Bulharsko 1944 až 1945. Č 7.

Všechny bojové akce od Bagrationu po dobytí Berlína

Moderátoři: michan, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Bulharsko 1944 až 1945. Č 7.

Příspěvek od michan »

Bulharsko 1944 až 1945. Č 7.
Mapa východní fronty, na které jsou vidět boje od 19. srpna

Obrázek

, do 31. prosince 1944.
Boj proti Německu, nastolení diktatury proletariátu.
Na Balkáně byly dva státy, které přeměnili boj proti nacistickému Německu takřka okamžitě v diktaturu proletariátu. O Jugoslávské federaci budeme ještě hovořit. Ve stalinistickou diktaturu proletariátu, proměnilo svůj boj proti Německu, takřka ihned, Bulharsko. Poslechněme si jak celý proces vystoupení ze spojenectví s Hitlerem, odstranění monarchie, změnu vlastnictví a diktaturu proletariátu popisují východní historiografové. Samozřejmě nechyběli při tom Stalinovy tanky, cituji:

"Splynutí lidového povstání 9. září 1944 s vítězným pochodem Sovětské armády na Balkáně bylo nejenom zárukou vítězství tohoto povstání, ale dalo mu i větší sílu a rozmach (historickým podkladem je zde: G. Dimitrov, Izbrani proizvedenija, T. II, str. 425.), řekl J. Dimitrov na V. sjezdu Bulharské dělnické strany (komunistů). Tím, že bylo provedeno povstání a moci se ujala vláda Vlastenecké fronty, vznikla v Bulharsku nová politická situace.
Změnil se poměr třídních sil, byla nastolena moc pracujících měst a vesnic. Vedoucí úlohu měla dělnická třída v čele s BDS(k).
V první vládě Vlastenecké fronty bylo 16 ministerských křesel rozděleno takto: Bulharská dělnická strana (komunistů), Bulharský zemědělský lidový svaz a Lidový svaz ´Zeno´ dostaly po čtyřech ministerských křeslech a dělnická sociálně demokratická strana dvě. Do vlády byli pojati i dva bezpartijní ministři. Avšak prakticky určovali politiku vlády komunisté.
BDS(k) rozhodným způsobem ovlivňovala rozvoj vnitřního života v zemi, přibírala k účasti na řízení státu představitele dělnické třídy a pracujícího rolnictva ( některé další popisy dění v Bulharsku viz zde:
http://druhavalkakonec.euweb.cz/bulharsko%2044.htm
a také na Balkáně zde:
http://www.ceskenarodnilisty.cz/clanky/ ... staty.html
). Moc v jednotlivých místech byla v rukou výboru Vlastenecké fronty, v nichž převažoval vliv komunistů.
Vláda tak začala neprodleně realizovat program Vlastenecké fronty. Za necelý měsíc ode dne, kdy byla utvořena, provedla řadu důležitých opatření. Rozpustila fašistický policejní parlament, poskytla lidu politická práva a svobody, zahájila očistu státního aparátu a reorganizaci armády. Fašistické organizace byly zakázány a jejich noviny zastaveny. Vláda rozpustila policii a začala vytvářet lidovou milici. Sofijský lidový soud pohnal k odpovědnosti 600 osob za fašistickou činnost, mez nimi i regenty a 126 bývalých ministrů a poslanců.
V oblasti zahraniční politiky uskutečnila vláda v tomto období důležité akty - přerušila diplomatické styky s Maďarskem a evakuovala bulharská vojska z okupovaných oblastí Řecka (historickým podkladem je zde: Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945 Svazek 4., str. 272.).
Velkou událostí v životě bulharského lidu byla dohoda o příměří, kterou 28. října 1944 uzavřely SSSR, USA a Velká Británie s Bulharskem. Dohoda vycházela z toho, že Bulharsko zastavilo válečné akce proti Spojeným národům. Bulharsko přijalo závazek, že se pod vedením spojeneckého (sovětského) vrchního velení zúčastní války proti Německu. Bulharská vláda se zavázala, že všemi prostředky, které má k dispozici, pomůže při postupu sovětských vojsk bulharským územím, že osvobodí spojenecké válečné zajatce a internované osoby a anuluje všechny zákonodárné i administrativní akty anexe řeckého a jugoslávského území nebo o jeho připojení k Bulharsku. Podle dohody měly být okamžitě rozpuštěny fašistické politické, vojenské a zmilitarizované organizace a zrušeny všechny diskriminační zákony (historickým podkladem je zde: Viešňaja politika Covetskogo Sojuza v period Otěčwstvennoj vojny, T. II, str. 286-291.).
