Stránka 1 z 1

Mexická parní fregata Guadaloupe

PříspěvekNapsal: 27/10/2017, 18:32
od jarl
Mexická parní fregata Guadaloupe

Obrázek

aneb

Kladivo na Texasany

Mexiko začalo budovat válečné námořnictvo téměř ihned po získání nezávislosti, ale třebaže obrovská země s mimořádně dlouhým pobřežím jak na Tichém oceánu, tak v Mexickém zálivu a Karibském moři, potřebovala silnou flotu, zdejší námořní síly tomu po většinu jejich existence neodpovídaly. Důvodem byl zejména nedostatek financí a preferování armády. Pravda, bývalé Nové Španělsko patřilo k nejbohatším koloniálním državám Madridu s početným obyvatelstvem a obrovským nerostným bohatstvím (1), ale politická nestabilita, korupce a slabost centrální vlády čelící separatistickým tendencím v mnoha okrajových oblastech (2), územním požadavkům severního souseda a vměšování evropských koloniálních mocností, přivedla zemi k hospodářskému úpadku, a odrazem těchto rozháraných poměrů se stala i zdejší marína.

Nicméně Madrid odmítal uznat nezávislost bývalých kolonií, a jelikož Španělé stále drželi opevněný ostrov San Juan de Úlua ležící na dostřel od Veracruzu, stalo se pořízení bojeschopné floty nutností. Za jejího zakladatele můžeme považovat někdejšího spolubojovníka Thomase Cochrana, námořního kapitána Eugenia Cortése y Azúa, přímého potomka legendárního conquistadora, jehož císař Agustín I. pověřil úkolem získat v USA první lodě. Původně se hovořilo o 44dělové fregatě a osmi korvetách, jenomže nakonec v r. 1822 z finančních důvodů koupil alespoň malé škunery ANÁHUAC a IGUALA doplněné devíti plachetními dělovými čluny.

Obrázek
Eugenio Cortés

Nicméně na bojovou premiéru nemuselo zdejší loďstvo čekat dlouho. Jakmile velitel pevnosti Úlua nařídil v září 1823 bombardování Veracruzu, vyhlásilo Mexiko blokádu ostrova, přičemž promptně z Velké Británie a Švédska přikoupilo fregatu LIBERTAT a brigantínay VICTORIA a BRAVO. Posílené loďstvo odřízlo ostrovní posádku od přísunu zásob, a jelikož pokus prorazit blokádu selhal, musel její velitel v listopadu 1825 podepsat kapitulaci. V souvislosti s tímto početním nárůstem velení námořnictva pocítilo nedostatek důstojníků, takže Cortés v r. 1824 inicioval založení námořní akademie, přičemž mezi prvních osmnáct posluchačů patřil i Tomás Francisco de Paula Marín Zabalza, jenž v našem vyprávění později sehraje důležitou roli.

Prozatím se však Mexičané při získávání kvalifikovaných velitelských kádrů obraceli do zahraničí, tudíž se velitelem floty doplněné mezitím např. o brigantinu GUERRERO, stal Američan P. D. Porter pobírající roční gáži 12 000 stříbrných peset. Energický „Comodoro“ se rozhodl pro ofenzivní strategii a koncem r. 1826 zahájil korzárskou válku v okolí Kuby, která způsobila Madridu mnoho škod, ale poté, co 10. února 1828 jeho synovec D. H. Porter rozehnal poblíž Havany nepřátelský konvoj, dohnala jeho GUERRERO následující den 54dělová fregata LEALTAD, která malou brigantinu donutila k boji. Mexičané kladli zuřivý odpor, ale poté co přišli o 80 mužů, museli stáhnout vlajku, přičemž jeden z projektilů připravil o život mladého velitele, jenž se stal prvním hrdinou zdejšího námořnictva. Korzárská ofenzíva však pokračovala, a když Mexiko v r. 1829 odrazilo pokus o invazi, museli se v Madridu o sedm let později smířit s nevyhnutelným a uznat jeho nezávislost. Flota tedy z kampaně proti bývalému suverénovi vyšla se ctí, ale další kapitola v její historii, napsaná na přelomu třicátých a čtyřicátých let 19. století, jí mnoho úspěchů nepřinesla.

Obrázek
Komodor Pedro David Porter

Řídce osídlený Texas lákal osadníky z USA, kteří brzy početně převýšili původní obyvatelstvo, což v r. 1830 na základě alarmující zprávy generála Terrána přimělo prezidenta A. de Santa Annu, nejenom k zákazu přistěhovalectví, ale i vydání dekretu vypovídajícího za hranice všechny „nelegální“ osadníky. Američané se s tímto stavem nesmířili a slabé mexické síly po prvních střetech ustoupily a zákaz se několik let nedodržoval. O změnu se Santa Anna pokusil až v r. 1835 vyhlášením nové ústavy (3), načež na území vzpurné provincie vyslal vojsko na podporu původního obyvatelstva, což vedlo Texasany vedené S. Houstonem k vyhlášení samostatnosti a následné válce za nezávislost.

K prvnímu námořnímu incidentu došlo už na podzim 1835, když se texaské ozbrojené lodě LAURA a SAN FELIPE zmocnily mexické CORREO DE MEJICO. Vzbouřenci po prvním úspěchu nejenže začali vydávat tzv. kaperské listy, ale iniciovali i koupi čtyř škunerů, což umožnilo vznik Texaského válečného námořnictva, jehož prvním velitelem se stal americký komodor CH. Hawkins. Brzy se však karta obrátila a převahu získali Mexičané. V r. 1837 nejprve brigy LIBERTADOR a VENCEDOR DEL ALAMO zajaly škuner INDEPENDENCE a poté LIBERADOR ve spolupráci s brigou ITURBIDE přinutily u Galvestonu najet na mělčinu (4) INVINCIBLE a BRUTUS, a jelikož Texasané mezitím prodali škuner LIBERTI, bylo jejich námořnictvo kompletně zničeno, načež Mexičané zablokovali pobřeží Texasu a znemožnili povstalcům přísun dobrovolníků a zásob z USA. Současně byl Hawkins odvolán z funkce a postaven před vojenský tribunál, ale rozsudku se nedožil, neboť podlehl jakési nemoci.

Obrázek
Mexiko v. r. 1824

Nadějný vývoj však v r. 1838 zhatila francouzská intervence označovaná jako „cukrářská válka“ (5), která de facto rozhodla texaskou válku o nezávislost. Francouzské loďstvo čítající tři fregaty, jednu korvetu, dvě bombardy a dva parníky se 27. listopadu přesunulo k Veracruzu a ostřelovalo pevnosti na ostrově Úloa, přičemž použilo moderní Paixhansovy granáty, jejichž účinky učinily na pozorovatele značný dojem. Mexičané napočítali přes 200 padlých (Francouzi jenom 33), načež se ještě téhož dne vzdali. Následně Francouzi obsadili Veracruz, zajali mexické válečné lodě a na hlavu porazili vojsko generála Santa Anny, jenž přišel o nohu, takže není divu, že Texasané oslavovali admirála Ch. Boudina jako hrdinu. Současně objednali v USA nové válečné lodě, takže Druhé texaské námořnictvo“ (6) získalo kontrolu nad vodami v Mexickém zálivu, což jeho velení umožnilo v r. 1840 přenést bojové operace do nepřátelských vod, přičemž cílem bylo uznání svrchovanosti Státu osamělé hvězdy.

