Konec bojů za polárním kruhem 1944. Č 1.

Všechny bojové akce od Bagrationu po dobytí Berlína

Moderátoři: michan, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Konec bojů za polárním kruhem 1944. Č 1.

Příspěvek od michan »

Konec bojů za polárním kruhem 1944. Č 1.
Boje na Karelské šiji

Obrázek

v roce 1944.
Ve chvíli, kdy Finsko vystoupilo z války, stalo se tak 19. září 1944 (viz věty: V Moskvě sovětská strana na nic nečeká. Mezi 11 a 12 hodinou polední 19. září 1944, za účasti britského velvyslance, je smlouva podepsána /dřív než v Helsinkách vše schválí parlament/). Zde v SSSR a Finsko 1941 -45 Pokračovací válka X. Č 1.,
http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=188&t=1954
viz celé pojednání o zářijovém vystoupení Finska z války a zde celou Pokračovací válku - I. až X.:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=188
se začala zcela měnit situace na severním úseku sovětsko-německé fronty. Při prostudování "Pokračovací války" se dozvídáme, že dle dohody mezi SSSR a Finskem, musela finská armáda ustoupit až za sovětsko-finské hranice z roku 1940 ( zde pak viz Zimní válka I. až XIII., na odkaze stejném, jako Pokračovací válka. V příspěvcích je u - Pokračovací válka X. Č 1. - až Č 4. - pak ještě popsána cesta Finska až do roku 1995.).
Východní prameny po podobném úvodu jako já zde, ve své kapitole - Ukončení válečných operací za polárním kruhem. - pak říkají, cituji:
"V době, kdy skončily válečné operace proti Finsku, působila v prostoru mezi Barentsovým mořem a Ladožským jezerem vojska Karelského frontu - 14., 19., 26., 32., 7. A a 7. Letecká armáda. Frontu velel armádní generál K. A. Mereckov, členem vojenské rady byl generálporučík T. F. Štykov a náčelníkem štábu generálporučík A. N. Krutikov.
Na úseku od Barentsova moře až po Uchtu byla rozvinuta vojska německé 20. horské A v síle asi 200 000 mužů. Fronta se zde celkem od podzimu 1941 nezměnila...
Koncem září 1944 vyklidila finská vojska podle dohody o příměří úsek fronty od Uchty k Ladožskému jezeru a stáhla se na státní hranice. Tím byl z jihu obnažen i bok německé 20. horské A a německé velení se rozhodlo stáhnout svá vojska z kandalašského a uchtského směru na západ, do severního Finska.

