Stránka 1 z 1

Obrněnec Pelayo - Příběh „El Solitaria“ (2)

PříspěvekNapsal: 7/7/2017, 18:50
od jarl
Obrněnec Pelayo - Příběh „El Solitaria“ (2)

Obrázek

Kariéra Pelaya do americko-španělské války

K oficiálnímu předání došlo 9. září 1888. Zatímco spouštění na vodu asistovala pouze posádka fregaty BLANCA, tentokrát se v Toulonu shromáždila tříčlenná eskadra vedená obrněncem NUMANCIA, jenž symbolizoval předchozí éru španělského námořnictva, zatímco PELAYO se stál vlajkovou lodí nově budované floty. Budoucí chloubě zdejší maríny však chyběla těžká děla, což podle Námořního řádu znemožňovalo její využívání jako vlajkové lodě, a třebaže Cervera urgoval urychlení jejich výroby, zely palebné posty ještě po celý následující rok prázdnotou. Přesto se tehdy dočkala první „bojové“ akce.

Madrid už několik století ovládal dvě malé enklávy na pobřeží severního Maroka, které si však nárokovali i maročtí sultáni, takže tu přes vítězství Španělů v bitvě u Oued Ra´s (r. 1860) propukaly ozbrojené incidenty, tudíž není divu, že většina španělských válečných lodí si bojovou premiéru odbyla právě u marockých břehů. V r. 1889 byli ve zdejších vodách na palubě plachetnice MIGUEL Y TERESA oloupeni a zajati španělští občané a vláda vyslala k sjednání nápravy nesourodou formaci složenou z vlajkové dřevěné fregaty GERONA, ke které se přidružily ještě CASTILLA a NAVARRA, společně s chráněnými křižníky ISLA DE CUBA a ISLA DE LUZON, jež později doplnil PELAYO. K boji nakonec nedošlo, neboť Maročané tváří v tvář hrozbě ostřelování splnili nadiktované požadavky, takže admirál J. de Carranza mohl odplout do domácích vod.

Obrázek
Spuštění Pelaya na vodu

PELAYO, jakožto nejmocnější španělskou loď, často pověřovali reprezentativními úkoly, takže na jaře 1890 dostal Cervera rozkaz odplout do Toulonu, kde obrněnec konečně dostal těžká děla, načež společně se zástupci dalších loďstev dodal lesku ceremonii spouštění na vodu francouzského obrněnce MAGENTA. K této události došlo 19. dubna 1890, kdy se MAGENTA za hlasitého skřípění dala do pohybu po namazaném skluzišti, jenomže konstrukce spouštěcího zařízení se pod náporem 5016tunového kolosu prohnula natolik, že se dotkla dna. Naštěstí vše dobře dopadlo a nepoškozený trup se za úlevného vydechnutí přihlížejících zvědavců zhoupl na hladině Toulonského zálivu, ale Francouzi se raději rozhodli prohloubit dno u skluziště o 1 m, aby předešli opakování této dramatické události. Toho dne posádka PELAYA ve slavnostních uniformách přivítala francouzského prezidenta S. Carnota, jenž se stal první z řady významných osobností, které loď navštívily během její dlouhé kariéry.

Na jaře 1891 vyšel rozkaz o provedení námořních manévrů v prostoru východního Středomoří, kterých se zúčastnilo silné uskupení vedené kontradmirálem E. Butlerem, jenž kromě PELAYA, disponoval chráněnými křižníky REINA REGENTE a ISLA DE LUZON, doplněné torpédovým-dělovým člunem DESTRUCTOR. Butlerovy lodě se shromáždily v Barceloně a 12. května zvedly kotvy a vydaly se na dlouhou plavbu. Nejprve navštívily La Speziu a Neapol, načež odepluly jižní výspu Apeninského poloostrova a 2. června zakotvily v řeckém Pireu, kde na palubě PELAYA uspořádali banket na počest krále Jiřího I. a královny Olgy. Z hlavního řeckého přístavu eskadra pokračovala na ostrov Ródos, odkud se vydali do Jeruzaléma, kde si vybraní námořníci prohlédli křesťanská svatá místa Golgotu a Chrám Božího hrobu, načež se přes egyptskou Alexandrii a Maltu 26. června vrátili do vlasti.

Obrázek
Francouzský prezident Carnot při návštěvě Pelaya

Na r. 1892 připadlo 400. výročí objevení Ameriky a je logické, že zdejší flota si při tomto jubileu počínala velmi aktivně. První část proběhla v Kolumbově rodném Janově, kde v září přivítali zhruba 50 válečných lodí ze čtrnácti zemí, přičemž španělskou vlajku reprezentovala eskadra složená z vlajkového PELAYA, obrněnce VITORIA a křižníků REINA REGENTE a ALFONSO XII. V říjnu se oslavy přesunuly do Španělska, přičemž se v Huelvě kromě deseti španělských jednotek shromáždila mezinárodní eskadra složená z britských, francouzských, německých, ruských, rakousko-uherských, italských, amerických, argentinských, mexických a portugalských lodí, ale nejokázalejší oslavy se uskutečnily následujícího roku na druhém břehu Atlantiku.

