Maďarsko 1944. Č 7.

Všechny bojové akce od Bagrationu po dobytí Berlína

Moderátoři: michan, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Maďarsko 1944. Č 7.

Příspěvek od michan »

Maďarsko 1944. Č 7.
Mapa územní velikosti Maďarska

Obrázek

ještě na počátku roku 1944, než na území od východu vstoupila RA.

Podkarpatská Rus - Zakarpatská Ukrajina, 1944, 1945.
Ano - Východní historiografie skutečně popisuje dobytí a postupné zabrání tzv. Podkarpatské Rusi, území, které si SSSR pak nazval Zakarpatská Ukrajina, v kapitole XIII. kapitole o dobytí Maďarska...!!! Historie tohoto území je Wikipedií popsána takto:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Podkarpatsk%C3%A1_Rus
i se zkrácenou historií z 9. století.
Ač běžně svá seznámení s nějakým územím z historie osobně nepopisuji, zde udělám výjimku. Nejprve tedy má osobní seznámení s problémem Podkarpatská Rus - Zakarpatská Ukrajina 1944,45:
Možná že, coby mladý kluk, jsem i v základní škole přijal v hodinách dějepisu (v 50. a 60. letech 20. století) jako fakt, že po 2. světové válce byla Podkarpatská Rus předána SSSR.
Později, coby středoškolák, koncem 60. let, jsem si říkal - co tak rychle předalo ČSR, Sovětskému svazu území, které on si nazval Zakarpatská Ukrajina? To byla nějaká "úlitba bohům", nějaká náhrada za "Slovenský štát", či nějaké reparace, či dluhy? A měl jsem na problém "zaděláno".
Pak následovala různá vysvětlování pochytávaná ve svém okolí.
V 21. století jsem pak při bližším studiu narazil na dva historické prameny, které při porovnávání, naprosto jednoznačně ukazují, že něco nebylo v pořádku a mnohé vysvětlují. Jedním z těchto pramenů je východní historiografie - Velká vlastenecká válka, svazek 4, Kapitola XIII., str. 341 až 344. Tím druhým je pak Apokalypsa v Karpatech, Boje na Dukle bez cenzury a legend - pan Karel Richter str. 280 až 285 a 347 až 361.
První, co mě u východní historiografie zarazilo bylo, že uvedený pramen řeší u nich Zakarpatskou Ukrajinu, u nás území před 2. světovou válkou nazývané Podkarpatská Rus, v Kapitole XIII., kde se hovoří o dobytí Maďarska a neřeší jí u Kapitoly XI. u bojů v Karpatech, v SNP a událostí na území ČSR v době do konce roku 1944. Možná bych mohl připustit, že území bylo od roku 1938, 39, viz Wikipedie, okupováno Maďarskem...! Leč právě druhý historický zdroj jasně situuje Podkarpatskou Rus do prostředí SNP a bojů čs armády na území ČSR do konce roku 1944. Porovnání obou zdrojů nám napoví, že skutečně nebylo všechno v pořádku a ukáže nám praktiky ruských bolševiků, jejich ruky NKVD, která byla plně ovládána Stalinem.
Začnu tím, že připomenu, že sbory sovětské 18. A dne 26. října osvobodily Mukačevo a příštího dne hlavní město - a já jsem již v Č 6 napsal hlavní město Podkarpatské Rusi, nikoliv Zakarpatské Ukrajiny - Užhorod. Užhorod byl,

Obrázek

hlavním městem Podkarpatské Rusi, která byla před 2. světovou válkou součástí Masarykovy ČSR od roku 1920.
Východní historiografie však náhle u svého popisu na straně 341, o dobytí území píše, cituji:

"Po téměř dvouměsíčních bojích byla osvobozena z maďarsko-německé okupace Zakarpatská Ukrajina (ani se 'neotravuje', že by napsala Podkarpatská Rus, neboť vše psaly až v 50. 60. letech 20. století... - má poznámka). Její obyvatelstvo vítalo vojáky a důstojníky Rudé armády jako své bratry (my si za chvilku popíšeme jak to ve skutečnosti bylo s těmi bratry, a jak kdo koho vítal - má poznámka). Ze srdcí strádajícího lidu vytrysklo odvěké jeho přání - spojit se svým starším bratrem, lidem sovětské Ukrajiny."

