Pancéřové křižníky třídy Infanta Maria Teresa

Moderátoři: jarl, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4079
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Pancéřové křižníky třídy Infanta Maria Teresa

Příspěvek od jarl »

Pancéřové křižníky třídy Infanta Maria Teresa
Obrázek
Díl první
Novodobá historie námořního válčení nezná mnoho případů, kdy byla celá jedna třída velkých válečných lodí zničená během jediné bitvy, což se stalo španělským křižníkům ztraceným 3. července 1898 poblíž kubánského přístavu Santiago de Cuba. Díky této vojenské katastrofě neupadla plavidla nešťastné třídy INFANTA MARIA TERESA v zapomnění a dodnes přitahují pozornost nejenom zájemců o námořní válčení, i když v česky psané literatuře se o nich čtenář nedozví téměř nic - s výjimkou jejich zániku - , což je škoda, neboť se jedná o dosti originální jednotky se zajímavou historií.

V roce 1884 se stal španělským ministrem námořnictva admirál Juan Bautista de Antaquera y Bobadilla, jenž si dobře uvědomoval v jak neutěšeném stavu se jeho flotila nachází a své nové funkce se rozhodl využít k úsilí o její posílení, třebaže bylo zřejmé, že časy, kdy zdejší loďstvo patřilo mezi nejsilnější na světě, jsou nenávratně pryč a v ekonomicky zaostalé zemi se prostředky na nové válečné lodě budou obstarávat obtížně. Nicméně očividná slabost flotily, jež nyní nestačila ani k zajištění obrany španělského pobřeží a zbytků kdysi rozsáhlé koloniální říše, mu dávala do rukou pádný argument, kterak umlčet odpůrce námořního zbrojení a potřebné finance získat.

Obrázek
Admirál Antaquera

Nicméně Antaquera mohl alespoň navázat na dílo svých předchůdců, kteří v období vlády královny Isabely II., dokázali prosadit stavbu dvou monitorů a obrněných fregat VITORIA, NUMANCIA, ARAPILES, TETUAN, MÉNDEZ NÚŇEZ, ZARAGOZA a SAGUNTO, protože tato panovnice se pokoušela o znovudobytí některých bývalých španělských kolonií v Karibském moři a Jižní Americe, což bylo nemyslitelné bez vybudování silného loďstva. Proto královna ochotně schvalovala uvolňování peněžních prostředků na jeho posílení (jenom známá pancéřová fregata NUMANCIA stála 8 322 252 peset), díky čemuž se zdejší námořnictvo na přelomu 60. a 70. let 19. století opět zařadilo mezi nejsilnější v Evropě.

Tento nadějný vývoj byl však po svržení Isabely II. přerušen a v zemi vypukla tzv. třetí karlistická válka vedená v letech 1872 až 1876, kdy se zdejší obrněnci na místo obrany země věnovali vzájemným soubojům (naštěstí byl po explozi v muničním skladu ztracen pouze TETUAN), a po jejímž skončení se k moci dostal Isabelin syn, vládnoucí jako král Alfonso XII., který rozvrácenou zemi stabilizoval, takže v polovině 80. let nastala příhodná doba k prosazení Antaquerových záměrů. Antaquera nebyl první ministr námořnictva, jenž se o tento úkol pokusil, neboť již v roce 1881 požadoval admirál Pávia stavbu šesti velkých obrněnců, stejného počtu pancéřových křižníků, čtrnácti torpédových dělových člunů, 26 dělových člunů a čtyř transportních plavidel, ale jeho zámysl ztroskotal na nedostatku financí.

Obrázek
Pancéřová fregata Numancia

Podle představ nově jmenovaného ministra měly jádro flotily tvořit moderní bitevní lodě primárně určené ke službě v domácích vodách. Proto Antaquera ještě v roce 1884 vypracoval plán rozvoje flotily, podle něhož mělo být během následujících deseti let nově vybudováno šest bitevních lodí, šest pobřežních obrněnců, dva pancéřové křižníky, 28 dalších křižníků, 32 torpédovek, 68 hlídkových plavidel a čtrnáct pomocných jednotek. Záměr to byl velmi ambiciózní, ale jeho přijetí znemožnily nejenom velké finanční náklady (přes 230 miliónů peset), ale i prosazení odlišné koncepce budování loďstva na základě nejnovějšího vývoje zahraniční politiky po smrti krále Alfonse XII., díky čemuž nakonec byly uvolněny peněžní prostředky pouze na stavbu bitevní lodě PELAYO a další obrněnce se nerealizovaly.

V té době ovládali Španělé, kromě několika menších držav v Africe, bohaté ostrovy Kubu a Portoriko, které měly velký hospodářský význam a také vzdálené Filipíny společně s několika dalšími souostrovími roztroušenými v obrovských prostorách Tichého oceánu (Marshallovy ostrovy, Mariany, Palauské ostrovy a Karolíny). Žádná z tradičních koloniálních velmocí se sice nepokoušela jejich nadvládu nad těmito teritorii ohrozit, ale nároky na tyto državy se snažily uplatňovat Spojené státy americké a císařské Německo. USA hodlaly vytlačit Španěly z Karibiku a jejich zájem se dlouhodobě soustředil především na Kubu, což nebylo v Madridu žádným tajemstvím, protože první návrh na převzetí tohoto ostrova předložil americký vyslanec už v 50. letech 19. století (za odstupné 130 miliónů dolarů) a vztahy mezi oběma státy se zhoršily v roce 1873, když španělská korveta TORNADO zajala v mezinárodních vodách americký parník VIRGINIUS (velitel a několik dalších členů posádky bylo popraveno) vezoucí zásilku zbraní kubánským povstalcům, načež Američané v New Yorku dočasně zadrželi poškozenou pancéřovou fregatu ARAPILES.

Obrázek
Americký parník Virginius

Později se Španělé začali obávat i o své Tichomořské državy, neboť v 80. letech začala budovat silnou flotilu Čína a později i Japonsko, ale zejména se do tohoto teritoria snažilo expandovat rychle sílící Německo, jež do Tichého oceánu pronikalo od 50. letech a v polovině let 80. už drželo část severního pobřeží Nové Guinee a upevňovalo své pozice i na některých dalších ostrovech. Němci se po rozdělení vzájemných sfér vlivu s Brity, chystali vztyčit svoji vlajku i v Mikronésii a spor o tyto vzdálené državy se vyhrotil v roce 1885, kdy německý dělový člun ILTIS vylodil ozbrojený výsadek na ostrově Yap, patřícímu k souostroví Karolíny, a totéž se opakovalo na Marshallových ostrovech, kam německé vojáky dopravil dělový člun NAUTILUS. Španělé do těchto vod sice okamžitě vyslali staré křižníky DON ANTONIO DE ULLOA a VELASCO, ale nehledě na tuto demonstrací „síly“, musela o těchto ostrovech rozhodnout mezinárodní arbitráž, jež nakonec přiřkla Karolíny Španělsku a Němci získali pouze Marshallovo souostroví.

