Argentinské pancéřové křižníky třídy Garibaldi

Moderátoři: jarl, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4079
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Argentinské pancéřové křižníky třídy Garibaldi

Příspěvek od jarl »

Argentinské pancéřové křižníky třídy Garibaldi
Obrázek
Argentinské válečné námořnictvo Armada de la repúblika Argentina (ARA) vzniklo už v roce 1810 a od počátku patřilo mezi nejsilnější na území Jihoamerického kontinentu. Koncem 19. století existovaly v Jižní Americe tři regionální námořní mocnosti a vzájemná řevnivost neustále ovlivňovala jejich námořní programy. Těmito státy byly Brazílie, Chile a Argentina. V 90. letech se vyhrotil teritoriální spor mezi Chile a Argentinou o území v Patagonii a obě země se začaly chystat na ozbrojený konflikt, jenž se v té době jevil jako nevyhnutelný. Intenzivní závody ve zbrojení vypukly v námořní oblasti a znesvářené státy začaly do svých flotil urychleně zařazovat nová válečná plavidla.

Chile v polovině 90. let, kromě dvou obrněných lodí, provozovalo i silnou křižníkovou flotilu, do níž náležely například chráněné křižníky BLANCO ENCALADA (výtlak asi 4500 tun), MINISTRO ZENTENO (výtlak asi 3400 tun) a dvě plavidla třídy PRESIDENTE ERRAZURIS (výtlaku asi 2000 tun) a těsně před dokončením se nalézal i pancéřový křižník ESMERALDA. To donutilo argentinského rivala začít uvažovat o nákupu silných jednotek této lodní kategorie. Na doporučení zdejšího rodáka jménem Ferdinand María Perrone, který vlastnil podíl v italské společnosti Ansaldo, se jejich pozornost upřela na území Apeninského poloostrova, kde byly ve výstavbě dva pancéřové křižníky GIUSEPPE GARIBALDI a VARESE. Jednání o jejich koupi byla úspěšná a oba záhy změnily majitele a pod jmény GARIBALDI a SAN MARTÍN se dohotovily pro Argentinu, která později zakoupila i další dvě rozestavěné jednotky této třídy nazvané GENERAL BELGRANO a PUEYRREDÓN. Koupě posledního plavidla již byla provedena jaksi nad plán, neboť o ně projevili zájem Chilané, což donutilo Argentince raději koupit i tuto loď, aby neposílila flotilu jejich největšího rivala. Italské námořnictvo se prvních dvou jednotek vzdalo pod podmínkou, že později obdrží nové křižníky, při jejichž realizaci Ansaldo využije zkušenosti získané stavbou prodaných plavidel.

Jména vybrali podle významných osobností, jež se angažovaly na straně Argentiny v prvních desetiletích její existence. GARIBALDI byl pojmenován na počest italského revolucionáře a dobrodruha Giuseppe Garibaldiho, který ve 40. letech 19. století bojoval na straně Argentiny ve válce s Brazílií, a jednalo se o druhou argentinskou jednotku nesoucí jeho jméno. SAN MARTÍN obdržel své pojmenování na památku generála José de San Martína, jenž přispěl k získání argentinské nezávislosti. V tamější válečné flotile se jedná o tradiční název a tento pancéřový křižník se stal už desátou lodí nesoucí jeho jméno. Pancéřový křižník GENERAL BELBRANO byl v pořadí pátou jednotkou pojmenovanou po jednom z hrdinů války za nezávislost, jehož celé jméno znělo Manuel José Joaquin del Corazón de Jesús Belgrano. A konečně PUEYRREDÓN nesl jméno dalšího z hrdinů války za nezávislost, generála Juana Martína de Pueyrredona O´Dogana a jednalo se teprve o druhé takto pojmenované argentinské plavidlo. Všechny zdejší válečné lodě používají před svým jménem zkratku ARA, takže celé názvy těchto lodí zněly: ARA GARIBALDI, ARA SAN MARTÍN, ARA GENERAL BELGRANO a ARA PUEYRREDÓN.

Obrázek
Křižník Pueyrredón

Jednalo se o jednotky, jejichž projekty vypracoval lodní konstruktér Edoardo Masdea, který dostal od italského ministra námořnictva Benedetto Brina zadání vytvořit typ křižníku, jenž měl v sobě spojovat prvky použité při konstrukci starších pancéřových křižníků třídy VETTOR PISANI a menších bitevních lodí třídy EMANUELE FILIBERTO. Výsledkem byla plavidla střední velikosti, která měla plnit nejenom běžné úkoly určené křižníkům, ale v případě nutnosti se mohla krátkodobě postavit i menším bitevním lodím a v souboji hlavních sil tvořit jejich rychlé křídlo. Tyto požadavky vyžadovaly kvalitní pancéřovou ochranu, dobrou rychlost a silnou výzbroj, což lodě této třídy splňovaly a je zajímavé, že jednotky postavené později pro italskou flotu (GIUSEPPE GARIBALDI, FRANCESKO FERRUCCIO a VARESE) měly opravdu ve výzbroji děla kombinující běžnou výzbroj pancéřových křižníků (ráže 203 mm) a menších bitevních lodí (254 mm).

