SNP, boj RA a čs. armády v ČSR 1944. Č 28.

Všechny bojové akce od Bagrationu po dobytí Berlína

Moderátoři: michan, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

SNP, boj RA a čs. armády v ČSR 1944. Č 28.

Příspěvek od michan »

SNP, boj RA a čs. armády v ČSR 1944. Č 28.

Mapa bojů v karpatsko-dukelské operaci pro období od 8. září do 27. listopadu 1944 a to i s

Obrázek

městem Dukla a také kótou 534, "Krvavou horou."
O sovětském 1. gardovém jezdeckém pluku bylo řečeno, že ve tmě noci z 11. na 12. září 1944 přece jenom pronikl v mezeře německé obrany do jejího týlu. O průniku do týlu Němců pan Karel Richter vzletně napsal: "Oddíly jezdců v kozáckých papachách a širokých kavkazských jezdeckých pláštěnkách, burkách, tepou kopyty svých koní polní a lesní cesty za německými obrannými liniemi. Tím usilovněji hitlerovská vojska vyrážejí do protiútoků, aby mezeru, kterou se kavaleristé prosmýkli do jejich obrany, uzavřela."
A právě tyto mohutné německé protiútoky nejen k uzavření mezery, již od časného rána zasáhly i československou 1. brigádu na kótě 534. Němci útočily všude, jejich šedozelené stejnokroje se "znovu a znovu objevovaly před okopy obránců kóty. Českoslovenští vojáci odráželi útok za útokem." Bohužel postupně začaly v přívalu palby nepřátelských granátů a min a německých protiútoků řady obránců řídnout. Útok na Teodorówku, který v této situaci, z rozkazu velitele brigády, nařídil velitel svému 2. praporu nebyl proveditelný. I proto, že na silnici v údolí pod kótou 534 neustále patrolovaly německé tanky. Čechoslováci totiž ještě stále nedostali náhradu za zničenou protitankovou dělostřeleckou baterii, ze které zůstalo jen pár minometů a 1 dělo.... Velitel 2. praporu i náčelník štábu, št. kpt. Knop a poručík Oldřich Kvapil, odmítali útočit z obavy, "že dojde k nadměrným ztrátám."
Tehdejší prozatímní velitel 1. brigády, za generála Svobodu jím byl št. kpt. Novák, "je pro neuposlechnutí rozkazů zbavil velení. Protože neměl koho určit na jejich místa, veleli dál. Situace se dramaticky vyhrocovala." Celé dopoledne dne 12. září 1944 se všechny jednotky 1. brigády na kótě 534 bránily tvrdošíjným a zarputilým německým útokům nacistů. Pak Němci pod mohutnou dělostřeleckou palbou obešli výšinu a na styku brigády s jejím sousedem vlevo vnikli do týlu československých vojsk. 2. prapor sice trhlinu v obranné linii rychlou protiztečí přehradil. Dokonce se podařilo Němce vrhnout zpět, ale část německých jednotek přece jenom proklouzla do lesa za postavení pěších praporů brigády a tam ohrožovaly praporní týl.
"Z Palacówky, kde bylo zřízeno obvaziště, vyjel po cestě vedoucí ke kótě 534 sanitní automobil a několik povozů. Skupina zdravotníků a nosičů raněných pod velením pomocníka praporního lékaře podporučíka Ivana Mohority se jimi přesunovala blíž k přední linii. Na kraji lesa pod kótou narazili na Němce. Ti je okamžitě napadli palbou." Zdravotníci byli v první chvíli ochromeni překvapením. Ale jejich velitel se náhlým útokem nepřítele nedal vyvést z rovnováhy. Energickým hlasem zavelel: "K boji!" Zdravotníci okamžitě seskakovali z vozů a začali na Němce střílet. Střelba zdravotníků tak zahnala Němce do lesa. Střelba a hluk boje dolehl až na obvaziště v Palacówce. Tam se zdravotnický personál i lehčeji zranění ozbrojili a čekali na případné útoky. Němci se záhy vynořili z lesa a ihned je uvítala palba ze samopalů a pušek. Útočící Němci se rychle stáhli zpět do lesa. Jednotky brigády vytvořili úderná družstva, která proniknuvší Němce v lese zlikvidovala. Kdo se nevzdal byl zabit.

