Lotyšsko, Litva a Estonsko 1944. Č 7.

Všechny bojové akce od Bagrationu po dobytí Berlína

Moderátoři: michan, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Lotyšsko, Litva a Estonsko 1944. Č 7.

Příspěvek od michan »

Lotyšsko, Litva a Estonsko 1944. Č 7.
Náčrt útoků Rudé armády v Pobaltí od 1. srpna roku 1943 až do 31. prosince roku 1944.

Obrázek

Je zde vidět útoky do Litvy od Polska nejbližšího státu s hlavním městem Vilniusem, prostřední je Lotyšsko s hlavním městem Rigou a nejseverněji je Estonsko s hlavním městem Tallinnem.
Okamžitě po obsazení Tallinnu (mapa bojů s obsazením Tallinnu viz v Č 6. u konce.) pokračovala vojska Leningradského frontu dál v pronásledování německých jednotek ve směru na jihozápad, s cílem dobýt poslední zbytky území Estonské SSR. Sovětská 8. A pronásledovala Němce ve všeobecném směru na Haapsalu, zatímco 2. ÚA ve směru na Pärnu a Viljandi. Lodě Baltského loďstva obdržely úkol, že mají v součinnosti s 8. A, vyhnat jednotky Wehrmachtu z ostrovů ve Finském zálivu a znemožnit mu evakuaci živé síly a také veškeré techniky z estonských přístavů.
Sovětský tisk, stejně jako estonský komunistický tisk, pak při obsazovaní Estonské SSR, propagačně hovořil o každém úspěchu, který se podařil estonským vojákům a důstojníkům - formou i pozdravů pro ně...
Vojska sovětské 8. A pokračovala v pronásledování, 24. září 1944 obsadila město i přístav Haapsalu a do 26. září vyčistila od Němců celé západní pobřeží Estonska - od Paldiski až k Virtsu."
Město a přístav Paldiski "osvobodil" dne 24. září 1944 výsadek námořní pěchoty Baltského loďstva.
2. ÚA osvobodila v bojích dne 23. září města Pärnu a Viljandi a při svém dalším postupu na jih a jihozápad narazila na nepatrný odpor ojedinělých zadních vojů. Do 26. září osvobodila Ainaži a Salacgrivu, kde se setkala s vojsky 3. Pobaltského frontu. Dne 27. září 1944 byla 2. ÚA převedena do zálohy hlavního stanu vrchního velení."
Vojska Leningradského frontu dál rychle postupovala jihozápadním směrem a začala ohrožovat ústupové cesty německé 18. A. Velení německé 18. A rozeznalo nebezpečí a od 23. září 1944 začalo urychleně stahovat své jednotky levého křídla na obrannou linii "Sigulda". Stejného 23. září začaly sovětské jednotky pravého křídla 3. Pobaltského frontu pronásledovat Němce a 24. září se přiblížily k Mazsalace.
"V dalších dnech zdolávala vojska četné zátarasy na cestách, postupovala jihozápadním směrem rychlostí 20-25 km za den a 26. září dosáhla linie ´Cësis´. Dne 27. září vyklidily krycí nepřátelské jednotky i tuto linii. Na frontě mezi Pëterupe a Nitaure se sovětská vojska přiblížila těsně k obranné linii ´Sigulda´, kde narazila na silný palebný odpor. Zvlášť houževnatě se hitlerovci bránili v pásmu 2. Pobaltského frontu. Sovětská vojska zde obsadila linii ´Cësis´, překonala další čtyři, mezilehlé čáry a do 27. září pronikla i k obranné linii ´Sigulda´.
Po desetidenních útočných bojích osvobodila sovětská vojska pevninnou část Estonska, větší část Lotyšska a zatlačila nepřítele na týlovou linii ´Sigulda´ (mapy obranných linií viz Č 4, 5 a 6.).
Sovětským vojskům se však nepodařilo rozčlenit hlavní síly Skupiny armád Sever (Nord) a německé velení celkem plánovitě stáhlo svá vojska z Estonska i z linií ´Valga´a ´Cësis´do prostoru rižského předmostí. Podařilo se to proto, že počáteční údery 2. a 3. Pobaltského frontu nebyly dostatečně silné a obranné linie ´Valga´a ´Cësis´ nabyly prolomeny ve stanovených termínech. Způsobily to hlavně nedostatky v dělostřelecké přípravě, nepatrný počet tanků přímé podpory pěchoty a nedostatečná znalost nepřátelského uskupení a obrany německých fašistických vojsk. Chtěla-li velitelství frontů průlom dovršit, musela jednak zesílit svá úderná uskupení, jednak přenést údery na nové směry. Tím se značně zpomalilo tempo průlomu a nepřátelské velení mohlo vyklízet jedno postavení za druhým, využívat výhodnějšího terénu, vytvářet nová obranná postavení v týlu a zachovávat neustále souvislou frontu obrany.
Koncem září byla ještě značná část Pobaltí v rukou fašistických okupantů. Zůstalo okupováno i Moondsunské souostroví (zde viz mapu bojů, které vedla RA a její Leningradský front od

Obrázek

27. září až do 24. listopadu 1944, které znamenaly obsazení Moondsunského souostroví.) nepřítel mohl volně operovat svým loďstvem v Rižském zálivu a ve střední části Baltského moře. Právě proto se hitlerovské velení dále snažilo udržet rižské předmostí a Moonsundské souostroví a zesilovalo zde svou obranu. Koncem září se soustředily na rižském směru hlavní síly Skupiny armád Sever (Nord), z nichž 17 divizí se bránilo severně od Západní Dviny, na linii ´Sigulda´, a 14 divizí, včetně 3 tankových, jižně od této řeky (k Auce). Zkrácením fronty na sever od Západní Dviny se nepříteli podařilo zvětšit hustotu vojsk v obraně (historické informace byly použity z Použité podklady, např. - Paul Adair - " Hitlerova největší porážka, Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak – Ocelová lavina., a další podklady, mé poznámky a také z - Velká vlastenecká válka. sv. 4., kapitola XII. str. 312.).