A náhle bez upozornění skočí východní historiografie až o měsíc dál, než proběhlo tohle osvobozování Podkarpatské Rusy a říká: "Dne 26. listopadu 1944 se v Mukačevu konal první sjezd národních výborů na Zakarpatské Ukrajině. Na sjezdu byl schválen manifest, který vyjadřoval tužbu lidových mas. V tomto historickém dokumentu se pravilo: "Po staletí jsme byli odloučeni od své vlasti Ukrajiny; Zakarpatský lid byl odsouzen k zániku a vymření.... Bohatství, které náš lid v krvi a potu vytvořil, si přivlastnili maďarští a jiní cizí utlačovatelé...
První sjezd národních výborů z celé Zakarpatské Ukrajiny, opíraje se o nezlomnou vůli všeho lidu, vůli, která byla vyjádřena v peticích a usneseních dělníků, rolníků, inteligence a duchovenstva všech měst a vesnic, připojit Zakarpatskou Ukrajinu k sovětské Ukrajině, se usnesl:
1. Připojit Zakarpatskou Ukrajinu k její rodné matce sovětské Ukrajině a odtrhnout se od Československa.
2. Požádat Nejvyšší sovět Ukrajinské sovětské socialistické republiky a Nejvyšší sovět Svazu sovětských socialistických republik o připojení Zakarpatské Ukrajiny k Ukrajinské sovětské socialistické republiky (historickým podkladem je zde: Vossodiněnije ukrajinskogo naroda v edinom Ukrainskom sovetskom gosudarstie / 1939 - 1949 gg./. Sbornik dokumentov i matěrialov, Kyjev 1949, str. 169, 171). Toto usnesení projednaly vlády SSSR a Československé republiky.
Dne 29. června 1945 byla mezi Svazem sovětských socialistických republik a Československou republikou uzavřena dohoda o Zakarpatské Ukrajině, podle které byla Zakarpatská Ukrajina připojena k sovětské Ukrajině' (historickým podkladem je zde: Velká vlastenecká válka, svazek 4., Kapitola XIII., str. 341.)."

A pak konec, žádné další vysvětlování jak ke všemu vůbec došlo...!
Vždyť ani Československo-sovětská smlouva, podepsaná v Moskvě dne 12. prosince 1943 nic o odtržení Podkarpatské Rusi od ČSR nic neříkala, - o smlouvě a ostatních smlouvách, které se především ze strany SSSR nikdy nedodržovaly, viz zde:
https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cesk ... A1_smlouva
Co se to stalo nejprve za jeden měsíc od osvobození Užhorodu a provolání k připojení? Kdo to plánoval? Kdo to připravoval? Tak to si řekněme na pozadí návštěvy vládní delegace, kterou na osvobozená území a k československým jednotkám a pak do SNP poslal prezident Eduard Beneš. Na pozadí "anabáze" vládní delegace vedené ministrem Františkem Němcem na Slovensku v SNP a poté v okresech Podkarpatské Rusi. Něco viz také zde na Wikipedii:
http://www.vhu.cz/zblizka-o-vzdalene-do ... ove-valky/
O ministru Františku Němcovi viz něco zde na Wikipedii:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5 ... politik%29
Pan Karel Richter ve své knize - Apokalypsa v Karpatech, Boje na Dukle bez cenzury a legend,str. 280 v Kapitole - Přesun vládní delegace - říká o vládní delegaci ministra Němce, že se ve čtvrtek 5. října dozvěděla, že československý generál Vedral-Sázavský zahynul, když jeho auto najelo po překročení čs. hranice na minu a při bojích na přístupech k hraniční čáře padl i uznávaný kapitán Vrána.
V sobotu 7. října 1944 se celá delegace i s ministrem hospodářské obnovy Františkem Němcem, vedoucím vládní delegace, na pozvání generála Svobody, zúčastnila pohřbu generála Vedrala-Sázavského. Již zde se však dozvíme, že delegaci doprovázel samozřejmě plukovník Mišín, "enkávedista (příslušník sovětské NKVD - má poznámka), který měl zřejmě úkol je hlídat. Drtina si všiml, jak kvůli nějaké maličkosti seřval svého řidiče, jako psa, div ho nezačala mlátit. Pěkný surovec (historický podklad pro věty v uvozovce byl: Drtina P., Československo můj osud, díl I., II., III., IV., vydal Melantrich, Praha 1992.)." Po cestě na místo pohřbu si delegace všímala krajiny, která nesla známky těžkých bojů, a jak napsal
Dr. Prokop Drtina (více o Dr. Prokopu Drtinovi viz zde:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Prokop_Drtina
(zde ještě fotografie po válce,

Obrázek

kde je Dr. Prokop Drtina bývalý tajemník Eduarda Beneše, autor Wikipedie.).
"byli mrtví pohřbeni s vojenskými poctami". Na závěr zazněla samozřejmě hymna ČSR - "Kde domov můj, kde domov můj...".
Když se vrátili do Krosčenku, dozvěděli se, že odletí na Slovensko, na území SNP.
Sbalili si kufry a byli rozděleni a odvedeni k letadlům. Někteří z vládní delegace seděli v letadlech s vojáky 2. paradesantní brigády (již den předtím, 6. října, odletěl na Slovensko ve dvou letadlech generál Veist, který po generálu Golianovi převzal velení SNP - má poznámka). Zajímavou příhodu vylíčil pak Drtina ve své knize přistání na plochu letiště Tri Duby, kde píše, cituji: "Pro členy vládní delegace a jistě i pro vojáky 2. paradesantní brigády to byl nádherný pocit - ocitnout se po dlouhém pobytu v cizině opět doma. Vystoupili z letadla a bezradně se rozhlíželi. Přihrčelo nákladní auto. Vojáci, kteří z něho vyskákali, začali z kabiny vynášet jejich zavazadla. Ze tmy se ozvalo: 'Je tady pan ministr Němec?'
Hlas patřil plukovníku Přikrylovi (veliteli 2. paradesantní brigády - má poznámka).
'Ano, tady jsem!' ozval se Němec.
'Nic nikomu nedávejte, hlídejte si své věci, to jsou partyzáni, ti vše ukradnou! Já se vám o vše postarám.' Plukovník také hned partyzánům nařídil, aby zavazadla vrátili. Delegátům vysvětlil, jak se věci mají. 'Partyzáni mají svůj hlavní stan ve Sliači, a kdyby vám teď odvezli ty kufry, už by jste se s nimi neshledali'."