V prostoru silnice do města Dukla obešel v ranních hodinách dne 12. září 1944 československý 5. prapor z 3. brigády zprava město a pronikl k silnici vedoucí dál do Teodorówky. Tam jej silná německá palba zatlačila do lesa severně od města Dukla. Během dopoledne se tam soustředila celá brigáda. Odpoledne měla dle rozkazu velitele 3. brigády pokračovat v útoku, ale vojáci byli příliš vyčerpáni předchozími boji, v nichž všechny jednotky utrpěly značné ztráty. Proto byl nakonec rozkaz k útoku odvolán a celá 3. brigáda přešla na kraji lesa před městem Dukla do obrany.
Odpoledne se také zastupující velitel 1. brigády št. kpt. Novák dohodl s velitelem 2. praporu i náčelníkem štábu, št. kpt. Knopem a poručíkem Oldřichem Kvapilem, že se přece jen pokusí útokem na Teodorówku dobýt ztracené pozice...
2. prapor měl na kótě 534 ponechat v obraně jednu ze svých rot. V té samé době byl soused 2. praporu, sovětské jednotky nalevo zcela zaměstnány odrážením Němců. Tentokrát nebylo možné žádat je o pomoc pro tuto útočnou akci. "Jejich velitel byl o ní pouze vyrozuměn a přislíbil, že dá pozor, aby nepřítel opět nevnikl do mezery na styku mezi našimi a sovětskými jednotkami"
Německý odposlech a průzkum však zjistil větší pohyby jednotek v postavení československého 2. praporu a ihned do prostoru praporu spustil dělostřeleckou palbu. "Vzadu v odpověď zahřímalo dělostřelectvo brigády. Rojnice pěšáků se prodírala mezi výbuchy." Sestupovala ze svahu do údolí. Ozvala se již i německá obrana v Teodorówce. Celý odpolední útok rot 2. praporu pak popsal poručík Kvapil takto:
"Bez ohledu na palbu jsme postupovali dál, ale daleko jsme se nedošli. V prostoru kóty 534 se za našimi zády ozvala silná střelba. Stalo se, čeho jsme se obávali. Nepřítel opět zaútočil na kótu. Naštěstí útok vedly jednotky podřízené jinému velení, než jakému podléhaly ty, na které jsme útočili my, takže jejich akce nebyly patřičně sladěny, jinak by byl náš prapor zničen v obklíčení, anebo přinejmenším těžkými ztrátami zcela ochromen. Naše rota se na vrcholu kóty bránila, jak se dalo usuzovat podle palby, dost dlouho. Ale nakonec její odpor slábl, zvlášť po těžkých soustředěných úderech nepřátelského dělostřelectva. Zanedlouho se německé rojnice objevily na horizontu výšiny. Část hitlerovských jednotek pokračovala v útoku na Helenówku, část útočila, jak jsme usuzovali podle palby, proti lesu, kde se nejspíš bránil zbytek naší roty v záložních okopech a zákopech. V těžkém boji se podle všeho ocitl i levý soused, sovětský střelecký pluk. Část nepřátelských jednotek postupovala na západním a jižním svahu kóty západním směrem. Naše útočící roty dělilo jen asi tři sta metrů od Teodorówky, ale nepřítel jim shora zaútočil do zad v okamžiku, kdy dobyl vrchol výšiny.
Opakovala se situace z předešlé noci v poněkud zhoršené podobě: ze západu, od osady Iwla, se na nás valila pěchota a tanky, z jihu, z Teodorówky, pěchota, z východu, od města Dukly, spíše z osady Nadole, pěchota s tanky. A silná nepřátelská rota přešla na jižním svahu výšiny do obrany v místech, kde vyúsťovala hluboká strž, kterou prapor v noci předtím unikl z obklíčení a dostal se do týlu jednotek na kótě 534."
Již z popisu tehdejšího náčelníka štábu 2. praporu, poručíka Kvapila je patrné do jak složité situace se prapor dostal: československé i německé jednotky se důkladně promíchaly a velitelé i vojáci ztráceli přehled. I popis však říká, že Němci znovu dobyli kótu 534 a ihned pronikali na sever a na západ. V těžkém boji se utkali se zbytkem pěší roty 2. praporu a zápětí pak narazili na palebné postavení československých minometů. Minometčíci popadli samopaly, pušky a granáty a bránili se jako pěchota. Jen o malou chvíli později Němci začali ohrožovat i skupinu štábu praporu na pozorovatelně u osady Helenóvka., zhruba v polovině jižního svahu kóty.Do boje se tak museli zapojit všichni důstojníci, spojaři a dělostřelci s několika spojkami, jimž přispěl na pomoc kulomet a kanón protitankové jednotky, kteří palbou bránili průniku Němců. Němci však odřízli pozorovatelnu praporu od jeho útočících jednotek, které bojovaly na úpatí kóty 534 před Teodorówkou. Oddělena tak byla i druhá část velitelství 2. praporu v čele se štábním kapitánem Knopem a poručíkem Kvapilem od jednotek, kterým měla stále velet. Spojení s rotami a i se štábem brigády se tak mohlo udržovat jen vysílačkou. Štábní kapitán Knop přes rádio vydal rozkaz k ústupu a zároveň požádal velitelství 1. brigády o pomoc proti útoku německých jednotek na vrcholu kóty 534 a v jejím bezprostředním okolí...
V danou chvíli však vše vypadalo tak, že není vůbec žádná volná jednotka, která by mohla přijít na pomoc! Jednotky 2. praporu byly v kritické situaci.
Oldřich Kvapil dál o kritické situaci pokračoval: "Pravda, ještě jsme se neloučili se životy. K zoufalství jsme měli daleko. Stále jsme bojovali, stále jsme měli čím střílet, stále jsme dokázali ničit a zdržovat nepřítele. Bylo pozdní odpoledne ( 12. září 1944 - má poznámka). V nejhorším jsme chtěli vydržet do soumraku a pak využít noci a překvapení a osvobodit jednotky obklíčené u Teodorówky. Každá minuta se platila krví...."
A náhle... Nestal se zázrak, to ne. Jen se rádia u 2. praporu, radia naladěného na frekvenci velitele 1. brigády, mimo obvyklého šumu, praskotu a kvílení ozvaly "volací znaky 2. praporu"a ihned poté volal velitel sousedního 1. praporu štábní kapitán Kholl, který předtím slyšel v rádiu svého kolegu štábního kapitána Knopa, jak žádá brigádu naléhavě o pomoc!!! Ve směsici různých zvuků v etéru se ozval jasný a pevný hlas štábního kapitána Kholla, velitele 1. praporu
( zde viz osud št. kpt. Kholla:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Kholl
"Josef, za chvilku budu u tebe, pomůžu!"
Štábní