I přes tento částečný úspěch bylo zřejmé, že Německo nepřestane usilovat o anexi těchto ostrovů (stejně jako USA o Kubu) a španělské námořnictvo se bude muset soustředit spíše na obranu kolonií, než mateřské země. Protože Spojené státy ani Německo tehdy ještě nestavěly velké bitevní lodě, jevil se původní Antaquerův námořní program nevyhovující změněným požadavkům, neboť k hájení vzdálených ostrovů se lépe hodily rychlé křižníky s velkou doplavbou. Z těchto důvodů bylo nakonec přijato rozhodnutí postavit namísto mohutných obrněnců raději velké křižníky se silnou výzbrojí (plus menší jednotky a doprovodná plavidla). Konečnou verzi nového námořního programu vypracoval v roce 1887 admirál Rafael Rodríguez de Arias Villavicencio, podle jehož představ měly být dokončeny velké chráněné křižníky LEPANTO a ALFONSO XIII. a nově přednostně postaveno šest pancéřových křižníků, čtyři torpédoborce a stejný počet torpédovek. Španělský premiér Anotonio Canovase nechal jeho záměr nejprve posoudit francouzskými admirály a na základě jejich souhlasu (byl v souladu s učením „jeune école“ ) dostal Arias volnou ruku k jeho uskutečnění.

Obrázek
Bitevní loď Pelayo

I tento program byl velmi nákladný, neboť kromě stavby nových lodí počítal i s modernizací námořních arsenálů, takže na jeho realizaci bylo zapotřebí 225 miliónů peset. Aby se alespoň část těchto na zdejší poměry obrovských nákladů vrátila, bylo rozhodnuto stavět většinu nových jednotek v místních loděnicích, což mělo přispět k rozvoji zdejšího těžkého průmyslu. Touto rozumnou zásadou se Španělé řídili už dříve a své starší pancéřové fregaty si pokud možno realizovali ve vlastních loděnicí (TETUAN, SAGUNTO, ZARAGOSA, MÉNDEZ NÚŇEZ), třebaže zakázku na novou bitevní loď PELAYO získala francouzská společnost sídlící v La Syene. Tři pancéřové křižníky známé jako třída PRINCESA DE ASTURIAS měly stavět státem vlastněné loděnice ve Ferrolu, Cartageně a Caracce, ale zbývající trojici bylo nutné zadat soukromým společnostem. Bohužel domácích loďařských firem schopných stavět větší jednotky nebylo mnoho a většinu jejich kapacity vytížily nedávné zakázky na křižníky typů REINA REGENTE a REINA CRISTINA, takže admirál Arias musel nejprve iniciovat vznik nové loděnice.

V říjnu 1887 bylo vyhlášeno mezinárodní výběrové řízení na stavbu tři pancéřových křižníků známých jako třída INFANTA MARIA TERESA, do kterého se mohla přihlásit i nově vznikající konsorcia s podílem zahraničního kapitálu, jež však musela v případě získaní zakázky nejprve vybudovat vlastní pobočku ve Španělsku. Podmínkou účasti v konkurzu byla záruka dostatečné solventnosti, takže minimální kapitál byl stanoven na 1 milión peset, a nutnost vyrobit nejméně ¾ všech komponentů ve Španělsku. O tuto lukrativní zakázku (každý křižník měl stát 12 miliónů peset) nakonec usilovalo devět zájemců a vítězem se stalo nově vznikající konsorcium Sociedad Astilleros del Nervión (ASTANO) se smíšeným kapitálem, v němž se měl angažovat španělský podnikatel Martínez de las Rivas a britský průmyslník Charles Mark Palmer. Smlouva byla podepsána v červnu 1889, ale už na podzim předchozího roku byla v Bilbau zahájena stavba nové loděnice dohotovené během jediného roku, což byl na zdejší poměry nevídaný výkon, jehož by ale nebylo možné dosáhnout bez pomoci zkušených britských inženýrů.

Obrázek
Pancéřový křižník Orlando

Podle představ velení španělského námořnictva neměly mít nové křižníky výtlak větší než 7000 tun, ale přesto musely nést silnou primární výzbroj (dvě děla ráže 240 nebo 280 mm) doplněnou deseti kanóny kalibru 140 mm a množstvím malorážních zbraní. Maximální tloušťka bočního pásu byla stanovena na 305 mm a pancéřová paluba měla mít sílu nejméně 50 mm. Nejvyšší rychlost při normálním tahu musela dosahovat alespoň 18 uzlů (při zesíleném 19) a nezávislost plavby při ekonomické rychlosti neměla klesnout pod 10 000 námořních mil. Rychlost byla pro zadavatele natolik důležitá, že se ve smlouvě objevila i klauzule o citelných sankcích (80 000 peset za každou desetinu uzle) pokud by se nepodařilo dosáhnout alespoň 17,5 uzlů.

Palmerova loděnice tehdy stavěla pancéřový křižník ORLANDO uvedený do služby v roce 1888, takže není divu, že se tato jednotka stala vzorem pro třídu INFANTA MARIA TERESA. ORLANDO dosahoval výtlaku 5600 tun a nesl výzbroj složenou ze dvou děl ráže 234 mm, deseti kalibru 152 mm a šestnácti malorážních děl. Stroje o maximálním výkonu 8500 koňských sil mu umožňovaly dosažení rychlosti 18 uzlů a doplavba činila 8000 námořních mil. Boční pás byl silný 254 mm a pancéřová paluba měla tloušťku od 51 do 76 mm. Z toho je zřejmé, že při navýšení výtlaku na 7000 tun bylo pro Palmerovy konstruktéry poměrně snadné původní projekt upravit, aby do něj mohli zapracovat všechny požadavky španělského zákazníka a po dokončení loděnice v Bilbau, již nic nebránilo zahájení stavby nových plavidel.

K slavnostnímu založení kýlu křižníku INFANTA MARIA TERESA došlo 24. července 1889, VIZCAYA byla založena 7. října téhož roku a 16. listopadu 1889 započala i stavba jednotky ALMIRANTE OQUENDO. První plavidlo bylo spuštěno na vodu už v srpnu následujícího roku a námořnictvo je převzalo 28. srpna 1893, ale realizace sesterských jednotek se v důsledků finančních potíží nové loděnice poněkud protáhla, díky čemuž mohly být obě spuštěny na vodu teprve na podzim 1891 a do služby pod žlutorudou španělskou vlajkou vstoupily až 2. srpna 1894 (VIZCAYA), respektive 21. srpna 1895 (ALMIRANTE OQUENDO). Oficiální data přejímky ovšem neznamenají, že křižníky už byly v té době plně bojeschopné, protože ještě neměly nainstalovanou výzbroj, ale přesto bylo tempo realizace všech tří jednotek na místní poměry dobré, i když rychlosti stavby ORLANDA (zhruba tři roky) se dosáhnout nepodařilo. Ale ve srovnání kupř. se slavným francouzským pancéřovým křižníkem DUPUY DE LOME, jenž se realizoval sedm let, dosáhli Španělé slušného výsledku.