Španělé při této příležitosti zhotovili repliky Kolumbových plachetnic, jako dar americkému lidu při příležitosti konání Světové výstavy v Chicagu, přičemž karaku SANTA MARII část dlouhé trasy z Pyrenejského poloostrova do USA odvlekl PELAYO. Vybrané španělské lodě se po mezipřistáních na Kanárských ostrovech a v Havaně na Hampton Roads začlenily do uskupení 33 lodí z 10 států, načež se přesunuly do New Yorku, kde oslavy za účasti amerického prezidenta G. Clevelanda vyvrcholily. Španělští námořníci si užívali americké pohostinnosti, aniž by tušili, že se Spojenými státy o několik let později zkříží zbraně.

Obrázek
Pelayo v prvních letech kariery

Na podzim 1893 naplánovalo ministerstvo námořnictva v okolí Cartageny a Alicante velké manévry zaměřené na nácvik torpédových útoků, vylodění a jeho odrážení. PELAYO se stal vlajkovou lodí obranného uskupení, na nějž útočily dva křižníky třídy REINA REGENTE, torpédový-dělový člun DESTRUCTOR a torpédovky ARIETE a HABANA, a třebaže většinu ataků odrazily, 5. října dvakrát nad torpédovými plavidly vystoupala raketa značící zásah torpédem. Největší „bitva“ se odehrála v Alicante v noci z 8. na 9. října. PELAYO stál na kotvách poblíž mola, zatímco přístavní vplav střežily křižníky REINA REGENTE a CONDE DEL VENADITO. Obránci osvětlili útočníky reflektory, načež o hladinu pleskla cvičná torpéda a děla začala chrlit slepé projektily, takže není divu, že místní této noci nezamhouřili oka, za což byli po rozednění odškodnění pohledem na velkolepou námořní přehlídku.

Tehdy v Maroku propukly další nepokoje a vzbouřenci oblehli Mejillu. K podpoře armády a provádění blokády pobřeží vyplula na podzim 1893 řada španělských válečných lodí, které zde pobývaly do jara 1894, přičemž se v marockých vodách krátce objevil i PELAYO, jehož dělostřelci však nedostali příležitost zúročit nedávno nabyté zkušenosti. V polovině devadesátých let došlo k dalšímu incidentu, kdy rifové zabili několik Španělů, načež Madrid k Tangeru vypravil eskadru, které velel viceadmirál F. Montojo Trillo, aby zajistili vyplacení kompenzace. K Montojově formaci náležel PELAYO, pancéřový křižník VISCAYA a několik menších lodí a akce skončila splněním španělských požadavků.

Obrázek
Torpédový-dělový člun Destructor

Kromě nácviku bojových dovedností a demonstrací politiky dělových člunů, pokračovala posádka v plnění reprezentativních povinností. V červnu 1895 Němci zprovoznili strategicky důležitý Kanál císaře Viléma, do jehož výstavby investovali 150 miliónů zlatých marek, takže není divu, že se zde shromáždilo 65 válečných lodí z mnoha zemí, přičemž PELAYO v doprovodu nového pancéřového křižníku INFANTA MARÍA TERESA a chráněného křižníku MARQUES DE LA ENSENADA zastupoval španělské námořnictvo. Poté se obrněnec pohyboval v domácích vodách a za zmínku stojí pouze událost z léta 1896, kdy při přesunu z Viga do Barcelony došlo poblíž mysu Gata k poškození kormidla na DESTRUCTORU, načež PELAYO neovladatelnou loď odvlekl do Cartageny.

Tou dobou už bylo zřejmé, že Ariasův program se nepodaří naplnit, neboť realizace větších jednotek vázla kvůli nedostatku financí a změně priorit po vypuknutí povstání na Kubě a Filipínách, tudíž dostavba chráněných křižníků ALFONSO XIII a LEPANTO se neúnosně protahovala a některé jednotky třídy PRINCESA DE ASTURIAS ještě ani nespustili na vodu. Vleklo se i přezbrojování rychlopalnými děly, výroba účinnějších granátů a v neposlední řadě se neutěšená finanční situace projevila na technickém stavu floty a úrovni výcviku, o čemž svědčí fiasko manévrů torpédových sil z r. 1894, kdy v tisku vycházely články s titulky jako „Eskadra-přízrak“ a „Lodě, které se nepohybují“. Námořnictvo se stalo terčem kritiky, neboť koloniální správa povstání na Kubě potlačovala za použití drakonických prostředků, což představovalo pro USA záminku, aby se Španělé zřekli vlastnictví ostrova. To Madrid odmítal, takže válečný konflikt visel ve vzduchu a vzhledem k ostrovní poloze Kuby bylo zřejmé, že v něm hlavní role připadne válečnému loďstvu.

Obrázek
Pohled na těžké dělo na Pelayu

Za této situace přijali další námořní program, jenž se měl na základě špatných zkušeností s domácími loděnicemi realizovat převážně v zahraničí. Ten předpokládal získání 228 (!) jednotek, mezi nimiž nechyběla bitevní loď a 25 křižníků. Jako nejvhodnější prodejce se jevilo spřátelené Rakousko-Uhersko, přičemž činovníci španělského ministerstva námořnictva projevili zájem o barbetový obrněnec KRONPRINZ ERZHERZOGIN STEFANIE a dvě právě dokončované jednotky třídy MONARCH. Jenomže záměr ztroskotal na neochotě Rakušanů oslabit vlastní flotu, zatímco jednání s britskou firmou Armstrong o stavbě rychlé bitevní lodě o výtlaku 12 000 tun se do vypuknutí války s USA nepodařilo dotáhnout do konce, takže se Španělé museli spokojit s koupí pancéřového křižníku CRISTÓBAL COLÓN od Argentiny a šesti torpédoborců ve Velké Británii.

