SNP, boj RA a čs. armády v ČSR 1944. Č 31.

Všechny bojové akce od Bagrationu po dobytí Berlína

Moderátoři: michan, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

SNP, boj RA a čs. armády v ČSR 1944. Č 31.

Příspěvek od michan »

SNP, boj RA a čs. armády v ČSR 1944. Č 31.
Mapa všech bojů v karpatsko-dukelské operaci za období

Obrázek

od 8. září do 27. listopadu 1944.
Když byl dopoledne dne 13. září znovu nad Němci dobyt vrchol "Krvavé kóty 534", rozhodl se generál Svoboda ( zde je životopis generála Svobody podrobněji:
http://www.ludviksvoboda.cz/cz/zivotopis-podrobneji
), že své vojáky s užším štábem a ochrankou navštíví přímo v terénu - v přední linii.
Bylo to těsně předtím, než došlo k zranění nového velitele 1. brigády majora Záhory, kterého si nový velitel 1. československého armádního sboru přímo vyžádal od 2. paradesantní brigády. O majoru Záhorovi bylo napsáno, že se jednalo o neobyčejně schopného velitele, který k československým jednotkám v SSSR přijel z Anglie. "V bojích u Kyjeva velel rotě, později praporu. Získal si mimořádnou oblibu a autoritu pro svou chlapskou přímost, rozhodnost, neohroženost, dobrý vztah k lidem, hluboké vojenské znalosti a organizační schopnosti."
To vše o Záhorovi věděl generál Ludvík Svoboda, který jej takto hodnotil. Když byl pak pověřen velením 1. československého armádního sboru, zákonitě si jej vyžádal za svého nástupce u své bývalé 1. brigády. Dokonce pro Záhoru poslal speciální letadlo k 2. paradesantní brigádě.
Major Otmar Záhora ( * 29. 9. 1909, + 23. 6. 1949 - Za 2. světové války prošel výcvikem parašutistů v Anglii, nebyl nasazen do žádné výsadkové operace. Příslušník 2. ČSPDB. Do svého zranění velitelem 1. brigády. Po válce velel akcím proti Banderovcům) se velení 1. brigády ujal právě ráno toho dne, 13. září 1944, a hned odešel obejít postavení jednotlivých praporů brigády.
"Byl právě na cestě na pozorovatelnu 2. praporu, kde ho radostně očekávali jako svého velitele z bojů na pravobřežní Ukrajině."
Vzpomínku generála Šmoldase, která se týkala nešťastné situace zranění majora doplnil dalšími podrobnostmi pozdější generál, Oldřich Kvapil, když pan Karel Richter vše sestavil a napsal, cituji:
"Než se dostal přes les k výšině, situace se změnila a výšinu dočasně ovládl nepřítel, který byl již na jejím severním svahu. Major Záhora tuto změnu hned nepostřehl, neboť byla právě trochu klidnější chvilka.
Dělostřelci nepřítele neměli ještě své pozorovatele vpředu a pálili jen na některé prostory a naši dělostřelci připravovali hromadné palby k podpoře protizteče. Jednotky obou stran pálily proti sobě vcelku úsporně z ručních zbraní. Major Záhora se při cestě k našemu štábu dostal mezi frontu. Kráčel rychle po svahu, když na něho zahájil palbu nepřítel. Chvíli mu trvalo, než pochopil situaci. To se již také zvedlo nějaké družstvo Němců a přískoky se snažilo majora Záhoru dostihnout a zajmout. Palbu zahájily i naše jednotky a minomety... Již předtím jsme nařídili naší jednotce v daném prostoru, aby Záhorovi pomohla. Tak proti němu dělaly ze dvou stran přískoky dvě jednotky, nepřátelská a naše. Pálily samozřejmě proti sobě a nový velitel brigády byl obklopen palbou, která zčásti platila i jeho osobě. To již plně pochopil situaci a začal utíkat k naší jednotce, která se k němu přískoky přibližovala.
Mezi nepřítelem a našimi jednotkami v těch místech stálo o samotě na svahu selské stavení. Major Záhora k němu doběhl a ukryl se za rohem zděné budovy před palbou ručních zbraní nepřítele... Všichni jsme se domnívali, že má vyhráno, neboť jednotka nepřítele zastavila postup a někteří její příslušníci se začali přískoky vracet. Najednou jsme však viděli u nepřítele nějaký zvláštní výstřel a několik sekund poté výbuch na rohu budovy, za níž stál major Záhora. Nepřátelská jednotka se pak celá vracela zpět a naše jednotka dosáhla stavení. Majora Záhory jsme se již na naší pozorovatelně nedočkali. Naše jednotka se vrátila a její velitel hlásil, že major Záhora byl výbuchem nějakého granátu těžce raněn a po prvním ošetření přímo od jednotky odsunut...."

