SNP, boj RA a čs. armády v ČSR 1944. Č 46.

Všechny bojové akce od Bagrationu po dobytí Berlína

Moderátoři: michan, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

SNP, boj RA a čs. armády v ČSR 1944. Č 46.

Příspěvek od michan »

SNP, boj RA a čs. armády v ČSR 1944. Č 46.
Mapa bojů v karpatsko-dukelské operace od 8. září do 27. listopadu 1944. Je na ní vidět

Obrázek

, jihozápadně od města Dukly i Hyrowa hora - kóta 694, - další krvavá hora.
Útoku směrem na Hyrowu horu - kótu 694 (kde před Hyrowou horou ležela ještě kóta 576, která musela být dobita první), spuštěném po dobytí města Dukla, se 20. září 1944 v 21,00 účastnily svými jednotkami oba československé útvary, 1. i 3. brigáda. Všechny jednotky, při tomto večerním a nočním útoku Čechoslováků, Němci zastavily. Až na Steinerovu kulometnou rotu z 2. praporu 1. brigády při jejím boji o kótu 576. Před mýtinou, v obklíčení Němců, se v mlze kulometná rota Steinera zakopala a na další dění zteče, vzpomínal ppor. následovně:
"Rozednilo se ( tedy bylo již ráno 21. září 1944 - má poznámka), ale podzimní mlha nás stále ještě chránila. Byli jsme provlhlí a promrzlí, ale téměř jsme to necítili. Nervové napětí bylo obrovské. Co bude až se zvedne mlha?
Podzimní slunko začalo prohřívat vzduch - vzápětí přišla divoká nepřátelská palba. Vystrčit hlavu znamenalo smrt. V 10,30 hod. podnikli Němci čelní útok. Po půlhodině byli odraženi. Ranění byli podporučíci Stašo a Monič, oba od protitankových pušek, statečný kulometník Fábry a četař Inkeles od pěší roty.
Naše jednotky, které k nám chtěli proniknout byly odraženy. Jenom část 3. praporu, vedená svým velitelem kpt. Sedláčkem se dostala až na okraj mýtiny.
V okopech sténají naši ranění; nemůžeme jim pomoci. Těžce ranění musí zemřít. Jediný pohyb znamená jistou smrt. Den se vleče úžasně pomalu, jen vzdechy raněných a umírajících ruší mrtvé ticho v přestávkách mezi boji.
Němci obnovili pokusy o útok. Zase jsou všechny odraženy. Jsme zakousnuti do své skály. Nevydáme ji!"
Takhle se postupně přiblížilo poledne dne 21. září 1944. A vzpomínky Steinera, uspořádané Karlem Richterem, který je trochu i květnatěji upravil, dál pokračují informacemi, které volně reprodukuji. Bránící se rota pak uslyšela mohutné Hurá! Útočili pěšáci, jako pomoc pro Steinerovy obklíčené muže, kteří byli nyní již i z více jednotek, než bylo jeho zbývajících 11 mužů z původní kulometné roty. Tenhle útok na pomoc byl zatím jen planá naděje - Němci jej odrazili. Raněných v jednotce Steinera zase přibylo. I ppor. Steiner měl střepinou z miny roztržen ret, ale ani si tohoho pořádně v rozrušení nevšiml. "K jeho okopu se plazí těžce raněný Němec. Zápasí se smrtí, hledá pomoc. Steiner natahuje ruku, chce ho stáhnout k sobě do zákopu. Ale sotva se konečky jejich prstů dotkly, Němci klesla hlava. Někdo z jeho kamarádů ukončil jeho život kulkou.
Odpoledne asi v 15,00 se Steiner dozvěděl z telefonu, který ani hustá palba nepřerušila, od kapitána Sedláčka, že obě brigády za podpory tanků vyrazí do zteče. Steinerova rota měla taky zaútočit vstřícně, aby byl usnadněn útok jednotek.
"Útok se podařil. Vyhnali jsme fašisty z jejich postavení a hnali jsme je přes kótu 576 a pak lesem až k samotnému jeho okraj.
Tam jsme již před sebou uviděli svůj cíl. Kótu 694. Kdy ji asi získáme? Lidé, kteří deset dní pořádně nejedli a nespali, kteří nevědí, co je to umýt se a oholit, se více potácejí, než jdou. Někteří padají únavou. Nebýt usilovné vůle, neslyšet hlasy slovenských povstalců volajících o pomoc, byli bychom padli, leželi a leželi, spali a spali. Únava je strašná věc."