Obrázek
Plánek křižníku třídy Infanta Maria Teresa

Jednotky třídy INFANTA MARIA TERESA dosahovaly mezi svislicemi délky 103,63 m zatímco délka maximální bývá uváděna 110,94 m. Šířka trupu činila 19,86 m, ponor 6,55 m a výtlak je udáván v rozmezí od 6890 do 7400 tun. Vzhledově španělské lodě silně připomínaly vzorový ORLANDO. Jednalo se o velmi elegantní plavidla se dvěma komíny a stejným počtem stožárů s nápadnými marsy. Ve středolodí byly menší nástavby a u předního stožáru umístil konstruktér velitelský můstek. Dalšími markanty byly mohutné barbety na přídi a zádi, z nichž výhružně vyčnívaly hlavně těžkých děl. Ve středolodí ústily nad palubu početné lapače vzduchu a také zde bylo uloženo devět parních barkas a lodních člunů (další dva visely podél lodních boků na zádi).

Trup byl zhotoven ze Siemens-Martinské oceli, vodotěsné přepážky jej dělily na dvanáct hlavních úseků a na přídi přecházel v nevýrazný kloun. Obšívka dosahovala v nejsilnějším místě 16 mm, ale v nejslabším pouze 9,5 mm. Lodě popisované třídy měly tři paluby, přičemž horní byla obložena vrstvou dřeva silnou 80 mm. K lodní výbavě patřilo i deset kotev o hmotnosti od 410 do 4590 kg a tři reflektory o průměru 70 cm. Nejrůznější lodní mechanismy uváděla do chodu soustava malých parních strojů, pro něž dodávaly páru dva pomocné kotle. Elektřinu vyráběla tři dynama. Popisované lodě byly za normálních okolností ovládané z můstku, ale při bojovém nasazení mohla být využita i velitelská věž, kde se kromě kormidelního kola nalézal i strojní telegraf a dorozumívací trubice.

Obrázek
Pancéřový křižník Vizcaya s dobře viditelným státním znakem na přídi

První plavidlo bylo pojmenováno na počest španělské princezny Marie Terezy, druhé podle provincie, na jejímž území stála loděnice Sociedad Astilleros del Nervión, a třetí neslo jméno admirála Antonia de Oquendo, jenž ve 30. letech 17. století dokázal u pobřeží Brazílie porazit silnější nizozemské loďstvo. Příslušnost těchto plavidel ke španělskému válečnému námořnictvu už na dálku prozrazoval velký státní znak namalovaný na přídi.

Jednotky třídy INFANTA MARIA TERESA patřily k typu křižníků označovaných podle jejich pancéřování jako „belted cruiser“, což znamená že základem jejich ochrany se stal úzký pás na čáře ponoru. Pancéřování vyrobila britská společnost Johnson Cammell & Co sídlící v Sheffieldu a jednalo se o tehdy velmi rozšířený typ pancíře nazývaný kompaundní, který byl použit i na vzorovém ORLANDU. Boční pás byl široký pouze 1,68 m, z čehož bylo 1,22 m skryto po čarou ponoru. Netáhl se po celé délce lodních boků, ale chránil toliko nejdůležitější prostory (kotelny, strojovny, muniční sklady) a ukončovaly jej přepážky silné 305 mm. Jednotlivé prameny se neshodují v jeho tloušťce, takže ruští autoři Alexandrov a Solomonov ve své podrobné monografii píší, že boční pás byl po celé délce (66,45 m) silný 305 mm, ale většinou (Conway´s, Nenachov, …) se udává, že se na obou koncích zeslaboval na 254 mm.

Dalším důležitým ochranným prvkem se stala pancéřová paluba, jež se skládala ze dvou segmentů; horizontální měl tloušťku 51 mm a skosené části napojující se na boční pás byly silné 76 mm. Paluba kryla plavidla pouze ve středolodí, ale navazovaly na ní karapasy o tloušťce 76 mm táhnoucí se až k přídi a zádi. Dobře obrněná byla velitelská věž, jejíž stěny byly silné 305 mm a střechu tvořila 51 mm vrstva ocele. Pod velitelskou věží se nalézala ještě komunikační šachta, jejíž stěny byly silné 203 mm. Další rozpory panují ohledně pancířů barbet těžkých děl, ale pravděpodobně byly jejich stěny silné 254 mm, i když mnohdy se uvádí i 229 a 267 mm. Barbety překrývaly pancéřové štíty o tloušťce 102 mm a stěny muničních výtahů byly silné 203 mm. Protože lodní stroje nebylo možné celé umístit pod úrovní pancéřové paluby, musel je na každém plavidle chránit i jeden glacis silný 152 až 51 mm. Děla střední ráže neměla žádnou speciální ochranu, ale konstruktéři je alespoň vybavili pancéřovými štíty.

Obrázek
Schéma pancéřové ochrany podle Alexandrova a Solomonova

Ke zvýšení odolnosti vůči nepřátelské dělostřelbě přispívaly i uhelné jámy rozmístěné podél lodních boků a boční pancéřový pás byl připevněn na podložce z teakového dřeva silné 152 mm, což také zvyšovalo odolnost popisovaných plavidel, neboť se někdy stávalo, že projektil, jenž dokázal probít pancíř, již neměl dost energie aby pronikl i touto vrstvou. Další bezpečnostní prvek představovalo rozdělení trupu na množství vodotěsných komor a dvojité lodní dno v délce 83,21 m. Vnikající vodu mohlo odstraňovat množství čerpadel a k likvidaci požárů sloužily hasičské stříkačky.

Pancéřování odpovídalo křižníkům typu „belted cruiser“ a soustřeďovalo se zejména na ochranu životně důležitých mechanismů, takže nejenom větší část vysokých lodních boků, ale i sekundární artilérie, zůstávaly nechráněné a nemohly tudíž odolávat ani palbě z děl středního kalibru. To však bylo v souladu s požadavky na tehdejší pancéřové křižníky, jelikož účinnost středorážního dělostřelectva se projevila teprve v průběhu čínsko-japonské války, což samozřejmě nemohli tehdejší konstruktéři předjímat, takže jimi zvolené řešení odpovídalo dobovým standardům a i srovnání s některými modernějšími křižníky typu „armoured cruiser“ nevyznívá pro popisované jednotky vyloženě nepříznivě. Určitý handicap představovalo použití tradičního kompaundního pancíře, neboť v Německu a USA, se již tehdy stavěly lodě vybavené pancíři z legované oceli, a také množství hořlavého materiálu použitého při jejich konstrukci.

