Lotyšsko, Litva a Estonsko 1944. Č 10.

Všechny bojové akce od Bagrationu po dobytí Berlína

Moderátoři: michan, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Lotyšsko, Litva a Estonsko 1944. Č 10.

Příspěvek od michan »

Lotyšsko, Litva a Estonsko 1944. Č 10.
Mapa osvobozování města Riga

Obrázek

a jejího okolí, ve dnech 12. až 15. října 1944.
Při bojových operacích, které znamenaly obsazení Rigy a jejího okolí, se dle východní historiografie, zvláště vyznamenala sovětská 245. střelecká divize, které velel hrdina Sovětského svazu generálmajor V. A. Radionov (náčelník politického oddělení byl plukovník A. S. Čekuškin).
Sovětská 245. střelecká divize "pronikla na severní okraj města, a 212. střelecká divize (velitel plukovník V. G. Kučiněv, náčelník politického oddělení plukovník A. J. Onoprijenko), která jako první pronikla do města z východu. Dvojnásobný nositel řádu staršina A. I. Popov z 212. střelecké divize vztyčil rudou vlajku na střeše třípatrového domu na Bribibasově třídě (historickým podkladem pro informace zde bylo: AMO SSSR, f. 242, inv. 2235, sp. 37, l. 40.). Téhož dne 13. října 1944, pozdravila Moskva slavností salvou vojska 3. Pobaltského frontu, která v součinnosti s útvary 2. Pobaltského frontu osvobodila hlavní město Lotyšska. Svazky a útvary, které se vyznamenaly v těchto bojích, dostaly čestný název ´rižské´.
Osvobozením Rigy bylo v podstatě dokončeno osvobození sovětského Pobaltí. Statečně a odvážně si vedli v bojích o rodná města a vesnice a o své hlavní město vojáci 130. lotyšského střeleckého sboru (viz zde mapu útoků

Obrázek

lotyšského 130. střeleckého sboru při osvobozování Rigy). Mezi prvními vstoupili na území Lotyšské republiky a osvobodili desítky vesnic a měst. List ´Sovětskaja Latvija´ napsal: ´Jsme hrdi na to, že v bojích za sovětskou vlast, v bojích za osvobození Rigy se vyznamenal lotyšský sbor...´(Noviny lotyšských komunistů: ´Sovětskaja Latvija´ze 14. října 1944).
Za skvělé bojové činy v září a říjnu 1944 dostalo 3 418 vojáků a důstojníků tohoto lotyšského sboru vysoká vládní vyznamenání. Dne 3. listopadu byl sbor vyznamenán Řádem Suvorova II. stupně a 308. lotyšská střelecká divize Řádem rudého praporu.
Hitlerovci lotyšské hlavní město značně poškodili ( poškodily je však i bojové operace tam a zpátky od 1941 - má poznámka). Byla pobořena přístavní zařízení, zničeny mosty přes Západní Dvinu, elektrárna, elektrotechnický závod ´VEF´, byly vyhozeny do vzduchu a spáleny budovy poštovního úřadu, hlavní automatické telefonní ústředny, byl vyřazen z provozu městský vodovod. Fašističtí barbaři vyvezli z města veškeré zařízení průmyslových závodů, vydrancovali muzea, vědecké ústavy, starobylou knihovnu a světoznámé lázně na pobřeží Rižského zálivu.
(Dne 22. října uspořádali bolševici shromáždění - dle zápisů 100 000 lidí, - které mělo vyjádřit - nerozborné přátelství Lotyšů a zbytku SSSR).
Když byla osvobozena Riga a vojska pravého křídla 2. Pobaltského frontu pronikla k moři, byl 3. Pobaltský front rozkazem hlavního stanu rozpuštěn. 1. ÚA a 14. Letecká armáda přešly k 2. Pobaltskému frontu a 61. A k 1. Pobaltskému frontu. Vojska obou frontů byla tím značně posílena a dostala rozkaz zničit německé fašistické uskupení přitisknuté k moři na Kuronském poloostrově a v prostoru Klajpedy.
Podle plánu hlavního stanu měl 2. Pobaltský front zasadit úder z prostoru Dobele západním směrem; 1. Pobaltský front měl hlavnímu silami zaútočit z prostoru Ylakiai severním směrem, zbylými silami se zmocnit Klajpedy a očistit od nepřítele severní břeh Němenu v prostoru Tylže (zde je však mapa