Argentinské pancéřové křižníky měly délku v rozmezí od 100 do 106,7 m, šířku 18,2 m a ponor přibližně 7,10 m. Standardní výtlak se pohyboval od 6840 tun do 7182 tun a lodní trup byl vodotěsnými přepážkami rozdělen do třinácti oddělených sektorů. Nad palubou se tyčily dva mohutné komíny, mezi nimiž byl umístěn jeden bojový stožár s marsem a plošinou pro světlomet. Středolodí bylo tvořeno citadelou, kterou zepředu a zezadu ohraničovaly dělostřelecké věže (za přední byl umístěn velitelský můstek). Podél boků byly zavěšeny početné lodní čluny a na palubu ústily i mohutné ventilační roury. Jako konstrukční materiál použili ocel.

Obrázek
Pueyrredón na dobové pohlednici

Všechny kžižníky realizovaly italské loděnice; GARIBALDI a PUEYRREDÓN Ansaldo v Sestri Ponente (Janov), kdežto GENERAL BELGRANO a SAN MARTÍN Orlandu v Livornu. Stavba křižníků byla postupně zahájena v letech 1893 až 1896 a do služby vstupovaly mezi roky 1896 až 1898, přičemž průměrná doba stavby činila tři roky, což byl u italských loděnic solidní výkon (FRANCESCO FERRUCCIO se realizoval od roku 1899 do roku 1905!). Náklady na jejich stavbu byly následující: GARIBALDI 752 000 liber šterlinků, SAN MARTÍN 688 000, PUEYRREDÓN 782 000 a GENERAL BELGRANO 687 700 liber, takže rozdíly v ceně jsou značné a není zřejmé co je způsobilo.

Pancéřování dodala ocelárna v Terni. U prvních tří jednotek se jednalo o Harveyovou ocelí, zatímco PUEYRREDÓN již obdržel Kruppovy pancíře. Hlavní boční pás vysoký 3 metry chránil asi dvě třetiny délky trupu (zhruba od příďové po záďovou dělostřeleckou věž) a byl silný 152 mm. Pod bočním pancířem se nalézala podložka z teakového dřeva o touštce 90 mm. Na tento pás navazovaly zepředu a zezadu segmenty o síle 75 mm, jenž se táhly až k přídi a zádi. Nad hlavním pásem se nacházel další o délce 55 m, jenž byl silný také 152 mm a stejnou tloušťku mělo i pancéřování kasemat středního dělostřelectva, což znamenalo že lodní boky byly ve středolodí celé kryté pancíři o stejné tloušťce, které ukončovaly přepážky silné 120 mm. Také věže hlavního dělostřelectva kryla vrstva oceli silná 152 mm a stejnou ochranou disponovala i velitelská věž. Barbety měly sílu 120 až 152 mm a štíty středních děl 75 mm. Pancéřová paluba dosahovala síly 24 mm (v některých částech údajně až 50 mm) a skosené segmenty 37 mm. Torpédomety zepředu chránil boční pancéřový pás a z boků a zezadu je měly chránit pancíře o tlouštce 20 mm.

Pancéřová ochrana byla poměrně kvalitní a za povšimnutí stojí velká plocha bočního pancíře. Doplňovalo jí dvojité dno rozdělené na 44 vodotěsných úseků a uhelné bunkry umístěné mezi lodními boky a skosenými segmenty pancéřové paluby. Bytelnost konstrukce plavidel třídy GARIBALDI potvrdila rusko-japonská válka, ve které v japonském loďstvu bojovaly pancéřové křižníky KASUGA a NISŠIN patřící ke stejné lodní třídě. V bitvě u Cušimy inkasoval NISŠIN pět zásahů těžkými granáty (z toho čtyři kalibru 305 mm), dva středními a čtyři lehčími projektily, aniž by byl vážněji poškozen, třebaže posádka napočítala téměř stovku zabitých a zraněných a několik děl bylo vyřazeno z boje.

Obrázek
Schéma pancéřové ochrany

Výzbroj lodí této třídy byla rozdílná. GARIBALDI nesl dvě Armstrongova děla kalibru 254 mm o délce hlavně 40 ráží, jež dostala i většina jeho sesterských plavidel. Byla umístěná ve dvou otočných věžích usazených v podélné lodní ose. Hmotnost těchto zbraní dosahovala přibližně 30,9 tun, protipancéřové projektily vážily 227 kg a maximální dostřel se při elevaci 20 stupňů pohyboval kolem 18 000 m. Palebný sektor dělostřeleckých věží byl 260 (?) stupňů a kadence dosahovala 1,5 výstřelu na minutu. Věže se ovládaly pomocí elektromotorů a v případě potřeby bylo možné přejít na záložní manuální způsob otáčení.