Obrázek
Chilský pancéřový křižník Esmeralda

Zajímavé je srovnání pancéřování španělských křižníků s jednotkami podobné velikosti vstupujícími do služby koncem 80. let 19. století a v první polovině následující dekády. Britské křižníky typu ORLANDO už byly popsány výše, ale Francie provozovala od roku 1895 známý DUPUY DE LOME, jehož boky sice po celé délce pokrýval pás široký 5,38 m, ale jeho síla byla pouze 50 až 100 mm a slabší bylo i pancéřování primárního dělostřelectva a velitelské věže. Rusové zařadili v roce 1888 do služby křižník ADMIRAL NACHIMOV s bočním pásem silným od 152 do 254 mm (šířka 2,44 m, délka 45 m). Stěny barbet měly tloušťku od 178 do 203 mm, zatímco velitelská věž 152 mm. Rakousko-Uhersko vlastnilo jednotku KAISERIN UND KÖNIGIN MARIA THERESIA s bočním pásem (šířka 2,9 m délka 63 m) o tloušťce 100 mm a stejně silné pancíře kryly i děla hlavního kalibru a velitelskou věž. Chilské námořnictvo mělo ve stavu zajímavý křižník ESMERALDA, jehož boční pás byl silný 152 mm, široký 2,1 m a kryl lodní boky v délce 107 m. Primární dělostřelectvo chránily 114 mm štíty a velitelská věž dostala pancíře o tloušťce 203 mm.

Vzhledem k pozdějším událostem je nejrelevantnější srovnání španělských plavidel s jejich americkými protějšky. USA zařadily v 90. letech do služby jednotky NEW YORK a BROOKLYN, které nesly moderní pancéře z Harveyovy a niklové oceli. Starší NEW YORK měl boky kryté vrstvou silnou 102 mm (chránila pouze kotelny a strojovny), ale konstruktér jej vybavil kvalitní pancéřovou palubou, jejíž skosené části dosahovaly tloušťky 152 mm a horizontální segment od 76 do 63 mm. Většina kanónů hlavního kalibru byla nainstalována do otočných věží s pancíři o tloušťce 140 mm, zatímco jejich barbety měly stěny silné 254 mm. Kasematy sekundárního dělostřelectva dostaly 102 mm pancíře a velitelská věž 190 mm. Novější BROOKLYN byl vlastně jenom vylepšeným chráněným křižníkem, takže dostal pouze slabé boční pancíře (76 mm), ale paluba měla skosy silné od 63 do 152 mm, kdežto její vodorovná část dosahovala tloušťky 76 mm. Barbety měly největší sílu 203 mm, zatímco dělové věže 140 mm. Kasematy kryla 102 mm vrstva oceli a velitelskou věž 215 mm. To znamená, že plavidla třídy INFANTA MARIA TERESA překonávala úrovní pancéřování oba tyto křižníky, i když je nutné zdůraznit, že ocel použitá americkými konstruktéry byla vyšší kvality.

Obrázek
Pancéřová ochrana amerického křižníku Brooklyn

Veškerá hlavňová výzbroj byla domácí provenience, i když se jednalo o licenční výrobu využívající patenty zakoupené v zahraničí. Podle původního projektu měly mít španělské křižníky primární výzbroj tvořenou dvojicí kanónů kalibru 240 mm, ale poté, co ve známost vešly parametry souběžně realizovaných amerických bitevních lodí MAINE a TEXAS, byli projektanti nuceni zvýšit jejich ráži na 280 mm. Délka hlavně bývá udávána 35 ráží (ve skutečnosti 37) a vyrobila je společnost Sociedad Astilleros del Nervión. Jednalo se o zbraně francouzského systému Canet, které upravil domácí dělostřelecký odborník José Gonzáles Hontoria a proto jsou označována jako systém Hontoria vzor 1883.

Jejich hmotnost byla 32,5 tuny a používaly se projektily dvou typů, které vážily 266 a 315 kg (někdy se uvádí 316). Tato děla usadil konstruktér do dvou hydraulicky ovládaných barbet umístěných v podélné lodní ose v klasické předozadní dispozici a jejich palebný odměr činil 250 stupňů. Největší elevace byla patnáct stupňů a dostřel při použití protipancéřového granátu dosahoval 10 460 m. Úsťová rychlost byla 620 metrů sekundu a průbojnost proti Kruppově cementované oceli při střelbě na maximální distanci činila 138 mm (292 mm na vzdálenost 2890 m) a uvádí se, že tyto zbraně mohly probít hlavní boční pancíře amerických bitevních lodí třídy INDIANA na vzdálenost 2000 m a jejich dělové věže na 3500 m.

Obrázek
Záďové dělo ráže 280 mm na křižníku Vizcaya

Silné bylo i sekundární dělostřelectvo tvořené deseti kanóny nezvyklého kalibru 140 mm s délkou hlavně 35 ráží. Tyto zbraně byly rozmístěné ve středolodí (vždy pět na každé straně), přičemž první a poslední pár nainstalovali konstruktéři do bočních sponsonů, což zvětšilo jejich palebný odměr na 160 stupňů, zatímco ostatní stály volně na palubě a jejich střelecké pole bylo široké 120 stupňů. Jednalo se o děla vážící 4,2 tuny s největším možným náměrem 25 stupňů. Projektily byly dvou typů a vážily 34 a 39 kg. Úsťová rychlost dosahovala 610 metrů za sekundu a podle Alexandrova a Solomonova činil dostřel protipancéřovým granátem při maximální elevaci 10 980 m.

Existence stále početnějších flotil torpédovek nutila projektanty zavádět do výzbroje velkých lodí i malorážní dělostřelectvo určené k boji s těmito novými protivníky. Proto všechny jednotky třídy INFANTA MARIA TERESA nesly osm Nordenfeltových kanónků kalibru 57 mm (Nenachov uvádí 75 mm) a stejný počet děl ráže 37 mm systému Hotchkiss. Nechyběly ani Nordenfeltovy mitrailleusy, jejichž počet bývá uváděn v rozmezí od dvou do osmi a některé zdroje (např. Conway´s) udávají i dva kulomety Maxim. Několik těchto rychlopalných zbraní bylo usazeno na marsech, ale většina jich byla namontována volně na palubě a chránily je pancéřové štíty.

Obrázek
Nordenfeltovo dělo ráže 57 mm na některé španělské válečné lodi

Brzy poté, co bylo sestrojeno první použitelné samohybné torpédo, se začaly jejich vrhače montovat i na kapitální jednotky navzdor tomu, že jako jejich nejlepší nosiče se od samého počátku uplatnily malé a rychlé torpédovky. Většina tehdejších flotil používala torpéda Whiteheadova typu, ale Španělé pro své nové křižníky zakoupili výrobky konkurenční německé společnosti Schwarzkopff. Každé plavidlo obdrželo osm torpédometů (z toho dva podhladinové) o průměru 356 (?) mm, pro něž bylo vezeno 32 kusů torpéd. Pravděpodobně se jednalo o typ označovaný jako C35/91 zavedený v německém námořnictvu roku 1891. Tento model měl hmotnost 318 kg, bojová hlavice obsahovala 40,5 kg TNT, a jeho dosah při rychlosti 29 uzlů činil 400 m. Jedna dvojice torpédometů byla namontována na přídi, druhá na zádi a zbývající podél lodních boků.