Santa Anna sice po porážce a zajetí u San Jacinta písemně stvrdil samostatnost Texasu, ale vláda tento akt neuznala a generál jej po propuštění na svobodu anuloval a nadále vystupoval jako zapřísáhlý odpůrce texaské svrchovanosti. Bohužel novou ústavu neuznali ani vedoucí představitelé Yucatánu, kteří v r. 1840 vyhlásili nezávislost a obrátili se na Texas s žádostí o pomoc (6), načež centrální vláda musela přesunout armádu na jižní frontu a na boj s Texasany neměla dost sil, tudíž byla ochotna nechat tento gordický uzel rozseknout evropské mocnosti. Z nich se nejvíce angažovala Velká Británie, jež si nepřála posílení vlivu USA, takže stála na straně Mexika, kdežto Američané podporovali Texasany, načež se Stát osamělé hvězdy a Yucatánský poloostrov staly jevištěm jakési proxy války mezi těmito mocnostmi.

Obrázek
Sedminásobný mexický prezident Santa Anna

Texasané mezitím za půjčku schválenou kongresem (280 000 dolarů), peníze bohatých sympatizantů a obligace nabízené na amerických trzích (500 000 dolarů), koupili za vlády svého druhého prezidenta M. Lamary parník ZAVALA, šalupu AUSTIN, škunery SAN ANTONIO, SAN BERNARD a SAN JACINTO, které doplnily brigy ARCHER a WHARTON. Američané (a v menší míře Evropané) tvořili většinu posádek a zejména 90členného důstojnického sboru, neboť výší posty v Americkém námořnictvu drželi veteráni z tzv. druhé války za nezávislost, tudíž dali přednost službě v texaské maríně slibující rychlý kariérní postup. Byl mezi nimi i 28letý poručík E. W. Moore, kterého jmenovali do čela loďstva a propůjčili mu hodnost komodora.

Moore odplul v létě 1840 s několika loděmi k tajným rozhovorům s Mexičany, které však žádný posun nepřinesly, takže nejprve přikročil k blokádě důležitého přístavu Tampico a pak odplul na jih, kde se yucatánský generál Anaya s pomocí ZAVALI, AUSTINU a SAN BERNARDA zmocnil města San Juan Bautista hájeného 600 Mexičany. Yucatánci Moorovi jako odměnu vyplatili 25 000 dolarů, což na čas vyřešilo jeho finanční potíže, jelikož Texaské námořnictvo se, stejně jako zdejší státní pokladna, po celou existenci potýkalo s chronickým nedostatkem prostředků.

Obrázek
Kapitán Texaského námořnictva

Za této situace staronový texaský prezident Houston flotu z důvodu úspor odvolal do Galvestonu a hodlal jí demobilizovat, což pro Moora a jeho muže nevěstilo nic dobrého. Situace zašla tak daleko, že Houston komodora obvinil ze zpronevěry a vypadalo to, že se Texasané porazí sami, ale naštěstí se objevil nečekaný zdroj financí. Yucatánci s nimi za částku 8000 dolarů měsíčně uzavřeli smlouvu o ochraně pobřeží, což koncem r. 1841 přivedlo Moorovy válečné lodě zpět do zdejších vod, kde zajaly několik mexických obchodních plavidel (8), ale tou dobou už Santa Anna hledal řešení, kterak nepříznivý poměr sil zvrátit.

Londýn sice po dlouhých průtazích uznal nezávislost Texasu a ujal se role prostředníka mezi znesvářenými stranami, ale s uzavřením mírové smlouvy nespěchal, což mělo Mexiku poskytnout čas k silovému řešení. V obsazení celého Státu osamělé hvězdy už nedoufali ani největší optimisté, ale úspěšná ofenzíva mohla korigovat nehorázné texaské územní požadavky (9) a tím oslabit Spojené státy, s nimiž Londýn vedl vleklý spor o Oregon. Aby Santa Anna mohl vrhnout armádu na severní frontu, bylo bezpodmínečně nutné potlačit yucatánskou rebelii, a jelikož vzbouřence od Mexika oddělovaly takřka neprostupné pralesy a bažiny, musel se transport realizovat po moři. Potomci Aztéků tedy potřebovali válečné lodě, a protože bylo politicky neprůchodné přenechat jim některé jednotky Královského námořnictva, hledali vyjednavači oboustranně přijatelné řešení, načež se jejich pozornost stočila k loděnicím John Laird a Wigram & Green, které dokončovaly fregaty známé jako GUADALOUPE a MONTEZUMA.

Obrázek
Texaský parník Zavala

Loďařský podnik vlastněný rodinou Lairdů se později proslavil ilegální stavbou slavné korzárské lodě ALABAMA, ale jak dokáží následující řádky, ochota investovat do riskantních podniků, jeho majiteli nechyběla ani o generací dříve. J. Laird jako jeden z prvních britských loďařů uvěřil, že budoucnost tohoto oboru leží ve stavbě železných lodí, ale třebaže si na nedostatek zakázek od soukromých rejdařů nemohl stěžovat, Admiralita jeho projekty odkládala do archivu, a teprve v r. 1837 si objednala stavbu malé pomocné jednotky DOVER. Více odvahy projevila Východoindická společnost, jež u něj zadala fregatu NEMESIS, která se stala první širokomořskou železnou válečnou lodí v historii, což povzbudilo vizionáře Lairda, aby bez závazné objednávky nechal v Birkenheadu založit kýl ještě větší fregaty s železným trupem stavěné podle jeho projektu.

Bohužel, komise Admirality počátkem r. 1842 bez udání důvodů usoudila, že loď nesoucí firemní označení „č. 42“ je pro službu v Královském námořnictvu nevhodná, takže majitel měl dvě možnosti; buďto najde jiného solventního zájemce, a nebo přijde na buben. Naštěstí se po britských ostrovech od léta minulého roku potloukali mexičtí agenti sondující možnosti získání výkonných válečných lodí, takže slovo dalo slovo a v dubnu 1842 se stali vlastníky lodě pojmenované GUADALOUPE Mexičané, kteří zároveň od společnosti Wigram & Green koupili rozestavěnou dřevěnou parní fregatu MONTEZUMA o výtlaku 1164 tun. Přesnou sumu, kterou za železnou fregatu zaplatili neznáme (obě jednotky údajně stály 307 697 stříbrných peset), ale i kdyby jim Lairdové takříkajíc „udělali cenu“ muselo se v přepočtu jednat přinejmenším o 30 000 liber šterlinků. Texaský vyslanec E. Smith sice protestoval, ale pro vládu Jejího Veličenstva velevýhodnou transakci (10) překazit nedokázal, a stejný výsledek přinesla i Houstonova intervence u britského konzula v Texasu.

Obrázek
John Laird

Fregata nesoucí jméno prvního mexického prezidenta Guadaloupe Victorieho, byla ve své době největší železnou válečnou lodí světa. Měřila přes palubu 57,05 m (kýl byl dlouhý 51,65 m), šířka se udává 9,16 m a maximální ponor 3,2 m, zatímco výtlak dosahoval 787 tun. Obšívku připevnili na 122 žeber a ke spojení jednotlivých plátů použili techniku nýtování. Vzhledem k tomu, že železo je pevnější než dřevo byl trup přibližně o pětinu lehčí (vážil toliko 410 tun), než u dřevěné lodě těchto rozměrů, a přitom bylo v podpalubí více místa, protože žebra a další konstrukční díly nebyly tak masivní jako u plavidel stavěných z tradičního materiálu. Kovový trup také bez deformací snášel velkou zátěž a lépe vstřebával otřesy způsobované parním strojem.