Poté se plukovník Přikryl postaral nejen o dopravu do Bánské Bystrice, ale zároveň ubytoval vládní delegaci v zajištěném hotelu Národný dom. Z dalších slov vyplývá, že členové delegace se podivovali, že je vítá Přikryl, místo někoho z členů, či vedoucích představitelů SNR (Slovenské národní rady). Nikdo se neobtěžoval a vládní delegaci už tady dávala SNR najevo, "že na slovenském území nadřazenost československé exilové vlády neplatí. Později pochopili, kdo je strůjcem okázalého zdůrazňování, že na Slovensku rozhoduje Slovenská národní rada. Byl to Gustav Husák, sebevědomý, ambiciózní, nesnášenlivý a výbojně ironický člověk. Hned po prvním setkání dal Prokopu Drtinovi najevo svůj vyhraněný nacionalismus. Na jeho zmínku, že první informace o jeho osobě dostal v Londýně od dr. Clementise, zareagoval Husák naježeně: 'Veď pán doktor, pozritě, my naozaj nesúhlasíme s tým, ako Vlado hovorí v londýnskom rádiu o slovenskej otázke, my sme v tom ohl'ade ovel'a ďalej než on. Musím vám to vravieď celkom otvoreně...' Clementis pro Husáka nebyl dost slovenský."
A byla i jiná příležitost, kdy Prokop Drtina nesouhlasil s Husákovými výroky - třeba s tím, jak velice byla za 1. republiky slovenština utiskována, a že z toho zůstává na Slovensku averze proti Čechům. "To mě udivuje", řekl mu tehdy Drtina, "že by slovenští lidé neměli účast s Čechy přes některé chyby po strašné nacistické tyranii a Heydrichově vraždění, které vzbudilo tolik sympatií a účasti k Čechům v celém světě. My jsme zažili projevy solidarity od docela prostých a neznámých Angličanů obojího pohlaví. To nemohlo nechat Slováky netečnými, tomu já nevěřím."
Husák mu velice shovívavým způsobem k této Drtinově naivní sentimentalitě odpověděl: "Ale pán doktor, nerobte si ilúzie, to na Slovensku nikoho nezajímá, my sme mali svoje starosti, o to se nikto nezajímal!" Pan Karel Richter pak dodává :
"Žádnou velkou vřelostí ve vztahu k Čechům doktor Husák tehdy rozhodně netrpěl. Však také otevřeně vedl řeči, které zřetelně svědčily, že v jádru duše by si přál samostatné Slovensko (historickým podkladem je zde: Drtina P., Československo můj osud, díl I., II., III., IV., vydal Melantrich, Praha 1992., pan Karel Richter - Apokalypsa v Karpatech, Boje na Dukle bez cenzury a legend, str. 280, 281, 282.)."
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: Maďarsko 1944. Č 7.

Příspěvek od michan »

Maďarsko 1944. Č 8.