Vzpomínky pak pokračovaly až Steinera vzbudila spojka, která oznamovala, že přijela kuchyně s teplou stravou, která se vlastně vydávala po mnoha dne poprvé. Jen silou vůle se mnozí zvedali ze země po kratičkém spánku, který připomínal spíše bezvědomí. I Steiner se trochu najedl a obešel raději stráže. Dobře udělal, neboť s hrůzou zjistil, že všichni vlastně usnuli vyčerpáním. "Co kdyby teď hitlerovci vyrazili do útoku?"
Steinerovi se hlavě stále promítala kóta 694 - Hyrowa hora. Stále viděl onen holý kopec s prudkým stoupáním. Němci tam nahoře byli v důkladných polních opevněních s těžkými kulomety a minomety. Co udělat, jak se tam dostat s co nejmenšími ztrátami? Vydal se s veliteli čet své roty ještě obhlídnout terén Hyrowy hory. A při obhlídce (rekognoskaci terénu) si všiml nějaké dlouhé strže. Strž vedla, dle všech pohledů, až na vrchol. Byla dostatečně hluboká, "aby poskytla ochranu rotě vojáků." A pak mu blesklo hlavou: "tudy to půjde. Tiše a skrytě. Možná že Němce překvapíme."
K Steinerovi přiběhla spojka se vzkazem od velitele praporu, že útok na kótu bude zahájen v 9,30 hodin po dělostřelecké přípravě, která bude trvat 20 minut. Útok bude s podporou tanků!
Vladislav Šmidt a jeho svědectví tehdejších událostí:
"Ráno jsme sedmi tanky zaútočili na hor. Tanky řvaly na plný plyn a za jízdy pálily po fašistech, kteří stříleli z bunkrů na hřebeni hory. Pod vrcholem jsme z tanků seskákali. Asi deset metrů vpravo tank nadporučíka Tesaříka dále střílel z děla i z kulometu, my jsme se chystali zaútočit granáty. Vtom se příklop tankové věže nadzdvihl a nadporučík zvolal: ´Hej desátníku, upozorni vpravo po rojnici, aby tam chlapci nevystrkovali hlavy, plazí se k nám Němci. Já na ně uhodím!´
Předal jsem informaci. Hlaveň se mezitím natočila tím směrem a vyšlehly dva výstřely.
S prstem na spoušti sleduji prostor vpředu, odkud se ozývá křik nějakého Němce: Handgranaten, Handgranaten!´ Vzápětí jsem zahledl jakousi ohnivou kouli, která dost pomalu přeletěla mezi mnou a tankem a vzadu mezi stromy vybuchla. Ani jsem si ještě nestačil domyslet, co to může být za zázrak, když další taková koule narazila do Tesaříkova tanku a ten se šílenou rychlostí rozjel pozpátku dolů svahem, asi po padesáti metrech se vyhnul domkům a vletěl do lesa, kde porazil několik stromů..."
A dále s informacemi přichází Karel Richter, Apokalypsa v Karpatech, Boje na Dukle bez cenzury a legend, když na straně 149,150 a 151., pokračuje:
"Richard Tesařík, hrdina SSSR, už v bojích u Sokolova prokázal jako zástupce velitele 2. roty svou odvahu. Nepřátelská kulometná palba tehdy přibila za protiútoku naše vojáky, přebíhající zmrzlou řeku Mža, k ledu. Vypadalo to beznadějně, ale tu se zvedl rotmistr Tesařík, vysoký, urostlý chlap. Křikl na své vojáky: ´Kluci, co blbnete, koukněte se aspoň! Vždyť to nic nedělá! Tak hele, jdem na to!" A vojáci se zvedli, s pěchotou se pak zvedli a utíkali dál i minometníci, a také obsluhy protitankových kanónů. "Takový byl Ríša Tesařík. Voják každým coulem."
Říkali mu také "Richard Lví srdce". Byl rváč, ale i básník, malíř, zpěvák, obětavý kamarád. Při osvobozování Kyjeva měl jako velitel roty lehkých tanků zásluhu na úspěšném postupu jednotek 1. čs. samostatné brigády městem. Vedl neohroženě své tanky i do vítězného boje o Čerňachov a 23. prosince 1943 mu v Kremlu M. I. Kalinin připjal na blůzu Zlatou hvězdu hrdiny Sovětského svazu. Nejvyšší sovětské vyznamenání, před kterým se rudoarmějci stavěli do pozoru. Mimořádnou statečností v těchto bojích si ji vysloužil i velitel roty středních tanků nadporučík Josef Buršík a velitel roty samopalníků poručík Antonín Sochor. Ani jednoho z těchto tří hrdinů po válce, až se obnovená republika dostane pod vládu komunistů, nečeká nic dobrého.
Podplukovník Buršík, nepoddajný chlapácký Chod, bude obviněn z protistátního spiknutí a odsouzen do žaláře. (viz také zde:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Bur%C5%A1%C3%ADk
Z mírovské věznice se mu však podaří uprchnout a přes celou Moravu a Čechy s pomocí obětavých vlastenců, skulinami v husté síti ozbrojených hlídek a silničních i vlakových kontrol, bude unikat pronásledovatelům a přes střeženou hranici se šťastně proplíží do západního Německa.
Po invazi vojsk Varšavské smlouvy se již jako občan Velké Británie žijící v Londýně dostaví na československé velvyslanectví, aby vyslovil ostrý protest proti okupaci Československa, a demonstrativně vrátí Zlatou hvězdu hrdiny SSSR.

