SNP, boj RA a čs. armády v ČSR 1944. Č 1.

Všechny bojové akce od Bagrationu po dobytí Berlína

Moderátoři: michan, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

SNP, boj RA a čs. armády v ČSR 1944. Č 1.

Příspěvek od michan »

SNP, boj RA a čs. armády v ČSR 1944. Č 1.
Mapa území, která z ČSR připadla, po 15. březnu 1939, jako Protektorát Čechy a Morava

Obrázek

Třetí říši. Dále území, které si anektovalo Polsko. Je vidět území Slovenského štátu a území, které získalo Maďarsko.
Mnozí si ještě vzpomenou, že než 1. září 1939 začala oficielně 2. světová válka, bylo ČSR tzv. "rozparcelováno", rozděleno a neexistovalo. Ano, 13. března se Hitler dohodl s. dr. Tisem, ten to vše 14. března vysvětlil na Slovensku a byl vyhlášen Slovenský štát, viz zde pan Kacermiroslav:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=34&t=2705
Podkarpatská Rus připadla po bojích, od 15. do 18. března, Horthyovskému Maďarsku, viz zde též pan Kacermiroslav:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=34&t=3593
. Současně 15. března 1939 Hitler zabral zbytek rozparcelovaného, či rozděleného území Čech a Moravy, kde vznikl "Protektorát Čechy a Morava"(německy - Protektorat Böhmen und Mähren), a to na dlouhých více než 6 let... viz zde:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Protektor ... y_a_Morava
Cesta od Versailleské smlouvy, vzniku ČSR 28. října 1918 až po 15. březen 1939 je popsána i zde na Palbě, viz
V. díl. ČSR. Mnichov 1938 od Č 1. až do Č 40.
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=197
a další články:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=34&t=5175
V článku pana kolegy Kacermiroslav - Slovenský štát_1939 - 1945, - je dobře, v hrubých rysech, hovořeno i o SNP. Pokusím se celou problematiku Slovenského národního povstání (dále i SNP) rozšířit. Navíc SNP zasadím i do kontextu východního tažení Rudé armády směrem na Berlín, osvobozování celé východní Evropy.
Nás v daném okamžiku bude zajímat onen tzv. Slovenský štát, vzniklý 14. března 1939. Zajímat nás bude někdy v období od jara roku 1944, kdy se Rudá armáda přiblížila na západ od čáry Kolomyja - Černovcy téměř k hranicím Sovětského svazu a předválečného a předmnichovského Československa. Tím se velice blížil den, kdy RA měla vstoupit na území spojeneckého ČSR, se kterým Sovětský svaz v Moskvě podepsal smlouvu o spolupráci dne 12. prosince 1943. Velice se přiblížil den, kdy jednotky Rudé armády a Československé jednotky, měly začít osvobozovat lid v bývalém ČSR. Dokonce dne 8. května 1944 byla v Londýně podepsána dohoda mezi československými a sovětskými orgány, mezi sovětským vrchním velitelem a československou správou. V té dohodě se říkalo, že po vstupu RA na československé území, bude ve všech věcech spojených s vedením války moc náležet vrchnímu veliteli sovětských vojsk, ale to jenom v pásmu válečných operací a jen po dobu potřebnou po jejich vedení. V řečené dohodě se dál říkalo, že jakmile některá část osvobozeného území přestane být pásmem bezprostředních válečných operací, československá vláda se tam plně ujme řízení, bude všestranně spolupracovat se sovětským velením a poskytne mu všestrannou pomoc prostřednictvím svých civilních a vojenských orgánů (informace pro základní věty jsem čerpal také z Československo-sovětské vztahy v době Velké vlastenecké války 1941-1945, Praha 1960, str. 151-152, dále Karel Richter - Apokalypsa v Karpatech a jako on i ze - Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal - Slovenská armáda, a další prameny z použité podklady. Vše jsem psal svými slovy).
Abychom některé další skutečnosti pochopili, měli bychom si trochu onen "Slovenský štát" z roku 1944 popsat. Seznámit se s jeho vnitřními rozpory, které se na jaře roku 1944 draly na povrch v době, kdy Rudá armáda "klepala takřka na dveře ČSR".
Ve "Slovenském štátě", byly, všeobecně, dva druhy politiků - protestantští a ti, kteří byli katolíky. Ti protestantští byli v opozici, neboť v Tisově katolické vládě byli katolíci. V opozici ti protestantští politici byli již při vzniku "Slovenského štátu", neboť byli většinou stoupenci jednotného Československa, jednotné ČSR. Nelze se proto divit, že po vytvoření "Slovenského štátu" dál usilovali o znovuvytvoření jednotného ČSR. Opozice svůj tlak na vládní kruhy zesilovala zvláště v druhé polovině války, kdy již bylo vidět, že Německo válku prohraje. Protestantští politici byli většinou nějakým způsobem ve spojení s československou vládou v Londýně. Dobře věděli, že slovenský národ se bude muset se zbraní v ruce postavit Němcům, jestliže chce být přijat do tábora Spojenců. Pokud by se tento zámysl nepodařil, se Slovenskem, jako takovým, by se jednalo jako s poraženým spojencem nacistického Německa.
K této problematice Charles K. Kliment a Břetislav Nakládal v knize Slovenská armáda 1939-1945 dál přímo napsali, cituji:

"Jen malá část slovenské inteligence byla orientována vyloženě proněmecky.
Poměrně značná část důstojnického sboru byla protestantského vyznání. Důstojníci byli z velké části bývalí učitelé, kteří nesouhlasili s katolizací slovenských škol. Prostý slovenský lid nebyl politicky aktivní. Ačkoliv jeho naivnější část mohla být vděčná Německu za jeho pomoc při 'osvobození' od Československa, Slováci, přes oficiální propagandu, nikdy necítili k Německu opravdové přátelství.
Slovenský národ si dobře uvědomoval německou okupaci Schuttzone (Schuttzone bylo území sahající od řeky Moravy až za Čadcu, které připadlo přímo Němcům v roce 1939, viz zde mapu:

Obrázek

, kde je Schutzzone označena 5 - má poznámka.) s jejími továrnami a sklady, německé využívání slovenského průmyslu, které se stávalo stále zjevnější a konečně i nucené odstoupení jižního Slovenska Maďarsku. Vojáci, kteří se vraceli z fronty, navíc vyprávěli o zvěrstvech páchaných Němci v Rusku a o dezercích jejich kamarádů."
I tady, z této ukázky, je jasně patrné, že existovalo celé důstojnické "sprisahanie" (o celém spolčení důstojníků bude ještě řeč - má poznámka), celého vojenského uskupení, které se v satelitu Německa "ve Slovenském štátě" připravovalo na vojenské vystoupení. Samotné SNP bylo připravováno dokonce členy slovenského velitelství pozemního vojska (tzv. Vojenským ústředím) pod velením podplukovníka Jána Goliana. Všechny prameny říkají, že Golianova odbojová skupina připravující SNP nebyla ve slovenské armádě tehdy jediná. Co však na ní bylo jedinečné, že byla podporována přímo ministrem národní obrany "Slovenského štátu", generálem Ferdinandem Čatlošem, který byl o přípravách SNP informován, a londýnskou československou vládou. Totiž ti nekomunističtí odpůrci (sociální demokraté, agrárníci a liberálové) slovenské vlády udržovali radiové spojení s Londýnem již od roku 1943 a plánovali svržení vlády dr. Tisa.
Zde je místo, kde bych měl říci něco o vojensko-politické situaci hitlerovského Německa v době poloviny roku 1944. I samotní Němci si uvědomovali, že po vylodění v Normandii, a po Bagrationu, nastal pro ně osudový okamžik dějin. Mnoho Němců přestalo věřit ve vítězství a jen zázračné zbraně ( mimo těch fanatických nacistů). Vrozená poslušnost a smysl pro disciplínu a pořádek, bylo snad jediné, co je dál nutilo plnit povinnosti. Byli však i tací, kteří se chtěli Hitlera zbavit. O tom svědčí 20. červenec 1944, kdy skupina opozičních generálů v osobě plukovníka hraběte Staufenberga konala. Hrabě Staufenberg umístil aktovku s časovanou bombou pod konferenční stůl v Hitlerově hlavním stanu, což měl být signál k převratu. Akce se nepodařila a Hitler vyvázl jen s lehkými zraněními. Nacismus se vyrovnal s opozičními generály sadisticky, když některé z nich v mučírnách gestapa pověsili Hitlerovo věrní na řeznické háky. Ale byly i další události, které říkaly, že se nacistická mašinérie hroutí. Dne 1. srpna 1944 vypuklo Varšavské povstání a koncem stejného měsíce vzplanulo lidové povstání (23. srpna 1944) v Antoneskově Rumunsku, které se postupně zařadilo mezi spojence. Také v Bulharsku se připravovala politika vystoupení ze svazku s Německem, které skončilo lidovým povstáním a zcela rozmetalo fašistickou moc ve státě. I Horthy v Maďarsku připravoval "jak se co nejelegantněji vyvléct ze spojení s Hitlerem". Neutrální Turecko se začalo otevřeně stavět na stranu spojenců a i Finsko se chtělo zcela vymanit ze spojení s Třetí říší. To vše Slováci věděli.
Jenomže celou přípravou, celým průběhem SNP se táhne jako"černá můra", nejednotnost, dvojkolejnost, či několika násobné velení. Nebo dokonce naopak nevydání rozkazů žádných. Chaos, který nemohl dobře skončit a také neskončil. Pojďme má slova rozebrat.
Začnu tím, že základní domluva a řízení celého SNP bylo děláno tak, že o všem mělo vědět československé vedení, či vláda v Londýně.... Věděla jen něco a jejími kanály se k ní dostávala sice velká část informací, ale ne mnohé tendence vycházející z myšlení "Chceme samostatný stát".
O komunistech, kteří si nakonec SNP přivlastnili, nechám mluvit nejprve východní historiky a pak takřka podobnými slovy, ale v mnohém jinými, i západní, či demokratické historiky. Na SNP měly vliv dvě komunistické strany ( uvidíme, že silně negativní vliv, neboť poměrně silné partyzány, přivolané ze SSSR před povstáním na Slovensko, řídila přes sovětské NKVD celostátní KSČ z Moskvy, respektive z Kyjeva a nikoli místní, slovenská KSS, která znala situaci a byla ve velení SNP a SNR). Cituji nejprve východní historiografii, která nás také seznámí s dvěma kolejemi komunistů:

" Silou, která sjednocovala všechny skutečné antifašisty k boji proti okupantům a jejich přisluhovačům, byla Komunistická strana Československa. Strana dokázala v ilegalitě uchovat své ústřední vedení, místní orgány i základní organizace. Její úspěšná činnost byla do značné míry určována správnou politikou a velkou organizátorskou prací moskevského vedení KSČ v čele s Klementem Gottwaldem ( to byla ta prvá kolej, která měla být ta hlavní - má poznámka). Členy tohoto vedení byli straničtí funkcionáři, kteří z rozhodnutí ÚV KSČ emigrovali do hlavního města SSSR. Byli to soudruzi Rudolf Appelt, Bruno Köhler, Václav Kopecký, Josef Krosnář, Viliam Široký, Bohumír Šmeral, Jan Šverma ( svou roli sehrál v SNP, a zahynul po porážce povstání a pochodu do hor, viz zde:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_%C5%A0verma
- má poznámka) a jiní. V souvislosti se zvláštní situací na Slovensku se ÚV KSČ rozhodl již v roce 1939 vytvořit samostatnou slovenskou část KSČ (to byla druhá kolej u komunistů, kde právě třeba Husák si přál později samostatné Slovensko - do rozhodnutí moskevského KSČ - , nebo třeba co nejsamostatnější, ale ještě o tom bude řeč - má poznámka). V květnu téhož roku bylo vytvořeno ilegální vedení Komunistické strany Slovenska, v jehož čele byl Ĺudovít Benada, Julius Ďuriš a Ján Osoha ( Husák zde není jmenován, neboť byl v době, kdy se tyto řádky východní historie psaly, v nemilosti, přesněji, jako mnoho partyzánů a těch co měli s SNP co dočinění - ve vězení... Husák, pozdější prezident ČSSR bude však neblahým způsobem, i mnou, u SNP vzpomenut - má poznámka). KSS se nestala novou sekcí Kominterny: její vznik byl vynucen potřebami stranické práce (výmluva a zároveň omluva v jednom - má poznámka). Jednota KSČ, jednotná politická linie a společné vedení v Moskvě zůstaly však zachovány (právě tahle poslední věta je jen účelová a my si za chvíli řekneme, jak právě nejednotnost direktiv a moci přispěla silně k chaosu.. - má poznámka) / citováno bylo přímo z matky východní historiografie - Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945 Svazek 4., str. 278.)."
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: SNP, boj RA a čs. armády v ČSR 1944. Č 1.

Příspěvek od michan »

SNP, boj RA a čs. armády v ČSR 1944. Č 2.

Pokračuji dál v seznámení s dvojkolejností i v KSČ, jak nám jí podává východní historiografie v 60tých letech minulého století, abych se postupně propracoval k podání demokratické historiografie 21. století. Cituji:

Přestože gestapo i slovenská fašistická tajná policie nejednou těžce postihly ilegální ústřední výbor KSČ i KSS, mělo moskevské vedení až do konce stálý styk s ilegálními organizacemi v Čechách a na Slovensku a neustále řídilo jejich činnost.
Po celých šest let německé fašistické okupace dostávaly ilegální výbory v českých zemích a na Slovensku od moskevského vedení směrnice a pokyny ke všem důležitým otázkám činnosti strany, a naopak, vedení bylo podobně informováno o práci ilegálních organizací a o situaci v zemi. Spojení bylo udržováno prostřednictvím stranických pracovníků a kurýrů. Kromě toho vysílal SSSR pravidelné relace pro Československo prostřednictvím sovětských rozhlasových stanic a v létě 1941 byly zřízeny dvě speciální československé stanice - ´Za národní osvobození´ (pro české země) a ´Za svobodu Slovenska´ (pro Slovensko).
V redakci československého rozhlasu pracovali význační funkcionáři KSČ. Na pomoc místním stranickým organizacím byli do českých zemí a na Slovensko vysíláni představitelé moskevského vedení strany.
Slovenští komunisté začali organizačně připravovat partyzánské hnutí již v roce 1941.
V roce 1942 se v mnoha okresech začaly tvořit Jánošíkovy bojové družiny. Pojmenování se jim dostalo podle legendárního národního hrdiny a bojovníka proti feudálům Jánošíka. Každá družina měla 5 lidí, čtyři družiny tvořily partyzánskou skupinu a čtyři skupiny oddíl. Veliteli prvních oddílů byli Alexander Markuš, Ladislav Exnár a další slovenští antifašisté." Ještě sem dodám následující:

Ještě dříve než v SNP, vznikaly Jánošíkovy družiny dobrovolníků již v době bojů o Těšínsko a Slovensko v letech 1918 až 1919.
Díky kolegu Zemaktovi, který takřka obratem splnil mé přání a poslal naskenované historické podklady mohu vše doplnit.
Tzv. Výzva, kterou ZVV (čti vojenskou zkratku ZVV - Zemské Vojenské Velitelství) uveřejnilo ve svém vojenském rozkaze ze dne 20. července 1919, hovoří o všem. Na základě této výzvy pro Župy Slovenska vznikaly oddíly, které se zapojily do bojů s Maďary. Doslovný překlad Výzvy, i s podpisem toho kdo jí sepsal, budu citovat:

"Výzva!