Přesto někteří politice hýřili optimismem a ministerstvo války na podzim 1897 ve zprávě o stavu americké floty předpokládalo, že loďstvo může nejenom útočit na nepřátelské pobřeží, ale dokonce obsadit New Orleans! Rovněž ministr námořnictva S. Bermeju ještě v únoru 1898 předkládal skeptickému admirálovi Cerverovi avanturistické plány na zničení zásob válečného materiálu na základně Key West a blokádě východního pobřeží USA.

Obrázek
Obrněnec Pelayo při přestavbě

Součástí nového programu byla i přestavba obrněnců NUMANCIA, VITORIA a PELAYO, kterou svěřili loděnici Forges et Chantiers de la Mediterranée, načež PELAYO koncem r. 1896 odplul do Francie, aby na něm osadili nové vodotrubné kotle a rychlopalná děla, vylepšili pancéřovou ochranu a provedli další drobné úpravy. Za normálních okolností by Francouzi práce dokončili v časovém horizontu několika měsíců, ale zadavatelé se tvářili jako by modernizace jejich nejsilnější jednotky nepatřila mezi priority, takže zatímco generální přestavba starších obrněnců pokračovala víceméně podle plánu, práce na PELAYU se na jaře 1897 zastavili, jelikož probíhal zdlouhavý výběr dodavatele 16 kotlů systému Niclausse.

Teprve když bylo z ostré americké reakce na zničení obrněnce MAINE po výbuchu muničního skladu 15. února 1898 v Havaně zřejmé, že válka je nevyhnutelná, urgovali Španělé urychlení prací. Přesto se přestavbu nepodařilo včas dokončit, ale naštěstí loď konečně dostala nové kotle, takže opustila Toulon a zamířila do Cádizu, kde na ní v tamějším arsenálu nainstalovali původní 120mm děla sejmutá během přestavby a posádka se pod velením námořního kapitána J. Ferrandize připravovala k boji.

Pelayo pluje do války

Třebaže v Madridu dlouhodobě považovali USA za nejpravděpodobnějšího nepřítele, plán námořních operací nevypracovali a pouze předpokládali, že jádro floty odpluje do Karibiku, kde bude vázat hlavní síly nepřátelského loďstva. Válka začala pro Španělsko 1. května pohromou v bitvě u Manily, ale už 22. dubna dostal Cervera rozkaz opustit se čtyřmi pancéřovými křižníky a doprovodnými torpédoborci ostrovy Zeleného mysu a zamířit na Kubu, zatímco se v Cádizu formovala eskadra podřízená kontradmirálovi Manuelu de Cámara y Livemore.

Obrázek
Admirál Cámara

Cámara 8. května od ministra námořnictví obdržel následující telegram: „Do deseti dnů (...) připravit PELAYO, CARLOS V a ALFONSO XIII ke splnění obtížného a velmi důležitého zadání“, přičemž nebylo možné tento nespecifikovaný úkol splnit, jelikož žádná z uvedených jednotek nemohla být před uplynutím této lhůty připravena k boji. Nový ministr námořnictva R. Auňón 27. května instrukce svého předchůdce Bermejua revidoval a Cámara se měl přesunout na Kanárské ostrovy a zahájit velkoryse pojatou korzárskou válku vedenou třemi samostatnými formacemi. 1. divizi tvořil nový pancéřový křižník EMPERADOR CARLOS V, společně se třemi pomocnými křižníky a ozbrojenou jachtou GIRALDA, 2. divize sestávala z PELAYA, VITORIE a trojice torpédoborců, kdežto do 3. zařadili tři pomocné křižníky. Ferrandizova formace měla vzhledem k menší doplavbě podniknout demonstrativní výpad směrem ke Karibiku, a poté bránit španělské pobřeží před eventuálním americkým útokem, zatímco 1. a 3. divize dostaly za úkol destruovat nepřátelský námořní obchod podél východního pobřeží USA a ve středním Atlantiku.

Madrid sice umožnil všem americkým civilním lodím opustit španělské přístavy, ale kdyby realizovali Auňonův plán, museli by jejich protivníci na ochranu námořních komunikací vyčlenit část sil a oslabit blokádu Kuby, ale Španělé neměli k provádění větších korzárských operací předpoklady, jelikož diplomatická ofenziva USA činila zaopatřování zásob uhlí v přístavech neutrálních zemí krajně obtížným a naplánovaná akce musela vyvolat protesty námořních mocností v čele s Velkou Británií, takže jí vláda raději odvolala a Cámara se namísto lapání obchodních lodi začal připravovat k náročné expedici na Filipíny. Přesto v USA vypukla panika a státního sekretáře námořnictva i jeho náměstka zavalily žádosti o ochranu nejrůznějších měst a pobřežních objektů, k čemuž přispívaly i fámy o PELAYU a dalších španělských lodích údajně směřujících k americkému pobřeží a zvěsti o zadržených obchodních lodích.

