Lotyšsko, Litva a Estonsko 1944. Č 1.

Všechny bojové akce od Bagrationu po dobytí Berlína

Moderátoři: michan, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Lotyšsko, Litva a Estonsko 1944. Č 1.

Příspěvek od michan »

Lotyšsko, Litva a Estonsko 1944. Č 1.
Mapa vývoje bojových operací na sovětsko-německé frontě po Operaci Bagration, v období

Obrázek

od 19. srpna do 31. prosince 1944, a to od severu až k jihu. Patrný je vývoj bojů v Pobaltí.
Jak východní, tak západní historici o létě 1944 píší stejně. Ještě v létě roku 1944, bylo Lotyšsko, Litevsko a Estonsko spojencem, satelitem, Třetí říše, a to od léta 1941. Velkoněmecká říše si v těchto pobaltských republikách počínala celé tři roky více než jako u spojence. Chování Němců v Pobaltí spíše připomínalo, že chtějí, aby se tyto tři státy staly buď součástí říše, nebo, aby tam došlo ke "germanizaci a zničení nežádoucích živlů (historickým podkladem pro informace jako pro celek jsou z - Velká vlastenecká válka. sv. 4. str. 296., Norimberský proces. Sborník materiálů, I. díl, Praha 1953, str. 163, Martin Gilbert, Druhá světová válka - Úplná historie a další historické podklady z Použité podklady na konci článků a mé poznámky.)."
"podle generálního plánu tzv. "Ost" měly být "Litva, Estonsko a Lotyšsko během 20 let úplně poněmčeny ( historickým podkladem je zde pro Litvu: Velká vlastenecká válka. sv. 4., kapitola VI. str. 166. a pro Estonsko a Lotyšsko - Velká vlastenecká válka. sv. 4. kapitola XII., str. 296)."
"Proto se plánovalo osídlit pobaltské země určitým počtem Němců a z místních obyvatel ponechat jen ty, kteří mají ´výrazné znaky nordické rasy.´ Obyvatelé rasově ´nevyhovující´ měli být přesídleni na východ a dokonce i do jiných zemí. Takovým způsobem chtěli fašističtí pohlaváři likvidovat státní i národní samostatnost pobaltských národů a učinit z nich poslušné otroky německých okupantů (zde je historickým podkladem pro napsané informace - ´Poraženie germanskovo imperializma vo vtoroj mirovoj vojne. Stati i dokumenty, Moskva 1960, str 230, 236.)."
Nejprve tedy přešla veškerá moc v Pobaltí, již v létě 1941 ( v prvních měsících ve válečné době, po obsazení republik, od roku 1940 sovětských), do rukou říšského komisaře, který měl svůj štáb v Rize. "V Estonsku, Lotyšsku a Litvě vládli generální komisaři, kteří byli podřízeni říšskému komisaři. V okresech a ve velkých městech těchto republik byli dosazováni němečtí komisaři a starostové. Státním jazykem byla němčina. Dokonce i názvy ´Litva´, ´Lotyšsko´ a ´Estonsko´ fašisté zaměnili za nic neříkající ´Bezirk´ - okres (historickým podkladem pro informace je zde: Velká vlastenecká válka. sv. 4. kapitola XII., str. 296)."
Když Němci utrpěli první větší porážku u Moskvy, v zimě 1941 až 1942 (viz zde články zvláště Protiofenzíva 1941 až 1942 I. až V.: http://www.palba.cz/viewforum.php?f=180
), tak již v březnu 1942 vyhlásili v pobaltských republikách tzv. "administrativní samosprávu". Což se tehdy navenek projevilo vytvořením instituce poradců u německých generálních komisařů. Okupanti se snažili navodit přívětivější atmosféru "prohlášením, že poradci budou řídit jednotlivá odvětví národního hospodářství. Ve skutečnosti se jednalo o manévr, který měl utlumit odpor pobaltských republik." Na místa poradců byli jmenováni pouze představitelé místních - bývalých majitelů - východní historiografie říká buržoazie -, s jejichž pomocí "chtěli Němci dál vládnout těmto zemím...! (historickým podkladem pro informace je zde: Velká vlastenecká válka. sv. 4. kapitola XII., str. 297. a Martin Gilbert, Druhá světová válka - Úplná historie a další historické podklady z Použité podklady na konci článků a mé poznámky.)."