Obrázek

Jak dopadne Richard Tesařík - viz foto po jeho zranění (autor, či zdroj je ČT 24.)?
Až do února 1944 se svou tankovou skupinou bojoval na Horním Tykiči a u Oratova v koršuň-ševčenkovské obkličovací operaci. Na Hyrowě hoře byl těžce zraněn v obličeji. Lékařům se podařilo zachránit mu život, ale ztrátě levého oka nebudou moci zabránit. Po mnoha týdnech se kapitán Tesařík vrátí k brigádě. Válku skončil ve funkci velitele prezidentovy čestné stráže. V nové lidově demokratické armádě bude jako zasloužilý bojovník s klipcem přes slepé oko stoupat v hodnostech i funkcích. Dostane nárameníky generálmajora a bude velet tankové divizi. Reicinovi však, jako všichni příslušníci někdejšího základního instruktorského kádru Svobodovy Východní skupiny československé armády v sovětské internaci, bude trnem v oku.
Někdo mu z náprsní kapsy generálského pláště odcizí zápisník s přísně tajnými poznámkami. Pak Reicinovi podřízení seženou jakéhosi poddůstojníka, který se dá porazit Tesaříkovým autem a předstírá, že byl přejet. To bude dobrý důvod, aby byl Tesařík zatčen a několik měsíců držen ve vězení a vyslýchán. Nakonec se aféra uhladí, neboť věznit generála a navíc hrdinu SSSR nedělá dobrý dojem v Moskvě. Generál v sobě nezapře umělce, bohéma. Rozvede se as manželkou, kterou si namluvil za války u jednotky. Získá si pověst náruživého sukničkáře a veselého kumpána při bujarých flámech, kdy dokáže mladého kumštýře z Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého při nezřízené pitce na místě povýšit z vojína na svobodníka nebo četaře podle toho, jak moc si ho oblíbí. Znovu se ožení... Nebude mít zrovna v lásce partajní fanatiky a politruky. A nebude ani horoucně vyznávat lásku Sovětskému svazu a rodné straně."
"Až se jednou stane", pokračuje Karel Richter, "že v Moskvě na recepci uspořádané na oslavu setkání představitelů spojeneckých armád Varšavské smlouvy ho pořadatelé posadí ke stolu naproti generálovi Národní lidové armády Německé lidové armády. Rozpálen četnými přípitky, upře své jediné oko na muže v uniformě, která se barvou ani distinkcemi téměř neliší od generálských uniforem Hitlerova Wehrmachtu, a z hlubin duše, v níž se nastřádalo všechno, co trýznivého za války zažil, vyvře pojednou nepřekonatelná vlna žhavé, spalující nenávisti. Prudce se zvedne ze židle, nakloní se přes stůl a oběma rukama popadne německého generála pod krkem a bude sním divoce třepat a vykřikovat: ´Ty parchante německá! Takový, jako seš ty, jsme bili u Sokolova, v Kyjevě, na Dukle...!´Ze všech stran se k němu vrhnou důstojníci a vyvedou ho ze sálu. Strašlivý průšvih! Na nejvyšší úrovni. Generál Tesařík bude vyloučen ze strany, propuštěn z armády a div ne degradován na vojína. Najde si zaměstnání úředníka u ČSAD."
O osudu Antonína Sochora jsme si již řekli v předchozích článcích, že byl 15. srpna 1950 za podivných okolností účastníkem autonehody na cvičení, která bohužel skončila jeho smrtí...!
Zbývá snad doříci něco o Tesaříkově zranění na Hyrowě hoře. Jak říká ve své knize pan Karel Richter, "Tesaříkovo zranění na Hyrowě hoře se stalo záhadou. Je zaznamenáno v několika verzích. Ve Svobodově knize z Buzuluku do Prahy se píše: ´Když najížděl na nepřátelský zákop, byl zasažen pancéřovou pěstí. V mžiku začal hořet a po prudkém svahu se řítil z kopce.
Jen jednomu z osádky se podařilo s vypětím posledních sil z hořícího tanku vyskočit. Byl to kpt. Tesařík. Jinak se nikdo nezachránil. Všichni uhořeli. V bezvědomí byl raněný tankista s bolestivými popáleninami na hlavě a rukou dopraven na ošetřovnu. "
O chvíli, v dalším článku, i další verze. To i proto, že jsou podobné příhody zranění a jejich vyprávěné verze typicky rozdílné. Je to vždy vyhrocená situace a mozek člověka vše přebírá různě - člověk od člověka si uloží do paměti rozdílný zážitek! Tak je tomu i v případě zranění Richarda Tesaříka..
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: SNP, boj RA a čs. armády v ČSR 1944. Č 46.

Příspěvek od michan »

SNP, boj RA a čs. armády v ČSR 1944. Č 47.