Všetci vojopovinní narodení roku 1877 až do 1891 (28 až 42 roční), r. 1899 a r. 1900 (19 a 20 roční), ktorí boli vojenskými odvodnými komissiami uznaní za vojakov a tiež jako v o j a c i s k u t o č n e s l ú ž i l i, vyzývajú sa, aby sa dobrovolně hlásili

K JÁNOŠÍKOVEJ DRUŽINĚ V RUŽOMBEROKU.

Nech sa hlasia uvedomelí, zdraví, smelí Slováci, schopní služby na fronte zo župy liptovskej, oravskej, turčanskej, spišskej, šarišskej a zvolenskej.
Všetci, ktorí nastupujete službu, vezmite so sebou všetky diele výstroje, ktoré eště hádám máte pri sebe (šaty atď), potom na 2-3 dni vo svojom záujme stravovanie, misky, nož, vidličku a ložku.
Rukovať treba v dobe od 22. do 30. júna ku kádru v Ružomberoku.
Každý rukujúcí nech si zaobstará od rychtára ´Osvedčovací lístok´ako legitimáciu svojej osoby. Táto legitimácia opravňuje rukujúceho k bezplatnej jazde po železniciach.

V Bratislave dňa 17. června 1919.

Zplnomocnený minister pre Slovensko

Dr. VAVRO ŠROBÁR, m. p.

Historickým podkladem zde byla - Účast dobrovolníků v bojích o Těšínsko a Slovensko v letech 1918-1919 - plukovník gšt. v. v. Zdeněk Ježek, str. 159, 160 a 161."

A výsledek, ač nemohl být zcela skvělý, neboť již na začátku roku 1919 proběhly odvody, byl poměrně dobrý. Družiny již počátkem července měly 12 důstojníků a 232 mužů a stále se rozrůstaly - mé poznámky, pro které byl podklad již řečen výše.

V roce 1942 však partyzánský boj nenabyl velkého rozsahu
(i tyto věty si je třeba zapamatovat, vzhledem k polovině roku 1944 - má poznámka). V tomto období se partyzánské síly teprve organizovaly a připravovaly k aktivním bojům, k nimž došlo až v roce 1943.
Vítězství Rudé armády, obětavá práce ilegálních stranických organizací, neúnavná činnost vedení KSČ a podpora Sovětského svazu vytvořily příznivou situaci pro povstání československého lidu a jejich pomahačům. Na výzvu moskevského vedení a místních organizací KSČ vznikaly v mnohých městech a vesnicích národní výbory - revoluční orgány národně osvobozeneckého boje, které byly těsně spjaty s partyzánským hnutím. Kolem nich se seskupily všechny síly hnutí odporu (historickým podkladem jsou zde: Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945 Svazek 4., str.278, 279.).
Protože národně osvobozenecký boj se úspěšně rozvíjel a sovětská vojska se přiblížila k hranicím Československé republiky, vznikly předpoklady pro přípravu a provedení protifašistického povstání, především na Slovensku, kde byly pro to nejlepší podmínky. Na rozdíl od českých zemí nebylo Slovensko dosud okupováno německými vojsky. Mělo své ozbrojené síly, jejichž značná část mohla být použita v boji proti hitlerovcům. Slovenská armáda měla přes 100 000 lidí. Nejbojeschopnější a nejlépe vyzbrojené svazky této armády byly rozmístěny v prostoru Prešova. Byl to tzv. východoslovenský sbor o dvou divizích v počtu přes 24 000 vojáků a důstojníků. Sbor měl 15 000 pušek, 1 000 lehkých kulometů, 250 těžkých kulometů, 50 protitankových kanónů, 150 minometů a 70 polních děl ( pro poslední odstavec je historickým podkladem: VHA, Slovenský štát - MNO - výkazy počtů - čj. 72 237/taj., 11/4 - 1944; O. Janeček, Se zbraní v ruce, Praha 1957, str. 152. Použito pro: Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945 Svazek 4., str. 279.). "

A nyní chvíli o stejném, další informace od demokratických historiků z historických podkladů, které jsou z použitých podkladů interpretované mnou. Ty také říkají, že na Slovensku byla těžká situace. Nejprve je nutno přiznat, že Komunistická strana Slovenska byla velice aktivní. A to až tak, že již v roce 1943 vytvořila tzv. Slovenskou národní radu (dále již SNR). SNR byla tehdy, od roku 1943, složena z představitelů Komunistické strany Slovenska a tzv. občanského bloku, představitelů agrární strany a sociální demokracie, která měla za úkol připravovat a koordinovat boj proti slovenské vládě. Komunisté zpočátku odmítali myšlenku jednotného Česko-Slovenského národa a ve svém tisku dokonce propagovali vtělení Slovenska jako "svobodné" sovětské republiky do Sovětského svazu... Po podepsání československo-sovětské smlouvy v Moskvě (12. prosince 1943), kde bylo přítomno i vedení KSČ, museli komunisté na Slovensku přijmout oficiální linii a z ní vyplývající obnovení ČSR... Přes právě řečené peripetie, " nejprve, že chceme být šestnáctou republikou SSSR a poté honem zase chceme ČSR", dál chtěli mít vedoucí pozice v připravovaném SNP, neboť chtěli po válce nejméně "ovlivňovat poválečný vývoj na Slovensku". Československá vláda v Londýně o "kotrmelcích" slovenských komunistů věděla, a proto prosazovala své představitele, své velitele (
generál Rudolf Viest - čechoslovakista, * 24. září 1890, + 1944/ 1945