Obrázek
Posádka Pelaya při oznámení vyhlášení války USA

Španělská vláda se zpočátku obávala útoku amerického loďstva nejenom na Kanárské ostrovy, ale i na španělské pobřeží a Baleáry, ale poté, co nepřítel zablokoval Cerverovu eskadru v přístavu Santiago de Cuba, usoudily odpovědné osoby, že americké výpady do evropských vod nejsou pravděpodobné, takže nastala vhodná doba k upevnění španělských pozic na Filipínách. Cámara měl urychlit vystrojování eskadry, ale vše ztěžoval nedostatek základních potřeb včetně uhlí, munice a lodních děl, takže pomocný křižník METEORO na poslední chvíli osadili 120mm děly, které plzeňská škodovka vyrobila pro rakousko-uherský chráněný křižník ZENTA, a posádky mnohdy tvořily nevycvičení nováčci.

O tlaku na důstojnický sbor chvatně vypravovaných lodí, svědčí fakt, že velitel chráněného křižníku ALFONSO XIII patrně spáchal sebevraždu, poté co bylo zřejmé, že loď nebude včas připravena k bojovému nasazení. Do Cádizu přicestoval i námořní ministr, jenž vztyčil svoji zástavu na PELAYU, ale přesto přípravy k vyplutí dokončili teprve 15. června a hned druhý den lodě zvedly kotvy a vydaly se k Gibraltaru.

Obrázek
Rezervní eskadra v Cádizu

K tzv. Rezervní eskadře upínali Španělé poslední naděje, když ne na zvrat ve válce, tak alespoň na její důstojné ukončení, tudíž jí zpočátku na palubě jachty GIRALDA doprovázel Auňón, jenž se s posádkami 17. června rozloučil předáním povzbudivého vzkazu od „královny a národa“, načež se vrátil do Cádizu. Eskadra směřovala jihovýchodním kursem k Gibraltarské úžině, kterou měla v noci překonat maximální rychlostí, aby se po rozednění nalézala mimo dohled pobřežních pozorovatelů, načež se měly odpojit pomocné křižníky ANTONIO LOPÉZ a ALFONSO XII vyslané na Kubu jako lamače blokády a JOAQUÍN DEL PIÉLAGO, jenž měl kontroloval námořní obchod ve zdejších vodách. Bohužel hlídky v úzkém průlivu spatřily Cámarovy lodě, čímž došlo k prozrazení cíle mise a poslední pochybnosti se rozptýlily 21. června, kdy eskadru zahlédli proplouvat kolem ostrova Pantelléria.

Jakmile ve Washingtonu seznali, že Cámarova eskadra směřuje na Dálný východ, dostal kontradmirál D. Dewey velící Asijské eskadře rozkaz nepodstupovat boj se silnějším protivníkem, přerušit blokádu Manilského zálivu a čekat na posily. Jelikož jádro lodstva nemohlo opustit Karibské moře, vydaly se na Filipíny pouze pomalé monitory MONTEREY a MONADNOCK, které samy o sobě nepředstavovaly pro PELAYO a EMPERADOR CARLOS V rovnocenné soupeře a Rezervní eskadru mohly zdolat pouze po spojení s Deweyovými křižníky. Novináři spekulovali zda na Filipíny dorazí jako první Cámara či americké monitory, které se vlekly hlemýždím tempem, takže MONADNOCK v Manile přivítali teprve 16. srpna, kdežto španělské posily mohly dorazit již během první srpnové dekády.

Obrázek
Pomocný křižník Patriota

Cámara disponoval třinácti válečnými a transportními loděmi rozdělenými do čtyř formací, takže pohled na mocně dýmající uskupení vytvářel zdání síly, třebaže reálná bojová hodnota většiny jednotek nebyla valná. Skupinu „A“ tvořily hlavní síly; obrněnec PELAYO, pancéřový křižník EMPERADOR CARLOS V a pomocné křižníky RÁPIDO a PATRIOTA, zatímco skupinu „B“ jenom torpédoborce OSADO, AUDAZ a PROSERPINA, čímž výčet jednotek určených k boji v podstatě končí, neboť skupina „C“ sestávala z pomocných křižníků přeměněných na transportní lodě ISLA DE PANAY a BUENOS AIRES, zatímco do skupiny „D“ zařadili transporty COLÓN a COVADONGA doplněné „uhlíři“ SAN FRANCISKO a SAN AGUSTÍN. V případě neobvyklé události mohly spojení s velitelstvím v první etapě přesunu zajišťovat torpédoborce, kdežto později si měl Cámara instrukce a zprávy o aktuální situaci vyzvedávat v přístavech napojených na mezinárodní telegrafní síť.

Pokud započítáme i zhruba 5000 (?) vojáků, kavaleristů a námořních pěšáků, tísnilo se na lodích kolem 11 000 mužů, mezi nimiž zaujímal přední místo velitel PELAYA námořní kapitán Ferrandiz, jenž zastával funkci Cámarova zástupce. Úkolem Rezervní eskadry nebyl průlom blokády Manily a riskantní souboj s Asijskou eskadrou. Její operační základnou se měl stát přístav na některém z ostrovů ležících v jižní části Filipínského archipelagu, odkud mohly pomocné křižníky s obrovskou doplavbou narušovat spojení mezi USA a Filipínami, zatímco hlavní síly by zůstaly v záloze pro případný souboj s Deweyem; přičemž konečné rozhodnutí jakou variantu zvolit bylo v Cámarově kompetenci. Slabinu tohoto plánu představovalo zásobování uhlím, jehož na španělské lodě naložili pouze 20 000 tun, takže se měly pokud možno pohybovat ekonomickou rychlostí, aby spotřebu omezily na minimum. Torpédoborce vlekly pomocné křižníky, ale brzy se ukázalo, že nové kotle na PELAYU obsluhované nezkušenými topiči mají takový apetit, že během dlouhého přesunu bude několikrát nezbytné provést bunkrování.