Až si přečteme další verze Tesaříkova zranění zjistíme například, že nezahynuli ani všichni členové osádky tanku. Dozvíme se i další detaily, které seřadil a pro popis informací zde poskytuje - Karel Richter z archivů a z popisů přímých účastníků boje o Hyrowu horu.
Tak například, již zmiňovaný Vladislav Šmidt "rovněž viděl, že Tesaříkův tank byl při ranním útoku sedmi tanků zasažen pancéřovou pěstí a řítil se zpět po svahu." Naproti tomu v Buršíkově knize - Nelituj oběti - je zase uvedeno " Ze sedmi útočících téček byly tři zasaženy. Z hořícího stroje se na poslední chvíli zachránil můj kamarád Richard Tesařík, který byl těžce zraněn. Z místa ho odtáhli dva automatčíci Svitek a Babič...." Takřka podobně vše líčí i Sergej Patras, který tvrdí: "Náhle byly tři tanky zasaženy ohnivými koulemi a dva se v plamenech řítily zpátky dolů do strže. S vypětím sil velitel praporu vyskočil z hořícího stroje. Automatčíci B. Svitek a M. Babič ho odtáhli do nejbližší chalupy, kde kyselou smetanou dočasně zmírnili bolesti popáleného tankisty." Z dalších údajů přítomných oné události se zase dozvídáme, že těžce zraněného nadporučíka Tesaříka vyprošťoval ze zasaženého tanku velitel samopalné roty poručík Kriško. A jiné verze se dočteme zase, že poté, co byl tank zasažen střelu z protitankového kanónu či pancéřové pěsti, vyklonil se raněný Tesařík z věže a v bezvědomí vypadl z tanku na zem. Jiří Pavlič, který tam byla vyznamenal se v urputných a krvavých bojích o Hyrowu horu vzpomínal, že ke zranění npor. Tesaříka došlo v noci, a to nikoli za útoku, ale v obraně, slovy: "My, kteří jsme byli u toho, se celkem shodujeme, že (k tomu) mohlo dojít tím, že německá bojová skupina pronikla v nočních hodinách mezi naše tanky a shodou okolností napadle Tesaříkův tank. My jsme stáli v polokruhové obraně na samém vrcholu kopce bez spolehlivé obrany našich pěších jednotek. Když jsme se probojovali na Hyrowu horu, tak ze samopalného praporu tankové brigády zbyla dvě desítky bojovníků. Každý velitel tanku dostal dva pěšáky na svou ochranu. To si málokdo dovede představit v jaké situaci jsme se nacházeli. Pravděpodobně skupina Němců naskákala na tank, podařilo se jim napadnout osádku tanku, několik členů zranila, Tesaříka těžce. Po napadení řidič asi začal s tankem manévrovat, v noci se těžko orientoval, mohl i ztratit vědomí, tank se zřítil do lesa a převrátil (se) na bok. Raněné vyprostili dva samopalníci, jejich jména si nepamatuji. Stále se mluví o jednom tanku, ve skutečnosti byly dva. Nepamatuji se, kdo byl ten druhý."
A pak vše co napsal rozebere Richter slovy: "Rozpory ve výpovědích o jednotlivých epizodách boje jsou odrazem složité psychologické situace, v níž se vojáci v bojích ocitali.
V rozrušení soustřeďovali pozornost na detaily dění, takže jim leckdy unikaly souvislosti a do paměti se vrývaly často jen události a někdy i v přeházeném pořadí.
A tak plukovník Vasil Jovbak ve své knize o 1. československé samostatné tankové brigádě přišel se zcela novou verzí, která byla založena na svědectví poručíka v záloze Antonína Peterky, který byl ve skutečnosti řidičem tank, v němž došlo k Tesaříkově zranění. Verze vyvracela domněnku, že by celá osádka tanku, kromě Tesaříka v zasaženém tanku uhořela..... Píše: " V životě člověka jsou činy a chvíle, na které nezapomene do nejdelší smrti. Následkem mylného ústního podání o zranění npor. Tesaříka během útoku na Hyrowu horu, vám chci sdělit, že jako přímý účastník tohoto útoku ve funkci řidiče uvedeného tanku jsem nepadl, ale ani tank nebyl zasažen a neshořel.
Po ujetí asi 500 m jsme narazili na obranu Němců v zákopech. Já řídil tank s pootevřeným poklopem a viděl jsem, jak byl zasažen tank po naší levé straně. Pamatuji si, že řidičem tanku byl Rébl. Po zásahu nevzplanul, ale řítil se neovládán zpět z kopce do strže, kde se zastavil o první stromy lesa. V témže okamžiku jsem spatřil německého pěšáka, jak vrhá na náš tank asi protitankový granát. Ozval se výbuch a já pocítil, jak se na má ramena sesunul npor. Tesařík, zasažen výbuchem granátu. Když jsem zjistil, co se stalo, zpátečkou jsem sjel na okraj strže k lesu pod kopcem, kde jsme raněného Tesaříka vyprostili z tanku a na zemi mu poskytli první ošetření. Poté jsme ho naložili na tank a vyvezli zpět do výchozího postavení. To vše se dělo za pokračujícího boje. Když jsme dojeli na místo, sundali jsme zraněného z tanku a položili na zem, kde byl přítomen velitel brigády Vladimír Janko. Když ho spatřil, zvolal: ´Co se ti to proboha Richarde, stalo?´ V ten moment nás pokropili Němci silnou minometnou palbou a my museli všichni k zemi. Podotýkám, že celý ten čas byl Tesařík v bezvědomí. Další ošetření zařizoval osobně Janko. Náš s celou osádkou se vrátil zpět do boje...."

O pokračování sledu událostí po časové ose se postaral podporučík Steiner, který se po obhlídce terénu rozhodl pro akci s použitím strže, kterou našli. Nejprve stáhl všechny své vojáky do objevené strže a pak s nimi skrytě postupoval k vrcholu Hyrowy hory. Němci od strže útok neočekávali. Pozornost měli soustředěnou především na tanky a na okraj lesa, kde jejich dělostřelectvo přehrazovalo palbou postup pěchoty... A Arnošt Steiner si napsal, cituji:
Již se blížíme k vrcholu hory. Už vidíme hitlerovce. Jsou k nám obráceni zády. Jen třicet metrů od nás střílí nepřátelský kulomet. Hodil jsem ruční granát a umlčel ho. Moji samopalníci se vyřítili s divokým hurá na nepřítele, střílejí krátké dávky ze samopalů a vrhají ruční granáty. Překvapení je dokonalé. Nejbližší hitlerovci jsou okamžitě vyřazeni a vzdálenější prapor se dává před hrstkou 52 vojáků na útěk. Skočili jsme do německých zákopů a zasypáváme utíkající fašisty prudkou palbou. Na ostatní naše jednotky soustředil nepřítel palbu ze sousedních vrchů tak silně, že se jim přes všechno úsilí toho dne nepodařilo přijít nám na pomoc."