Velitel 1. československého armádního sboru generál Ludvík Svoboda se svým užším štábem a ochrankou se ke kótě 534 dostal právě v době, kdy již těžce zraněného majora Záhoru odváželi zdravotnici na obvaziště. Jak se vyjádřil, bylo mu líto, že tak velice brzy ztratil velice schopného velitele 1. brigády. Jen doufal, že lékaři dají Záhoru co nejdříve dohromady. Prozatím musel 1. brigádě, bývalé Svobodově brigádě zase dál velet náčelník štábu, štábní kapitán Novák.
V řečené době probíhal již zase na kótě 534 prudký bojový střet. "Je možné, že generál nedostal ještě hlášení o změně, která nastala v situaci, než urazil vzdálenost ze své pozorovatelny k úpatí kóty.
O kus dál se setkal s velitelem samopalného praporu tankové brigády Sochorem"
V dané situaci ani Sochor, ani Svoboda nevěděli, co se to vlastně děje na vrcholku. A tak Svoboda vlastně Sochorovi blahopřál k předchozímu sražení Němců z kóty 534...
"Bylo to těžké, vyhráno ještě nemáme." Odpověděl Sochor na generálovo blahopřání. Generál se ztotožnil s názorem, že ještě vyhráno není a znovu zdůraznil, že Němci dobře vědí jak důležitá kóta pro ně je, a že se budou stále snažit jí dobýt a udržet. I proto se Svoboda rozhodl, že půjde až na vrcholek kóty a prohlédne odtud terén, aby se rozhlédl na místě a určil co má zařídit pro obránce, aby kótu 534 udrželi....!
A vzápětí na výšině propukla prudká palba. Dělostřelecké a minometné granáty a miny, rachot kulometů, samopalů a pušek byl tam všude. Odehrával se nový německý protiútok.
"Už je to tady. Naši jsou sraženi" Prohlásili nadporučík Sochor ( viz také zde o Sochorovi:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Anton%C3%ADn_Sochor
) a kapitán Dočkal, který stál vedle Svobody.
Generál Svoboda pak vyzval Sochora, cituji:
"Toníku, rychle se seber a honem ke Khollovi, je tady kousek vpravo za námi. Ať ti dá četu automatčíků a ještě nějaké volné lidi, přesuň se po okraji lesa směrem na kótu a zmocni se jí. Podchyť ty kteří ustoupili!"
A

Obrázek

nadporučík Sochor zase vše rychle pochopil. Sám viděl, že na kótě znovu zuřil boj. Nedvedského lidem tam docházeli náboje a Němci je začali obkličovat. Nedvedskému se ještě podařilo dva Němce zastřelit a pak již v kapse nasahal jen poslední náboj pro sebe. Nechtěl se nechat zajmout, neboť viděl co se zajatci Němci dělali, jak je mučili a zohavovali. "Nabil zbraň, přitiskl si hlaveň na srdce a ve chvíli, kdy ho Němci obstoupili stiskl spoušť."
Vedle pak svobodník Roušar strhl své družstvo do protizteče, ale stačil udělat jen dva, nebo tři kroky a celá série střel jej srazila k zemi.
Poručík Bilej s hrstkou samopalníků ze své roty ještě stále statečně odráželi německý útok. Ali i jim každou chvíli mělo dojít střelivo, jestli se nestane nějaký zázrak.
"Vtom za jejich zády zaznělo mohutné hurá."

Poručík Kvapil stál spolu s velitelem minometné roty podporučíkem Webrem, v době německého útoku, v okopu, který jim sloužil jako pozorovatelna. Tu se před nimi na náspu roztrhla mina. Oba byli zraněni střepinami.
"První moment jsem zranění ani nevnímal. Weberovi se začala zalévat tvář krví a já mu pomáhal vylézt z okopu. Teprve tehdy jsem pocítil prudkou bolest v prsou a na blůze stejnokroje se mi objevila krvavá skvrna, která se rozšiřovala. Objevil jsem otvor, kterým mi střepina vnikla do prsou. Začalo se mi špatně dýchat, snažil jsem se vylézt z hlubokého okopu, ale bezvýsledně. Z rány v prsou mi při každém vydychnutí unikala růžová pěna. Čekal jsem tedy na pomoc. Ta přišla. Nad okopem se objevila dobře známá tvář a ruka, která nabízela záchranu. Náš starý pán, generál Svoboda, velitel sboru. Stál s velitelem našeho praporu, štábním kapitánem Knopem, několik metrů za pozorovatelnou a bez ohledu na silnou palbu nepřítele pozoroval průběh boje o výšinu. Viděl výbuch miny a přišel mi na pomoc....
Když jsem se s jeho pomocí dostal z okopu, řekl mi: Už i ty chlapče, kdo mi tady vlastně zůstane?"
Ale zákeřná smrt měla svou rukou sáhnout i po samotném veliteli 1. československého armádního sboru, po generálu Svobodovi, který byl tehdy přímo se svými vojáky v přední linii. Sám starý pán, jak generála Svobodu, Kvapil a mnozí tehdy nazývali, pak napsal, cituji:

"Nedlouho po tom, co jsme se kóty znovu zmocnili, vyrazil jsem mělkým spojovacím zákopem po severním svahu blíž k vrcholu. Doprovázeli mě kapitán Dočkal a dva důstojníci z kazašské dělostřelecké divize, kapitán a nadporučík. Čím více jsem se přibližoval k vršku, tím patrnější byly stopy boje. Na stráni ležely mrtvoly nepřátel, válely se tu německé přilby, pušky, bedýnky od nábojů, samopaly, jídelní misky i kulomety.... Sotva jsme vešli do střeleckého zákopu, padla do naší blízkosti první salva min z nepřátelských šestihlavňových minometů. V tom mě kdosi uchopil zezadu za límec pláště a srazil mě k zemi. Octl jsem se na dně zákopu hlavou zabořen v hlíně.
Cítím na sobě dvě těla... Střeleckým okopem šli za mnou oba sovětští důstojníci. Když dopadla první salva min, strhli mě v zákopu k zemi, a dokud trvala palba, kryli mě svými těly..."