Sovětská 19. A a 26. A Karelského frontu začala ustupujícího nepřítele pronásledovat a koncem září 1944 dosáhla na úseku západně od Kirovska-jihozápadně od Uchty státních hranic. Vojska levého křídla Karelského frontu a vojska Leningradského frontu operující na Karelské šiji dosáhla v té době sovětsko-finských hranic. Na západ od Murmanska nepřítel pevně držel zaujaté čáry. Nepřátelské velení chtělo za každou cenu udržet prostor Petsama a Kirkenesu (viz mapu), kde se těžil nikl a měď pro německý průmysl. V nezamrzajících přístavech Barentsova moře měly také své základny lodi německého válečného loďstva. Sovětská vojska se připravovala k operacím v pobřežním pásmu hornaté tundry za polárním kruhem. Pobřeží Barentsova moře je zde rozčleněno spoustou úzkých zálivů (fjordů), zařezávajících se desítky kilometrů do pevniny. Velmi členité pobřeží, množství horských řek, močálů a jezer, nedostatečná síť cest a drsné podnebí ztěžovaly bojové operace všech druhů vojsk. Meteorologické podmínky byly také velmi nepříznivé, zejména pro letectvo. V říjnu zde velmi často prší a sněží a od moře vane silný vítr.
Za tři roky vybudoval nepřítel na petsamsko-kirkeneském směru rozvinutou, hluboce členěnou obranu o třech pásmech, zpevněnou na hlavních směrech pevnůstkami. Specifický terén a silná opevnění byly velmi příznivé pro nepřátelskou obranu a ztěžovaly útok sovětských vojsk (informace byly čerpány z těchto historických pramenů: Karel Richter - Hranice placená krví, Donald Sommerville - Druhá světová válka. Den za dnem.
Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin - Neznámé špionážní operace KGB Mitrochinův archiv. Mannerheim - memoáry., Väinö Linna - Neznámý voják, dále pak Velká vlastenecká válka, svazek 4., kapitola XII., str. 324, 325, mé poznámky a mapy. Další historické informace pocházejí též z dalších pramenů uvedených v Použité podklady.. Informace jsem zpracoval svými slovy, jen fakta a data z historických dokumentů jsou v uvozovkách.).
Za polárním kruhem se bránil německý 19. horský střelecký sbor 20. horské A (18. a 36. horský sbor této 20. horské A byly na ústupu z kandalašského a uchtského směru soustředěny na území Norska.), čítající přes 53 000 lidí, 753 děl a minometů ráže 75 mm a větší. Svazky sboru byly dobře připraveny na boj v podmínkách severského válčiště. Sbor měl za úkol nepustit sovětská vojska do prostoru Petsama a Kirkenesu. Bojové operace nepřátelských pozemních vojsk podporovalo 160 letounů 5. Letecké armády a válečné loďstvo kotvící v přístavech severního Norska (historickým podkladem pro informace je zde: IML, dokumenty a materiály oddělení dějin Velké vlastenecké války, inv. čís. 17 936, str. 723.).
Dne 26. září 1944 dal hlavní stan vrchního velení Karelskému frontu rozkaz, aby připravil útočnou operaci silami 14. A a prostředků frontu a vyhnal nepřítele z prostoru Petsama (historickým podkladem pro informace je zde: IML, dokumenty a materiály oddělení dějin Velké vlastenecké války, inv. čís. 9423, str. 184-185.). Plněním tohoto úkolu byly pověřeny také svazky Severního válečného loďstva.
Velitel frontu dal 14. A rozkaz zasadit úder směrem na Petsamo a v součinnosti se svazky Severního loďstva obklíčit a zničit hlavní síly 19. horského střeleckého sboru. Dále měla armáda za úkol postupovat západním a severozápadním směrem, zmocnit se niklových dolů a osvobodit oblast Petsama. Letectvo frontu a Severního loďstvo dostaly současně rozkaz k přípravě a zajištění operací pozemních vojsk.
Před plněním úkolu byla 14. A zesílena přisunutými svazky. Když zahájila útok, měla pět střeleckých sborů (z toho dva lehké), složených z 8. střeleckých divizí, 6 brigád (včetně 1 tankové) a jednoho opevněného prostoru - celkem 97 000 lidí, 2103 děl a minometů ráže 76 mm a větší a 126 tanků a SHD. Její operace měly podporovat hlavní síly 7. Letecké armády frontu a letectvo Severního loďstva - celkem 1 000 letadel (historickým podkladem pro informace je zde: IML, dokumenty a materiály oddělení dějin Velké vlastenecké války, inv. čís. 17 936, str. 723.). Sovětská vojska měla 1,8násobnou převahu v lidech, 2,7násobnou v dělech a minometech a 6,1násobnou převahu v letadlech.
