Obrněnec Pelayo - Příběh „El Solitaria“

Moderátoři: jarl, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4079
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Obrněnec Pelayo - Příběh „El Solitaria“

Příspěvek od jarl »

Příběh „El Solitaria“

Obrázek

Díl první

Španělsko v 16. století patřilo mezi velmoci prvního řádu, čemuž odpovídaly i jeho ozbrojené síly. Na pozemních válčištích si skvělé renomé vybojovala zdejší pěchota, zatímco námořníci bránili rozsáhlé koloniální impérium a zajišťovali spojení metropole se zámořskými državami. V průběhu 17. století však říši, „nad kterou slunce nezapadá“, postihl úpadek a království kvůli neschopným panovníkům vojensky a hospodářsky stále výrazněji zaostávalo za evropskými konkurenty, takže prestiž Madridu na mezinárodní scéně rapidně poklesla.

Tento vývoj částečně zvrátil po vymření španělských Habsburků nástup francouzské dynastie Bourbonů na španělský trůn, což zemi pod Pyrenejemi po skončení války o španělské dědictví přineslo relativní stabilitu a hospodářskou konjunkturu. Španělsko, kromě většiny Latinské Ameriky, ovládalo i některá souostroví v Tichém oceánu, takže do zdejších přístavů připlouvaly konvoje obchodních korábů napěchované nejenom mexickým stříbrem, ale i např. kubánským cukrem a čínským hedvábím, které před útoky nepřátel chránily mocné řadové lodě, mezi nimiž vynikala čtyřpalubová SANTISSIMA TRINIDAD. Pod španělskou vlajkou se v r. 1790 plavilo 72 řadových lodí a zdejší flota zaujímala v pořadí námořních mocností třetí místo, ale poté, co loďstvo oslabily ztráty během Napoleonských válek a Britové zemi odřízli od spojení se zámořím, vypukla v Latinské Americe povstání, kterým dlouholetým zápolením oslabené Španělsko nedokázalo čelit.

Obrázek
Řadová loď Santissima Trinidad

Tamější kolonie v průběhu první dekády 19. století hromadně vyhlašovaly nezávislost, a když v r. 1826 odpluly z peruánského Callaa poslední španělské jednotky, zůstaly pod nadvládou Madridu pouze karibské ostrovy Kuba a Portoriko, izolované od povstaleckých vojsk vedených Simónem Bolívarem. Další těžkou ránu Španělsku po nástupu nezletilé Isabely II. na trůn zasadilo období tzv. karlistických válek, a spory mezi konzervativci a liberály, což oslabovalo Isabelinu vládu. Energická panovnice se pokusila obnovit nadvládu nad některými součástmi bývalého impéria, což bylo nemyslitelné bez silného loďstva, takže uvolnila prostředky na jeho modernizaci.

V r. 1860 provozovala španělská flota mj. dvě plachetní řadové lodě, čtyři fregaty a stejný počet korvet, zatímco parní stroj osadili pouze na šest fregat a množství menších jednotek. Přitom tehdy už lodní stavitelství přešlo do éry „ironcladů“, takže se tomuto trendu museli přizpůsobit i na madridském ministerstvu námořnictva. Výsledkem byly objednávky na obrněnce NUMANCIA, TETUAN, VITORIA, ARAPILES, ZARAGOSA, SAGUNTO a MÉNDEZ NÚŇEZ, což společně se stavbou menších lodí navrátilo Španělsko mezi přední námořní mocnosti za Velkou Británie, Francii a nedávno sjednocenou Itálii. Pravda, materiální zabezpečení a úroveň výcviku tomu neodpovídaly, ale přesto byla zdejší flota nominálně čtvrtá nejsilnější na světě.

Obrázek
Španělská královna Isabela II.

Isabelina expansivní zahraniční politika praktikovaná od poloviny padesátých let zavlekla rozháranou zemi do konfliktů na třech kontinentech, při nichž se uplatnilo i námořnictvo. Španělé intervenovali v Kočinčíně, Maroku, Mexiku a Dominikánské republice, ale jejich největším vojenským dobrodružstvím byla první pacifická válka. Roznětkou konfliktu se v r. 1864 stalo obsazení peruánského souostroví Chinca eskadrou vedenou kontradmirálem L. Pinsónem, což Španělsko zavleklo do války nejenom s Peru, ale i s Chile, Bolívií a Ekvádorem.

Koalice španělské útoky odrazila, takže válka skončila dalším pokořením Madridu na mezinárodní scéně. Neúspěšnou vládu Isabely II. ukončila v r. 1868 tzv. Slavná revoluce, načež zdiskreditovaná panovnice v r. 1870 ve francouzském exilu abdikovala ve prospěch svého syna Alfonse, ale záhy se objevili další pretendenti na španělský trůn, tudíž zemi v r. 1872 zachvátila další občanská válka, což zbrzdilo nadějný rozvoj válečného loďstva, jež přišlo o obrněnec TUTUAN zničený 30. prosince 1873 v Cartageně výbuchem muničního skladu. Třetí karlistická válka skončila v r. 1876 vítězstvím přivrženců Alfonse XII., jenž poté zemi stabilizoval, a po potlačení rebelie na území nejbohatší španělské kolonie Kuby, došlo na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let k hospodářské konjunktuře, což vytvořilo předpoklady k modernizaci zastarávající floty.

Obrázek
Španělský obrněnec Numancia

Pokrok v lodním stavitelství totiž způsobil, že bateriové a kasematní obrněnce založené ještě za Isabelina panování, měly v éře věžových a barbetových lodí mizivou bojovou hodnotu, jelikož desky z válcovaného železa nahradily kompaundní pancíře a namísto zastaralých předovek se již většinou používaly zezadu nabíjené lodní kanóny, nemluvě o zavedení parních strojů s několikanásobnou expanzí. Navíc místo postupně vyřazovaných fregat a korvet už brázdily hladiny moří první křižníky a významné změny v konstrukci válečných lodí přineslo i hromadné zavádění nosičů samohybných torpéd.