Početné bylo střední dělostřelectvo reprezentované deseti Armstrongovými kanóny kalibru 152 mm o délce hlavně 40 ráží a šesti děly ráže 120 mm o stejné délce hlavně, které vyrobil rovněž Armstrong. Děla ráže 152 mm vážila 6,6 tun a vystřelované projektily dosahovaly hmotnosti 45,3 kg. Teoretická rychlost palby mohla být sedm výstřelů za minutu a maximální dostřel při patnáctistupňové elevaci činil 9140 m. Všechny tyto zbraně byly nainstalované v bočních kasematách, vždy pět na každé straně, takže v boční salvě mohlo být použito pět děl ráže 152 mm. Kanóny ráže 120 mm stály na palubě (tři na každém boku) a chránily je pancéřové štíty. Jejich hmotnost byla něco přes dvě tuny a kadence palby byla přibližně stejná jako u předchozích zbraní. Vystřelované granáty vážily 20,4 kg a dostřel při elevaci 20 stupňů činil 9000 m.

Boční salva složená ze dvou děl ráže 254 mm, pěti ráže 152 mm a tří kalibru 120 mm měla hmotnost solidních 760 kg.

Nutnost odrážet útoky torpédových plavidel nutila konstruktéry vyzbrojovat válečné lodě i odpovídajícím počtem rychlopalných zbraní a proto GARIBALDI nesl ještě deset děl ráže 57 mm, deset kalibru 37 mm a dva kulomety Maxim. Na palubě se také nalézala dvě vyloďovací děla ráže 75 mm a křižník byl vyzbrojen i čtyřmi vrhači torpéd o průměru 457 mm.

Obrázek
Dělo ráže 254 mm na křižníku Pueyrredón

PUEYRREDÓN byl vyzbrojen stejně jako GARIBALDI a také GENERAL BELGRANO měl jako primární výzbroj dvojici kanonů ráže 254 mm, ale jeho sekundární dělostřelectvo tvořilo čtrnáct děl ráže 152 mm, z nichž deset bylo umístěno v pancéřových kasematách podél lodních boků (pět na každé straně) a zbytek stál na palubě (vždy dvě na každém boku), což znamenalo, že v boční salvě mohlo být použito sedm z těchto zbraní. Lehké dělostřelectvo sestávalo z deseti děl ráže 57 mm, osmi kalibru 37 mm a dvou kulometů. I GENERAL BELGRANO měl čtyři vrhače torpéd o průměru 457 mm a jeho boční salva složená ze dvou děl ráže 254 mm a sedmi kalibru 152 mm dosahovala hmotnosti 771 kg.

SAN MARTÍN nesl zcela odlišnou hlavní výzbroj, jíž tentokráte tvořila čtveřice Armstrongových děl ráže 203 mm o délce hlavně 45 ráží, které byly umístěné ve dvou věžích ležících v podélné lodní ose. Jejich hmotnost byla 19,1 tun a projektily vážily 116 kg. Rychlost palby činila dva výstřely za minutu a maximální dostřel při elevaci 30 stupňů dosahoval 18 000 m. Střední dělostřelectvo zastupovaly zbraně ráže 152 a 120 mm, jejichž počty a rozmístění byly stejné jako u jednotek GARIBALDI a PUEYRREDÓN. Na obranu před torpédovými plavidly nesl SAN MARTÍN ještě dvanáct malokaliberních zbraní ráže 57 mm, deset ráže 37 mm a dvojici kulometů. Ani v tomto případě se nezapomnělo na torpédovou výzbroj tvořenou opět čtyřmi vrhači torpéd o průměru 457 mm. Hmotnost boční salvy tvořené čtyřmi děly ráže 203 mm, pěti kalibru 152 mm a třemi ráže 120 mm činila 752 kg.

Obrázek
Dělová věž s děly ráže 203 mm

V průběhu dlouhé služby argentinských pancéřových křižníků došlo k některým změnám v jejich výzbroji, které je zbytečné podrobně popisovat. Výzbroj těchto plavidel byla odpovídající jejich velikosti a lze jí označit jako silnou. Těžko hodnotit zda bylo výhodnější použití dvou děl ráže 254 mm a nebo čtyř ráže 203 mm; projektily používané u děl ráže 254 mm měly nepoměrně větší ničivý účinek, nežli granáty vystřelované z děl kalibru 203 mm, ale boční salva složená ze čtyř děl dávala větší naději na úspěšný zásah. Za určitou nevýhodu lze považovat složení sekundárního dělostřelectva, které většinou tvořila děla dvou ráží, jež měla rozdílné balistické vlastnosti a bylo nutné je zaměřovat odděleně.

