Brazilské věžové lodě třídy Riachuelo
Brazilské válečné námořnictvo (Marinha do Brasil) vzniklo v roce 1822, kdy bylo vyhlášeno nezávislé Brazilské císařství a od samého počátku patřilo k nejsilnějším na celém Jihoamerickém kontinentu. Velkého posílení se dočkalo ve druhé polovině 19. století, kdy v zemi vládl císař Pedro II., za jehož dlouhé vlády se země dočkala kýžené stability a také příznivého vývoje ekonomiky, což v 60. letech umožnilo i stavbu prvních obrněných válečných plavidel, které byly většinou realizovány v místních loděnicích, což dokazuje poměrně vysokou úroveň brazilského loďařského průmyslu. Za první větší brazilskou pancéřovou loď bývá ale označováno až plavidlo SETE DE SETEMBRO o výtlaku 2145 tun, které v polovině 70. let 19. století postavila loděnice v Rio de Janeiru. V té době začíná silné loďstvo budovat i sousední Argentina, která se stala největším soupeřem brazilského námořnictva, což podnítilo stavbu dalších válečných plavidel. Argentina si v Británii objednala stavbu kasematové pancéřové lodě ALMIRANTE BROWN o výtlaku 4200 tun, která kvalitativně překonávala všechny tehdejší brazilské obrněnce, což vyvolalo okamžitou reakci ze strany Brazílie, jež jako odpověď zadala stavbu dvou nových pancéřových lodí nazvaných RIACHUELO a AQUIDABA, které byly pojmenované podle dvou významných bitev odehrávajících se během paraguayské války. V bitvě na řece Riachuelo porazila brazilská flotila paraguayské loďstvo a v bitvě u řeky Aquidaba byl zabit paraguayský diktátor López, což znamenalo konec této mimořádně krvavé války, v níž našla svoji smrt téměř veškerá mužská část paraguayské populace (naživu údajně zůstalo pouze necelých 30 000 mužů). Stavbu nových obrněnců prosadil tehdejší brazilský ministr námořnictva José Rodrigues de Lima Duarte a státní pokladna díky tomu musela vydat poměrně vysokou částku neboť AQUIDABA stála 345 000 liber šterlinků a za RIACHUELO museli Brazilci zaplatit dokonce 365 000 liber, což pouze potvrzuje známou skutečnost, že námořní zbrojení bylo vždy mimořádně nákladnou záležitostí.
Lukrativní zakázku získala britská loděnice Samuda & Brothers a projekt nových bitevních lodí vypracoval lodní konstruktér Edward James Reed, jenž se předtím ve zlém rozešel s vedením britské Admirality a nyní projektoval lodě pro zahraniční zákazníky, ale na přípravě projektu se částečně podíleli i brazilští inženýři a na vlastní realizaci dohlížel jejich námořní důstojník José da Costa Azevedo. Reed vycházel z projektu britské věžové lodě INFLEXIBLE, která měla podobný způsob pancéřování a rozmístění těžkého dělostřelectva. Kýl RIACHUELA byl založen 31. srpna 1881, ke spuštění na vodu došlo 7. června 1883 a zákazníkovi byla předána 15. července následujícího roku. AQUIDABA byla založena v květnu roku 1883, spuštění na vodu se konalo 17. ledna 1885 a do služby slavnostně vstoupila koncem téhož roku..
Aquidaba
Třebaže se jednalo o sesterská plavidla byly jejich rozměry poněkud rozdílné. RIACHUELO měl trup dlouhý 93,33 m (AQUIDABA 85,4 m), šířka obou jednotek byla nejspíše 15,86 m a ponor činil asi 5,6 m. Výtlak RIACHUELA pravděpodobně dosahoval hodnoty 5700 tun, kdežto výtlak menší IQUIDABI snad činil 5029 tun, ale obě tyto hodnoty jsou dosti nejisté. Nad palubou se tyčily tři stožáry nesoucí ještě oplachtění a před příď vybíhal čelní stěžeň (čeleň). Mezi prvním a prostředním stožárem byl umístěn výrazný velitelský můstek a ve středolodí ústilo na palubu i několik ventilačních rour. Podél lodních boků se tyčily jeřáby, na nichž byly zavěšené záchranné čluny. Výrazným prvkem umožňujícím snadnou identifikaci obou sesterských plavidel se stal počet komínů, které stály za velitelským můstkem; RIACHUELO měl komíny dva, zatímco AQUIDABA pouze jeden. Lodní trupy byly vyrobené z oceli a obě plavidla jsou díky umístění děl hlavního dělostřelectva řazena mezi takzvané věžové lodě.