Obrázek

kapitán Kholl tak v nejtěžším okamžiku znovu prokazoval své kvality odvážného vojáka a velice schopného velitele, které již osvědčil i u Tobruku a i později, "když na vlastní žádost přijel k brigádě do Sovětského svazu, v bojích o Kyjev a na pravobřežní Ukrajině i v celém dosavadním průběhu karpatsko-dukelské operace. Dokázal se skvěle zorientovat v situaci, zvážit své možnosti a bleskově učinit odvážné rozhodnutí.
Levé křídlo Khollova 1. praporu totiž zastavilo pronikání Němců, kteří předtím narušily celou sestavu sousedícího 2. praporu a nadále s nimi svádělo boj. Kholl proto ponechal ve svém předním okraji jen nezbytné zajištění boje a většinu svých dalších jednotek praporu stáhl dozadu, vyžádal si pomoc i od sovětské jednotky, která s 1. praporem sousedila vpravo. Na nic pak nečekal a podnikl se svými rotami praporu prudký útok východním směrem na vrchol kóty 534.
No a jak vypadal útok Khollových mužů z 1. praporu, pro nás kdo jsme tam nebyli, popsal očitý svědek, pozdější generál Oldřich Kvapil:
"Překvapené nepřátelské jednotky začaly zděšeně ustupovat.
Jejich ústup se brzy proměnil v neorganizovaný útěk. Celé jednotky prchaly po svazích výšiny zpět na východ. K útoku Khollova praporu se přidaly zdola jednotky od Teodorówky, které se vymanily z obklíčení. Rychle se odpoutaly od nepřítele před sebou a začaly pronásledovat prchající jednotky, které jim dlouho seděly v zádech. Útokem 1. praporu byl osvobozen i náš štáb s velitelem na pozorovatelně.
Nepřítel byl zahnán na Franków. Naše jednotky, již značně oslabené, opět zaujaly své postavení na kótě 534. První prapor se sovětskou jednotkou se vrátil do svých postavení. Jako by se nikde nic nestalo.
Akce byla zaplacena mnoha životy, ale rozhodný útok 1. praporu pod Khollovým velením rozbil německé obklíčení a zabránil zničení většiny našeho praporu.
Bez ohledu na ztráty jsme si uchovali bojeschopnost."
Štábní kapitán Knop vřelými slovy děkoval Khollovi za to, že zachránil jeho 2. prapor před vyhlazením. Štábní kapitán Kholl tehdy skromně odpověděl, cituji:

"Copak bys Josef, jednal jinak, být na mém místě?"
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: SNP, boj RA a čs. armády v ČSR 1944. Č 28.

Příspěvek od michan »

SNP, boj RA a čs. armády v ČSR 1944. Č 29.

Pan Karel Richter nás poté seznamuje s faktem, vysloveným slovy - "Ne, Knop - absolvent Vojenské akademie v Hranicích - by opravdu nejednal jinak být na jeho místě." Myslí tím být na místě velitele 1. praporu štábního kapitána Kholla. Také by přišel na pomoc 1. praporu Kholla, pokud by se dostal do úzkých. A poté historik popisuje vojenskou kariéru št. kpt. Knopa, jako důkaz jeho profesionality, ale i skvělých lidských vlastností ( také se říkalo - morálně-volných vlastností - má poznámka). Část jeho životopisu je zachycena také zde:
https://vojenskaakademiehranice.ic.cz/knop.html
Vzhledem k tomu, že v popisu z odkazem ( od Vladislava Severina) chybí bližší vysvětlení,