Klajpedský a rižský směr, vyhnání Němců z Pobaltí.
Po nesporně vítězných ofenzívách Rudé armády v červenci-září 1944, se zcela změnila strategická situace i na celém pobaltském směru. Blížící se porážka německých vojsk v Pobaltí a jejich satelitů na jiných úsecích východní fronty uspíšila i vystoupení Finska z války. Již 19. září 1944 byla v Moskvě uzavřena mezi SSSR a Finskem dohoda o příměří ( celý průběh Pokračovací války I. až X. - mezi SSSR a Finskem lze nalézt, i s vysvětlením všech bojových operací, ale i politických rozhodnutích v roce 1944, ale i později - zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=188&t=1954
v diskuzi se pak lze dozvědět o cestě Finska v nejbližším období po válce.).
Podle dohody o příměří dostalo sovětské loďstvo základny ve finských vodách a sovětské letectvo letiště na jižním a jihozápadním pobřeží Finska (a nejen to, viz články na mém odkaze Pokračovací válka - má poznámka)!
"Tím se usnadnila bojová činnost sovětského loďstva ve střední části Baltského moře. Koncem září začaly ponorky Baltského loďstva pronikat do jižní části Baltského moře a operovat na nepřátelských komunikacích. Když Rudá armáda dosáhla západního pobřeží Estonska, vznikly příznivé podmínky pro osvobození ostrovní části republiky. Bylo třeba ovládnout Moonsundské souostroví, tím uzavřít nepřátelskému loďstvu vstup do Rižského zálivu přes Irbský průliv, a vylodit sovětský výsadek v Kuronsku - v týlu pobaltského uskupení.
Protože se změnila strategická situace a zejména proto, že nepřítel soustředil hlavní síly Skupiny armád Sever (Nord) v prostoru rižského předmostí a rižského koridoru, bylo nutno přenést hlavní úder sovětských vojsk z rižského směru na Klaijpedský a rozvíjet operaci s cílem osvobodit Moonsundské souostroví. Proto dal hlavní stan vrchního velení frontům během ofenzívy na rižském směru nové úkoly ( historickým podkladem pro informace zde byla: Velká vlastenecká válka. sv. 4., kapitola XII. str. 313.).
Podle směrnice hlavního stanu ze dne 24. září 1944 měl 1. Pobaltský front přesunout vojska svého pravého křídla (4. ÚA, 43. A, 51. A a 5. GTA) z rižského směru do prostoru Šiauliai a odtud zasadit úder ve všeobecném směru na Klajpedu, proniknout na úseku Palanga-Klajpeda-ústí řeky Němenu k pobřeží Baltského moře a odříznout tak pobaltskému nepřátelskému uskupení ústupové cesty do Východního Pruska. Útok měl být zahájen ve dnech 1.-2. října 1944. Vojska 3. a 2. Pobaltského frontu dostala tento úkol: pokračovat v útoku na rižském směru, osvobodit hlavní město Lotyšska a vyhnat nepřítele z pobřeží Baltského moře až k Liepäji. Velitel 2. Pobaltského frontu dostal rozkaz pokračovat v útoku na sever od Západní Dviny, přesunout levokřídelní 3. ÚA a 22. A na úsek fronty jižně od Západní Dviny a vystřídat tam vojska 1. Pobaltského frontu až do Auce včetně (historickým podkladem pro tyto informace byly: IML, dokumenty a materiály oddělení dějin Velké vlastenecké války, inv. čís. 9493, l. 176, 177.).
Úkolem 3. Pobaltského frontu bylo podpořit akce 1. Pobaltského frontu. Proto měla pravokřídelní 39. A udeřit z prostoru Raseiniai směrem na Tauragé a jižně od Němenu připravit a provést útok na gumbinnském směru a znemožnit tak nepříteli přesunout část sil z tohoto úseku na klajpedský směr (historickým podkladem pro tyto informace byly: IML, dokumenty a materiály oddělení dějin Velké vlastenecké války, inv. čís. 9493, l. 214-215.).
Vojska Leningradského frontu měla za úkol v součinnosti s Baltským loďstvem vyhnat německé fašistické okupanty z Moonsundského souostroví (historickým podkladem pro tyto informace byly: IML, dokumenty a materiály oddělení dějin Velké vlastenecké války, inv. čís. 9493, l. 178.). Baltské loďstvo mělo kromě toho přerušit nepřátelské námořní spoje a blokovat z moře Rigu.
Nový útok na Klajpedu měl být proveden překvapivě, a proto se přípravy konaly tajně a urychleně. Velitelství 1. Pobaltského frontu přemístilo během šesti dní z pravého křídla na levé a do středu bojové sestavy frontu na vzdálenost 80-240 km tři vševojskové a jednu tankovou armádu, dva samostatné tankové a jeden mechanizovaný sbor a veliké množství posilových prostředků. Byly přeskupeny i další dvě armády, protože bylo třeba značně zúžit jejich pásma. O rozsahu přeskupení je možno si udělat představu podle těchto čísel: za 6 dní a nocí bylo přesunuto kolem půl miliónu lidí, 9 300 děl a minometů a 1 340 tanků a SHD.
Toto přeskupení bylo řídkým příkladem přesunu téměř všech sil frontu na nový směr a bylo nejdůležitější součástí přípravy Klajpedské operace. Bylo provedeno úspěšně, protože velitel frontu je skvěle řídil a jeho štáb přesně plánoval. Všechna opatření vypočítaná na oklamání nepřítele, zejména předstíraná příprava útoku na Rigu z jihovýchodu a útočné akce 3. a 2. Pobaltského frontu na rižském směru, přispěly k tomu, že nepřítel hned nezpozoroval přemisťování sovětských vojsk.
Během přípravy sovětské ofenzívy na klajpedském směru změnilo i německé fašistické velení své plány. Chtělo provést operaci, kterou by zlepšilo operační postavení Skupiny armád Sever (Nord). 3. TA měla zasadit dva údery na Šiauliai na sbíhavých směrech z prostorů na sever od Jelgavy a jihozápadně od Šiauliai. Cílem této operace bylo zkrátit frontu a zmocnit se silnice Riga-Jelgava Šiauliai. Hitlerovské velení mělo v plánu posílit 3. TA divizemi, které uvolní po odsunu vojsk z linie ´Sigulda´na rižský obvod.
V souvislosti s tímto plánem byl odsun vojsk z linie ´Sigulda´ plánován na 12. října 1944, zaujetí rižského obvodu na 17. října 1944 a začátek útoku na 3.-4. listopadu 1944 (historické informace byly použity z Použité podklady, např. - Paul Adair - " Hitlerova největší porážka, a další historické podklady, mé poznámky a také z - Velká vlastenecká válka. sv. 4., kapitola XII. str. 313, 314.)."
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: Lotyšsko, Litva a Estonsko 1944. Č 7.