GUADALOUPE měla čelen a dva stěžně s plným brigantinovým oplachtěním, mezi nimiž se tyčil vysoký směrem dozadu mírně skloněný komín, zvěstující příznivcům pokroku, že fregata není v boji odkázaná pouze na přízeň větru, ale spoléhá především na parní propulzy. Pohonnou jednotku zhotovila společnost Forrestr a jednalo se o dvouválcový parní stroj o výkonu 180 koňských sil, přičemž průměr vývrtu válců dosahoval 1321 mm a zdvih pístů 1525 mm. Jeho výkon se převáděl na dvě kolesa o průměru 6,4 m, což při 22 otáčkách za minutu stačilo za ideálních podmínek k dosažení slušné rychlosti 9 uzlů (11). Reálnou rychlost ovšem ovlivňovala řada faktorů jako například počasí, nebo obrost trupu, a je nutno konstatovat, že železné lodě, obzvláště v tropickém pásu, obrůstaly rychleji než dřevěné, a pokud jejich dna nebylo možné očistit v suchém doku, projevilo se to citelným snížením rychlosti (12).

Obrázek
Náčrt fregaty Guadaloupe

Tehdejší parní stroje se vyznačovaly enormní spotřebou, tudíž třebaže bunkry na GUADALOUPE pojaly 300 (?) tun uhlí, vystačila jeho zásoba pouze na deset dní, takže loď plula většinou pod plachtami a topiči kotle naplno roztápěli pouze sporadicky. Použití koles na válečných lodích se z několika důvodů ukázalo jako nevýhodné, a tou dobou už moře brázdily jednotky opatřené účinnějšími lodními šrouby či vrtulemi, jenomže památná přetahovaná mezi RATTLEREM a ALECTO se uskutečnila až o několik let později, takže projektanti tuto skutečnost ještě neznali, tudíž siluety většiny parníků stále hyzdila hlučná a snadný cíl představující kolesa.

Železný trup lépe odolával jak klasických „kulím“, tak moderním granátům a životnost fregaty zvyšovalo i několik vodotěsných přepážek dělících podpalubí na samostatné sektory. To sice nebylo úplné novum, ale vodotěsné komory rozhodně počátkem čtyřicátých let 19. století nebyly standardní součástí lodní konstrukce. Navíc se průstřely daly zaslepit snáze než u dřevěných trupů a při zásazích nelétaly vzduchem třísky způsobující hrozivá a obtížně hojitelná poranění. To z GUADALOUPE činilo odolnou a těžko potopitelnou loď schopnou přestát i vážná poškození.

Obrázek
Model fregaty Guadaloupe

Primární výzbroj tvořila dvě zepředu nabíjená 68liberní (13) děla s hladkou hlavní vystřelující na vzdálenost 3000 yardů (přibližně 2700 metrů) Paixhansovy granáty. Obsluhovalo je devět mužů a osadili je na na dvoukolové dřevěné otočné lafety v předo- a zadolodí, tudíž je bylo možné použít při boční salvě a jedna z těchto hrozivých zbraní mohla pálit i směrem vpřed a vzad. Mexičané fregatu záhy dozbrojili ještě čtyřmi 24liberními (?) děly s dlouhou hlavní, které sice nebyly upravené pro střelbu Paixhansovými projektily, ale přesto se jednalo o účinné zbraně, tím spíše, když vyšlo najevo, že GUADALOUPE představuje stabilní dělostřeleckou platformu.

Tehdejší konstrukce granátů ještě postrádaly nárazový zapalovač a k iniciaci nálože sloužil doutnák, takže se vlastně jednalo o časované bomby, přičemž dobu odpálení určovala délka doutnáku. Granát zvící volejbalového míče sice obsahoval pouze necelý kilogram černého střelného prachu, ale přesto mohl napáchat citelné škody (nehledě na zápalné účinky), o čemž svědčí i tragická událost na britské fregatě MEDEA, kde v r. 1840 výbuch granátu na spodní palubě vylomil všechny přepážky, prorazil tři palubníky a způsobil otvor v horní palubě. Není tedy divu, že slavný spisovatel V. Hugo po zprávách o „ďábelských“ účincích těchto projektilů uneseně prohlásil: „Země!; granát je Bůh a Paixhans jeho prorok.“ Tak slavné to však v praxi nebylo. Granáty sice při použití proti lodím s dřevěným trupem prokazovaly větší devastační účinky, než plné projektily, jenomže dobrá třetina neexplodovala, neboť pokud neuvízly v lodní bocích, popřípadě nepronikly až do podpalubí, uhasila doutnák mořská voda.

Obrázek
Paixhansovo 68liberní dělo použité na mexických fregatách

Železný trup však nepřinášel jenom výhody, protože v tropických vodách, kromě rychlejšího obrostu, rozpálené pláty nepříjemně zvyšovaly teplotu v podpalubí a znesnadňovaly navigaci. Nejdůležitějším přístrojem sloužícím k udržování zvoleného kurzu byl už po staletí magnetický kompas, jehož střelka se však na železné lodi proměnila v rotující vrtuli, takže při plavbě na širém moři mohlo dojít k odchylce mající tragické následky. Tento závažný nedostatek sice na přelomu třicátých a čtyřicátých let uspokojivě vyřešil astronom G. Airy, ale přesto zůstávala navigace mimo dohled pevniny obtížnou záležitostí a špatně seřízený kompas mohl zapříčinit ztroskotání.

Jelikož Mexičané neměli dostatek důstojníků a vyškoleného personálu (zejména dělostřelců a strojníků) veleli zakoupeným fregatám zkušení britští důstojníci a poddaní královny Viktorie I. tvořili i většinu ze zhruba 200členné posádky GUADALOUPE, zatímco na MONTEZUMOVI hojně sloužili i Španělé. Britští důstojníci museli formálně opustit Královské námořnictvo, načež s novým zaměstnavatelem podepsali půlroční kontrakty, které jim kromě nasmlouvané mzdy zaručovaly i 4/5 sumy získané prodejem zajatých plavidel (tzv. kořistné). Důvodem britské vstřícnosti nebyla pouze snaha oslabit USA, ale velitel GUADALOUPE Edward. P. Charlewood dostal za úkol referovat Admiralitě, jak si Královským námořnictvem odmítnutý „ironclad“ povede v boji. Muži najatí v zahraničí sice nepostrádali kvalifikaci, ale odvrácenou stranou mince byla chybějící motivace prolévat krev za cizí zemi, tudíž jejich bojová morálka byla logicky menší, než u jejich texaských, amerických a yucatánských protivníků, nehledě na jazykovou bariéru a neochotu podřizovat se rozkazům mexických důstojníků.