Veškeré pancéřování tvořily kompaundní pancíře, které byly připevněné na dřevěné podložce, jež rovněž přispívala ke zvýšení ochrany obou plavidel, protože nepřátelské projektily, které dokázaly proniknout pancířem již často neměly dostatek energie, aby probily i dřevěnou vrstvu. Základem pancéřové ochrany se stal pás podél čáry ponoru, který se ale netáhl po celé délce trupu, protože se nacházel pouze ve středolodí, takže kryl jenom životně důležité prostory, jako strojovny, kotelny a skladiště střeliva. Tento pás byl ve středu silný 280 mm a na okrajích se zužoval na 180 mm (podle jiného zdroje měl pás po celé délce stejnou tloušťku, která byla nad hladinou 280 mm, kdežto pod hladinou pouze 180 mm). Poměrně kvalitní bylo pancéřovaní dělostřeleckých věží, které pokrývala vrstva oceli o síle 254 mm, a stejnou ochranou disponovala i velitelská věž. Pancéřová paluba měla v prostorech ležících nad bočním pásem sílu 50 mm a v ostatních částech 76 mm.
Kromě vlastního pancéřování přispíval ke zvýšení odolnosti i samotný lodní trup rozdělený na větší množství vodotěsných oddílů a také uhelné jámy rozmístěné podél lodních boků. Přesto byla pancéřová ochrana ve srovnání s většinou tehdejších obrněnců poměrně slabá, což se týká zejména bočního pasu, ale obě brazilské jednotky dosahovaly relativně malých rozměrů, čemuž odpovídala i jejich ochrana, která však v poměrech Jižní Ameriky přesto neměla konkurenci, takže jí nelze hodnotit jako slabinu těchto lodí, které nebyly primárně určené k souboji s kapitálními jednotkami sloužícími ve flotilách námořních velmocí.
Ve výzbroji obou brazilských obrněnců kralovala čtveřice těžkých děl ráže 234 mm, které vyrobila renovovaná britská zbrojovka Armstrong. Zajímavé je že tyto zbraně byly instalované do dvou dělostřeleckých věží (většina soudobých lodí používala barbety), které byly rozmístěné diagonálně (šachovnicově) podél lodních boků takovým způsobem, že jejich spojnice vedla šikmo přes podélnou lodní osu. Tento způsob byl u věžových pancéřových lodí používán poměrně často, třebaže v praxi se příliš neosvědčil a brzy jej nahradil nový způsob jaký známe u většiny predreadnoughtů, které měly dělové věže nainstalované v podélné lodní ose na přídi a zádi. Diagonální způsob teoreticky umožňoval palbu všech těžkých děl nejenom směrem v podélné ose, ale v případě potřeby i v boční salvě, ale ve skutečnosti se ukázaly mnohé nevýhody tohoto umístění. Palba směrem vpřed a vzad byla opravdu pouze teoretická, neboť by při ní reálně hrozilo poškození lodních nástaveb a i střelba všech čtyř děl v boční salvě byla možná pouze za ideálních podmínek, protože šíři palebného sektoru věže na odvráceném boku silně omezovaly lodní nástavby. Nicméně u lodí třídy RIACHUELO byla přeci jenom možná alespoň částečná plná boční salva, která se tedy teoreticky mohla skládat ze všech čtyř těžkých děl.
Těžké dělo z původní výzbroje Riachuela
Výzbroj doplňovala ještě děla středního a lehkého kalibru. Jednalo se o čtyři kanony, jejichž ráže snad byla 146 mm ( i když většinou se uvádí pouze 140 mm), které dodal také Armstrong. V 80. letech 19. století se již hojně rozšířily nejrůznější typy torpédových plavidel, před jejichž útoky mělo jednotky třídy RIACHUELO chránit patnáct Nordenfeltových rychlopalných děl ráže 25 mm a snad i pět mitrailleus kalibru 11 mm. Lodní výzbroj doplňovalo ještě pět vrhačů torpéd o průměru 357 mm.
Výzbroj byla na pancéřovou loď poměrně slabá, neboť jednotky této kategorie obvykle nesly děla mnohem větší ráže, ale opět je nutné přihlédnout k malým rozměrům obou brazilských plavidel a skutečnosti, že žádný z regionálních konkurentů tehdy nevlastnil válečné lodě s děly většího kalibru, takže původní výzbroj nelze pokládat za jejich slabinu.
Radikální změnu prodělala výzbroj lodí třídy RIACHUELO koncem devatenáctého století při jejich modernizaci RIACHUELO poté pravděpodobně nesl čtyři těžká děla ráže 240 mm o délce hlavně 40 ráží. Změnou prošlo i sekundární dělostřelectvo, které nyní tvořilo šest děl ráže 120 mm a stejný počet rychlopalných kanonků kalibru 47 mm. Také množství torpédometů bylo zredukováno na tři. AQUIDABA nesla po přezbrojení čtyři moderní Armstrongovy kanony ráže 203 mm, stejný počet děl kalibru 120 mm, osm malorážních zbraní a několik kulometů Maxim. Také u této lodě byly při modernizaci odstraněny dva torpédomety.