Generál Ludvík Svoboda ten den tedy zašel i k jednotkám praporu na vrcholku kóty 534.
Tehdy se právě při své pochůzce dostal do situace, "že i jeho doprovod musel spolu s příslušníky štábu praporu odrážet nepřítele, který se po dočasném ovládnutí kóty snažil rozšiřovat svůj úspěch. Přítomnost velitele armádního sboru v první linii, kde probíhaly nejtěžší boje, povzbudila vojáky, kteří byli vyčerpaní a oslabení obrovskými ztrátami".
Jak píše sám Svoboda, a i další, kteří přežili, pokračoval pak generál v obhlídce terénu na samotném vrcholu kóty. Chtěl přeci zjistit situaci a určit nejlepší řešení, jak pomoci obráncům. Při obhlídce náhle přiběhl, celý udýchaný, sovětský důstojník, který hlásil, že má generál okamžitě jít na pozorovatelnu a vzít si telefon. Volal totiž sám velitel 1. Ukrajinského frontu,

Obrázek

maršál I. S. Koněv.
Když si generál Svoboda vzal polní telefon do ruky, ozval se na druhém konci telefonu rozhněvaný hlas: "Pane generále, zakazuji vám dělat automatčíka! Nařizuji vám, abyste se okamžitě odebral na své velitelské stanoviště!"
Samozřejmě, že se generál Svoboda snažil maršálu Koněvovi situaci vysvětlit. Říkal mu, že si jeho přítomnost na vrcholu kóty 534 vyžádala sama bojová situace, a pokud nebude výšina definitivně v našich rukou a pevně zabezpečena, musí se zdržovat v její blízkosti.
No a Koněv prý, již trochu smířlivěji, hned odpověděl: "Dobrá, dobrá, soudruhu Svobodo, jsi moloděc, ale... přesto ti zakazuji být automatčíkem!" Jak nám vysvětluje pan Karel Richter, byla tato odpověď v předchozích 40ti letech nejspíše agitačně propagandistickou formulkou padesátých let, která byla přizdobena tehdejšími zpracovateli Svobodových vzpomínek. Tahle formulka měla zdůraznit, že maršál Koněv pokládal již tehdy generála Svobodu za soudruha a proto prý i k němu choval přátelské a vřelé city...!!!
Skutečnost však byla jiná, jak říká ve své knize pan Karel Richter. Podle historika se totiž Koněv a Svoboda tehdy ještě tolik neznali, aby mu Koněv nejen tykal, ale navíc ho oslovil soudruhu. Mohlo však prý jít o přeřeknutí ze zvyku nevyzpytatelného Koněva. Jediné, čemu se dá z Koněvovy odpovědi bez výhrad věřit, a já se z tím z jiných pramenů ztotožňuji, je závěrečná část, která nejspíš zněla: ".... přesto vám zakazuji být automatčíkem!"
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: SNP, boj RA a čs. armády v ČSR 1944. Č 31.

Příspěvek od michan »

SNP, boj RA a čs. armády v ČSR 1944. Č 32.

Velitel 1. československého armádního sboru, generál Svoboda, ten den dále vzpomínal na svůj pobyt v prostoru kóty 534 slovy, cituji:
" Toho dne se fašisté ještě čtyřikrát pokusili nás z kóty 534 zatlačit. Nacističtí oficíři vytrvale a bezohledně vrhali do útoku všechno, co měli k dispozici. Třikrát naši chlapci ustoupili, nabrali sil a třikrát znovu smetli protivníka. Když vyrazili rozběsnění nepřátelští vojáci počtvrté byli odraženi a na vršek se už nedostali."
Také odpoledne toho dne vůbec intenzita bojů o kótu 534 nepoklesla. V bojích obě útočící a bránící se strany silně vyčerpaly své síly. Tak se stalo, že ke konci dne československé jednotky držely severní svah a Němci se zakopali na jižním svahu kóty 534. Noc z 13. na 14. září 1944 byla poměrně klidná, obě strany si "lízaly rány". Ale následující den onen krvavý zápas o kótu 534, která byla tak důležitá pro přehled na město Duklou, ale i dál, opět vypukl s neztenčenou silou.

Již dopoledne dne 14. září 1944 zaútočily i okolní jednotky sovětského 67. střeleckého sboru na osadu Zawadka Rymanówska a 183. střelecká divize a 70. gardová divize se útokem přes Iwlu pokusily proniknout na třetí karpatský hřbet. Československý 1. armádní sbor měl tehdy za úkol podpořit oba sovětské útoky svým dělostřelectvem. Zároveň měly všechny československé jednotky plnit úkoly, které stanovil velitel 38. A, což byla příprava rozhodného útoku. Všechny bojové průzkumy tehdy upřesňovaly sílu a postavení jednotek nepřítele. Zároveň všude logistika doplňovala zásoby munice a ostatního válečného materiálu pro útok. Bohužel tehdy všechny sovětské útoky na křídlech skončily nezdarem a tak byl i útok československého 1. armádního sboru odložen. To však neznamenalo, že by měli českoslovenští vojáci příliš mnoho času na odpočinek. Jednotkám ze 3. brigády, které stály již před městem Dukla, bránila v dalším postupu jiná kóta, kóta 338. A průzkum zjistil, že Němci se na kótě 338 důkladně opevnili v předem vybudovaných obranných opevněních. No a pro 1. brigádu, která držela dosaženou čáru, byl prozatím postup vpřed zatarasen.
Válečný deník popisuje: "Během odpoledne nepřítel malými skupinami automatčíků za podpory minometů a dělostřelectva provedl celkem tři útoky na 534 a čtyři útoky ve směru na Kirp. Všechny útoky odraženy...."
Kulometná rota