Nejprve však museli vedoucí představitelé španělského námořnictva zodpovědět otázku, zda mají jádro nové floty tvořit obrněnce či pancéřové křižníky, neboť k obraně mateřské země se lépe hodily dobře pancéřované jednotky, kdežto k ochraně kolonií potřebovali křižníky s velkou doplavbou. Obě koncepce měly své zastánce i odpůrce, přičemž všeobecně akceptovatelné řešení mohl představovat námořní program předložený viceadmirálem Paviou parlamentu v r. 1881. Pavia chtěl založit 6 obrněnců, stejný počet pancéřových křižníků, 14 torpédových křižníků, 26 dělových člunů a 4 transporty, přičemž celkové náklady vyčíslil na 250 milionů peset, což bylo vzhledem k tomu, že Španělsko tehdy na válečné námořnictvo vydávalo pouhá 4 % státního rozpočtu, ekonomicky nerealizovatelné.

Obrázek
Španělský ministerský předseda António Cánovas

Spor o koncepci výstavby námořních sil pokračoval, přičemž stále větší vliv na ministerstvu námořnictva získávala skupinka příznivců myšlenek francouzské Mladé školy přezdívaná „Pentagon“. Ti pokládali drahé obrněnce za zbytečné a raději by ušetřené prostředky investovali do výstavby torpédovek a pancéřových křižníků. Těmto názorům oponoval kontradmirál Juan Bautista de Antaquera y Bobadilla, jenž tvrdil, že „každý typ má své úkoly“, takže prosazoval ideu vyváženého loďstva. Počátkem r. 1884 Alfonso XII. jmenoval A. Cánovase do čela konzervativní vlády, a protože post ministra námořnictva svěřili Antaquerovi, mohl vypracovat námořní program zahrnující do deseti let mj. stavbu 6 velkých a 6 malých obrněnců, 2 pancéřových křižníků, 27 chráněných křižníků, 32 torpédovek a řady menších plavidel.

Ještě než tento ambiciozní záměr v červnu 1885 předložili Kortesům, použil Antaquera s Cánovasovým svolením přebytek námořního rozpočtu (2 milióny peset) na r. 1883-84 jako první splátku stavby obrněnce, který měl nahradit zastaralý ARAPILES, což sice bylo v ministrově kompetenci, ale tento svévolný krok vzbudil nevoli parlamentu a ohrozil schválení jeho plánu. Třebaže Antaqueru brzy nahradil viceadmirál M. Pezuela, a parlamentní komise z programu vyřadila řadu jednotek (počet velkých obrněnců snížili na pět), vše bylo na dobré cestě a vypadalo to, že španělská flota se v polovině následující dekády stane respekt budící silou přinejmenším v rámci Středozemního moře.

Obrázek
Admirál Antaquera

Bohužel poté nastala vládní krize umocněná v listopadu 1885 náhlou smrtí teprve 27letého krále, po němž převzala moc jeho choť Marie Kristina užívající až do plnoletosti Alfonsova pohrobka titul královna-regentka. Ta jmenovala nový vládní kabinet z řad liberálů, kteří rozhodnutí svých předchůdců přehodnotili a stavbu obrněnců zrušili. Hlavním důvodem se stala tzv. Karolínská krize, která demonstrovala neschopnost floty hájit španělské zájmy v zámoří.

V té době Španělé pronikali do oblasti Západní Sahary a upevňovali pozice na pobřeží Guinejského zálivu, jenomže pro zdejší ekonomiku měly klíčový význam Kuba s Portorikem, a Madrid ovládal i vzdálené Filipíny s několika dalšími souostrovími roztroušenými v obrovských prostorách Tichého oceánu. Žádná z tradičních koloniálních velmocí se sice nepokoušela jeho nadvládu nad těmito teritorii ohrozit, ale záměrem vytlačit Španěly z Karibiku se dlouhodobě netajily Spojené státy americké a nyní se Madrid obával i o své pacifické državy, kam expandovalo sílící Německé císařství. Němci do tohoto prostoru pronikali od páté dekády 19. století a v polovině let osmdesátých už ovládali severní pobřeží Nové Guinee a zachytili se i na dalších ostrovech, přičemž se po rozdělení zájmových sfér s Brity chystali vztyčit vlajku i v Mikronésii. Spor o tyto državy se rozhořel v r. 1885, kdy dělový člun ILTIS vylodil výsadek na ostrově Yap, patřícímu k souostroví Karolíny, a totéž se opakovalo na Marshallových ostrovech, kam německé vojáky dopravil dělový člun NAUTILUS, ale z rozhodnutí mezinárodní arbitráže, byly Karolíny přiznány Španělsku a Němci získali pouze Marshallovo souostroví.

Obrázek
Německý dělový člun Nautilus

I přes tento neúspěch bylo zřejmé, že Německo nepřestane usilovat o anexi těchto ostrovů (stejně jako USA o Kubu) a Španělé se budou muset soustředit spíše na obranu kolonií, než mateřské země, tím spíše, že moderní loďstva budovaly i Čína a Japonsko. Protože Spojené státy ani Německo tehdy nestavěly velké bitevní lodě, jevil se původní Antaquerův program jako koncepčně nevyhovující, neboť k hájení vzdálených ostrovů se lépe hodily rychlé křižníky s velkou nezávislostí plavby. Příznivci vyváženého loďstva zůstali v menšině a nový ministr námořnictva viceadmirál Rafael R. de Arias vypracoval plán vycházející z učení Mladé školy, který Kortesy 22. prosince 1886 velkou většinou hlasů schválily, načež jeho realizaci v lednu 1887 posvětil i královský dekret.

Plán předpokládal během deseti let převážně v domácích loděnicích založit a nebo dokončit 208 (!) jednotek nejrůznějších kategorií od pancéřových křižníků po torpédovky, a třebaže jej brzy revidovali, stal se základem floty, která se koncem 19. století utkala s nepřítelem během španělsko-americké války. Je nutné zdůraznit, že Ariasův program reflektoval i politickou situaci, neboť Madrid v r. 1887 uzavřel spojeneckou smlouvu s Římem, čímž se de facto stal přidruženým členem mocného Trojspolku, a výrazem jeho vzrůstajícího sebevědomí se o rok později stalo pořádání Světové výstavy v Barceloně. Ano, po tomto diplomatickém úspěchu se už požadavky na realizaci silných obrněnců potřebných k hájení metropole zdály zbytečné, neboť žádný z potenciálních protivníků v zámoří podobné jednotky nestavěl, takže se mohli soustředit na budování loďstva, jehož jádro mělo sestávat z pancéřových křižníků tříd INFANTA MARÍA TERESA a PRINCESA DE ASTURIAS.