Obrázek
Fregata Guadaloupe

GUADALOUPE byla moderní, dobře postavenou válečnou lodí, která v prostoru Mexického zálivu neměla rovnocenného soupeře, a na východním pobřeží Amerického kontinentu jí překonávaly pouze nejsilnější americké a brazilské jednotky, takže není divu, že se s její konstrukcí podrobně seznámil i mladý francouzský inženýr D. de Lôme, jenž velení floty Země galského kohouta doporučoval pořízení podobné lodě. Vlastnictví silně vyzbrojených a dobře manévrovatelných fregat z Mexika rázem učinilo regionální námořní mocnost, takže vláda i veřejnost očekávaly, že GUADALOUPE a MONTEZUMA rozstřílí texaské loďstvo na třísky a promění Mexický záliv ve vlastní rybník tím spíše, že zároveň zakoupili dva škunery, parník REGENERATOR a mj. ukořistili i yucatánské plachetnice YUCATECO a IMAN.

Historie služby

GUADALOUPE vyplul v červenci 1842 z Liverpool, bez potíží překonal Atlantik a po dozbrojení a připlutí MONTEZUMI, jenž opustil Británii o dva měsíce později, mohl Santa Anna své drahocenné lodě poslat do akce. Času nebylo nazbyt, jelikož Mexiko se zavázalo uznat nezávislost Texasu, pokud jej neporazí do 15. května 1843. Situace na severní frontě se toho roku vyvíjela příznivě, neboť na jaře 1842 Mexičané odrazili útok na Santa Fé a vzápětí obsadili San Antonio, jenomže aby mohli tyto úspěchy rozvinout a zablokovat texaské přístavy, potřebovali si uvolnit ruce na jihu, kde zatím vítězili povstalci.

Proto se první bojovou operací nově vybudovaného loďstva vedeného Franciscem Lopézem (veteránem se zkušenostmi ještě ze Španělského námořnictva) stalo dobývání dobře opevněného yucatánského přístavu Campeche obléhaného od 1. prosince 1842 vojáky brigádního generála P. de Ampudia. Válečné lodě doprovodily plavidla přepravující armádní oddíly a bombardovaly město, ale povstalci vydrželi a požádali o pomoc Texasany. Mexičané kromě parních fregat disponovali i čtveřicí škunerů a brig nazvaných ÁGUILA (14), CAMPECHEANO, MEXICANO (15) a IMAN, a ozbrojeným parníkem REGENERATOR. Naproti tomu yucatánská flota vedená Texasanem J. Boylanem, provozovala toliko malé plachetnice SISALEŇO a INDEPENDENCIA s pěticí dělových člunů, což byl pouze honosný název pro ozbrojené kánoe, takže není divu, že se Boylan od nepřítele držel v uctivé vzdálenosti a čekal na připlutí posil. Bohužel pro Mexičany se obléhání vleklo nečekaně dlouho a na MONTEZUMOVI vypukla epidemie žluté zimnice, která 29. dubna zahubila velitele Cleavelanda a sklátila na marodku desítky námořníků.

Obrázek
Město Campeche v pol. 19. století

Texaský komodor mezitím doslova válčil s odpůrcem námořnictva i pravidelné armády - prezidentem Houstonem -, jenž tváří v tvář mexické hrozbě sice na jaře 1842 ohlásil blokádu nepřátelských přístavů, ale přitom zadržoval prostředky vyčleněné flotě kongresem (16) a hodlal všechny válečné lodě prodat. Posádky místo mzdy od května 1841 dostávaly pouze bezcenné obligace, tudíž není divu, že mnozí důstojníci a námořníci vystoupili ze služby, či rovnou dezertovali, a mužstvo v létě 1842 beze stopy zmizelého SAN ANTONIA, se podle zlých jazyků změnilo v „piráty z Karibiku“ (17). Katastrofální bylo i materiální zabezpečení, takže většina lodí hnila v přístavech a opravy WHARTONU (výtlak 405 tun) a AUSTINU (600 tun) v New Orleansu, stejně jako jejich zásobení, museli zafinancovat Yucatánci.

Došlo i ke dvěma vzpourám, přičemž 11. února 1842 opilí námořníci na SAN ANTONIU ubodali poručíka Fullera, a kdyby věčnými intrikami otrávený a těžce zadlužený komodor na svoji nezáviděníhodnou funkci rezignoval, nikdo by se nedivil. Jenomže Moore vytrval. Zatčené vzbouřence ze SAN ANTONUA nechal zbičovat devítiocasou kočkou a Fullerovy vrahy nařídil oběsit na ráhnech pro výstrahu ostatním. Jakmile obnovil disciplínu a najal nové rekruty, vydal se 19. dubna 1843 s vlajkovým AUSTINEM a WHARTONEM proti Houstonově vůli k Yucatánskému poloostrovu, přičemž kalkuloval, že mu peníze utržené za ukořistěné lodě umožní vyplatit dlužné mzdy.

Obrázek
Texaský škuner San Antonio

Obě jednotky dorazily 27. dubna k Telchacu, kde komodor doufal zastihnout osamoceného MONTEZUMU, ale jelikož přístav zel prázdnotou, vydal se ke 150 mil vzdálené Campeche, přičemž stále pátral po nepřátelské fregatě, která přitom Telchac opustila o pouhý den dříve. Texaské lodě s vyvěšenými válečnými vlajkami se u Campeche objevily za rozbřesku 30. dubna, načež obležený přístav opustili i Yucatánci. Převaha byla na straně Mexičanů, jejichž plachetnice mohly snadno zdolat vzbouřenecké lodě, zatímco GUADALOUPE, MONTEZUMA a ÁGUILA by se obořily na AUSTIN a WHAERTON. Tyto tři nejsilnější jednotky nesly celkem čtyři 68liberní děla, třináct 42liberních a čtyři (?) 24liberní kanóny, zatímco Texasané měli šestnáct 24liberních a sedmnáct 18liberních zbraní, což znamená, že Lopéz disponoval o mnoho těžšími kusy, tudíž se Moore rozhodl bojovat na krátkou distanci, aby tento handicap kompenzoval rychlopalbou z lehčích děl, ale pro jistotu učinil opatření ke zničení vlastních lodí, aby nepadly do rukou nepřátel.

Připlutí texaských lodí Mexičany zaskočilo, neboť GUADALOUPE stál na kotvách několik mil východně od zbytku eskadry a námořníci nakládali uhlí. Plán odříznout Lopézovu vlajkovou loď však Moorovi nevyšel, takže společně s Yucatánci nejprve ohrozili MONTEZUMU. Ten nevyužil převahy většího dostřelu a lepší manévrovatelnosti, a navíc jak se zdá, po smrti velitele neměli důstojníci situaci pevně v rukou, neboť na stěžeň vystoupala španělská vlajka, a když jí spatřili Britové na GUADALOUPE, chtěli i oni bojovat pod „vlastní“ zástavou! Teprve v 7:35 se poprvé zablesklo v ústí Paixhansových děl na MONTEZUMOVI, načež AUSTIN a WHAERTON propluly mezi nepřátelskými plachetnicemi a parními fregatami, na které vyslaly několik levobočních salv, načež si mezi sebou několik dělových pozdravů vyměnili i Yucatánci a mexické plachetnice. Moore chtěl znovu napadnout Lopézovy hlavní síly, ale během obratu utichl vítr, takže jeho lodě zůstaly bezmocně stát se zplihlými plachtami a představovaly snadnou kořist.