Obrázek

podporučíka Arnošta Steinera měla na začátku karpatsko-dukelské operace celkem 90 vojáků. Ráno 14. září jich Steinerovi zůstalo jen 10. O Steinerovi se tehdy tvrdilo, že je nezranitelný a i prvních 5 dní se zdálo, že to platí. Když se mu po bojích zcela rozpadla jeho kulometná rota, převzal velení nad 1. pěší rotou, která byla bez velitele. O všem dalším, po převzetí 1. pěší roty, Steiner píše: "Plížením v husté palbě nepřátelských kulometů jsem se přemístil k rotě a zavelel: První roto, na můj povel! Tímto byly naše osudy v dalších bojích spjaty na život a na smrt. Již po hodině, ještě než jsem se mohl s rotou blíže seznámit, vyhnali jsme opět nepřítele z kóty 534 mocným hurá a bojem zblízka. Naskákali jsme do německých zákopů a pronásledovali hitlerovce palbou.
Odpoledne podnikl nepřítel po důkladné dělostřelecké přípravě protiútok a zatlačil nás z kóty. Ale ještě před setměním jsme zase zaútočili za podpory tanků a v tuhém boji zblízka jsme zvítězili a fašisty zahnali. Skočil jsem do zákopu na kótě již pokolikáté. Krví zbroceného Němce, ležícího v koutě zákopu, jsem pokládal za mrtvého. Náhle mě uchopil zezadu za krk a začal mě rdousit... Padaje na dno zákopu, stačil jsem ještě zmáčknout spoušť pistole a pak jsem omdlel. Když jsem se probral, tížila mě mohutná postava fašisty. Byl mrtev. Jsme pány kóty. Ale prchající nepřítel vystřelil červenou signální raketu, znamení pro německé dělostřelectvo, aby začalo kopec zasypávat granáty a minami. Palba trvala hodinu a byla přesně vedena po zákopech. Kdo zůstal naživu, ustoupil na přivrácený svah těsně pod vrcholem hory.
A opět protiútok, skoro za tmy..."
A právě do tohoto německého protiútoku vedl nadporučík Antonín Sochor prořídlé roty svého praporu automatčíků. Sledovali jsme předtím, jak prapor samopalníků Sochora již nejednou (i s pomocí dalších jednotek, nebo i samostatně) dobyl vrcholek kóty 534 a pak odrážel německé protiútoky. Vyřadil při bojích stovky německých vojáků a důstojníků. Ale Sochorovci a ostatní jednotky také platil krvavou daň válce a bojům. Sochorův prapor samopalníků měl úbytek 120 mužů. Padlých bylo 18, raněných 95 a 7 bylo nezvěstných. Z toho bylo 6 velitelů čet a 26 velitelů rot. "Zraněn byl náčelník štábu, sovětský gardový poručík Boris Šeljuchin, jeho zástupce podporučík Michal Kočiš a velitel 2. roty podporučík Rudolf Peška.
Když se připravovali k poslednímu protiútoku 14. září domlouval nadporučíku Sochorovi jeho zástupce poručík Sergej Petras:
"Toníku, neriskuj tolik, nechoď v čelním sledu!"
"To snad nemyslíš vážně," odbyl ho Sochor.
"Jo, smrtelně vážně."
"Kdepak! Musím ty fašistické holomky ztrestat. Aby je už konečně přešla chuť sedět na tomhle proklatém kopci."
"Nedal si říct", pokračoval ve vyprávění Sergej Petras. "Když jsme vyrazili, rozlíceně bojoval samopalem a ručními granáty. Strhával lidi kupředu aniž se kryl.
Pak k tomu došlo. V jeho blízkosti řachl granát. Sochor zavrávoral. Jeho uniforma byla jako řešeto - samá dírka. Začal krvácet z desítek ran. Naštěstí žádná nebyla smrtelná."
K zraněnému Sochorovi přiběhlo hned několik jeho samopalníků. Pokoušeli se o něho mdloby a v jeho tváři bylo vidět, jak přemáhá bolest.... Zraněného Sochora odvedli pod kopec na polní obvaziště.
Měl skutečně neobyčejné štěstí, tak jako již mnohokrát předtím. Ani jedna střepina v hlavě, ani jeden smrtelný zásah. Přesto však s ním měli chirurgové "plné ruce práce. Dvě stě osmnáct ocelových úlomků mu vytáhli z těla. Smrt ale ještě ostříhala kolečka"
Smrt si pro Sochora přišla až později, po válce...
Dne 15. srpna 1950!!!
Onoho 15. srpna 1950 (další řádky sestavil pan Karel Richter a já některé doplnil dle dalších informací a sám je prezentuji), "odpoledne se podplukovník Sochor ještě na skok zastaví doma. Řekne své ženě, že musí odjet dříve, než původně myslel. Ať dá pozor na malého Ludvíka. Na ulici něco opravují, jsou odkryté kanály, kluk běhá jako vítr, ať někam nespadne.
Ve spěchu se rozloučí. Krátké objetí, polibek. Koho by napadlo, že je to naposledy! Řidič s autem bude čekat venku před domem. Bouchnou dvířka, zahučí motor.. Žhavý letní den. Hluboké lesy výcvikového prostoru Mimoň se hemží vojskem. Začíná největší cvičení československé armády od konce války.
Noc. Černý tudor s rozsvícenými reflektory projíždí lesem, poskakuje po hrbolech, kymácí se ze strany na stranu jako člun na neklidné vodě. Blíží se křižovatka lesních cest. Podplukovník Sochor sedí vedle řidiče, zamyšleně vyhlíží do tmy. Teď nechává myšlenky v klidu, víčka mu padají únavou. Vtom se to stane. Nikdo nepochopí jak.
Zprava se vyřítí nákladní auto plné výsadkářů. Záblesk světel, řev motoru, prudký náraz a skřípavé zvuky drceného plechu, chrastění tříštěných skel, výkřiky a nadávky.
Vojákům v korbě náklaďáku se nestane skoro nic, trochu se potlučou, jak upadnou v chumlu na podlahu. Několik jich přepadne přes bočnice, ale utrpí pouze oděrky a zhmožděniny, které nestojí za řeč. Řidiči obou vozů se budou probírat z otřesu."
Někdo se do rozbitého tudora zeptal: "Soudruhu podplukovníku, co je vám?"
Pak vojáci z rozbitého tudora vyprostili bezvládné tělo "Hrdiny SSSR Antonína Sochora".
Ještě nahmátli tep, ale podplukovník byl v bezvědomí. Utrpěl těžké zranění hlavy a za několik hodin zemřel.
Okolnosti smrti Antonína Sochora, a co vše bylo zjištěno, sestavil opět pan Karel Richter:
"Prokletá náhoda! Byl to voják, který prošel desítkami bojů a vždycky byl připraven na setkání se smrtí. Nikdy se jí nevyhýbal. Kolikrát ho měal na dosah, a přece ho nedostala. Počká si na něj pět let po válce na pusté křižovatce lesních cest. Na tohle setkání nebude připraven. Na takovou nešťastnou náhodu nepomyslí. Vyvstane otázka: byla to opravdu náhoda?"
Poslechněme si názor Sochorova přítele a spolubojovníka generála Kvapila, který byl po válce nějakou dobu šéfem ofenzivní vojenské zpravodajské služby, takže měl příležitost se dozvědět podivná fakta z temného zákulisí.