Obrázek

co se s budoucím generálem Knopem, dělo po roce 1945. Jak pohnutý byl jeho život, použiji nyní to co bližšího o Josefu Knopovi, v karpatsko-dukelské operaci štábním kapitánu Knopovi, napsal pan Karel Richter, který ve svém popisu začíná někdy v roce 1932, cituji:
"Jako poručík nastoupil v roce 1932 službu u pohraničního praporu 9. Později poznal i jiné posádky: Rimavskou Sobotu, Tisovec, Milovice, Olomouc. V jeho služebních papírech se objevovala hodnocení: sklon k rozmařilému životu... sklon k občasnému požití alkoholu ve větší míře... žije někdy nad poměry... Avšak v roce 1937 jej nadřízený velitel viděl takto:
Má smysl pro odpovědnost, k podřízeným je spravedlivý, vychovává je dobře, výcvikově je na výši, má kázeň i autoritu a je u podřízených oblíben... Slibnou kariéru důstojníka přerušila okupace. Byl propuštěn z armády a přidělen k ředitelství státních drah v Hradci Králové. Sloužil v Letohradu. Válka jej přivedla k rozhodnutí odejít za hranice a vstoupit do československé zahraniční armády. 15. února ilegálně překročil slovenské hranice a putoval přes Zvolen, Dobrou Nivu, Čebovce a Balažské Ďarmoty. Po devíti dnech složitého cestování v neustálém nebezpečí, že bude zatčen a vydán do rukou gestapa, se mu přece jen poštěstilo dostat se přes maďarské hranice a dál do Budapešti. Odtud jej ilegální převaděčská organizace s celou skupinou důstojníků, po řadě dnů napjatého čekání a mnohých dramatických zážitcích, dopravila na jugoslávské hranice. Pěšky pak došli až do pohraničního města Subotica.
Dál už šlo všechno jako po másle. 7. března Bělehrad. Podpis přihlášky do armády na francouzském konzulátu. Daleká cesta vlakem přes Řecko do tureckého Instanbulu. Odtud je loď zavezla Bosporem do Hadarpši v Asii. Dál jeli přes Ankaru do Halepu v Sýrii, kde je převzali Francouzi. Vojenský transport je přepravil do Bejrútu. Tam prožili na náklady československého konzulátu týden příjemného čekání v komfortním penzionu. Když se k nim připojila skupina asi 15 důstojníků, kteří přicestovali s dosti ponurými zážitky z internace v Sovětském svazu, nastoupili všichni na loď Patria, která je přes Alexandrii dopravila do přístavu Marseille. V kasárnách cizinecké legie prošli 3. dubna, hned po přistání, odvodním řízením a rychlík je nazítř odvezl do Agde, kde se formovala československá divize.
Doma zatím gestapo kvůli jeho útěku zatklo matku Hedviku Knopovou a bratra Karla (otec zemřel již v roce 1931). Nadporučík Knop jako velitel kulometné roty prodělal pak v červnu 1940 třítýdenní bojové nasazení československých pluků na frontě. Po evakuaci zbytku divize do Anglie byl zařazen u 2. praporu samostatné brigády.
Postupně zastával funkce velitele čety, velitele roty, velitele školy důstojníků v záloze a velitele školy rotmistrů. V roce 1941 absolvoval čtrnáctidenní výsadkářský kurs a o rok později byl vyslán do jednoměsíčního polského kurzu velitelů oddílů. Jeho služební hodnocení z té doby je veskrze kladné: povahou klidný, rozvážný až hloubavý, velmi tichý a mírný, poněkud uzavřený, ne však samotářský, taktní, pilný a snaživý, velmi dobré vystupování.
Když se v květnu 1943 v Sovětském svazu organizovala 1. čs. samostatná brigáda a v Anglii vešlo v známost, že jí chybějí důstojníci pro velitelské i štábní funkce, kpt. Josef Knop se zařadil mezi ty, kteří se dobrovolně přihlásili k odjezdu do SSSR. 10. září s ostatními 15 důstojnickými dobrovolníky vyplul z Liverpoolu a plavil se přes Gibraltar do Port Saidu. Po souši pak celá skupina cestovala přes Damašek a Jeruzalém do Teheránu. Poslední úsek cesty přes Baku překonali letadlem. Nejprve zastával funkci velitele roty pro zvláštní úkoly u tvořící se 2. paradesantní brigády. Teď ( myšleno v karpatsko-dukelské operaci - má poznámka) velí 2. praporu a vede si vzorně. Je odvážný, energický, obětavý, důsledný. Skvělý velitel. Vojáci jeho praporu na něj nedají dopustit. Dobře že neví, co ho čeká po skončení války!"
A i to je více než zajímavé, co čekalo Josefa Knopa, po návratu z války. I s detaily, které jsou o osudu Josefa Knopa málo známe, nám vše vypsal pan Karel Richter, cituji dále:
"Vrátí se domů, do rodného Žamberka, jako oslavovaný hrdina. Za boje na Dukle dostal dva válečné kříže, za těžké boje na Slovensku další dva, za bojové zásluhy nejvyšší velitelské vyznamenání Řád Suvorova III. třídy." Pak absolvuje Vysokou školu válečnou se slovním hodnocením: "Ustáleného charakteru, klidný, přitom energický, pevné vůle, spolehlivý, velmi taktní, seriozního vystoupení ve službě i mimo ní, ctižádostivý, vyvinutý smysl pro odpovědnost. Jasný postřeh s logickým úsudkem, zralá soudnost, válečné zkušenosti doplňuje studiem vojenské literatury. Má dobrý vliv na podřízené důstojníky, dovede si zjednat a udržet kázeň." Trochu jej v té době trápily dýchací obtíže. Měl častěji kašel, rýmu, cítil se vyčerpaný, vše diagnostikováno, jako následky válečných strázní. Ale jinak se Josef Knop cítil velice spokojený a vedl poklidný život.
V roce 1945 se ještě také oženil s Ludmilou Knapovou, dcerou žamberského advokáta. "V listopadu 1946 se jim narodí dcera Yvona. Přijde další ocenění jeho zásluh: v roce 1946 Řád Slovenského národního povstání. V únoru 1947 bude povýšen do hodnosti plukovníka generálního štábu. Týž rok bude vyznamenán válečnými kříži Francie, Polska a Rumunska. Víc než všechny pocty pro něj však bude znamenat rodina. Bude vzorným, starostlivým manželem a otcem.
Ohled na ženu, která se nechce odloučit od rodičů, jej přinutí, aby se vzdal generálské štábní funkce a vyměnil ji za nesrovnatelně méně významné umístění v Žamberku. Jeho štěstí však bohužel nepotrvá dlouho." Už v říjnu 1947 jej - z Reicinova příkazu - začnou sledovat orgány obranného zpravodajství (OBZ). V době únorových událostí 1948 o něm zjistí: ".... velmi zdrženlivý, snažil se být stranou celého dění. Doposud zastává stanovisko, že armáda nemá být stranická..."
Ale již 9. 12. 1948 se objeví nemastné a neslané, ale zřejmě přitěžující hlášení: "Plk. Knop.... jest považován žamberskou místní reakcí za jejich člověka. Byl příslušníkem národně socialistické strany, do KSČ se nepřihlásil." Na další hlášení z 15. 1. Reicin připíše: "Zařiďte důkladné sledování plk. Knopa." No a poté přijde z patronátního závodu Lina Žamberk udání, že se Knop nezůčastnil slavnostního převzetí záštity závodem nad pěším praporem 42. "přesto, že mohl", a tím"znovu neklamně dokázal svůj záporný postoj k lidem, zřízení a naší státní politice a socialistickému snažení." K tomuto udání se samozřejmě připojil sekretariát KSČ v Žamberku se stížností, že velitel útvaru svou neúčastí "nejen potvrdil svůj dosavadní chabý postoj k lid. dem. zřízení a socializujícímu vývoji vůbec, ale dal najevo své zaměření protitřídní - reakční, které vyniká tím více, že bylo projeveno ve výročí únorových událostí."