Obrázek
Admirál Arias

K realizaci tohoto věru ambiciózního programu, jehož součástí byla i modernizace námořních arsenálů, bylo nutné v období 1887-97 investovat částku 225 miliónů peset, přičemž 190 připadlo na mateřskou zemi a 35 milióny měly přispět kolonie. To se na přelomu osmdesátých a devadesátých let, kdy země zažívala hospodářskou prosperitu, jevilo reálné a ještě během finančního roku 1893-94 námořnictvo hospodařilo se sumou 29,7 milionů peset, jenomže tyto prostředky nebyly vynaloženy efektivně, takže zvláštní parlamentní komise už v r. 1894 konstatovala, že Ariasův stavební program selhal. Stručně řečeno, peníze byly proinvestovány, ale některé lodě teprve stály na skluzištích a jiné se ani nezačaly budovat.

Navíc poté, co na Kubě a Filipínách vypukla povstání, staly se tyto državy pro Španělsko pověstnou „koulí na noze“ zatěžující státní rozpočet a bránící modernizaci armády i námořnictva. Z těchto důvodu zůstala země pod Pyrenejemi vojensky slabá, a třebaže legáti ostatních velmocí v Madridu se z úcty k tradici ještě počátkem 20. století honosili titulem velvyslance, nic nemohlo zakrýt fakt, že Španělsko bylo považováno za mocnost druhého řádu.

Obrázek
Francouzský obrněnec Marceau

Arias však nemohl (a ani nechtěl) zabránit převzetí obrněnce, jehož stavba mezitím značně pokročila, takže bylo účelnější uvolnit peníze na jeho dokončení, než odepsal vynaložené miliony. Vzhledem ke změně koncepce, však loď nazvaná na počest Pelaya - prvního asturijského krále a hrdiny Reconquisty - zůstala nadlouho jediným moderním španělským obrněncem, takže se mu přezdívalo „El Solitario“, přičemž je třeba zdůraznit, že používání neoficiálních jmen má ve Španělsku dlouhou tradici a přezdívku dostala každá větší válečná loď.

Jak víme, Antaquera prosadil stavbu PELAYA už počátkem r. 1884, přičemž trval na tom, že bude realizován v zahraničí, třebaže Španělé provozovali velké námořní arzenály v Carrace, Cádizu a Ferrolu. Počátky zdejší industrializace se datují do raného období vlády královny Isabely II., ale tento proces pokračoval pomalým tempem (v r. 1860 tvořili dělníci pouze 4 % práceschopné populace) a většina podniků vznikala na území Katalánska a v severních oblastech, takže Španělsko zůstalo agrární zemí závislou na importu průmyslových výrobků. Zaostávání v této oblasti prohloubila série občanských válek, takže zastaralé arsenály potřebovaly nejprve zmodernizovat, aby dokázaly stavět soudobé válečné lodě, což byl hlavní důvod proč Antaquera první obrněnec zamýšlené série objednal v zahraničí, a teprve stavbu dalších jednotek hodlal svěřit domácím loděnicím, třebaže ty si účtovaly vyšší ceny a zpravidla měly i delší dodací lhůty.

Obrázek
Francouzský lodní konstruktér Amable Lagan

Ministerstvo námořnictva vyhlásilo mezinárodní výběrové řízení na stavbu obrněnce, pro nějž předběžně stanovilo následující specifikace: délka trupu 91 m, šířka 18 m, ponor 7,62 m, rychlost při posíleném tahu minimálně 15 uzlů a primární výzbroj čtyři těžká děla dvou rozdílných ráží, přičemž rozměry odpovídaly velikosti stávajících španělských doků a ponor umožňoval proplutí Suezským kanálem. Kvůli šibeničnímu termínu uzávěrky konkursu dostali Španělé nabídky pouze od britských loděnic Thames Iron Works a Samuda Brothers, které doplnila francouzská Forges et Chantiers de la Mediterranée.

Kvůli časové tísni nestihli konstruktéři vypracovat originální projekty, takže předložili studie vycházející z nedávno založených jednotek, které proto zcela nesplňovaly španělské požadavky. V Thames Iron Works mírně upravili projekt britských obrněnců třídy ANSON, inženýři ze Samuda Brothers vycházeli z brazilské lodě RIACHUELO a konečně Francouzi nabídli zmenšenou variantu barbetového obrněnence třídy MARCEAU. Zadavatel se netajil faktem, že hlavním kritériem bude finanční hledisko, což handicapovalo Thames Iron Works, a naopak favorizovalo Forges et Chantiers de la Mediterranée kalkulující se sumou 13,5 miliónů peset.

Obrázek
Obrněnec Vitoria

Na druhou stranu Britům nahrávaly zkušenosti z poslední španělské občanské války, kdy 11. října 1873 vládní eskadra vedená kontradmirálem M. Lobou porazila u Cartageny silnější povstalecké uskupení vedené generálem J. Contrerasem. Tehdy se utkaly i vlajkové obrněnce, přičemž granát vypálený z Lobovy v Británii postavené VITORIE probil boční pancíř na NUMANCII a explodoval mezi kanonýry na dělové palubě, přičemž zahynulo sedm mužů a poškozený „Francouz“ se odploužil z bojiště. Navzdory této zkušenosti, a nezpochybnitelnému renomé britských stavitelů, otevírali šampaňské na oslavu uzavřeného obchodu průmyslníci ze Země galského kohouta, ale snaha ušetřit se ukázala jako kontraproduktivní, jelikož majitelé Forges et Chantiers de la Mediterranée nakonec zadavateli předložili účet na 22 miliónů peset, k čemuž je nutné připočíst náklady na lodní výzbroj španělské provenience.

Francouzi do konečné verze zapracovali všechny připomínky, takže 26. listopadu 1884 podepsali kontrakt a 1. února 1885 v La Syene zahájili stavbu budoucí vlajkové lodě španělské floty. Tento loďařský podnik založený r. 1853 patřil koncem 19. století mezi největší na světě (v roce 1884 zaměstnával 2300 lidí) a pro francouzské Národní námořnictvo realizoval např. barbetový obrněnec AMIRAL DUPERRÉ a i Španělsko si zde v předchozích desetiletích zadalo stavbu výše zmíněné NUMANCIE či monitoru PUIGCERDÁ. Technické výkresy na podzim 1884 vypracoval inženýr Amable Lagane, jenž vycházel z konstrukce obrněnců třídy MARCEAU, přičemž projekt upravil dle přání zákazníka, neboť ten si nadiktoval odlišnou výzbroj, slabší pancíře a zmenšení ponoru. Stavbu dozoroval námořní kapitán Cervera a realizace probíhala rychlým tempem, takže 5. února 1887 došlo za účasti Ariase a dalších přibližně 10 000 diváků ke slavnostnímu spuštění na vodu a v září 1888 loď převzali zástupci španělského námořnictva.