"V pozadí byl

Obrázek

nenávistný vztah Reicina ( viz zde oficiálně o Reicinovi z Paměti národa:
http://www.vhu.cz/vzestup-a-pad-bedricha-reicina/
a zde - popravený popravčí, od jiného autora - přímo o Reicinovi další článek:
http://www.ceskatelevize.cz/ct24/archiv ... y-popravci
) k Sochorovi. Tonda byl v době formování izraelské brigády Hagana na našem území těsně po válce velitelem těchto jednotek, organizoval a řídil jejich přípravu. Po jejich odsunu do Izraele tam byl odvelen i on. Zastával funkci poradce na operačním oddělení izraelské armády. Jistě tam za několik měsíců pobytu viděl a poznal více, než bylo zdrávo. Když pak Sovětský svaz na Izrael zanevřel, což automaticky znamenalo, že jsme na něj zanevřeli i my, bylo Reicinovi nepříjemné, že Sochor ví, jak a čím Izraeli pomáhal. Při návratu Sochora do republiky bylo letadlo, kterým letěl, zasaženo střelou neznámo kým a na čí rozkaz nad Egejským mořem. Pilot však dokázal i s poškozeným strojem přistát na nejbližším letišti. Brzy po návratu Sochor zjistil, že mu jde někdo po krku. Jednou přijel ze služební cesty s prostřeleným autem. Od té doby jezdil s nabitým samopalem pod sedadlem. A to jeho smrtelné zranění ve výcvikovém prostoru? Reicin byl o něm informován necelou hodinu poté, kdy k němu došlo. Stačilo zavolat jednomu z našich tehdejších nejlepších neurochirurgů, generálu MUDr. Škvařilovi, který byl s námi na frontě. Řekl mi později: ´Reicin mě uvědomil až za tři hodiny, takže jsem přijel pozdě. Vědět to dříve, mohl jsem jej zachránit.´
A ještě něco. Řidič vojenského nákladního auta, který nehodu zavinil byl odsouzen vojenským soudem do vězení. Hned na Vánoce roku 1950, za dobré chování, dostal propustku na několik dní domů. Od neznámé osoby obdržel větší množství peněz a do vězení už se nevrátil. Patrně se s něčí pomocí dostal za hranice."

Opět se však vraťme do karpatsko-dukelské operace a nyní chvíli věnujme, u 14. září 1944, pozornost deníku podporučíka Arnošta Steinera a rozšiřme události toho dne.
Ke 14. září si způsobem SMS do deníčku zapsal, cituji:
"Všechny kulomety zničeny dělostřeleckou a minometnou palbou. Mužstvo bojuje jako pěší družstvo pod velením rt. Fábryho. Kolem 12,00 hodiny provedli jsme útok za podpory 1 tanku na kótu 534.
Stav útočícího praporu - asi 1. rota + kul. 30 mužů, 2. a 3. rota 35 mužů. 16 mužů min roty s puškami, ostatní u minometů. Podporuje nás rota automatčíků tankové brigády, z kterých zůstalo 40 lidí, a 30 Sovětů zbylých z 1. pluku. Tank zajíždí zleva na odvrácený svah, kde jsou zakopaní Němci od nás 30 metrů, takže se stále bijeme ručními granáty a voláme si nadávky do tváří. Vtom vyráží naše pěchota a za ostrých potyček vyhání Němce, kteří se úporně brání... Němci utíkají, naši jsou zase jednou chvíli pány kóty. Vtom utíkají Němci, střílejí rakety a německá děla a minomety začínají pekelnou palbu na k´tu, která trvá přes hodinu. Naši mají velké ztráty a ustupují do původních okopů. Ztráty kul. roty - voj. Loukota rozerván minou, voj Zemánek raněn. Při tomto útoku byl raněn npor. Sochor. Sedíme zase ve starých okopech a dopadá na nás strašná minometná a dělostřelecká palba. Stále jsou ranění. Noc klidná. Minometnou palbou raněn vozka Borzuk, zabití 3 koně..."
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: SNP, boj RA a čs. armády v ČSR 1944. Č 31.

Příspěvek od michan »

SNP, boj RA a čs. armády v ČSR 1944. Č 33.