Velmi brzy se v celé záplavě negativních posudků objevil i posudek 8. oddělení MNO, který plk. Knopa viní, že je mimo jiné "krajně zaujat proti SSSR a dává to otevřeně najevo, byl v podezření, že se stýkal na rakouských hranicích se spojkou gen. Prchaly, je proti politické výchově v armádě, s vývojem v únoru nesouhlasil, po únoru nenalezl kladný poměr, projevuje západnický postoj, nepřihlásil se do KSČ, reakční kruhy v Žamberku jej právem považují za svého člověka". Závěr: "Plk. gšt. Knop pozbývá ceny jako důstojník štábu a pro svůj reakční postoj i jako důstojník řadový.
Politicky není v žádném místě únosný... stává se brzdou budování armády... Velitelství pěchoty nemá na jmenovaném zájem. Navrhuje se přeložení do výslužby (zálohy)."

Ale kdyby to skončilo jen takhle. Ale ono to takhle neskončilo. Na řadu přišel pokus o likvidaci. I takhle se budovala tehdy tzv. Československá lidová armáda. Poslechněme historika dál: Tím bohužel Knopův případ neskončil. Dne "23. července 1949 ráno ho přijde zatknout příslušník StB Valenta. Knop jako voják s ním odmítne jít. Valenta tedy zavolá venku čekající příslušníky OBZ. Od té chvíle o něm rodina nebude mít žádné zprávy až do soudu." Plk. gšt. Josef Knop byl vězněn a vyslýchán s použitím mučení v pověstném"domečku" na Hradčanech. Dne 12. srpna 1949 podalo MNO - hlavní štáb na Knopa a další osoby zúčastněné na akci s krycím názvem Petr trestné oznámení pro trestné činy spolčování proti státnímu zřízení, vyzvědačství a ozbrojování, a to od května 1948 až do zatčení...
Později vypověděl Pplk. Petr Duda, vedoucí protistátní skupiny, jejímž členem plk. Knop prý údajně měl být, o metodách a výsleších, kterým byl i Knop vystaven: "Po zatčení jsem byl vyslýchán v tzv. ´domečku´na Hradčanech a hlavním štábu. Výslechy trvaly tři týdny a pokaždé, skoro denně, jsem byl při výsleších strašně bit.
Bili mě pěstmi do obličeje tak, že mi vyrazili na každé straně po třech stoličkách, pendrekem po těle, na ledviny a na chodidla. Svázali mě také do kozelce, při tom mne kopali a bili. V důsledku toho, že mě bili, jsem se doznal ke všemu, co vyšetřovatelé chtěli, ač jsem věděl, že to není pravda... Raději jsem riskoval, že dostanu i trest smrti, než abych podstoupil znovu surové bití...."

Josef Knop byl uznán vinným, že "od února 1948 až do svého zajištění se zapojil do protistátní organizace, vytvořené přívrženci předúnorové lidové strany a řízené ze západního okupačního pásma v Německu, spolčil se ke zničení lidově demokratického zřízení republiky, k tomuto cíli sbíral branné síly, spolčil se k vyzvědačství, ač mu povinnost uchovati státní tajemství byla výslovně uložena, přičemž tak činil delší dobu a nadto jako velitel vojenského útvaru. Tím spáchal zločin velezrady a vyzvědačství podle paragrafů 1 a 5 zákona č. 231/1948 Sb.
Odsuzuje se k trestu těžkého žaláře na doživotí... Vyslovuje se kasace vojenské hodnosti a ztráta čestných odznaků a vyznamenání, ukládá se peněžitý trest 10 000 Kčs, vyslovuje se konfiskace celého jmění a ztráta čestných práv občanských na dobu 10 let. Nařizuje se uveřejnění rozsudku v časopisech Rudé právo, Lidová demokracie, Svobodné slovo... S ohledem k převaze polehčujících okolností (dosud nebyl trestán a v podstatných částech obvinění se přiznal) byl místo stanoveného trestu smrti uložen těžký žalář..."
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: SNP, boj RA a čs. armády v ČSR 1944. Č 28.