Od pana Richtera, z jeho práce o situaci na Slovensku v době končícího SNP, se pak dozvídáme, že i komunistům z vedení Ústředního výboru KSČ v Moskvě, Švermovi a Slánskému, kteří před časem přiletěli do Bánské Bystrice -"dalo dost práce, aby v slovenském komunistickém vedení potlačili programové tíhnutí k zachování nezávislé Slovenské republiky nebo připojení k SSSR a udržení revolučního kypění v mantinelech československé státnosti.
To, co se stalo v banskobystrickém Národním domě, že dvojice zbraněmi ověšených partyzánů bez nejmenšího respektu k československým vládním delegátům vystěhovala dva z nich, Laušmana a Hálu, na chodbu a obsadila jejich pokoj, zrcadlilo postoje části povstalců
(historickým podkladem pro zesílené věty v uvozovce je zde: Drtina P., Československo můj osud, díl I., II., III., IV., vydal Melantrich, Praha 1992. a také pan Karel Richter - Apokalypsa v Karpatech, Boje na Dukle bez cenzury a legend, str. 282, 283.)."
Poté se přece jenom dozvíme, že na Slovensku v té době byli i "upřímní vyznavači státní jednoty s Čechy, ba dokonce i přesvědčení stoupenci benešovského čechoslovakismu, ideje dvou větví jednoho národa." K těm přesvědčeným čechoslovakistům se řadil především, jak mu nadneseně říkávali - velekněz této víry - Vavro Šrobár, "úctyhodný starý pán, kterého se komunisté v čele s Husákem snažili vytlačit na okraj politické moci, v rozhovoru s Prokopem Drtinou vyslovil pochybnost, že bude možné udržet tezi o jednotném československém národě".
Většina čechoslovakistů pak vyslovovala myšlenku - "Věčná škoda, že nikdo nepřesvědčil masy Slováků o oboustranné prospěšnosti takového sjednocení. Neznamenalo přece počeštění, ale programové uchování vnitřní české i slovenské kulturní, jazykové a vůbec národní osobitosti při souběžném cílevědomém vytvoření jednotného politického národa československého, vzniklého tak, jako vznikl ve prospěch příslušné státnosti politický národ belgický nebo švýcarský a nebo konečně i americký. Čechoslovák mělo už za 1. republiky znamenat hrdou příslušnost ke státu, který sjednotil Čechy, Slováky, Podkarpatorusy, Němce, Maďary, Poláky i Židy. Počet obyvatelstva, marná věc, do značné míry určuje pořadí států ve světě
(historickým podkladem pro zesílené věty v uvozovce je zde: Drtina P., Československo můj osud, díl I., II., III., IV., vydal Melantrich Praha 1992. a také pan Karel Richter - Apokalypsa v Karpatech, Boje na Dukle bez cenzury a legend, str. 282, 283.)".
O tom, že Němci budou ve válce poraženi už nikdo nepochyboval, ale v době, ve které je popisován děj, tedy okolo 10., 12. října 1944 byl osud SNP velice nejistý. Nedalo se v dané době spoléhat ani na SSSR, že by připustilo obnovení ČSR v předválečné podobě. V té době jistě ani sám nositel myšlenky, který prosazoval samostatné Slovensko, či jeho připojení k SSSR, Gustav Husák vůbec neuvažoval o tom, že za pouhých 5 let bude kádrovat vedoucí osobnosti SNP a formovat jeho výklad. Husák tehdy netušil, že spustí tak mlýnici, která semele nakonec i jeho. Do Zborníku Ústavu SNP pak Husák napsal: "Boržoazne kruhy v emigracii a ich domáci spojenci Lettrich, Ursíny, Viest a spol., mali svoju predstavu o slobodě, o boji za svobodu. Predstavu antisociálnu a antisovietsku." A na jiném místě téhož textu Husák po 5ti letech napsal: "Zrada na ideáloch povstania, ako sa hovorieva, nenastala vtedy, keď začal Lettrich paktovat s gardistami, ale vtedy, keď v ťažkej vojenskej situácii - koncem októbra 1944 - dezertovali buržoázne kruhy z boja, keď ho prenechali úplne komunistom a patriotom, ktorý po boku Sovietov išli ďalej."
A tehdy nezůstalo jen u slov. Jan Ursiny byl za účast v SNP "odměněn" již 18. března 1948 vyšetřovací vazbou a od 19. listopadu téhož roku až do 4. srpna 1953 byl vězněn v Leopoldově. Paní Květoslava Viestová, manželka popraveného generála Viesta a vedoucí odbojové organizace Flóra, byla 30. května 1948 zatčena s celou rodinou. "Před perzekucí budou nuceni uprchnout do zahraničí Josef Lettrich, Matej Josko, Rudolf Fraštacký, Samuel Belluš, Martin Kvetko a další, stejně jako generálové Ferjenčík a Vesel.
Nakonec v únoru 1951 orgány STB v budově ÚV KSS zatknou samotného Gustava Husáka bez ohledu na jeho poslaneckou imunitu. Bude podroben surovému týrání. O vyšetřovateli Doubkovi, který ho bude mít v práci, sám později uvede: 'Pri jednom výsluchu v septembri 1951 ma tak krvavo stýral, že ma museli dať ošetriť lekárom.' Ale nepředbíhejme čas, který se posouvá svým tempem nezávisle na naši vůli a nevůli /zde je něco podrobněji o životě Gustava Husáka:
https://sk.wikipedia.org/wiki/Gust%C3%A1v_Hus%C3%A1k
/ (historickým podkladem pro informace je zde: Drtina P., Československo můj osud, díl I., II., III., IV., vydal Melantrich, Praha 1992. a také pan Karel Richter - Apokalypsa v Karpatech, Boje na Dukle bez cenzury a legend, str. 283, 284.)".
Na povstalecké části území pak vládní delegáti, v čele s ministrem Němcem jezdili, "debatovali, vyjednávali s politickými i vojenskými činiteli, účastnili se i různých shromáždění, kde pronášeli projevy". Většinově byly projevy odměněny potleskem a také se "jakžtakž" domluvili i o kompetencích s představiteli SNR, ale během těchto 14 dní jednání a mítinků se ukazovalo, "že vládnímu delegátovi na Slovensku sotva bude dovoleno víc, než pouze zprostředkovat styk mezi slovenským vedením a československou vládou v Londýně..."
Prokop Drtina si však zapamatoval a později napsal, že bylo příjemným překvapením pro delegáty "setkání s dělníky a železničáři, jejichž předáci uvítali příchod vládní delegace proslovy naplněnými duchem československé jednoty, což zřetelně kontrastovalo s projevy funkcionářů Rady (SNR) v Banské Bystrici. S porozuměním se setkali i při jednání s představiteli velení slovenské armády, v němž již zaujal místo vrchního velitele generál Viest."
Příjemné chvíle dle Drtiny strávili i u československých stíhacích letců a vojáků z 2. paradesantní brigády, za nimiž zajeli na frontu, což Drtina popsal přímo těmito slovy, cituji:

"Byli jsme napřed na velitelství v Kováčově a pak s námi několik důstojníků v čele s plukovníkem Přikrylem zajelo na Hronskou Dúbravu a vstoupili jsme s nimi na zbořený železniční most přes Hron.
Němci byli v tu chvíli zatlačeni až za Šašovské Podhradie, ale ozývala se odtud silná střelba, hlavně minometná. Tady jsem poznal baťovského partyzánského plukovníka Trojana v plné bojové aktivitě. Nikoho z nás ani ve snu nenapadlo, že tento vlastenec bude po vítězství komunistickou ´justicí´ popraven! Němec, Nižborský a já jsme pak ještě zajeli do vrchů do obce Dúbrava, která byla teprve včera po těžkém boji druhé brigády osvobozena a dosud některá stavení hořela. Náhodou jsme se zúčastnili pohřbu den předtím zabitého mladého vojáka, který byl rodák z této dědiny a vrátil se s 2. paradesantní brigádou, aby nalezl smrt právě při dobývání rodné obce. Jaká grandióznost osudu neznámého vojáčka! Jeho plačící matka si odnášela ze hřbitova jen pár drobností z jeho kapes, jež jí pozůstaly jako poslední pozdrav..."
A poté se pod titulkem kapitoly - Trapné nesnáze vládní delegace - dál dozvíme u pana Karla Richtera, z jeho historických dokumentů a jím použité literatury, jak vypadal pobyt vládní delegace z Londýna na území, které Rudá armáda dobyla na maďarských a německých vojscích - v Podkarpatské Rusi - součásti předválečné Československé republiky....!
Nejprve jsou připomenuty již popsané nesnáze na území SNR, které zažila Němcova vládní delegace, a poté je vzpomenuto i co předcházelo. Totiž před příletem vládní delegace se odehrál rozhovor mezi Švermou a Husákem a dalšími představiteli SNR, kde dali jasně najevo: "Nepřipustíme, aby na osvobozeném slovenském území vládl exponent londýnské vlády Němec. K tomu je povolána výhradně Slovenská národní rada." Šverma prý vlastně v podstatě s tímto stanoviskem sice souhlasil, ale snažil se, aby - dle instrukcí z Moskvy - tohle odmítavé stanovisko Husák a spol. k vládní delegaci zmírnil. A proto prohlašoval, že "tato delegace přišla, aby byla spolupracovala se Slovenskou národní radou."
Zde je třeba zdůraznit, že ihned po příletu Němcovy vládní delegace na Slovensko se k delegaci přidal "Ivan Turjanica, (zde viz také něco o Turjanicovi,
http://zurnal.pravda.sk/neznama-histori ... karpatsko/
ze Slovenska) podkarpatoruský učitel, který do té doby v hodnosti poručíka konal službu v čs. 1. armádním sboru a nyní se, patrně jako agent NKVD (nikdy to nikdo nepotvrdil, neboť se s tím ruská strana nikdy nepochlubila a žádný zpravodajec to nepotvrdil, což neznamená, že to není fakt, spíše naopak, neboť čtěme dál - má poznámka), dral do vysoké politiky v úloze představitele podkarpatského lidu. Pilně sbíral informace o práci SNR, národních výborů a vůbec o životě na osvobozeném území. V rozhovoru s Husákem řekl: ´Podle vašeho vzoru to uděláme také na Ukrajině.´"
Byla neděle ráno dne 22. října 1944 a k ministru Němcovi se k snídani dostavil kurýr, kterého k ministrovi poslal kapitán Krátký. Kurýr ministrovi doručil radiovou depeši od Jana Masaryka, který v té době byl v Benešově vládě v Londýně ve funkci ministra Národní obrany.
"Depeše se týkala Podkarpatské Rusi. Karpatsko-dukelská operace byla totiž součástí rozsáhlejší operace (tehdy) nazvané Východokarpatská."
V jejím průběhu jednotky 4. Ukrajinského frontu pod velením generála Petrova již 20. září 1944 vstoupily na československé území v oblasti Podkarpatské Rusi a od této chvíle téměř celé její území v oblasti Rudá armáda osvobodila.
A proto ministr národní obrany o všem řečeném ministra Němce informoval, "že vnikly podmínky odpovídající naší dohodě se SSSR (podepsané 12. prosinci 1943 v Moskvě - má poznámka) o správě území osvobozeného sovětskými vojsky". Vláda se usnesla psal v depeši Jan Masaryk ministru Němcovi, "aby ses ihned odebral s politickou delegací na Podkarpatskou Rus. Činím ihned kroky v Moskvě, aby ti to bylo umožněno."
A tak se rozběhl kolotoč událostí, které měly mít normální průběh, ale my čtěme dobře - Žádný normální průběh převzetí správy území 100 km za frontou - dle sovětsko-československé smlouvy - nenásledoval!!!

"Ministr Němec okamžitě poslal doktora Prokopa Drtinu s generálem Hasalem k Husákovi, který zastával úřad ´povereníka vnitra´, aby ho o požadavku vlády informoval. V Husákově bánskobystrickém bytě se zrovna konala porada komunistického vedení za účasti Šmidkeho, Švermy a Slánského, na níž byl - pro Drtinu překvapivě - přítomen i sociálně demokratický člen delegace Laušman (který bude později, za vlády komunismu jako emigrant komandem StB unesen z Rakouska a utýrán ve vězení). Drtina jim dal přečíst Masarykovu depeši a všichni se shodli, že vládnímu delegátovi a jeho spolupracovníkům nutno umožnit co nejdříve odlet na Podkarpatskou Rus. Bylo ovšem nepříjemné opouštět slovenské území v době, kdy se vojenská situace SNP povážlivě zhoršovala. Nacistická propaganda z toho jistě bude těžit... Šmidke navrhl, aby někdo z delegace na Slovensku zůstal, zatímco naproti tomu jeden nebo dva členové SNR odletí s delegací, aby bylo zřejmé, že nedošlo k žádnému rozkolu a spolupráce pokračuje. Němec s tímto řešením souhlasil. Konečné rozhodnutí znělo: s delegací odletí jako zástupce SNR u vládního delegáta dr. Vavro Šrobár a komunista dr. J. Púll. Nakonec Šverma požádal, aby s delegací mohl odjet i poslanec Való. Němec proti tomu nic neměl
(historickým podkladem pro informace je zde: Drtina P., Československo můj osud, díl I., II., III., IV., vydal Melantrich, Praha 1992. a také pan Karel Richter - Apokalypsa v Karpatech, Boje na Dukle bez cenzury a legend, str. 347, 348.)".
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: Maďarsko 1944. Č 7.