Půdu, kterou sebrali sověti v letech 1940 - až do léta 1941 přidělili německým kolonizátorům a původním majitelům, čímž došlo i na vyhánění celých rodin. Tehdy bylo i "mnoho lidí zavlečeno do Německa " - na nucené práce nebo na německá hospodářství v Pobaltí. Byli i excesy (z nichž některé popsala východní historiografie), v podání německého ministra zemědělství Darrého, který řekl: " V celém východním prostoru mohou vlastnit velkostatky pouze Němci. Země osídlené cizí rasou se musí stát zemí otroků, zemědělských podruhů a průmyslových dělníků (historickým podkladem pro informace je zde: Velká vlastenecká válka. sv. 4. kapitola XII., str. 296., dále USA IML, f. 17, inv. 2, sp. 885, l. 6-12.)."
Také ve městech ve všech třech republikách Pobaltí došlo ke změně vlastnictví od moci sovětů (kteří moc převzali 1940-1941) k původním majitelům, ale vždy také ve prospěch nejen německé branné moci, ale i ve prospěch moci Třetí říše, když východní historiografie, nejen připomíná své socialistické zřízení a odbory, aby pak poznamenala i: "Z domů na hlavních ulicích vystěhovali místní obyvatele a místo nich tam nastěhovali Němce. Mnohé závody a továrny přestaly pracovat a jejich zařízení bylo vyvezeno do Německa. Násilí a bezohledné loupení mělo za následek značné zhoršení situace pracujících, zejména dělníků. Okupanti je zbavili všech práv. Odbory byly zlikvidovány. Ředitelé továren a závodů mohli podle svého uvážení prodlužovat pracovní den, dělníky bít a zavírat. Dělníci pracovali 12-16 hodin denně a dostávali jen hladový příděl chleba (150-200 g denně). Němečtí katané nemilosrdně vyhlazovali obyvatelstvo Pobaltí (historickým podkladem pro informace je zde: Velká vlastenecká válka. sv. 4. kapitola XII., str. 297)." Za okupace zahynulo v Lotyšsku 250 000 lidí (historickým podkladem je: Sbornik soobščenij Črezvyčajnoj Gosudarstvennoj Komissii o zlodějanijach německo-fašistickich zachvatčikov, Moskva 1946, str. 384.)." "A v Estonsku zahynulo více než 125 000 lidí (historickým podkladem je zde: USA IML, f. 17, inv. 2, sp. 2228, l. 6-7.)"
V posledním roce války na východě (1944) byly v Estonsku zavřeny téměř všechny školy , neboť byl nedostatek učitelů a zůstaly jen ty kde se učilo německy, a to do doby odchodu Němců.
Východní historiografie pak musela i přiznat, samozřejmě s příslušnou ironií a především politováním, že buržoazní nacionalisté pobaltských států usilovali o odtržení Estonska, Lotyšska a Litvy od SSSR, když mimo jiné vydali i známé memorandum německých a litevských nacionalistů, "ve kterém vyzývali k odtržení Klaipédy (Memelu) od Litvy ´konsolidací Klajpedského kraje´a projevovali přání, aby Litva byla včleněna do ´´ nové Evropy´, řízené velkým Německem (historickým podkladem pro informace: Istorija Estonskoj SSR, izd. 2, Tallin 1958, str. 621)"
Z nacionalistických skupin pak tzv. Fronty litevských aktivistů "vytvořili okupanti ochranné policejní prapory, kterých použili jako policie v Litvě i za jejími hranicemi. Na rozkaz gestapa se tyto jednotky podílely na vyvražďování sovětských aktivistů židů (hodně se v Litvě hovoří o pogromu, kdy vyvraždili 5 000 litevských židů. Dodnes se s tím Litevci vypořádávají - ČT uveřejnila o tomto dokument v počátku března 2016 - má poznámka) a pomáhaly odvážet obyvatelstvo na nucené práce do Německa. Za pomoci nacionalistů organizovali fašističtí okupanti v Litvě vojenské jednotky pro boj s partyzány. Všechny tyto formace se však rozpadly v okamžiku, když se je hitlerovci pokusili odeslat na sovětsko-německou frontu ( pro historický podklad: Velká vlastenecká válka. sv. 4. kapitola XII., str. 297, 298, bylo použito z -B. Baranauskas - Litovskije buržuaznyje nacionalisty iz službe u gitlerovskich okupantov. /referát na vědecké konferenci Historického ústavu akademie věd Litevské SSR a Ústavu dějin strany při ÚV KS Litvy, konané ve dnech 2.-3. listopadu 1961 ve Vilniusu.)."

