SNP, boj RA a čs. armády v ČSR 1944. Č 16.

Všechny bojové akce od Bagrationu po dobytí Berlína

Moderátoři: michan, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

SNP, boj RA a čs. armády v ČSR 1944. Č 16.

Příspěvek od michan »

SNP, boj RA a čs. armády v ČSR 1944. Č 16.
Mapa karpatsko-dukelské operace. Operace začínala 8. září 1944 ráno dělostřeleckou přípravou,

Obrázek

jako pomoc SNP. Útočící 1. československý armádní sbor ( na mapě je azbukou 1. ak - armadnij korps /č - čechoslovackij/), musel, jako druhý sled, obcházet nedobyté Krosno.
Již jen skutečnost, že byla karpatsko-dukelská operace naplánována za dva dny a připravena měla být za dní pět říkala, že jde o něco mimořádného. Tím mimořádným, řečeným i maršálem Koněvem, mělo být - překvapení nepřítele a rychlost celé útočné operace!
Což se vlastně podařilo jen několik hodin po dělostřelecké a letecké přípravě. A pak se, velice rychle, v řádů několika hodin, či dne, všechno vytrácelo. Již po první desítce hodin po zahájení útoku začaly postupně mizet vyhlídky na splnění naplánovaných úkolů. V čase se celá karpatsko-dukelská operace začala přeměňovat nejprve v chaos a poté v krvavou lázeň plnou houževnatosti a velkého - "chci, chceme a my prostě do ČSR musíme!" Je to domů! V bojovou operaci plnou velkého hrdinství a i mimořádných vojenských výkonů, bolesti a smrti, ale i odhodlání a poté radosti, že byli doma, v republice..! Pojďme a poslechněme si zážitky lidí, kteří od samého počátku vstupovali do boje:

"Nebylo třeba dalších slov. Dalo se to vyčíst z odhodlaných tváří vojáků. Jednotky se rozcházely na svá stanoviště...", píše o bezprostředních pocitech československých vojáků a důstojníků připravených v druhém sledu, pan Karel Richter - Apokalypsa v Karpatech.
Čechoslováci, dle rozkazu, začali nastupovat k přesunu do míst útoku, něco málo po desáté hodině již prvého dne 8. září 1944.
Jeden z přímých účastníků nástupu jednotek 1. československého armádního sboru Josef Židlický vzpomínal:

"Zatím jsme byli v druhém sledu. Nasedli jsme do aut a postupovali. Dojeli jsme ke Krosnu, které bylo v plamenech. Němci se dosud bránili ve městě i na letišti. Sovětské bojové letouny bombardují a ostřelují Krosno. Hřmí děla. Je to divný pocit být poprvé na frontě. Projíždíme kolem padlých sovětských a německých vojáků. zdržují nás stržené mosty a miny...."

Ale i další bezprostřední dojmy přímých účastníků, které zachytil pan Karel Richter, jsou silně emotivní okamžiky, které ukazují, jak vypadala situace v místě nástupu jednotek 1. československého armádního sboru. Dovolím si některé další přiblížit.
Z lesů, kde byly jednotky před útokem maskovány, se vyhrnuly náhle kolony pěchoty a automobilů a prakticky za několik málo minut obsadily plně všechny i polní cesty směřující ke Krosnu.
"V kolonách panovala skvělá nálada. Hlaholil hovor, smích, obhroublé vojácké žerty, ozýval se zpěv".
Dál pak vzpomíná další z těch, kteří tam byli, a kteří byli v té první koloně čechoslováků, v jeho předvoji, Oldřich Kvapil:
"V jedenáct hodin patnáct minut.... vydal velitel praporu rozkaz k zahájení pochodu ve směru Krosno, Dukla, Svidník, Prešov. Za pět dnů jsme měli být v Prešově. Ještě před zahájením pochodu bylo vydáno střelivo, každý bojovník měl dva granáty. Teď už nás opravdu čekala cesta domů.
Náš prapor pochodoval jako předvoj v čele útvarů 1. brigády.
Osmi stům jedenačtyřiceti vojákům bylo uloženo převzít v prostoru jižně od města Dukly boj od sovětských jednotek a rychle postupovat ke státní hranici. Tam někde, již na našem území, jsme se měli setkat se slovenskými jednotkami a společně s nimi postupovat dále ve směru na Prešov. Smělý, nadějný úkol.
Vojáci byli veselí, jednotky pochodovaly do boje s písněmi."
Toliko tedy zážitky z 1. brigády a nyní pojďme ke 3. brigádě 1. československého armádního sboru. 3. brigáda měla podle rozkazu generála Jana Kratochvíla, velitele sboru, "postupovat v čele sboru po ose Wola Jasaniecka-Czarnorzeky-Krosno-Wrocanka na jižní okraj lesů severně od čáry Iwla-Teodorówka do průlomu, který v šířce zhruba 10 kilometrů prorazily první sledy sovětské 183. a70. gardové divize. Brigádní dělostřelectvo po splnění palebných úkolů v rámci dělostřelecké přípravy se podle rozkazu velitele brigády soustředilo v osadě Odrzykoň a v 18 hodin se mělo připojit k pochodovým kolonám brigády a postupovat s nimi přes Krosno dál na západ k čáře předpokládaného zasazení druhých sledů. Odtud měla brigáda společně se sovětskou 20. motostřeleckou brigádou 9. září útočit ve směru Iwla-Mszana-Kružlowa, do večera 9. září překročit československé hranice a dosáhnout Šarbov. V dalším průběhu měla rozvíjet úspěch ve směru na Vyšší Raslovice a vést průzkum údolím Ondavy a Tóplé na severozápad (historické informace pocházejí od: pana Karla Richtera - Apokalypsa v Karpatech, a také i z dalších pramenů, viz Použité podklady a mé poznámky.)."