Obrázek

Kuroňska, kde se vojska Wehrmachtu a jednotky satelitů bránily od října 1944 až do 8. května 1945, kdy se vzdaly. Je zde vidět město Dobele, vzpomínané v textu nahoře.).
Útoky obou pobaltských frontů měly být provedeny současně s útokem 3. Běloruského frontu na gumbinnenském směru. Německým vojskům tím měl být znemožněn přesun do Kuronska. Začátek útoku byl stanoven na 16. října.
Nepřítel měl v té době na poloostrově Sörve (jižní část ostrova Saaremaa) dvě pěší divize a šest samostatných praporů podporovaných z moře palbou lodního dělostřelectva. Na kuronském poloostrově mezi Tukumsem a Liepají bylo přitisknuto k moři asi 33 divizí Skupiny armád Sever (Nord). Předmostí v prostoru Klajpedy bránily jednotky dvou pěších a dvou tankových divizí a před levým křídlem 1. Pobaltského frontu na tylžském směru se bránily jednotky dvou tankových divizí, jedna motorizovaná brigáda a čtyři pěší divize 3. TA. Jižně, před 3. Běloruským frontem, operovalo v prvním pásmu obrany 9 pěších divizí 4. A Skupiny armád Střed (Mitte). Hitlerovci chtěli upoutat na Kuronském poloostrově co největší síly sovětských vojsk. Současně však si chtěli udržet poloostrov Sörve, aby jejich loďstvo mohlo volně manévrovat v Irbenském průlivu / zde je pak mapa