Obrázek

https://cs.wikipedia.org/wiki/Rudolf_Viest
, a další), jako jediné a zákonné velitele SNP. Celý tento komplex problémů, který si ještě dále rozšíříme, znamenal zákulisní boje a to doslova, které narušovaly jednotu v celém povstání (byli pak třeba i dva předsedové SNR, od 1. září až do konce října 1944, jedním z nich byl Vavro Šrobár - čechoslovakista, druhým komunista Šmidke, ještě o tom bude řeč)...!!!!
Nyní bych sem rád zařadil stavy a přehled Slovenské armády k 30. červenci 1944, když stav Východoslovenského sboru bude k 14. srpnu 1944. Texty a tabulky budou použity z knihy - Slovenská armáda1939-1945 od pánů - Charles K. Kliment a Břetislav Nakládal. V některých přepočtech stavů armády jsem nalezl chyby a tak budu výsledky a součty udávat jako přibližné. Celou potřebnou pasáž budu citovat. Cituji tedy z - Slovenská armáda1939-1945 od pánů - Charles K. Kliment a Břetislav Nakládal, str. 34, 35 a 36:

" Přehled o stavu armády slovenského státu k 30. 7. 1944.
Polní jednotky.........................................důst......Rtm...Poddůst..........Mužstvo + přísl.....
............................................................................................z pov..............prac. sboru.

Východoslovenská armáda.........................856......163......356...............22 618 + 160
PVOS Slovenska..........................................56...........9........47.................1 714 + 30

1. a 2. tech. divize
(byly nasazeny v Rumunsku a Itálii)...........293.........92......141................7 860 + 374


Zápolní jednotky (Záložní jednotky v zázemí - v textu dál bude osvětleno).
Kmenové jednotky v posádkách..................2 535......775.....1 053.................45 973
pracovní sbor NO.............................................54..........84..........18..................7 311
V zápolních jednotkách dále bylo: 146 aspirantů, 93 vojenských akademiků, 183 vojenských vysokoškoláků, 183 hudebních žáků.
Armáda ´Slovenského štátu´ měla k 3. červenci více než 92 000 mužů..."

Na počátku ledna 1944 se tzv. NROS, což byla Nejvyšší rada obrany státu, rozhodla opevnit Karpaty na severovýchodním Slovensku. Podle již před časem navrženého plánu měla slovenská opevnění navazovat na maďarskou Árpadovu linii. OKW tento slovenský plán schválilo už 12. února 1944. Cituji ze stejných podkladů:
"Tento plán vyšel od generála Čatloše (ministr národní obrany ´Slovenského štátu´ generál

Obrázek

Ferdinand Čatloš, * 7. října 1895, + 16. prosince 1972.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ferdinand ... atlo%C5%A1
- má poznámka), který již v této době nepochyboval o německé porážce, a chtěl obsadit plánovaná opevnění výlučně slovenskými jednotkami. Doufal, že obě technické divize slovenské armády se vrátí včas z Rumunska a Itálie a posílí početní stavy jeho jednotek na 100 000 mužů. Jeho záměrem bylo znemožnit německým jednotkám převzít obranu opevnění a dovolit sovětské armádě proniknout Dukelským a Lupkovským průsmykem a tak rychle osvobodit Slovensko. Opevňovací velitelství bylo zřízeno v Prešově. Potřebné zálohy byly rychle zmobilizovány a zařazeny do dvou nově vytvořených "východoslovenských divizí". První jednotky byly odeslány na východ již 3. května 1944. Jednotky slovenské armády v Karpatech byly nazvány Východoslovenská armáda, nebo též Polní armáda, zatímco záložní jednotky v zázemí se nazývaly Zápolná armáda.
Sedmnáctého května bylo opevňovací velitelství změněno na velitelství Východoslovenské armády. Prvním velitelem byl plukovník Pilfousek, který však byl nahrazen generálem Malárem (generál Malár sehrál v SNP neblahou a nešťastnou roli, jak si později řekneme - má poznámka) . Složení Východoslovenské armády se příchodem nových jednotek a stahováním jiných do zázemí neustále měnilo.
Stále probíhalo povolávání záloh jak pro armádu, tak pro Tech. sbor, který měl budovat opevnění. Měl dvě brigády o 12 praporech. Dne 12. srpna 1944 vyhlásil Wehrmacht východní Slovensko za operační pásmo. Proto tuto oblast urychleně opouštěly slovenské náhradní jednotky v čele s VDO-2 (Velitelství doplňovací oblasti-2 - má poznámka), které odešlo do Liptovského Sv. Mikuláše. Některé jednotky byly odeslány na střední Slovensko k akcím proti partyzánům, což posilovalo Zápolní armádu.

Stav Východoslovenské armády ke 14. srpnu 1944.

Armádní velitelství, opevňovací velitelství skupiny vzdušných zbraní (SVZ).

1. pěší divize (velitel plukovník Markus)
1., 2. a 3. pěší pluk.