Partyzánské hnutí v Pobaltí.
Jen velice pomalu, po létě roku 1941, a spíše pak v roce 1943, se začalo rodit, z místních nepokojů a místních vzpour, nějaké organizovanější vystoupení proti moci a Němcům. Celý začátek partyzánského hnutí v Pobaltí je charakteristicky popsán východní historiografií po místních vzpourách takto:
"Pod vedením ilegálních stranických organizací se v Pobaltí ´široce...´ rozvíjelo partyzánské hnutí, které zesílilo zejména po vytvoření republikových štábů partyzánských hnutí, jejichž práci řídily ústřední výbory komunistické strany Estonska, Lotyšska a Litvy (historické informace z : Velká vlastenecká válka. sv. 3, str. 409, 411-412.)." A pak ihned pokračují jen plánováním toho co bylo dál..., viz: "Tyto štáby plánovaly průzkumnou a záškodnickou činnost partyzánských oddílů a organizovaly jejich spolupráci s jednotkami Rudé armády. Staraly se také o materiální a technické zabezpečení partyzánů a o přípravu velitelských kádrů (historickým podkladem pro uvedené informace je: Velká vlastenecká válka. sv. 4. kapitola XII., str. 298)."
Skutečně větší prosovětská partyzánská činnost začala v Pobaltí až když se Rudá armáda přibližovala ke všem třem státům. "V té samé době vyhlásili Němci v pobaltských státech také další mobilizaci obyvatelstva", "která vzbudila velký odpor pracujících. Mobilizovaní nenastoupili a odcházeli k partyzánům. Partyzánské hnutí stále více mohutnělo. V Lotyšsku například zachvátilo roku 1944 téměř všechny okresy, v nichž bojovaly 3 brigády a 4 samostatné oddíly. Začátkem roku (1944) bojovalo v lotyšských partyzánských oddílech 854 osob, v létě asi 1 623 a v září už 2 698. Růst počtu aktivně bojujících partyzánů brzdil jen nedostatek zbraní (historickým podkladem pro uvedené informace je: Stranický archív Ústavu dějin strany při ÚV Komunistické strany Lotyšska, f. 302, inv. 2, sp. 13, l. 248.)."
Východní historici v dalších svých statích upozorňují na ráz přírody v Lotyšsku, se kterým se muselo počítat: "Partyzánská činnost v Lotyšsku měla své zvláštnosti. V Lotyšsku nejsou velké lesní masívy, zemědělské usedlosti jsou většinou na samotách a je tam dobře vybudovaná síť silnic a telefonního vedení. Proto zde nebyly podmínky pro činnost velkých oddílů. Partyzáni byli nuceni bojovat v malých oddílech a samostatných skupinách. V létě roku 1944 se situace partyzánů ve východním Lotyšsku velmi zkomplikovala tím, že museli operovat přímo v prostoru, kde byly dislokovány týly německé fašistické Skupiny armád Sever (´Nord´). Přesto však partyzáni dovedným manévrováním vyčerpávali nepřítele a aniž se pouštěli do boje ve dne, způsobovali mu velké ztráty a mnohdy vyšli z potyček jako vítězi.
Aktivita lotyšských partyzánů vzrostla zejména tehdy, když se k prostorům jejich činnosti přiblížila fronta. Tak například v červenci 1944, při pskovsko-ostrovské operaci 3. Pobaltského frontu, poskytli partyzáni 1. brigády pod velením V. P. Samsona (V. P. Samson byl 28. června 1948 jmenován hrdinou Sovětského svazu.) velkou pomoc jednotkám 123. střeleckého sboru při dobytí silně opevněného dopravního uzlu Liepny. Partyzáni 2. brigády pod velením P. K. Ratyňše odstranili v srpnu (1944) v prostoru Cesvaine zátarasy a připravili průchody pro vojska 2. Pobaltského frontu. V témže měsíci poslala 3. partyzánská brigáda O. P. Oškalnse, bojující jihovýchodně od Rigy, naproti útočící 4. UA (4. Úderná armáda) své průzkumníky a průvodce. Štáb armády dostával od partyzánů pravidelná, velmi cenná hlášení o ústupu nepřítele (historickým podkladem pro uvedené informace je: Velká vlastenecká válka. sv. 4. kapitola XII., str. 298, 299.)".
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: Lotyšsko, Litva a Estonsko 1944. Č 1.