Nová výzbroj jednotky RIACHUELO odpovídala změněným podmínkám a byla přiměřená menší obrněné lodi z přelomu 19. a 20. století, ale výzbroj sesterského plavidla byla slabá, protože děla kalibru 203 mm se tehdy používala u pancéřových křižníků, zatímco obrněné lodě (i ty pobřežní, kam by se obě brazilské jednotky také mohly řadit) bývaly zpravidla vyzbrojené děly větší ráže.
Obě lodě poháněly dva vertikální expanzní parní stroje (snad od firmy Humprheys & Tenant) otáčejícími stejným počtem lodních vrtulí, jejichž výkon se měl pohybovat kolem 6200 koňských sil. Pro RIACHUELO vyrábělo páru deset a pro AQUIDABU osm válcových kotlů. Zásobu paliva tvořilo asi 800 tun uhlí (u AQUIDABI 700 tun), což stačilo při ekonomické rychlosti deseti uzlů k doplavbě na vzdálenost 4500 námořních mil. Maximální rychlost se pohybovala kolem 16 uzlů.
Původní posádku RIACHUELA tvořilo 367 mužů, zatímco posádka AQUIDABI se snad skládala z 307 příslušníků.
Vnější vhled obou sesterských plavidel prošel radikální proměnou v 90. letech 19. století, kdy prošly první modernizací. Všechny tři původní stožáry byly odstraněny a zmizel také čeleň. Namísto nich dostaly brazilské lodě dva masivní bojové stožáry se dvěma mohutnými marsy na přídi a zádi, v nichž byly nyní umístěny rychlopalné zbraně, a jeden stožár signalizační. Bojové stožáry byly duté a výrazně ovlivnily lodní siluetu, která nyní působila silovým dojmem, k čemuž přispíval i nový velitelský můstek čtyřhranného půdorysu. Díky těmto změnám nyní obě jednotky připomínaly válečné lodě francouzské konstrukční školy. Pří této rekonstrukci byly upraveny i dělostřelecké věže a částečně také lodní pancéřování.
Riachuelo (vlevo) a Aquidaba po první modernizaci
K další modernizaci došlo počátkem 20. století, která oběma lodím dodala jejich konečný vzhled. Masivní stožáry na přídi a zádi byly odstraněny a zůstal pouze jeden umístěný ve středolodí, který měl nyní dokonce tři marsy.
Obě brazilské pancéřové lodě třídy RIACHUELO se po svém dokončení staly zdaleka nejsilnějšími jednotkami nejenom v Jižní Americe, ale vlastně i na celém Americkém kontinentu, což z brazilského válečného námořnictva učinilo nejsilnější bojovou sílu v širokém okolí a upevnilo její postavení regionální námořní mocnosti. Ovšem již na přelomu 80. a 90. let 19. století vstoupila do služby chilská bitevní loď CAPITAN PRAT o výtlaku 6900 tun, jež se na dlouho stala největším a nejsilnějším válečným plavidlem v Jižní Americe. Lodě třídy RIACHUELO představovaly nepochybně významnou bojovou sílu, třebaže v Evropě v té době již existovaly i mnohem silnější bitevní lodě, ale v okolních státech tehdy neměly žádné rovnocenné protějšky, takže Brazilci získali dvě hodnotné lodě, jež i do budoucna mohly tvořit obrněné jádro jejich flotily. Ve srovnání z celosvětovou konkurencí se však jednalo o malá a relativně slabě vyzbrojená plavidla, která vynikala pouze slušnou rychlostí a poměrně neobvyklým rozmístěním dělových věží. Proto se rozhodně nejednalo o příliš významné jednotky, které však přesto ovlivnily výstavbu válečných lodí nejméně ve dvou velkých státech, protože USA v přímé reakci na stavbu těchto plavidel objednaly realizaci svých prvních bitevních lodí MAINE a TEXAS a Rusové uvažovali o přestavbě hned několika svých kapitálních jednotek podle brazilského vzoru (IMPERATOR NIKOLAJ I, ADMIRAL NACHIMOV), k čemuž však nakonec nedošlo.