Příspěvek od michan »

SNP, boj RA a čs. armády v ČSR 1944. Č 30.

O věznění a kdo se k Josefu Knopovi zachoval jako přítel se dozvíme od historika v dalších řádcích, cituji: "Vězněn bude většinou za těžkých podmínek na Borech, v Opavě, v Leopoldově, kde bude celkem sedmkrát kázeňsky trestán (samovazbou a tvrdým ložem) například za to, že nepozdravil bachaře sundáním čepice. V Leopoldově dojde k zhoršení jeho zdravotního stavu. Bude trpět kornatěním cév a rozedmou plic. Po přemístění do Valdic bude v roce 1960 asi dva a půl měsíce léčen ve vězeňské nemocnici. O dva roky později bude na základě amnestie k 9. květnu 1962 propuštěn po odpykání trestu v trvání 12 let, 2 měsíců a 16 dní.
Mezitím se mu rozpadnou rodinné vztahy, ztratí domov. S námahou si najde práci závozníka. Generál Svoboda mu zařídí léčení v Ústřední vojenské nemocnici. Z přátel bude mít odvahu se k němu hlásit jen malá hrstka. Mezi nimi nebude chybět jeho někdejší náčelník štábu u 2. praporu z dukelských bojů poručík Oldřich Kvapil, v té době už generál."
Pobytu na svobodě si moc neužil, vlastně žil ještě necelé čtyři roky, když na nedoléčené nemoci z války a následky věznění zemřel v nemocnici v Ústí nad Orlicí dne 1. dubna 1966. Dožil se věku pouhých 57 let.
Ale mi se vraťme zpět na kótu 534 a do jejího nejbližšího okolí. Řekněme si co se objevilo v souhrnném operačním hlášení 1. československého armádního sboru ze dne 13. září 1944:

"13.9. protiútok nepřítele z prostoru sev. Teodorówka ve směru výš. 534... Protiútokem zatlačil nepřítel naše části a dosáhl prostoru již. svahu výš. 534. 17.25 protiútok nepřítele silou do 2 praporů z prostoru Dukla na výš. 534. Protiútok odražen."

Lakonicky zapsané věty v hlášení, dneska bychom řekli SMS způsobem, jsou pro mnohé nesrozumitelné. Konec však znamenal, že kóta byla opět v československých rukou. Právě z takových hlášení pak musel historik popsat děj bitvy barvitěji, aby z toho vypadl celý obraz vývoje bojů o kótu 534. Tehdy v boji totiž neměl ani písař čas, aby hlášení hned rozepsal, neboť i písaři museli tehdy bojovat. No a "zápisy se pak mnohdy křížily se svědectvím účastníků. Jedině vzájemným srovnáváním a kombinací obou těchto pramenů můžeme dospět k představě o tom, jak proměnlivá a nepřehledně složitá byla situace v pásmu útoků 1. čs. armádního sboru" - zesílená slova a větu v uvozovce napsal historik pan Karel Richter ve své knize, Apokalypsa v Karpatech, Boje na Dukle bez cenzury a legend, na str. 87.
Ten samý den, vlastně večer, ve 22,15 generál Svoboda vydal rozkaz pevně držet čáru kóta 421, Helenówka, Franków, jižní a východní okraj lesa západně Zboiska a zabránit nepříteli v průlomu na sever a severozápad. Těžištěm obrany byla zřejmě kóta 534. Nepřítel neustával ani v noci v pokusech o její dobytí. Všechna srovnávání zápisů říkala, že 12. září, jak si i poznamenal A. Steiner, přecházela kóta 534 pětkrát z jedněch rukou do druhých. Ještě ve 22,10 hodin, podle válečného denníku sboru, byla obsazena útokem automatčíků.
Útoky, které Němci podnikly během noci, byly pokaždé odraženy.
Početní stavy u všech československých jednotek, za dva dny a noci bojů, zoufale poklesly.
13. září urputné boje o kótu 534 pokračovaly.
Z deníku ppor. Arnošta Steinera zase z části formou SMS: "13.9. Obrana na místě. Velké ztráty z minometné palby. Do těchto bojů zůstalo v kulometné rotě, včetně bojeschopného mužstva, 12. lidí."
Velitelé museli ze zbytků v jednotkách utvořit několik "Bojových skupin". Začali chybět důstojníci i poddůstojníci. Knopův 2. prapor již neměl kulometnou a ani protitankovou rotu, ženisté a spojaři u něho bojovali jako pěšáci. Vzápětí musel Knop a Kvapil vzít polovinu lidí i od kuchyně a od koní a také všechny zařadit do vzniklých bojových skupin. Nikdo se prý rozkazu nevzpíral a všichni své velitele ve vzniklé situaci chápali. Výcvik měli.
"Večer mezi 20,00 a 21,00 hodinou se vlevo odtud (myšleno vlevo od 2. praporu - má poznámka) 3. brigáda pokusila na rozkaz velitele sboru zaútočit na město. Její 4. prapor kolem 23,00 pronikl k bezejmenné výšině před městem, ale byl i s 2. praporem samopalníků silnou palbou donucen stáhnout se do východiště."