Obrázek

Moonsundského souostroví, které v době od 27. září do 24. listopadu 1944 dobýval Leningradský front spolu s Baltským loďstvem. Na mapě je pod rižským zálivem na jihu v textu vzpomínaný Irbenský průliv, napsán azbukou Irbenskij proliv. / (historické informace byly použity z Použité podklady, např. - Paul Adair - " Hitlerova největší porážka, Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak – Ocelová lavina a další podklady, mé poznámky a také z - Velká vlastenecká válka. sv. 4., kapitola XII. str. 319, 320.).
Podle plánu měl 2. Pobaltský front vést hlavní úder na svém levém křídle 3. ÚA, 42. A a částí sil 22. A z prostoru Dobele západním směrem, pomocný úder silami 1. ÚA podél moře směrem na Tukums a dosáhnout čáry Tukums-Auce (historickým podkladem pro informace je zde: AMO SSSR, f. 239, inv. 2224, sp. 851, l. 84.). Hlavní síly 1. Pobaltského frontu měly za úkol zničit odříznutou Skupinu armád Sever (Nord). 6. GA útočila z prostoru Vainode na Skrundu a Saldus a 51. A z prostoru Skuodasu na Liepäju. K posílení vojsk na tomto směru byly přisunuty 61. A a 5. GTA (historickým podkladem pro informace je zde: AMO SSSR, f. 235, inv. 2074, sp. 857, l. 25, 31.). Vojska frontu, operující na klajpedském a tylžském směru, udržovala svá postavení na mořském pobřeží a podél Němenu a bránila nepřátelským vojskům, aby se spojila s obklíčeným uskupením. 3. Běloruský front zasazoval hlavní úder z prostoru Vilkaviškisu směrem na Insterburg a měl dosáhnout čáry Gumbinnen-Goldap. Tento úder poutal síly východopruského nepřátelského uskupení a napomáhal útoku pobaltských frontů v Kuronsku.
Ráno 16. října 1944 přešly pobaltské fronty do útoku. Nejúspěšněji si vedla vojska pravého křídla 2. Pobaltského frontu. 1. ÚA pod velením generálporučíka N. D. Zachvatajeva prolomila hned prvního dne útoku hlavní pásmo obrany a odrazila asi 16 nepřátelských protiztečí. V příštích dnech postupovala za nepřetržitých bojů velmi neschůdným terénem průměrně o 10-25 km denně. Dne 18. října překročila vojska armády řeku Lielupe a zmocnila se města Kemeri. 19. října pronikla k nepřátelské čáře obrany na přístupech k Tukumsu, kde byla zastavena. Na levém křídle frontu se nepřítel zuřivě bránil. Měl zde soustředěny velké síly, využíval zalesněného a bažinatého terénu a zadržel útok sovětských vojsk na předem připravené čáře Tukums-Gardene.
Také na liepäjském směru se nepřítel zoufale bránil, a proto hlavní úderné uskupení 1. Pobaltského frontu postoupilo v prvních dnech o pouhých 2-6 km. Nepřítel zde prováděl zuřivé protizteče silami až jedné pěší divize s 50-60 tanky.
Útok byl onnoven dne 27. října 1944. Večer 31. října bojovala vojska pobaltských frontů na čáře západně od Kemeri-Gardene-Leckava-mimo Priekulë-na jih od Liepäji. Všechny jejich další pokusy prolomit obranu a rozčlenit nepřátelské uskupení přitisknuté k moři neměly úspěch. Sovětské vrchní velení mělo sice velký zájem na co nejrychlejší likvidaci kuronského nepřátelského uskupení, ale nemohlo vyčlenit pro tento úkol další síly, zejména ne posilové prostředky, protože sovětská vojska musela plnit daleko důležitější strategické úkoly - porazit německá fašistická vojska ve Východním Prusku a v západním Polsku."
O těchto těžkých bojích, v druhé polovině října 1944, říkají západní historické prameny, že dne 25. října dorazila sovětská vojska k břehům Baltského moře v oblasti mezi městy Liepäja (Libava) a Klajpeda. Protože byla Skupina armád Sever (Nord) obklíčena v Kuronsku, chtěl německý generální štáb Skupinu armád stáhnout přes Rigu, ale Hitler s tím nesouhlasil. "Němci proto museli vést těžké boje, když se snažili probít do Východního Pruska (např. sPzAbt.510 bojoval s 13ti Tigry v obklíčení až do kapitulace v květnu 1945). Německé jednotky v Kuronsku byly podporovány pěti brigádami útočných děl /184.., 226., 303., 909. a 912/ (historické informace pocházejí z Použité podklady, např. - Paul Adair - " Hitlerova největší porážka, Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak – Ocelová lavina, str. 180, a další podklady, mé poznámky a také z - Velká vlastenecká válka. sv. 4., kapitola XII. str. 320, 321.).
Z těchto důvodů silného odporu Němců - "se protáhly i boje o Klajpedu, která byla obsazena teprve v lednu 1945. Kuronské nepřátelské uskupení zůstalo blokováno na poloostrově až do konce války a kapitulovalo v květnu 1945 (historickým podkladem pro informace byla zde: Velká vlastenecká válka. sv. 4., kapitola XII. str., 321.)."