2. pěší divize (velitel plukovník Husár)
4.,5. a 6. pěší pluk (obě divize dohromady měly 15 871 pušek, 6 558 pistolí, 130 samopalů, 1 540 kulometů, 91 minometů, 20 ks 75mm PAK 40 a 79 kusů 37 mm protitankových kanonů a 8 kusů 75mm děl)
1. dělostřelecký pluk (18 kusů 100mm houfnic vz. 14/19, 9 kusů 100mm houfnic vz. 16/19).
2. dělostřelecký pluk (18 kusů 100mm houfnic vz. 14/19, 9 kusů 100mm houfnic vz. 16/19).
6. těžká protiletadlová baterie (4 kusy 88mm PL kanonů vz. 37).
4. lehká protiletadlová baterie (12 kusů 20mm protiletadlových VKPL Oerlikon).
15. lehká protiletadlová baterie (12 kusů 20mm protiletadlových kanonů FLAK vz. 30).
22. lehká protiletadlová baterie (12 kusů 20mm protiletadlových VKPL Oerlikon).
1. oddíl 11 dělostřeleckého pluku (6 kusů 100mm houfnic vz. 30, 3 kusy 105mm houfnic vz. 35).
12. dělostřelecký pluk (9 kusů 150mm děl vz. 25).
Polní jednotka pluku útočné vozby (46 ranků Praga LT-38, 10 tanků typu Panzer II, 16 stíhačů tanků Marder III, 8 kusů 75mm protitankových kanonů PAK 40).
1. pěší divize bránila 42 km frontové linie se středem obrany na Dukelském průsmyku,
2. pěší divize bránila 68 km frontové linie se středem obrany na Lupkovském průsmyku."
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: SNP, boj RA a čs. armády v ČSR 1944. Č 1.

Příspěvek od michan »

SNP, boj RA a čs. armády v ČSR 1944. Č 3.

Největší význam pro SNP pak tedy měla slovenská tzv. Zápolná armáda. Zde jsou její stavy, také ke 14. červenci 1944:

Zápolná armáda.
Ke 14. 7. 1944 měla 74 900 pušek, 640 automatických zbraní, 24 800 pistolí, 3 800 lehkých a 920 těžkých kulometů, 180 minometů, 80 protitankových kanónů, 440 polních a protiletadlových děl, 46 tanků Škoda LT-35, 17 tanků Praga LT-8, 6 tanků typu Panzer II, 5 tanků Panzer III, 2 stíhače tanků Marder III a více než dostatečné zásoby pěchotní a dělostřelecké munice. Němci měli vážné pochybnosti o schopnostech a spolehlivosti slovenských jednotek. Generál Schlieper, zástupce OKH (německého vrchního velení) při slovenském ministerstvu národní obrany prohlásil: "Připravenost slovenského armádního sboru je velice pochybná. Sbor neabsolvoval žádná mobilizační cvičení, kvalita záložních důstojníků je velice nízká, mužstvo má nepřátelské smýšlení a vrchní velení není schopné zaručit spolupráci mezi zbraněmi. Nemůžeme rozhodně doufat, že by tento sbor splnil svou úlohu. Slovenská armáda může být použita jedině za předpokladu, že bude podřízena německým jednotkám. Zvláště musíme zabezpečit, aby Slováci nedostali vlastní obranný úsek, a navíc pod vlastním velením!"
Jak bude později řečeno byla slovenská Polní armáda odzbrojena německými jednotkami na konci srpna 1944 a její výzbroj Němci shromáždili ve Zmigrodu. Většina slovenských důstojníků a vojáků byla Němci zajata a umístěna v zajateckých táborech ve Zmigrodu, Dukle Jaslisku a Tylawě. Některým ze zajatých se podařilo utéci k partyzánům, zbytek byl později přepraven na Slovensko. Jen velmi málo vojáků se dostalo na povstalecké území. Velká většina slovenských zajatců (přibližně 17 000 mužstva a 100 důstojníků) skončila válku v zajateckém táboře Falingbotsch. Asi 2 000 vojáků se probilo k povstalcům. Převážná část 1. divize ustoupila do hor, kde téměř týden bojovala s Němci, než byla přemožena (informace a data jsem čerpal z: Karel Richter - Apokalypsa v Karpatech a z - Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal - Slovenská armáda, a další prameny z Použité podklady. Vše jsem psal svými slovy).

Plánování povstání.
Celé sestavení plánu na vojenské vystoupení Slovenska předpokládalo, že tzv. Polní armáda, Východoslovenský sbor, obě pěší divize se svou úctyhodnou silou, otevřou oba průsmyky pro RA, jak Dukelský, tak i Lupkovský. Ve stejnou dobu měla, dle plánu zmobilizovaná Zápolná armáda obsadit celé území, které bude tvořit tzv "Povstalecké území". Či-li, tak velké území, které by Němci nestačili ještě obsadit. Povstalecké území by pak měla Zápolná armáda bránit ve spolupráci s partyzánskými oddíly až do doby příchodu Rudé armády ze severovýchodu a východu. Zdánlivě jednoduchý plán schválila československá vláda v exilu v Londýně dne 29. června 1944, stejně jako Slovenská národní rada - SNR. Delegace SNR pak byla vyslána do Moskvy, aby informovala sovětskou vládu o plánu na SNP, a aby bylo možno koordinovat vojenské akce se sovětským generálním štábem. Bylo zároveň domluveno, že celé povstání bude zahájeno podle již popsaného plánu, "pokud by popud k němu nedali sami Němci, vojenským obsazením slovenského území!"
"Vojenský štáb povstání rozdělil v červenci 1944 slovenské území na tři sektory."

