto není nezištná). Organizační přestavba sboru by také zbavila komunisty pozic, které si mezitím v jednotkách sboru vydobyli.
Proto svorně a ve vzájemném souzvuku brojili sovětští vojenští představitelé s členy a vedením KSČ proti výstavbě nové československé armády a plánům na povstání v týlu německých vojsk, označujíce je za - reakční a antisovětské. Pod jejich vlivem se proti nim stavěl i generál Svoboda, patrně z obavy, že bude pro soustavné překračování své kompetence zbaven velení
(Historickým podkladem pro informace je zde: Drtina P., Československo můj osud, díl I., II., III., IV., vydal Melantrich Praha 1992. a také pan Karel Richter - Apokalypsa v Karpatech, Boje na Dukle bez cenzury a legend, str. 360, Velká vlastenecká válka, Svazek 4. kapitola XIII, str. 341, a další historická literatura v Použité podklady a také mé poznámky. Většina vět je sestavena mnou, jen v určitých faktech bylo použito citací z uvedených podkladů.)."
Všechna snaha prezidenta Beneše a Československé vlády v Londýně o přebírání správy osvobozených území, jakkoliv byla dělána v rámci platné československo-sovětské dohody, byla však pro komunisty překážkou pro uskutečňování jejich předem připravených mocenských plánů. "Sovětskou armádu pak zbavovala možností zasahovat do vnitřních poměrů na osvobozeném území tak, aby zde byl nastolen režim, s určující rolí komunistů. Agitace vedená tímto směrem vyvolávala věrohodnou iluzi, že se prosazuje pokrok proti reakci...!"
Takto se celý proces přebírání správy osvobozeného území a výkon vládních pravomocí v oblasti civilní a vojenské stal kolbištěm urputného politického boje mezi základním vedením čs. odboje a komunisty. V jeho rámci hlavní velitel i Svobodovy organizační návrhy, zvláště pokud je projednával a prosazoval u sovětských instancí bez vědomí svých nadřízených Píky a Ingra: "Je nepřípustné jednat se spojeneckými činiteli v zásadních věcech, dokud zásadně nerozhodl hlavní velitel nebo velitel osvobozeného území."

Dnes s odstupem doby je jasné, oč spojencům, zde na východě SSSR, šlo. V závěrečné fázi války, až bude poraženo Hitlerovské Německo.. Vítězné velmoci si chtěly co nejvíce rozšířit své sféry zájmu. Rozšířit vliv na co nejvíce států. A i Československo, bývalé ČSR na stejné doplatilo. Ztratilo postupně Podkarpatskou Rus, ze které se stala Zakarpatská Ukrajina, jako součást USSR, jako součást SSSR!
Zde je mnou ukončen osud za války maďarské části území, před válkou známé Podkarpatské Rusi.

Boj o Budapešť, porážka Maďarska a jeho vystoupení z války 1944, 1945.

Mapa bojů v Maďarsku

Obrázek

od 26. prosince 1944 do 13. února 1945.
Debrecínskou operací jsme tedy skončili prvou velkou fázi bojů, které měly za cíl dobýt Maďarsko, poslední satelit Hitlera. Mělo se jednat o krátké střetnutí, leč boje v Maďarsku se i s Debrecínskou operací rozrostly na více než 6 měsíců a trvali i v březnu 1945.
Vždyť i Velká vlastenecká válka, Svazek 4, kapitola XIII. na str. 344 a poté i 345, konstatuje, později, když popisuje cíle Budapešťské operace, že 2. Ukrajinský front měl čelním úderem ve směru na Budapešť, se malými silami města zmocnit. Nejprve však všeobecné údaje a rozložení sil, cituji