Ve stejné době bojů v Pobaltí, čistil Leningradský front spolu s Baltským loďstvem od Němců a jeho satelitních jednotek Moonsundské souostroví, viz mapu výše. " Tato poměrně malá, ale složitá operace se protáhla na dva měsíce (od 27. září do 24. listopadu 1944).
Vylodění výsadku a obsazení téměř celého souostroví trvalo sice jen 9 - 10 dní, ale boj o poloostrov Sörve se táhl půldruhého měsíce. Při plánování operace se totiž stala chyba. Velitelství nevěnovalo v plánu náležitou pozornost obsazení poloostrova Sörve, který byl klíčem k Rižskému zálivu. Neuvážilo ani příznivé podmínky, které umožňují bránit poloostrov dlouhou dobu jen malými silami. O tom svědčí zkušenost z roku 1941, kdy malá skupina sovětských odvážlivců se udržela na poloostrově více než dva měsíce. Aby mohla být prolomena hluboce členěná nepřátelská obrana, bylo třeba značně posílit sovětská vojska bojovou technikou. Její přísun nebyl včas naplánován a navíc byl ztížen zkomplikovanou námořní dopravou. Hlavní síly Baltského loďstva, křižníky a torpédovky, se nemohly operace zúčastnit, protože moře bylo hustě zaminováno a námořní základny na pobřeží Estonska byly značně poškozeny a nezpůsobilé pro operace.
V okamžiku, kdy vojska Leningradského frontu obdržela rozkaz (26. září 1944), měla obsazeno pobřeží Moonsundských ostrovů a Rižského zálivu. K osvobozování ostrovů byly vhodné podmínky, protože nepřítel tam neměl ještě připravenou silnou obranu. Jeho loďstvo si však udržovalo převahu v Baltském moři a mohlo posádky na ostrovech posílit (historické informace pocházejí z Použité podklady, Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak – Ocelová lavina, str. 180, a další podklady, mé poznámky a také z - Velká vlastenecká válka. sv. 4., kapitola XII. str. 321.).
Moonsundské ostrovy měly pro nepřítele velký význam; kryly bok i týl hitlerovských vojsk v Pobaltí a zajišťovaly blokádu Finského zálivu. Jejich ztráta znamenala nejen izolaci rižského uskupení z moře, ale i nebezpečí, že se sovětský výsadek vylodí v Kuronsku, tj. v týlu pobaltského uskupení, které tehdy stále ještě drželo prostor Rigy. Německé fašistické velení znepokojeně poznamenávalo, že ´na udržení Moonsundského souostroví závisí udržení města Rigy (historickým podkladem pro informace je zde: IML, dokumenty a materiály oddělení dějin Velké vlastenecké války, inv. čís. 13 586, l. 586.)"
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: Lotyšsko, Litva a Estonsko 1944. Č 10.

Příspěvek od michan »

Lotyšsko, Litva a Estonsko 1944. Č 11.