Tato dohoda odpovídala životním zájmům bulharského lidu. Stěžejním zahraničně politickým úkolem Bulharska se stala účast ve válce, kterou svobodomyslné národy vedly proti fašistickému Německu (historickým podkladem je zde: Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945 Svazek 4., str. 272.).
J. Dimitrov v těchto dnech napsal: ´Budoucnost naší země bude záviset především na onom reálném přínosu, kterým nyní přispějeme jako národ a stát k všeobecnému válečnému úsilí, směřujícímu k co nejrychlejší porážce fašistického Německa..., Vše pro frontu, vše pro rychlé dosažení definitivního vítězství nad fašismem!´ - to je hlavní heslo, k jehož splnění musíme mobilizovat síly Dělnické strany, lidové mládeže, Vlastenecké fronty a její vlády, všeho lidu a jeho armády i všechny zdroje země (historickým podkladem je zde: G. Dimitrov, Sbornik izbrani pisma i reči, Sofija 1947, str. 26.). Byla to výzva k bulharskému lidu, aby vlasteneckou válku proti hitlerovskému Německu, kterou právě zahájil, vedl s maximálním vynaložením sil. V krátké době vstoupilo do armády přes 40 000 dobrovolníků (historickým podkladem je zde: ´Krasnaja zvězda z 23. září 1954, ze které údaje použily - Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945 Svazek 4., str. 273.). Výbory Vlastenecké fronty pomáhaly při mobilizaci do armády, organizovaly odesílání balíčků na frontu a pořádaly sbírky oděvů a potravin pro vojáky a důstojníky.
Bulharská dělnická strana (komunistů) soustřeďovala pozornost na zajištění bojeschopnosti armády a její vysoké morálky. Páteří nové, lidové armády byli partyzáni a dobrovolníci, kteří do ní vstoupili. Značná část důstojníků bývalé carské armády zachovávala loajalitu. Reakční důstojníci byli nahrazeni velitelským sborem Národně osvobozenecké armády. Velkou úlohu při posilování a upevňování její bojeschopnosti sehrála instituce zástupců velitelů pro politické věci. Na tuto funkci bylo do armády vysláno 10 členů a kandidátů ÚV BDS(k) a také mnozí bývalí partyzáni. Do všech svazků operující armády vyslalo sovětské velení podle dohody s bulharskou vládou jako poradce důstojníky Rudé armády, kteří měli značné bojové zkušenosti. Tím vším dohromady se zvýšila bojeschopnost bulharských vojsk.
Bulharská armáda, která od poloviny září 1944 do května 1945 bojovala proti fašistickému Německu, se zúčastnila bělehradské operace, obranné operace v prostoru Blatenského jezera a v útočné vídeňské operace. Po celou tuto dobu byla bulharská vojska operačně podřízena veliteli 3. Ukrajinského frontu.
Za bělehradské operace sovětských vojsk operovala bulharská armáda na směrech Niš a Skopje. Kryla jižní bok sovětských vojsk na Balkáně a za operační součinnosti s jugoslávskou Národně osvobozeneckou armádou znemožnila fašistickým divizím rozmístěným v Řecku a v jižní Jugoslávii stáhnout se do prostoru Bělehradu, kam v říjnu 1944 pronikla vojska 3. Ukrajinského frontu a jugoslávské Národně osvobozenecké armády. Tím, že společně s Rudou armádou bojovala za osvobození bratrského jugoslávského lidu, odčinila bulharská armáda hanebnou skvrnu tříleté účasti na okupaci Jugoslávie, na níž se podílela na rozkaz monarchofašistické vlády (historickým podkladem je zde: Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945 Svazek 4., str. 273.).