Obrázek
Uhelný parník Cavadonga

Protože bylo zřejmé, že během plavby přes Rudé moře budou v kotelnách panovat pekelné podmínky, chtěli v Egyptě za španělské topiče najmout místní obyvatele přivyklé tropickým teplotám. K prvnímu zauhlování optimisticky vytipovali ostrov Sokotra v Arabském moři a velitelství získalo předběžný souhlas Italů a Francouzů ohledně povolení využívat k nakládce přístavy v jejich koloniích, ale američtí diplomaté dělali vše proto, aby získání paliva znemožnili, o čemž se Cámara přesvědčil už při první zastávce. Rezervní eskadra zakotvila 26. června v Port Saidu, a jelikož bunkry na PELAYU byly téměř prázdné, admirál požádal přístavní správu o zakoupení 6000 (?) tun uhlí a technické vody. Egypt formálně patřil k Osmanské říši a vládl mu zdejší chediv, ale de facto se jednalo o britský protektorát a rozhodující slovo u chedivova dvora měl konzul E. Baring.

V Port Saidu Britové provozovali vlastní uhelnou stanici, jenomže nebylo tajemstvím, že Londýn straní Washingtonu, takže když Baringa navštívil americký zástupce, našli protřelí diplomaté společnou řeč a přístavní úředníci Cámarovi sdělili, že volné uhlí si zarezervovali Američané a Španělé se musí spokojit s vlastními zásobami. Španělský zástupce marně protestoval a zklamanému Cámarovi navíc sdělili, že bunkrování musí provést na širém moři. Protivenství ze strany velitelství přístavu vyvrcholila 29. června, kdy dostali příkaz opustit Port Said s odůvodnění, že lodě válčící země nesmí v neutrálním přístavu pobývat déle než 24 hodin. Admirál se smažil získat čas tvrzením, že lodě potřebují opravy, ale Egypťané zůstali neoblomní, tudíž se 1. července nad vnitřní rejdou rozlehl skřípot kotevních rumpálů a jádro Rezervní eskadry Port Said opustilo, zatímco parníky COLÓN a COVADONGA zamířily k severnímu ústí Suezského průplavu, aby na Rudém moři počkaly na zbytek eskadry.

Obrázek
Pelayo v Port Saidu

Jakmile Španělé překročili hranici egyptských výsostných vod, přikročili k zauhlování, jenomže se zvedl vítr a vzduté vlny potícím se mužům ztěžovaly práci, takže uhlí v podpalubí přibývalo pomalu, zatímco námořníky rychle zmáhala únava. Pravda, morálku pozvedlo připlutí parníků ISLA DE LUZON a SAN IGNACIO DE LOYOLA s uhlím, ale admirál zároveň dostal rozkaz odeslat torpédoborce trpící nejrůznějšími poruchami zpět do vlasti. Zatímco trojice torpédoborců v doprovodu prázdných (?) „uhlířů“ SAN FRANCISKO a SAN AGUSTÍN zamířila na západ, Rezervní eskadra vplula 6. července do nejfrekventovanějšího světového průplavu.

Ten od jeho slavnostního otevření v r. 1869 provozovala akciová společnost Compagnie universelle du canal maritime de Suez, která za průjezd vybírala poplatky odvozené od velikosti plavidel. Počet proplouvajících lodí neustále stoupal, takže už v r. 1880 převýšil její čistý příjem 12 miliónů francouzských franků. Podle stanov společnosti byl Suezský kanál považován za neutrální území a po zaplacení poplatku (za Rezevní eskadru činil 32 000 liber) tudy mohly proplouvat i lodě válčících států, ale Španělé se v egyptských vodách směli zdržet pouze 24 hodin.

Na Rudém moři se posádky, nehledě na pražící slunce, opět věnovaly překládání paliva, takže eskadru zahalil oblak uhelného prachu, ale to se už blížit konec jejich anabáze. 3. července Američané před Santiagen de Cuba zničili Cerverovu eskadru, tudíž bylo pouze otázkou času, kdy pošlou na Dálný východ posily, načež Madrid poslední španělské bojeschopné uskupení odvolal k ochraně metropole. Cervera rozdělil eskadru na dva oddíly, které opět propluly Suezem a koncem července se k velké úlevě posádek vrátily do vlasti.

Obrázek
Pancéřový křižník Emperador Carlos V

Rezervní eskadra poté střežila španělské atlantické pobřeží, Kanárské ostrovy a Západní Saharu před očekávaným útokem. Komodor Watson skutečně dostal rozkaz připravit k přesunu do evropských vod silné uskupení složené kromě zásobovacích plavidel z bitevních lodí OREGON a IOWA, pancéřového křižníku NEW YORK a tří pomocných křižníků, ale než je připravil k akci, došlo k podpisu příměří, takže se na druhém břehu Atlantiku žádné lodě s hvězdnatou vlajkou neobjevily, tudíž špatně vycvičené španělské posádky nemusely podstoupit zkoušku ohněm proti silnějšímu nepříteli. Symbolickou tečku za nešťastnou válkou učinili koncem r. 1898 na Kanárských ostrovech, kde se konal pietní akt k uctění památky padlých námořníků. Třebaže PELAYO zůstával španělskou vlajkovou lodí, této události se neúčastnil a flotilu reprezentovaly EMPERADOR CARLOS V, chráněné křižníky LEPANTO a ALFONSO XIII, které doplňovaly torpédovky RAYO, AZOR a ARIETE.