Pro celkový přehled ještě mapa

Obrázek

, kde nad Schörnerovou Skupinou armád Sever uzavřenou v Kurlandech, je rižský záliv (směrem západním pak mezi ostrůvky a Kurlandami je Irbenský průliv,) a zcela na východ za rižským zálivem je Moondsundské souostroví ( dobývání Moondsunského souostroví viz mapu u Č 10.).
I když Sověti nejprve nezačali dobře, přece jenom brzy totiž pochopili, že dobytí Moonsundského souostroví je důležité pro dobytí Rigy. A když zjistili, že tedy udělali chybu, začal Leningradský front, ale i Baltské loďstvo jednat. Zde přímo východní historiografie říká, cituji:
"Bylo nutno okamžitě zahájit operace k osvobození (Moonsundských) ostrovů. Podle původního rozhodnutí velitele frontu měla 8. A 26. září obsadit ostrov Vormsi a Muhu a 27. září vylodit výsadek na ostrovech Saaremaa a Hiiumaa (historickým podkladem pro informace je zde: AMO SSSR, f. 217, inv. 1227, sp. 78, l. 175-176.). Přesun po moři však byl velmi ztížen hustými minovými zátarasy, takže výsadkové prostředky loďstva nemohly být včas přesunuty.
Plán operace musel být proto poněkud pozměněn.
Když velitel loďstva admirál V. F. Tribuc obdržel rozkaz k přípravě výsadkové operace, rozhodl se obsadit silami loďstva ostrov Vormsi, který kontroloval průchody z Finského zálivu k Moonsundskému souostroví. Tento úkol byl splněn již 27. září. Na Vormsi se vylodily dva malé výsadky, které osvobodily ostrovy, a plavba v úžině mezi pevninou a ostrovem byla bezpečná. Do 29. září se lehká plavidla loďstva, určená k výsadkové operaci (55 torpédových člunů, 8 námořních obrněných člunů, 40 tendrů a asi 30 dalších malých lodí), soustředila v Rohuküle, Virtsu a jiných přístavech, kde měla nalodit výsadek 8. A - 109. a 8. estonský střelecký sbor. Do prvního sledu výsadku vyčlenilo loďstvo také 260. samostatnou brigádu námořní pěchoty.
Před odplutím lodí s výsadkem uspořádalo politické oddělení 1. brigády torpédových člunů poradu s pracovníky politických oddělení divizí střeleckých sborů. Na poradě byl přednesen a prodiskutován referát na téma ´Zkušenosti ze stranickopolitické práce při vyloďování výsadku na ostrovy´. Politické oddělení brigády určilo skupiny komunistů, kteří vysvětlovali úkoly přímo výsadkářům. Agitátorům velmi pomáhaly ´Instrukce pro výsadkáře´, které vydala politická správa Baltického loďstva. Byly v nich podrobně vyloženy povinnosti při vyloďování vojsk (historické materiály pro informace pocházejí z Použité podklady, Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak – Ocelová lavina, a další podklady, mé poznámky a také z - Velká vlastenecká válka. sv. 4., kapitola XII. str. 321, 322.).
Nepřítel měl v té době na Moonsundských ostrovech čtyři ochranné prapory a 23. pd. Začátkem října 1944 se sem začaly přesunovat z Rigy jednotky 218. pd s posilovými prostředky, čímž se nepřátelské síly více než zdvojnásobily. Obranu na ostrovech podporoval nepřítel lehkými plavidly (čluny a dělostřeleckými vlečnými čluny) a dvěma torpédovkami, které měly základnu na Kuressaare a Kihelkonně. Jižní východ z Moonsundského souostroví k Pärnu hitlerovci zaminovali. Během operace, při odrážení sovětského útoku, fašistické velení několikrát zasadilo 2. Bojovou skupinu (4 křižníky a několik torpédoborců), která operovala ve východní části Baltského moře (historickým materiálem pro informace je zde: IML, dokumenty a materiály oddělení dějin Velké vlastenecké války, inv. čís. 13 588, l. 86; inv. čís. 13 589, l. 188, 379, 446.).