V době kdy se útoky a protiútoky přelévaly přes vrchol kóty 534, Němci obešli výšinu ze západní strany a v pásmu sovětské 70. gardové střelecké divize podnikly útok na osadu Kobylany, což bylo v týlu jak sovětských, tak československých jednotek.
A tehdy "trojice československých tanků pod velením podporučíka Vladimíra Vávry, jako součást 1. tankového praporu, který byl vzhledem k nedostatku tanků jedinou a ke všemu ještě neúplnou jednotkou zastupující na frontě dosud nevybavenou ani řádně nevycvičenou tankovou brigádou, přijíždí rudoarmějcům na pomoc." Tři T 34 tak dorazily na okraj Kobylan, které hořely. Všude okolo tanků vybuchovaly dělostřelecké granáty všech možných ráží a miny z minometů. Sovětští pěšáci museli ustupovat z palby.
"Podporučík Vávra vyskočil z tanku". Z příklopů dalších dvou strojů se vynořily také hlavy velitelů tanků.
"Čekejte tady!" křičel ppor. Vávra, "já omrknu situaci!" Pak se Vávra rozběhl směrem do vesnice. Všem bylo jasné, že se jde seznámit se situací a s případnými cíli pro palbu.
"V tom se vzduch naplnil zlověstným svištěním. Vzápětí desítky granátů s děsivým hřměním vyhazují hlínu, ploty, lámou stromy, boří střechy chalup... Dělostřelecký přepad."
I pokračující události líčí Jiří Porazík: "Podporučík Vávra vběhl do nejbližšího zděného domku, aby se ukryl. Těžký granát proměnil domek v rozvalinu, která ho pochovala. Viděli jsme, že jakákoli pomoc by byla zbytečná... Situace sovětské pěchoty začínala být kritická. Už jsme neotáleli a z vlastní iniciativy jsme zasáhli do boje. Z děl jsme pálili na útočící německé tanky a z kulometů jsme stříleli na dotírající pěšáky. Když rudoarmějci zjistili podporu našich tanků, rychle se zorientovali a odrazili nepřítele do původních postavení...."

Dne 13. září 1944 se o kótu 534 rozpoutaly ty nejtěžší boje. Pan Karel Richter pak dal dohromady porovnáním některé skutečnosti z dokumentů Ludvíka Svobody a napsal k 13. září následující slova: "Epizody, které generál Svoboda ve svých vzpomínkách váže k 11. září, se zřejmě odehrály až teď. Do boje o výšinu byly zasazeny další jednotky sboru, zejména prapor samopalníků nadporučíka Sochora, vyznamenaného za boje o Kyjev Zlatou hvězdou hrdiny SSSR, vyznamenáním, jehož nositelům sovětští vojáci vzdávali poctu."
Válečný deník 1. československého armádního sboru má u dne 13. září zaznamenáno dále:
"V 10,00 hod. Němci se zmocnili vrcholu trig. 534. 1. čs. brigáda hlásí: Připravujeme se na útok na 534.... v 11,50 hod. 1. prapor automatčíků proniká podél potoka Glojsce na jih.
Ke stejnému dni pak patří i vzpomínka pozdějšího generála Miroslava Šmoldase ( něco viz i zde: http://www.pametnaroda.cz/story/smoldas ... -1917-1018
), cituji:
"Ráno jsem byl s velitelem brigády majorem Záhorou pod kótou.
Přijeli jsme džípem. Nějací sovětští vojáci nás zastavili, kam prý jedeme, že na této kótě jsou Němci. Pod kopcem stál takový domek. Došli jsme k němu. Záhora, já, Dočkal, Sejma. Ale hitlerovci byli na kopci a spustili palbu svítícím střelivem. Baráček začal hořet. Vyběhli jsme ven a kryli se za nízkou mezí pár desítek metrů za domkem.
Němci po nás začali práskat z minometů. Záhora byl zraněn střepinou. Nechali jsme ho odvézt. Já tam zůstal se samopalníkem. Najednou se objevil Tonda Sochor asi s patnácti svými rozvědčíky, rozhlížel se, kde jsou Němci, a hned se rozhodl, že na ně půjdou a že je shodí za kopeček. Útočil jsem s nimi. Křičeli jsme hurá a hnali jsme se do svahu. Ze Sochorových rváčů šel strach. Němci začali utíkat. My jsme dobyli vrcholek, ale oni se zachytili v zákopu pod ním nějakých padesát, sedmdesát metrů, a sekali po nás kulometem. Radili jsme se, co dělat dál. Tonda najednou vyskočil, tváře mu zrovna hořely odhodláním. Obrátil se k těm svým klukům: Dejte mi nějaké granáty! Nacpal si jimi kapsy a rozběhl se dolů proti Němcům. Zasypal jejich zákop granáty, jen se odtud prášilo. Když hodil poslední, pokropil je ještě pořádně ze samopalu. Němci byli šokování, že se celou tu dobu, než došel k našemu postavení, nezmohli ani na jediný výstřel. Sochorovi samopalníci řvali nadšením. Byli na svého velitele jak se patří hrdí."
Celý úspěšný boj Sochorových samopalníků o vrcholek kóty 534 sledoval velmi pozorně a vzrušeně i velitel 1. československého armádního sboru generál Svoboda, ze své pozorovatelny. Dobře ve svém dalekohledu viděl, jak vrchol dobyli samopalníci 2. praporu. "Krok za krokem se v husté nepřátelské palbě prodírali vzhůru po svahu. Nahoře se srazili s německými pěšáky ve zběsilé, nelítostné bitce." Bylo vidět jak šlehali výstřely ze všech stran. Pak došlo na boj muže proti muži za použití pažeb, lopatek i nožů. Občas byl na větší vzdálenost použit granát. Záhy se ozval vítězný pokřik a bylo vidět jak zbylí němečtí obránci utíkají z kóty, ale dostihly je kulky a granáty, které byly rychlejší než jejich nohy.
Rozradostněný generál Ludvík Svoboda sestoupil ze své pozorovatelny a v doprovodu důstojníků svého užšího štábu a své ochranky se vydal do přední linie za vítěznými vojáky ze svého armádního sboru.