Příspěvek od michan »

Lotyšsko, Litva a Estonsko 1944. Č 2.

Východní historiografie vzpomíná i dalšího "slavného partyzána a ilegálního pracovníka, vůdce rižského podzemí, hrdinu Sovětského svazu I. J. Sudmalise. Bojové operace a záškodnická činnost organizované pod jeho velením ochromovaly nepřítele svou smělostí. Přestože po něm pásla policie, jezdil odvážný komunista po Lotyšsku, navazoval spojení s ilegálními pracovníky a partyzánskými oddíly a připravoval stále nové a nové operace (historickým podkladem pro uvedené informace je: Velká vlastenecká válka. sv. 4. kapitola XII., str. 299.)." Nakonec byl odvážný partyzán (komunista), pomocí vlastních, tedy lotyšských nacionalistických provokatérů, "přihrán" německé policii

Obrázek

a v květnu 1944 byl I. J. Sudmalis popraven.
Terénní podmínky jsou v Estonsku podobné, jako v Lotyšsku, žádné velké lesní porosty. I estonští partyzáni tak byli nuceni operovat v nevelkých oddílech, či skupinách. "Pomocí husté telefonní sítě mohli okupanti rychle informovat své jednotky o partyzánských akcích. Boj byl ztížen i tím, že hitlerovcům pomáhala estonská fašistická organizace ´Omakaitse´. Přesto však bojovali estonští partyzáni odvážně a obětavě. Skvělým příkladem toho je hrdinský čin partyzána E. J. Meimra z oddílu I. J. Jurissona, který bojoval v pärnuském okrese. Meimre, raněný v prudkém boji do ruky a do nohy, byl nucen zůstat v úkrytu. Trestní oddíl ho objevil a obklíčil. Partyzán se bránil do posledního okamžiku, a aby se nedostal živý do rukou nepřítele, zabil se granátem. Sovětská vláda vyznamenala odvážného partyzána Řádem vlastenecké války I. stupně. V únoru 1944, když se Rudá armáda přiblížila k estonským hranicím, partyzánské hnutí se zaktivizovalo. Zvlášť velkého rozmachu nabylo v období bojů za osvobození Estonska, Lotyšska a Litvy.
Během příprav k útoku i za bojových operací sovětských vojsk prováděli partyzáni v Pobaltí průzkum a napadali německé komunikace. Lidoví mstitelé vyhazovali do vzduchu mosty, vykolejovali nepřátelské vlaky s válečnou technikou, ničili železniční stanice, přepadali nepřátelské posádky. Německé velení bylo nuceno proti sílícím úderům lotyšských. litevských a estonských partyzánů vyčleňovat stále větší síly (historickým podkladem pro informace jako pro celek jsou z - Velká vlastenecká válka. sv. 4., kapitola XII. str. 298, 299., Martin Gilbert, Druhá světová válka - Úplná historie a další historické podklady z Použité podklady na konci článků a mé poznámky.)."