Příspěvek od michan »

Lotyšsko, Litva a Estonsko 1944. Č 8.

Při přípravě sovětské operace na Klajpedském směru, zvláště v prostoru Šiaulai ( při přemisťování armád takřka celého frontu na vzdálenosti 80-240 km), opět zafungovala tzv. Maskirovka, ve které byly v podzimu 1944 již sověti mistry (Maskirovka a její vývoj v Rudé armádě viz zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=187&t=1698
). Hovoří o tom, z německých podkladů ( do rukou RA padl deník Skupiny armád Sever /Nord/), i sovětská historiografie slovy, cituji:
"Soustřeďování sovětských vojsk v prostoru Šiaulai zpozorovalo německé fašistické velení teprve 2. října 1944, tj. dva dny před zahájením útoku (historickým podkladem pro uvedenou informaci je zde: IML, dokumenty a materiály oddělení dějin Velké vlastenecké války, inv. čís. 13 588, l. 42, 43.). Upustilo proto od svého původního plánu a rozhodlo se stáhnout svá vojska z linie ´Sigulda´ již 5. října večer (historickým podkladem pro uvedenou informaci je zde: IML, dokumenty a materiály oddělení dějin Velké vlastenecké války, inv. čís. 13 588, l. 25, 37, 39.). Poté chtělo vytvořit pevnou obranu na frontě od Engure po Němen. Na klajpedský směr začal nepřítel přesunovat 5. td, 7. td a některé útvary divize ´Grozdeutschland´ , která se bránila jihozápadně od Jelgavy / Jelgava,


Obrázek

na mapě v azbuce Elgava, je jihozápadně pod Rigou. Je zde vidět útok lotyšského 130. střeleckého sboru v bojích o Rigu v rámci 22. A/ (historické informace byly použity z Použité podklady, Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak – Ocelová lavina. - Paul Adair - " Hitlerova největší porážka, a další podklady, mé poznámky a také z - Velká vlastenecká válka. sv. 4., kapitola XII. str. 314.).
Velitel 1. Pobaltského frontu se rozhodl prolomit nepřátelskou obranu na dvou úsecích vzdálených od sebe 38 km. Hlavní úder měla zasadit 6. GA, 43., 51. A a 5. GTA. Na stycích 6. GA a 43. A, na 19 kilometrovém úseku, bylo soustředěno 29 střeleckých divizí, tj. asi 50% všech sil frontu, a hustota dělostřelectva dosahovala až 250 děl a minometů na 1 km fronty průlomu. 6. GA, která útočila na Telšai, měla rozvíjet útok severozápadním směrem a 43. A, útočící na Rietavas a Klajpedu, západním a jihozápadním směrem. 5. GTA pod velením generálporučíka tankových vojsk V. T. Volského měla být zasazena do průlomu na styku 6. A a 43. A v době, kdy tyto armády překonají hlavní pásmo nepřátelské obrany.
Armáda měla za úkol do večera prvního dne z chodu prolomit druhé pásmo obrany a rozvíjet útok na západ (historickým podkladem pro informace zde bylo: AMO SSSR, f. 235, inv. 2074, sp. 79, l. 30-33.). Aby byla vyplněna mezera, která vznikla mezi 6. GA a 43. A během jejich dalšího útoku na rozbíhavých směrech, měl být na jejich styku zasazen druhý sled frontu - 51. A. Bylo tím zajištěno narůstání sil na klajpedském směru a poskytnuta podpora 6. GA, vytvářející vnitřní frontu při obkličování nepřátelského uskupení, které mělo být odříznuto.
Druhý úder zasazovala 2. GA na kelmesko-tylžském směru: nepřátelská obrana měla být prolomena na úseku širokém 12 km, kde bylo soustředěno 11 střeleckých divizí a hustota dělostřelectva činila 130 děl a minometů na 1 km fronty průlomu. Vojska armády měla proniknout k Němenu a chránit hlavní síly frontu před nepřátelskými protiúdery z jihu.
Z rozhodnutí velitele 3. Běloruského frontu armádního generála I. D. Čerňachovského měla 39. A silami šesti střeleckých divizí prolomit nepřátelskou obranu na úseku širokém 6 km jižně od Raseiniai a údeem na Tauragé pomoci 2. GA proniknout k Němenu. Dále pak se měla 39. A přesunout za Němen, kde se soustřeďovaly hlavní síly 3. Běloruského frontu k úderu na grumbinnenském směru.
Tyto plány počítaly s těsnou součinností jak mezi armádami 1. Pobaltského frontu, tak mezi armádami na stycích sousedních frontů.
Před samým začátkem operace došlo na klajpedském směru ke změnám v nepřátelském uskupení. Celkem se na úseku od Auce / na mapě viz