Obrázek
Vyloďovací dělo ráže 70 mm systému Hontoria

Na podporu případného výsadku nesly popisované lodě ještě dvě vyloďovací děla ráže 70 mm, která byla upravena i pro použití na lodních člunech a námořníci mohli být vyzbrojeni i ručními zbraněmi. Ve španělském loďstvu se před rokem 1893 používaly americké pušky Remington, ale poté přešlo zdejší námořnictvo (stejně jako armáda) k puškám Mauser. K výzbroji je nutné započítat i jednu torpédovou barkasu o výtlaku patnáct tun, které malý parní stroj umožňoval dosažení rychlosti sedmnácti uzlů. Podobné miniaturní nosiče torpéd se na velkých válečných lodích používaly několik desetiletí, ale jejich bojové úspěchy byly minimální a později se od nich upustilo z důvodů, jež vysvětlili naši autoři Hynek a Klučina takto: „Při praktickém použití se však ukázala řada nedostatků. Jedním byla obtížná manipulace s těmito loděmi na palubě bitevní lodě, určené k jinému způsobu boje, druhým byla poměrně nízká rychlost těchto lodí. Ani jejich útok nebyl obvykle překvapující, protože jejich spuštění na vodu bylo poměrně zdlouhavé a velkou doprovodnou loď nepřítel zpravidla objevil.“

Výzbroj španělských plavidel byla velmi silná, jenomže kvalita těžkých a středních děl už neodpovídala nárokům kladeným na soudobé dělostřelectvo. Těžké kanóny systému Hontoria patřily ve své době mezi velmi dobré zbraně, které svými parametry příliš nezaostávaly ani za novějšími děly ráže 305 mm (model Mark 1 a Mark 2), jimiž byly vyzbrojeny některé americké obrněnce (bitevní lodě TEXAS a IOWA, společně s monitory MONTEREY a PURITAN), ale v době vypuknutí války s USA už byly zastaralé a americké kanóny ráže 330 mm byly znatelně lepší. Jejich nevýhodou byla nízká kadence a nekvalitní munice, díky čemuž španělské granáty často vůbec nevybuchovaly a vylepšené projektily byly k dispozici příliš pozdě, aby mohly v bitvě u Santiaga sehrát významnější roli. Nízkou kadencí trpělo i sekundární dělostřelectvo a vylepšeným modelem s novým závěrem umožňujícím rychlejší palbu, disponovali Španělé sice už od poloviny 90. let, ale instalace těchto zbraní se zpozdila natolik, že některé jednotky je neměly ani v době španělsko-americké války. Proto mohl admirál Carvera ještě v únoru 1898 napsat, že: „jejich 5,5 palcová děla jsou naprosto k nepotřebě díky špatnému systému závěru a nízké kvalitě nábojnic.“

Obrázek
Španělské dělo ráže 140 mm

Celkově lze konstatovat, že kanóny ráže 280 mm byly pro plavidla dané velikosti zbytečně předimenzované a Španělé by udělali lépe, kdyby zůstali u původně zamýšlených děl kalibru 240 mm. Třída INFANTA MARIA TERESA byla v tomto směru naprostou výjimkou, neboť žádné pancéřové křižníky vstupující do služby v 80. a 90. letech 19. století takto těžkými děly nedisponovaly a teprve na konci první dekády 20. století je překonaly japonské typy CUKUBA a IBUKI s 305 mm kanóny, jež však sami Japonci řadili mezi křižníky bitevní.

Boční salva popisovaných plavidel se skládala ze dvou kanónů kalibru 280 mm a pěti ráže 140 mm, přičemž měla hmotnost úctyhodných 825 kg. Mohutnost těžkého a středního dělostřelectva španělských lodí vynikne při srovnání s některými soudobými pancéřovými křižníky. Britské jednotky třídy ORLANDO nesly dvě děla kalibru 234 mm a deset 152 mm zbraní, Francouzi vybavili svůj DUPUY DE LOME pouze dvojicí kanónů kalibru 194 mm, které doplňovalo šest děl ráže 164 mm, zatímco chilská ESMERALDA měla dva 203 mm kanóny a šestnáct zbraní ráže 152 mm. Silnou artilérii měl ruský ADMIRAL NACHIMOV nesoucí osm kanónů kalibru 203 mm a deset 152 mm zbraní, kdežto rakousko-uherský KAISERIN UND KÖNIGIN MARIA THERESIA vybavili konstruktéři dvojicí 240 mm kanónů a osmi děly ráže 150 mm.

Obrázek
Pancéřový křižník New York

Zajímavější je srovnání výzbroje plavidel třídy INFANTA MARIA TERESA s oběma americkými pancéřovými křižníky. NEW YORK vybavili konstruktéři šesti děly ráže 203 mm, jež ovšem doplňovalo toliko dvanáct kanónů kalibru 102 mm, osm 57 mm zbraní a čtyři 37 mm děla. Naproti tomu BROOKLYN měl posílenou výzbroj tvořenou osmi kanóny kalibru 203 mm, dvanácti ráže 127 mm, stejným počtem 57 mm kanónků a čtyřmi zbraněmi ráže 37 mm. Hmotnost boční salvy amerických jednotek činila 680 kg (NEW YORK) a 844 kg (BROOKLYN), což v případě BROOKLYNU byla sice zhruba stejná hodnota jako u třídy INFANTA MARIA TERESA, ale španělské granáty ráže 280 mm měly samozřejmě mnohem větší ničivý účinek, který však mohla vyvážit výší kadence amerických děl.

Pohonnou jednotku tvořily dva trojčité vertikální parní stroje, které otáčely dvojicí lodních vrtulí (každá o průměru 5 m) se třemi lopatkami. Celkový výkon dosahoval zhruba 9500 koňských sil, což stačilo k dosažení rychlosti 18,5 uzlů, ale při zesíleném tahu stoupl výkon na více než 13 000 koní a rychlost překonala 20 uzlů. Stroje byly domácí provenience, ale některé jejich části musely být zakoupeny ve Velké Británii a Britové také pomáhali při jejich výrobě. Páru vyrábělo šest žárotrubných kotlů rozdělených do dvou oddělených kotelen (každá měla samostatný komín) a výměnu vzduchu zajišťovalo devět velkých ventilátorů.

Protože mezi hlavní úkoly popisovaných křižníků patřila ochrana vzdálených kolonií (včetně Filipín), byla pro ně důležitá velká doplavba, jelikož Španělsko nemělo na pobřeží Indického oceánu žádné vlastní uhelné stanice. Proto mohly naložit 1050 tun paliva, ale toto množství mohlo být (dle Nenachova) v případě potřeby navýšeno o dalších 130 tun a k dispozici bylo i 490 tun sladké vody pro lodní kotle. Nezávislost plavby při ekonomické rychlosti deseti uzlů činila 9700 námořních mil, ale jednalo se o hodnotu vypočtenou na základě zkušebních plaveb, takže skutečná doplavba (stejně jako maximální rychlost) byla v reálných podmínkách menší, neboť jí ovlivňovala nejenom kvalita použitého uhlí, ale i stav strojů a kotlů, k čemuž bylo při pobytu v tropických vodách nutné připočítat i usazování mořských živočichů (vilejši, sášně) na lodních trupech, což také přispívalo k větší spotřebě paliva a snížení rychlosti.