"Porážkou velkého uskupení nepřátelských vojsk ve východním a severovýchodním Maďarsku skončilo první období (mnou řečená prvá velká fáze - má poznámka) jeho osvobozování. Hlavním úkolem druhého období bylo osvobození Budapešti a vystoupení Maďarska z války. Tento úkol plnila v době od 29. října 1944 do 13. února 1945 vojska 2. a 3. Ukrajinského frontu (Vojska 3. Ukrajinského frontu zahájila operace na území Maďarska až 24. listopadu 1944.), v jejichž sestavě bojovaly také rumunské a bulharské svazky.
Před zahájením tzv. 'Budapešťské operace' byla situace pro sovětská vojska nadále příznivá.
Hlavní síly 2. Ukrajinského frontu byly po ukončení Debrecínské operace soustředěny ve středu a na pravém křídle bojové sestavy frontu. Před vojsky frontu operovala německá 'Skupina armád Jih' (Süd - na Skupinu armád Jih byla přejmenována 23. září 1944 - má poznámka), která měla po doplnění 35 divizí (včetně 9 tankových a mechanizovaných divizí) a tří brigád (historickým podkladem pro informace je zde: pro Velkou vlasteneckou válku, Svazek 4, kapitola XIII. str. 344 zpracováno z: Sbornik matěriálov po sostavu fašitskoj germanii, vyš. četvěrtyj, str. 174 - 179. a také Hitlerova armáda - Sborník článků odborných redaktorů časopisu Command /Nakladatelství Bonus A Brno 1997 - s použitím Budapešť 45, Pat McTaggart - s použitím příspěvků Petera B. Zwacka/.).
Největší nepřátelské síly, převážně německé, operovaly na nyíregyházsko-miškoveckém směru, to jest proti vojskům rozmístěným na pravém křídle a ve středu bojové sestavy frontu."
Němci na tomto směru soustředili 21 divizí a 3 brigády, z čehož bylo 11 svazků rozmístěno v prvém sledu. Ostatní jednotky, hlavně maďarské divize, zaujímaly obranu před levým křídlem 2. Ukrajinského frontu. V oblasti Budapešti neměl nepřítel žádné velké síly. Jak se později ukázalo, koncem října a začátkem listopadu 1944, museli Němci i Maďaři přesunout své divize z levého křídla a ze středu své fronty na západní břeh řeky Tisy a na budapešťský směr.
"Hlavní síly 3. Ukrajinského frontu se po ukončení bělehradské operace přesunuly do prostoru Temešvár-Petrovgrad-Pančevo. Na levý břeh Dunaje, na úsek mezi Bají a Somborem, se přesunul jen sovětský 75. střelecký sbor z 57. A. V prvních týdnech tento 3. Ukrajinský front v budapešťské operaci nebojoval (výše je již řečeno, že 3. Ukrajinský front začal bojovat na území Maďarska až od 24. listopadu 1944)."
Celý obraný systém, který byl po léta budován na území Maďarska, se skládal z několika obranných linií, které se táhly od severu až k jihu. Zvláště pečlivě se podařilo připravit obranné linie v prostoru Budapešti. "K obraně města Budapešť vybudoval nepřítel 3 obranná pásma ve tvaru podkovy, která se opírala severně a jižně od města o řeku Dunaj. První z těchto tří pásem se táhlo ve vzdálenosti 25 - 30 km od Dunaje (historickým podkladem zde je: AMO SSSR, f. 240, inv. 52 495, sp. 91, l. 213-216).
Hlavní stan vrchního velení (STAVKA) zhodnotil situaci, zejména vratké politické postavení maďarské vládnoucí kliky a slabou nepřátelskou obranu před levým křídlem 2. Ukrajinského frontu, a 28. října dal směrnici veliteli 2. Ukrajinského frontu. Ukládal v ní sovětské 46. A a 2. gardovému mechanizovanému sboru, aby přešly 29. října 1944 do útoku mezi Tisou a Dunajem, vyvrátily nepřátelskou obranu na západním břehu Tisy a 7. GA vysunuly na západ za řeku. Poté měla 46. A posílená 2. a 4. gardovým mechanizovaným sborem zasadit úder nepříteli bránícímu Budapešť (historickým podkladem pro informace je zde: pro Velkou vlasteneckou válku, Svazek 4, kapitola XIII. str. 344 zpracováno z: Sbornik matěriálov po sostavu fašitskoj germanii, vyš. četvěrtyj, str. 174 - 179. a také Hitlerova armáda - Sborník článků odborných redaktorů časopisu Command /Nakladatelství Bonus A Brno 1997 - s použitím Budapešť 45, Pat McTaggart - s použitím příspěvků Petera B. Zwacka/.).
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: Maďarsko 1944. Č 13.

Příspěvek od michan »

Maďarsko 1944. Č 14.

A právě zde je napsán v historiografii východu Cíl Budapešťské operace, dle rozhodnutí hlavního stanu velení, podle kterého mělo být velice rychle dosaženo města, kterého se měl 2. Ukrajinský front zmocnit, cituji:

"Cílem operace tedy bylo zasadit čelný úder ve směru na Budapešť a poměrně malými silami se města zmocnit. Ostatní armády frontu (s výjimkou rumunské 4. A a sovětské 40. A) měly násilně překročit Tisu a vytvořit předmostí na jejím západním břehu."
Než byla koncem října spuštěna operace k obklíčení maďarsko-německých vojsk v Budapešti, měla vojska 2. Ukrajinského frontu nad nepřítelem, Skupinou armád Jih (Süd) dvojnásobnou převahu v pěchotě, 4 až 4,5 násobnou převahu v dělech (bez protitankových a protiletadlových děl) a minometech, 1,5 násobnou v tancích a SHD a 2,6 násobnou v letadlech.
Dne 29. října 1944 odpoledne dopadl útok sovětské 46. A, které velel generál I. T. Šlemin, na maďarskou 3. A. Špatně vyzbrojené maďarské jednotky se snažily sovětským jednotkám odolávat a v některých sektorech bojovaly dobře. Sovětům se však vyrovnat nedokázaly co do palby a útočnému tlaku, kterému neodolaly. Již první den byla obrana prolomena v prostoru mezi Tisou a Dunajem. Sověti již večer 1. listopadu byli do boje zasazeny sovětské mechanizované sbory, které rychle postoupily dopředu a do večera 2. listopadu se z jihu přiblížily k Budapešti. Již 1. listopadu 1944 byla maďarská 3. A na pokraji zhroucení a vojáci sovětské 46. A postoupili v celém sektoru útoku o 20 až 40 km. Když tak rychle sovětská vojska postupovala k Budapešti, muselo německé velení přesunout k hlavnímu městu jeden tankový sbor.
V prvních dnech sovětské ofenzívy byla úspěšná také sovětská 7. GA, která vytvořila předmostí 10 km hluboké a 30 km široké na západním břehu řeky Tisy. V popisovaných posledních dnech října a prvních dnech listopadu promíšená vojska německo-maďarská bojovala o své přežití a otřásala se pod údery sovětských mechanizovaných jednotek, které zcela rozbíjely přední obrany (historickým podkladem je zde: Velká vlastenecká válka, Svazek 4, kapitola XIII. str. 345, Hitlerova armáda - Sborník článků odborných redaktorů časopisu Command /Nakladatelství Bonus A Brno 1997 - s použitím Budapešť 45, Pat McTaggart - s použitím příspěvků Petera B. Zwacka, str. 329/, a další historická literatura v Použité podklady a také mé poznámky. Většina vět je sestavena mnou, jen v určitých faktech bylo použito citací z uvedených podkladů).
Německé velení nemohlo situaci nechat jen tak, velitel německé 6. A generál dělostřelectva Maximilian Fretter-Pico zkonsolidoval všechny německé a maďarské jednotky ve svém sektoru (když se tak stalo dostaly jeho jednotky nový název - "Skupina armád Fretter-Pico"). Ve svém sektoru se pak snažil zastavit postup sovětské 7. GA. Avšak jeho postavení se nedalo delší dobu udržet, neboť už předtím byl nucen stáhnou část jednotek z linie podél řeky Tisy a poslat je proti útočící sovětské 46. A. Nucený přesun jednotek umožnil 7. GA právě postup za hranice dosavadních předmostí na západ. Frette-Pici nemohl udělat nyní nic jiného, než opustit linii na řece Tise a ustoupit k Budapešti.
"Zdálo se, že Malinovskij (velitel 2. Ukrajinského frontu