A právě tehdy, po časové ose, zasáhla smrt v podobě německé dělostřelecké palby, která vyřadila navždy člověka, kterého si většina z 1. československého armádního sboru velice vážila. Smrt, která v prvém okamžiku ani nebyla skoro objevena, jak byla náhlá, ale byla tam.
Poslechněme si rekonstrukci smrti velitele 1. pěšího praporu štábního kapitána Kholla ( 1. pěší brigáda - viz zde Khollův osud: https://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Kholl ), jak ji pro nás rekonstruoval a zapsal pan Karel Richter - Apokalypsa v Karpatech Boje na Dukle bez cenzury a legend. Částečně budu citovat, částečně informace zpracuji svými slovy.
Začátek popisu je, po časové ose doba , kdy 1. brigáda bojovala také o Hyrowu horu, a kdy štáb 1. praporu štábního kapitána Kholla byl ještě v dobyté a ostřelované Teodorówce.
Štáb 1. praporu, jak bylo v předchozím řečeno, byl v jednom neútulném sklepě zděného domku. Na stole kahan, který s bídou osvětloval rozloženou mapu a kouř z kahanu všem štípal v očích, které měl každý i tak rudé , jak byl každý nevyspalý...
Ozval se telefon a služba št. kpt. Khollovi oznamovala, že pěchota již vyrazila do útoku.
"Dobře." Velitel 1. praporu měl vyschlý, unavený hlas a k noze se mu přitulil bílý psík, jehož pojmenoval Alenka, a kterého dostal darem v jedné vesnici u Przemyslu. Psík se prý tehdy třel o nohu Kholla a velice teskně kňučel, ale aspoň přítomným se tak zdálo.. Pobočník Stepper Khollovi tehdy řekl, že by se měl přesunout na nové velitelské stanoviště.
"Máš pravdu," řekl Kholll zasmušile. "Půjdeme." Byl tehdy celý nesvůj. "Padala na něj nevysvětlitelná tíseň. Oblékl si plášť a zapnul řemen. Pouzdro s pistolí si posunul dopředu. Stepper otevřel dveře. Psík radostně vyběhl první. Na schodech čekali dva samopalníci, Khollova tělesná stráž.
´Tak jdeme, chlapci,´řekl jim."
Khollovo nové velitelské stanoviště 1. praporu bylo ženisty vybudováno asi o kilometr dál k frontě, což bylo zhruba na půl cesty k vrcholku Hyrowy hory. Vysvětlení jak se dostanou na pozorovatelnu podal Stepper, způsobem, že mají jít po telefonním kabelu, který spojaři natáhli podél lesní cesty a jsou tam o chvíli... Až tam dorazí odstěhuje se Stepper, "který zatím na starém stanovišti udržuje spojení se štábem brigády."
Kráčeli pomalu a slyšeli jak na hoře na stráních střílí kulomety a samopaly. Ozvěna vše ještě opakovala a nesla zvuk dál. Byl slyšet hukot Tesaříkových tanků, které útočily do svahu Hyrowy hory.
"Samopalník, který jde vepředu, se náhle zastavil, shýbl se k zemi. Jsme v rejži! Pomalu se narovnával a v ruce držel konce kabelu. Tady to tanky přervaly."
Měli štěstí, neboť od sshora již klusali spojaři,kteří to také zjistili. Zadýchaně vykládali, že jsou poruchová hlídka, a že to hned dají do pořádku. Kholl chtěl počkat a hned si sedl na kmen střelbou přeraženého smrku a vytáhl z jezdeckých kalhot stříbrné pouzdro na cigarety a všem nabídl.
"Kabel byl opět spojen a velitel praporu hned vyrazil", když dokouřil a típl cigaretu.
"Došli ke stanovišti velitele 3. praporu. Ještě jim zbývalo sto kroků. Štábní kapitán Sedláček volal vesele:
´To jsou k nám hosti!´V tom okamžiku zapištělo pár granátů. Pět, možná šest, víc jich nebylo. Kolem pozorovatelny vyrostl keř vyvržené hlíny, létají kameny, zpřerážené větve, přelámané pně. Všichni leží, schovávají hlavy."
Všude ticho.
"Fuj tajksl!" odplivl si Sedláček. "Nestalo se nikomu nic?" Vstal ze země, rozhlíží se.
Oba samopalníci se shýbají ke Khollovi. Proč nevstává? Obracejí ho na záda.
"Doktora!" křičí Sedláček. "Utíkejte pro doktora!"
Všichni se vzrušeně shlukují nad ležícím Kholem. Doktor je nablízku, přibíhá, kleká k nehybnému tělu, zkouší tep, palcem a ukazováčkem rozevírá víčka.
Vstal. Pokrčil rameny a svěsil ruce. Vedle mrtvého uléhá bílý psík a žalostně kňučí. Sedláček pohnul rty v obličeji bez krve.
"Zrovna teď, když jsme skoro doma!"

Opustili jsme podporučíka Steinera v době, kdy telefonoval veliteli svého 2. praporu Knopovi, že "zahnal nepřítele z kóty 694. Na druhém konci drátu bylo chvíli ticho. Pak se ozval Knop:
´Arnošte, jsi skutečně na kótě šest set devadesát čtyři? Víš, ony jsou si kóty podobné, nezalezl jsi se svými vojáky na některou jinou?"
"Né, přece umím číst mapu."
"Nezlob se, Arnošte, jednotky obou brigád hlásí, že byly odraženy, mají velké ztráty, padl velitel prvního praporu štábní kapitán Kholl, že bys ty...?"
"Jsem na kótě," skočil mu do řeči Steiner. "Hlavně zařiďte, aby z nás naši kanonýři neudělali fašírku!"

"Zařídím, ale, Arnošte, budeš muset za patnáct minut, až dojdu na okraj lesa, odkud budu na tebe vidět, vystřelit tři zelené rakety na důkaz, že máš kótu 694 obsazenou. Chci mít jistotu, než podám hlášení nahoru."
"Když nedáte jinak, spustím ten ohňostroj za patnáct minut.
Nařiďte, ať nám přijdou ostatní jednotky na pomoc. Němci nás budou chtít srazit dolů."
"Udělám, co je v našich silách. Arnošte. Vydržte!"
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: SNP, boj RA a čs. armády v ČSR 1944. Č 46.

Příspěvek od michan »

SNP, boj RA a čs. armády v ČSR 1944. Č 48.

Když třemi zelenými světlicemi dokázal podporučík Steiner svému veliteli 1. praporu štábnímu kapitánu Knopovi že je na vrcholu Hyrowy hory - kóty 694 - dobře věděl, že mu překvapivý úder ze strže Němci nedarují jen tak. A skutečně. Sám o všem co následovalo, o svých vzpomínkách napsal: "Jakmile si nepřítel z Hyrowy hory uvědomil, jaká hrstka vojáků se jeho postavení zmocnila, pokusil se ještě během téhož dne třikrát dobýt kótu 694 nazpět.
Ale marně.
Němci si Hyrowu horu dokonale opevnili. Zařídili se tam, jako by na ni chtěli zůstat věčně. V bunkrech bylo, co hrdlo ráčilo. Proto jsme mohli důstojně oslavit svůj úspěch, k němuž nám blahopřál sám maršál Koněv, který sledoval náš boj z nedaleké pozorovatelny."