Obrázek
Křižník Infanta Maria Teresa

Svědčí o tom i dopis admirála Cervery z dubna 1898: „Právě mi bylo nahlášeno připlutí křižníků „Oquendo“ a „Vizcaya“. Měl jsem to potěšení sledovat jejich příjezd a přivítat jejich velitele. Posádky se těší výbornému zdraví, ale „Vizcaya“ nutně potřebuje odeslat do suchého doku. Při plavbě z Portorika totiž spálila o 200 tun uhlí více než „Oquendo“, což znamená, že došlo ke snížení rychlosti o 3 až 5 uzlů a zmenšení nezávislosti plavby o 25 až 35 %“.

Co se samotné doplavby týče, překonávaly španělské křižníky nejenom vzorový ORLANDO (8000 námořních mil), ale i DUPUY DE LOME (přes 4000 mil). ADMIRAL NACHIMOV (4400 mil), KAISERIN UND KÖNIGIN MARIA THERESIA (3500 mil), NEW YORK (5000 mil) a BROOKLYN (5100 mil), i když ESMERALDA, jež mohla naložit 1300 tun uhlí, se jim v nezávislosti plavby pravděpodobně přinejmenším vyrovnala. O něco hůře už vyznívá srovnání maximální rychlosti, neboť ORLANDO sice ani při posíleném tahu nedokázal vyvinout vice než 18 uzlů a ADMIRAL NACHIMOV jenom 16,5 uzle, ale DUPUY DE LOME a KAISERIN UND KÖNIGIN MARIA THERESIA už přes 19 uzlů, zatímco ESMERALDA dokonce 22,5 uzlů. Podle většiny zdrojů byly rychlejší i americké jednotky, neboť NEW YORK mohl vyvinout 21 uzlů a BROOKLYN snad dokonce 21,9 uzlů.

Obrázek
Výsadkový oddíl při cvičení

Původní posádku tvořilo 484 mužů, ale během španělsko-americké války bylo na každém z popisovaných plavidel 497 lidí, z čehož 400 připadalo na řadové námořníky a zbytek tvořili poddůstojníci a důstojníci. Na vlajkovém křižníku se nacházel ještě admirál a jeho štáb čítající několik desítek osob, a součástí posádek všech tří jednotek byli i např. dva lékaři, lodní hospodář a kaplan. Důstojníci bydleli v souladu se staletými tradicemi na zádi, přičemž velitel a jeho nástupce měli k dispozici luxusní apartmá, zatímco námořníci spávali na ubytovací palubě v závěsných lůžkách. Španělské válečné loďstvo sice i nadále nepatřilo mezi přední námořní mocnosti, ale přesto v jeho řadách sloužil nezvykle velký počet admirálů (a vyšších důstojníků obecně), kterých mělo počátkem roku 1896 v aktivní službě 42 a dalších 67 bylo v záloze, přičemž provozovalo pouze 159 lodí. Naopak vlastních vyškolených strojníků měli Španělé málo, takže v tomto oboru museli spoléhat na cizince, kteří však po zahájení války odešli ze služby.

Nejznámějším osobností spojenou s osudy popisovaných plavidel je bezesporu admirál Pascual Cervera y Topete, jenž velel španělské formaci v nešťastní bitvě u Santiaga. Tento pozoruhodný muž byl sice drtivě poražen, ale odpovědnost za tuto katastrofu lze spíše hledat u jeho nadřízených, kteří měli přímou odpovědnost za nevhodnou vojenskou strategii a nedostatečné vybavení zdejšího válečného námořnictva. I proto je ve Španělsku vnímán jako kladná osobnost a na jeho počest byla ve 20. letech 20. století pojmenována třída nových lehkých křižníků a i ruský autor Nikolaj Skrickij jej neváhal zařadit do své publikace nazvané 100 великих адмиралов (100 velkých admirálů).

Obrázek
Pascual Cervera y Topete

Zdejší důstojníci ani námořníci se úrovní výcviku rozhodně nemohli měřit kupř. se svými britskými či německými protějšky, ale podle Cervery byla jejich morálka dobrá a odhodlání bojovat se silnějším nepřítelem jim rozhodně nescházelo, což dokládá následující ukázka z února 1898: „Nehledě na špatné materiálové vybavení je morálka příslušníků flotily vynikající,“... „Bohužel nedostatečné materiální zabezpečení a další menší nedostatky nám znemožňují dostat mužstvo na takovou úroveň, aby mohlo dobře sehrát svoji úlohu.“ Právě špatné zabezpečení španělského loďstva představovalo jeho Achillovu patu a stalo se jednou z příčin katastrofálních porážek v bitvách u Santiaga a u Cavite. Důvodem byl nedostatek financí, díky čemuž se neúnosně protahovala stavba nových plavidel, scházely potřebné zásoby uhlí a munice, přezbrojení novými děly se stále odkládalo a loďstvo neprovádělo žádné větší námořní manévry a jenom nezbytně nutné zkušební střelby..

Vstupem plavidel třídy INFANTA MARIA TERESA do služby byla završena první etapa budování nové válečné flotily, jejíž základ nyní, kromě tří popisovaných jednotek, tvořila ještě bitevní loď PELAYO a chráněný křižník REINA REGENTE. Španělské námořnictvo mělo v Evropě dostatek základen s doky a arsenály (největší byly v Cartageně, Cádizu a Ferrolu) poskytujícími válečným lodím potřebné technické zázemí. Nepoměrně horší situace však panovala v koloniích, kde Španělé sice také disponovali opevněnými bázemi (Havana, San Juan, Cavite), ale chyběly zde suché doky nutné k opravám a údržbě větších plavidel. Proto se měly křižníky třídy INFANTA MARIA TERESA zdržovat převážně v domácích vodách a do Karibiku a Filipín by odpluly teprve v případě jejich ohrožení. Celkově se jednalo o silně vyzbrojená plavidla s obrovskou doplavbou a dostatečnou rychlostí, která patřila k nejlepším typům pancéřových křižníků označovaných jako „belted cruiser“ a je třeba zdůraznit, že nejenom jejich samotnou stavbu, ale i kupř. výrobu strojů a lodní výzbroje, provedly domácí společnosti a Španělsko se tak stalo jednou z mála zemí schopných realizovat tento typ válečných plavidel.