Velitel 14. A generálporučík V. I. Ščerbakov se rozhodl zasadit hlavní úder střeleckými sbory z prostoru na jih od jezera Čapr ve všeobecném směru Luostari-Petsamo a lehkými sbory obejít velkým obloukem pravé křídlo nepřátelských sil. Armáda dostala úkol porazit proti stojící jednotky, rozvíjet útok severozápadním směrem a v součinnosti s brigádami námořní pěchoty Severního obranného prostoru, útočícími ze Středního poloostrova, obklíčit a zničit nepřátelské uskupení v prostoru na jihozápad od osady Titovka Reka a osvobodit Petsamo. Dalším úkolem armády bylo pokračovat v útoku, dokončit porážku nepřítele a osvobodit celou oblast Petsama. Toto řešení zaručovalo, že údery budou zasazeny na nejzranitelnějším místě německého fašistického uskupení a hlavní síly armády se dostanou nejkratší cestou do prostoru Luostari a Petsama.
Velitel Severního loďstva admirál A. G. Golovko rozhodl: v souladu s všeobecným plánem operace na podporu 14. A prolomí jednotky námořní pěchoty za podpory pobřežního a lodního dělostřelectva a námořního výsadku, který se měl vylodit na pobřeží zátoky Malá Volokovaja, obranu na šiji Středního poloostrova. Po splnění tohoto úkolu se námořní pěchota zmocní silnice Titovka Reka-Petsamo, odřízne nepříteli ústupové cesty z postavení na řece Západní Lice, spojí se s vojsky 14. A a rozvine útok na Petsamo. Hladinové lodi, ponorky a letectvo loďstva budou rušit nepřátelskou dopravu podél severního pobřeží Norska v prostoru Varangerfjord-Hammerfest a blokovat přístavy Petsamo a Kirkenes.
Specifické přírodní a klimatické podmínky za polárním kruhem vyžadovaly zvláštní materiální a technické zabezpečení vojsk. Nebyly zde železnice a materiál se musel přisunovat auty, loďmi a povozy. Používalo se i sobů. Před zahájením útoku měla 14. A asi 3 palebné průměry střeliva, 2-3 dávky PHM, na týden potravin a na 14 dní píce.
Kromě toho byla ve skladech v prostoru Murmanska vytvořena zásoba potravin na 10 dní.
Vojáci dostali zimní výstroj: krátké kožíšky, čepice, teplé prádlo a rukavice. Obdrželi také lihové vařiče a chemické ohřívače. Ve výchozím prostoru byly zřízeny polní nemocnice pro 17 000 raněných a nemocných.
Příprava operace byla po stránce operační, politické a materiálně technické zakončena ve stanovenou dobu. Vojáci i velitelé byli odhodláni porazit německá fašistická vojska a vyhnat je ze sovětského území za polárním kruhem.
14. A zahájila útok ráno 7. října 1944. Po dělostřelecké přípravě prolomily svazky 131. a 99. střeleckého sboru hlavní pásmo obrany, z chodu násilně překročily řeku Titovku a vytvořily předmostí na jejím západním břehu. Pro velmi nepříznivé meteorologické podmínky zahájilo letectvo bojovou činnost teprve odpoledne. Ve dnech 8. a 9. října pokračovaly svazky úderné skupiny armád v útoku a vklínily se do druhého pásma obrany. Levokřídelní 126. lehký střelecký sbor obešel nepřítele z týlu, a protože nenarazil na silný odpor, do večera 9. října pronikl k rozcestí vzdálenému 9 km na západ od Luostari.
Přestože se nepřítel zuřivě bránil a podnikl na jednotlivých úsecích několik protiztěčí, prolomila vojska armády za tři dny bojů jeho taktickou obranu na směru hlavního úderu a vytvořila si podmínky pro útok na Petsamo a Luostari. Nepřítel utrpěl velké ztráty a byl nucen ustupovat před sovětskými vojsky na západ, směrem na Petsamo a Luostari. Pravokřídelní svazky 14. A jej začaly pronásledovat.
V noci na 10. října vysadily lodi Severního loďstva na jižní břeh zátoky Malá Volokovaja 63. brigádu námořní pěchoty pod velením plukovníka A. M. Krylova. Ta zaútočila do boku nepřátelských jednotek bránících se v tomto prostoru. Druhého dne zrána přešla do útoku na šiji Středního poloostrova 12. brigáda námořní pěchoty pod velením plukovníka V. V. Rassochina. Zlomila nepřátelský odpor na hřebenu Musta Tunturi, spojila se s jednotkami 63. brigády a obě pak úspěšně postupovaly k Petsamu (historickým podkladem pro informace zde byly Použité podklady a také, Velká vlastenecká válka, svazek 4., kapitola XII., str. 325, 326.)."
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: Konec bojů za polárním kruhem 1944. Č 1.