Každý den od počátku karpatsko-dukelské operace Němci neustále přisouvali na frontu vojáky a techniku. Přisouvaly ucelené jednotky, jako byla německá 8. td a i jednotky 101. divize horské pěchoty. Ke dni 13. září ráno už Němci zasadili do bojů 45 000 mužů. I z prostory Varšavy se stahovala k Jaslu i německá 24. td a od Radomyzslu se přibližovala německá 359. pěší divize. "Silnými protiztečemi útvarů a jednotek sloučených v takzvanou Bojovou skupinu Püchler se nepřátelské velení snažilo stůj co stůj ochromit útok sovětských vojsk."
Dne 14. září 1944 se Němcům jejich nově příchozími a čerstvými silami podařilo zcela již přehradit trhlinu na úseku Lysa Góra-Glojsce. Tímto přehrazením se na dlouhou dobu dostala karpatsko-dukelská operace do tzv. "slepé uličky."
I když, jak bylo řečeno, se sovětskému 1. gardovému sboru podařilo proniknout do týlu německých vojsk, byl odříznut od hlavních sil a musel být zásobován letecky. To již Němci vlastně i vyrovnali i poměr sil. "V počtu tanků a SHD a kulometů dokonce dosáhli více než dvojnásobné převahy. Rychlý průlom podél horských cest se sovětské armádě nezdařil. Její vojska byla zavlečena do zdlouhavých a krvavých bojů."
Celý průběh bojů v karpatsko-dukelské operaci za sedm uplynulých dní měl velký význam v tom, že Němci museli ze Slovenska, z probíhajícího SNP, stáhnout na frontu do Karpat zhruba dvě divize v celkové síle 12 500. A také desítky tanků a dělostřelectvo. Pro SNP přineslo stažení německých jednotek citelnou úlevu a zároveň onu přestávku v bojích - etapa I.
Ale pro sovětskou 38. A generála Moskalenka průběh bojů v těchto sedmi dnech znamenal, že se svými štáby musel rozhodnout jak pokračovat dál v karpatsko-dukelské operaci.
Právě vleklé boje o Krosno v prvých dnech operace a opožděné zasazení 1. gardového jezdeckého sboru, stejně jako opožděné zasazení 1. československého armádního sboru, silně zpomalily průběh celé karpatsko-dukelské operace, "takže vojska 38. A po sedmi dnech těžkých bojů postoupila o 23 kilometrů k rokádní silnici (rokádní silnice - příčná silnice probíhající rovnoběžně s linií fronty - má poznámka) z města Dukly na Zmigrod Nowy, avšak proniknout na slovenské území se jim nepodařilo.