Podle plánu operace se měl vylodit nejdříve výsadek 8. estonského střeleckého sboru (nalodění ve Virtsu) na ostrov Muhu a výsadek 109. střeleckého sboru (nalodění v Rohuküle) na ostrov Hiiumaa; oba tyto výsadky se měly pak z obou směrů (z ostrovů Hiiumaa a Muhu) vylodit na ostrově Saaremaa a nejpozději do 5. října z něho vyhnat nepřítele. Plán výsadkové operace předpokládal postupné obsazení ostrovů a zasazení hlavního úderu na ostrov Saaremaa, kde byly soustředěny hlavní nepřátelské síly.
V souladu s tímto plánem vyplul večer 29. září první sled výsadku na 12 torpédových člunech a 90 obojživelných autech praporu zvláštního určení na ostrov Muhu. Vylodilo se 950 výsadkářů. Po nich se začaly vyloďovat další sledy estonského střeleckého sboru. Když se torpédové čluny s předsunutým oddílem výsadku, kterému velel Ch. N. Virit, přiblížily k břehu, začal po nich nepřítel zuřivě pálit. Příslušníci oddílu však projevili nevšední odvahu a hrdinství. Tak například desátník N. N. Maťašin a poručík A. G. Repson vyskočili z člunů a strhli za sebou další vojáky. Když dosáhli břehu, vedl poručík Repson výsadkáře na zteč. Nepřítel se všemožně snažil srazit sovětské výsadkáře do moře, ale ti se pevně drželi na vytvořeném předmostí a svými akcemi zajišťovali vylodění oddílu na ostrov a jeho úspěšný postup. Komsomolci N. N. Maťašin a A. G. Repson byli jmenováni hrdiny Sovětského svazu. Výsadkáři hnali nepřítele k západu a severozápadu a již 30 září ráno byl ostrov v jejich rukou.
Boje o ostrov Hiiumaa byly však těžké a dlouhé. Pro nepříznivé počasí bylo nutno vylodění odložit na 2. října. První jednotky výsadku se dostaly do silné nepřátelské palby. Za podpory letectva a palebných prostředků sovětských lodí byla však palba umlčena, výsadek 109. střeleckého sboru se vylodil a do večera 3. října ostrov Hiiumaa úplně osvobodil. Zbytky německých vojsk ustoupily na ostrov Saaremaa. Když nepřítel ztratil ostrovy Vormsi, Muhu a Hiiumaa, odvezl z Moonnsundských ostrovů výsadkové čluny a lodi a zaminoval průliv Soela väin.
Za svítání dne 5. října 1944 se jednotky tří divizí 109. a 8. estonského střeleckého sboru za dělostřelecké podpory z ostrovů Hiiumaa a Muhu úspěšně vylodily na ostrově Saaremaa a začaly postupovat směrem na jihozápad. Za 5 dnů postoupily o 90-100 km a ráno 10. října se přiblížily k hlavní čáře nepřátelské obrany na poloostrově Sörve. Zde, na 2,5-3 km široké šiji vytvořil nepřítel pevnou protitankovou a proti pěchotní obranu. Hitlerovci se na této čáře opevnili a přes velké ztráty se drželi na poloostrově ještě půldruhého měsíce.
Ve dnech 10. až 14. října se sovětská vojska znovu a znovu pokoušela prolomit nepřátelskou obranu. Měla však nedostatek těžkého dělostřelectva a nábojů. Teprve po příchodu posil prolomila vojska ve dnech 19.-21. října první obrannou čáru, ale ostatní čáry se jim nepodařilo zdolat pro mohutný odpor lodního dělostřelectva 2. Bojové skupiny německého loďstva.
Sovětská vojska obnovila útok 18. listopadu 1944 , po přísunu dělostřelectva a munice. Nepřítel podporovaný dvěma křižníky a několika torpédoborců se zběsile bránil. Odpor nepřátelských lodí byl však částečně paralyzován úspěšnými útoky letectva. Sovětská vojska překonala zuřivý nepřátelský odpor, prolomila poslední obrannou čáru a ráno 24. listopadu 1944 úplně osvobodila poloostrov.
Po obsazení Moonsundského souostroví mohlo Baltské loďstvo znovu kontrolovat přístupy do Finského a Rižského zálivu. Současně se také zlepšily podmínky pro operace loďstva na nepřátelských komunikacích v Baltském moři.