Obrázek


maršál Malinovskij , viz zde - autor obrázku je Wikipedie:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Rodion_Ja ... alinovskij
) má svůj hlavní cíl na dosah. Šleminův 2. a 4. gardový mechanizovaný sbor se 25. listopadu rychle blížily k jižním předměstím Budapešti; Těsně za nimi postupoval 23. střelecký sbor. Také 7. GA se nadále dařilo při pronásledování ustupujících německých a maďarských jednotek na západ od Tisy. Avšak tím, že se stáhl z nepravidelné linie podél řeky, zkrátil německý generál Fretter-Pico svou obrannou frontu, a získal tak zálohy pro uskutečnění řady protiútoků, které mířily na Šleminův pravý bok. Pancéřové bojové skupiny utvořené z jednotek německé 23. td a 24. td způsobily sovětskému 2. a 4. gardovému mechanizovanému sboru vážné ztráty - oběma sborům zůstalo tak něco okolo 100 tanků a SHD.
Když část sovětských tankových jednotek pronikla do budapešťských předměstí, střetla se s německými obrannými skupinami zformovanými ad hoc (ad hoc - doslova „k tomuto“, překládaný jako „za určitým účelem“ nebo „pro tento jednotlivý /konkrétní/ případ“ - viz. Wiki). Obyvatelé východních čtvrtí maďarského hlavního města najednou se zděšením zírali na tanky T - 34 pálící do strojů Panzer IV a Tiger VI doslova před jejich prahem. Téměř je zachvátila panika, když nedopatřením explodovala demoliční nálož a zničila několik oblouků jednoho z historických mostů přes Dunaj.
Do 5. listopadu byly všechny sovětské jednotky na území města prakticky bez munice. Fretter-Picovy útoky proti sovětským křídlům neustále odčerpávaly Šleminovy zálohy a naděje na rychlé dobytí Budapešti byla mizivá. Příštího dne (6. listopadu 1944) dal Šlemin svým jednotkám povel k ústupu, aby je mohl přeskupit a doplnit zásoby. Malinovského obavy se ukázaly oprávněné. Stačilo trochu méně spěchat a trochu více plánovat a hlavní město Maďarska se mohlo stát snadnou sovětskou kořistí. Nyní bylo nutné najít jiný způsob, jak se zmocnit města, po kterém Stalin tak toužil.
Generál Fretter-Pico dočasně zachránil Budapešť pro Německo tím, že obratně nasměroval své mobilní síly do nekritičtějších bodů sovětské ofenzívy. Tím získal pro své pěší jednotky čas, aby se zakopaly a vybudovaly nová hrozivá obranná postavení jižně od města. Tyto jednotky byly posíleny vojáky maďarské 3. A odloučenými od svých jednotek a posbíranými polní policií, které oblast pročesávala (historickým podkladem pro informace v uvozovkách je zde: Hitlerova armáda - Sborník článků odborných redaktorů časopisu Command /Nakladatelství Bonus A Brno 1997 - s použitím Budapešť 45, Pat McTaggart - s použitím příspěvků Petera B. Zwacka, str. 329, 330.)."
Východní historiografie o této první části bojů na předměstí Budapešti píše, cituji:
"Aby byl rozkaz hlavního stanu splněn, byl učiněn pokus novým čelním úderem značných sil rozčlenit nepřátelské uskupení východně od Budapešti, obejít je ze severu a dále pak úderem ze severu, severovýchodu a jihu se zmocnit města. Během tohoto útoku, který trval 16 dní (11. až 26. listopadu 1944), bylo osvobozeno mnoho vesnic, ale hlavní úkol splněn nebyl.
Na směru hlavního úderu pronikla vojska frontu od východu k Budapešti, zatímco vojska pravého křídla pronikla do prostoru východně od Miškovce a přiblížila se těsně k Bukovým vrchům a k pohoří Mátra. Do 5. prosince se sovětská vojska držela na dosažených čarách.
Ve dne 5. až 9. listopadu se 2. Ukrajinský front znovu pokoušel osvobodit Budapešť, tentokrát ne čelním útokem, ale obchvatem ze severu a západu. Ale tento pokus byl neúspěšný, i když tím vojska značně zlepšila své postavení (líčení tohoto útoku na Budapešť se týkaly manévry silami, které okolo předměstí Budapešti prováděl generál Fretter-Pico, viz výše - má poznámka). Vojska ve středu bojové sestavy frontu pronikla do údolí řeky Ipeĺ a severně od Budapešti k Dunaji a obchvátila budapešťské uskupení ze severovýchodu. Sovětská 46. A s velkými ztrátami násilně překročila Dunaj a přiblížila se k linii ´Marghita´ (Ve vojenské historické literatuře se obrannou čárou ´Marghita´ obyčejně myslí obrana úseku od Érdu k Blatenskému jezeru. To však není přesné. Německé velení jmenuje v jednom svém dokumentu tyto úseky: 1. od řeky Drávy k jihozápadnímu cípu Blatenského jezera; 2. odtud až k ohbí Dunaje u města Vác /zřejmě včetně tří obranných čar chránících Budapešť z východu/; 3. od tohoto ohbí Dunaje ke styku se Skupinou armád ´A´, tj. na československo-maďarské hranice - historickým podkladem jsou zde informace z: IML, dokumenty a materiály oddělení dějin Velké vlastenecké války, inv. čís. 11 635, str. 413) v prostoru jihozápadně od Erdu. 27. A pronikla do prostoru Miškovce.
Je několik příčin, které způsobily, že úspěch nebyl úplný. Bojové operace velmi ztěžovaly vydatné deště, hluboké bláto, opožděný přísun střeliva po rozblácených cestách (proto čteme výše, že do 5. listopadu sovětským jednotkám na předměstí Budapešti došlo střelivo /a také o lepším plánování a další věty/, viz výše - má poznámka) a únava vojsk, která již po čtyři měsíce neustále útočila. Byly tu však i subjektivní příčiny. Byly podceněny obtíže spojené s násilným přechodem Dunaje těsně u jižního předměstí Budapešti, kam nepřítel soustředil velké síly. Proto 46. A, která rozvíjela útok severozápadním směrem, narazila na silnou nepřátelskou obranu na linii ´Marghita´ a nedokázala ji překonat. Neúspěchy 2. Ukrajinského frontu se z velké části vysvětlovaly také tím, že nebyl proveden dostatečný průzkum, a tím byly podceněny nepřítelovy možnosti manévru. I řízení dělostřelectva nebylo přesné a tanky působily jen v malých skupinách (historickým podkladem je zde: Velká vlastenecká válka, Svazek 4, kapitola XIII. str. 345)."