Příspěvek od michan »

Konec bojů za polárním kruhem 1944. Č 2.

Sovětské jednotky celé 14. A tak na hlavním směru úderu postupovaly velice rychle, a to jak od východu, jihovýchodu, ale pak i od západu. Sovětská 14. A velice rychle, 12. října 1944, obsadila důležitý dopravní uzel Luostari a ihned pokračovala dál v útoku západním a severozápadním směrem.
"Dne 14. října 1944 začaly boje o Petsamo. Nepřítel se houževnatě bránil. Svazky úderné skupiny armád zdolaly jeho odpor, v noci ze 14. na 15. října překročily za podpory jednotek Severního loďstva řeku Petsamojoki a zmocnily se důležitého uzlu obrany - Petsama. O osvobození města se významnou měrou zasloužil výsadek vyloděný Severním loďstvem v přístavu Linahamari (10 km na sever od Petsama). Do večera 15. října 1944 postoupila sovětská vojska do hloubky 50-60 km a pronikla k jezerům Nasjuukkjajarvi, Ljuppejarvi a Piigujarvi. V těchto bojích způsobila 14. A spolu s loďmi a jednotkami Severního loďstva a za podpory 7. Letecké armády jednotkám 19. horského střeleckého sboru velké ztráty a zahnala je na západ a severozápad od Petsama a Luostari. Vznikla příznivá situace pro rozvinutí útoku k norským hranicím.
Velitel frontu zpřesnil proto úkol 14. A a nařídil jí, aby rychlým útokem rozbila zbytky 19. horského střeleckého sboru a přisunuté zálohy 20. A. V případě, že by nepřátelská vojska ustoupila na území Norska a Finska, měla armáda pokračovat v pronásledování směrem na Kirkenes a na Nikel - Nautsi a dokončit jejich porážku, Severní loďstvo mělo operacemi na námořních spojích a vyloděním námořních výsadků zabránit evakuaci nepřítele po moři a podporovat útok pozemních sil.
Armáda obnovila útok dne 18. října 1944. Jednotky 131. střeleckého sboru překročily severozápadně od Petsama státní hranici, rozvíjely útok směrem na norské město Kirkenes a 22. října přeťaly silnici Kirkenes-Nautsi a přiblížily se ke státní norské hranici. Dále překročily jezera na západ a severozápad od Ahmalahti a zmocnily se norských vesnic Fossegaard a Trangsund. Nepřátelské uskupení bylo tím rozděleno na dvě části. Jedna z nich ustupovala na sever do Norska a druhá na jihozápad.
Na rozkaz velitele frontu měly hlavní síly 14. A útočit na Kirkenes a Nieden, dva střelecké sbory (z toho jeden lehký) jihozápadním směrem na Pitkjajarvi-Nautsi. Vojska splnila tento úkol a 25. října 1944 po houževnatém boji obsadila mohutný uzel obrany, přístavní město Kirkenes, hlavní zásobovací základnu německé 20. horské armády za polárním kruhem. Jednotky 126. lehkého střeleckého sboru, které útočily severozápadním směrem, obsadily 27. října Neiden. Svazky útočící jihozápadním směrem pronikly téhož dne do prostoru Nautsi.
Dne 29. října 1944 vyhnala sovětská vojska německé fašistické okupanty z celé Petsamské oblasti.