Nejdůležitější, jak vyplynulo z celého plánování, byl právě "Východní sektor", kde byly obě pěší divize Východoslovenské armády (s cílem bránit, nebo lépe řečeno otevřít oba průsmyky pro RA).
Centrální sektor pak zahrnoval jednotky ze Zápolné armády, které byly v Bánské Bystrici, Zvolenu, Breznu nad Hronom, Kremnici, Lešť-Oremov Lazu, Banské Šťavnici, T. Sv. Martinu, Liptovském Sv. Mikuláši, Mokradi, Ružomberoku, Dolnom Kubíně, Kežmarku, Popradu, Levoči a Spišské Nové Vsi.
Západní sektor počítal s jednotkami v Žilině, Trenčíně, Novém Městě nad Váhom, Hlohovci, Topolčanech, Zemianských Kostoĺanech, Nitře, Piešťanech, Pezinku, Nemšové, Trnavě a Bratislavě.
Povstalecký štáb prý vzal do úvahy i takové věci, jako byla různorodost důstojnického sboru. Armáda slovenského státu byla malá a takřka většina důstojníků se znala buď ze škol, kurzů a další. I důstojníci byli tedy rozděleni do tří skupin:

1/ Důstojníci, kteří se účastnili plánování a věřilo se jim úplně.
2/ Důstojníci, kteří byli vždy považováni za antifašisty a měli se dozvědět o SNP těsně před zahájením.
3/ Důstojníci, kteří byli jednoznačně považováni za nespolehlivé. Ti měli být po vypuknutí povstání okamžitě zbaveni svých funkcí, někteří zajištěni.

"Jmenování velitelů, kteří měli převzít velení okamžitě po zahájení SNP, neprobíhalo hladce".
Jak bude i z jiných pramenů za chvíli řečeno - vůbec nejhorší situace s veliteli, kteří měli převzít velení při zahájení SNP, byla ve dvou nejdůležitějších sektorech - "u divizí Východoslovenské armády a v bratislavské posádce!"
Ve Východoslovenské armádě byl velitelem navržen generál Augustin Malár, toho však štáb připravující SNP neschválil! Když odjel 10. srpna generál Malár do Bratislavy (kde napáchal svým projevem mnoho zla - bude o chvíli osvětleno), převzal velení nad oběma divizemi plukovník Viliam Talský! Talský však vůbec neměl čas převzít velení a navázat spojení se štábem SNP, což později usnadnilo Němcům odzbrojit obě divize a vyřadit tak z SNP nejdůležitější svazky - Polní armádu.
Další z jmenovaných - Bratislava. V bratislavské posádce vyměnil podplukovník Ján Golian (

Obrázek

Podplukovník, pozdější generál Jan Golian * 26. ledna 1906, + 1945 Flossenbürg, Německo.
https://cs.wikipedia.org/wiki/J%C3%A1n_Golian
, zástupce velitele SNP, byl do říjnového příjezdu generála Viesta, praktickým velitelem SNP), během krátké doby, 3x velitele, který měl posádku řídit v SNP - "To způsobilo značný zmatek a nakonec i selhání povstání v Západním sektoru"!

Zpravodajské informace.
Snad nejhorší v celém SNP bylo zpravodajské zajištění ještě před začátkem, ale i v celém průběhu povstání. "Němci měli velice schopnou zpravodajskou službu při své vojenské misi v Bratislavě, při velitelstvích v Bánské Bystrici, Trenčíně a Prešově i u každé slovenské divize (počet příslušníků německé mise na Slovensku se pohyboval okolo 250 osob. Většina sice neznala zcela slovenský jazyk, ale o to prý víc byli podezřívaví).
Zde je ještě nutno dodat i pro pozdější boje, že "Slovenská armáda nebyla vybavena moderními spojovacími prostředky, především radiostanicemi. Těch několik málo přístrojů, která armáda měla, se používalo ke spojení mezi velitelstvím a vyššími jednotkami. Nižší jednotky se musely spokojit s telefonním spojením a za přesunu byly odkázány na spojky." Což pochopitelně znamenalo špatné pronikání informací, tak důležitých pří součinnosti zbraní a pohybu v boji. Ve velké míře se velelo systémem spojek. Zásadní chybou povstaleckého velení bylo také, že nenechalo přerušit civilní pevnou telefonní síť...
Co nemohlo povstalecké velení vědět, ale co se skutečně stalo, jak říká jeden z použitých pramenů a další potvrzují - "Navíc se německému radioprůzkumu podařilo dešifrovat korespondenci s MNO v Londýně!"
A je úplně jasné, že "válkou protřelé" německé velení všechny informace takto získané okamžitě umělo operačně, ale i k boji použít!

Zarážející také je, že 1. československá armáda na Slovensku, jak se později jmenovala, neměla žádné průzkumné jednotky a ani se nepřipravila na provádění zpravodajské činnosti. Potvrzují to historické podklady: "Když uvážíme, že bojovala na vlastním území, které bylo obydleno převážně přátelským obyvatelstvem, a že fronta byla málokde souvislá, zpravodajská činnost měla být poměrně snadná!"
Že byla skutečně jednoduchá o tom svědčí skutečnost nepřítele: "Německé civilní obyvatelstvo pravidelně přecházelo frontu (A nejen německé obyvatelstvo ze Schutzzone, ale i z dalších enkláv s německým obyvatelstvem na Slovensku - má poznámka) a informovalo německé jednotky o postavení a síle obránců. Tím nepochopitelnější je, že povstalci měli většinou málo informací o pohybech německých vojsk. Jejich výzvědná činnost byla velice slabá, a dá se říci, že ve většině případů žádná. To vedlo k nepříjemným překvapením, planým poplachům a k panice.".
Němci již velmi brzy, díky již řečeným skutečnostem nahoře, začali něco tušit.