Veškerou historickou literaturou, ale především, vzpomínkami účastníků karpatsko-dukelské operace, kteří se bezprostředně, i od začátku zúčastnili bojů a přežili, se nese: "Vojákům svítilo z očí radostné očekávání: teď už budeme opravdu za pár dní doma!"

Jednu obzvlášť varovnou příhodu, z prvých chvil nasazení, nalezl pan Karel Richter v historii dění okolo dělostřelectva právě vzpomínané 3. brigády. Popsal vše z nashromážděných historických materiálů, hlášení a i vzpomínek přímých účastníků následovně, cituji:

"Velitel dělostřelectva 3. brigády, štábní kapitán Vilém Sacher
( viz i zde: http://www.historickykaleidoskop.cz/2-2 ... acher.html
), se rozhodl osobně prověřit hlášení průzkumných hlídek o stavu komunikací. Spolu s pobočníkem četařem Pickou nasedl do willysu, řidič Runza nastartoval a vůz vyrazil po rozbité cestě na Krosno. Pod kopcem začal motor pokašlávat, až se zakuckal a zhasl. Sacher se začal rozčilovat: ´Co máš s tím auťákem! V bojové situaci máš mít stroj v naprostém pořádku!´
Řidič zkroušeně ujišťoval, že se na to hned podívá a závadu odstraní. Sacher se s Pickou vydal pěšky napřed, Runza je dožene.
V příkopu ležela mrtvola sovětského vojína, nejspíš některého průzkumníka, poněvadž mrtvý z dopoledního útoku by nemohl být už v tak silném rozkladu. U božích muk jsem si zapálil dýmku. Ještě jsem se ohlédl po šoférovi. Pracoval, skloněn nad autem, a to mě uspokojilo. Zase jsem se věnoval dýmce, nějak zlobila. Prostupoval mě takový zvláštní dobrý pocit: poprvé sedím na území dobytém na nepříteli...", vzpomínal Sacher.
A dál si pak zapsal, že oba dva začínali mít dojem, že to Runzovi už nějak moc dlouho trvá, když prý Picka náhle vzrušeně uchopil svého velitele za rameno:
"Támhle jsou nějací vojáci!"
Sacher dalekohledem zjistil: "Hergot! To jsou Němci!"
Bylo prý jich asi deset a jeden měl na krku zavěšen kulomet, prý velitel hlídky. Němci se přibližovali pomalu. "Sacher s Pickou strhli z ramen samopaly, přeběhli silnici a skočili do příkopu. Rychle se domluvili, že budou střídavě ustupovat přískoky a jeden druhého bude krýt palbou. Za brambořištěm vyhlédl z šípkových keřů německý voják v přilbě a se samopalem v ruce. Němci začali střílet z pušek i z kulometu. Kulky svištěly vzduchem.
Při jednom z přískoků jsem zalehl vedle padlého sovětského vojáka. V bojovém vzrušení jsem nevnímal sladký a dusivý pach počínajícího rozkladu. Uvědomil jsem si jen rozehnaný roj much. Ale už tu byl Picka a překračoval mě. Stiskl jsem spoušť. Nic! Zlostně a chvatně jsem zalomcoval závěrem. Náboj se vzpříčil v hlavni. Na odstranění závady nebylo pomyšlení. Znovu jsem pocítil studený pot. Počáteční leknutí jsme překonali uvážlivým a rychlým ústupem a teď ten prokletý samopal! Přece tady blbě nechcípneme! Odtrhli jsme se od země a sprintem namířili k autu... Na obracení auta nebyl čas. Byli bychom pro Němce ideální terč. Runza jednou rukou točil volantem, druhou tlačil, já s Pickou, každý z jedné strany jsme se opřeli do auta. Ze svahu jelo samo, zvyšovalo rychlost a nutilo nás do běhu..."
Ale klika se jich držela dál, nejen, že je Němci netrefili: "Sacher se skloněnou hlavou sledoval kolo a vozovku. V tom si všimnul miny, která vyčnívala několik centimetrů nad povrch vozovky. Úlek mu projel mozkem! Silnice je zaminovaná! Měli z pekla štěstí, že nevyletěli do vzduchu! Z okolních výšin rachotily kulomety, třaskaly pušky, dokonce zaduněl i výstřel z protitankového kanónu, těsně u silnice vybuchl granát."
No pak vše Sacher vylepšuje vtipnou situací:
"I ty nejdramatičtější události v životě mívají svou komickou stránku. V nejkritičtějším okamžiku, kdy šlo o každý metr, se mi utrhly knoflíky od šlí. Nechal jsem auto autem a levou rukou jsem si přidržoval padající jezdecké kalhoty
Zachváceni a zaliti potem jsme doběhli k okraji Sporné. Před chalupou stálo několik sovětských vojáků s mladým lejtěnantem. Jako solné sloupy. Zachovávali bohorovný klid a netečnost k osudům tří Čechoslováků."
Tehdy prý do Sachera vjel vztek nashromážděný z prožité hrůzy: "A protože uměl obstojně rusky, vynadal jim od plic, proč nepřehradili silnici závorou, jak se to podle předpisu na předním okraji má dělat!"
Prý jen provinile mlčeli. Sovětští vojáci patřili k 241. střelecké divizi, kterou Němci srazili zpět do východiště jejich útoku...!