Obrázek
Šalupa Austin v bitvě u Campeche

Lopéz však z nepochopitelných důvodů váhal s útokem až do 11:15, kdy se jeho fregaty konečně přiblížily k nepříteli, přičemž manévrovaly takovým způsobem, aby se držely za záděmi nepřátel. Moore však využil darovaného času ke spuštění kotev, načež námořníci roztočili rumpály, ale ještě než dokázali pohnout AUSTINEM a WHAERTONEM, k jejich obrovské ulevě zčeřil hladinu Campechského zálivu vítr a plachetnice se opět daly do pohybu.

Boj vzplál nanovo, ale protože Texasanům docházelo střelivo, zamířil Moore vedený yucatánskými loděmi do Campeche, aniž by jej Mexičané pronásledovali, jenomže AUSTIN v přístavním vplavu uvázl na mělčině. Bezmocná šalupa připomínající vyvrženou velrybu, představovala snadnou kořist, ale Lopéz postrádal žraločí instinkty, takže po několika výstřelech na útok rezignoval, čímž promarnil poslední příležitost boj rozhodnout ve svůj prospěch. Šalupu za přílivu uvolnily yucatánské lodě a spojenci našli bezpečné útočiště v přístavu, kde mohli provést opravy, zatímco poškozené nepřátelské lodě zůstaly na moři.

Obrázek
Moorův nákres první bitvy u Campeche

Žádná strana v prvním měření sil neutrpěla závažné škody, ale větší ztráty měli překvapivě Mexičané. Charlewood sice po návratu do vlasti hlásil, že odlomky vznikající při úderech nepřátelských projektilů do železného trupu se ukázaly méně nebezpečné, než dřevěné třísky, ale poměr ztrát dokazoval triumf texaské rychlopalby nad modernějšími Paixhansovými granáty. Texasané napočítali pouze dva padlé a tři zraněné na WHORTONU, kdežto na GUADALOUPE pohřbili sedm a na MONTEZUMOVI dokonce třináct mužů a lékaři ošetřili nejméně třicet zraněných. Je třeba dodat, že spojencům přálo štěstí, neboť jeden 68liberní projektil poničil lanoví na hlavním stěžni AUSTINU, a jako syčící kulový blesk prosvištěl mezi Moorem a poručíkem Greyem, načež prorazil palubu a probitým lodním bokem spadl do moře. „Texaského Nelsona“ tedy od smrti dělilo pouze několik decimetrů, ale podobné štěstí postrádali námořníci na WHORTONU, které zabila exploze granátu. Prokázala se však výhoda parou poháněných lodi, což dokládá i Moorovův výrok: „Dal bych deset let života za parník (18), jenž by rozhodl o osudu Texasu.“

Výsledek boje povzbudil Texasany a Yucatánce, zatímco morálka mexických posádek utrpěla citelnou ránu, neboť Cherlewood (19) a další cizinci své druhy ve zbrani po první zkoušce ohněm opustili a odešli ze služby. Zklamaný prezident navíc Lopéze odvolal a pohnal před vojenský soud, načež jeho nástupcem jmenovali v úvodu zmíněného Tómase Marína, jenž na sebe o rok dříve upozornil zajetím několika yucatánských lodí. Nový velitel se však nalézal v ošemetné situaci, protože kvůli odchodu cizinců a pokračující epidemii žluté zimnice nechal doplnit posádky fregat převelením námořníků z ostatních lodí, ba musel vzít zavděk i posilami z řad armády, tudíž bojeschopnost jeho lodí povážlivě klesla. Navíc většinu plavidel odvelel k evakuaci armádního kontingentu z Telchacu, tudíž u Campeche zůstaly pouze GUADALOUPE, MONTEZUMA a ÁGUILA.

Obrázek
Tómas Marín

Zatímco mexická eskadra strádala, Texasané doplnili výzbroj několika yucatánskými děly, ale protože několik týdnů nevál příhodný vítr, spokojil se Moore s každodenními krátkými výpady, a jinak kotvil v přístavu. Teprve 16. května mu nezvykle silná ranní bríza umožnila vyzvat nepřítele k dalšímu měření sil. Yucatánské lodě zůstaly u pobřeží, kdežto AUSTIN a WHARTON vypluly na moře a s napjatými plachtami se blížily k nepříteli, jehož polohu prozrazovaly sloupce dýmu. Jenomže se opět ukázala technická převaha parou poháněných lodí nad plachetnicemi, jelikož kolem 10. hod. vítr ustal, načež takticky manévrující GUADALOUPE a MONTEZUMA zaujaly pozice mimo dostřel nepřátel a samy zasypaly nehybné cíle krupobitím střel, které poškodily takeláž, ale vážnější škody nezpůsobily.

Teprve ve 12:20 se zvedl dostatečně silný vítr, načež komodor zavelel k odvážnému manévru. WHARTON zůstal pozadu, a do boje zasáhl pouze sporadicky, zatímco texaská vlajková loď vplula přímo mezi hrozivě dýmající parní obludy, a zahájila přesnou palbu na krátkou distanci, na níž Mexičané zpočátku neodpovídali, neboť nechtěli riskovat poškození vlastních lodí. Na GUADALOUPE střela z WHARTONU (?) srazila válečnou zástavu, ale větší starosti Tómasi Marínovi dělala ztráta rychlosti a manévrovatelnosti. Ano, v této bitvě se poprvé projevila Achillova pata kolesových válečných lodí, jelikož dělostřelci z AUSTINU jedno z těchto hlučných monster poškodili a unikající pára svědčila i o přerušení parovodu (20).

Obrázek
Umělecké ztvárnění bitvy u Campeche

Campechský záliv halila mračna kouře a povýstřelových zplodin, ale přesto boj pokračoval ještě několik hodin a o jeho intenzitě svědčí fakt, že samotný AUSTIN vypálil 530 projektilů. Počet zásahů na obou stranách narůstal, ale větší ztráty opět utrpěly mexické lodě, jejichž ošetřovny zaplnili zranění a na MONTEZUMOVI vykrvácel britský velitel. I GUADALOUPE a MONTEZUMA však zdatně odpovídaly a exploze 68liberních granátů rozervaly pravý bok texaské šalupy, která inkasovala možná až sedmnáct úderů, začala nabírat vodu, a protože hrozilo zřícení poškozených stěžňů, a ztenčila se zásoba projektilů a střelného prachu, vydal Moore unavené posádce povel k návratu. Mexičané, kteří taktéž spotřebovali většinu munice, rovněž opustili bojiště, takže AUSTIN a WHORTON bez potíží zakotvily v Campeche, kde jim místní připravili triumfální uvítání.

Třebaže Moorova vlajková šalupa na první pohled vypadala zuboženě, ve skutečnosti nebyla poškození vážná a ani lidské ztráty neodpovídaly intenzitě boje, neboť padli 3 muži a dalších 21 ošetřil lodní chirurg, zatímco WHORTON nebyl zasažen vůbec, ale po roztržení dělové hlavně zemřeli dva dělostřelci. Zato na mexických fregatách smrtka zle zařádila; na GUADALOUPE podle nepotvrzených údajů napočítali 47 mrtvých, na MONTEZUMOVI 40, a celkový počet zraněných údajně přesáhl číslo 80. To jsou patrně přemrštěné cifry (21), ale skutečností zůstává, že de facto osamocená šalupa v boji s dvojicí silnějších protivníků nejenom obstála, ale dokázala Mexičanům způsobit značné ztráty.