Hlavní síly byly oslabeny vynuceným přesunem sil, zejména na pravém křídle, kde nepřítel vyvinul silný tlak. Nepřátelské velení využilo zbrzdění tempa sovětského útoku k přísunu posil. Jestliže 8. září 1944 čelily 38. A tři pěší divize, během sedmi dnů proti sovětským vojskům bojovalo šest a půl divize a dvě divize tankové."
V útočném pásmu sovětské 38. A se 15. září 1944 vyvinula bojová situace následujícím způsobem:
"Na pravém křídle znehybněla. 52. střelecký sbor bránil třicetikilometrový úsek Gogolów-Lubienko proti 545. a 208. pěší divizi a části sil 78. a 544. pěší divize nepřítele.
Ve středu fronty na hlavním směru útoku 101. střeleckého sboru probíhaly těžké boje na čáře Lubienko-Iwla, přičemž sovětský 25. tankový sbor utrpěl značné ztráty východně od Lysé Góry. Oba sbory narážely na sílící odpor nepřítele, jehož 1. a 8. td nastupovaly k protiútoku.
Jednotky 1. čs. armádního sboru se úporně snažily probít do města Dukly a osady Teodorówky.
Na levém křídle vojska 67. střeleckého sboru po osvobození Krosna zatlačila jednotky německé 75. a 68. pd zpět až k silnici asi 4 kilometry od Dukly a Wróbliku Królewského, přičemž jednotky 2. čs. paradesantní brigády, které tu byly zasazeny, zaujaly obranu na úseku v šířce 28 kilometrů od osady Haczów až k hranici pásma frontu u Sanoku."
Po sedmi dnech bojů v karpatsko-dukelské operaci tak bylo jasné, sovětská vojska přišla o počáteční výhodu překvapení. Síly obou stran se v nasazení sil vyrovnaly a útok na hlavním směru průlomu uvázl! Štáby a velení jednotek musely začít uvažovat jak znovu nějak nepřítele překvapit nějakým, zcela nečekaným, přenesením hlavního útočného úsilí na nějaký jiný směr. Vyhmátnout nepřítelovo slabé místo.
"Velitel 1. Ukrajinského frontu maršál Koněv, ve shodě s velitelem 38. A generálem Moskalenkem, po důkladném zhodnocení terénu i zpráv o nepříteli rozhodl zaútočit převahou sil na levém křídle, kde byly nepřátelské pozice nejslabší."
Proto již prakticky v noci z 14. na 15. září 1944 začalo probíhat velké přeskupování sovětských jednotek do prostoru Wróblik Królewski k plnění nových úkolů.
Jenomže ráno 15. září Němci přešli sami do útoku svou 1. a 8. td. Německý útok tankových divizí směřoval přímo na pravé, ještě nepřeskupené křídlo 38. A."Sovětské jednotky zuřivé pokusy nepřítele o proniknutí do týlu armády úspěšně odrazily. Také československý armádní sbor v té době s velkým vypětím sil odrážel silné německé a razantně vedené protiútoky. V bojích se ocitly i jednotky sovětského 101. střeleckého sboru.
Na levém křídle sovětské 38. A, kam se po přesunech přemístilo hlavní úsilí spolu s jednotkami, RA vyrazila do útoku. Brigády 4. gardového tankového sboru Sovětů si po krátké dělostřelecké přípravě prolomily cestu v německé obraně útokem přes horský hřbet k městečku Rymanów."
Již k večeru 15. 9. sovětští tankisté sváděli těžké boje o městský jižní okraj. Vinou nedostatečné a příliš krátké dělostřelecké přípravy však 4. gardový tankový sbor postoupil pouze o 4 kilometry. Větší postup se nepodařil ani sousední sovětské 1. GA. Ani tato gardová armáda nepronikla přes německou obranu více než 2 kilometry...
Němci velice rychle pochopily, že Sověti svou 38. A chtějí proniknout přes městečko Rymanów a jeho okolí a urychleně i k tomuto menšímu průlomu začali stahovat své jednotky a posilovali zde obranu. Druhý den, tedy 16. září 1944 v prostoru průlomu vzplály velice těžké a nelítostné boje. Ve střední části fronty musela sovětská vojska odrazit, během dne a večera, celkem 15 německých protiútoků, a pak se probila RA i o 2 kilometry vpřed a osvobodila osadu Iwla.
Československý 1. armádní sbor, který byl konečně posílený, po těžkých ztrátách tanky a dělostřelectvem, sváděl oba dny boje o Teodorówku a přístup k Dukle.
Těžiště všech bojů spočívalo ovšem na levém křídle sovětského 4. tankového sboru. "4. gardový tankový sbor se tu marně snažil dobýt důkladně opevněná nepřátelská postavení na horském přechodu v prostoru Rymanówa. Po těžkých ztrátách se jeho jednotky na rozkaz velitele armády přeskupily. "V noci na 17. září silný předsunutý odřad jedné z brigád překvapil nepřítele útokem vedeným na horský přechod u Sieniawy a zmocnil se osady.
Hlavní síly tankového sboru přitom znovu zkoušely v průběhu dne prorazit u Rymanówa. Po dalších neúspěších bylo 18. září nařízeno zaútočit z prostoru Sieniawy, proniknout západním směrem do prostoru jižně od Dukly a odříznout nepříteli ústupové cesty k jihu."
Ale také Němci prováděli manévrování silami jednotek. "Vytvořili na levém křídle silné uskupení, které mělo na 150 tanků a SHD. Přibližně v téže době, kdy sovětská vojska vyrazila do útoku na levém křídle, nepřítel udeřil na jejich pravé křídlo."
Dva sovětské tankové a jeden střelecký sbor, které plnily dne 18. září úkoly hlavního úderu rozvinuly boj v krajně nepříznivých podmínkách horského terénu, kde nebyly silnice, někdy dokonce ani zpevněné horské cesty...
"Tanky se svízelně probíjely podél řeky Wislok, tříkilometrovým 200 až 500 metrů širokým údolím mezi zalesněnými horskými srázy....".
A právě všechny tyto útoky sovětské 38. A dne 18. září 1944 na jejím levém křídle, kde bojovala i 2. československá paradesantní brigáda ( bude o ní následující dlouhá pasáž v dalších článcích, neboť až pak byla nasazena v SNP), vrážely vlastně klín do boku a týlu německého dukelského uskupení. Proto také štáb sovětské 38. A nařídil, aby do útoku přešly i jednotky ve střední části pásma armády. Pro 1. čs. armádní sbor rozkaz znamenal, že se měl v součinnosti s levým a pravým sousedem zmocnit města Dukly, osady Nadole a kóty 398. Velitel 1. čs. armádního sboru generál Svoboda "v 15 hodin odpoledne (18. září - má poznámka) vydal operační rozkaz, kterým ukládal tankové brigádě spolu s 1. praporem 1. brigády zaútočit na město Duklu od západu, 2. a 3. praporu připojit se k útoku v jihovýchodním směru, obsadit osadu Nadole a od západu vniknout do Dukly. 3. brigáda měla v součinnosti s levým křídlem 1. brigády ovládnout výšinu 398 a výšinu západně od ní, obsadit Zboiska a útočit směrem na kostel ve městě Dukla."
Všechny jednotky 1. čs. armádního sboru se již od rána 18. září připravovaly k útoku.
Přidělené dělostřelectvo pro podporu útoku si zkušebními ranami ověřovalo správnost zaměřených cílů na předním okraji Němců a také jejich palebná postavení. Němci prováděli rušivou palbu s přepady, kterými se snažily narušovat přípravu československých jednotek, ale i sovětských jednotek. Včetně leteckých úderů a protiztečí s tanky a pěchotou. Němci dosáhli toho, že útok sovětské 211. a 241. střelecké divize musel být odložen. A i jednotky československého armádního sboru byly plně zaměstnány odrážením německých protiztečí.
Tahle situace se nezměnila ani 19. září 1944.
Až teprve průlom sovětských tankových sborů na levém křídle, k němuž přispěla i 2. československá paradesantní brigáda ( bude vysvětleno podrobněji), znamenal, že se zhroutila německá obrana na horském hřbetu jižně od Rymanówa a Němci se v prostoru Dukla ocitli v "krajní tísni.... "
A maršál Koněv dne 19. září hlásil vrchnímu velení: "Operace 38. A nabývá usilovného rázu. Proti armádě je zasazeno více než pět pěších divizí, tři tankové s celkovým počtem asi 200 tanků a SHD."
A již "20. září ráno oba tankové sbory na levém křídle pokračovaly v útoku, 4. gardový tankový sbor pronikající podél svahu horského hřbetu během šesti hodin postoupil zhruba o 18. kilometrů a přiblížil se od východu až k městu Dukla. Sovětský 31. tankový sbor si v těžkých bojích razil cestu přes Krolik Woloski. Jeho 242. tanková brigáda postoupila až k osadě Polany Surowiczne. Postup levého křídla byl značně usnadněn i zdařilým útokem sousední sovětské 1. GA ze 4. Ukrajinského frontu.
Současně s jednotkami 4. gardového tankového sboru se z druhé strany po svazích kóty 534 clonou nepřátelské palby probíjely k městu Dukla jednotky 1. čs. armádního sboru.
Celá tato pasáž posledních odstavců bude ještě zasazena do souvislosti z útokem sovětského 67. sboru na levém křídle 38. A, v jehož sestavě bojovala i 2. paradesantní brigáda...