Tahle Steinerova vzpomínka se však vůbec nezmiňuje o skutečnostech, které nalezl Karel Richter v operačním hlášení československého 1. armádního sboru. Operační hlášení sboru je datováno právě oním dnem, který popisuje Steiner a je sestavené 22. září 1944 ve 22,00 hodin...: 15.40 protiútok nepřítele silou dvou praporů pěchoty za podpory 1 tanku Tiger a silné dělostřelecké a minometné palby na výšinu 694. Nepříteli se podařilo zatlačit naše části a obsadit výšinu... V 17,10 byla protiútokem 1. čs. brigády výšina znovu obsazena."
Ke konci dne 22. 9. 1944 pak jednotky československého 1. armádního sboru pak zaujaly přibližnou čáru kóta 694, jižní okraje lesa severně Sv. Jan, severní okraj Trzciana a připravovaly se k útoku směrem na jih.

Samotná noc z 22. na 23. září 1944 byla dle všech hlášení klidná a těm co neměli na kótě 694 stráž dopřála zasloužilý odpočinek a i spánek. Když se přiblížilo rozednění dorazila na vrchol Hyrowy hory posila a ještě předtím 3. prapor štábního kapitána Sedláčka srazil Němce z levého úbočí kóty, kde se doposud ještě drželi v bunkrech.
Již 23. září 1944 v 11,00 hodin sovětské dělostřelectvo z palebných postavení v prostoru osady Trzciana zahájilo mohutnou dělostřeleckou přípravu útoku. Po pětačtyřiceti minutách těžké palby se zapojilo sovětské letectvo. "Bombardovací letouny svrhly na přední okraj nepřátelské obrany přes 14 tun pum. Celou hodinu trvaly současné nálety bitevního letectva, které ostřelovalo nepřátelské pozice z palubních zbraní a svrhlo přes 7 tun pum."
Německé jednotky v obraně utrpěly těžké ztráty. Němečtí vojáci v panice opouštěli úkryty a zákopy a prchali směrem k jih. Na pozicích nechali nejen těžké zbraně, tanky děla minomety 120 mm ale i i kulomety a další ruční zbraně.
"Sovětské jednotky, které vyrazily k útoku podél silnice Trzciana-Tylawa, postupovaly bez odporu směrem k Dukelskému průsmyku. V odpoledních hodinách osvobodily Tylawu."
Němci se znovu zachytily až na výšinách, které jsou za Tylawou a odtud začali silnou dělostřeleckou a minometnou palbou blokovat další postup sovětských tankových a střeleckých jednotek.
Protože však Němcům hrozilo, že jim budou odříznuty ústupové cesty, začali se i odtud stahovat až k hlavním karpatským hřebenům.
Jenomže v úseku, kde byl zasazen 1. čs. armádní sbor, se však Němci bránili dál v důkladně vybudovaných postaveních na kótách 642, 694 a 671. "Další rozvíjení útoku z Tylawy na jih bylo vystaveno nebezpečí, že nepřítel bude napadat bok útočících vojsk. Jednotky československého armádního sboru se po celý den (23. září) snažily zlomit nepřátelský odpor a zmocnit se osady Mszana a okraje lesa severně od ní. Nepřítel však jejich útoky odrážel. Kromě nepatrného územního zisku na úseku 3. brigády se nepodařilo postoupit kupředu...(ze zápisů armádního sboru sestavil: Karel Richter, Apokalypsa v Karpatech , Boje na Dukle bez cenzury a legend, str. 156, 157.)."
V časové ose pak pokračovalo líčení (ve svém deníku a SMS úsporným způsobem - má poznámka) Arnošta Steinera o Hyrowě hoře: "Kóta (694) zůstala slabě obsazena a opět jsme byli nuceni odrazit útok. V hodině dvanácté přispěchal ppor. Bilej se čtrnácti samopalníky na pomoc. V noci začalo pršet.
Rotný Rusčák vzal své družstvo a vlezl do opuštěného německého bunkru a pravděpodobně usnul. Ráno jsme je našli mrtvé. Strážný měl roztrhanou uniformu a bodnou ránu do srdce, ostatním německý průzkum prořízl hrdla a mrtvoly strašně zohavil."
Další den, tedy již 24. září 1944 v 9,00 hodin dopoledne pak na Hyrowě hoře Steinerova a Bilejova rota, obě silně prořídlé po těžkých bojích v těžké palbě německého dělostřelectva, vyrazily opět do útoku. "Po severním, přivráceném svahu kóty postupovaly na západní svah ve snaze proniknout do údolí a obsadit vesnici Hyrowa."
Jenomže Němci byli důkladně opevněni na protějších svazích a postup blokovali silnou palbou z kulometů a z protiletadlového děla. Tudy se nedalo postoupit skutečně ani o pověstný krok...
"Československým pěšákům přiletěla na pomoc sovětská letadla. Bombardovala a ostřelovala nepřátelské pozice, ale nepřátelskou palbu se nepodařilo ochromit. Útok ztěžoval navíc vytrvalý déšť, který se proměnil v liják.
Steiner vše ze svých vzpomínek později oživil slovy:
"Zůstali jsme přes noc na holé stráni. Postavil jsem stráže, shromáždil své mužstvo do klubíčka, sedli si co nejvíce k sobě na bobek a chtěli se tak dočkat rána. Ale brzy nás únava přemohla a lehli jsme si na mokrou zem. Voda vespod i shora.
Probudili jsme se dne 25. září 1944 mokří až na kůži, zmrzlí, jektáme zuby. Bylo by se třeba proběhnout, pohybem zahřát, ale jsme tak unaveni, že je všechno jedno."
A zde říkal Steiner, že si uvědomoval, že musí nějak "kluky povzbudit", vykřesat z nich nějak tolik potřebný útočný elán a tak je oslovil:
"Vojáci, fašisté sedí ve vesnici v teplých světnicích a my tady mrzneme a mokneme. Musíme si místa vyměnit. To je možné jen úspěšným útokem, a proto hurá na ně!"
Tehdy prý mu odpověděli hromovým a divokým "hurá, hurá", až mu zalehlo v uších.