Příspěvek od michan »

Maďarsko 1944. Č 9.

Velice zajímavé jsou pak vzpomínky Prokopa Drtiny, který o odjezdu vládní delegace na Podkarpatskou Rus dál napsal:
"Šverma se přišel rozloučit též se mnou do pokoje. Přišel, když jsem zrovna klečel na kufru, který jsem nemohl dovřít. Tím se stalo, že jsme se spolu již oba nerozloučili, a já si to v duchu vyčítal, když jsem se později dozvěděl o jeho tragickém konci v horách. Tehdy mě však v duchu nenapadlo, že by komunistický vůdce mohl být svými pomocníky vydán takové záhubě. Ba vůbec mě nepřišlo na mysl, že by mu mohlo hrozit vážné nebezpečí." / o Janu Švermovi viz něco bližšího zde:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_%C5%A0verma
. A pak v pondělí 23. října 1944, ještě za tmy a za pořádného lijáku, odvezlo nákladní auto členy vládní delegace na letiště Tri Duby. Samotné letiště bylo
( zde je

Obrázek

řídící věž letiště Tri Duby i s viditelnou travnatou plochou.) "zcela rozmoklé a vůz, který vezl vládní delegáty, uvízl v blátě. Husák, který nesl odpovědnost za zabezpečení odletu delegace, se nepostaral, aby řidič dostal přesné instrukce, kudy a kam je má zavézt. S kufry v rukou se museli brodit přes rozbahněnou letištní plochu na její protilehlý okraj, kde čekalo jejich letadlo. Byli přitom vystaveni vážnému nebezpečí, že je zachytí některé z letadel, která se rozjížděla k vzletu ve tmě přímo proti nim."
Pak se Prokop Drtina přímo přiznává k prostému lidskému strachu, který v té "slotě", na letišti Tri Duby prostě měl: "Nakonec se mi úplně roztřásla kolena, když letadlo (na vojenském letišti samozřejmě v té době se zhasnutými světly...- má poznámka) kolem mě proletělo tak blízko, že tlak vzduchu mě téměř srazil k zemi. Poté jsem se rozhodl nechat kufr, který mě nesnesitelně zatěžoval, na místě, kde jsem právě byl. Když jsme se konečně všichni tři dostali k letadlům, nějací vojáci dojeli pro můj kufr autem...
Nebyly schůdky, nebyl žebřík, nebylo nic, po čem bychom se do letadla dostali. Museli pomáhat lidé a také ochotně pomáhali..."
Letadlo s vládní delegací pak vzlétlo, v poměrném klidu přelétlo frontu a na sovětské straně přistálo na vojenském polním letišti. Tam bylo pro vládní delegaci přichystáno občerstvení a nocleh v selské chalupě. Prokopa Drtinu pak velice zaujal ranní rozhovor se sovětským plukovníkem, cituji:
"K našemu překvapení nám totiž vyložil, že až bude poraženo Německo, dojde k další válce mezi Sovětským svazem a nynějšími spojenci... Tímto poznáním, že takto uvažují a smýšlejí sovětští vojáci na frontě, kteří se brzo setkají se svými spojeneckými kolegy a předpokládanými budoucími protivníky, se tato snídaně stala pro nás důležitou zkušeností (zkušeností k tomu co je pak dál ještě čekalo - má poznámka). Byla poučením, jak si v Sovětech třídně válečně mluví a myslí v době, kdy v Anglii panuje vůči Rusům jen důvěra a obdiv a láska až nekritická a kdy se věří v šťastný, mírový nový svět a život, který založí spolupráce vítězných spojenců."
Pak znovu nastoupily do letadla, které s nimi odletělo do Lvova, kde byli ubytováni v lepším hotelu, který se jmenoval "Inturist". Pár hodin trvalo, než několik letadel přiletělo se všemi Čechy i Slováky, který tvořili delegaci i doprovod. Všichni se pak shromáždili v prostorné hotelové jídelně. Velice rychle se také dostavil "pozorný dohlížitel z dukelské fronty plukovník Mišin". Mišin si pak sedl k doktoru Šrobárovi a velice dlouho spolu rozprávěli. Když pak Šrobár dohovořil, přišel k Drtinovi a svěřil se se vším, co plukovník Mišin (NKVD) říkal: "Že nerozumí tomu, proč Šrobár (jako Slovák - má poznámka) podporuje Beneše., že by přece pro Slováky bylo lepší a výhodnější, kdyby trvali na samostatném Slovensku, že by si uspořili kritiku a výtky luďáků, že zaprodali slovenskou samostatnost atd. Zkrátka mluvil proti Čechům, Benešovi a Československu. Bylo to poučné a od Šrobára loajální, že mě hned na to upozornil, abych to prezidentovi vyřídil. Já jsem pak vzájemně varoval Šrobára před Mišinem a upozornil ho, že je to enkávedista
(historickým podkladem pro informace je zde: Drtina P., Československo můj osud, díl I., II., III., IV., vydal Melantrich Praha 1992. a také pan Karel Richter - Apokalypsa v Karpatech, Boje na Dukle bez cenzury a legend, str. 348, 349.)".
Zde ještě, pro připomenutí foto