Jsou jasně vidět chyby, které si museli sovětští velitelé uvědomit a zjednat nápravu, a oni skutečně částečné úpravy začali provádět. Přísun materiálu a samozřejmě munice a další.
Německo-maďarská obrana se totiž ukázala, že je plna pohybu, že němečtí velitelé (viz. jednotky Fretter-Pica) velice dobře dovedou provádět pohyblivou obranu a ušetřené jednotky okamžitě použijí k útoku. Bylo třeba, aby si sovětští velitelé uvědomili, že překonat nepřátelskou obranu jižně od Budapešti bude velice obtížné. V září 1944 do hodnosti maršála povýšený R. J. Malinovskij, se rozhodl, že své síly 2. Ukrajinského frontu musí rozmístit tak, aby mohl obchvátit Budapešť ze severu. Proto odvelel 4. a 6. gardový jízdní sbor, 23. tankový sbor a Plijevovu jezdecko-mechanizovanou skupinu do cegledské oblasti, z níž chtěl provést po 10. listopadu 1944 nový útok. Útoky německých bojových skupin vzniklých z 1. td, 13. td, 23. td a 24. td, podporované 503. a 509. praporem těžkých tanků (oba prapory těžkých tanků disponovaly tanky Královský Tiger - König Tiger) však znamenaly, že samotný útok nebyl spuštěn 10. listopadu, ale o jeden den déle, tedy 11. listopadu. Po celou dobu do 11. listopadu, v době, kdy se sovětské síly přesouvaly do nových výchozích postavení, budovali Němci a Maďaři obranu. Za frontovou linií Osy byly stavěny protitankové překážky v podobě "Ježků", byla budována polní opevnění, která umožňovala obranu po celém obvodu bráněné oblasti.
Maršál Malinovskij útok 2. Ukrajinského frontu, který začal 11. listopadu chtěl proměnit od počátku až do konce v bleskový obrněný úder. Němci a Maďary vybudovaná obrana však znamenala, že se sovětské útoky poměrně rychle začaly měnit ve zdlouhavou opotřebovací bitvu. Vojáci OSY, jak jsou někdy v historické literatuře také nazýváni maďarští a němečtí obránci, sice pomalinku ustupovali, ale těžce se Sověty bojovali o každý kilometr území. Ústup proběhl vždy do předem připraveného obranného postavení. Sovětská převaha v lidech a materiálu se začala postupně projevovat a vojákům Osy začalo hrozit, že bude proražena celá linie. Okolo 15. listopadu 1944 Sověti postoupili přibližně o 40 km (historickým podkladem pro informace mnou sestavených textů o bojích v Maďarsku je zde: Hitlerova armáda - Sborník článků odborných redaktorů časopisu Command /Nakladatelství Bonus A Brno 1997 - s použitím Budapešť 45, Pat McTaggart - s použitím příspěvků Petera B. Zwacka, str. 330, 331, /, a další historická literatura v Použité podklady a také mé poznámky.).
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: Maďarsko 1944. Č 13.

Příspěvek od michan »

Maďarsko 1944. Č 15.

Ve stejné době, ve které 2. Ukrajinský front útočil do Maďarska a na Budapešť ze severu a od východu a snažil se jí obsadit, postupoval od jihu do Maďarska i 3. Ukrajinský front, který chtěl přes Dunaj a k Blatenskému jezeru. Poslechněme si co o těchto prvních listopadových dnech bojů 3. Ukrajinského frontu říká východní historiografie, včetně některých mimořádných výkonů sovětských vojáků při překonání největšího veletoku Balkánu, řeky Dunaje, cituji:

"V době, kdy se vojska 2. Ukrajinského frontu snažila obsadit Budapešť, provedla vojska 3. Ukrajinského frontu ve dnech 7. až 9. prosince bojovou operaci s cílem násilně překonat Dunaj a vytvořit velké operační předmostí. 3. Ukrajinskému frontu velel maršál Sovětského svazu F. I. Tolbuchin ( viz bližší zde:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Fjodor_Tolbuchin
), členem vojenské rady byl generálplukovník A. S. Želtov a náčelníkem štábu generálplukovník S. S. Birjuzov. Zvláštností této operace byl násilný přechod Dunaje bez plánovité přípravy 175 km na jih od Budapešti v době, kdy hlavní nepřátelské síly byly poutány u Budapešti operacemi vojsk 2. Ukrajinského frontu.
Na počátku útoku měl 3. Ukrajinský front ve stavu 57. A a 4. GA, 18. tankový sbor a 17. Leteckou armádu. Avšak na 120 km dlouhé frontě na jih od Somboru podél Dunaje ještě stále operoval jen 75. střelecký sbor z 57. A, které velel generálporučík M. M. Šarochin. Ostatní síly armády se teprve blížily k prostorům soustředění. Nepřítel stojící proti 75. střeleckému sboru nebyl zvlášť silný. Velitel 3. Ukrajinského frontu zhodnotil situaci a rozhodl, že nebude čekat na úplné soustředění vojsk frontu ve výchozím prostoru a ani na soustředění celé 57. A a zahájí násilný přechod Dunaje silami 75. střeleckého sboru.
Zesílené střelecké roty 74. a 233. střelecké divize provedly v noci ze 7. listopadu v prostoru Apatinua v noci na 9. prosince v prostoru Batiny úspěšný průzkum bojem. Aniž to nepřítel zpozoroval, přeplavily se roty na improvizovaných přepravních prostředcích přes Dunaj a vytvořily na protilehlém břehu dvě malá předmostí. V následujících čtyřech dnech velitel 75. střeleckého sboru generálmajor A. Z. Akimenko, který chtěl předmostí rozšířit a spojit, přepravil přes řeku hlavní síly obou divizí.
Rozpoutaly se prudké boje, které zuřily i v noci. Řeka na několika místech protrhla hráz a zatopila přístupy k nepřátelským postavením. Sovětské jednotky měly značné ztráty na lidech. Bylo nutno okamžitě přesunout na předmostí čerstvé síly.Avšak jediný pontonový most, dvě trajektové přepravy a rozbahněná cesta k nim byly pod neustálým nepřátelským postřelováním z děl a letadel. Vojska se proto mohla přepravovat jen v noci. Dne 13. listopadu byl do boje zasazen sovětský 64. střelecký sbor. V příštích deseti dnech se oba sbory úplně soustředily na předmostích (64. střelecký sbor na Batinském předmostí a 75. střelecký sbor na Apatinském předmostí) a 23. listopadu předmostí spojily.
Ani rozlitá řeka, ani protržené hráze a zatopené přístupy k nepřátelským postavením nezadržely útok sovětských jednotek. Vojáci i důstojníci se brodili po prsa v chladné vodě a pod nepřátelskou palbou odvážně zdolávali německá opevnění. V bojích na vytvoření předmostí se vyznamenaly mnohé útvary a jednotky, zejména prapor vedený kapitánem G. N. Dolgopolovem z 19. střelecké divize. Nepřítel opevněný na výšině přivítal útočící prapor z děl a minometů. Vojáci byli nuceni zalehnout. Velitel divize generálmajor P. J. Lazarev nařídil kapitánu Dolgopolovovi, aby zatopeným terénem obešel nepřítele zprava a nečekaným úderem se zmocnil nepřátelského opěrného bodu. Vojáci a důstojníci po pás ve vodě ušli dva kilometry s kulomety, minomety a náboji na zádech. Nenadálý útok praporu do boku nepřítele rozhodl o výsledku boje. Hitlerovci ustoupili a zanechali na bojišti mnoho padlých vojáků a důstojníků (historickým podkladem pro Velká vlastenecká válka, svazek 4, kapitola XIII., str. 346 byly zde informace z : AMO SSSR, f. 243, inf. 32 283, sp. 12, l. 461.)."

Ihned po rozšíření Batinského a Apatinského předmostí a po jejich spojení, zasadil maršál Tolbuchin do boje druhý sled 57. A (6. gardový střelecký sbor), jednu mechanizovanou brigádu a 21. gardový střelecký sbor ze 4. GA, které velel generálporučík I. V. Galanin (od 28. listopadu velel pak 4. GA armádní generál G. F. Zacharov).