Boje na Pobaltském směru do konce roku 1944.
Pro Rudou armádu se po dokončení 2. fází Operace Bagration vyvíjela v létě 1944 strategická situace velice příznivě. Lze jí charakterizovat - byl to všeobecný úspěch na pobaltském směru. Co se na strategickém směru Pobaltí dělo od počátku roku 1944, viz zde počínaje ofenzívou u Leningradu na začátku roku 1944:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=185&t=1670
u Narvy:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=185&t=1676
http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=185&t=1682
a v létě 1944 je pak vše patrné i v tzv. Fáze 3. Bagrationu 1944, viz zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=187&t=6787
zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=187&t=6790
a zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=187&t=6794
Zároveň pak také finská vojska ustoupila z Karelské šije až k finským hranicím., viz
SSSR a Finsko 1941-45 Pokračovací válka I. až X.:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=188
Východní historiografie pak píší o tomto období charakteristicky takto: "Vojska Leningradského frontu v součinnosti s Baltským loďstvem pronikla k řece Narvě, jihozápadně od města Narvy ji překročila a vytvořila předmostí. Na jihu dosáhla vojska frontu východního pobřeží Čudského jezera ( viz zde: https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cudsk%C3%A9_jezero
) a vojska 3., 2. a 1. Pobaltského frontu dosáhla čáry táhnoucí se na východ od Pskova, Ostrova a Polocku, tj. dosáhla nejbližších přístupů k východním hranicím okupované Estonské a Lotyšské sovětské socialistické republiky.
Přístupy do Pobaltí bránila v té době vojska Skupiny armád Sever (Nord), která sem ustoupila (operační skupina Ńarva´- německá 18. A a 16. A), a část sil 3. TA, patřící německé Skupině armád Střed (Mitte). Celkem soustředilo hitlerovské velení na pobaltském směru v červnu 47 divizí a 1. brigádu (pro uvedené informace je historickým podkladem: Sbornik materialov po sostavu vojsk fašistskoj Germanii, vš. četvortyj, str. 88-90.)"
Pro Velkoněmeckou říši mělo celé Pobaltí velký význam, neboť krylo ze severovýchodu přístupy k Východnímu Prusku. Německé velení a v něm hlavně velkoadmirál Dönitz je nazývalo - "předpolím k Třetí říši." Vyjádření německého velení také říkalo - "Dokud Německo drželo Pobaltí, mohlo blokovat sovětské loďstvo ve východní části Finského zálivu, udržovat spojení s Finskem ( z předchozích odkazů víme, že s Finskem bylo Německo jen do září 1944 - má poznámka) a se Švédskem, které dodávalo Německu strategické suroviny." Němci zároveň počítali s tím, že až soustředí v Pobaltí velké uskupení, "zaútočí ze severu do boku sovětských vojsk, jestliže tato vojska přejdou do útoku směrem na Polsko a Východní Prusko. Sovětské Pobaltí mělo pro Německo nemalý význam i jako zásobovací základna. V Estonsku například využívali okupanti místních závodů pro zpracování hořlavé břidlice. Z pobaltských republik vyváželi fašisté zemědělské produkty (historickým podkladem pro informace jako pro celek jsou z - Velká vlastenecká válka. sv. 4., kapitola XII. str., 299, 300.)."
Menší část útoků RA do Pobaltí popisuje již Bagration 1944. Fáze 3. na tomto odkaze:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=187&t=6787
, ale nyní si boj na severu popíšeme z východní i západní historiografie mnohem podrobněji, již od Fáze 3 po Bagrationu:
"Osvobozování sovětských pobaltských republik z německé okupace začalo již během běloruské operace (viz již nad tím řečené - ve Fázi 3. Bagrationu - má poznámka).
Je známo, že do večera 4. července 1944 rozdrtila RA v Bělorusku hlavní síly německé Skupiny armád Střed a dosáhla čáry Desna-Naročské jezero-Moloděčno-západně od Minska. Vojska 1. Pobaltského frontu rozvíjela prudký útok, 7. července přeťala železnici Davugavpils-Vilnius a 9. července dálnici Daugauvpils-Kaunas. Vojska 3. Běloruského frontu bojovala v té době o Vilnius. Tak už počátkem července byla osvobozena část Litevské SSR.
Úspěšný útok RA v Bělorusku a porážka německé Skupiny armád Střed (Mitte) přinutily hitlerovské velení k tomu, že koncem června a začátkem července sem přisunulo 8 pěších a jednu tankovou divizi ze Skupiny armád Sever (Nord). Tím vytvořily příznivé podmínky pro přechod sovětských vojsk do útoku také na pobaltském úseku fronty. Plán sovětského velení na léto roku 1944 s takovým útokem počítal a vojska 2. a 3. Pobaltského frontu se již k němu připravovala. Dne 4. července přidělil hlavní stan 2. Pobaltského frontu 4. UA ( 4. Úderná Armáda, dále již 4. UA), která předtím útočila v sestavě 1. Pobaltského frontu severně od Západní Dviny, a 7. července byla 3. Pobaltskému frontu přidělena 1. UA z 2. Pobaltského frontu (historickým podkladem pro informace jako pro celek jsou z - Velká vlastenecká válka. sv. 4., kapitola XII. str. 300.)."
Podle plánu, který vydala STAVKA měl sovětský 2. Pobaltský front porazit Němce, kteří se bránili v pásmu jejich útoku, zmocnit se rychlým postupem Rezekne a Daugavpilsu a poté postoupit dále na Rigu. V součinnosti s 1. Pobaltským frontem měl následně odříznout německé pobaltské uskupení od komunikací vedoucích do Německa (historickým podkladem pro tyto informace bylo: IML., dokumenty a materiály oddělení dějin Velké vlastenecké války, inv. čís. 9 492, l. 326.).
"3. Pobaltský front měl za úkol rozdrtit pskovsko-ostrovské nepřátelské uskupení, útočit Voru, dále pak na Tartu a Pärnu a proniknout do týlu narvského nepřátelského uskupení (historickým podkladem pro tyto informace bylo: IML., dokumenty a materiály oddělení dějin Velké vlastenecké války, inv. čís. 9 492, l. 239.)."
Při spuštění ofenzívy pak "2. Pobaltský front využil úspěchu 1. Pobaltského frontu a 10. července přešel do útoku. Vojska jeho pravého křídla, 10. GA a 3. UA, útočila ve všeobecném směru na Rezekne a vojska levého křídla, 22. A a 4. UA, podél Západní Dviny na Daugavpils.
V sestavě 22. A úspěšně bojoval pod velením generálmajora D. K. Brantkalna 130. lotyšský střelecký sbor, vytvořený v květnu 1944 a skládající se ze dvou lotyšských střeleckých divizí - 308. a 43. gardové. Svůj hrdinský boj začali lotyšští vojáci již v bitvě u Moskvy. 201. lotyšská střelecká divize hrdinně bránila spolu s jinými sovětskými divizemi přístupy k hlavnímu městu a měla v těchto bojích velké ztráty. Pak se účastnila osvobozování Naro-Fominska a Borovska a v říjnu 1942 byla přeměněna na 43. gardovou střeleckou divizi. Na své dlouhé bojové cestě se lotyšské jednotky účastnily bojů u Staré Russy a Velikých Luk a v roce 1944 se přiblížily k hranicím své republiky. Jejich nejvřelejším přáním bylo co nejdříve osvobodit rodnou zemi od fašistických okupantů.
Do večera 16. července zdolávala vojska frontu zuřivý odpor nepřítele, odrážela jeho protiútoky a postoupila do hloubky 90 km. Zdolala hlavní i týlovou čáru nepřátelské obrany, osvobodila města Opočku, Idrici a Drissu a přenesla operace na území Lotyšské SSR.
V prostoru Škaune (30 km na jihozápad od Sebeže) vstoupili jako první na rodnou půdu vojáci 130. lotyšského střeleckého sboru. Obyvatelstvo s radostí vítalo své osvoboditele. Podél cest, kterými procházely jednotky RA, se shromažďovalo místní obyvatelstvo.
Mnozí vojíni, poddůstojníci a důstojníci lotyšského sboru se vítali v osvobozených vesnicích a samotách se svými příbuznými a přáteli (historickým podkladem pro informace jako pro celek jsou z - Velká vlastenecká válka. sv. 4., kapitola XII. str. 301.)."
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: Lotyšsko, Litva a Estonsko 1944. Č 1.