Obrázek
Obrněnec Pelayo

PELAYO měřil mezi svislicemi 102 m a největší délka dosahovala 104,05 m, šířku trupu na úrovni vodorysky naměřili 20,2 m a střední ponor činil 7,35 m, přičemž standardní výtlak dosahoval 9002 tun a výtlak plně vystrojeného plavidla 9917 tun. Vizuálně PELAYO už na první pohled nezapřel francouzský původ, neboť měl vysoké silně zaoblené boky, dva mohutné bojové stěžně s plošinou pro světlomet a dvojitými marsy, a rovněž těžké dělostřelectvo bylo rozmístěno do kosočtverce. Siluetu plavidla dokreslovalo vyvýšené středo a předolodí, nápadný velitelský můstek, dva komíny obdélníkového průřezu a nezbytný kloun skrytý pod hladinou. Za boje byla loď řízena z velitelské věže spojené se všemi důležitými sekcemi soustavou hlásnic a telefonů, zatímco ke komunikaci s jinými plavidly sloužily vlajky a v noci a za snížené viditelnosti signální lampy.

Trup zhotovili z ocele, vestavěli do něj čtyři paluby a šestnáct hlavních příčných přepážek. Kvůli zaobleným bokům byla horní paluba velmi úzká, takže tu chybělo místo pro uložení parních barkas a lodních člunů, tudíž některé lodice visely na davitech podél lodních boků. Nechyběly ani jeřáby, čtyři parní navijáky, dvojice reflektorů a pochopitelně kotvy. Nautické vlastnosti byly výtečné, přičemž PELAYO prokázal i dobrou stabilitu a ovladatelnost. Lodní boky pod čarou ponoru natřeli červenou barvou zatímco nad úrovní vodorysky byly černé. Nástavby, dělové štíty a lodní čluny dostaly bílý nátěr, kdežto stěžně a komíny žlutý. Na přídi vyvedli státní znak a štíty kryjící těžká děla opatřily nápisy „Honor y Patria“ (Čest a Vlast). Španělské námořnictvo ctilo tradici, že velká válečná loď musí - kromě žlutorudé válečné vlajky - mít i vlastní bojovou zástavu. Pro chráněný křižník REINA REGENTE jí vyšila samotná Marie Kristína, ale námořníci z PELAYA se museli spokojit se zástavou zhotovenou gijonskými ženami, kterou jím v létě 1889 při slavnostní ceremonii předal velitel Cartagenského vojenského okruhu.

Obrázek
Pelayo krátce po vstupu do služby

Lodní pancíře dodala francouzská ocelárna Schneider a jejich celková hmotnost včetně dřevěné podložky dosahovala 2719 tun. Jednalo se o kompaundní pancíř a jeho rozložení vycházelo z francouzského vzoru, takže základ představoval 2,1 m široký boční pás (30 pancéřových desek vážících 1094 tun) na čáře ponoru táhnoucí se po celé délce plavidla. U vzorové třídy MARCEAU dosahoval tloušťky od 490 do 250 mm, ale u PELAYA jej mírně zeslabili, takže byl ve středolodí silný 450 mm (Warship International uvádí 420 mm) a jinde 300 mm, přičemž jeho účinnost zvyšovala 300mm podložka z teakového dřeva.

Horizontální ochranu tvořila vypouklá pancéřovou palubu obvyklá u tehdejších francouzských obrněnců. Zhotovili jí z ocelových desek a 1,5 m pod úrovní ponoru se přimykala ke spodní hraně bočního pancéřového pásu. Ve středolodí (nad strojovnami a kotelnami) dosahovala tloušťky 70 mm a navazovaly na ní 50mm karapasy v předo a zadolodí. Barbety měly stěny silné od 400 do 300 mm a obsluhy děl chránily polouzavřené štíty o tloušťce 50 mm. Muniční výtahy umístili v tubusech silných ve spodní části 75 mm, ale v prostorech nad pancéřovou palubou je zesílili na 180 až 200 mm. 300mm glacisy kryly i spodní části komínů a luky procházející pancéřovou palubou. Velitelská věž měla stěny silné 150 mm.

Obrázek
Pancéřování Pelaya po přestavbě koncem 19. století

Pancéřování PELAYA konstruktér koncipoval takovým způsobem, aby zajistil adekvátní ochranu životně důležitých prostor, takže většina až monstrózně vysokých lodních boků zůstávala naplno vystavena nepřátelské palbě, což vzhledem k zavádění rychlopalných děl střední ráže, mohlo mít vážné následky. Za další handicap můžeme označit slabě pancéřovanou velitelskou věž a absenci ochrany baterie sekundárního dělostřelectva, zatímco záštita barbet byla přiměřená a nejsilnější pláty bočního pásu dokázaly na střelnici odolávat zásahům francouzských 274mm projektilů, jenomže americká 305mm děla zavedená do výzbroje o několik let později je probíjela už na distanci 9000 m, a navíc jeho účinnost snižovala skutečnost, že po naložení plné zásoby uhlí pás zmizel pod čarou ponoru.

Pasivní ochranu vylepšovaly boční uhelné jámy na úrovni strojoven a kotelen, rozčlenění trupu na 145 vodotěsných komor a dvojité dno táhnoucí se po celé délce, ale přesto brzy zastarala a v poslední dekádě 19. století už PELAYU nemohla zajistit adekvátní záštitu. Pokud by došlo k průrazu trupu pod vodoryskou, mohla vnikající vodu odstraňovat dvě parní čerpadla o výkonu 500 tun za hodinu napojená na všechny vodotěsné úseky, přičemž v záloze byla mj. jedna pumpa systému Thirion a pochopitelně i manuálně obsluhované přístroje.

Obrázek
Pancéřové desky Pelaya po zkoušce kvality

Jestliže v odpovědi na otázku, zda stavět nové válečné lodě v domácích či zahraničních loděnicích, se španělští politici neshodli, ve výběru dodavatele výzbroje měli od počátku jasno, takže lukrativní zakázku získala domácí Fabrica Nacional de Trubia, přičemž kalkulovali, že se do státního rozpočtu vrátí část nákladů a dojde k podpoře zdejšího průmyslu. Francouzi u jednotek vstupujících do služby v první polovině osmdesátých let 19. století umísťovali těžká děla do barbet usazených v podélné lodní ose (třídy AMIRAL BAUDIN a CAIMAN), ale počínaje typem MARCEAU přešli na nové uspořádání, takže děla instalovali do čtyřech samostatných stanovišť, kterýžto systém vybrali i pro španělský obrněnec.