Hodnocení bojů v Pobaltí.

Porážka německých jednotek a jeho satelitů v Pobaltí zcela změnila strategickou situaci na Severu německo-sovětské fronty.
"Úspěšnými operacemi RA bylo osvobozeno takřka celé území sovětských pobaltských republik s výjimkou malé části Lotyšské SSR. Rudá armáda způsobila těžkou porážku Skupině armád Sever (Nord). Z jejich 59 svazků bylo 26 rozbito a 3 úplně zničeny. Hlavní síly této Skupiny armád (asi 33 divizí) uzavřela RA v Kuronsku (další osudy uzavřených německých jednotek v Kuronsku budou popsány u roku 1945) a 3 divize byly blokovány v Klajpedě.
Všechny nepřátelské svazky, které přečkaly bitvu, utrpěly velké ztráty na lidech a bojové technice.
Porážka německých fašistických okupantů v Pobaltí způsobila další změny ve strategické situaci na sovětsko-německé frontě. Skupina armád Sever (Nord) ztratila svůj původní strategický význam a nemohla již podstatně ovlivnit průběh bojů. Vyklízením Pobaltí ztratilo hitlerovské Německo výhodné vojenské nástupiště, odkud ohrožovalo boky sovětských vojsk operujících ve směru na Východní Prusko a Polsko, a které mu umožňovalo svobodné operace ve Finském a Rižském zálivu. Značně se zhoršilo operační a strategické postavení východopruského nepřátelského uskupení. Hrozilo mu nebezpečí, že sovětské pobaltské uskupení, které proniklo k Baltskému moři, zaútočí do jeho boků. V Pobaltí ztratilo Německo důležitou potravinovou a surovinovou základnu.
Tato situace značně zlepšila podmínky pro ofenzívu 3. a 2. Běloruského frontu do Východního Pruska a pro manévrování lodí a letectva Baltského loďstva. Protože se zkrátila délka fronty na jejím pobaltském úseku se uvolnily značné síly, bylo možno posílit jiné fronty.
Pobaltí osvobozovala vojska pěti frontů, jakož i lodi a letectvo Baltského loďstva. Jejich činnost se rozvíjela na frontě dlouhé 1 000 km. Během ofenzívy byla provedena řada současných i postupných operací, přičemž každý front zpravidla působil na určitém operačním směru.
Jen na některých směrech, například rižském, prováděla operaci skupina frontů. Jejich činnost koordinovali představitelé hlavního stanu vrchního velení. Operace byly úspěšné, protože byla zajištěna těsná součinnost pozemních vojsk, letectva a loďstva.
Nejzajímavější zvláštností bojové činnosti sovětských vojsk v Pobaltí je přesunutí hlavního úsilí 1. Pobaltského frontu během útoku z rižského směru na klajpedský. K tomu bylo nutno přeskupit velké síly i prostředky frontu na vzdálenost 120-140 km. Díky skvělému operačnímu řízení vojsk bylo přeskupení i příprava nové operace na klajpedském směru provedeno tajně a v krátkém čase, a proto byl úder sovětských vojsk překvapivý a úspěšný.
Útočné operace v Pobaltí měly i vážné nedostatky, takže strategické cíle nebylo plně dosaženo; Skupina armád Sever (Nord) nebyla rozdrcena a její hlavní síly ustoupily do Kuronska, kde se bránily až do konce války (viz třetí mapu v Č 10. - má poznámka.). Stalo se tak hlavně proto, že při plánování operací se nepočítalo se zasazením hlubokých čelních úderů, kterými by byla Skupina armád Sever (Nord) rozbita a pak po částech zničena. Na začátku zářijové ofenzívy nebyl nepřítel úplně poražen v taktické a nejbližší operační hloubce a mohl ustupovat podle předem připraveného plánu na vybudované obranné čáry. Malou efektivnost počátečních úderů lze vysvětlit také tím, že sovětské divize měly nízké stavy, omezené zásoby střeliva, nepatrné množství tanků přímé podpory pěchoty a měly neúplné informace o síle nepřátelského uskupení a charakteru jeho obrany. Došlo i k podstatným chybám v řízení vojsk.
Ofenzíva Rudé armády v Pobaltí probíhala v těžkých podmínkách na přímořské části severozápadního válčiště. Zalesněný a bažinatý terén s velkým množstvím řek a jezer byl velmi příznivý pro vybudování mnoha pásmové obrany, rozvinuté do celé hloubky až k pobřeží Baltského moře. Tím se velmi zpomalilo tempo útoků a nepřítel měl naopak možnost na jednotlivých směrech vyhnout se úderům sovětských vojsk a zachránit se před úplným zničením.
V bojích o Pobaltí hrdinně bojovali bok po boku s Rusy, Bělorusi, Ukrajinci a představiteli ostatních národů SSSR také Lotyši, Litevci a Estonci. Prošli těžkou bojovou cestou od předměstí Moskvy, od Velikých Luk a Orla až k břehům Baltského moře a svými hrdinskými činy rozmnožili slavné tradice lotyšských střelců a litevských a estonských rudých vojáků z občanské válce. Pobaltí bylo osvobozeno společným úsilím všech národů Sovětského svazu.
Strana a vláda vysoce ocenily úspěchy vojsk pobaltských frontů a Leningradského frontu.
Přes 332 000 vojáků, poddůstojníků a důstojníků bylo vyznamenáno řády a medailemi (informace jsou z historického pramene - Velká vlastenecká válka, svazek 4. Kapitola XII, str. 323, 324, dodalo: AMO SSSR, f. 33, inv. 43 294, sp. 85, l. 9, 15; sp. 86, l. 149; sp. 88, l. 48, 54.)."


Použité podklady:

Donald Sommerville - Druhá světová válka den za dnem.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Lucas Cooper - Hitlerovy elitní jednotky.
G. K: Žukov – Vzpomínky a úvahy 1, 2.
Paul Adair – Hitlerova největší porážka.
Historie německé armády – Philippe Mason.
Nicholas Bethell a redakční skupina Time-Life Books – ÚTOK NA SSSR.
John Keegan – Druhá světová válka.
Janusz Piekalkiewicz – Tanková válka 1939 -1945.
Janusz Piekalkiewicz – Letecká válka 1939 – 1945.
Janusz Piekalkiewicz – Námořní válka 1939 -1945.
Len Deighton – Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války.
Hitlerova armáda – Sborník článků odborných redaktorů časopisu Command.
Válka jako Peklo – Eduard Rauss, Hans von Greiffenberg, Dr. Waldemar Erfurth, Peter G. Tsouras – editor.
Prof. Alexandra Viatteau, Historian Paris II University, Prof. Norman DAVIES, Historian Oxfrod University a Dr. Dariusz GAWIN, Historian Museum of the Warsaw Uprising.
Mathias Färber – Druhá světová válka v obrazech.
David Brownstone a Irene Franck – Historie válek.
Paul Carell – Spálená země.
Paul Carell – Operace Barbarossa.
Horst Scheibert – Německé obrněné jednotky.
Černí andělé – Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945 Svazek 4. - Redakce čtvrtého svazku - M. M. Minasjan(vedoucí redakce a autorského kolektivu)
P. P. Bogdanov, M. S. Dolgij, N. V. Krestnikovova ( literární redaktorka), J. A. Prokofjev, P. I. Šuktomov, M. A. Švarev, G. M. Tavrovská, M I. Traktujev a celý autorský kolektiv, který začíná - M. L. Altgovzen a pokračuje dalšími 27mi jmény....
Memoáry – maršál Vasilevskij
Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak – Ocelová lavina.
Christhoper Andrew, Vasilij Mitrochin – Neznámé špionážní operace KGB.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
V.V.Bešanov: „Kadry rešajut vse – surovaja pravda o vojne“ (Kádry rozhodují o všem – syrová pravda o válce), vyd. AST, Moskva 2006
L.M.Mlečin: „Josif Stalin, jevo maršaly i generaly“ (Josif Stalin, jeho maršálové a generálové), vyd. Centrpoligraf, Moskva 2005
L.M.Mlečin: „Russkaja armija meždu Trockim i Stalinym“ (Ruská armáda mezi Trockym a Stalinem), vyd. Centrpoligraf, Moskva 2002
B.N.Petrov: „Ot revoljucionnoj česotky k vojennoj katastrofe“ (Od revolučního svrabu k vojenské katastrofě), Vojenno-istoričeskyj archiv 3/2001 (Vojensko-historický archív 3/2001), Moskva 2001
M.V.Zacharov: „Generaľnyj štab v predvojennyje gody“ (Generální štáb v předválečných letech), Vyd. AST, Moskva 2005
N.Zenkovič: „Vyššij generalitet v gody potrjasenij“ (Vyšší generalita v letech otřesů), vyd. Olma-Press, Moskva 2005
„Statistika armejskovo terora“ (Statistika armádního teroru), Vojenno-istoričeskyj archiv 2/1997 (Vojensko-historický archív 2/1997), Moskva 1997
„Tragedija RKKA“ (Tragédie Dělnicko-rolnické Rudé armády), Vojenno-istoričeskyj archiv 1/1997 (Vojensko-historický archív 1/1997), Moskva 1997
Ch.Andrew,O.Gordějevskij: KGB – Důvěrná zpráva, Vyd. East Art Agenci 1994
Ch.Andrew,V.Mitrochin: Štít a Meč Vyd. Akademia 2001 a 2008
Oleg Kalugin: Proščaj, Lubljanka (Promiň, Lubljanko ) ,vydal Olymp 1995
Interviu s generálem KGB Olegem Kaluginem: Časopis Čajka 2002
M.Pečenka,J.Bašta a kolektiv: Encyklopedie špionáže,Vyd. Libri 1993
Slovenská armáda 1939-1945 - Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Apokalypsa v Karpatech - Karel Richter.
Klapálek K., Ozvěny bojů, 2. vyd., Praha 1987.
Přikryl Vladimír., Pokračujte v horách. Praha 1947.
Sacher V., Na počátku stála smrt, Praha 1968.
Sacher V., Nebeská brigáda (rukopis).
Sacher V., Pod rozstříleným praporem, Praha 1991.
Steiner Arnošt, Drebota Jindřich: Za cenu života, Praha 1981.
Pivoluska J., Parabrigáda., Bratislava 1970.
Mé poznámky a mapy.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:


http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=7&t=376&start=60
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Od Bagrationu do Berlína“