Příspěvek od michan »

Lotyšsko, Litva a Estonsko 1944. Č 3.

Jednotky 2. Pobaltského frontu musely v červenci 1944 útočit do velice neschůdného zalesněného terénu, který byl plný močálů, ale přesto se jim dařilo zdolat další čáry německé obrany a dne 27. července osvobodily město Rezekne. Pak v součinnosti s vojsky 1. Pobaltského frontu dobyly i Daugavpils. Do konce měsíce července postoupil front do hloubky 200 kilometrů. Za červenec tak front prolomil celkem pět čar německé obrany a přiblížil se až k Lübanské nížině. "V této zalesněné a močálovité nížině bylo možno operovat jen na některých směrech, po cestách, a proto byla tato nížina velkou přírodní překážkou při postupu na Rigu.
Úspěchy, kterých dosáhla vojska 2. Pobaltského frontu, vytvořily příznivější podmínky pro útok 3. Pobaltského frontu. Vojska levého křídla tohoto frontu očistila v době od 11. do 16. července od nepřítele východní břeh řeky Veliké v prostoru Puškinských Gor a 17. července za aktivní podpory letectva prolomila německou obranu. V dalších dvou dnech postoupila na západ až o 40 km. Vojska frontu, která rozvíjela útok směrem na Gulbene, překonala 19. července nepřátelský odpor na řece Lža a vstoupila na území Lotyšské SSR. Dne 20. července přeťala dálnici Ostrov-Rezekne a ohrozila ostrovské německé uskupení, které se chystala obchvátit. Dne 21. července přešla do útoku vojska ve středu bojové sestavy frontu a téhož dne se zmocnila důležitého nepřátelského opěrného bodu, města Ostrova.
Dne 22. července zahájila útok také vojska pravého křídla frontu na pskovském směru. Vyhnala nepřítele z hlavní obranné čáry, pronikla do východní části města Pskova, v noci na 23. července násilně překročila severně a jižně od města řeku Velikou a do rána úplně osvobodila Pskov. V dalších útočných bojích všech vojsk frontu byl nepřítel do konce července zahnán na předem připravenou obrannou linii ´Marienburg´, táhnoucí se od Pskovského jezera ke Gulbene. Vojska pravého křídla frontu vstoupila za těchto operací na území Estonské SSR."
Celkově se tak do konce července 1944, podařilo přiblížit se 2. Pobaltskému frontu k Lubänské nížině, zatímco vojska 3. Pobaltského frontu ukončila pskovsko-ostrovskou operaci a zastavila se před německou obrannou linií "Marienburg".
Aby mohl 3. Pobaltsky front dál rozvinout útok, musel se, mezi 3. až 6. srpnem 1944, zmocnit prostoru Laury, který se mu pak stal novým nástupištěm. Proto mohl dne 10. srpna 1944 obnovit další útoky.
"Hlavní úder zasadila vojska (3. Pobaltského frontu) z čáry Irboska-Laura směrem na Vöru, prolomila nepřátelskou obranu v tomto prostoru a 11. srpna osvobodila Petseri, 13. srpna Vöru a útočila dále směrem na Tartu a Valgu. K úspěchu vojsk na tartuském směru značně přispěl i sovětský výsadek vyloděný 16. srpna brigádou říčních lodí Baltského loďstva v prostoru Mehikoormy na západním břehu Čudského jezera. Vojska pravého křídla frontu porazila nepřítele na přístupech k Tartu, 24. srpna pronikla na jihozápadní předměstí a příštího dne město úplně osvobodila. (viz prostor Tartu,