PELAYO nesl smíšenou hlavní výzbroj tvořenou děly Hontoria ráže 320 a 280 mm o délce hlavně 35 ráží označovaných jako model 1883, které osadili na otočné plošiny ve čtyřech barbetách typu Canet. Jednalo se o upravené francouzské kanóny systému Canet, na jejichž výrobu Fabrica Nacional de Trubia zakoupila licenci. Rozmístili je do kosočtverce, přičemž v podélné lodní ose v klasické předozadní dispozici spočívaly 320 mm kusy, zatímco děla ráže 280 mm nainstalovali podél lodních boků na úrovni velitelského můstku.

Obrázek
Řez stanovištěm 320mm děla

Zvolené rozmístění mělo zajistit rovnoměrné pokrytí střeleckých sektorů, neboť tři těžká děla mohla pálit nejenom směrem vpřed a vzad, ale i v boční salvě, a po zásahu bylo zničeno pouze jedno dělo. Toto řešení umožňovalo díky vypouklým lodním bokům soustředit palbu z většiny těžkých zbraní směrem v podélné lodní ose, což bylo výhodné při přípravě klounového útoku a vycházelo z taktického pojetí námořního boje vypracovaného na základě zkušeností z bitvy u Lissy. Časem se však prosadil systém, kdy byla těžká děla usazená do dvou otočných palebných postů v předo a zadolodí, což umožnilo jejich plné využití v boční salvě. V praxi se navíc ukázalo, že střelba přímo vpřed není možná kvůli nebezpečí poškození předolodí a další nevýhodou francouzského systému bylo větší ohrožení muničních komor pod nábočními barbetamy, které byly zranitelnější, než magacíny pro kanóny usazené v podélné ose.

Děla Hontoria ráže 320 mm měla hmotnost 48,2 tuny, přičemž nejtěžší protipancéřové projektily vážily 472 kg. Výmetná nálož dosahovala hmotnosti 220 kg a úsťovou rychlost naměřili 620 m/s. Největší náměr činil 15 stupňů a maximální dostřel přesahoval 11 000 m. Penetrační účinky proti Kruppově cementované oceli činily při palbě na maximální distanci 170 mm, ale na vzdálenost 2950 m už 353 mm, zatímco 457mm boční pancíř z Harveyovy oceli na amerických bitevních lodích třídy INDIANA mohly španělské kanóny probíjet na 5000 m. Palebný odměr čelní zbraně činil 250 stupňů a nalézala se ve výšce 9,56 m nad úrovní hladiny, zatímco podélná osa hlavně zadního děla byla 7,54 m od vodorysky, a jeho palebný sektor činil 220 stupňů.

Obrázek
320mm dělo systému Hontoria na Pelayu

280mm kanóny vážily 32,5 tuny a nabíjeli je projektily o hmotnosti 316 a 266 kg. Největší elevace činila 15 stupňů a dostřel při použití protipancéřového granátu dosahoval 10 460 m, zatímco výmetná nálož vážila 160 kg a úsťovou rychlost naměřili 620 m/s. Průraznost proti Kruppově cementované oceli při střelbě na maximální distanci dosahovala 138 mm (292 mm na vzdálenost 2890 m) a uvádí se, že tyto zbraně mohly probít nejsilnější pancíře jednotek třídy INDIANA na vzdálenost 3000 m a jejich dělové věže na 3500 m. Bohužel, použitá munice se ukázala jako nekvalitní, takže projektily často neexplodovaly a nemohly způsobit vážnější škody.

Transport munice usnadňovala hydraulika, kterýžto systém sloužil i k ovládání těžkých děl, ale přesto byla kadence poměrně nízká a obsluha 320mm děla potřebovala k jeho nabití a odpálení přibližně pět minut. Volba smíšené primární výzbroje byla logisticky náročnější, neboť museli přepravovat dvoje projektily i vaky se střelivinou a zaměřování ztěžovala skutečnost, že 320 a 280mm granáty měly odlišné balistické parametry a přední dělo se nacházelo o dva metry výše, než ostatní zbraně.

Obrázek
Baterie děl ráže 120 mm na Pelayu

Těžké kanóny systému Hontoria patřily v osmdesátých letech 19. století mezi dobré lodní zbraně, ale koncem následující dekády už je americká děla ráže 330 mm kvalitativně značně převyšovala. Jejich úkolem v bitvě s obrněným jádrem nepřátelské floty bylo probíjení nejsilnějších pancířů, což mělo vést k vyřazování velitelských věží, těžkého dělostřelectva, kotelen a strojoven, stejně jako k průrazům lodních boků pod čarou ponoru.

K probíjení nepancéřovaných částí trupů, ničení nástaveb, zakládání požárů a potápění menších jednotek sloužilo střední dělostřelectvo. PELAYO měl na přídi ve výši 5,5 m stíhací 160mm dělo systému Hontoria o délce hlavně 35 ráží určené k přípravě klounového útoku, takže mělo úzké palebné pole, a nedalo se použit v boční salvě. Jeho hmotnost byla 6,1 tuny a vystřelovalo 60kg granáty na vzdálenost 9850 m. Na bateriové palubě ve středolodí byl tucet 120mm kanónů Hontoria model 1883 o délce hlavně 35 ráží usazených na platformách systému Vavasseur, jejichž palebný sektor činil 45 stupňů. Pro tyto 2,6tunové kusy skladovali granáty o hmotností 24,1 kg, jejichž dostřel díky 25stupňové elevaci přesahoval 10 000 m.

Obrázek
Dělo ráže 280 mm systému Hontoria na Pelayu

Brzy poté co britský průmyslník R. Whitehead a rakousko-uherský kapitán řadové lodě G. Luppis v r. 1866 představili prototyp samohybného torpéda, se tato slibná leč v boji zatím neverifikovaná zbraň, rychle rozšířila, takže v osmdesátých letech už na svoji příležitost čekaly celé flotily torpédovek, tudíž všechny větší jednotky nesly množství malorážních zbraní určených k odrážení útoků těchto plavidel. Proto PELAYO kromě čtveřice kulometů dostal pět Hotchkissových 57mm děl a třináct 37mm revolverových zbraní od téhož výrobce, které umístili dílem volně na palubu a dílem na marsech.