Obyvatelé severního Norska srdečně vítali sovětské vojáky a pomáhali jim čím mohli.
Tak například v bojích na přístupech ke Kirkenesu převáželi norští rybáři M. Hensen, T. Palo, P. Nielsen a jiní na svých motorových člunech vojáky Rudé armády přes Elvenesfjord (jihovýchodně od Kirkenesu). Rybář F. Must převedl prapor námořní pěchoty po stezce, která nebyla vyznačena na mapě, do týlu německých vojsk a nabídl vojákům svůj člun, aby mohli prozkoumat vjezd do fjordu a zjistit, zda tam nejsou minové zátarasy. Když se bojovalo ve městě pomáhali hoši a děvčata raněným vojákům; nezalekli se nepřátelské palby, poskytli jim první pomoc a dopravili je do bezpečí.
Když byli němečtí fašističtí okupanti vyhnáni ze severního Norska, zaslala norská vláda, která sídlila v Londýně, sovětské vládě speciální poselství. Vysoce v něm hodnotila operace Rudé armády a prohlašovala, že osvobozené země dále upevní přátelství mezi národy. Sovětského svazu a Norska. Sovětské vojenské orgány se nevměšovaly do vnitřních záležitostí norského lidu a v severním Norsku úspěšně pomáhaly místním orgánům při obnově rozvráceného hospodářství" (informace byly čerpány z těchto historických pramenů: Karel Richter - Hranice placená krví, Donald Sommerville - Druhá světová válka. Den za dnem.
Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin - Neznámé špionážní operace KGB Mitrochinův archiv, dále pak Velká vlastenecká válka, svazek 4., kapitola XII., str. 326, 327, mé poznámky a mapy. Další historické informace pocházejí též z dalších pramenů uvedených též v Použité podklady. Informace jsem zpracoval svými slovy, jen některá fakta a data z historických dokumentů jsou v uvozovkách.).
"Dne 9. listopadu 1944 dal hlavní stan vrchního velení sovětským vojskům rozkaz, aby na čáře západně od Kirkenesu-Pitkjajarvi-Nautsi přešla do obrany a postavila na linii Nieden-Virtaniemi (jihozápadně od Nautsi) zajišťovací a průzkumné jednotky (historickým podkladem pro informace zde byly: IML, dokumenty a materiály oddělení dějin Velké vlastenecké války, inv. čís. 9493, l. 265-266.)."
Aby Norsko bylo rychleji osvobozeno od okupantů, rozhodla se norská vláda obnovit na osvobozeném území norské ozbrojené síly.
Norský národ, který byl pod útlakem cizích okupantů, sledovala po celou válku s velkými sympatiemi hrdinsky boj sovětského lidu proti hitlerovským hordám a radoval se z každého úspěch Rudé armády. Norští vlastenci také odvážně a hrdinně bojovali proti fašismu. Vyhazovali do vzduchu zbrojovky a skladiště zbraní, potápěli válečné lodi a plavidla převážející střelivo a válečný materiál, narušovali komunikace a sabotovali mobilizaci quislingovské armády.
Je známo, že za války vybudovali hitlerovci v Norsku koncentrační tábory, kde v nelidských podmínkách byli vězněni ranění a zajatí vojáci Rudé armády. Norští vlastenci se jim snažili pomoci, i když se tím vydávali do smrtelného nebezpečí. Například norští občané manželé Maria a Reinhold Estremovi riskovali svůj život a pomáhali zajatcům při útěku z fašistických koncentračních táborů. Maria Estremová sbírala mezi obyvateli městečka potraviny a šatstvo a nosila je do táborů.. Sovětští zajatci nazývali Marii Estremovou ´ruskou mámou´ (V říjnu 1958 navštívili manželé Estremovi na pozvání Svazu bývalých bojovníků Sovětský svaz. V Moskvě byli srdečně přijati bývalými vězni koncentračních táborů, kterým Marie Estremová zachránila život. Presidium Nejvyššího sovětu SSSR vyznamenalo 11. listopadu 1958 Marii A Reinholda Estremovy Řádem vlastenecké války I. stupně. Dne 2. února 1962 bylo dalších 14 norských občanů vyznamenáno řády a medailemi Sovětského svazu za statečnou a odvážnou pomoc sovětským válečným zajatcům.).
Když skončila druhá světová válka, opustila sovětská vojska, která splnila své osvobozenecké poslání, území severního Norska. Norové se s nimi srdečně loučili. Norský list ´Aftenposten´tehdy napsal: ´Rusové k nám první přišli a první nás opouštějí. Splnili svůj úkol. Norové nikdy nezapomenou, co Rusové vykonali pro ně a pro konečné vítězství nad nepřítelem.´.