"4. GA vytvořila pak první sled frontu vpravo od 57. A generálporučíka Šarochina. Tím se situace na předmostí podstatně změnila. Do večera 26. listopadu bylo předmostí 50 km široké a 14 až 17 km hluboké. Na takovém předmostí bylo již možné rozvinout velké síly a zajistit poměrně plynulou přepravu přes Dunaj. Vojska 3. Ukrajinského frontu využila tohoto úspěchu a do 9. prosince pronikla do prostoru na jih od jezera Velencei-tó a k Blatenskému jezeru. Zde narazila na předem připravenou nepřátelskou obranu a byla nucena útok zastavit. Tím, že vojska 3. Ukrajinského frontu pronikla k jezeru Velencei-tó a k Blatenskému jezeru, byl ohrožen týl nepřátelského uskupení bránícího Budapešť.
Vojska 3. Ukrajinského frontu podporovala 17. Letecká armáda pod velením generálplukovníka letectva V. A. Suděce. Přesto, že v první třetině prosince bylo pro letectvo velmi nepříznivé počasí způsobily bombardovací a bitevní letouny německým a maďarským vojskům velké ztráty. Útočícím vojskům pomáhala i Dunajská válečná flotila. Její lodě vylodily taktické výsadky v prostorech Iloku a Gerjenu, palbou z děl pomáhaly překonat Dunaj a vytvořit předmostí a zajišťovaly přepravu v prostorech Apatinu, Moháče a Dunaföldváru (historickým podkladem pro informace je zde Velká vlastenecká válka, svazek 4, kapitola XIII., str. 346 a 347.)."
Zde jsme si tedy u Tolbuchinova 3. Ukrajinského frontu probrali situaci na jižní frontě v Maďarsku, pod Blatenským jezerem, do poloviny prosince 1944. Ale u 2. Ukrajinského frontu maršála Malinovského jsme situaci probrali jen do 15. listopadu 1944. Proto pojďme ještě říci pár historických faktů i u 2. Ukrajinského frontu od 15. listopadu do poloviny prosince 1944, abychom historický děj srovnali v časové ose.
Zde lze říci, že prakticky od 15. listopadu do začátku prosince 1944 útočila sovětská vojska maršála Malinovského ve směru na Budapešť prakticky stále a to od východu a severu.
Od severu se podařilo sovětskému 37. střeleckému sboru ze 46. A, které velel generál Šlemin překročit východní kanál a po dvo dnech těžkých bojů proti maďarské 1. jezdecké divizi obsadil ostrov Csepel. Další jednotky z Malinovského 2. Ukrajinského frontu pak postupně, po bojích obsazovaly další a další obranná postavení maďarsko-německých sil a ohrožovaly Miškolc. Postup RA byl pomalý a boje skutečně připomínaly opotřebovací války v kombinaci se zákopovou válkou první světovou. Když pak od jihu zaútočila dne 26. listopadu 1944 sovětská 57. A, spolu s 4. GA ( bylo vysvětleno a popsáno u 3. Ukrajinského frontu maršála Tolbuchina), jako levé rameno kleští, museli navíc Němci odebrat jednotky z široké obrany Budapešti a poslat je na jih. Je jasné, že z obrany museli odebrat především rychlé jednotky, tedy tanky a SHD.
V posledním listopadovém týdnu roku 1944 docházelo k tomu, že 2. a 3. Ukrajinský front společným manévrovým bojem obkličoval maďarské hlavní město Budapešť. Ode dne 28. listopadu 1944 usilovala Gaganova sovětská 57. A (64. a 57. střelecký sbor a 6. gardový střelecký sbor) o dobytí Pecse, města, které je asi 80 km jižně od Blatenského jezera.
Jak byl bez detailů a dat popisován útok 3. Ukrajinského frontu od jihu, bude nyní řečeno, že front se do 30. listopadu 1944 frontu podařilo obsadit západní břeh Dunaje až do vzdálenosti 80 km jižně od Budapešti a 2. Ukrajinský front pokračoval v postupu a tlačil před sebou vojska Osy severozápadně od Budapešti.
Maršál Malinovskij, velitel 2. Ukrajinského frontu ještě koncem listopadu a do začátku ofenzívy (byla, jak si za chvíli řekneme, spuštěna 5. prosince 1944), probíhající útoky místy přerušil, aby zreorganizoval své jednotky ( po těžkých ztrátách v listopadových bojích musela být např. sovětská 6. GTA doplněna o více jak dvě stovky tanků a desítky SHD). Ve stejnou dobu však Tolbuchin se svým 3. Ukrajinským frontem pokračoval v útocích severozápadním směrem od jihu a 4. prosince dosáhl jižního břehu Blatenského jezera. " ´Skupina armád Fretter-Pico´ stála tváří v tvář hrozbě, že bude obklíčena a zničena obrněnými čelistmi těchto dvou frontů."
Přestávku, která se naskytla maršálu Malinovskému a jeho 2. Ukrajinskému frontu do 5. prosince 1944, využil k reorganizaci a k doplnění. Nejprve v přestávce přesunul nově vyzbrojenou (tanky a SHD, jak bylo řečeno) svou 6. GTA generálporučíka Kravčenka (5. gardový tankový sbor a 9. gardový mechanizovaný sbor) do sousedství Plijevovy jezdecko-mechanizované skupiny, kterou v té době tvořil 4. gardový a 6. jezdecký sbor spolu se 4. gardovým mechanizovaným sborem. Pěchotní podporu pro tanková a mechanizovaná vojska měla zajišťovat 7. GA (historickým podkladem pro informace mnou sestavených textů o bojích v Maďarsku je zde: Hitlerova armáda - Sborník článků odborných redaktorů časopisu Command /Nakladatelství Bonus A Brno 1997 - s použitím Budapešť 45, Pat McTaggart - s použitím příspěvků Petera B. Zwacka, str. 330, 331, /, Velká vlastenecká válka, svazek 4, kapitola XIII., str. 347 a další historická literatura v Použité podklady a také mé poznámky.).
Malinovskij byl k 5. prosinci 1944 se svým 2. Ukrajinským frontem připraven spustit novou ofenzívu.