Všechny tyhle napsané příhody, zvláště ta Sachera z předního okraje, nám mají ukázat komplikace, které nečekaně začaly ztěžovat "přesun jednotek armádního sboru. Nepřítel se proti všem předpokladům stále ještě zuby nehty držel v Krosnu, takže vojska druhého sledu přesunující se na čáru zasazení v úseku průlomu nemohla postupovat po hlavní silnici vedoucí přes Krosno až k Dukelskému průsmyku.
Musela se městu oklikou vyhnout, překročit řeku Wislok a přisunovat se blátivými polními cestami západně od Krosna. 3. brigáda dostala rozkaz postupovat po ose Czarnorzeky, Odrzykoň, Swierzowa Polska, Wrocanka, Równe. 1. brigáda ji měla následovat po téže ose
(historické informace pocházejí od: pana Karla Richtera - Apokalypsa v Karpatech, a také i z dalších pramenů, viz Použité podklady a mé poznámky.)!"

No a tak se stalo, že se rychlost přesunu československých jednotek začala postupně snižovat, "až se kolony zastavily úplně"!!
Čelní jednotky narazily na silnici na trény, týly, dnes logistiku, sovětských vojsk, které nejen, že nepostupovaly, ale zcela ucpaly směr vpřed a postupující jednotky pak postupně i cesty zpět.
"Něco nebylo v pořádku. Zezadu přicházely rozkazy k zrychlení pochodu, ale nebylo možné projít".
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: SNP, boj RA a čs. armády v ČSR 1944. Č 16.

Příspěvek od michan »

SNP, boj RA a čs. armády v ČSR 1944. Č 17.

Před pomalu se pohybujícími se kolonami, které většinu času do večera dne 8. září 1944 spíše stály, se otevřelo panorama války. Oldřich Kvapil ( v karpatsko-dukelské operaci, náčelník štábu 2. praporu, 1. brigády. bude ještě o pozdějším generálovi řeč), člověk, který tam byl a vše přežil, vzpomínal, jak vypadal první den karpatsko-dukelské operace, který viděl před sebou, cituji:

"Dostali jsme novou osu pochodu a sešli s jednotkami na špatnou polní cestu. Už to nebyl pochod, ale dlouhé zastávky a krátké posuny, někdy rychlostí necelého kilometru v hodině. Nikdo nevěděl proč.
Dosáhli jsme výšiny nad osadou Czarnorzeky odkud se nám otevřel pohled na bojiště. Při častých zastávkách jsme pak napjatě sledovali průběh boje.
Široké údolí až po vzdálené hřbety Karpat zahaloval dým a prach, všude požáry. Po celém tom širokém prostoru to blýskalo, hřmělo. Pálily sovětské i německé baterie. Bylo vidět záblesky výstřelů i dopady granátů. Palba kulometů, samopalů a pušek časem utichla, aby zanedlouho vzplanula ještě zuřivěji, slitá v nepřetržitý rachot. Ve vřavě bitvy jsem brzy rozeznával výbuchy granátů od výbuchů min, pronikavé výstřely protitankových a tankových kanónů. Nad bojištěm se majestátně, jakoby nezúčastněně vznášel pozorovací balon sovětského dálkového dělostřelectva. Kolem něho co chvíli vybuchla salva nepřátelských granátů. Zaútočila na něj německá stíhačka, ale v mžiku byl za ní sovětský stíhač a zahnal ji až kamsi nad karpatské hřbety.
V kouři, prachu a ohni stálo město Krosno jako ostrov, který na sebe přitahoval největší pozornost... Město na mnoha místech hořelo. Nepřítel se nevzdával, úporně bojoval v obklíčení... Naše jednotky už nezpívaly. Na vojáky zapůsobil vzrušující obraz blízkého boje, pomalý pochod je unavoval. V podvečer, když zapadající slunce prorazilo dýmem a prachem bojiště a ještě jednou osvětlilo pozorovací balon, sešly naše jednotky ze hřbetů do údolí, prošly osadami Czarnorzeky a Odrzykoň a přešly přes říčku Wislok. Jednotky ji zčásti přebrodily, zčásti využily nehotového pomocného mostu."
Naše jednotky měly během přesunu největší problémy v lesích u osady Wola Jaseniecka. Právě tamější lesní cesty totiž přeplnila sovětská logistika, jejíž jednotky bojovaly vepředu. Pěchota musela oddělení sovětské logistiky obcházet lesem, který byl velice hustý. No a řidiči všech vozidel však tuto možnost neměli. Všem vozidlům 3. brigády nezbývalo než čekat, popojíždět, vztekat se. "K dovršení všech potíží vjely na cestu v protisměru sovětské zásobovací kolony.
3. brigáda se podle rozkazu generála Kratochvíla přesunovala v čele sboru. Za ní se posouvaly jednotky 1. brigády. Jenže kolony se v nezvládnutelném chaosu trhaly a promíchávaly. Udělat pořádek na pochodových trasách nebylo v lidských silách.