Po ukončení bojových akcí bulharských vojsk ve východní Jugoslávii vyčlenila bulharská vláda na návrh sovětské vlády 1. Bulharskou armádu, složenou ze šesti pěších divizí, aby se zúčastnila dalších operací na území Maďarska (historickým podkladem je zde: Boj bulharského lidu proti hitlerovskému fašismu. Materiály Ústavu dějin strany při ÚV BKS, l. 202.). Koncem listopadu měla tato armáda kolem 84 000 vojáků (historickým podkladem je zde: AMO SSSR, f. 243, inv. 20 371, sp. 45, l. 25.). Jejím velitelem byl generál Vladimír Stojčev. Kolem 20. března 1945 rozdrtila tato armáda v součinnosti s jugoslávskými a sovětskými vojsky německé fašistické svazky, které se přepravily na severní břeh Drávy a snažily se zde vytvořit předmostí. Koncem března a počátkem dubna, v závěrečné fázi osvobození Maďarska, bojovaly bulharské divize, útočící na západ, na jugoslávském území v prostoru, kde se stýkají státní hranice Maďarska, Rakouska a Jugoslávie. Spolu s vojsky 3. Ukrajinského frontu dokončily 4. dubna 1945 osvobození jihozápadního Maďarska a obsadily řadu měst a vesnic v severní Jugoslávii (v Chorvatsku a Slovinsku). Ve chvíli, kdy skončila druhá světová válka, dosáhla 1. Bulharská armáda, bojující v sestavě vojsk 3. Ukrajinského frontu, úpatí Rakouských Alp (historickým podkladem je zde: Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945 Svazek 4., str. 273.).
Bulharský lid tak po 9. září významně přispěl k porážce fašistického Německa a získal si sympatie a podporu světové demokratické veřejnosti. V mírové smlouvě, uzavřené v roce 1947, bylo konstatováno, že Bulharsko ´se aktivně zúčastnilo války proti Německu (historickým podkladem je zde: Vněšňaja politika Sovětskogo Sojuza. 1947 god. Časť pervaja /janvar-ijuň 1947 goda/, Moskva 1952, str. 291.). Podle oficielních údajů, které předložila bulharská vláda mírové konferenci, zúčastnilo se ze 450tisícové bulharské armády války proti německým fašistickým uchvatitelům 339 760 mužů z nich 195 932 bezprostředně na frontě. 32 000 bulharských vojáků bylo zabito, raněno nebo se pohřešuje. Přímé válečné výdaje činily 95 miliard leva (historickým podkladem je zde: IML, dokumenty a materiály oddělení dějin Velké vlastenecké války, inv. čís. 11 635, str. 308.).
Sovětský svaz významně napomohl tomu, že se bulharský lid mohl podílet na rozdrcení německého fašismu. Bez pevného postoje Sovětského svazu by se bulharská armáda nemohla zúčastnit takové operace jako je bělehradská. Britská vláda v září 1944 prohlásila, že si nepřeje vidět bulharská vojska na jugoslávském území (podkladem pro tuto informaci je: U. Čerčill, Otčet narodu, Moskva 1944, str. 13. Vydalo tiskové oddělení britského velvyslanectví v Moskvě. Zde je nutno poznamenat, jak bylo výše již řečeno východními historiky, že v Chorvatsku a Slovinsku, tedy v severní Jugoslávii, byly po tři roky, jako okupanti, bulharští vojáci a i proto se situace jaksi Winstonu Churchillovi a britské vládě prostě nezdála - má poznámka). Nadhodila tuto otázku i při uzavření smlouvy o příměří koncem října 1944. Sovětská vláda tehdy britské vládě rezolutně sdělila, že bulharská vojska nejsou v Jugoslávii jako okupanti, ale jako spojenci bojující pod sovětským velením.
Zářijová revoluce v Bulharsku zahájila nové období v dějinách země. Když VII. sjezd BKS (Bulharská dělnická strana /komunistů/ byla koncem prosince 1948 přejmenována na Bulharskou komunistickou stranu /Balgarska komunističeska partija/.) tuto revoluci hodnotil, konstatoval: ´Marxisticko-leninský rozbor národní a demokratické revoluce v naší zemi ukazuje, že je od samého počátku svým třídním charakterem, obsahem a významem revolucí socialistickou. Její vítězství bylo zákonitým výsledkem revolučního boje bulharské dělnické třídy, která ve svazku s pracujícími měst a vesnic pod vedením Bulharské komunistické strany a za rozhodující pomoci Sovětské armády bojovala proti fašismu a kapitalismu (za pomoci ruských tanků šlo prostě vše, přeskočit i jeden vývojový stupeň a nastolit blahobyt, který se i Bulharům zajedl - má poznámka. Historickým podkladem k přiznání komunistů před závorkou je: VII. kongres na Blgarskata komunističeska partii. 2. juni - 7. juni 1958 g. Stenografski protokol, Sofija 1958, str. 616.)."
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: Bulharsko 1944 až 1945. Č 7.