Použité podklady:


Donald Sommerville - Druhá světová válka den za dnem.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Lucas Cooper - Hitlerovy elitní jednotky.
G. K: Žukov – Vzpomínky a úvahy 1, 2.
Paul Adair – Hitlerova největší porážka.
Historie německé armády – Philippe Mason.
Nicholas Bethell a redakční skupina Time-Life Books – ÚTOK NA SSSR.
John Keegan – Druhá světová válka.
Janusz Piekalkiewicz – Tanková válka 1939 -1945.
Janusz Piekalkiewicz – Letecká válka 1939 – 1945.
Janusz Piekalkiewicz – Námořní válka 1939 -1945.
Len Deighton – Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války.
Hitlerova armáda – Sborník článků odborných redaktorů časopisu Command.
Válka jako Peklo – Eduard Rauss, Hans von Greiffenberg, Dr. Waldemar Erfurth, Peter G. Tsouras – editor.
Prof. Alexandra Viatteau, Historian Paris II University, Prof. Norman DAVIES, Historian Oxfrod University a Dr. Dariusz GAWIN, Historian Museum of the Warsaw Uprising.
Mathias Färber – Druhá světová válka v obrazech.
David Brownstone a Irene Franck – Historie válek.
Paul Carell – Spálená země.
Paul Carell – Operace Barbarossa.
Horst Scheibert – Německé obrněné jednotky.
Černí andělé – Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945 Svazek 4. - Redakce čtvrtého svazku - M. M. Minasjan(vedoucí redakce a autorského kolektivu)
P. P. Bogdanov, M. S. Dolgij, N. V. Krestnikovova ( literární redaktorka), J. A. Prokofjev, P. I. Šuktomov, M. A. Švarev, G. M. Tavrovská, M I. Traktujev a celý autorský kolektiv, který začíná - M. L. Altgovzen a pokračuje dalšími 27mi jmény....
Memoáry – maršál Vasilevskij
Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak – Ocelová lavina.
Christhoper Andrew, Vasilij Mitrochin – Neznámé špionážní operace KGB.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
V.V.Bešanov: „Kadry rešajut vse – surovaja pravda o vojne“ (Kádry rozhodují o všem – syrová pravda o válce), vyd. AST, Moskva 2006
L.M.Mlečin: „Josif Stalin, jevo maršaly i generaly“ (Josif Stalin, jeho maršálové a generálové), vyd. Centrpoligraf, Moskva 2005
L.M.Mlečin: „Russkaja armija meždu Trockim i Stalinym“ (Ruská armáda mezi Trockym a Stalinem), vyd. Centrpoligraf, Moskva 2002
B.N.Petrov: „Ot revoljucionnoj česotky k vojennoj katastrofe“ (Od revolučního svrabu k vojenské katastrofě), Vojenno-istoričeskyj archiv 3/2001 (Vojensko-historický archív 3/2001), Moskva 2001
M.V.Zacharov: „Generaľnyj štab v predvojennyje gody“ (Generální štáb v předválečných letech), Vyd. AST, Moskva 2005
N.Zenkovič: „Vyššij generalitet v gody potrjasenij“ (Vyšší generalita v letech otřesů), vyd. Olma-Press, Moskva 2005
„Statistika armejskovo terora“ (Statistika armádního teroru), Vojenno-istoričeskyj archiv 2/1997 (Vojensko-historický archív 2/1997), Moskva 1997
„Tragedija RKKA“ (Tragédie Dělnicko-rolnické Rudé armády), Vojenno-istoričeskyj archiv 1/1997 (Vojensko-historický archív 1/1997), Moskva 1997
Ch.Andrew,O.Gordějevskij: KGB – Důvěrná zpráva, Vyd. East Art Agenci 1994
Ch.Andrew,V.Mitrochin: Štít a Meč Vyd. Akademia 2001 a 2008
Oleg Kalugin: Proščaj, Lubljanka (Promiň, Lubljanko ) ,vydal Olymp 1995
Interviu s generálem KGB Olegem Kaluginem: Časopis Čajka 2002
M.Pečenka,J.Bašta a kolektiv: Encyklopedie špionáže,Vyd. Libri 1993
Slovenská armáda 1939-1945 - Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Apokalypsa v Karpatech - Karel Richter.
Klapálek K., Ozvěny bojů, 2. vyd., Praha 1987.
Přikryl Vladimír., Pokračujte v horách. Praha 1947.
Sacher V., Na počátku stála smrt, Praha 1968.
Sacher V., Nebeská brigáda (rukopis).
Sacher V., Pod rozstříleným praporem, Praha 1991.
Steiner Arnošt, Drebota Jindřich: Za cenu života, Praha 1981.
Pivoluska J., Parabrigáda., Bratislava 1970.
Drtina P., Československo můj osud, díl I., II., III., IV., vydal Melantrich, Praha 1992.
Mé poznámky a mapy.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=7&t=376&start=60
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Od Bagrationu do Berlína“