Velitel 3. brigády podplukovník Střelka ve šviháckých žlutých holínkách, které si přivezl z Afriky, stál u kostela v Oldrzykoni, zjevně unavený, nevyspalý, nervózně pobízel vojáky i velitele k spěchu. Velitel sovětské 38. A

Obrázek

generál Moskalenko totiž každou chvíli volal štáb sboru a hartusil, že přesun vázne, nedodržuje se harmonogram, ať sebou vojska hodí, že československý sbor musí být co nejdříve na čáře zasazení. Generál buď nevěděl, anebo si neuvědomoval, že se jednotky sboru neopožďují svou vinou (historické informace pocházejí od: pana Karla Richtera - Apokalypsa v Karpatech, a také i z dalších pramenů, viz Použité podklady a mé poznámky.)."
Další pohled na autentické události 8. září 1944 v podvečer, nám zachytil historik Richter, který jej vyhledal od již citovaného Viléma Sachera, který vyprávěl, cituji:

"Náves vřela. Důstojníci proklínali nemohoucnost štábu a chování velitele. Šířily se hlasy, které odsuzovaly sovětské velení. Zasáhlo prý do našich dobře připravených rozkazů. Mluvilo se hodně, ale ještě víc se bouřilo. Vojáci byli pochodem unavení, podráždění a náchylní ihned vzplanout. Jedna zpráva střídala druhou... Do průlomu vcházela i vojska 1. gardového jezdeckého a 25. tankového sboru. Mezi ně se hrnuly týlové jednotky 67. a 101. střeleckého sboru. Koně, auta, vozy a tanky. Prach vířil pod nohama a pod koly. Silnice s přilehlými chalupami se topila v prachu... Vozkové šli vedle koní. Koně se vlekli těžkým krokem se skloněnými hlavami...."
To však již přicházela tma úplného zářijového večera 8. září, kdy "jednotky obou pěších brigád 1. čs. armádního sboru, byly na pochodu jižním směrem."
Do všeho začalo drobně, ale vytrvale pršet. O chvíli vzniklo na rozježděných polních cestách bláto. "Cesta se trochu uvolnila, neboť sovětské jednotky a trény se za Wislokem rozjížděly do stran. Přesto bylo nesnadné orientovat se v terénu a udržovat směr. Pochodové sestavy brigád se všelijak propletly, zpřeházely a zašmodrchaly. Zpoždění se nedalo dohnat." Došlo k povážlivému narušení původního plánu karpatsko-dukelské operace, "zvláště, když první sledy sovětských vojsk musely ve večerních hodinách zastavit postup, aniž dosáhly určených prostorů, kde měly být zasazeny jako čerstvé síly....
Vyhlídky na to, že se podaří bleskovým postupem druhého sledu a předsunutých tankových a jezdeckých jednotek paralyzovat odpor nepřítele obsazením důležitých komunikačních uzlů a výhodných čar v hloubce jeho obrany dříve, než se vzpamatuje, se začínaly zatemňovat. Na sklonku prvního dne boje byla vojska určená k zasazení do průlomu od prvosledových jednotek vzdálena deset i více kilometrů."

Jejich postup byl obtížemi, které jsou zde řečeny, na pochodových trasách zabrzděn natolik, že se stěží dalo předpokládat, že až budou nasazeny, že Němce něčím překvapí...!!! Ztratila se rychlost i překvapení!
A Němci skutečně nezaháleli, jejich velení reagovalo velice rychle, cituji:

"V obavě, aby sovětská vojska neprorazila přes Karpaty koridor do Maďarska a na povstalecké Slovensko, překotně stahovalo do pásma sovětské 38. A posily z jiných úseků fronty. Během noci nepřítel kvapně přisunul jednotky 75. a 78. pěší a 1. tankové divize a některé další jednotky. Na čtyři tisíce mužů stáhl již v první den operace ze Slovenska. Zaujal obranná postavení na mezilehlé čáře a připravoval protiútok. Zatímco 8. září čelilo útoku 38. A 17 900 mužů, jejichž výzbroj tvořilo mimo jiné 287 děl a minometů a na 600 kulometů. 9. září ráno měl nepřítel k dispozici již 27 351 mužů, 427 děl a minometů, 1 015 kulometů a 45 tanků a SHD."

O takhle rychlém posílení, během jedné noci, neměly, ani československé, ani sovětské štáby žádné zprávy...!