Závěrečná etapa kariéry

Drtivá porážka představovala pro prestiž Španělska další ránu, takže země pod Pyrenejemi vypadla z klubu koloniálních velmocí a stala se z námořního hlediska mocností třetího řádu. Válečné dluhy a celonárodní frustrace destabilizovaly politickou scénu a oslabily pozici královny-regentky. Stav státních financí byl tak špatný, že v rámci umořování válečných dluhů Francii přenechali pomocný křižník PATRIOTA, a třebaže ponížená a zruinovaná země odprodala Německu zbývající tichomořské državy, setrvale špatná ekonomická situace nedávala v dohledné době naději na obnovu zdecimovaného loďstva, bez nějž nemohli pomýšlet na obnovu velmocenského statutu.

Obrázek
Pelayo po skončení modernizace v r. 1899

Ano, bezprostředně po válce předložili Kortesům námořní plán zahrnující stavbu devíti velkých bitevních lodí a tří obrněnců pobřežní obrany, ale ten neměl naději na schválení. Za této situace flotu na přelomu 19. a 20. století posílily pouze špatně konstruované pancéřové křižníky PRINCESA DE ASTURIAS, objednané ještě v intencích Ariasova programu, jejichž bojová hodnota byla mizivá, takže jádro loďstva nadále představovaly PELAYO a EMPERADOR CARLOS V.

V únoru 1899 PELAYO odplul do Toulonu, kde pracovníci nám už dobře známé loděnice do podzimu téhož roku konečně dokončili modernizaci přerušenou vlivem válečných událostí. Během několikaleté přestavby loď, kromě výše uvedené výměny kotlů, dostala ochranu baterie středního dělostřelectva tvořenou 75mm pancéřovým pásem ukončeným vpředu i vzadu přepážkami o stejné síle. Těžké kanóny zůstaly, ale původní středorážní zbraně nahradilo devět rychlopalných děl ráže 140 mm systému Canet o délce hlavně 45 ráží, které vážily 4,1 tuny, zatímco projektily 39 kg. To umožnilo nárůst hmotnosti boční salvy na 1378 kg a řízení palby usnadňovaly optické zaměřovače a moderní dálkoměry systému Barr & Stroud. Změn doznala i lehká artilerie, kterou od r. 1900 tvořila dvojice škodových děl ráže 66 mm, tucet Nordenfeltových 57mm zbraní, čtyři 42mm kanónky od téhož výrobce, pět zbraní ráže 37 mm systému Hotchkiss a čtyři Maximovy kulomety. Změnil se i vzhled, neboť zmizelo oplachtění, zjednodušili marsy, přestavěli zadolodí a v r. 1902 vyšel královský dekret zavádějící ve zdejším námořnictvu šedivou kamufláž.

Obrázek
Kolorovaná fotografie Pelaya po modernizaci

Drobné úpravy probíhaly v i následujících letech, takže v r. 1904 odstranili čtveřici torpédometů a posádku doplnili muži, jejichž pracovním nástrojem se stal telegrafní klíč a sluchátka, jimiž v éteru lovili znaky Morseovy abecedy. Korvetní kapitán Cervera (nezaměňovat se stejnojmenným admirálem) už v r. 1902 testoval radiotelegrafický aparát francouzské provenience, jenž ovšem nesplnil očekávání, takže teprve o dva roky později Španělé zakoupili několik přístrojů od německé firmy Telefunken a je pochopitelné, že jeden nainstalovali na vlajkovou loď. Jednalo se o přístroj o výkonu 1 kilowatt, jehož signály dokázal vyškolený operátor zachytil na vzdálenost převyšující deset námořních mil.

I po skončení války se PELAYO věnoval nejrůznějším diplomatickým a reprezentativním povinnostem, ale žádná jej nepřivedla daleko od domovských břehů, takže navštívil pouze Francii a Portugalsko. Hojně se však účastnil nejrůznějších domácích oslav a přehlídek, přičemž největší se odehrála v r. 1900 ve Ferrolu, kam na jachtě GIRALDA připlula i královská rodina, aby shlédla přehlídku, jíž se vedle španělských lodí účastnily i zástupci zahraničních flotil; francouzský pancéřový křižník DUPUY DE LÔME, britský chráněný křižník DIADEM, portugalský chráněný křižník DOM CARLOS, ruský dělový člun CHRABRYJ a italský torpédový křižník CALATAFIMI.

Obrázek
Torpédoborec Audaz

Za zmínku stojí účast v eskadře složené ještě z pancéřových křižníků CARDENAL CISNEROS, PRINCESA DE ASTURIAS, EMPERADOR CARLOS V, obrněnce NUMANCIA, chráněného křižníku EXTRAMADURA a torpédoborce AUDAZ, která v červnu 1903 zavítala do Cartageny, kde pobýval i nedávno korunovaný král Alfonso XIII. O dva roky později připlul na návštěvu Cádizu britský pancéřový křižník ESSEX, jehož kromě PELAYA přivítaly i jednotky CARDENAL CISNEROS, PRINCESA DE ASTURIAS, EMPERADOR CARLOS V, a EXTRAMADURA společně s nechráněným křižníkem INFANTA ISABEL a chráněným křižníkem RIO DE LA PLATA. Kvůli pobytu v docích však PELAYO nemohl reprezentovat španělské námořnictvo na přehlídce konané v r. 1901 v Portsmouthu, na počest zesnulé královny Victorie, kam vyslali EMPERADOR CARLOS V (nakonec pro těchnické potíže nedoplul), stejně jako chyběl v r. 1902 ve Spitheadu na korunovaci jejího nástupce.