Obrázek

pozdější útoky na Auce 28. října 1944 a jeho dobytí/ k Němenu bránilo 8 pěších divizí, z toho asi pět před 1. Pobaltským frontem. Dne 4. října se zde objevily 14. td, 121. pd a 389. pd, které se dříve bránily na severovýchodě a na východ od Rigy. Kromě toho měl nepřítel možnost zasadit během operací proti 1. Pobaltského frontu dalších 7-8 divizí, z toho 4 tankové.
Přesto měla vojska 1. Pobaltského frontu značnou převahu: v lidech 2,5násobnou, v dělech a minometech téměř 11násobnou a v tancích a SHD více než 3násobnou.
Na úsecích průlomu byly převaha ještě větší.
Zatímco vojska 1. Pobaltského frontu se začala 24. září připravovat k útoku na klajpedském směru, pokoušela se vojska 3. a 2. Pobaltského frontu severně od Západní Dviny prolomit obrannou linii ´Sigulda´. V době, kdy se k ní vojska přiblížila, nemělo velení a štáby frontů, zejména štáb 3. Pobaltského frontu, úplné údaje o stavu nepřátelské obrany a o jejich silách, a nepodniklo žádné zvláštní opatření k organizaci průlomu. Proto se nepodařilo tuto linii z chodu zdolat. Po krátké přípravě se velení frontu pokusilo zorganizovat nový průlom, nejdříve silami armád a pak front. Ale i tyto pokusy byly neúspěšné. Nepřetržité útoky sovětských vojsk však poutaly nepřátelské síly na linii ´Sigulda´ a umožnily zasazení mohutného úderu na klajpedském směru (historické informace byly použity z Použité podklady, např. - Paul Adair - " Hitlerova největší porážka, Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak – Ocelová lavina., a další podklady, mé poznámky a také z - Velká vlastenecká válka. sv. 4., kapitola XII. str. 314, 315.).
Na rozkaz maršála Sovětského svazu Govorova, kterého hlavní stan pověřil 1. října 1944 řízením operací 3. a 2. Pobaltského frontu (informace je podchycena v: IML, dokumenty a materiály oddělení dějin Velké vlastenecké války, inv. čís. 9493, l. 208.), byly plány velitelů frontů zkorigovány a byla zahájena příprava průlomu nepřátelské obrany silami obou frontů. Průlom měl být proveden7. října. Ale další události tyto plány podstatně změnily.
Ofenzíva vojsk 1. Pobaltského frontu na klajpedském směru byla zahájena 5. října bojovým průzkumem, kterému předcházela mohutná dvacetiminutová dělostřelecká a letecká příprava. Průzkumné oddíly operující na úsecích průlomu pronikly již za jednu až půldruhé hodiny 2-4 km do hloubky nepřátelské obrany. Vznikly podmínky pro zasazení hlavních sil. Za dvě hodiny operovaly na směru hlavního úderu frontu střelecké sbory v hloubce 5-7 km. K večeru postoupily 6. GA pod velením generálplukovníka I. M. Čisťakova a 43. A o 14-17 km a rozšířily průlom do šířky 76 km. Téhož dne prolomila 2. GA po velením generálporučíka P. G. Čančibadze nepřátelskou obranu v šířce 18 km a postoupila do hloubky 7 km.
Značnou podporu útočícím vojskům frontu poskytla 3. Letecká armáda, která přes nepříznivé počasí provedla 5. října 483 vzletů. Útočila na ustupující nepřátelské jednotky a bránila jim zachytit se na nových obranných čarách.
Dobrá organizace útoku, rozhodné akce a hrdinství vojáků přinesly již první den úspěch.
Bojovalo se v lesnatém a bažinatém terénu, plném léček, ale sovětští vojáci si počínali iniciativně a vynalézavě a rychle se orientovali v situaci.
Přestože hlavní pásmo obrany bylo zdoláno, nepodařilo se první den zasadit do průlomu rychlé skupiny armád a frontu. Pro nepříznivé meteorologické podmínky byla totiž dělostřelecká a letecká příprava útoku zahájena až odpoledne a po průlomu hlavního pásma už nezbyl čas (krátké podzimní dny) zasadit do boje velké tankové svazky.
Dne 6. října byl obnoven útok s novou silou. Na styku 6. GA a 43. A byla nasazena do boje 5. GTA. Současně byly zasazeny i rychlé skupiny armád: v pásmu 6. GA 19. tankový sbor pod velením generálporučíka tankových vojsk I. D. Vasiljeva a v pásmu 2. GA 1. tankový sbor, kterému velel generálporučík tankových vojsk V. V. Budkov. Déšť a bezedné bláto útok velmi ztřěžovaly. Avšak vojska frontu překonávala zuřivý odpor nepřítele, do večera postoupila o 13-25 km a dokončila průlom taktického pásma téměř na celém úseku, kde se vedl úder. Vojska 39. A 3. Běloruského frontu, která zahájila útok téhož dne, prolomila za podpory 1. Letecké armády obranu na frontě široké 7 km a do večera pronikla do hloubky 14 km.
Hrdinně bojovali toho dne sovětští tankisté. Tankový prapor 117. brigády 1. tankového sboru pod velením majora V. Z. Babiho nenadálým nočním útokem rozbil silné nepřátelské zajišťovací jednotky, které stály sovětskému tankovému sboru v cestě. Přitom byla zničena 3 SHD a 19 děl, spáleny 4 OT a 9 aut, bylo zabito a raněno asi 250 nepřátelských vojáků a důstojníků. 159. tanková brigáda téhož sboru pronikla obchvatným manévrem do městečka Kražiai a rozprášila tam štáb 5. tankové nepřátelské divize (historickým pramenem pro informace je zde: AMO SSSR, f. 3290, inv. 531 606, sp. 1. L. 119.).
Po úspěších sovětských vojsk na klajpedském směru začalo velení Skupiny armád Sever (Nord) v noci na 6. října rychle stahovat svá vojska operující severovýchodně od Rigy, neboť se bálo obklíčení. Proto 3. a 2. Pobaltský front změnily plán operací. Vojska začala již ráno 6. října pronásledovat nepřítele a za den postoupila o 10-14 km. Tak se už 5. října současně s útokem sovětských vojsk na klajpedském směru rozvinuly úspěšně operace na rižském směru; to ztížilo nepříteli jeho manévrovací možnosti. Vojska Leningradského frontu osvobodila v téže době v součinnosti s Baltským loďstvem ostrovy Muhu a Hiiumaa (Dagö) a vylodila výsadek na ostrově Saaremaa (Ösel).
Velení Skupiny armád Sever (Nord) hlásilo hlavnímu stanu, že situace je kritická, a má-li skupina udržet svá postavení, potřebuje nutně posily. Německé velení však nemohlo odvelet z Východního Pruska ani jedinou divizi, protože na tomto směru ohrožovalo fašisty velké uskupení 3. Běloruského frontu. Tak správná strategie sovětského velení, které provádělo útočné operace na několika směrech (moondsundském, rižském a klajpedském) a současně připravovalo úder na gumbinnenském směru, vedla k tomu, že německá vojska byla poutána na obrovském prostranství a nepřítel nemohl přesunout zálohy na nejdůležitější směry.
Příští dva dny pokračovala vojska 1. Pobaltského frontu v pronásledování nepřítele.
Na pravém křídle frontu přešla 7. října do útoku 4. ÚA. Protože neměla dostatek posilových prostředků, postoupila za dva dny jen o 11-13 km. 6. GA, která útočila severozápadním směrem, urazila asi 42 km a pronikla do prostoru Ylakiai. Dne 7. října byla na styku 6. GA a 43. A v prostoru Telšiai zasazena do boje 51. A pod velením generálporučíka J. G. Krejzera, která do večera 8. října pronikla do prostoru Šedy a zaplnila mezeru mezi armádami. V tutéž dobu se 43. A přiblížila k první týlové čáře na přístupech ke Klajpedě. Jejímu rychlému postupu napomáhaly aktivní operace 5. GTA na tomto směru, zejména pak operace 29. tankového sboru pod velením generálmajora tankových vojsk K. M. Malachova. Dne 7. října prolomil sbor mezilehlou čáru obrany, postoupil za den o 60 km, 8. října obsadil Plungé a vklínil se do nepřátelské obrany na bezprostředních přístupech ke Klajpedě (historické informace byly použity z Použité podklady, např. Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak – Ocelová lavina, - Paul Adair - " Hitlerova největší porážka, a další podklady, mé poznámky a také z - Velká vlastenecká válka. sv. 4., kapitola XII. str. 314, 315 a 316.)."
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: Lotyšsko, Litva a Estonsko 1944. Č 7.

Příspěvek od michan »

Lotyšsko, Litva a Estonsko 1944. Č 9.