Velitel 38. A vydal ještě večer rozkaz pokračovat v rozhodném útoku, splnit úkol z 8. září a následující den zahájit útok předsunutými silami.
"1. jezdecký sbor, 25. tankový a 1. čs. armádní sbor měly překročit bojové sestavy střeleckých praporů a pronásledovat nepřítele ve svých pásmech. Divize ve středu bojové sestavy měly pokračovat v útoku bez ohledu na činnost jezdeckých a tankových jednotek a československého sboru. 67. střelecký sbor na levém křídle měl energickým útokem dobýt Krosno a plnit předem stanovený úkol..."
Jenomže situace na bojišti se během noci radikálně změnila. "Posílené nepřátelské jednotky zastavily v úseku průlomu svůj ústup a chystaly se k urputné aktivní obraně.
Velitel československého sboru, který v dané chvíli nedostal žádné zprávy o tom, kde je nepřítel, a kterému se ani nezdařilo navázat styk s velením sousedního 67. střeleckého sboru, dostihl v autě proudy 3. brigády a nařídil jí pokračovat v postupu, obsadit osadu Wrocanka před prvním karpatským hřbetem a proniknout dále do prostoru Wietrzno, Równo. Při zpáteční cestě v osadě Swierzowa Polska narazil na proud 2. praporu 1. brigády."
O právě řečeném napsal pak Oldřich Kvapil, cituji:

"Když jsme prošli osadou Swierzowa Polska a překročili říčku Jasiolku, předjel nás velitel sboru generál Kratochvíl ( zde viz něco o zapomenutém generálovi:
http://echo24.cz/a/iph63/zapomenuty-gen ... tal-pomnik
). Dosahovali jsme právě severních domků osady Machnówky. Zastavil náš pochod a vybídl štáb praporu, abychom ho následovali do jednoho z domků při silnici. Zjistil naši situaci. Byla jednoduchá, neboť jsme měli jednotky na ose, žádná nám nescházela. Nevěděli jsme ale nic o jednotkách, které byly před námi. V té době přišel do domku i velitel naší brigády generál Svoboda. Velitel sboru nám v jeho přítomnosti upřesnil úkol: měli jsme jako předvoj 1. brigády postupovat vpřed, co nejdříve překročit sovětské jednotky jižně od města Dukly a zahájit rychlé pronásledování nepřítele směrem ke státní hranici republiky. Zajímalo nás samozřejmě, kde jsou sovětské jednotky, jak vypadá celková situace za hranicemi, zda můžeme počítat se vstřícnou akcí slovenských sil. Generál Kratochvíl nevěděl nic ani o situaci sovětských jednotek, ale předpokládal, že jsou daleko vpředu, za městem Dukla, a že všechno jde podle plánu."
Bohužel se velice mýlil - "Skutečnost byla bohužel jiná (historické informace pocházejí od: pana Karla Richtera - Apokalypsa v Karpatech, a také i z dalších pramenů, viz Použité podklady, a z mých poznámek.)!"

Den 9. září 1944, označený také jako: Černý pátek!
Jsme ještě stále u karpatsko dukelské operace, večer a v noci ze čtvrtka 8. září na pátek 9. září 1944.
Jsme stále u 2. pěšího praporu 1. brigády (zde viz generála Svobodu a ještě generála

Obrázek

Moskalenka) generála Svobody , z 1. československého armádního sboru, kterému ještě velel generál Kratochvíl.
Někdy v době, kdy již jednotky 2. praporu prošly Machnówkou a v husté ranní mlze v pátek dne 9. září se "přibližovaly k úpatí Grodziska, přihnala se na koni spojka od velitele jezdecké eskadrony postupující vpředu. Voják přinášel zprávu, že v osadách Bóbrka a Nižná Laka ani v jejich okolí nepřítel nebyl zjištěn.. Další jezdec, který přicválal za malou chvíli, oznamoval, že podél silnice na Bóbrku je rozmístěna neznámá sovětská jednotka, která nemá žádné zprávy o nepříteli."
Velitel praporu rozhodl vyslat kupředu Rajchlovu rotu a splnění rozkazu měl zajistit poručík Kvapil, který později napsal a vypověděl, cituji:
"Vydal jsem se k čelu proudu praporu. Vzal jsem s sebou svého pomocníka pro průzkum podporučíka Valo, aby zjistil co je to za jednotku před námi. Rajchlova rota podle rozkazu odbočila i se svými posilovými prostředky ve směru na Bóbrku. Veliteli první roty poručíku Černému jsem upřesnil úkol pro zajištění pochodu. Velitel praporu byl v té době odvolán spojkou do Machnówky k veliteli brigády. Proud jednotek praporu stál na silnici a čekal na rozkaz k zahájení dalšího pochodu. Podporučík Valo se vrátil, že před námi ve vzdálenosti asi dvou až tří set metrů je skutečně v okopech sovětská jednotka. V mlze se mu nepodařilo najít velitele a vojáci s ním samozřejmě nechtěli moc mluvit. Řekli mu, že předcházející večer byla jejich jednotka zastavena nepřátelskými odpory rozmístěnými v zákopech na svahu před nimi, který je utopen v mlze (z vyprávění tehdejšího poručíka Kvapila, sestavil informace pan Karel Richter - Apokalypsa v Karpatech, str. 47, 48)!"
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: SNP, boj RA a čs. armády v ČSR 1944. Č 16.

Příspěvek od michan »

SNP, boj RA a čs. armády v ČSR 1944. Č 18.