Vyrazili v 11,00 hodin za stálého, vytrvalého a neustávajícího deště. Aby byli co nejpohyblivější v té slotě a v bahně, nevzali si vojáci do útoku ani své chlebníky... Boty se jim smekali po rozmáčeném jílu. Na jednom místě "museli rychle přeběhnout svažitý palouček, ale divoce se rozštěkal nepřátelský kulomet a střely se mlaskavě zasekávají do země před nimi. Jsou zabláceni a zmáčení až běda. Kulomet je přitom dlouhými dávkami nutí krčit se co nejníže k zemi. "
Z dalších informací vyplynulo, že československým pěšákům trvalo skoro hodinu než zjistily kde je umístěn německý kulomet, ale nejdelší doba z té hodiny bylo, jak se německému kulometnému hnízdu dostat "na kobylku". Poté byl německý kulomet umlčen přesnou palbou československých kulometů.
"Prokřehlí a nadávající vojáci se vyškrábali z jámy a se samopaly v rukou nezadržitelně sbíhají po svahu do vesnice."
A Steiner vše dokončuje ze svých vzpomínek:
"Podporučík Presser je raněn, vracím se, abych jeho mužstvo přivedl k vesnici; zůstali, kde je velitel opustil. Zuřivou ztečí se vrháme na nepřítele ve vsi. Kulomet střílí, voják se plíží na 20 m, hází granát - zavládlo ticho. Jen ´hurá´ našich vojáků se ozývá, když se opět vrhají na postavení, ve kterém se hitlerovci brání. V boji zblízka jsme zvítězili a zahnali nepřítele na protější svah. V noci jsme navázali spojení s levým a pravým sousedem."

Večer 26. září zastihl československé jednotky v osadě Hyrowa na východních svazích kóty 557 a v prostoru kóty 646. Ve 22,00 hodin dostal i velitel československého 1. armádního sboru generál Svoboda telefonický rozkaz, aby se jednotky prvního sledu zakopaly na dosažené čáře!"
Bylo tomu skutečně tak.
Totiž již brzy ráno dne 26. září 1944 nařídil generál K. S. Moskalenko, velitel sovětské 38. A, "aby se 1. čs. armádní sbor po vystřídání jednotkami 14. gardové střelecké divize, které mělo proběhnout během noci, soustředil v lese jihozápadně od vesnice Trzciana a večer zaujal výchozí postavení k útoku na čáře Barwinek, Zyndranowa čelem na jih."
Všechny tyto noční přesuny československých jednotek pak probíhaly za neustávajícího deště, kdy se jak lidé, tak koně i vozidla bořili do hlubokého bahna horských cest. U osady Trzciana v lese se československé jednotky 27. září 1944 rozmístily k celodennímu odpočinku. Odtud k československým hranicím už to byla zhruba jen pouhých 10 kilometrů.

"Vojáci se poprvé po mnoha dnech v klidu vyspali, najedli a při machorkových, ručně kroucených cigaretách se rozpřádaly živé debaty o tom, co bylo a hlavně, co bude. Předchozí únavu a malátnost postupně vystřídalo vzrušení vyvěrající z nadcházejících příprav k bojům o zdolání hlavního karpatského hřbetu, poslední překážky na cestě domů."
Do sestav československého 1. armádního sboru generála Svobody konečně přišly ve větší míře posily. Jednalo se o desítky nových vojáků, poddůstojníků i důstojníků. Někteří z nich přišli z lazaretů, někteří ze škol různých vojenských typů. Konečně se zase silně oslabené jednotky začaly konsolidovat doplněním čet a rot. Tak třeba zrovna "2. prapor z 1. brigády, který utrpěl obzvláště těžké ztráty, měl už opět v rotách po osmdesáti mužích. Doplněny byly i kulometná a samopalná rota." V jednotkách se zase velení ujali důstojníci.
Dne 27. září v odpoledních hodinách se v četách a rotách objevily i důležité a nové zprávy. Na štáb 1. brigády byl pozván velitel 2. praporu škpt. Knop s osvětovým důstojníkem rotmistrem Ivaničem. Velitel na poradě seznámil všechny s úkolem: "V noci vystřídat v prostoru polské obce Zyndranowa před státní hranicí sovětské jednotky a připravit se k útoku ve směru - domov." Když pak Knop vše vykládal podřízeným velitelům "přešel na civilní tón, aby všem poděkoval za to co vykonali. Byl přesvědčen, že jejich prapor nedojde domů poslední, když byl až do této doby většinou v čele útvarů první brigády. Pak dal osvětový důstojník každému velitele roty jednu nevelkou státní vlaječku, která měla být vztyčena na státní hranici (informace z Kvapilovy knihy - Bouře v Karpatech, /Praha 1984/, sestavil K. Richter a použil v knize, Apokalypsa v Karpatech, boje na Dukle bez cenzury a legend, str. 221, 222)"
Ppor. Steiner ve svém deníku zachytil ony dny: "Obrana ve vesnici Hyrowá. V noci přesun do Trzciana, 27. 9. Organizace dvou rot, roty automatčíků. Já velitel 1. roty, velitelé čet ppor. Prokůpek Jaroslav, ppor. Prokůpek Josef, ppor. Šrámek Václav, ppor. Rozhoň Anton, ppor. Hnídek Jaromír. Jsou vydány zbraně a munice. V noci vyměňujeme sovětské jednotky ve vesnici Zyndranowá. Při výměně byl lehce zraněn ppor. Prokůpek Jar. a bez ohlášení odešel. Slabá minometná palba. Jinak klid."