A útoky i na jiných směrech dne 7. října 1944 pokračovaly.
Toho dne prolomila sovětská 2. ÚA druhé pásmo obrany ve svém směru a postoupila o 20-22 km. "Do večera dne 8. října pronikly její hlavní síly do prostoru Šilalé, zatímco 1. tankový sbor překročil řeku Jüru a prolomil první týlovou čáru nepřátelské obrany.
39. A 3. Běloruského frontu překonávala stále sílící odpor a do večera 8. října 1944 pronikla na pravém křídle k Tauragé a na levém k Jurbarkasu.
Za čtyři dny útoku sovětských vojsk byla nepřátelská obrana na klajpedském směru prolomena do hloubky 60-90 km na frontě široké 200 km. Nepřítel zde utrpěl velké ztráty a jeho 551. pd byla úplně zničena.
V těchto bojích, za nichž bylo dokončeno osvobození Litevské SSR, úspěšně bojovala na směru Kelmé-Tylže ve stavu 2. GA 16. litevská střelecká divize pod velením plukovníka A. I. Urbšase (plukovník A. I. Urbšas začal velet divizi v září 1944). Vojáci divize toužili co nejrychleji osvobodit svou vlast od okupantů a projevili vysoké bojové mistrovství a odvahu. Tak například svobodník G. S. Ušpolis odrazil přesnou dělostřeleckou palbou několik fašistických protiztečí, zneškodnil 3 tanky a jeden OT. Za tento hrdinský čin mu byl udělěen titul hrdiny Sovětského svazu. Dne 31. října 1944 byla divize vyznamenána Řádem rudého praporu a později byla za účast při osvobození města a námořního přístavu Klajpedy pojmenována ´klajpedská´.
Na rižském směru pronikla vojska 3. a 2. Pobaltského frontu počátkem října k druhému mezilehlému postavení na přístupech k lotyšskému hlavnímu městu. Vojska Leningradského frontu v součinnosti s Baltským loďstvem osvobodila značnou část ostrova Saaremaa.
Pravokřídelní armády 1. Pobaltského frontu rozvíjely pak útok na severozápad, armády ve středu bojové sestavy frontu směrem k mořskému pobřeží a levokřídelní armády směrem k dolnímu toku řeky Němen. Na pravém křídle frontu však nepřítel doplnil své bojové sestavy divizemi přesunutými od Rigy a zesílil odpor, a proto postup sovětských vojsk byl jen nepatrný. Boje 4. ÚA ve dnech 9. a 10 října byly téměř bezúspěšné a 6. GA postoupila jen o 12 km. Protože 4. ÚA zůstala pozadu, byla 6. GA nucena prodloužit frontu od Viekšniai ke Skuodasu, tj. o 70 km, což omezilo její útočné možnosti. Úspěšněji operovala vojska 51. A, která za dva dny postoupila na západ o 44-60 km, večer 10. října dosáhla čáry Skuodas-Rucava a pronikla severně od Palangy k moři.
Vedoucí úlohu v útoku na klajpedském směru měla stále 5. GTA.
Dne 9. října 1944 násilně překročila řeku Miniju, 10. října se zmocnila města Kretingy a v prostoru Palangy pronikla k moři. Současně bojovala její vojska na severovýchodních přístupech ke Klajpedě. Rovněž úspěšně rozvíjela útok 43. A, která po překročení řeky Miniji začala bojovat na nejbližších přístupech ke Klajpedě. Na levém křídle frontu pokračovala 2. GA v pronásledování nepřítele jihozápadním směrem a dosáhla čáry Šilalé-Tauragé.
Část jejich sil postoupila na čáru Tauragé- Jurbarkas, aby vystřídala 39. A, která měla útočit na jih od Němenu. K rychlému postupu pozemních vojsk v těchto dnech přispěla 3. Letecká armáda. Protože se zlepšilo počasí, značně zvýšila svou aktivitu a ve dnech 9. a 10. října provedla 2 727 vzletů.
Když sovětská vojska pronikla k moři, byly hlavní síly Skupiny armád Sever (Nord) odříznuty a ztratily pozemní spojení s Východním Pruskem. Díky úspěšným operacím 5. GTA se všeobecný útok na klajpedském směru rozvíjel tak rychle, že nepřítel nedokázal využít připravených týlových čar. Dvě z nich totiž prolomila sovětská vojska z chodu. Klajpedu však okamžitě nedobyla, protože ustupující nepřátelské útvary jedné pěší a dvou tankových divizí a po moři přesunutá 58. pd zde zaujaly předem připravenou obranu (historické informace byly použity z Použité podklady, např. Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak – Ocelová lavina - Paul Adair - " Hitlerova největší porážka, a další podklady, mé poznámky a také z - Velká vlastenecká válka. sv. 4., kapitola XII. str. 317.).