Ještě stále jsme u 2. pěšího praporu (viz také zde:
https://vojenskaakademiehranice.ic.cz/knop.html
), kterému velel štábní kapitán Knop, povolaný do velitelství 1. brigády generála Svobody z 1. československého armádního sboru, sboru ještě velel, v řečené době, generál Kratochvíl. Jenomže tentokrát jsme dějem ve strašně nevýhodném postavení a je štěstím, že je hustá ranní mlha. Zbytek 2. praporu, bez Rajchlovy roty a průzkumu, je totiž v pochodovém proudu na cestě a někde v kopcích jsou Němci rozmístění v zákopech a čekají. Zbytek praporu stál před severním svahem prvního karpatského hřbetu s kótou 426 Grozdisko a s nekótovanou výšinou Dzwonica. Poručík Kvapil (tehdejší náčelník štábu 2. praporu), který zajišťoval průzkum a zodpovídal za zjištění co je před praporem, po informacích jízdních spojek na koních, v dané chvíli znejistěl. Jestliže byla pravda co vše nyní věděl, a co řekli sovětští vojáci podporučíku Valovi, znamenalo to, že kolony praporu stojí na silnici nějakých 400 až 500 metrů před německými zákopy, jejich obranných postavení...!
Ihned si kladl otázku - Proč jezdecká eskadrona pluku neposlala žádné další zprávy? Vždyť by musela narazit alespoň na nějakou německou pátrací hlídku...!
Již bylo ráno kolem sedmé hodiny moskevského času dne 9. září. Začalo se rychle rozednívat a bylo stále velkým štěstím, že mlha stále zakrývala kopce.
Dál pak tehdejší poručík Kvapil vzpomínal, cituji:

"Znenadání se ozval nepřátelský kulomet. Poznali jsme ho podle zvuku. Vzor 42 ( viz zde Mg - 42 a diskuzi o něm:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=18&t=19
). Postupně se k němu z různých vzdáleností přidávaly další. Rozbubnovalo se i několik velkorážních kulometů. Palba platila jednotce, kterou jsme vysunuli dopředu jako zajištění. Došla až k sovětským zákopům, ale dál už se nedostala. Urychleně se vrátila naštěstí beze ztrát. Kulomet je prý nedaleko silnice. Ale to se již rozhučel palbou z kulometů, samopalů i pušek celý dlouhý svah před praporem i před osadou Bóbrka, kam ještě ani třetí rota nedošla.
Hřměly i vzdálené okraje lesů, přestože viditelnost nebyla větší než dvacet metrů. Nepřítel zasypával střelami silnici i postavení sovětské jednotky. Jeho palba byla zatím neúčinná, střelci se ještě orientovali podle hluku na silnici, ale vzdálenost a mlha naštěstí ztěžovaly přesné určení cíle (pro historický popis sestaveno z vyprávění přímých účastníků a zapsaných dokumentů od: pana Karla Richtera - Apokalypsa v Karpatech, a také i z dalších pramenů, viz Použité podklady a mé poznámky.)."
Poručík Kvapil zareagoval jedině možně správně, tolikrát nacvičovaným a použitým způsobem v boji, a okamžitě vydal povel pro všechny jednotky 2. pěšího praporu: Rozvinout na dosažené čáre! Ke třetí rotě musel vyslat spojku. "Za rojnicemi rot se rozmístila kulometná a minometná rota. Jejich zbraně byly připraveny k palbě. Palebná postavení zaujala i protitanková baterie a dělostřelecký oddíl. Vojáci se začali okamžitě zakopávat."
V řečené době se vrátil velitel 2. pěšího praporu a s ním přišel i velitel 1. brigády generál Svoboda. Generál Svoboda měl již zprávy od velitele sborového průzkumného oddílu: "včera před večerem sovětské jednotky skutečně narazily na silný odpor nepřítele. Velitel průzkumného oddílu to rádiem ohlásil štábu sboru, ale brigádám se ta zpráva nedostala.
Štábní kapitán Knop, velitel 2. pěšího praporu prý jen zaklel, když si uvědomil co se mohlo stát, kdyby "mašírovali" před hlavně kulometů a minometů. Stačilo pár stovek metrů... V té mlze...!
A nyní se přesuňme k oblasti, kde byl velitel 3. brigády podplukovník Střelka. Podplukovník Střelka již v noci z 8. na 9. září, přesněji 9. září ráno v 03,45 minut, odeslal veliteli 1. československého armádního sboru v SSSR generálu Kratochvílovi následující situační hlášení, cituji:

"Třetí brigáda v SSSR dosáhla průzkumnou rotou ve 24,00 hod, prostoru 500 metrů na jih od kostela ve Wrocance. Velitel průzkumné roty vešel ve styk s velitelem praporu nezjištěné sovětské divize. Sovětský velitel nechtěl prozradit své jméno.
Čelo brigády zasáhla minometná palba vedená z prostoru na východ od vesnice Rogi. Ztráty: 1 mrtvý, 5 raněných a 4 zabití koně.
Brigáda podle rozkazu nepřekročila ruské jednotky ve směru na Wietrzno a Kobylany. Zůstává zajištěna v pochodové sestavě.
Průzkumné rotě jsem nařídil: po rozednění dnešního dne vejít ve styk s velitelem praporu neznámé divize. Dále provést průzkum ve směru Wietrzno. Bude-li odpor nepřítele na kótě 373 překážet pochodu brigády, nařídím útok jednou zesílenou rotou..." Tolik tedy radiogram.
Z dalších informací je jasně patrné, že nejen brigády, ale i celý sbor měl nedostatek informací z průzkumu na všech stupních velení a nečekal tak rychlou reakci Němců. Reakcemi velitele 3. brigády se zabývají i další dokumenty z bohatého archivu pana Karla Richtera a jeho další věty. Rozebírá fakt, že velitel brigády dospěl zřejmě k závěru, že má jeho 3. brigáda před sebou jen slabší německé jednotky, které se budou snažit nějakou krátkodobou obrannou za ústupu "zdržovat postup útočících vojsk. A tak předpokládal, že na kótě 373 Němci mají tak obranu družstva, maximálně čety.
Velitel 3. brigády pak svolal na 9,30 velitele všech podřízených jednotek na své velitelství ve vesnickém domku ve Wrocance. Těm pak nad rozloženou mapou vydal rozkaz k útoku, který cituji a popisuji z dokumentů armádního sboru:

"Podle rozkazu velitele 1. čs. armádního sboru naše brigáda zaútočí. Němci brání zalesněný hřbet před námi. Odpor byl též zjištěn na holé výšině kóta 373. Německé síly jsou nepatrné. Chtějí nás patrně nejspíš zdržet a získat čas. Brigáda postoupí ve směru: kóta 373, kóta 417, vesnice Równe a kóta 510..."
No pak podplukovník rozděloval bojové úkoly jednotek, když říkal a stojí psáno: "Pátý pěší prapor a druhý prapor samopalníků budou postupovat na směru hlavního úderu brigády, průzkumná rota, posílená dvěma družstvy ženistů, po silnici z Wrocanky na Równe, čtvrtý pěší prapor tvoří zálohu velitele brigády. Dělostřelectvo bude palbou podporovat útok na směru hlavního úderu z palebných postavení v prostoru kostela ve Wrocance. Na začátku útoku v 10,30 spustí přípravnou palbu v trvání pěti minut."
Až poté zvedl od map prý hlavu a zeptal se: "Pánové máte nějaký dotaz?"
Nikdo prý se, podívajíce se na jeho nevyspalý obličej, neodvážil přiznat, že by mu bylo něco nejasné. Jinak prý podplukovník Strelka námitky moc nemusel, či je prý přímo nesnášel...
Došlo k srovnání velitelského času a důstojníci se rozešli k jednotkám. Do útoku zbývalo jen tři čtvrtě hodiny...!
Ze vzpomínek štábního kapitána Sachra, velitele dělostřelectva 3. brigády pak bylo zaznamenáno, že štábní kapitán začal promýšlet co vše musí ještě stihnout udělat: "vydat rozkazy velitelům dělostřeleckých jednotek, zaujmout palebná postavení a pozorovatelny, zřídit spojení, zajistit přípravu střeleckých prvků a zastřelování... Počkal až všichni odejdou. Odhodlal se říct veliteli, že úkol je pro něj v určené lhůtě nesplnitelný." Střelka se prý na něj zlostně obořil: "Vy vždycky musíte něco mít! Pořád nějaké námitky! Je na čase, abyste si uvědomil, že tady není výcvikový tábor! Jsme na frontě!"
Sacher později k řešenému dál poznamenával, že musel držet sílící zlost, vždyť se mu děla vracela z dělostřelecké přípravy 38. A. Dělostřelci prostě nestihnou všechno co bylo třeba.
Ale Střelka prý jen velkopansky mávl rukou. On prý rozhoduje, co se stihnout dá a co ne! "Nebudete hotovi, nevadí! Budeme útočit bez dělostřelectva.
A vy si dělejte co chcete!"
"Útočit bez nás?, už vzkypěl Sacher. "Jste si vědom, že to bude hazardování se životy pěšáků?"
"Já jsem velitel brigády." prý vyrážel úsečně Střelka. "Já rozhoduji. Vím co mám dělat. A vy plňte rozkazy. Ještě máme polní soudy. Tak si dejte pozor!"
Štábní kapitán (škpt.) Sacher později přiznal, že se v něm vařila již krev. Přesto se udržel a ověřil si, že bude útočit proti nepříteli prakticky naslepo. O Němcích se skutečně vědělo jen to, že jsou někde v kopcích a lesích vepředu v neznámém počtu i postavení...! "Neodpovědní velitelé se vyskytovali ve všech válkách a u všech armád. I v této válce. Pěchota byla často hnána na bodák bez průzkumu a zpráv o nepříteli. Většinou uvázla v překážkách nebo byla přibita k zemi křížovou palbou kulometů a dělostřeleckými výbuchy. Nic nového. Ale proč máme ty chyby dělat také? Vztekal se v duchu Sacher."
A stav dělostřelectva 3. brigády byl takový jaký jsem naznačil. Po strastiplném přesunu v noci (vracely se společné dělostřelecké přípravy 38. A, před karpatsko-dukelskou operací), který ze všech dělostřelců 3. brigády prakticky vyždímal všechny fyzické síly, dorazili k ránu 9. září 1944 na okraje vesnice Wrocanka. Wrocanka se táhla dobré 4 km od severu k jihu podél říčky Jasiolky. "Silnice byla zaplněná auty a povozy s koňskými potahem. Vojáci leželi na korbách i v příkopech, kam je složila únava. Bezstarostně spali. Vpředu byly podle všeobecného přesvědčení sovětské první sledy a o Němcích se předpokládalo, že jsou takových deset kilometrů odtud, někde u města Dukly, kde má být teprve 1. československý armádní sbor zasazen do průlomu
(pro historický popis sestaveno z vyprávění přímých účastníků a zapsaných dokumentů od: pana Karla Richtera - Apokalypsa v Karpatech, a také i z dalších pramenů, viz Použité podklady a mé poznámky.)."