Příspěvek od michan »

Bulharsko 1944 až 1945. Č 8.

Zvláštní rysy přeměny vlastnictví a politický vývoj v Bulharsku dál popisuje východní historiografie takto, cituji:

"Specifickým rysem zářijové revoluce bylo to, že revoluční boj za svržení buržoasie a nastolení diktatury proletariátu splynul s osvobozeneckým hnutím proti cizímu panství, za národní nezávislost (ta národní nezávislost je nesmysl, dostali se zcela do područí ruského imperialismu, ve kterém pak zůstali až do roku 1989 - má poznámka). Zářijové povstání vyřešilo v Bulharsku v poměrně krátké době řadu demokratických úkolů (opět si komunisti pohrávají se slovíčkem demokracie, když na jejich převzetí moci toho moc demokratického nebylo - má poznámka): byl rozdrcen fašismus, bylo skoncováno se závislostí země na imperialismu (jak jsem již nahoře řekl, z imperialismu do imperialismu, tentokrát ruského - má poznámka), lidu byla poskytnuta demokratická práva (některá práva jim byla odebrána, odebrána byla práva celým skupinám lidí, jako bylo právo na svobodné vyjádření, soukromé vlastnictví a další - má poznámka), byli potrestáni zločinci, kteří zavlekli Bulharsko do války na straně fašistického Německa, země se zařadila do protifašistické koalice atd. Při uskutečňování těchto úkolů se nezbytně musely otřást pilíře kapitalistického zřízení v Bulharsku. Když J. Dimitrov na V. sjezdu BDS(k) mluvil o této mimořádné zvláštnosti revoluce, řekl: 'Nemohli jsme radikálně a úplně vymýtit fašismus a nedotknout se přitom panství velkokapitálu; nebyli bychom mohli zajistit demokratická práva pracujících, kdyby si velkokapitál zachoval svou politickou a hospodářskou moc (historickým podkladem je zde: G. Dimitrov, Izbrani proizveděnija, T. II, str. 427-428.). Pokud trvala válka s Německem, stál v popředí celonárodní úkol - aktivní účast bulharského lidu na této válce. Jakmile válka skončila, situace se podstatně změnila. Na pořad dne se dostaly sociální přeměny. Opatření, která uskutečnila vláda Vlastenecké fronty, jako zavedení dělnické kontroly nad výrobou, zdanění válečných zisků, zavedení progresivní daně z příjmů, státní regulování výroby, poskytnutí širokých práv dělnickým odborům atd., značně omezila vliv kapitalistů.
Pilíře starého režimu byly silně podlomeny již v letech 1944 - 1945 soudními procesy proti těm, kdo nesli hlavní vinu na zavlečení Bulharska do zločinné války, a jejich přísným potrestáním. Avšak bulharská buržoasie se pokusila zachovat v zemi kapitalistický pořádek a začala se stavět vládním opatřením na odpor.
Bulharskou reakci podporovaly vládnoucí kruhy USA a Anglie. Ba co více, imperialističtí pohlaváři těchto zemí ideově inspirovali všechny činy bulharské kontrarevoluce. Tak anglo-americký chráněnec Gemeto (bylo nutno nalézt třídního nepřítele, aby bylo možno vysvětlit proč jednají komunisté jak jednají - má poznámka), který stál v čele Bulharského zemědělského lidového svazu, široce otevřel dveře svazu fašistickým živlům a snažil se jej postavit proti Bulharské dělnické straně (komunistů). Proti heslu 'Vše pro frontu!' Gemeto vytýčil svá hesla: 'Mír, chléb a lidovládu', 'Mír, chléb a svobodu' a také demagogické heslo o samostatné rolnické moci.