Obrázek

obsazení Tartu a pozdější boje do 17. září 1944.). Současně překročila řeku Emajögi a vytvořila předmostí na jejím severním břehu. Vojska ve středu bojové sestavy frontu a vojska jeho levého křídla dosáhla v téže době čáry východní břeh jezera Vörtsjäry-východně od Valgy-řeka Gauja (do Lejasciemsu) a zastavila se před vybudovanou linií ´Valga´. Když se 3. Pobaltský front přiblížil k prostoru Tartu, hrozilo německé Skupině armád Sever (Nord) nebezpečí, že bude rozčleněna.
Nepřítel byl nucen přesunout na tartuský směr své zálohy. Koncem srpna a začátkem září podnikali hitlerovci zuřivé protizteče, snažili se znova obsadit Tartu a proniknout do boku a týlu hlavního uskupení 3. Pobaltského frontu. Narazili však na houževnatý odpor sovětských vojsk a 6. září byli nuceni protizteče zastavit.
Dne 24. července 1944 přešla do útoku též vojska Leningradského frontu (viz také zde v posledním odstavcích Č 3.:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=185&t=1682
). Dne 26. července osvobodila město Narvu a zvětšila předmostí na západním břehu řeky Narvy do hloubky až o 20 km. I když další útočné operace, které tento front provedl v srpnu, neměly očekávaný úspěch, poutaly hlavní nepřátelské síly Operační skupiny Narva a napomáhaly útoku 3. Pobaltského frontu na Tartu (historickým podkladem pro informace jako pro celek jsou z - Velká vlastenecká válka. sv. 4., kapitola XII. str. 302, 303., Paul Adair - " Hitlerova největší porážka, Martin Gilbert, Druhá světová válka - Úplná historie a další historické podklady z Použité podklady na konci článků a mé poznámky.)."
Sovětské vojska 2. Pobaltského frontu obnovily dne 1. srpna 1944 svůj útok v Lublanské nížině. "Za prvních deset dní obešla nepřítele přes neschůdné bažiny, postoupila do hloubky až o 60 km, zdolala nepřátelskou čáru obrany na pravém břehu řeky Aiviekste a pronikla k Cesvaine, Madoně a Gostini. Dne 13. srpna se vojska frontu koncentrickým ( koncentrický viz zde:
http://slovnik-cizich-slov.abz.cz/web.p ... ncentricky
úderem ze severu a jihovýchodu zmocnila Madony, velkého železničního a silničního uzlu (hhistorický podklad pro uvedené informace je: AMO SSSR, f. 329, inv. 2224, sp. 828, l. 66.)."
Němci nejprve posílili svá uskupení vojsk a pak spustili celou sérii protiútoků, aby v oblasti Madony zlikvidovali všechna sovětská předmostí dobytá na pravém břehu řeky Aiviekste. Jenomže RA, za vydatné pomoci svého letectva "porazila útočící nepřátelská uskupení západně od Madony, 19. srpna 1944 osvobodila Ergli a příštího dne Gostini. Nepřítel sem soustředil značné síly a podařilo se mu sovětská vojska v prostoru Ergli zatlačit. Hitlerovci se pokoušeli zadržet i postup vojsk pravého křídla frontu, zatímco připravovali obranu na čáře Lejasciens-Ergli, na kterou se stáhli, když vyklidili Cesvaine.
Zuřivých bojů při násilném přechodu řeky Aiviekste a bojů západně od této řeky se zúčastnil 130. střelecký sbor, jehož vojáci prokázali vzrůstající vojenské umění a vynikali udatností a hrdinstvím. V bojích u Vietalvy (15 km na jihovýchod od Ergli) se koncem srpna proslavil staršina J. J. Roze ze 123. gardového střeleckého pluku 43. gardové lotyšské střelecké divize. Když dostal za úkol řídit dělostřeleckou palbu, vystoupil na zvonici vietalvského kostela, který stál na území ´nikoho´ a odtud bylo možno dobře přehlédnout nepřátelské postavení. Přesnost palby hitlerovce překvapila a vzbudila v nich podezření, že v kostele je průzkumník. Proto spustili na kostel silnou palbu. Ale Roza ´nevykouřili´. Při dalších dělostřeleckých přepadech se spouštěl s vysílačkou na nižší ochoz, pak znovu vystupoval nahoru a plnil dále svůj úkol. Souboj trval pět dní a nocí, dokud sovětská vojska nepřešla do útoku. Za tento hrdinský čin byl gardový staršina J. J. Roze vyznamenán třetím Řádem Slávy a stal se ve sboru prvním skutečným rytířem tohoto čestného vojenského řádu. Za odvahu a statečnost v srpnových bojích bylo 1 745 vojáků a důstojníků 130. lotyšského střeleckého sboru vyznamenáno řády a medailemi (historickým podkladem pro informace jako pro celek jsou z - Velká vlastenecká válka. sv. 4., kapitola XII. str. 302, 303., Martin Gilbert, Druhá světová válka - Úplná historie a další historické podklady z Použité podklady na konci článků a mé poznámky.)."
"Vojska 2. a 3. Pobaltského frontu a Leningradského frontu využila úspěchu, kterého dosáhla skupina sovětských frontů útočících v létě 1944 na hlavním směru ve středu sovětsko-německé fronty, a dosáhla v červenci-srpnu dobrých operačních výsledků na severozápadním bojišti. Úspěšně si vedla v tomto období na území pobaltských republik i vojska 1. Pobaltského frontu. Koncem srpna dosáhla čáry jižně od Bausky-Jelgava-Dobele-Kuršénai-východně od Kelmé a osvobodila několik okresů Litevské a Lotyšské SSR. Společným výsledkem operací pobaltských frontů a Leningradského frontu v červenci-srpnu byl postup do hloubky přes 200 km, osvobození části Estonské, značné části Lotyšské a téměř celé Litevské SSR. Vojska německé Skupiny armád Sever (Nord) ztratila podle údajů německého velení jen v srpnu 1944 70 566,- vojáků a důstojníků (historickým podkladem pro uvedené informace je: IML, dokumenty a materiály oddělení dějin Velké vlastenecké války, inv. čís. 13 586, l. 396 /válečný deník Skupiny armád Sever - Nord/)."
Ve východní historiografii se dočteme také, že pracující lid na území všech osvobozených republik vítal Rudou armádu radostně, což je, dle dochovaných dokumentů, jen částečně pravda ( A ti co je nevítali nebyli jen zrádci a kolaboranti, ale i ti, kteří nesouhlasili se sovětským režimem a neangažovali se v německé správě...!). Uvedu zde ještě i některá čísla a i nesporně propagandistické místní historky, které doprovázejí hrdinský boj RA a některých příslušníků těchto pobaltských států, které východní historikové popsali dle dobové atmosféry a zadání, které při své práci oni měli:
"Pracující na osvobozeném území Lotyšska, Litvy a Estonska radostně vítali Rudou armádu. Vřele děkovali svým vojákům za osvobození z fašistického otroctví a snažili se pomoci při konečné porážce hitlerovského Německa. Na besedě s vojáky v jednom lotyšském městečku řekl Latgalec (Latgalec - viz zde zkrácené dějiny Lotyšska:
http://www.mfa.gov.lv/cz/prague/o-lotys ... y-lotysska
) A. S. Zombart: ´Němci s námi zacházeli tak, že dnes je každý Latgalec, a nejen mládež, ale i všichni starci, odhodlán jít se zbraní v ruce proti fašistům (historickým podkladem je zde: AMO SSSR, f. 32, inv. 22 152, sp. 7, l. 356.). Mladí Latgalci ochotně vstupovali do Rudé armády. Obyvatelstvo pomáhalo sovětským jednotkám opravovat rozbité cesty, mosty, spoje a poskytovalo dopravní prostředky pro přísun střeliva a evakuaci raněných. Svou prací upevňovali pracující Lotyšské SSR týl Rudé armády.
V krátké době bylo obnoveno 45 mlékáren, 8 masných kombinátů a 11 velkých mlýnů (historickým podkladem je pro informace uvedené s čísly: Sovětskaja Latvija ze dne 26. září 1944.)."
"V osvobozených okresech a krajích začaly pracovat stranické a sovětské orgány/....../ (historickým podkladem pro informace napsané v poslední větě je: Velká vlastenecká válka. sv. 4., kapitola XII. str. 304. )."