Obrázek

Dr. Vavro Šrobára - čechoslovakisty.
A zde nás pak, s použitím slova enkávedista (příslušník NKVD), seznamuje pan Karel Richter s velice důležitou pasáží, cituji: "Enkávedisté byli nepochybně dobře zasvěcení lidé. Tajná služba kráčela vždycky nejméně o krok před oficielní politikou (ruská NKVD, jako tajná služba se zde ani neskrývala, neutajovala své instrukce - cítili se silní svou armádou a neměli tak potřebu něco utajovat. To by v jiných podmínkách, bez instrukce - konej tak a tak, nebylo možné - má poznámka...). Mišinovy záludné řeči byly zrcadlem spojenecké neloajálnosti a protičeskoslovenských intrik v sovětských kruzích, které už měly před očima nikoli demokratické samostatné Československo, ale teritorium začleněné do sovětského impéria. Pokud by se rozpadlo na jednotlivé celky, bylo připojení snazší. Za Slovenského národního povstání byla v řadách vedoucích komunistů rozšířena myšlenka připojení Slovenska k Sovětskému svazu. Sám čelní představitel KSS Gustav Husák patřil k jejím zastáncům."
V oficiálním stanovisku V. ilegálního vedení KSS, které v srpnu 1944 přivezl Karol Šmidke do Moskvy, se - v rozporu se skutečností, která na Slovensku panovala - tvrdilo, že "v širokých vrstvách slovenskej spoločnosti je sovietske Slovensko považované za optimalne štatopravne riešenie".

V programovém dokumentu KSS ze dne 2. září 1944 pak už není ani zmínka o Československé republice...!
A i na jiném místě již bylo řečeno, že to byl právě Jan Šverma, vyslaný na území SNP komunistickým byrem z Moskvy, který měl "usměrnit názory slovenských komunistů tak, aby se neprotivily programu obnovy Československa."
No a právě v době, kdy se Benešem poslaná vládní delegace z Londýna, "chystala převzít správu osvobozené Podkarpatské Rusi jako součásti Československé republiky, vynořovaly se ostny tajných sovětských plánů na připojení tohoto území k Sovětskému svazu. Píka je vytušil již před rokem z rozepří rozdmýchaných mezi Podkarpatorusy, zda jsou Rusíni, nebo Ukrajinci... (historickým podkladem pro informace je zde: Drtina P., Československo můj osud, díl I., II., III., IV., vydal Melantrich Praha 1992. a také pan Karel Richter - Apokalypsa v Karpatech, Boje na Dukle bez cenzury a legend, str. 349, 350.)".

Komunista, který patřil ve vládě Klementa Gottwalda, po vítězství komunistů v ČSR, k těm nejkrutějším, Václav Kopecký (viz zde více:
https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%A1clav_Kopeck%C3%BD
, který se po roce 1948 aktivně podílel na přípravě politických procesů s odpůrci komunistického režimu, informoval Gottwalda o přerušení stranických styků s Podkarpatorusem poručíkem Patrusem (dalším členem NKVD), který se před komunisty odhalil jako bezectný dobrodruh a sňatkový podvodník, o něm píše: "Řekl, že prý chápe, že nemůžeme za něho jako strana odpovědnost přejímati, poněvadž z činnosti, kterou z jiného pověření vykonává, se nám nemůže odpovídati a jest odpověden jiným orgánům. Přitom Patrus naznačil sekretnost své práce asi v takovém smyslu: nepřestal býti důstojníkem Rudé armády, jež jej do čs. vojenské části poslala. Prosil, aby mu nebyly činěny překážky v jeho sekretních úkolech. Podivnost svého jednání vykládal nutností Maskirovky. Patrus sám ujišťuje, že jest oddán Sovětskému svazu, že byl raněn a vyznamenán jako důstojník Rudé armády v bojích o Kyjev, že pracuje pro řešení osudu Podkarpatska ve svém připojení k Sovět. svazu..." Tolik tedy Václav Kopecký. Další z informátorů Gottwalda, J. Dostál, v dopise sděluje fakta, která svědčila o tom, že Andrej Patrus spolupracuje s orgány NKVD a že "ve věci ukrajinské otázky obrátil se na soudruha Manuilského přes sovětské soudruhy..." I z těchto komunistických dopisů je patrné, že sovětská NKVD na vyřešení otázky - Podkarpatská Rus - Zakarpatská Ukrajina pracovala s předstihem, možná dokonce za zády politického vedení a bez jeho vědomí /což se však politickým znalcům SSSR let válečných zdá více než málo pravděpodobné...! Leč bez přímého nahlédnutí do sovětských historických archívů a archívů tajné služby, není přímý důkaz, leč čtěme dál, ale až příští týden./ (historickým podkladem pro informace je zde: Drtina P., Československo můj osud, díl I., II., III., IV., vydal Melantrich Praha 1992. a také pan Karel Richter - Apokalypsa v Karpatech, Boje na Dukle bez cenzury a legend, str. 350, 351.)".