Takové výzvy měly za cíl podlomit lidově demokratickou moc. BDS(k) odhalila třídní podstatu Gemetovy politiky. Lidové masy se postavily proti gemetovštině. Když Gemeto, tento služebník zaoceánských monopolů, viděl, že bude nevyhnutelně poražen, ukryl se na americkém velvyslanectví a za pomoci velvyslance Barnese uprchl do Spojených států.
Jak postupně vzrůstala autorita a vliv BDS(k), sílil i odpor reakce, jíž velmi aktivně podporovali angloameričtí imperialisté. Třídní boj v zemi se zostřoval. V létě roku 1945, ne bez vměšování vlád USA a Anglie, se od Vlastenecké fronty odtrhlo pravé křídlo Bulharského zemědělského lidového svazu, vedené Nikolou Petkovem, a pravé křídlo sociálně demokratické strany v čele s Kostou Lulčevem. Obě skupiny zaujaly vůči Vlastenecké frontě opoziční postoj a začaly sabotovat zahraničně politická i vnitropolitická opatření lidové vlády (historickým podkladem je zde: Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945 Svazek 4., str. 274, 275.).
Zároveň začala reakce budovat různé ilegální organizace, které měly připravit státní převrat. Reakčně naladění důstojníci, přátelé ministra války Damjana Velčeva, vytvořili spiklenecké organizace 'Vojenský svaz' (Voenen sajuz) a 'Neutrální důstojník' (Neutrálen oficer). V roce 1945 vzniklo ilegální legionářské centrum. Vznikaly také ilegální organizace 'Křesťanský svaz svobody' (Christijanski sajuz na svobodata), 'Fronta svobody' (Front na svobodata) a jiné (historickým podkladem je zde: Suděbnij process ameriakánskich špionov v Bolgarii, Sofija 1950, str. 89-92.). Tvořili je důstojníci propuštěni z armády a členové fašistických organizací, které byli po 9. září rozpuštěny. Tyto organizace sledovaly kontrarevoluční cíle, snažily se zabránit demokratizaci armády a podlomit v ní autoritu Bulharské dělnické strany (komunistů).
BDS(k) energicky bojovala proti reakční opozici. Za pomoci lidu se straně podařilo odhalit všechny tajné organizace, zmařit spiknutí Velčevových přívrženců a očistit armádu od jeho stoupenců. Bylo zjištěno, že nitky od podzemních skupin vedou k oficiální opozici. Tak bylo možno izolovat vůdce opozice, která se v podstatě změnila ve spikleneckou organizaci plnící úkoly, jež jí uložili zahraniční imperialisté (historickým podkladem je zde: Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945 Svazek 4., str. 275.).
Pokusy domácí i zahraniční reakce obnovit v Bulharsku buržoazní řád zkrachovaly. Přes všechny pletky reakce vliv Komunistické strany a tím i Vlastenecké fronty neochvějně vzrůstal. Svědčil o tom rychlý růst stranických řad. Za 6 měsíců po 9. září vzrostl počet členů BDS(k) z 25 000 na 254 000 osob (historickým podkladem je zde: G. Dimitrov, Izbrani proizveděnija, T. II, str. 494.). Nejlepší synové a dcery bulharského lidu, sjednocení ve Vlastenecké frontě, uhájili vymoženosti zářijové revoluce a začali budovat základy socialismu (historickým podkladem je zde: Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945 Svazek 4., str. 275.)."