Na přístupech ke Klajpedě vytvořil nepřítel několik obranných postavení s řadami souvislých zákopů. Na důležitých směrech byly vybudovány železobetonové pevnosti. Každou z těchto pevností tvořila skupina pevnůstek spojených podzemními spojovacími zákopy (informace byla použita z historického podkladu: AMO SSSR, f. 398, inv. 9 308, sp. 711, l. 52, 131-132.).
Kromě toho zasadilo německé fašistické velení k obraně města dělostřelectvo pobřežní obrany a válečných lodí, které připluly do klajpedského přístavu. Taková opatření nebyla 43. A s to sama zdolat a front jí nemohl pomoci, protože jeho hlavní síly plnily základní úkol - likvidovaly Skupinu armád Sever (Nord), přitisknutou k moři.
Vojska 3. a 2. Pobaltského frontu pronásledovala od 6. do 9. října 1944 ustupujícího nepřítele na rižském směru a nedovolila mu, aby se zachytil na připravených čarách. Přitom překonala dvě obranná pásma a tři mezilehlá postavení. Sovětská vojska postupovala denně o 7-9 km a 10. října se přiblížila k přednímu okraji prvního pásma rižského obranného obvodu. Schylovalo se k bezprostřednímu boji o hlavní město Lotyšské SSR.
Německé fašistické velení se snažilo udržet zbývající území pobaltských republik, a proto přikládalo obraně Rigy velký význam. První pásmo obrany na sever od Západní Dviny bránilo 9. října 1944 šest nepřátelských pěších divizí; na jižním břehu řeky, na jihovýchod a na jih od Rigy stálo asi pět pěších divizí. Hustota nepřátelských vojsk na bezprostředních přístupech k Rize byla značně vysoká. Přesto se téhož dne velitel Skupiny armád Sever (Nord) snažil přesvědčit vrchní velení o tom, že je nutno stáhnout vojska na tukumskou čáru obrany.
Hitlerovský hlavní stan však k tomu nedal souhlas.
Podle rozkazu hlavního stanu vrchního velení z 6. října měla vojska 3. a 2. Pobaltského frontu zasadit hlavní údery na stycích a osvobodit Rigu. 3. Pobaltský front v té době převzal celé útočné pásmo na sever od Západní Dviny. Jeho levokřídelní 1. ÚA zasazovala hlavní úder podél severního břehu řeky směrem na východní část města, pravokřídelní 67. A směrem na severní a střední část a 61. A prostorem mezi jezery směrem na severovýchodní předměstí. 2. Pobaltský front, který přesunul všechny své síly na jih od Západní Dviny, útočil silami 10. GA podél jižního břehu řeky proti nepříteli bránícímu se v jihozápadní části Rigy. Útok na tomto směru podporoval i pravokřídelní 130. lotyšský střelecký sbor (viz mapa s bojem o
Rigu/ ukázka kde leží Elgava - Jelgava/, kde jsou patrné útoky 130. lotyšského sboru v bojích o Rigu) 22. A. Jeho úkolem bylo obejít Rigu z jihu, přetnout silnici Riga-Jelgava a proniknout od jihozápadu do týlu německých vojsk, s obranou kolem města (historické informace byly použity z Použité podklady, např. Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak – Ocelová lavina - Paul Adair - " Hitlerova největší porážka, a další podklady, mé poznámky a také z - Velká vlastenecká válka. sv. 4., kapitola XII. str. 317, 318.).
V bojích o hlavní město Lotyšské SSR měla na vojska velký morální účinek provolání vojenských rad frontů. Vojenská rada 3. Pobaltského frontu vyjadřovala ve svém provolání přesvědčení, že ´vojíni, poddůstojníci, důstojníci i generálové v tomto rozhodném okamžiku prokáží hrdinství, bojové mistrovství a splní svou vojenskou povinnost.´ Ve výzvě se pravilo:
´Ve jménu naší sovětské vlasti, ve jménu naší vojenské cti, vpřed na Rigu!´" (historickým podkladem pro informace je zde: AMOO SSSR, f. 242, inv. 2235, sp. 101, l. 67.).
Vojska obou frontů pronikla ráno 10. října 1944 k přednímu okraji prvního pásma rižského obvodu, pokusila se jej z chodu prolomit, ale byla zastavena. Odpoledne obnovila vojska útok a na několika místech se vklínila do nepřátelské obrany. Někde se však hitlerovcům podařilo po zuřivých protiztěčích obnovit původní postavení. Vojska pravého křídla 3. Pobaltského frontu byla nucena vyklidit předmostí na jižním břehu řeky Gauje v prostoru železničního mostu. Skupina raněných vojáků a důstojníků (asi 40 lidí) nestačila ustoupit na severní břeh a dostala se do rukou fašistů. Když sovětská vojska 12. října 1944 znovu překročila řeku našla tam zohavené mrtvoly sovětských vojáků. Tato strašná podívaná vyvolala mezi vojáky a veliteli bouři hněvu.
(Viz zde mapu