Obrázek
Bitva u Campeche

Zápolení těchto z našeho pohledu exotických soupeřů, si dnes většinou připomínají pouze texasští patrioti, ale přesto by nemělo uniknout pozornosti zájemců o maritimní historii, jelikož pokud definujeme námořní bitvu jako vzájemný souboj válečných lodí (tedy nikoliv lodí s pobřežními bateriemi) odehrálo se u Campeche několik světových prvenství. Tato bitva se stala první v historii, ve které sehrály větší úlohu parou poháněné lodě, ale hlavně si zde deset let před Synope odbyly bojovou premiéru Paixhansovy granáty a lodě se železným trupem. Dále tu poprvé, a zároveň naposledy, plachetnice zvítězily nad parními loděmi, čímž se GUADALOUPE stala jedinou železnou válečnou lodí poraženou dřevěnými plavidly. A ještě jedna zajímavost; u Campeche Texasané poprvé použili revolvery v námořní bitvě, přičemž Moore napsal jejich vynálezci děkovný dopis, tudíž není divu, že S. Colt ozdobil bubínky námořních revolverů motivem odkazujícím na tuto událost.

Tómas Marín se po bitvě nakrátko stáhl k provizorní základně na Isla de Carmen, kde provedl inspekci lodí a bylo mu jasné, že v blízké blokádě Campeche nemůže pokračovat. Poškozené fregaty s poloprázdnými magacíny se změnily v plovoucí lazarety, přičemž nezahálela ani amputační pila, a ochota zahraničních důstojníků a námořníků bojovat za mexické zájmy, se po otřesných ztrátách z posledních týdnů nenávratně vytratila. Blokáda byla značně oslabena, na čemž nic nezměnil ani návrat parníku REGENERATOR a několika plachetnic, přičemž občasné výpady Texasanů demonstrovaly jejich bojeschopnost. Když se do přístavu 26. května z průzkumné plavby vrátila yucatánská INDEPENDENCIA se zásobami a novinkami, Tómas Marín usoudil, že naděje na zvrat pominula a o týden později zavelel k návratu do Veracruzu. Třebaže zdejší loďstvo nesplnilo zadání a v boji se slabším protivníkem utrpělo vážné ztráty, prezident prohlásil bitvu u Campeche za mexické vítězství, takže její účastníci obdrželi medaili za statečnost a Tómasi Marínovi dokonce udělili vyznamenání „Cruz de Honor“, zatímco Moorovi paradoxně hrozila oprátka!

Obrázek
Americký námořní revolver

Realita tedy koncem května 1843 nebyla tak beznadějná, jak se jevila veliteli mexické floty. V prekérní situaci se totiž nacházel i jeho protivník, jenž sice už po první bitvě na adresu Houstona s nadsázkou pronesl: „Old Sam mě nechá pověsit“, ale že jej „Starý Sam“ už 6. května obvinění z neuposlechnutí rozkazu, zrady, vraždy a pirátství, předčilo i jeho nejpesimističtější očekávání (22). Zároveň dostal příkaz k návratu do Galvestonu, takže kdyby Tómas Marín vytrval, visel by osud Campeche opět na vlásku, ale vzhledem k tomu, že Mexičané podepsali 14. června ukončení nepřátelství vůči Texasu a později uznali jeho nezávislost pod podmínkou, že se nepřipojí k USA, došlo ke stažení vládních vojsk z Yucatánu a jeho dočasnému osamostatnění (23).

Zatímco Mexičané signovali tyto pro ně pokořující smlouvy, došlo ke snížení bojeschopnosti floty, neboť zbývající zahraniční námořníci z GUADALOUPE a MONTEZUMI počkali do vypršení kontraktu, načež 14. června odešli ze služby, a jelikož Mexičané neměli vyškolený personál k obsluze Paixhansových děl a parních strojů, vzala jejich technická převaha rázem zasvé. Po válečné kampani navíc obě fregaty potřebovaly důkladné opravy, jež nemohly provést domácí loděnice, tudíž jakmile zaškolili či najali nové posádky, vydaly se v r. 1844 do New Yorku k nezbytné údržbě, načež se vrátily do vlasti.

Obrázek
Texaský komodor Moore

Tou dobou již bylo zřejmé, že boje s Texasany byly pouhou předehrou, a že opravdová zatěžkávací zkouška, ve které bude ve hře existence samostatného mexického státu, zdejší armádu a flotu teprve čekají. V prosinci 1845 se totiž Stát osamělé hvězdy stal součástí USA, načež v Kalifornii došlo k repríze texaského scénáře, kdy vypovězení američtí osadníci vyhlásili nezávislost a požádali krajany o pomoc. Ve Spojených státech už několik let působilo hnutí „Mladá Amerika“ hlásající výboje jižním směrem, přičemž první oběť rodící se velmoci, byla nasnadě. Prezident J. Polk tuto politiku podporoval, přičemž expanzionísté jako naprosté minimum požadovali získání ohromného území od Kalifornie po Texas, ba nechyběly ani požadavky na úplné vymazaní jižního souseda z mapy Severní Ameriky.

Válka vypukla v květnu 1846 a špatně vyzbrojenou a korupcí prolezlou mexickou armádu stíhala jedna katastrofa za druhou, načež se prvořadou starostí vlády stal nákup zbraní v zahraničí. Mexická flota jako celek se sice s novým soupeřem nemohla měřit, ale vlastnictví moderních parních fregat představovalo určitou výhodu. Pokud uvážíme jaké problémy Americkému námořnictvu nadělali během občanské války jižanští korzáři, můžeme spekulovat, že pokud by se GUADALOUPE a MONTEZUMA vydaly na Atlantik a Karibské moře lapat obchodní lodě, způsobily by protivníkově námořnímu obchodu značné škody a přinutili Američany k tříštění poměrně skrovných sil. Počátkem konfliktu obě fregaty kotvily v kubánské Havaně, takže jejich vyslání na korzárskou plavbu zdánlivě nic nebránilo, ale vláda rozhodla jinak. Mexiko zoufale potřebovalo peníze na vedení války, tudíž GUADALOUPE i MONTEZUMU prostřednictvím třetí strany za 56 000 liber prodali Španělsku, kde sloužily jako LEON a CASTILLA.

Tak zní oficiální verze, ale okolnosti této transakce zůstávají nejasné, a je možné, že se ve skutečnosti jednalo o nucený prodej (k uhrazení nesplacených závazků britským loděnicím?), přičemž Mexiko z této sumy údajně obdrželo toliko zanedbatelných 50 000 stříbrných peset. Buď jak buď, získané peníze nezměnily průběh války, kterou nakonec rozhodlo vylodění Američanů u Veracruzu. Po ztrátě parních fregat měl Tomás Marín pouze malé plachetnice a dělové čluny MEXICANO, ZEMPOALTECA, VELACRUZANO LIBRE, ÁGUILA, LIBERTAD, MORELOS, VICTORIA, QUERETANA a GUERRERO, s nimiž bránil přístav Alvarado před americkou „Home Fleet“ čítající čtrnáct jednotek. Komodor Connor se sedmi loděmi na přístav poprvé zaútočil 7. srpna 1846, ale Tómas Marín a jeho podřízení se ubránili a odrazili i další pokus o vylodění provedený 15. října.