Východní historiografie dále pak přiznává, že to byly právě ruské tanky, které v Bulharsku nemuseli ani tak moc bojovat, ale přispěly především k nastolení diktatury nové - "bolševické". Sovětský svaz získal velice snadno nový satelitní stát. NKVD měla cestu v Bulharsku otevřenou... Dále pak východní historici připomenou správnou politiku bolševiků Ruska, která vedla k cíli - vítězství komunistů. Racionálně pak připomenou změnu strategické situace v neprospěch Německa na Balkáně.... Cituji dále:

"Svým vstupem do Bulharska pomohla sovětská vojska bulharskému lidu skoncovat s nespravedlivou, lupičskou válkou, zúčastnit se války proti fašismu a začít budovat lidově demokratický stát. Tím, že nové Bulharsko zpřetrhalo svazky s hitlerovským Německem a vypovědělo mu válku, rozhodně skoncovalo s velkobulharským šovinismem buržoazie, vzdalo se okupovaných území sousedních států a vytvořilo předpoklady pro to, aby s nimi navázalo normální styky.
Když byli z bulharského území vyhnáni němečtí okupanti, vytvořily se příznivé podmínky pro rozvinutí třídního boje, který vedl k upevnění nového, lidově demokratického zřízení.
Pobyt Rudé armády v Bulharsku znemožnil rejdy bulharské reakce a jejich zahraničních inspirátorů, odvrátil občanskou válku v zemi a přispěl k nastolení takového sociálně ekonomického zřízení, které nejen zajišťovalo národní nezávislost, ale odstraňovalo i sociální útlak.
Bezprostředním vojenským důsledkem vystoupení Bulharska z hitlerovské koalice bylo to, že Německo ztratilo možnost disponovat bulharskými vojenskými silami. Německo nemohlo dále používat černomořských přístavů a bylo nuceno potopit lodě, které v nich kotvily. Značně se zhoršila strategická situace německých fašistických Skupin armád ´F´a ´E´. Německé velení bylo nuceno evakuovat svá vojska z Řecka a z jižní Jugoslávie. Tím se zároveň vytvořila příznivější vojenská a politická situace pro další rozvíjení osvobozeneckého boje v Jugoslávii, Řecku a Albánii.
Příznačné pro činnost Rudé armády na bulharském území bylo to, že tam nedocházelo k bojům a střetnutím. Bulharské vládnoucí kruhy nebyly s to organizovat ozbrojený odpor proti sovětským vojskům a lid činnost Rudé armády všemožně podporoval. Ani v jedné zemi, které dříve patřily k fašistickému bloku a byly satelity Německa, neexistovalo v době, kdy sovětská vojska dorazila k jejich hranicím, takové masové partyzánské hnutí, tak organizovaná národně osvobozenecká povstalecká armáda. To se odrazilo na charakteru činnosti ozbrojených sil SSSR v Bulharsku.
Nejvýznamnějším činitelem, který zajistil úspěch Rudé armády v Bulharsku, byla správná politika sovětské vlády a komunistické strany vůči bulharskému lidu po celou dobu války i v době pobytu sovětských vojsk na bulharském území. Program osvobození národů utlačovaných fašistickým Německem, vyhlášený Sovětským svazem, a zahraniční politická prohlášení vlády SSSR pomohly rozpoznat pravou tvář vládců své země a Bulharské dělnické straně (komunistů) zburcovat masy k osvobozeneckému boji. Aktivní účast bulharské armády v operacích v závěrečném stádiu války značně zmírnila pro Bulharsko podmínky mírové smlouvy.
Druhým rozhodujícím činitelem úspěchů Rudé armády v Bulharsku byla správná politická linie a rozsáhlá organizátorská činnost Bulharské dělnické strany (komunistů) během celé války, a zvláště v období bezprostředního boje za osvobození země z fašistického útlaku.
Již v prvých dnech války zaujala BDS(k) důsledné internacionalistické stanovisko; orientovala se na přípravu lidu k ozbrojenému boji proti hitlerovcům a jejich přisluhovačům. Předsevzala si, že nedopustí, aby Bulharsko bylo zavlečeno do války proti SSSR, a opírajíce se o dávné přátelství bulharského národa k ruskému národu, tohoto cíle dosáhla. Organizovala všelidovou partyzánskou válku a vytvořila třicetitisícovou Národně osvobozeneckou povstaleckou armádu, která se těšila podpoře lidu.
V těžkých ilegálních podmínkách za fašistického panství organizovala BDS(k) Vlasteneckou frontu bulharského lidu. Přes velké oběti, které utrpěla v krutém boji, dosáhla toho, že z Vlastenecké fronty vyrostla mocná politická síla, která byla s to postavit se do čela revoluce.
Rychlý postup sovětských vojsk rumunským územím a jejich proniknutí k bulharským hranicím byly pro Bulharskou dělnickou stranu (komunistů) signálem k povstání, k němuž dovedně přivedla masy. Vzorně prováděla organizátorskou a ideologickou práci v armádě, čímž se BDS(k) v podstatě podařilo vyrvat armádu z rukou staré vlády a zapojit ji do války proti fašismu.
Osvobození bulharského národa je skvělým příkladem dovedného spojení činnosti Rudé armády s masovým národně osvobozeneckým protifašistickým bojem, který pod vedením komunistické strany vyústil v celonárodní povstání /tehdy šlo pod hrozbou ruských tanů udělat několik desítek let takřka zázraky - má poznámka/ (historickým podkladem je zde: Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945 Svazek 4., str. 275, 276.)."

Příště nás čeká Rudá armáda v Karpatech a SNP.