Německé OKW podřídilo 3. srpna 1944 Východoslovenskou armádu Skupině armád Severní Ukrajina (Nordukraine), které velel generálplukovník Harpe. Ten samý den pak požádalo Německo slovenskou vládu o prohlášení severovýchodního Slovenska za operační oblast (status bojové zóny, kde platí represe a potřeby armády), o povolení, aby německé transporty mohly projíždět Slovenskem a o zřízení německých vojenských skladů na slovenském území. Slovenská vláda všechny tři německé požadavky schválila..!!!

Příště další důležitá fakta k SNP.

Použité podklady:

Donald Sommerville - Druhá světová válka den za dnem.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Lucas Cooper - Hitlerovy elitní jednotky.
G. K: Žukov – Vzpomínky a úvahy 1, 2.
Paul Adair – Hitlerova největší porážka.
Historie německé armády – Philippe Mason.
Nicholas Bethell a redakční skupina Time-Life Books – ÚTOK NA SSSR.
John Keegan – Druhá světová válka.
Janusz Piekalkiewicz – Tanková válka 1939 -1945.
Janusz Piekalkiewicz – Letecká válka 1939 – 1945.
Janusz Piekalkiewicz – Námořní válka 1939 -1945.
Len Deighton – Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války.
Hitlerova armáda – Sborník článků odborných redaktorů časopisu Command.
Válka jako Peklo – Eduard Rauss, Hans von Greiffenberg, Dr. Waldemar Erfurth, Peter G. Tsouras – editor.
Prof. Alexandra Viatteau, Historian Paris II University, Prof. Norman DAVIES, Historian Oxfrod University a Dr. Dariusz GAWIN, Historian Museum of the Warsaw Uprising.
Mathias Färber – Druhá světová válka v obrazech.
David Brownstone a Irene Franck – Historie válek.
Paul Carell – Spálená země.
Paul Carell – Operace Barbarossa.
Horst Scheibert – Německé obrněné jednotky.
Černí andělé – Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945 Svazek 4. - Redakce čtvrtého svazku - M. M. Minasjan(vedoucí redakce a autorského kolektivu)
P. P. Bogdanov, M. S. Dolgij, N. V. Krestnikovova ( literární redaktorka), J. A. Prokofjev, P. I. Šuktomov, M. A. Švarev, G. M. Tavrovská, M I. Traktujev a celý autorský kolektiv, který začíná - M. L. Altgovzen a pokračuje dalšími 27mi jmény....
Memoáry – maršál Vasilevskij
Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak – Ocelová lavina.
Christhoper Andrew, Vasilij Mitrochin – Neznámé špionážní operace KGB.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
V.V.Bešanov: „Kadry rešajut vse – surovaja pravda o vojne“ (Kádry rozhodují o všem – syrová pravda o válce), vyd. AST, Moskva 2006
L.M.Mlečin: „Josif Stalin, jevo maršaly i generaly“ (Josif Stalin, jeho maršálové a generálové), vyd. Centrpoligraf, Moskva 2005
L.M.Mlečin: „Russkaja armija meždu Trockim i Stalinym“ (Ruská armáda mezi Trockym a Stalinem), vyd. Centrpoligraf, Moskva 2002
B.N.Petrov: „Ot revoljucionnoj česotky k vojennoj katastrofe“ (Od revolučního svrabu k vojenské katastrofě), Vojenno-istoričeskyj archiv 3/2001 (Vojensko-historický archív 3/2001), Moskva 2001
M.V.Zacharov: „Generaľnyj štab v predvojennyje gody“ (Generální štáb v předválečných letech), Vyd. AST, Moskva 2005
N.Zenkovič: „Vyššij generalitet v gody potrjasenij“ (Vyšší generalita v letech otřesů), vyd. Olma-Press, Moskva 2005
„Statistika armejskovo terora“ (Statistika armádního teroru), Vojenno-istoričeskyj archiv 2/1997 (Vojensko-historický archív 2/1997), Moskva 1997
„Tragedija RKKA“ (Tragédie Dělnicko-rolnické Rudé armády), Vojenno-istoričeskyj archiv 1/1997 (Vojensko-historický archív 1/1997), Moskva 1997

Ch.Andrew,O.Gordějevskij: KGB – Důvěrná zpráva, Vyd. East Art Agenci 1994
Ch.Andrew,V.Mitrochin: Štít a Meč Vyd. Akademia 2001 a 2008
Oleg Kalugin: Proščaj, Lubljanka (Promiň, Lubljanko ) ,vydal Olymp 1995
Interviu s generálem KGB Olegem Kaluginem: Časopis Čajka 2002
M.Pečenka,J.Bašta a kolektiv: Encyklopedie špionáže,Vyd. Libri 1993
Slovenská armáda 1939-1945 - Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Apokalypsa v Karpatech - Karel Richter.
Mé poznámky a mapy.

Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=7&t=376&start=60
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Od Bagrationu do Berlína“