Použité podklady:

Donald Sommerville - Druhá světová válka den za dnem.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Lucas Cooper - Hitlerovy elitní jednotky.
G. K: Žukov – Vzpomínky a úvahy 1, 2.
Paul Adair – Hitlerova největší porážka.
Historie německé armády – Philippe Mason.
Nicholas Bethell a redakční skupina Time-Life Books – ÚTOK NA SSSR.
John Keegan – Druhá světová válka.
Janusz Piekalkiewicz – Tanková válka 1939 -1945.
Janusz Piekalkiewicz – Letecká válka 1939 – 1945.
Janusz Piekalkiewicz – Námořní válka 1939 -1945.
Len Deighton – Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války.
Hitlerova armáda – Sborník článků odborných redaktorů časopisu Command.
Válka jako Peklo – Eduard Rauss, Hans von Greiffenberg, Dr. Waldemar Erfurth, Peter G. Tsouras – editor.
Prof. Alexandra Viatteau, Historian Paris II University, Prof. Norman DAVIES, Historian Oxfrod University a Dr. Dariusz GAWIN, Historian Museum of the Warsaw Uprising.
Mathias Färber – Druhá světová válka v obrazech.
David Brownstone a Irene Franck – Historie válek.
Paul Carell – Spálená země.
Paul Carell – Operace Barbarossa.
Horst Scheibert – Německé obrněné jednotky.
Černí andělé – Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945 Svazek 4. - Redakce čtvrtého svazku - M. M. Minasjan(vedoucí redakce a autorského kolektivu)
P. P. Bogdanov, M. S. Dolgij, N. V. Krestnikovova ( literární redaktorka), J. A. Prokofjev, P. I. Šuktomov, M. A. Švarev, G. M. Tavrovská, M I. Traktujev a celý autorský kolektiv, který začíná - M. L. Altgovzen a pokračuje dalšími 27mi jmény....
Memoáry – maršál Vasilevskij
Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak – Ocelová lavina.
Christhoper Andrew, Vasilij Mitrochin – Neznámé špionážní operace KGB.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
V.V.Bešanov: „Kadry rešajut vse – surovaja pravda o vojne“ (Kádry rozhodují o všem – syrová pravda o válce), vyd. AST, Moskva 2006
L.M.Mlečin: „Josif Stalin, jevo maršaly i generaly“ (Josif Stalin, jeho maršálové a generálové), vyd. Centrpoligraf, Moskva 2005
L.M.Mlečin: „Russkaja armija meždu Trockim i Stalinym“ (Ruská armáda mezi Trockym a Stalinem), vyd. Centrpoligraf, Moskva 2002
B.N.Petrov: „Ot revoljucionnoj česotky k vojennoj katastrofe“ (Od revolučního svrabu k vojenské katastrofě), Vojenno-istoričeskyj archiv 3/2001 (Vojensko-historický archív 3/2001), Moskva 2001
M.V.Zacharov: „Generaľnyj štab v predvojennyje gody“ (Generální štáb v předválečných letech), Vyd. AST, Moskva 2005
N.Zenkovič: „Vyššij generalitet v gody potrjasenij“ (Vyšší generalita v letech otřesů), vyd. Olma-Press, Moskva 2005
„Statistika armejskovo terora“ (Statistika armádního teroru), Vojenno-istoričeskyj archiv 2/1997 (Vojensko-historický archív 2/1997), Moskva 1997
„Tragedija RKKA“ (Tragédie Dělnicko-rolnické Rudé armády), Vojenno-istoričeskyj archiv 1/1997 (Vojensko-historický archív 1/1997), Moskva 1997

Ch.Andrew,O.Gordějevskij: KGB – Důvěrná zpráva, Vyd. East Art Agenci 1994
Ch.Andrew,V.Mitrochin: Štít a Meč Vyd. Akademia 2001 a 2008
Oleg Kalugin: Proščaj, Lubljanka (Promiň, Lubljanko ) ,vydal Olymp 1995
Interviu s generálem KGB Olegem Kaluginem: Časopis Čajka 2002
M.Pečenka,J.Bašta a kolektiv: Encyklopedie špionáže,Vyd. Libri 1993
Slovenská armáda 1939-1945 - Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Apokalypsa v Karpatech - Karel Richter
Mé poznámky a mapy.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:


http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=7&t=376&start=60
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Od Bagrationu do Berlína“