Pohonnou jednotku tvořily dva expansní trojčinné parní stroje otáčející stejným počtem lodních vrtulí. Výkon strojů se pohyboval kolem 13 000 koňských sil, což stačilo k vyvinutí rychlosti asi dvaceti uzlů. Páru většinou dodávalo osm válcových kotlů (vždy s několika topeništi), ale některé jednotky pravděpodobně měly kotlů 24 kotlů (tentokráte s jedním topeništěm). Maximální vezenou zásobu paliva tvořilo 1100 tun uhlí, což postačovalo k doplavbě na vzdálenost asi 4500 námořních mil při plavbě ekonomickou rychlostí deseti uzlů.

Rychlost argentinských pancéřových křižníků byla v době kdy tento projekt vznikal dobrá, a i v čase vstupu do služby zůstávala stále na slušné úrovni, ale již o několik let později začaly vstupovat do služby mnohem rychlejší jednotky této kategorie. Z hlediska jejich předpokládaného bojového nasazení je relevantní srovnání s chilskými protějšky, které pro ně nevyznívá příliš lichotivě, jelikož v chilském loďstvu sloužila řada pancéřových a chráněných křižníků, které dokázaly vyvinout o několik uzlů vyšší rychlost.

Posádky jednotlivých plavidel se skládaly z 25 až 28 důstojníků a 420 až 460 námořníků.

Obrázek
Posádka křižníku Garibaldi

Koupí čtyř pancéřových křižníků třídy GARIBALDI se Argentina s definitivní platností stala nejsilnější námořní mocnosti v Jižní Americe a tuto pozici si udržela po dlouhá desetiletí. Jednalo se o vydařenou konstrukci, jenž při zachování poměrně malých rozměrů umožňovala vyzbrojit lodě těžkými děly a přidat i kvalitní pancéřovou ochranu, takže pouze rychlost představovala určitou slabinu (ale to je dosti relativní). Čtyři jednotky třídy GARIBALDI mohly vytvořit homogenní eskadru a představovaly mimořádnou bojovou sílu nejenom v jihoamerickém regionu, ale i ve srovnání s flotilami mnoha tehdejších námořních mocností, které v té době často měly ve stavu menší počet válečných plavidel této kategorie (Rakousko-Uhersko jedno, Itálie dvě, USA dvě).

Ovšem i chilské loďstvo zařazovalo do služby nová válečná plavidla, takže kromě výše zmíněných jednotek mělo brzy ve službě i pancéřový křižník O¨HIGGIINS (výtlak 7800 tun) a chráněný křižník CHACABUCO (výtlak 4300 tun) a navíc si Chile ve Velké Británii objednalo stavbu dvou rychlých bitevních lodí LIBERTAD a CONSTITUTIÓN o výtlaku 12 000 tun, což přinutilo Argentinu k zakoupení dalších dvou rozestavěných křižníků typu GARIBALDI nazvaných BERNARDINO RIVADAVIA a MARIANO MORENO. Je pochopitelné že obrovské náklady na námořní zbrojení finančně vyčerpávaly obě soupeřící země, což nakonec vedlo k smlouvě o omezení námořního zbrojení. Ještě počátkem roku 1902 uspořádala Argentina velké námořní manévry, jež měly demonstrovat připravenost flotily na chystaný konflikt, ale už 28. května téhož roku je v Santiagu de Chile podepsána dohoda o přerušení námořního zbrojení a předložení celého sporu mezinárodní arbitráži. Na základě této dohody byly nové chilské bitevní lodě prodány Británii, kde sloužily pod jmény SWIFTSURE a TRIUMPH, kdežto Argentinci své rozestavěné pancéřové křižníky prodali Japonsku, které je přejmenovalo na KASUGU a NISŠIN. Tato smlouva zavazovala obě země i k dočasnému odzbrojení některých jednotek, takže Argentina odzbrojila křižníky třídy GARIBALDI a Chile starší bitevní loď CAPITAN PRAT. Smlouva zavazovala Chile a Argentinu i k moratoriu na stavbu větších válečných lodí v trvání deseti let. V důsledku této smlouvy byly popisované křižníky momentálně jaksi přebytečné, takže mnoho nescházelo, aby na nich zavlála ruská vlajka a zúčastnily se bitvy u Cušimy. Jednání o jejich koupi však nakonec nebyla úspěšná a jednotky třídy GARIBALDI tedy ruskou II. Tichomořskou eskadru neposílily.