Ještě než se vrátíme k II. etapě SNP, je na čase osvětlit činnost chybějící 2. paradesantní brigády, součásti 1. československého armádního sboru, kterou jsme opustily v začátku karpatsko-dukelské operace, okolo začátku září, se slovy - že ještě cvičila s doplněnými nováčky z Volyňska... Zároveň se v konci pasáže o 2. paradesantní brigádě plukovníka Přikryla, dozvíme o dobytí města Dukla a také ještě o dobytí Hyrowy hory, kóty 694, která ovládala bránu do Dukelského průsmyku - vstupu na Slovensko, vstupu do ČSR.


Použité podklady:

Donald Sommerville - Druhá světová válka den za dnem.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Lucas Cooper - Hitlerovy elitní jednotky.
G. K: Žukov – Vzpomínky a úvahy 1, 2.
Paul Adair – Hitlerova největší porážka.
Historie německé armády – Philippe Mason.
Nicholas Bethell a redakční skupina Time-Life Books – ÚTOK NA SSSR.
John Keegan – Druhá světová válka.
Janusz Piekalkiewicz – Tanková válka 1939 -1945.
Janusz Piekalkiewicz – Letecká válka 1939 – 1945.
Janusz Piekalkiewicz – Námořní válka 1939 -1945.
Len Deighton – Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války.
Hitlerova armáda – Sborník článků odborných redaktorů časopisu Command.
Válka jako Peklo – Eduard Rauss, Hans von Greiffenberg, Dr. Waldemar Erfurth, Peter G. Tsouras – editor.
Prof. Alexandra Viatteau, Historian Paris II University, Prof. Norman DAVIES, Historian Oxfrod University a Dr. Dariusz GAWIN, Historian Museum of the Warsaw Uprising.
Mathias Färber – Druhá světová válka v obrazech.
David Brownstone a Irene Franck – Historie válek.
Paul Carell – Spálená země.
Paul Carell – Operace Barbarossa.
Horst Scheibert – Německé obrněné jednotky.
Černí andělé – Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945 Svazek 4. - Redakce čtvrtého svazku - M. M. Minasjan(vedoucí redakce a autorského kolektivu)
P. P. Bogdanov, M. S. Dolgij, N. V. Krestnikovova ( literární redaktorka), J. A. Prokofjev, P. I. Šuktomov, M. A. Švarev, G. M. Tavrovská, M I. Traktujev a celý autorský kolektiv, který začíná - M. L. Altgovzen a pokračuje dalšími 27mi jmény....
Memoáry – maršál Vasilevskij
Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak – Ocelová lavina.
Christhoper Andrew, Vasilij Mitrochin – Neznámé špionážní operace KGB.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
V.V.Bešanov: „Kadry rešajut vse – surovaja pravda o vojne“ (Kádry rozhodují o všem – syrová pravda o válce), vyd. AST, Moskva 2006
L.M.Mlečin: „Josif Stalin, jevo maršaly i generaly“ (Josif Stalin, jeho maršálové a generálové), vyd. Centrpoligraf, Moskva 2005
L.M.Mlečin: „Russkaja armija meždu Trockim i Stalinym“ (Ruská armáda mezi Trockym a Stalinem), vyd. Centrpoligraf, Moskva 2002
B.N.Petrov: „Ot revoljucionnoj česotky k vojennoj katastrofe“ (Od revolučního svrabu k vojenské katastrofě), Vojenno-istoričeskyj archiv 3/2001 (Vojensko-historický archív 3/2001), Moskva 2001
M.V.Zacharov: „Generaľnyj štab v predvojennyje gody“ (Generální štáb v předválečných letech), Vyd. AST, Moskva 2005
N.Zenkovič: „Vyššij generalitet v gody potrjasenij“ (Vyšší generalita v letech otřesů), vyd. Olma-Press, Moskva 2005
„Statistika armejskovo terora“ (Statistika armádního teroru), Vojenno-istoričeskyj archiv 2/1997 (Vojensko-historický archív 2/1997), Moskva 1997
„Tragedija RKKA“ (Tragédie Dělnicko-rolnické Rudé armády), Vojenno-istoričeskyj archiv 1/1997 (Vojensko-historický archív 1/1997), Moskva 1997
Ch.Andrew,O.Gordějevskij: KGB – Důvěrná zpráva, Vyd. East Art Agenci 1994
Ch.Andrew,V.Mitrochin: Štít a Meč Vyd. Akademia 2001 a 2008
Oleg Kalugin: Proščaj, Lubljanka (Promiň, Lubljanko ) ,vydal Olymp 1995
Interviu s generálem KGB Olegem Kaluginem: Časopis Čajka 2002
M.Pečenka,J.Bašta a kolektiv: Encyklopedie špionáže,Vyd. Libri 1993
Slovenská armáda 1939-1945 - Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Apokalypsa v Karpatech - Karel Richter.
Klapálek K., Ozvěny bojů, 2. vyd., Praha 1987.
Přikryl Vladimír., Pokračujte v horách. Praha 1947.
Sacher V., Na počátku stála smrt, Praha 1968.
Sacher V., Nebeská brigáda (rukopis).
Sacher V., Pod rozstříleným praporem, Praha 1991.
Steiner Arnošt, Drebota Jindřich: Za cenu života, Praha 1981.
Pivoluska J., Parabrigáda., Bratislava 1970.
Mé poznámky a mapy.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=7&t=376&start=60
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Od Bagrationu do Berlína“