Použité podklady:

Donald Sommerville - Druhá světová válka den za dnem.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Lucas Cooper - Hitlerovy elitní jednotky.
G. K: Žukov – Vzpomínky a úvahy 1, 2.
Paul Adair – Hitlerova největší porážka.
Historie německé armády – Philippe Mason.
Nicholas Bethell a redakční skupina Time-Life Books – ÚTOK NA SSSR.
John Keegan – Druhá světová válka.
Janusz Piekalkiewicz – Tanková válka 1939 -1945.
Janusz Piekalkiewicz – Letecká válka 1939 – 1945.
Janusz Piekalkiewicz – Námořní válka 1939 -1945.
Len Deighton – Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války.
Hitlerova armáda – Sborník článků odborných redaktorů časopisu Command.
Válka jako Peklo – Eduard Rauss, Hans von Greiffenberg, Dr. Waldemar Erfurth, Peter G. Tsouras – editor.
Prof. Alexandra Viatteau, Historian Paris II University, Prof. Norman DAVIES, Historian Oxfrod University a Dr. Dariusz GAWIN, Historian Museum of the Warsaw Uprising.
Mathias Färber – Druhá světová válka v obrazech.
David Brownstone a Irene Franck – Historie válek.
Paul Carell – Spálená země.
Paul Carell – Operace Barbarossa.
Horst Scheibert – Německé obrněné jednotky.
Černí andělé – Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945 Svazek 4. - Redakce čtvrtého svazku - M. M. Minasjan(vedoucí redakce a autorského kolektivu)
P. P. Bogdanov, M. S. Dolgij, N. V. Krestnikovova ( literární redaktorka), J. A. Prokofjev, P. I. Šuktomov, M. A. Švarev, G. M. Tavrovská, M I. Traktujev a celý autorský kolektiv, který začíná - M. L. Altgovzen a pokračuje dalšími 27mi jmény....
Memoáry – maršál Vasilevskij
Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak – Ocelová lavina.
Christhoper Andrew, Vasilij Mitrochin – Neznámé špionážní operace KGB.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
V.V.Bešanov: „Kadry rešajut vse – surovaja pravda o vojne“ (Kádry rozhodují o všem – syrová pravda o válce), vyd. AST, Moskva 2006
L.M.Mlečin: „Josif Stalin, jevo maršaly i generaly“ (Josif Stalin, jeho maršálové a generálové), vyd. Centrpoligraf, Moskva 2005
L.M.Mlečin: „Russkaja armija meždu Trockim i Stalinym“ (Ruská armáda mezi Trockym a Stalinem), vyd. Centrpoligraf, Moskva 2002
B.N.Petrov: „Ot revoljucionnoj česotky k vojennoj katastrofe“ (Od revolučního svrabu k vojenské katastrofě), Vojenno-istoričeskyj archiv 3/2001 (Vojensko-historický archív 3/2001), Moskva 2001
M.V.Zacharov: „Generaľnyj štab v predvojennyje gody“ (Generální štáb v předválečných letech), Vyd. AST, Moskva 2005
N.Zenkovič: „Vyššij generalitet v gody potrjasenij“ (Vyšší generalita v letech otřesů), vyd. Olma-Press, Moskva 2005
„Statistika armejskovo terora“ (Statistika armádního teroru), Vojenno-istoričeskyj archiv 2/1997 (Vojensko-historický archív 2/1997), Moskva 1997
„Tragedija RKKA“ (Tragédie Dělnicko-rolnické Rudé armády), Vojenno-istoričeskyj archiv 1/1997 (Vojensko-historický archív 1/1997), Moskva 1997
Ch.Andrew,O.Gordějevskij: KGB – Důvěrná zpráva, Vyd. East Art Agenci 1994
Ch.Andrew,V.Mitrochin: Štít a Meč Vyd. Akademia 2001 a 2008
Oleg Kalugin: Proščaj, Lubljanka (Promiň, Lubljanko ) ,vydal Olymp 1995
Interviu s generálem KGB Olegem Kaluginem: Časopis Čajka 2002
M.Pečenka,J.Bašta a kolektiv: Encyklopedie špionáže,Vyd. Libri 1993
Slovenská armáda 1939-1945 - Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Apokalypsa v Karpatech - Karel Richter.
Klapálek K., Ozvěny bojů, 2. vyd., Praha 1987.
Přikryl Vladimír., Pokračujte v horách. Praha 1947.
Sacher V., Na počátku stála smrt, Praha 1968.
Sacher V., Nebeská brigáda (rukopis).
Sacher V., Pod rozstříleným praporem, Praha 1991.
Steiner Arnošt, Drebota Jindřich: Za cenu života, Praha 1981.
Pivoluska J., Parabrigáda., Bratislava 1970.
Mé poznámky a mapy.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=7&t=376&start=60
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Od Bagrationu do Berlína“