Pokračování příští pondělí.


Použité podklady:

Donald Sommerville - Druhá světová válka den za dnem.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Lucas Cooper - Hitlerovy elitní jednotky.
G. K: Žukov – Vzpomínky a úvahy 1, 2.
Paul Adair – Hitlerova největší porážka.
Historie německé armády – Philippe Mason.
Nicholas Bethell a redakční skupina Time-Life Books – ÚTOK NA SSSR.
John Keegan – Druhá světová válka.
Janusz Piekalkiewicz – Tanková válka 1939 -1945.
Janusz Piekalkiewicz – Letecká válka 1939 – 1945.
Janusz Piekalkiewicz – Námořní válka 1939 -1945.
Len Deighton – Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války.
Hitlerova armáda – Sborník článků odborných redaktorů časopisu Command.
Válka jako Peklo – Eduard Rauss, Hans von Greiffenberg, Dr. Waldemar Erfurth, Peter G. Tsouras – editor.
Prof. Alexandra Viatteau, Historian Paris II University, Prof. Norman DAVIES, Historian Oxfrod University a Dr. Dariusz GAWIN, Historian Museum of the Warsaw Uprising.
Mathias Färber – Druhá světová válka v obrazech.
David Brownstone a Irene Franck – Historie válek.
Paul Carell – Spálená země.
Paul Carell – Operace Barbarossa.
Horst Scheibert – Německé obrněné jednotky.
Černí andělé – Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945 Svazek 4. - Redakce čtvrtého svazku - M. M. Minasjan(vedoucí redakce a autorského kolektivu)
P. P. Bogdanov, M. S. Dolgij, N. V. Krestnikovova ( literární redaktorka), J. A. Prokofjev, P. I. Šuktomov, M. A. Švarev, G. M. Tavrovská, M I. Traktujev a celý autorský kolektiv, který začíná - M. L. Altgovzen a pokračuje dalšími 27mi jmény....
Memoáry – maršál Vasilevskij
Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak – Ocelová lavina.
Christhoper Andrew, Vasilij Mitrochin – Neznámé špionážní operace KGB.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
V.V.Bešanov: „Kadry rešajut vse – surovaja pravda o vojne“ (Kádry rozhodují o všem – syrová pravda o válce), vyd. AST, Moskva 2006
L.M.Mlečin: „Josif Stalin, jevo maršaly i generaly“ (Josif Stalin, jeho maršálové a generálové), vyd. Centrpoligraf, Moskva 2005
L.M.Mlečin: „Russkaja armija meždu Trockim i Stalinym“ (Ruská armáda mezi Trockym a Stalinem), vyd. Centrpoligraf, Moskva 2002
B.N.Petrov: „Ot revoljucionnoj česotky k vojennoj katastrofe“ (Od revolučního svrabu k vojenské katastrofě), Vojenno-istoričeskyj archiv 3/2001 (Vojensko-historický archív 3/2001), Moskva 2001
M.V.Zacharov: „Generaľnyj štab v predvojennyje gody“ (Generální štáb v předválečných letech), Vyd. AST, Moskva 2005
N.Zenkovič: „Vyššij generalitet v gody potrjasenij“ (Vyšší generalita v letech otřesů), vyd. Olma-Press, Moskva 2005
„Statistika armejskovo terora“ (Statistika armádního teroru), Vojenno-istoričeskyj archiv 2/1997 (Vojensko-historický archív 2/1997), Moskva 1997
„Tragedija RKKA“ (Tragédie Dělnicko-rolnické Rudé armády), Vojenno-istoričeskyj archiv 1/1997 (Vojensko-historický archív 1/1997), Moskva 1997
Ch.Andrew,O.Gordějevskij: KGB – Důvěrná zpráva, Vyd. East Art Agenci 1994
Ch.Andrew,V.Mitrochin: Štít a Meč Vyd. Akademia 2001 a 2008
Oleg Kalugin: Proščaj, Lubljanka (Promiň, Lubljanko ) ,vydal Olymp 1995
Interviu s generálem KGB Olegem Kaluginem: Časopis Čajka 2002
M.Pečenka,J.Bašta a kolektiv: Encyklopedie špionáže,Vyd. Libri 1993
Slovenská armáda 1939-1945 - Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Apokalypsa v Karpatech - Karel Richter.
Klapálek K., Ozvěny bojů, 2. vyd., Praha 1987.
Přikryl Vladimír., Pokračujte v horách. Praha 1947.
Sacher V., Na počátku stála smrt, Praha 1968.
Sacher V., Nebeská brigáda (rukopis).
Sacher V., Pod rozstříleným praporem, Praha 1991.
Steiner Arnošt, Drebota Jindřich: Za cenu života, Praha 1981.
Pivoluska J., Parabrigáda., Bratislava 1970.
Drtina P., Československo můj osud, díl I., II., III., IV., vydal Melantrich, Praha 1992.
Mé poznámky a mapy.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=7&t=376&start=60
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Od Bagrationu do Berlína“