Tyto zbraně se vyznačovaly vysokou kadencí dosahující 25 a 60 výstřelů za minutu a i jejich destrukční účinky na tehdejší torpédovky postačovaly. Doplňkovou výzbroj určenou k použití na lodních člunech a k podpoře desantu tvořilo vyloďovací dělo ráže 90 mm a dvě kalibru 70 mm osazené na kolových lafetách. Ve zbrojnici přechovávali i ruční palné zbraně určené ke strážní službě a k vyzbrojení desantního oddílu, přičemž španělské námořnictvo počátkem devadesátých let přešlo na moderní opakovačky systému Mauser.

Obrázek
Palebné sektory dělostřelectva na Pelayu

Whiteheadův závod v Rijece prosperoval; kupř. v r. 1881 dodal 1512 kusů torpéd zákazníkům po celém světě (Rusko, Dánsko, Řecko, Chile, Argentina,...), takže není divu, že vyrobil i smrtonosné doutníky pro španělský obrněnec. Na PELAYO namontovali sedm nadhladinových vrhačů o průměru 356 mm, přičemž jeden umístili na přídi a ostatní na bocích. Vzhledem k tomu, že účinný dosah tehdejší torpéd nepřesahoval 300 m, byla naděje na jejich úspěšné použití na kapitálních jednotkách minimální, zatímco zásah torpédovny mohl obrněnec vážně poškodit.

Výzbroj byla přiměřená a boční salva složená ze dvou kanónů ráže 320 mm, jednoho ráže 280 mm a šesti 120mm kusů dosahovala 1404,6 kg. Pro srovnání americký obrněnec MAINE měl hmotnost boční salvy 1068,3 kg, IOWA 2050, a třída INDIANA 2617,8 kg. S nárůstem dostřelu lodních děl rostly nároky na jejich zaměřování, přičemž Španělé zaspali dobu a dělovodi na PELAYU dlouho neměli žádné přístroje sloužící k určování vzdálenosti cíle, takže používali v podstatě stejné metody jako jejich předchůdci v éře plachetních lodí.

Obrázek
Strojovna na Pelayu

Pohonnou jednotku tvořily dva francouzské vertikální dvouválcové parní stroje s dvojitou expanzí, jejichž výkon se pomocí hřídelů převáděl na dvě bronzové lodní vrtule o průměru 5,01 m. Páru vyrábělo dvanáct válcových plamencových kotlů s pracovním tlakem 5,75 atmosfér, přičemž podélná vodotěsná přepážka dělila strojní oddělení na pravé a levé sekce, což mělo zajistit schopnost pohybu vlastní silou i při jejich částečném zaplavení. Testovací plavby proběhly v létě 1888. Souhrnný výkon při normálním tahu kotlů naměřili 8000 koňských sil, což stačilo k vyvinutí slušné rychlosti 16 uzlů, ale při posíleném tahu stoupl na 9600 koní a rychlost dosáhla 16,7 uzlů. Stroje na PELAYU se ukázaly jako provozně spolehlivé a během jeho dlouhé kariéry nedošlo k žádní vážnější poruše, což u španělských lodí, kde se na řádnou údržbu nehledělo, nebylo obvyklé a jako odstrašující příklad uveďme souběžně stavěný torpédový-dělový člun DESTRUCTOR (Ničitel), jemuž pro chronické problémy pohonné jednotky přezdívali „Destruido“ (Zničený).

Běžnou zásobu paliva tvořilo 650 tun uhlí, což díky nízké spotřebě při plavbě ekonomickou rychlosti deseti uzlů stačilo ke zdolání vzdálenosti 3000 námořních mil, ale na PELAYO reálně mohli naložit už jenom dalších 200 (?) tun paliva, načež se doplavba prodloužila na 5000 mil. To stačilo k akcím v evropských vodách, kde mohli využívat hustou síť zásobovacích stanic, ale požadavek na ponor umožňující proplutí Suezským kanálem dokazuje, že španělští stratégové hodlali obrněnec nasadit i k obraně vzdálených kolonií, na což vezené zásoby nestačily a při válečných přesunech na větší distanci musel loď doprovázet uhelný parník, třebaže obrněnec opatřili pomocným oplachtěním o ploše 499,5 metrů čtverečních. Na PELAYO osadili i dvojici pomocných kotlů udržujících v chodu tři dynama na výrobu elektřiny, parní pumpy, kormidelní stroj, ventilátory, navijáky, hydraulický systém umožňující ovládání těžkých děl a množství dalších mechanismů.

Obrázek
Obrněnec Pelayo s roztopenými kotly

Nakládka uhlí byla i v dobře vybavených přístavech úmorná práce, které se povinně účastnila celé posádka, ale většina námořníků se mohla utěšovat představou koupele, která tyto galeje ukončí, jenomže někteří členové posádky ze sebe během plavby uhelný mour nikdy nesmyli. Palivo se skladovalo v zásobnících zvaných bunkry či jámy a nahromadění množství černého uhlí přinášelo riziko samovznícení, což mohlo přivodit výbuch muničních skladů. Velké kusy uhlí dopravovali z bunkrů do kotelen na kolečkách přidavači, jejichž předáci dohlíželi, aby bylo odebíráno rovnoměrně z bunkrů na obou bocích, jinak lodi hrozily problémy se stabilitou. Po vyplutí byla práce přidavačů relativně snadná, ale jakmile spotřebovali palivo ze zásobníků podél kotelen, začala se jejich trasa každý den prodlužovat a nakonec museli plně naložená kolečka tlačit desítky metrů.

Přivezené uhlí topiči rozbíjeli na menší kousky, které, poté co pohrabáčem odstranili z roštu vrstvu popela, ládovali lopatami do topenišť, přičemž se intervaly mezi těmito činnostmi prodlužovaly či zkracovaly podle požadavků z velitelského můstku, a pokud loď plula bojovou rychlostí, topiči a přidavači se během směny prakticky nezastavili. Třebaže kotelny disponovaly výkonným ventilačním systém, jejich osazenstvo trpělo i v evropských vodách horkem a pokud se plavili v subtropickém či tropickém pásu, stávaly se jejich pracovní podmínky nesnesitelnými a není divu, že pokud na válečných lodí docházelo k odepření poslušnosti, nejhlasitěji se ozývala „banda umouněnců“.