Ale až 6. října 1944, ještě po dalších několika dnech krvavých bojích, další změně pozic, se československým jednotkám, průzkumným jednotkám, podařilo překročit starou hranici ČSR a dostat se "domů."
Zde viz slavnostní vztyčení hraničního kamene

Obrázek

na pomezí vstupu na půdu ČSR.
O tom ještě později. Nyní již na konci prvé fáze bojů, okolo 7. až 9. září 1944, zpět na Slovensko, zpět do SNP.

Použité podklady:

Donald Sommerville - Druhá světová válka den za dnem.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Lucas Cooper - Hitlerovy elitní jednotky.
G. K: Žukov – Vzpomínky a úvahy 1, 2.
Paul Adair – Hitlerova největší porážka.
Historie německé armády – Philippe Mason.
Nicholas Bethell a redakční skupina Time-Life Books – ÚTOK NA SSSR.
John Keegan – Druhá světová válka.
Janusz Piekalkiewicz – Tanková válka 1939 -1945.
Janusz Piekalkiewicz – Letecká válka 1939 – 1945.
Janusz Piekalkiewicz – Námořní válka 1939 -1945.
Len Deighton – Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války.
Hitlerova armáda – Sborník článků odborných redaktorů časopisu Command.
Válka jako Peklo – Eduard Rauss, Hans von Greiffenberg, Dr. Waldemar Erfurth, Peter G. Tsouras – editor.
Prof. Alexandra Viatteau, Historian Paris II University, Prof. Norman DAVIES, Historian Oxfrod University a Dr. Dariusz GAWIN, Historian Museum of the Warsaw Uprising.
Mathias Färber – Druhá světová válka v obrazech.
David Brownstone a Irene Franck – Historie válek.
Paul Carell – Spálená země.
Paul Carell – Operace Barbarossa.
Horst Scheibert – Německé obrněné jednotky.
Černí andělé – Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945 Svazek 4. - Redakce čtvrtého svazku - M. M. Minasjan(vedoucí redakce a autorského kolektivu)
P. P. Bogdanov, M. S. Dolgij, N. V. Krestnikovova ( literární redaktorka), J. A. Prokofjev, P. I. Šuktomov, M. A. Švarev, G. M. Tavrovská, M I. Traktujev a celý autorský kolektiv, který začíná - M. L. Altgovzen a pokračuje dalšími 27mi jmény....
Memoáry – maršál Vasilevskij
Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak – Ocelová lavina.
Christhoper Andrew, Vasilij Mitrochin – Neznámé špionážní operace KGB.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
V.V.Bešanov: „Kadry rešajut vse – surovaja pravda o vojne“ (Kádry rozhodují o všem – syrová pravda o válce), vyd. AST, Moskva 2006
L.M.Mlečin: „Josif Stalin, jevo maršaly i generaly“ (Josif Stalin, jeho maršálové a generálové), vyd. Centrpoligraf, Moskva 2005
L.M.Mlečin: „Russkaja armija meždu Trockim i Stalinym“ (Ruská armáda mezi Trockym a Stalinem), vyd. Centrpoligraf, Moskva 2002
B.N.Petrov: „Ot revoljucionnoj česotky k vojennoj katastrofe“ (Od revolučního svrabu k vojenské katastrofě), Vojenno-istoričeskyj archiv 3/2001 (Vojensko-historický archív 3/2001), Moskva 2001
M.V.Zacharov: „Generaľnyj štab v predvojennyje gody“ (Generální štáb v předválečných letech), Vyd. AST, Moskva 2005
N.Zenkovič: „Vyššij generalitet v gody potrjasenij“ (Vyšší generalita v letech otřesů), vyd. Olma-Press, Moskva 2005
„Statistika armejskovo terora“ (Statistika armádního teroru), Vojenno-istoričeskyj archiv 2/1997 (Vojensko-historický archív 2/1997), Moskva 1997
„Tragedija RKKA“ (Tragédie Dělnicko-rolnické Rudé armády), Vojenno-istoričeskyj archiv 1/1997 (Vojensko-historický archív 1/1997), Moskva 1997
Ch.Andrew,O.Gordějevskij: KGB – Důvěrná zpráva, Vyd. East Art Agenci 1994
Ch.Andrew,V.Mitrochin: Štít a Meč Vyd. Akademia 2001 a 2008
Oleg Kalugin: Proščaj, Lubljanka (Promiň, Lubljanko ) ,vydal Olymp 1995
Interviu s generálem KGB Olegem Kaluginem: Časopis Čajka 2002
M.Pečenka,J.Bašta a kolektiv: Encyklopedie špionáže,Vyd. Libri 1993
Slovenská armáda 1939-1945 - Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Apokalypsa v Karpatech - Karel Richter.
Klapálek K., Ozvěny bojů, 2. vyd., Praha 1987.
Přikryl Vladimír., Pokračujte v horách. Praha 1947.
Sacher V., Na počátku stála smrt, Praha 1968.
Sacher V., Nebeská brigáda (rukopis).
Sacher V., Pod rozstříleným praporem, Praha 1991.
Steiner Arnošt, Drebota Jindřich: Za cenu života, Praha 1981.
Pivoluska J., Parabrigáda., Bratislava 1970.
Mé poznámky a mapy.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=7&t=376&start=60
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Od Bagrationu do Berlína“