Obrázek

těžkých bojů o Rigu ve dnech 13. až 15. října 1944, které vedly i k dobytí prostorů okolo města.). Dne 11. října se sovětská vojska na směrech hlavních úderů frontů hluboko vklínila do prvního pásma městského obvodu. Velitel Skupiny armád Sever (Nord), generál Schörner, znovu naléhavě žádal vrchní velení o svolení, aby mohl stáhnout vojska z prostoru Rigy na tukumskou obrannou čáru. Tentokrát je dostal, ale s podmínkou, že ústup bude zahájen teprve večer 12. října. Avšak sílící údery sovětských vojsk nedovolily nepříteli, aby držel zaujatá postavení třeba jen o den déle. Ráno 12. října 1944 se sovětská vojska zmocnila prvního pásma městského obvodu, odpoledne téhož dne pronikla k druhému pásmu a na jednotlivých úsecích se do něho vklínila.
Téhož dne na pravém křídle 3. Pobaltského frontu zdolala sovětský výsadek na plovoucích autech jezero Kiš, vylodil se v prostoru městského parku a vytvořil předmostí v šířce půldruhého kilometru. To značně usnadnilo obsazení části Rigy, ležící na pravém břehu. Dne 12. října do 23,00 hodin vyhnala sovětská vojska nepřítele z Mežaparksu a vstoupila do východní části města. Do svítání dne 13. října 1944 osvobodila pravobřežní, tedy větší část města, a začala se připravovat k násilnému přechodu řeky, protože hitlerovci při ústupu zničili všechny mosty. (Zde je foto

Obrázek

z dobytí Rigy RA ve dnech 13. až 15. října 1944.).
Na jih od Západní Dviny zatím vojska 2. Pobaltského frontu vyhnala nepřítele z mezilehlých postaveních. 10. GA zahájila 14. října boje na bezprostředních přístupech k jihozápadní části města a 130. lotyšský sbor přeťal silnici Riga-Jelgava (viz obě mapy prostorů okolo Rigy. Značné části rižské posádky hrozilo obklíčení a proto uprchla. 10. GA mohla 15. října dokončit osvobození levobřežní části města (historické informace byly použity z Použité podklady, např. Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak – Ocelová lavina - Paul Adair - " Hitlerova největší porážka, a další podklady, mé poznámky a také z - Velká vlastenecká válka. sv. 4., kapitola XII. str. 318, 319.)."