Obrázek
Pascual Cervera (první řada uprostřed) a důstojníci Pelaya

Na PELAYU sloužila řada předních osobností zdejší maríny, ale největší popularitě se těší jeho první velitel Pascual Cervera y Topete, jenž se do dějin námořního válčení zapsal jako velitel španělské eskadry v bitvě u Santiaga de Cuba. Po převzetí čítala posádka 36 důstojníků a kadetů společně s 593 poddůstojníky a námořníky, ale tak jako všude jinde, na obrněnci v mírových časech pobývala zmenšená posádka, kterou po vyhlášení nepřátelství doplnili na tabulkové stavy mobilizovaní záložníci. Velitel měl hodnost námořního kapitána a na lodi sloužilo např. i sedm nadporučíků, devět bocmanů, dva lékaři a důstojník námořní pěchoty. Protože se na stěžni PELAYA po většinu jeho kariéry třepetala vlajka velitele španělského válečného námořnictva, zapracoval Lagan do projektu i ubytovací prostory pro admirála a jeho štáb čítající desítky osob.

Podle staletých tradic bydleli lodní důstojníci v zadolodí a samotnou kormu zabíralo luxusně zařízené admirálské apartmá skládající se z pracovny, ložnice, jídelny, salónku a koupelny. Pohodlné důstojnické kajuty byli mezi tímto apartmánem a zadní barbetou, zatímco námořníci spali na bateriové palubě. Důstojníci se stravovali v samostatné jídelně, která sloužila i jako společenský salón, a i o námořníky bylo v rámci možností dobře postaráno a muži převelení na PELAYO z chráněného křižníku REINA REGENTE, kde v námořnických kójích připadal na jednu osobu prostor o rozměrech pouhých 2,32 metrů krychlových, si životní podmínky na obrněnci nemohli vynachválit.

Všechny lodní prostory měly elektrické osvětlení, lednice umožňovaly přechovávat potraviny po dlouhou dobu a během delších pobytů na moři dostávala posádka vitamínové doplňky, které měly zamezit šíření kurdějí. Pitnou vodu vyráběl výkonný destilační přístroj a oproti dřívějším dobám se zlepšila hygiena, takže námořníci využívali takové vymoženosti jako sprchy s teplou sladkou vodou. Námořníkům vydávali příděly alkoholu, a je možné, že na špatném bojovém výkonu posádek během bitvy u Santiaga de Cuba se podepsala konzumace rumu, jenž krátce před vyplutím dostali unavení a hladoví muži vracející se na lodě po přijetí rozkazu k průlomu blokády.

Obrázek
Admirálské apartmá na španělské válečné lodi

I přes některé nedostatky patřil PELAYO na přelomu osmdesátých a devadesátých let 19. století mezi nejsilnější zástupce této lodní kategorie, a v evropských vodách jej překonávaly pouze některé britské, francouzské a italské obrněnce, přičemž potenciální španělští konkurenti - Německo a USA - neprovozovali žádnou srovnatelnou jednotku. Bohužel kvůli přijetí odlišné koncepce budování floty zůstal „El Solitario“ na několik desetiletí jedinou španělskou bitevní lodí hodnou tohoto označení, takže musel operovat společně s typologicky odlišnými jednotkami, se kterými nemohl vytvořit homegenní uskupení.

Jeho bojovou hodnotu však brzy snížil pokrok v lodním stavitelství reprezentovaný výrobou pancířů z tvrzené oceli a vývojem rychlopalného dělostřelectva střední ráže, což si vyžádalo nutnost rozsáhlé modernizace, která se však pro nedostatek financí uskutečnila až koncem devadesátých let. V polovině této dekády už Německo provozovalo čtveřici silných bitevních lodí třídy BRANDENBURG a vlastní obrněnce stavěly i Spojené státy americké. Zatímco jejich první konstrukce MAINE a TEXAS ještě za světovým standardem zaostávaly a pro PELAYO nepředstavovaly rovnocenné soupeře, novější IOWA a bitevní lodě třídy INDIANA už španělský protějšek překonávaly ve všech směrech.

Obrázek
Pelayo v původní podobě

Technické parametry:
Délka: mezi svislicemi 102 m, největší délka 104,05 m.
Šířka: 20,2 m.
Střední ponor: 7,35 m.
Výtlak: standard 9002 tun, plný 9917 tun.
Výkon strojů: nominální 8000 koňských sil, při posíleném tahu 9600.
Rychlost: 16 uzlů, při posíleném tahu 16,7 uzlů.
Doplavba: při normální zásobě uhlí 3000 námořních mil, při zvýšené 5000.
Pancéřování:
Boční pás: 450-300 mm.
Barbety: 400-300 mm.
Štíty: 50 mm.
Paluba: 70 mm, karapasy 50 mm.
Glacisy: 300 mm.
Velitelská věž: 150 mm.
Muniční šachty: 75-200 mm.
Výzbroj: 2 x 320 mm, 2 x 280 mm, 1 x 160 mm, 12 x 120 mm, 5 x 57mm, 13 x 37mm, 4 x kulomet, 5 x torpédomet.
Posádka: 36 důstojníků a kadetů, 593 poddůstojníků a námořníků.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
Martin Hessler
poručík
poručík
Příspěvky: 715
Registrován: 12/5/2009, 16:49
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Obrněnec Pelayo - Příběh „El Solitaria“

Příspěvek od Martin Hessler »

Díky za pěkné čtení. Osobně mám tuhle lodičku docela rád, přestože vlastně nikdy nebojovala v žádné bitvě ani se neproslavila něčím výjimečným. Vždycky mi připadala jako takový "osamělý mohykán". Zdá se, že Španělé při relativně skromných podmínkách a omezených rozměrech získali za své peníze docela kvalitní plavidlo. Bohužel pro ně i pro Pelayo, 80. a 90. léta 19. století byla obdobím bouřlivého technického rozvoje nejen v lodním stavitelství. Veškeré technické systémy tudíž neuvěřitelně rychle zastarávaly. Jestliže v r. 1888 představovala technickou špičku, o deset let později byla zastaralá a za dalších deset už takřka muzejní exponát.
Neexistují žádné zoufalé situace. Existují pouze zoufalí lidé. /Heinz W. Guderian/
Uživatelský avatar
Rase
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 12969
Registrován: 11/2/2010, 16:02
Bydliště: Prostějov