Použité podklady:

Donald Sommerville - Druhá světová válka den za dnem.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Lucas Cooper - Hitlerovy elitní jednotky.
G. K: Žukov – Vzpomínky a úvahy 1, 2.
Paul Adair – Hitlerova největší porážka.
Historie německé armády – Philippe Mason.
Nicholas Bethell a redakční skupina Time-Life Books – ÚTOK NA SSSR.
John Keegan – Druhá světová válka.
Janusz Piekalkiewicz – Tanková válka 1939 -1945.
Janusz Piekalkiewicz – Letecká válka 1939 – 1945.
Janusz Piekalkiewicz – Námořní válka 1939 -1945.
Len Deighton – Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války.
Hitlerova armáda – Sborník článků odborných redaktorů časopisu Command.
Válka jako Peklo – Eduard Rauss, Hans von Greiffenberg, Dr. Waldemar Erfurth, Peter G. Tsouras – editor.
Prof. Alexandra Viatteau, Historian Paris II University, Prof. Norman DAVIES, Historian Oxfrod University a Dr. Dariusz GAWIN, Historian Museum of the Warsaw Uprising.
Mathias Färber – Druhá světová válka v obrazech.
David Brownstone a Irene Franck – Historie válek.
Paul Carell – Spálená země.
Paul Carell – Operace Barbarossa.
Horst Scheibert – Německé obrněné jednotky.
Černí andělé – Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945 Svazek 4. - Redakce čtvrtého svazku - M. M. Minasjan(vedoucí redakce a autorského kolektivu)
P. P. Bogdanov, M. S. Dolgij, N. V. Krestnikovova ( literární redaktorka), J. A. Prokofjev, P. I. Šuktomov, M. A. Švarev, G. M. Tavrovská, M I. Traktujev a celý autorský kolektiv, který začíná - M. L. Altgovzen a pokračuje dalšími 27mi jmény....
Memoáry – maršál Vasilevskij
Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak – Ocelová lavina.
Christhoper Andrew, Vasilij Mitrochin – Neznámé špionážní operace KGB.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
V.V.Bešanov: „Kadry rešajut vse – surovaja pravda o vojne“ (Kádry rozhodují o všem – syrová pravda o válce), vyd. AST, Moskva 2006
L.M.Mlečin: „Josif Stalin, jevo maršaly i generaly“ (Josif Stalin, jeho maršálové a generálové), vyd. Centrpoligraf, Moskva 2005
L.M.Mlečin: „Russkaja armija meždu Trockim i Stalinym“ (Ruská armáda mezi Trockym a Stalinem), vyd. Centrpoligraf, Moskva 2002
B.N.Petrov: „Ot revoljucionnoj česotky k vojennoj katastrofe“ (Od revolučního svrabu k vojenské katastrofě), Vojenno-istoričeskyj archiv 3/2001 (Vojensko-historický archív 3/2001), Moskva 2001
M.V.Zacharov: „Generaľnyj štab v predvojennyje gody“ (Generální štáb v předválečných letech), Vyd. AST, Moskva 2005
N.Zenkovič: „Vyššij generalitet v gody potrjasenij“ (Vyšší generalita v letech otřesů), vyd. Olma-Press, Moskva 2005
„Statistika armejskovo terora“ (Statistika armádního teroru), Vojenno-istoričeskyj archiv 2/1997 (Vojensko-historický archív 2/1997), Moskva 1997
„Tragedija RKKA“ (Tragédie Dělnicko-rolnické Rudé armády), Vojenno-istoričeskyj archiv 1/1997 (Vojensko-historický archív 1/1997), Moskva 1997

Ch.Andrew,O.Gordějevskij: KGB – Důvěrná zpráva, Vyd. East Art Agenci 1994
Ch.Andrew,V.Mitrochin: Štít a Meč Vyd. Akademia 2001 a 2008
Oleg Kalugin: Proščaj, Lubljanka (Promiň, Lubljanko ) ,vydal Olymp 1995
Interviu s generálem KGB Olegem Kaluginem: Časopis Čajka 2002
M.Pečenka,J.Bašta a kolektiv: Encyklopedie špionáže,Vyd. Libri 1993
Slovenská armáda 1939-1945 - Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Apokalypsa v Karpatech - Karel Richter
Mé poznámky a mapy.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:


http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=7&t=376&start=60
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Od Bagrationu do Berlína“