Obrázek
Křižník Almirante Oquendo

Od roku 1896 byla změněna oficiální klasifikace španělských lodí, takže jednotky s výtlakem nad 9000 tun (PELAYO a rozestavěný EMPERADOR CARLOS V) se označovaly jako obrněnce první třídy (acorazados de primera), kdežto popisovaná trojice se řadila k obrněncům druhé třídy (acorazados de segunda), kam patřila plavidla o výtlaku od 6000 do 9000 tun, ale při porovnávání jejích technických parametrů se nelze ubránit dojmu, že vlastně šlo o předchůdce pozdějších bitevních křižníků se všemi jejich přednostmi i nedostatky. Tyto elegantní lodě se znamenitě hodily k prezentaci španělské vlajky v zahraničí, neboť vynikaly dobrými nautickými vlastnostmi a obratností (kormidlo mohlo být přesunuto z jedné krajní polohy do druhé za 30 sekund), díky čemuž dokázala INFANTA MARIE TERESA při rychlosti šestnácti uzlů opsat kružnici o průměru 256,06 m. V případě války mohly nejenom přispět k obraně vzdálených kolonií, ale také narušovat námořní komunikace a podnikat údery na nepřátelské pobřeží.

V úhrnu lze konstatovat, že šlo o dobrá plavidla, která svými parametry odpovídala původnímu zadání a překonávala všechny pancéřové křižníky prvoplánovaných protivníků (Čína, Japonsko, Německo, USA), ale k souboji s bitevními loděmi se nehodily. Čína tehdy provozovala pouze sesterské jednotky TING-JÜEN (KING YUAN) a LAI-JÜEN (LAI YUAN), ale jednalo se o malá (výtlak kolem 2400 tun) byť silně vyzbrojená a dobře chráněná plavidla, která se však se španělskými křižníky nemohla měřit, stejně jako japonský ČIJÓDA (CHIYODA) s výtlakem 2439 tun a slaboučkou výzbrojí tvořenou deseti děly ráže 120 mm a čtrnácti malokaliberními kanóny.

Obrázek
Americký pancéřový křižník Brooklyn

Ostatně se brzy ukázalo, že obavy z ohrožení Filipín ze strany těchto dvou zemí jsou zbytečné, což se rozhodně nedalo říci a vzrůstajících ambicích Německa a USA. Němci sice tehdy ještě žádné pancéřové křižníky nestavěli, ale počátkem 90. let uvedli do služby své první bitevní lodě třídy BRANDENBURG, jež se v případě potřeby mohly vydat i na Dálný východ, jako se tomu stalo při potlačování boxerského povstání v Číně, a bitevní lodě začaly realizovat i Spojené státy americké. První dvě jednotky (TEXAS a MAINE), byly sice ještě poměrně malé a slabě vyzbrojené, takže při souboji s těmito plavidly měly ještě rychlejší křižníky třídy INFANTA MARIA TERESA určitou naději na úspěch, ale později objednaná IOWA a tři plavidla typu INDIANA, již pro ně představovaly nepřekonatelné soupeře a jejich vzájemný souboj s kteroukoliv ze španělských lodí musel zákonitě skončit katastrofou.

Dobře si to uvědomoval i již mnohokráte citovaný admirál Cervera, jenž těsně před vypuknutím války napsal: „Je ve veřejném zájmu už nyní zvážit, jaká podniknout opatření v případě dalších komplikací, abychom následně mohli jednat rychle a moudře a netápali v temnotě, nebo nebojovali s větrnými mlýny tak jako Don Quijot, a nevrátili se domů s rozbitými hlavami.“ Naneštěstí jeho nadřízení byli opačného názoru, takže Cervera musel nakonec opravdu osedlat svoji kulhavou Rosinantu a stejně jako románový Don Quijot podstoupit předem prohraný zápas.

Technické parametry:
Délka: mezi svislicemi 103,63 m; maximální 110,84 m.
Šířka: 19,86 m.
Ponor: 6,55 m.
Výtlak: kolem 7000 tun.
Výkon strojů: 9500 koňských sil; při zesíleném tahu přes 13 000 koňských sil.
Rychlost: 18,5 uzlů; při zesíleném tahu přes 20 uzlů.
Pancéřování:
Boční pás: 305 mm až 254 mm, příčky 305 mm.
Barbety: 254 (?) mm.
Štíty těžkých děl: 102 mm.
Muniční šachty: 203 mm.
Paluba: 51 mm, skosy 76 mm, karapasy 76 mm.
Velitelská věž: stěny 305 mm, střecha 51 mm.
Glacis nad strojovnou: 51 až 152 mm.
Výzbroj: 2 x 280 mm, 10 x 140 mm, 2 x 70 mm, 8 x 57 mm, 8 x 37 mm, 8 (?) x mitrailleuse, 8 x torpédomet.
Posádka: 484 mužů.

Použité zdroje:
Морская Коллекция 4/2008.
А.А. Анка, Н.В. Митюков: Испанский броненосец „PELAYO“. Vydalo nakladatelství ЛеКо 2004.
Морская Коллекция 2/2010.
Ю.Ю. Ненахов: Энциклопедия крейсеров 1860-1910. Vydalo nakladatelství ХАРВЕСТ 2006.
Conway´s All the World´s Fighting Ships 1860-1905. Vydalo nakladatelství Conway Maritime Press 1979.
А.А. Белов Испано-американская война 1898 года. Хроника действий на море. Vydalo nakladatelství Гапея Принт 2009.
http://www.eldesastredel98.com/capitulos/vizcaya.htm
http://www.eldesastredel98.com/capitulos/armada.htm
http://www.spanamwar.com/index.htm
http://www.revistanaval.com/armada/buques0/maite.htm
http://www.agenziabozzo.it/navi_da_guer ... tera_I.htm
http://www.battleships.spb.ru/0479/Infa ... ereza.html
http://www.navycollection.narod.ru/flee ... ervera.htm
http://www.navweaps.com/Weapons/WNSpain_11-35_m1883.htm
http://www.navweaps.com/Weapons/WTGER_PreWWII.htm
http://www.pomip.ic.cz/infantamt.htm
http://www.wikipedia.org/
Naposledy upravil(a) jarl dne 22/8/2012, 15:52, celkem upraveno 3 x.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
Scrat
podporučík
podporučík
Příspěvky: 683
Registrován: 1/8/2009, 12:06

Příspěvek od Scrat »

Mám dojem že neexplodující munici má na svědomí i fakt že Armada Española v této době stále ještě jako AP náboje používala převážně plné litinové střely. Přechod na klasické výbušné granáty už sice ve zmiňovaném období probíhal ale byl velmi pomalý.

Scrat
All great things are simple, and many can be expressed in single words: freedom, justice, honor, duty, mercy, hope.
Winston Leonard Spencer-Churchill
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4079
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Příspěvek od jarl »

Ono ve španělském námořnictvu probihalo všechno hrozně pomalu. Stačí se podívat, jak neuvěřitelně dlouho se stavěly třeba křižníky Lepanto a Alfonso XIII. Důvodem byl většinou nedostatek peněz.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Jarl napsal: Podle původního projektu měly mít španělské křižníky primární výzbroj tvořenou dvojicí kanónů kalibru 240 mm, ale poté, co ve známost vešly parametry souběžně realizovaných amerických bitevních lodí MAINE a TEXAS, byli projektanti nuceni zvýšit jejich ráži na 280 mm.