Počátkem rusko-japonské války o obrněnec projevili zájem Rusové, ale tajná jednání ztroskotala na neochotě Španělů prodat svoji nejsilnější loď, což „El Solitaria“ zachránilo před zařazením do Rožestvenského 2.Tichooceánské eskadry a pravděpodobné zkáze v bitvě u Cušimy.

PELAYO se jako vlajková loď účastnil námořních manévrů v lednu 1905 a nechyběl ani při podobné akci konané na podzim téhož roku u pobřeží Galicie, kde se 28. října potopil CARDENAL CISNEROS, jenž si roztrhl trup o podmořský útes, ale naštěstí byli všichni členové posádky zachráněni. Následujícího roku obrněnec společně s křižníky EMPERADOR CARLOS V, ESTRAMADURA, RIO DE LA PLATA a PRINCESA DE ASTURIAS doprovázel Alfonse XIII. a další členy vládnoucí dynastie při oficiální vizitě Kanárských ostrovů, ale poté byl načas přesunut do rezervy a vlajkovou lodí se stal EMPERADOR CARLOS V.

Obrázek
Pelayo v Mejille rok 1912

Posádka PELAYA v r. 1907 asistovala při významné události, když do Cartageny přicestoval britský král Eduard VII. a první lord Admirality J. Fisher, aby se svými protějšky jednali o začlenění Španělska do rodící se Trojdohody a o námořních záležitostech. Alfonso XIII. připojení k jakékoliv vojenské alianci odmítl, ale Španělé se chystali k záboru dalších částí severního Maroka, kde v r. 1908 zprovoznili poblíž Melilly nové doly, které měla s přístavem spojit železnice.

To vyvolalo odpor místních kmenů, jenž doly obsadily, což se rovnalo vypovězení války. Boje vypukly o rok později a španělská armáda zpočátku nedokázala zlomit odpor domorodců, kteří dosáhli několika úspěchů. K podpoře vojsk vyslali silnou eskadru tvořenou křižníky EMPERADOR CARLOS V, ESTRAMADURA a PRINCESA DE ASTURIAS, které podporoval torpédoborec AUDAZ a podle některých zdrojů se v marockých vodách zdržoval i PELAYO, jenž ostřeloval pobřeží kontrolované rify.

Obrázek
Admirál José Ferrándiz

Tou dobou příznivcům silného loďstva svitla nová naděje, jelikož ministr námořnictva - nám známý J. Ferrándiz - v r. 1907 vypracoval námořní program, na jehož realizaci Kortesy uvolnily přes 200 miliónů peset, a který předpokládal stavbu tří moderních bitevních lodí a desítek dalších pomocných plavidel. Jeho záměr byl postupně upravován a znamenal základ pro obrození floty. Proto za účasti zahraničního kapitálu v r. 1908 založili konsorcium SECN (Sociedad Española de Construccion Navales), jenž získalo monopol na stavbu válečných lodí a následně přikročilo k budování bitevních lodí třídy ESPAŇA.

Jejich realizace se však protáhla na mnoho let, takže první vstoupila do služby až v r. 1913, tudíž PELAYO prozatím zůstával nejsilnější španělskou jednotkou, třebaže jeho bojová hodnota byla v časech, kdy mořím vládly moderní dreadnoughty, pochybná. Starý „El Solitario“ se v r. 1910 v Carrace podrobil údržbě podvodní části trupu a menší přestavbě, při níž přišel o zbývající torpédomety a zvažovala se i výměna primární výzbroje za 240mm kanóny o délce hlavně 42 ráží, jimiž byly vyzbrojeny křižníky třídy PRINCESA DE ASTURIAS. I tentokráte se jednalo o francouzskou licenci a děla nesla označení Guillen model 1896. Protipancéřové projektily dosahovaly hmotnosti 150 kg, zatímco maximální dostřel činil 14 000 m, na kteroužto distanci probíjely pancíř z Kruppovy oceli o síle 84 mm (na 4200 m to bylo 248 mm). Z nákladného přezbrojení však nakonec sešlo a PELAYO pokračoval ve službě s původními kanóny.

Poklidnou kariéru v r. 1911 zpestřilo několik dramatických událostmi. Nejprve se posádka stala v Tangeru svědkem vzpoury na obrněnci NUMANCIA, která byla záhy potlačena, načež někteří vzbouřenci skončili před popravčí četou a jedna z nejslavnějších španělských válečných lodí byla následně vyřazena ze služby. Mezitím se přiostřila situace v Maroku, jež si mezi sebe rozparcelovaly Španělsko s Francií, tudíž Madrid musel v severní Africe držet silnou armádu i loďstvo. Proto sem na podzim 1911 přesunuli PELAYO, jehož děla až do konce roku bombardovala pobřeží držené nepřítelem, ale navzdory tomu válka pokračovala i v dalších letech.