Historie služby pancéřového křižníku Garibaldi:
Dohoda o prodeji této jednotky byla podepsána v Londýně dne 14. července 1895 a ještě téhož dne Argentina zaplatila první splátku a další tři byly postupně uhrazeny během dostavby křižníku, jehož prvním velitelem se příštího roku stal námořní kapitán Manuel Domecq García. GARIBALDI byl původně zařazen jako vlajková loď Druhé divize, v níž sloužil společně s pobřežními obrněnci INDEPENDENCIA a LIBERTAD, které doplňoval torpédový křižník PATRIA. Tato nesourodá eskadra prováděla v několika následujících letech námořní manévry a cvičné střelby nejenom v domácích vodách, ale několikráte navštívila i uruguayské Montevideo.

V roce 1899 GARIBALDI odplul do Itálie kde prodělal menší opravu kotlů a po návratu je začleněn do nově utvořené divize pancéřových křižníků, v ekteré sloužil společně se sesterskými plavidly, které mezitím vstoupily do služby.

Po roce 1908 se jeho nejčastější základnou se stává Puerto Belgrano a GARIBALDI byl také využíván jako školní loď. V roce 1910 se zúčastní námořní přehlídky konané při příležitosti stého výročí vyhlášení argentinské nezávislosti. Poté pokračuje v předchozí činnosti a v roce 1914 se stává školící lodí pro výcvik dělostřelců.

Obrázek
Garibaldi

V roce 1916 získává posádka cenu za cvičné střelby a v přesnosti palby předčí všechna svá sesterská plavidla, ale díky nedostatku uhlí (snad v důsledku válečných událostí) je jeho činnost v několika následujících letech omezena. Krátce poté je GARIBALDI využíván jako školní loď. V roce 1922 se podrobí generální opravě v Puerto Belgrano trvající téměř rok a v následujících letech se vrátí k předchozí činnosti a kromě služby v domácích vodách navštíví i Montevideo (roky 1927 a 1929) a Rio de Janeiro (roky 1928 a 1929). Koncem roku 1929 se konají velké manévry argentinského válečného námořnictva, kterých se GARIBALDI zúčastní společně s bitevními loděmi MORENO a RIVADAVIA, jež doplňovalo ještě několik dalších křižníků a torpédových plavidel.

V roce 1931 bylo rozhodnuto, že zastarávající plavidlo bude využíváno pouze jako školní loď a GARIBALDI prakticky přestal vyplouvat na moře a v následujících několika letech se stal zásobárnou náhradních dílů pro sesterská plavidla. V roce 1935 bylo rozhodnuto jej nabídnout k prodeji na sešrotování a později je za 150 000 amerických dolarů odprodán a po přeplutí do Švédska skončí jeho rozřezaný trup v tamějších hutích.

Historie služby pancéřového křižníku San Martín:
Nový křižník byl slavnostně spuštěn na vodu 25. května 1896. Jeho křest provedla manželka argentinského vyslance Carolina Torres Cabrera de Moreno a účastnilo se jej i několik předních osobností z Argentiny a Itálie. V roce 1898 se pod velením námořního kapitána Manuela García Mansilla vydává na plavbu do Argentiny kam po mezipřistáních v Gibraltaru a Brazílii dopluje 13. června téhož roku. Brzy se stal vlajkovou lodí argentinského loďstva a v počátcích své služební kariéry sloužil SAN MARTÍN v divizi s pancéřovým křižníkem GARIBALDI, obrněnou lodí ALMIRANTE BROWN, pobřežním obněncem INDEPENDENCIA a několika menšími plavidly, ale brzy byla ustanovena samostatná divize, v níž sloužily všechny čtyři argentinské pancéřové křižníky a SAN MARTÍN se stal vlajkovou lodí tohoto silného uskupení. Ještě v roce 1899 navštívil krátce Chile, kde byla uzavřena předběžná dohoda o řešení vleklého sporu, a poté dopravil argentinského presidenta ke státní návštěvě Brazílie a při cestě zpět se zastavil i v Uruguay.

Obrázek
San Martín

V letech 1900 a 1901 provádí společně se svými sesterskými plavidly množství cvičných plaveb a v roce 1902 se zúčastní velkých námořních manévrů, které zapůsobily na Chile takovým způsobem, že bylo následně možné zahájit úspěšná jednání o vyřešení sporu mezi oběma státy, takže si zaslouží podrobnější popis. Zúčastnilo se jich takřka celé argentinské válečné loďstvo rozdělené do tří hlavních eskader a několika dalších samostatných divizí určených k obraně pobřeží. V první eskadře pod velením Atilia Barilariho byly pancéřové křižníky SAN MARTÍN (vlajkový), GARIBALDI, GENERAL BELGBANO a PUEYRREDÓN, transportní loď CHACO a několika pomocných jednotek; ve druhé, která byla svěřena Manuelu García Mansillamemu, se nacházely chráněné křižníky BUENOS AIRES, NUEVE DE JULIO, VEINTICINCO DE MAYO, torpédový křižník PATRIA a několik menších plavidel, a konečně ve třetí, jíž velel námořní kapitán Hipólito Oliva, se plavily obrněná loď ALMIRANTE BROWN, pobřežní obrněnce INDEPENDENCIA a LIBERTAD, chráněný křižník PATAGONIA, transportní parník GUARDIA NACIONAL, a avisa BAHIA BLANCA a GOLONDRINA.