Použité podklady:


Donald Sommerville - Druhá světová válka den za dnem.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Lucas Cooper - Hitlerovy elitní jednotky.
G. K: Žukov – Vzpomínky a úvahy 1, 2.
Paul Adair – Hitlerova největší porážka.
Historie německé armády – Philippe Mason.
Nicholas Bethell a redakční skupina Time-Life Books – ÚTOK NA SSSR.
John Keegan – Druhá světová válka.
Janusz Piekalkiewicz – Tanková válka 1939 -1945.
Janusz Piekalkiewicz – Letecká válka 1939 – 1945.
Janusz Piekalkiewicz – Námořní válka 1939 -1945.
Len Deighton – Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války.
Hitlerova armáda – Sborník článků odborných redaktorů časopisu Command.
Válka jako Peklo – Eduard Rauss, Hans von Greiffenberg, Dr. Waldemar Erfurth, Peter G. Tsouras – editor.
Prof. Alexandra Viatteau, Historian Paris II University, Prof. Norman DAVIES, Historian Oxfrod University a Dr. Dariusz GAWIN, Historian Museum of the Warsaw Uprising.
Mathias Färber – Druhá světová válka v obrazech.
David Brownstone a Irene Franck – Historie válek.
Paul Carell – Spálená země.
Paul Carell – Operace Barbarossa.
Horst Scheibert – Německé obrněné jednotky.
Černí andělé – Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945 Svazek 4. - Redakce čtvrtého svazku - M. M. Minasjan(vedoucí redakce a autorského kolektivu)
P. P. Bogdanov, M. S. Dolgij, N. V. Krestnikovova ( literární redaktorka), J. A. Prokofjev, P. I. Šuktomov, M. A. Švarev, G. M. Tavrovská, M I. Traktujev a celý autorský kolektiv, který začíná - M. L. Altgovzen a pokračuje dalšími 27mi jmény....
Memoáry – maršál Vasilevskij
Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak – Ocelová lavina.
Christhoper Andrew, Vasilij Mitrochin – Neznámé špionážní operace KGB.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
V.V.Bešanov: „Kadry rešajut vse – surovaja pravda o vojne“ (Kádry rozhodují o všem – syrová pravda o válce), vyd. AST, Moskva 2006
L.M.Mlečin: „Josif Stalin, jevo maršaly i generaly“ (Josif Stalin, jeho maršálové a generálové), vyd. Centrpoligraf, Moskva 2005
L.M.Mlečin: „Russkaja armija meždu Trockim i Stalinym“ (Ruská armáda mezi Trockym a Stalinem), vyd. Centrpoligraf, Moskva 2002
B.N.Petrov: „Ot revoljucionnoj česotky k vojennoj katastrofe“ (Od revolučního svrabu k vojenské katastrofě), Vojenno-istoričeskyj archiv 3/2001 (Vojensko-historický archív 3/2001), Moskva 2001
M.V.Zacharov: „Generaľnyj štab v predvojennyje gody“ (Generální štáb v předválečných letech), Vyd. AST, Moskva 2005
N.Zenkovič: „Vyššij generalitet v gody potrjasenij“ (Vyšší generalita v letech otřesů), vyd. Olma-Press, Moskva 2005
„Statistika armejskovo terora“ (Statistika armádního teroru), Vojenno-istoričeskyj archiv 2/1997 (Vojensko-historický archív 2/1997), Moskva 1997
„Tragedija RKKA“ (Tragédie Dělnicko-rolnické Rudé armády), Vojenno-istoričeskyj archiv 1/1997 (Vojensko-historický archív 1/1997), Moskva 1997

Ch.Andrew,O.Gordějevskij: KGB – Důvěrná zpráva, Vyd. East Art Agenci 1994
Ch.Andrew,V.Mitrochin: Štít a Meč Vyd. Akademia 2001 a 2008
Oleg Kalugin: Proščaj, Lubljanka (Promiň, Lubljanko ) ,vydal Olymp 1995
Interviu s generálem KGB Olegem Kaluginem: Časopis Čajka 2002
M.Pečenka,J.Bašta a kolektiv: Encyklopedie špionáže,Vyd. Libri 1993
Slovenská armáda 1939-1945 - Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Apokalypsa v Karpatech - Karel Richter.

Mé poznámky a mapy.

Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=7&t=376&start=60
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Od Bagrationu do Berlína“