Zcela se s tebou ztotožňuju, co se hodnocení přechodu na těžší 280mm děla týče. Podle mě to byl ve skutečnosti krok proti konstrukci. Přeci si Španělé nemohli myslet, že jejich pancéřové křižníky mohou obstát díky zvýšení ráže s americkými bitevními loděmi. To je prostě úplně jiná třída. Měli se raději držet 240mm děl s vyšší kadencí, přemýšlet jak třeba na úkor životnosti hlavně zvětšit hmotnost střely (viz. třeba Rakousko-Uhersko, které u děl ráže 240mm používalo 215kg těžký projektil proti německému stejné ráže ale o hmotnosti tuším 140 kg). Také mohli uvažovat o zvýšení počtu děl hlavní ráže, ale cestu, kterou nakonec zvolili, byla podle mě ze všech nejhorší.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Destroyman
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1288
Registrován: 25/6/2008, 08:35
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Destroyman »

Scrat píše:Mám dojem že neexplodující munici má na svědomí i fakt že Armada Española v této době stále ještě jako AP náboje používala převážně plné litinové střely. Přechod na klasické výbušné granáty už sice ve zmiňovaném období probíhal ale byl velmi pomalý.
Určitá opatrnost při zavádění nového typu munice možná byla docela na místě. Stačí se podívat na Francouze. Koncem 19. století nadšeně přezbrojili na velmi účinný, leč poněkud nestabilní střelný prach "poudre B" a pak se nestačili divit, že jim bitevní lodě řachají přímo v přístavu! :neutral:
さようなら。
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4079
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Příspěvek od jarl »

kacermiroslav píše:Zcela se s tebou ztotožňuju, co se hodnocení přechodu na těžší 280mm děla týče. Podle mě to byl ve skutečnosti krok proti konstrukci. Přeci si Španělé nemohli myslet, že jejich pancéřové křižníky mohou obstát díky zvýšení ráže s americkými bitevními loděmi. To je prostě úplně jiná třída. Měli se raději držet 240mm děl s vyšší kadencí, přemýšlet jak třeba na úkor životnosti hlavně zvětšit hmotnost střely (viz. třeba Rakousko-Uhersko, které u děl ráže 240mm používalo 215kg těžký projektil proti německému stejné ráže ale o hmotnosti tuším 140 kg). Také mohli uvažovat o zvýšení počtu děl hlavní ráže, ale cestu, kterou nakonec zvolili, byla podle mě ze všech nejhorší.
Souhlasím. Přechod na děla ráže 280 mm nebyl krok správným směrem. Ale Španělé si asi mysleli, že zvýšením ráže primárních děl získají jakási univerzální plavidla na pomezí mezi bitevní lodí a pancéřovým křižníkem. Pro zajímavost uvedu i některé parametry těch původních děl kalibru 240 mm.
Hmotnost děla: 20,7 tun.
Hmotnost protipancéřového projektilu: 199 kg.
Dostřel: 10 000 metrů.
Úsťová rychlost: 620 metrů za sekundu.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
Martin Hessler
poručík
poručík
Příspěvky: 715
Registrován: 12/5/2009, 16:49
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Martin Hessler »

Cit.: Mám dojem že neexplodující munici má na svědomí i fakt že Armada Española v této době stále ještě jako AP náboje používala převážně plné litinové střely. Přechod na klasické výbušné granáty už sice ve zmiňovaném období probíhal ale byl velmi pomalý.


A nejspíš nejen ve Španělsku. Nemám to ověřené, ale někde jsem četl, že litinové střely starého typu měly francouzské bitevní lodě třídy Bouvet (i jiné z té doby) ve skladech ještě v roce 1914. Dělostřelečtí důstojníci na tento fakt marně žehrali při přípravách k ostřelování tureckých baterií v ústí Dardanel. Dopadlo to prý tak, že se předem určilo, ze kterého boku lodi se povede palba proti pobřežním fortům, a posádka pak musela neúčinnou (=neexplozivní) munici přestěhovat do muničních komor na protilehlém boku. Francouzští dělostřelci těmhle střelám říkali "les porcelaines" (tedy asi "porcelánky"), protože údajně rády praskaly už při výstřelu a poškozovaly vývrt děl. Ale jak říkám - to o těch Dardanelách nejsou historicky ověřená fakta.
Neexistují žádné zoufalé situace. Existují pouze zoufalí lidé. /Heinz W. Guderian/
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4079
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Re: Pancéřové křižníky třídy Infanta Maria Teresa

Příspěvek od jarl »

jarl píše:Protože Spojené státy ani Německo tehdy ještě nestavěly velké bitevní lodě, jevil se původní Antaquerův námořní program nevyhovující změněným požadavkům, neboť k hájení vzdálených ostrovů se lépe hodily rychlé křižníky s velkou doplavbou. Z těchto důvodů bylo nakonec přijato rozhodnutí postavit namísto mohutných obrněnců raději velké křižníky se silnou výzbrojí (plus menší jednotky a doprovodná plavidla). Konečnou verzi nového námořního programu vypracoval v roce 1887 admirál Rafael Rodríguez de Arias Villavicencio, podle jehož představ měly být dokončeny velké chráněné křižníky LEPANTO a ALFONSO XIII. a nově přednostně postaveno šest pancéřových křižníků, čtyři torpédoborce a stejný počet torpédovek. Španělský premiér Anotonio Canovase nechal jeho záměr nejprve posoudit francouzskými admirály a na základě jejich souhlasu (byl v souladu s učením „jeune école“ ) dostal Arias volnou ruku k jeho uskutečnění. I tento program byl velmi nákladný, neboť kromě stavby nových lodí počítal i s modernizací námořních arsenálů, takže na jeho realizaci bylo zapotřebí 225 miliónů peset.
Konkrétně Ariasův program obsahoval tyto jednotky:

11 křižníků 1. třídy za 61 milionů peset.
6 křižníků 2. třídy za 15 milionů peset.
4 torpédové křižníky za 8 milionů peset.
96 torpédovek 1. třídy za 57,6 milionů peset.
42 torpédovek 2. třídy za 16,8 milionů peset.
1 transportní loď za 2,5 milionů peset.
12 dělových člunů za 15 milionů peset.
16 torpédových dělových člunů za 12 milionů peset.
20 strážních člunů za 2 miliony peset.

Na jeho uskutečnění mělo být vyčleněno 225 milionů peset a doba realizace byla 10 let. Předpokládalo se, že Španělsko uvolní 190 milionů a zbylých 35 milionů zaplatí kolonie. Jenomže brzy poté došlo k povstáním na Kubě a Filipínách, takže většina kolonií do rozpočtu mateřské země ničím nepřispěla a náklady na vydržování armády bojující s povstalci zatěžovaly španělský rozpočet, takže se realizace tohoto námořního programu vlekla a do vypuknutí americko-španělské války se jej nepodařilo dokončit.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Odpovědět

Zpět na „Ostatní státy a země“