Obrázek
Pelayo po najetí na mělčinu v roce 1912

V krátké přestávce mezi bojovými akcemi PELAYO asistoval u dvou reprezentačních misí, když nejprve společně s křižníky REINA REGENTE, EMPERADOR CARLOS V a dvěma torpédoborci doprovodil k Gibraltaru loď přepravující do vlasti členy britské vládnoucí dynastie a v únoru 1912 zamířil do Ferrolu, kde se při příležitosti spuštěni bitevní lodě ESPAŇA na vodu uskutečnila námořní přehlídka.

Následně se opět přihlásily vojenské povinnosti a PELAYO se vrátil k marockým břehům, aby kryl vyloďovací operaci a ostřeloval pozice povstalců. V té době byl součástí samostatného oddílu, k němuž kromě menších jednotek patřily i REINA REGENTE, ESTRAMADURA a RIO DE LA PLATA, ale koncem r. 1912 musel bojové akce přerušit a odplout k opravám do Cartageny, jelikož najel na mělčinu. Do války se brzy vrátil a 16. června 1913 společně s křižníky EMPERADOR CARLOS V a REINA REGENTE bombardoval pobřeží poblíž Ceuty a později i další cíle. Při těchto operacích bylo proti marockým vesnicím použito i dělostřelectvo těžkého kalibru, což v parlamentu odstartovalo debatu o vhodnosti použití drahých velkorážních projektilů proti druhořadým cílům.

Obrázek
Bitevní loď Espaňa

V říjnu 1913 byl PELAYO pověřen dalším reprezentativním úkolem, když odplul do Cartageny, kde probíhala diplomatická jednání mezi francouzským presidentem R. Poincarém a španělským králem. V přístavu se při této příležitosti uskutečnila námořní přehlídka, během níž před zraky obou státníků defilovaly jednotky ESPAŇA, PELAYO, EMPERADOR CARLOS V, RIO DE LA PLATA, ESTRAMADURA, REINA REGENTE, PRINCESA DE ASTURIAS a několik torpédoborců, přičemž se Poincaré stal posledním zahraničním státníkem, který zavítal na palubu PELAYA.

V roce 1914 vypukla první světová válka, načež Madrid vyhlásil neutralitu, k jejíž ochraně drželi nejsilnější lodě v domácích přístavech. Proto se ve Ferrolu shromáždily hlavní síly včetně EMPERADORA CARLOSE V, jenž mezitím hájil španělské zájmy v rozháraném Mexiku. Také PELAYO nakrátko převeleli do Španělska, ale v průběhu r. 1916 pokračoval v ostřelování marockého pobřeží. Boje s rify přečkal bez úhony, ale 27. ledna 1917 došlo v Tangeru ke kolizi s francouzským parníkem KONING-SI.

To už bylo zřejmé, že se neodvratně blíží konec jeho kariéry, jelikož obrněnec po válce vyřadili z aktivní služby. Flota nyní mj. disponovalo bitevními loděmi ESPAŇA a ALFONFO XIII, trojicí nových torpédoborců třídy BUSTAMANTE, 22 torpédovkami, čtyřmi ponorkami a stejným počtem dělových člunů. Navíc se stavěla další bitevní loď, několik lehkých křižníků, ponorky a torpédoborce, takže se loďstvo stalo bojeschopnou silou, k níž v r. 1921 náleželo 18 000 mužů.

Obrázek
Pelayo a ponorka Isaac Peral v Barceloně

PELAYO kotvil ve Ferrolu, kde jej využívali jako školní loď, a 12. září 1920 na něm vzplál požár. Několik let ještě sloužil k výcviku dělostřelců, ale v r. 1923 sejmuli děla, která dílem uložili do arsenálu a zbytek použili k vyzbrojení pobřežních baterií, a 1. května 1924 obrněnec vyřadili ze stavu válečného námořnictva. Odstrojený trup odkoupili Nizozemci, kteří jej o dva roky později v Rotterdamu sešrotovali. To představovalo definitivní tečku za existencí jedné z nejznámějších španělských válečných lodí, která se pro několik generací námořníků stala symbolem zdejší floty.

Použité zdroje:
Анка А.Е., Митюков Н.В.: Испанский броненосец Pelayo. Vydalo nakladatelství ЛеКо 2004.
Митюков Н.В.: Испано-американская война на Тихом океане.
Бриз 2/1999.
Морская Коллекция 2010/2, 2006/6, 2008/4, 1999/3, 2012/6.
Kol. autorů: Conway´s All The World´s Fighting Ships 1860-1905. Vydalo nakladatelství Conway Maritime Press 1979.
Wilson H.: The Downfall of Spain. Londýn 1900.
Белов A. A.: Испано-американская война 1898 года. Хроника действий на море. Vydalo nakladatelství Гапея Принт 2009.
Opatrný J.: Malá skvělá válka. Vydalo nakladatelství Epocha 2013.
Тарас А. Е.: Энциклопедия броненосцев и линкоров (2). Vydalo nakladatelství АСТ Харвест.
Warship International 1970/6.
Наука и Техника 2014/8.
http://bg.sutr.ru/journals_n/1403110408.pdf
http://vidamaritima.com/2008/03/el-acor ... l-cervera/
https://benitosacalugarodriguez.blogspo ... elayo.html
http://web.archive.org/web/200902281332 ... rvera.html
http://www.eldesastredel98.com/capitulos/caribe2.htm
http://fdra-naval.blogspot.cz/2016/06/a ... spana.html
http://www.navweaps.com/Weapons/WNSpain_Main.php
http://www.wikipedia.org/