Jenom v prvních třech eskadrách se nalézalo 21 válečných plavidel a celkem se těchto obřích manévrů účastnilo více než 60 jednotek. Demonstraci argentinské námořní moci přihlíželi i pozvaní zahraniční pozorovatelé, kteří sledovali zejména nácvik odrážení útoku nepřátelského loďstva proti strategicky významnému ústí Rio de la Plata a ochrany námořních konvojů. Po ukončení cvičení se argentinské lodě vrátily na své základny a pokračovaly v běžné službě. Pouze SAN MARTÍN odplul do Chile, kam dopravil argentinskou delegaci, která zde uzavřela dohodu, jež celý pohraniční spor předložila k posouzení mezinárodní arbitráži a omezila další chilské a argentinské závody ve zbrojení.

Obrázek
Mírová dohoda na stránkách tehdejšího tisku

V roce 1907 dostal moderní radiotelegrafní stanici systému Marconi. Následně prováděl cvičné plavby a poté krátce sloužil jako školní loď. Roku 1909 je součástí uskupení provádějícího cvičení před námořní základnou Bahía Blanca. Příští rok se koná velká námořní přehlídka v Buenos Aires, které se SAN MARTÍN účastní jako vlajková loď divize pancéřových křižníků. V příštích letech pokračuje v běžné službě a často je také využíván jako školní plavidlo.

V letech 1914 a 1915 vstoupily do služby moderní bitevní lodě RIVADAVIA a MORENO a SAN MARTÍN přestal býti vlajkovou lodí zdejšího loďstva. Po skončení první světové války je dočasně převeden do rezervy, ale už v roce 1921 odplouvá do Peru, kde se koná námořní přehlídka konaná na počest stoletého výročí vyhlášení peruánské nezávislosti a brzy poté navštíví při podobné příležitosti i oslavy konané v brazilském Rio de Janeiru. V první polovině 20. let slouží jako vlajková loď školní divize a roku 1927 je překlasifikován na loď pro obranu pobřeží a jsou z něj odmontována děla ráže 150 mm. V následujících letech projde rekonstrukcí, při níž obdrží nové kotle vytápěné naftou.

V 30. letech je tato zastarávající jednotka většinou mimo aktivní službu a kotví v Rio Santiagu. Roku 1933 je započato s její demontáží a plavidlo je zbavené výzbroje a pancéřování. SAN MARTÍN je sešrotován v roce 1947.

Historie služby pancéřového křižníku General Belgrano:

Nová posila argentinského loďstva se na cestu do svého působiště vydala 8. října 1898 a na místo určení připlula dne 6. listopadu. Ihned byla začleněna do divize pancéřových křižníků, která v té době měla své základny v Puerto Militar a Puerto Belgrano. Roku 1899 se vydává na návštěvu Chile, kde v Punta Arenas jednají delegace obou znesvářených zemí. GENERAL BELGRANO samozřejmě nemohl chybět při velkých námořních manévrech konaných roku 1902, při nichž mu velel fregatní kapitán Servando Cardoso.

Po uzavření mírového řešení sporu prodělá menší opravy a na jeho palubu zavítá i argentinský prezident. V roce 1907 je na něm nainstalována Marconiho radiotelegrafický aparát a příštího roku se v rámci výcviku účastní soutěže ve střelbě pořádané mezi plavidly třídy GARIBALDI, a jeho dělostřelci uspějí ve střelbě z děl těžké, střední a malé ráže a získají prvenství v každé z těchto kategorií. V dalších letech absolvuje několik cvičení a znovu hostí prezidentskou návštěvu. Roku 1910 se v Buenos Aires koná velká námořní přehlídka, které se účastní i GENERAL BELGRANO a později se stane součástí školní divize.

V roce 1914 se na křižníku GENERAL BELGRANO školí posádky pro dvě moderní bitevní lodě RIVADAVIA a MORENO, jež se na dlouhou dobu stanou páteří argentinské flotily. Roku 1914 na jeho palubě havaruje letadlo. K nehodě dojde při kotvení v Rio Santiagu, ale následky nejsou vážné. Během konání první světové války trpí argentinské loďstvo nedostatkem paliva, což se projeví i omezením činnosti GENERALA BELGRANA, který většinou kotví v přístavech.