Obrázek
Vylodění Američanů u Veracruzu

Jenomže ze strategického hlediska šlo o Pyrrhovo vítězství, jelikož nejdůležitější přístav Veracruz zůstal bez ochrany, takže když se v březnu 1847 před jeho hradbami vylodilo 14 000 vojáků generála W. Scotta, nemohla ani hrdinná obrana (24) zdejšího zhruba 3000garnizonu podporovaného civilním obyvatelstvem, zabránit rychlému pádu. Po dobytí Veracruzu se Scottovi muži vydali na 416km pochod do vnitrozemí, rozdrtili vojsko Santa Anny, dobyli Chapultepec zoufale hájený dobrovolnickými oddíly a mladičkými kadety, a v říjnu 1847 obsadili hlavní město. Poražené Mexiko Spojeným státům mírovou smlouvou z Guadalupe Hidalgo za náhradu 15 milionů dolarů odstoupilo 3/5 svého území a jeho námořnictvo jako bojeschopná síla přestalo existovat, ale národ hlavně díky úsilí dobrovolnických oddílů a partyzánů (25), uhájil právo na samostatnou existenci.

Zatímco Tómas Marín a jeho muži statečně bránili Alvarádo, chystala se posádka bývalé GUADALOUPE na dlouhou plavbu do Evropy. Fregata se stala součástí Španělského válečného námořnictva, v jehož řadách jí čekala ještě dlouhá služba bohatá na zajímavé události. Královna Isabela II. se totiž chystala obnovit říši „nad kterou slunce nezapadá“, takže budovala flotu určenou k provádění expanzivní politiky vůči současným i bývalým koloniím. Ještě před tím, než si LEON odbyl bojový debut pod žlutorudou vlajkou, podstoupil počátkem padesátých let důkladnou rekonstrukci, přičemž mj. obdržel nový tříválcový parní stroj o výkonu 240 koňských sil.

Obrázek
Fregata Guadaloupe

LEON se po většinu „druhé“ kariéry zdržoval v karibských vodách, ale na přelomu padesátých a šedesátých let se podílel na španělské intervenci v Maroku, načež přes Atlantik přepravil vojáky mající za úkol zlomit odpor Haiťanů proti španělské okupaci východní části ostrova, a v r. 1868 přispěl k potlačení povstání, jež zachvátilo nejbohatší španělskou kolonii Kubu.

Téhož roku Isabelinu vládu smetla Slavná revoluce a její potomek Alfons XII. se musel v sedmdesátých letech utkat s republikány i protikandidáty na uvolněný trůn. Jako nejnebezpečnější soupeři se ukázali tzv. karlisté ovládající severovýchodní část země s několika přístavy, které až do konce třetí karlistické války blokovala silná eskadra, zahrnující mj. i LEON. Jakmile boje utichly vrátila se fregata na Kubu, kde sloužila až do r. 1882, kdy jí po dlouhých čtyřiceti letech od spuštění na vodu vyřadili ze služby, což dokládá odolnost její konstrukce a správnost koncepce stavby železných válečných lodí.

Technické parametry:
Délka: 57,05 m.
Šířka: 9,16 m.
Ponor: 3,2 m.
Výtlak: 787 tun.
Výkon strojů: 180 koňských sil.
Rychlost: 9 uzlů.
Výzbroj: 2 x 68liberní dělo; 4 x 24liberní dělo.
Posádka: cca 200 mužů.

Poznámky:
(1) Mezi roky 1550 a 1800 připadalo na Mexiko a ostatní španělské americké državy 70 % celosvětové těžby zlata a 80 % stříbra. Konkrétně zdejší kolonie v letech 1540 až 1700 vyprodukovaly přibližně 50 000 tun stříbra.
(2) Jako první se odtrhly provincie ve Střední Americe připojené k Mexiku silou v prvních letech jeho existence, a tento proces pokračoval až do poloviny 19. století.
(3) Od r. 1824 bylo Mexiko volnou federací, přičemž jednotlivé státy měly značné pravomoci jak v místní samosprávě, tak v oblasti financí.
(4) Texaské lodě se nejprve utkaly s dvojicí mexických brig, poté uvázly na mělčině, načež je zničila bouře.
(5) Francie po Mexiku požadovala proplacení pohledávek francouzských občanů, mezi nimiž nechyběl jistý cukrář, jenž dal této válce její podivné pojmenování.
(6) Texaské námořní síly zničené počátkem války za nezávislost se označují jako První texaské námořnictvo, zatímco jeho nástupce za Druhé texaské námořnictvo.
(7) Spoléhali hlavně na podporu prvního texaského viceprezidenta L. de Zavali, pocházejícího z Yucatánu.
(8) Podle smlouvy se částka získaná za prodej ukořistěných lodí spravedlivě dělila mezi Yucatánce a jejich spojence.
(9) Hranice Texasu nebyla doposud vytyčena, takže si nový stát nárokoval obrovské území na úkor svého nedávného suveréna.
(10) Část prostředků na koupi fregat poskytli Britové.
(11) To nebyla závratná hodnota, jelikož MONTEZUMA dokázal vyvinout o uzel více.
(12) Během plavby z Británie do Indie údajně dosahovala vrstva mořských rostlin a živočichů na lodi se železným trupem 30 cm, což snížilo rychlost o dva uzle.
(13) Větší ráži Královské námořnictvo tehdy nepoužívalo.
(14) Ve většině pramenů uváděný pod anglickým jménem EAGLE.
(15) Takto Mexičané přejmenovali ukořistěný YUCATECO.
(16) Houstonovo podivné konání bývá vysvětlováno různě, ale jako nejpravděpodobnější se jeví teorie, že hodlal bezprostředním ohrožením samostatnosti Texasu přimět Američany k vojenskému zákroku a začlenění Státu osamělé hvězdy do Unie.
(17) SAN ANTONIO vyslaný k Yucatáncům s diplomatickou misí, opustil 28. srpna 1842 Galveston a beze stopy zmizel v Campechském zálivu, přičemž jako nejpravděpodobnější příčina se uvádí bouře.
(18) ZAVALA byl od svého nasazení u San Juan Bautista poškozen a peníze na opravu se nenašly, kdežto nedávno získaný parník MERCHANT se potopil.
(19) Uvádí to T. Klimczyk, ale podle jeho hlášení Admiralitě se zdá, že měl možnost sledovat i průběh boje svedeného 16. května.
(20) Podle jiného zdroje Texasané GUADALOUPE ustřelili komín, což způsobilo znatelný pokles tahu kotlů a snížení dodávek páry.
(21) Často se uvádí dokonce 183 padlých. Bohužel k dispozici jsou pouze údaje vítězné strany, která zprávy o nepřátelských ztrátách získávala z hlášení vlastních agentů a výslechem dezertérů, tudíž k nim musíme přistupovat s rezervou a je možné, ba pravděpodobné, že skutečné mexické ztráty byly podstatně menší.
(22) Po bitvě u Campeche Texasané Moora považovali za národního hrdinu, zatímco Houstonova gloriola strůjce jejich nezávislosti, se rozplynula, takže není divu, že jej vojenský tribunál obvinění zbavil, a zadluženému komodorovi přiřkl náhradu za prostředky, které z vlastních zdrojů investoval do zdejší maríny, a odměnu za prokázané služby. Jejich proplacení se však do konce existence Státu osamělé hvězdy nedočkal, a teprve později obdržel 45 000 dolarů a 320 akrů půdy.
(23) Během války s centrální vládou yucatánské elity ozbrojily početně převažující indiánské obyvatelstvo, jež si zavázaly slibem zrušení povinných odvodů. Jakmile bylo zřejmé, že tento závazek nedodrží, indiáni v r. 1847 povstali a nemilosrdně masakrovali bělošské obyvatelstvo. V této zoufalé situaci se Yucatánci obrátili na centrální vládu, a za příslib vojenské pomoci, se opět stali součástí Mexika. Tento akt byl zpočátku pouze formální a mexická suverenita nad touto oblastí se ve větší míře prosadila až ve druhé polovině 19. století, byť se odstředivé tendence na Yucatánském poloostrově projevují dodnes.
(24) Z námořních důstojníku se vyznamenal zejména nadporučík S. Holzinger, jenž statečně bránil baštu Santa Barbara, čímž si vysloužil uznání i na nepřátelské straně.
(25) Jednomu oddílu velel po ústupu od Alvarada Tómas Marín.