Re: Obrněnec Pelayo - Příběh „El Solitaria“

Příspěvek od Rase »

Zvláštně pěkné plavidlo - díky za článek )
Obrázek

"Účelem života není být šťastný. Účelem života je být užitečný, čestný a soucitný"
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4079
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Re: Obrněnec Pelayo - Příběh „El Solitaria“

Příspěvek od jarl »

Tak i mně se Pelayo líbí, což byl hlavní důvod proč jsem se do zpracování tohoto tématu pustil už podruhé a tentokrát mnohem podrobněji. Pelayo byl ve své době dobrou válečnou lodí, což se o mnoha velkých jednotkách Ariasova námořního programu říci nedalo. Pancéřové křižníky třídy Princese de Asturias a chráněné křižníky stavěné ve Španělsku podle v Británii realizované Reina Regente dopadly mnohem hůře.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Obrněnec Pelayo - Příběh „El Solitaria“

Příspěvek od Pátrač »

Dnes jsem se po dvánactihodinovém náročném drnu- byl jsem jako dělostřelec v ořechovské vojenské akci, vrátil a čumím na plabu a spamuji. Nnapsal jsem juvimu, zemaktovi a nyní jsi na řadě Ty.

Pěkná práce, líbí se mi, jak své práce vždy skládáš jak Kosmas svoji kroniku - od začátku, díky čemu čtenář vnímá všechny souvislosti. Já to dělám stejně a tedy je mi to velmi sympatické. Moc se mi líbí úvodní obraz - krásná loď. Jinak to nemohu říci. A potom portrét královny Isabely II. s dceruškou. Opět moc hezké. Prostě jedna je kočka, a druhá krásné koťátko.

Za článek díky, mám další motivaci pokračovat v Rudé armádě a tom, jak se v průběhu Velké vlastenecké války bránila. V tom je Tvůj motivační potenciál stejný jako Zemaktův. Nechť se Ti nadále daří.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Rase
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 12969
Registrován: 11/2/2010, 16:02
Bydliště: Prostějov

Re: Obrněnec Pelayo - Příběh „El Solitaria“

Příspěvek od Rase »

Ono když se člověk podívá na Pelayo z pohledu doby, posledních desetiletí 19.století, kdy byly vrcholem techniky obrněnce ve stylu Vitoria aj., tak najednou tahle loď vypadá velice dobře. Přeci jen masivní kanón (320 mm) je ideální na louskání obrněných plavidel nepřítele a k tomu boční děla, menší ráže (120 mm), pro přestřelku v linii. Zároveň si člověk uvědomí, jak ohromný přelom znamenal Drednot
Obrázek

"Účelem života není být šťastný. Účelem života je být užitečný, čestný a soucitný"
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4079
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Re: Obrněnec Pelayo - Příběh „El Solitaria“

Příspěvek od jarl »

Pátrač-děkuji za pochvalu a i tobě přeji hodně trpělivosti a energie do záslužné práce na cyklu o Rudé armádě; jak se zdá, budeš je potřebovat. Já se vždy snažím popsat genezi každého projektu, aby čtenář věděl nejenom co bylo postaveno, ale i proč to bylo postaveno. Už mám skoro hotový i druhý díl o kariéře Pelaya, ale ten dám na Palbu až asi za měsíc a do té doby zkusím napsat něco kratšího z jiného soudku.

Rase-srovnávat Pelayo s prvními obrněnci jako byla třeba Numancia opravdu nejde, stejně jako jej nelze poměřovat s moderními bitevními loděmi typu Dreadnought, protože se konstrukčně jedná o úplně jiné jednotky. Vývoj lodního stavitelství prostě kráčel mílovými kroky, a pokud se stavba některého obrněnce nečekaně protáhla, získal majitel loď, jež byla vlastně zastaralá hned při zařazení do služby. Z tohoto pohledu bylo dobré, že Španělé na stavbu Pelaya průběžně uvolňovali potřebné finance, takže realizace proběhla rychle. Akorát se zdržela dodávka výzbroje, ale za to nemůže loděnice, ale španělský zhotovitel.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
Polarfox
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 5849
Registrován: 5/11/2010, 21:01
Bydliště: Praha

Re: Obrněnec Pelayo - Příběh „El Solitaria“

Příspěvek od Polarfox »

Rase píše:Ono když se člověk podívá na Pelayo z pohledu doby, posledních desetiletí 19.století, kdy byly vrcholem techniky obrněnce ve stylu Vitoria aj., tak najednou tahle loď vypadá velice dobře. Přeci jen masivní kanón (320 mm) je ideální na louskání obrněných plavidel nepřítele a k tomu boční děla, menší ráže (120 mm), pro přestřelku v linii. Zároveň si člověk uvědomí, jak ohromný přelom znamenal Drednot
Na druhou stranu když si člověk vezme, že toto plavidlo se během pár let po dokončení mohlo na moři setkávat s prvními "klasickými" pre-dreadnoughty ala Royal Sovereign, tak už tak dobře nevypadá. Nemluvě o tom, že malý počet velice těžkých děl není zrovna ideální (kadence/pravděpodobnost zásahu). Plus si nejsem jistý, jestli 120mm děla Hontoria Model 1883 jsou či nejsou (tipnul bych si) rychlopalného typu.
ObrázekObrázekObrázek

U národa, u něhož je nejoblíbenějším historickým spisovatelem Vlastimil Vondruška, se nějakého historického prozření a sebereflexe dočkáme opravdu jen velice stěží. (Polarovo motto pro rok 2019)

“Without data, you're just another person with an opinion.” W. Edwards Deming

Brána do Mordoru: https://twitter.com/fbeyeee?lang=cs
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4079
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Re: Obrněnec Pelayo - Příběh „El Solitaria“

Příspěvek od jarl »

Vzhledem k roku zavedení do výroby, předpokládám, že ta 120mm děla Hontoria vzor 1883 rychlopalná nejsou. Později je nahradila 140mm děla systému Canet a ta už rychlopalná byla. Včera jsem dohledal další informace k tomuto obrázku použitému v úvodním článku. Je to admirálské apartmá z pancéřového křižníku Emperador Carlos V. Na tom obraze na stěně uprostřed je španělský král a císař Karel V., po němž loď dostala své jméno, nalevo je tehdejší čekatel na španělský trůn Alfonso a vpravo jeho matka Marie Kristina.

Obrázek
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Odpovědět

Zpět na „Ostatní státy a země“