Vítězství RA za polárním kruhem mělo nesporně velký jak vojenský tak politický význam.
Tehdy RA úplně osvobodila okupovanou část Murmanské oblast, hospodářsky důležitou oblast Petsama a nezamrzající přístavy v Barentsově moři omývané Golfským proudem. Zároveň "pomohla norskému lidu a osvobodila severovýchodní část země od německých okupantů.
V bojích bylo rozdrceno velké uskupení nepřátelských vojsk. Svazky 19. horského střeleckého sboru ztratily kolem 75% lidí a veškerou bojovou techniku. Nepřátelské válečné loďstvo přišlo o základny na pobřeží Barentsova moře. Tím se značně snížila jeho aktivita na spojeneckých komunikacích v severních mořích.
Úspěšné operace za polárním kruhem spolu s vítězstvím v Karelii, na Karelské šiji a v Pobaltí upevnily vztahy mezi SSSR a skandinávskými zeměmi. Měly obrovský vliv na rozmach osvobozeneckého boje norského lidu proti hitlerovským okupantům a jejich přisluhovačům, quislingovcům.
Osvobozením Petsamské oblasti skončily dlouhé boje Rudé armády na dalekém severu.
Dne 5. prosince 1944 zřídilo presidium Nejvyššího sovětu SSSR medaili ´Za obranu sovětského území za polárním kruhem´. Byli jí vyznamenáni všichni účastníci těchto bojů, vojáci Rudé armády, válečného loďstva, vojsk NKVD a civilní obyvatelstvo, které se bezprostředně účastnilo obrany tohoto území (informace byly čerpány z těchto historických pramenů: Karel Richter - Hranice placená krví, Donald Sommerville - Druhá světová válka. Den za dnem.
Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin - Neznámé špionážní operace KGB Mitrochinův archiv, dále pak Velká vlastenecká válka, svazek 4., kapitola XII., str. 327, 328, mé poznámky a mapy. Další historické informace pocházejí též z dalších pramenů uvedených v Použité podklady. Informace jsem zpracoval svými slovy, některá fakta a data z historických dokumentů jsou v uvozovkách.)."


Použité podklady:

Donald Sommerville - Druhá světová válka den za dnem.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Lucas Cooper - Hitlerovy elitní jednotky.
G. K: Žukov – Vzpomínky a úvahy 1, 2.
Paul Adair – Hitlerova největší porážka.
Historie německé armády – Philippe Mason.
Nicholas Bethell a redakční skupina Time-Life Books – ÚTOK NA SSSR.
John Keegan – Druhá světová válka.
Janusz Piekalkiewicz – Tanková válka 1939 -1945.
Janusz Piekalkiewicz – Letecká válka 1939 – 1945.
Janusz Piekalkiewicz – Námořní válka 1939 -1945.
Len Deighton – Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války.
Hitlerova armáda – Sborník článků odborných redaktorů časopisu Command.
Válka jako Peklo – Eduard Rauss, Hans von Greiffenberg, Dr. Waldemar Erfurth, Peter G. Tsouras – editor.
Prof. Alexandra Viatteau, Historian Paris II University, Prof. Norman DAVIES, Historian Oxfrod University a Dr. Dariusz GAWIN, Historian Museum of the Warsaw Uprising.
Mathias Färber – Druhá světová válka v obrazech.
David Brownstone a Irene Franck – Historie válek.
Paul Carell – Spálená země.
Paul Carell – Operace Barbarossa.
Horst Scheibert – Německé obrněné jednotky.
Černí andělé – Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945 Svazek 4. - Redakce čtvrtého svazku - M. M. Minasjan(vedoucí redakce a autorského kolektivu)
P. P. Bogdanov, M. S. Dolgij, N. V. Krestnikovova ( literární redaktorka), J. A. Prokofjev, P. I. Šuktomov, M. A. Švarev, G. M. Tavrovská, M I. Traktujev a celý autorský kolektiv, který začíná - M. L. Altgovzen a pokračuje dalšími 27mi jmény....
Memoáry – maršál Vasilevskij
Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak – Ocelová lavina.
Christhoper Andrew, Vasilij Mitrochin – Neznámé špionážní operace KGB.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
V.V.Bešanov: „Kadry rešajut vse – surovaja pravda o vojne“ (Kádry rozhodují o všem – syrová pravda o válce), vyd. AST, Moskva 2006
L.M.Mlečin: „Josif Stalin, jevo maršaly i generaly“ (Josif Stalin, jeho maršálové a generálové), vyd. Centrpoligraf, Moskva 2005
L.M.Mlečin: „Russkaja armija meždu Trockim i Stalinym“ (Ruská armáda mezi Trockym a Stalinem), vyd. Centrpoligraf, Moskva 2002
B.N.Petrov: „Ot revoljucionnoj česotky k vojennoj katastrofe“ (Od revolučního svrabu k vojenské katastrofě), Vojenno-istoričeskyj archiv 3/2001 (Vojensko-historický archív 3/2001), Moskva 2001
M.V.Zacharov: „Generaľnyj štab v predvojennyje gody“ (Generální štáb v předválečných letech), Vyd. AST, Moskva 2005
N.Zenkovič: „Vyššij generalitet v gody potrjasenij“ (Vyšší generalita v letech otřesů), vyd. Olma-Press, Moskva 2005
„Statistika armejskovo terora“ (Statistika armádního teroru), Vojenno-istoričeskyj archiv 2/1997 (Vojensko-historický archív 2/1997), Moskva 1997
„Tragedija RKKA“ (Tragédie Dělnicko-rolnické Rudé armády), Vojenno-istoričeskyj archiv 1/1997 (Vojensko-historický archív 1/1997), Moskva 1997
Ch.Andrew,O.Gordějevskij: KGB – Důvěrná zpráva, Vyd. East Art Agenci 1994
Ch.Andrew,V.Mitrochin: Štít a Meč Vyd. Akademia 2001 a 2008
Oleg Kalugin: Proščaj, Lubljanka (Promiň, Lubljanko ) ,vydal Olymp 1995
Interviu s generálem KGB Olegem Kaluginem: Časopis Čajka 2002
M.Pečenka,J.Bašta a kolektiv: Encyklopedie špionáže,Vyd. Libri 1993
Slovenská armáda 1939-1945 - Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Apokalypsa v Karpatech - Karel Richter.
Klapálek K., Ozvěny bojů, 2. vyd., Praha 1987.
Přikryl Vladimír., Pokračujte v horách. Praha 1947.
Sacher V., Na počátku stála smrt, Praha 1968.
Sacher V., Nebeská brigáda (rukopis).
Sacher V., Pod rozstříleným praporem, Praha 1991.
Steiner Arnošt, Drebota Jindřich: Za cenu života, Praha 1981.
Pivoluska J., Parabrigáda., Bratislava 1970.
Mé poznámky a mapy.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=7&t=376&start=60
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Od Bagrationu do Berlína“