Použité zdroje:
Morza Statki i Okrety 2000/3.
Jelínek M.: Než vypluly obrněnce. Vydalo nakladatelství Kanon 2014.
ФлотоМастер 2006/4.
Kašpar O.: Dějiny Mexika. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 1999.
Novotný F.: Plachty v ohni. Vydalo nakladatelství Albatros 2009.
Штенцель А.:История войны на море (4). Petrohrad 1918.
http://www.theyucatantimes.com/2015/05/ ... us-mexico/
https://www.tsl.texas.gov/exhibits/navy/tabasco.html
http://warfarehistorian.blogspot.cz/201 ... -navy.html
https://www.fimfiction.net/group/211910 ... ated-steam
http://www.texasmilitaryforcesmuseum.or ... asnavy.htm
http://www.theisle-gallery.com/WIN2017/ ... il-17.html
https://web.archive.org/web/20120425050 ... mpeche.pdf
http://george-rooke.livejournal.com/tag ... 0%BE%D1%82
https://upernavik.wordpress.com/2014/07 ... lupe-1842/
http://semar.gob.mx/unhicun/libros/Sint ... 1-1940.pdf
http://studylib.es/doc/7122662/tom%C3%A ... Dn-zabalza
https://sputnikipogrom.com/usa/52543/am ... donbass-3/
http://2006-2012.semar.gob.mx/unidad-de ... d-2-6.html
http://www.wikipedia.org/

Re: Mexická parní fregata Guadaloupe

PříspěvekNapsal: 28/10/2017, 11:58
od Zemakt
Předně bych rád poděkoval za pěkný článek, kromě námořních bitev a zajímavých konstrukcí jsem se nemálo dozvěděl i o historickém vývoji v této části světa. Mé znalosti zde, jsou de facto nulové.

Během plavby z Británie do Indie údajně dosahovala vrstva mořských rostlin a živočichů na lodi se železným trupem 30 cm, což snížilo rychlost o dva uzle.


K tomuto bych si dovolil tvrdit, že ty dva uzle je vcelku optimistický předpoklad. V reálu to mohlo být klidně čtyři až pět. Letošní plavbu na Jadranu jsme totiž absolvovali na 38 stopé plachetnici, která měla na vodorysce zhruba 1 až 1,5 cm silný bordel, dolů to šlo jen hranou šůrováku. Ale byla to taková dřina, že to každej posléze vzdal. Při plavbě v Jugu na zadobok cca 15 - 20 m/s síle větru, se z té lodi nedalo vyškrábnout více jak 6, 5 - 7 uzlů. A to by měla svištět asi tak kolem devíti.

Re: Mexická parní fregata Guadaloupe

PříspěvekNapsal: 28/10/2017, 12:54
od jarl
Ten údaj o 30cm obrostu snižujícím rychlost o 2 uzle jsem převzal z článku Tadeusze Klimczyka o bitvě u Campeche a nejsem schopen posoudit, jestli je realistický a nebo příliš optimistický. Každopádně obrůstání trupů vliv na rychlost lodí mělo poměrně velký, i když je možné, že se u plachetnic projevilo více než u parníků. Nemáš nějakou fotografii obrostlého trupu té vaší jachty? Rád bych viděl jak taková vrstva vlastně vypadá.

Re: Mexická parní fregata Guadaloupe

PříspěvekNapsal: 28/10/2017, 14:27
od Zemakt
Bohužel nemám. Jinak pro představu to vypadá tak, jako když si představíš takový zelený šlem v nečištěném akvárku, který ti plynule přechází do takové souvislé vrstvy pidi lasturek a korýšů. Je to ostré a nejde to strhnout ani nehtem. Něco jako korál. Začíná to těsně pod čarou ponoru a čím blíže ke kýlu tak tím méně toho je. Ale to zřejmě souvisí s dobou, po kterou na trup nikdo nešáhnul. Takže jednoho krásnýho dne můžeš mít porostlý komplet celý trup lodi.

Re: Mexická parní fregata Guadaloupe

PříspěvekNapsal: 30/10/2017, 16:25
od jarl
jarl píše:Nicméně Madrid odmítal uznat nezávislost bývalých kolonií, a jelikož Španělé stále drželi opevněný ostrov San Juan de Úlua ležící na dostřel od Veracruzu, stalo se pořízení bojeschopné floty nutností. Za jejího zakladatele můžeme považovat někdejšího spolubojovníka Thomase Cochrana, námořního kapitána Eugenia Cortése y Azúa, přímého potomka legendárního conquistadora, jehož císař Agustín I. pověřil úkolem získat v USA první lodě. Původně se hovořilo o 44dělové fregatě a osmi korvetách, jenomže nakonec v r. 1822 z finančních důvodů koupil alespoň malé škunery ANÁHUAC a IGUALA doplněné devíti plachetními dělovými čluny.

Tady jsou ty škunery Anáhuac a Iguala:

Obrázek


jarl píše: Energický „Comodoro“ se rozhodl pro ofenzivní strategii a koncem r. 1826 zahájil korzárskou válku v okolí Kuby, která způsobila Madridu mnoho škod, ale poté, co 10. února 1828 jeho synovec D. H. Porter rozehnal poblíž Havany nepřátelský konvoj, dohnala jeho GUERRERO následující den 54dělová fregata LEALTAD, která malou brigantinu donutila k boji. Mexičané kladli zuřivý odpor, ale poté co přišli o 80 mužů, museli stáhnout vlajku, přičemž jeden z projektilů připravil o život mladého velitele, jenž se stal prvním hrdinou zdejšího námořnictva.


A tohle je nešťastná brigantina Guerrero:

Obrázek

jarl píše:Třebaže zdejší loďstvo nesplnilo zadání a v boji se slabším protivníkem utrpělo vážné ztráty, prezident prohlásil bitvu u Campeche za mexické vítězství, takže její účastníci obdrželi medaili za statečnost a Tómasi Marínovi dokonce udělili vyznamenání „Cruz de Honor“, zatímco Moorovi paradoxně hrozila oprátka!


Tohle by měla být ta medaile udělená posádkám za účast v bitvě u Campeche:

Obrázek