Použité podklady:

Donald Sommerville - Druhá světová válka den za dnem.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Lucas Cooper - Hitlerovy elitní jednotky.
G. K: Žukov – Vzpomínky a úvahy 1, 2.
Paul Adair – Hitlerova největší porážka.
Historie německé armády – Philippe Mason.
Nicholas Bethell a redakční skupina Time-Life Books – ÚTOK NA SSSR.
John Keegan – Druhá světová válka.
Janusz Piekalkiewicz – Tanková válka 1939 -1945.
Janusz Piekalkiewicz – Letecká válka 1939 – 1945.
Janusz Piekalkiewicz – Námořní válka 1939 -1945.
Len Deighton – Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války.
Hitlerova armáda – Sborník článků odborných redaktorů časopisu Command.
Válka jako Peklo – Eduard Rauss, Hans von Greiffenberg, Dr. Waldemar Erfurth, Peter G. Tsouras – editor.
Prof. Alexandra Viatteau, Historian Paris II University, Prof. Norman DAVIES, Historian Oxfrod University a Dr. Dariusz GAWIN, Historian Museum of the Warsaw Uprising.
Mathias Färber – Druhá světová válka v obrazech.
David Brownstone a Irene Franck – Historie válek.
Paul Carell – Spálená země.
Paul Carell – Operace Barbarossa.
Horst Scheibert – Německé obrněné jednotky.
Černí andělé – Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945 Svazek 4. - Redakce čtvrtého svazku - M. M. Minasjan(vedoucí redakce a autorského kolektivu)
P. P. Bogdanov, M. S. Dolgij, N. V. Krestnikovova ( literární redaktorka), J. A. Prokofjev, P. I. Šuktomov, M. A. Švarev, G. M. Tavrovská, M I. Traktujev a celý autorský kolektiv, který začíná - M. L. Altgovzen a pokračuje dalšími 27mi jmény....
Memoáry – maršál Vasilevskij
Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak – Ocelová lavina.
Christhoper Andrew, Vasilij Mitrochin – Neznámé špionážní operace KGB.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
V.V.Bešanov: „Kadry rešajut vse – surovaja pravda o vojne“ (Kádry rozhodují o všem – syrová pravda o válce), vyd. AST, Moskva 2006
L.M.Mlečin: „Josif Stalin, jevo maršaly i generaly“ (Josif Stalin, jeho maršálové a generálové), vyd. Centrpoligraf, Moskva 2005
L.M.Mlečin: „Russkaja armija meždu Trockim i Stalinym“ (Ruská armáda mezi Trockym a Stalinem), vyd. Centrpoligraf, Moskva 2002
B.N.Petrov: „Ot revoljucionnoj česotky k vojennoj katastrofe“ (Od revolučního svrabu k vojenské katastrofě), Vojenno-istoričeskyj archiv 3/2001 (Vojensko-historický archív 3/2001), Moskva 2001
M.V.Zacharov: „Generaľnyj štab v predvojennyje gody“ (Generální štáb v předválečných letech), Vyd. AST, Moskva 2005
N.Zenkovič: „Vyššij generalitet v gody potrjasenij“ (Vyšší generalita v letech otřesů), vyd. Olma-Press, Moskva 2005
„Statistika armejskovo terora“ (Statistika armádního teroru), Vojenno-istoričeskyj archiv 2/1997 (Vojensko-historický archív 2/1997), Moskva 1997
„Tragedija RKKA“ (Tragédie Dělnicko-rolnické Rudé armády), Vojenno-istoričeskyj archiv 1/1997 (Vojensko-historický archív 1/1997), Moskva 1997
Ch.Andrew,O.Gordějevskij: KGB – Důvěrná zpráva, Vyd. East Art Agenci 1994
Ch.Andrew,V.Mitrochin: Štít a Meč Vyd. Akademia 2001 a 2008
Oleg Kalugin: Proščaj, Lubljanka (Promiň, Lubljanko ) ,vydal Olymp 1995
Interviu s generálem KGB Olegem Kaluginem: Časopis Čajka 2002
M.Pečenka,J.Bašta a kolektiv: Encyklopedie špionáže,Vyd. Libri 1993
Slovenská armáda 1939-1945 - Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Apokalypsa v Karpatech - Karel Richter.
Klapálek K., Ozvěny bojů, 2. vyd., Praha 1987.
Přikryl Vladimír., Pokračujte v horách. Praha 1947.
Sacher V., Na počátku stála smrt, Praha 1968.
Sacher V., Nebeská brigáda (rukopis).
Sacher V., Pod rozstříleným praporem, Praha 1991.
Steiner Arnošt, Drebota Jindřich: Za cenu života, Praha 1981.
Pivoluska J., Parabrigáda., Bratislava 1970.
Mé poznámky a mapy.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=7&t=376&start=60
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Od Bagrationu do Berlína“