Obrázek
General Belgrano v italské loděnici

V roce 1921 navštíví Montevideo a později se nějaký čas pohybuje i v jižní Patagonii. Poté absolvuje několik námořních cvičení a v polovině 20. let projde v Puerto Belgrano nezbytnými rekonstrukcemi. V roce 1927 se vydá na dlouhou plavbu do Evropy, při níž navštíví mnoho španělských přístavů a v jednom z nich vylodí i posádky pro torpédovky CERVANTES a GARAY, jež zde Argentina zakoupila pro své loďstvo. Poté pokračuje do Janova, aby se tu podrobil rozsáhlé modernizaci, při níž dostane nové kotle vytápěné naftou a také dojde o odstranění některých zbraní střední ráže. Ve 30. letech je GENERAL BELGRANO zpočátku využíván jako školní loď, ale v roce 1933 je částečně odzbrojen a začne sloužit jako mateřská základna ponorek v Mar del Plata a této činnosti se bude věnovat až do konce své kariéry. V roce 1947 je odtažen do Buenos Aires a prodán do šrotu.

Historie služby pancéřového křižníku Pueyrredón:
O koupi tohoto plavidla mělo zpočátku velký zájem Chile, ale Argentina nakonec v roce 1897 získala i tuto jednotku, která se následujícího roku vydala na cestu ke svému novému majiteli. Trasa první plavby křižníku PUEYRREDÓN vedla přes Gibraltar do brazilského San Vicente odkud s krátkou zastávkou v přístavu Bahia, přeplul do argentinského Punta Piedras a stal se součástí divize pancéřových křižníků.

Tak jako jeho sesterská plavidla se i PUEYRREDÓN věnuje cvičným plavbám a roku 1902 se zúčastní velkých manévrů argentinského loďstva. Později prodělá větší množství výcvikových plaveb a začne být využíván i jako školní loď. V roce 1909 získá první místo v soutěži v rychlosti nakládky uhlí, když dokáže porazit všechna sesterská plavidla. Účastní se i námořní přehlídky v Buenos Aires a o něco později prodělá opravu lodních strojů.

Obrázek
Pueyrredón

Během první světové vály je využíván jako školní plavidlo a slouží zejména k výcviku dělostřelců a později i absolventů námořní akademie. V roce 1918 se v rámci výcviku námořních kadetů vydá na dlouhou plavbu a navštíví Brazílii, Kubu, Mexiko, USA a Barbados. Roku 1922 začíná v Puerto Belgrano modernizace křižníku, která se však díky nedostatku financí protáhne na neuvěřitelných čtrnáct let! Během rekonstrukce jsou odstraněna některá děla ráže 152 mm a loď dostane nové kotle vytápěné naftou.

Po znovuuvedení do služby je křižník využíván především jako školní plavidlo a v roce 1940 se opět vydá na dlouhou plavbu a zavítá do Brazílie, Kuby, USA a Kolumbie, přičemž přepluje vzdálenost 14 700 námořních mil. I následujícího roku je vyslán na delší plavbu a tentokráte navštíví mnoho argentinských a chilských přístavů. V podobné činnosti pokračuje i po skončení druhé světové války, ale cvičné plavby se nyní, až na občasné výjimky, konaly pouze v domácích vodách. To se změnilo až počátkem 50. let, kdy PUEYRREDÓN podnikne dvě cesty přes Atlantik a navštíví například Dublin, Kodaň, Le Havre, Neapol, Casablancu, Dakar, Pireus, Istanbul...,

To se však již blížil konec kariéry tohoto plavidla, které bylo ve špatném stavu a přestávalo býti vhodné na dlouhé plavby nutné ke školení budoucích námořních důstojníků. Roku 1954 je PUEYRREDÓN odzbrojen a prodán k sešrotování, k němuž došlo o rok později v Japonsku.

Technické parametry:
Délka: 100 až 106,7 m
Šířka: 18,2 m.
Ponor: 7,10 m.
Výtlak: 6840 až 7182 tun.
Rychlost: asi 20 uzlů.
Výkon strojů: 13 000 koňských sil.
Doplavba: 4500 námořních mil.
Posádka: 25 až 28 důstojníků a 420 až 460 lodníků.
Pancéřování:
Hlavní boční pás: 152 až 75 mm.
Druhý boční pás: 152 mm.
Přepážky: 120 mm.
Kasematy: 152 mm.
Dělostřelecké věže: 152 mm.
Barbety 120 až 152 mm.
Velitelská věž: 152 mm.
Štíty děl: 75 mm.
Paluba: 24 až 50 mm, skosy 37 mm.
Výzbroj:
GARIBALDI: 2 x 254 mm, 10 x 152 mm, 6 x 120 mm, 2 x 75 mm, 10 x 57 mm, 10 x 37 mm, 2 x kulomet, 4 x torpédomet.
PUEYRREDÓN: 2 x 254 mm, 10 x 152 mm, 6 x 120 mm, 2 x 75 mm, 10 x 57 mm, 10 x 37 mm, 2 x kulomet, 4 x torpédomet.
GENERAL BELGRANO: 2 x 254 mm, 14 x 152 mm, 10 x 57 mm, 8 x 37 mm, 2 x kulomet, 4 x torpédomet.
SAN MARTÍN: 4 x 203 mm, 10 x 152 mm, 6 x 120 mm, 12 x 57 mm, 10 x 37 mm, 2 x kulomet, 4 x torpédomet.

Použité zdroje:
Morskaja Kollekcija 3/1995
Morskaja Kollekcija 6/1996
http://www.histarmar.com.ar/index.htm
http://www.warshipsww2.eu/staty.php?language=&period=
http://warships2007.narod.ru/index.htm
http://navalhistory.flixco.info/H/bx53056/1668/r0.htm
http://www.battleships.ru/
http://www.agenziabozzo.it/
http://www.wikipedia.org/
Naposledy upravil(a) jarl dne 26/6/2011, 10:31, celkem upraveno 7 x.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Jarle - to je pozoruhodná práce o pozoruhodných lodích. POKud bych se měl vyjádřit podle své stupnice, jsou to lodě méně hezké ale vypadají velmi sofistikovaně.

Líbí se mi a jejich služební kariéry byť nejsou spojeny s válečným nasazením, jsou velmi působivé. Natolik působivé, že mě mrzí že že ani jedna nezůstala jako námořní muzeum.

V době zavedení asi hráli jistou vůdčí roli v regionu. Nebo měli protivníci , či lépe potencionální protivníci něco podobného?

Ta zkratka ARA značí něco třeba jako HMS?
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4079
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Příspěvek od jarl »

Pátrač píše:V době zavedení asi hráli jistou vůdčí roli v regionu. Nebo měli protivníci , či lépe potencionální protivníci něco podobného?
Ta zkratka ARA značí něco třeba jako HMS?
Ve své době představovaly tyto lodě opravdu velmi silné uskupení. Brazílie nikdy žádné pancéřové křižníky neprovozovala a Chile mělo ve službě dvě lodě této kategorie (Esmeraldu a O´Higgins), z nichž pouze O´Higgins představoval pro lodě třídy Garibaldi srovnatelnou konkurenci. Dnes je tomu těžké uvěřit, ale chilská, argentinská a brazilská flotila, tehdy patřily mezi nejsilnější na světě.

Označení ARA je zkratka pro Argentinské válečné námořnictvo (Armada de la repúblika Argentina). Snad by se to dalo přeložit jako: Námořnictvo argentinské republiky.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Děkuji za info. Po vyčerpání které jsem si způsobil další pravěkou fortifikací se mi hodí jiné podněty. Ale k těm flotilám bych se ještě něc zeptal.

Námořní síly jsou ekonomicky náročné. Na projekci, na budování a na výcvik, na udržení vchodu, modernizace. Mimo to, že se tyto tehdejší jihoatlantické velmoci asi navzájem šachovaly byly jim ty flotily k něčemu?
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4079
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Příspěvek od jarl »

Pátrač píše:Mimo to, že se tyto tehdejší jihoatlantické velmoci asi navzájem šachovaly byly jim ty flotily k něčemu?
Poslední válka v Jižní Americe, při níž sehrálo válečné loďstvo významnou úlohu byla Tichomořská válka mezi Chile a Peru z let 1879 až 1883, takže silné flotily, které Brazilci, Argentinci a Chilané na přelomu 19. a 20. století budovali, jim k valnému užitku nebyly. Jediné větší využití bylo v občanských válkách (Chile a Brazílie), takže pokud by se tyto státy dokázaly rozumně domluvit, mohly ušetřit spoustu peněz, které investovaly do zbytečně silných námořnictev, ale vůle k takovým dohodám obvykle chyběla, a když se už Chile a Argentina v roce 1902 dohodly na omezení zbrojení, vstoupila do hry Brazílie a objednala si stavbu dvou moderních dreadnoughtů třídy Sao Paulo, na což samozřejmě museli Chilané a Argentinci reagovat nákupem podobných plavidel.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Aha, takže jen strašení, přehlídky, státní návštěvy a parády. Škoda.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Tkuh
praporčík
praporčík
Příspěvky: 378
Registrován: 26/7/2009, 15:57

Příspěvek od Tkuh »

no jo krásné psaní o středně velkých pancéřových křižnících :razz:
Odpovědět

Zpět na „Ostatní státy a země“