Riachuelo po druhé modernizaci
Historie služby obrněné lodě Riachuelo:
Po převzetí brazilským námořnictvem zamířil RIACHUELO do Brazílie a jeho prvním velitelem se stal námořní kapitán Eduardo Wanderkolk. Tato jednotka vstoupila do služby ještě v době panování císaře Pedra II, jehož vláda však byla v roce 1889 svržena a Brazílie se stala republikou. Bývalý císař odcestoval i se svojí rodinou do Evropy na parníku ALAGOAS a RIACHUELO jej doprovázel na jeho cestě do exilu. Odstraněním císaře však relativní stabilita, které se země za jeho vlády těšila, skončila, a v Brazílii nyní poměrně často propukaly nejrůznější vzpoury a rebelie, jež vyvolávali nespokojení důstojníci. Hned v roce 1891 vypukla velká vzpoura v brazilském námořnictvu, které se zúčastnila i bitevní loď RIACHUELO. Tuto vzpouru vedl admirál Custódio José de Mello a jejím cílem bylo svržení vlády presidenta Manuela Deodoro da Fonseci. Základem vzbouřenecké flotily se stal právě RIACHUELO a admirál Mello vyhrožoval bombardováním Rio de Janeira, načež president Fonseca raději odstoupil a rebelové tedy dosáhli svého cíle.
Roku 1893 RIACHUELO odplul do francouzského Toulonu, aby se v tamější loděnici Forges et Chantiers de la Méditerranée podrobil radikální přestavbě, která již byla popsána výše. Díky tomu se nemohl účastnit druhé námořnické vzpoury, jež vypukla koncem roku 1893, což možná rozhodlo o porážce povstalců.
Riachuelo při návštěvě Argentiny
RIACHUELO se během své služby zdržoval převážně v domácích vodách, takže kromě plavby do Toulonu podnikl pouze dvě další významné zahraniční misi, když v roce 1900 dopravil do Argentiny brazilského prezidenta Manuela Ferraze de Campos Salese, který zde vykonal oficiální státní návštěvu a roku 1907 se na jeho palubě přepravovali členové brazilské námořní komise, která odplula do Británie uzavřít smlouvu na nákup dvou moderních bitevních lodí, jež měly nahradit dosluhující jednotky třídy RIACHUELO. Před diplomatickou plavbou do Argentiny se v místních loděnicích podrobil poslední přestavbě, která mu dodala jeho konečný vzhled.
RIACHUELO byl vyřazen ze služby v roce 1910 a následně prodán do šrotu jakési evropské firmě, ale během transportu přes Atlantik se potopil, takže na místo určení nikdy nedoplul a jeho trup dosud spočívá někde na dně Atlantického oceánu.
Historie služby obrněné lodě Aquidaba:
AQUIDABA prodělala velmi zajímavou služební kariéru, která z ní učinila jedno z nejznámějších brazilských válečných plavidel všech dob. Dokončená loď se pod velením námořního kapitána Custódio José de Mela vydala na cestu do Brazílie dne 16. prosince 1885 a s mezipřistáním v Lisabonu připlula do Rio de Janeira 29. ledna 1886. Většinu své služby v brazilské flotile strávila v domácích vodách, ale přesto dvakrát navštívila i USA.
Aquidaba
Při vypuknutí první námořní vzpoury z roku 1891 se právě nacházela v suchém doku v Rio de Janeiru a následně se jí zmocnily síly věrné presidentovi Fonsecovi. Loď však nebyla plně bojeschopná protože se díky nedokončeným opravám nemohla pohybovat vlastní silou, ale přesto se pod velením nového velitele, jimž Fonseca jmenoval námořního kapitána Eliezera Tavareze, připravovala k boji, neboť Tavarez byl připraven v případě nutnosti nechat AQUIDABU odvléci remorkéry, aby se mohla zapojit do boje, protože rebelové vyhrožovali že nechají Rio de Janeiro bombardovat z těžkých děl RIACHUELA. Posádka AQUIDABI ovšem vypověděla novému veliteli poslušnost, načež se president Fonseca podvolil požadavkům rebelů a ze své funkce odstoupil.
Úspěch dodal velení brazilské flotily sebevědomí, takže již v roce 1893 došlo k další vzpouře proti novému prezidentovi Floriano Peixotovi, který se ale požadavkům rebelů nepodvolil a v zemi vypukla občanská válka. AQUIDABA se stala vlajkovou lodí povstalecké eskadry, k níž z významných jednotek patřily ještě SETE DE SETEMBRO, monitor FLUVIAL JAVARI a křižníky REPÚBLIKA, TAMANDARÉ a TRAJÁNO. Mezi vůdce povstání opět patřil admirál de Mela a velení AQUIDABI převzal fregatní kapitán Alexandrio de Alencar. Rebelové se zpočátku drželi v Rio de Janeiru a blokovali přístav a pobřežní pevnosti, které AQUIDABA několikráte ostřelovala. Vládní síly se zase pokusily poškodit AQUIDABU sabotáží a jednou se jim téměř podařilo propašovat na palubu bitevní lodě nálož opatřenou časovaným mechanismem.
Situace rebelů se stále zhoršovala takže AQUIDABA nakonec musela Rio de Janeiro opustit a odplout na námořní základnu Fortenzela de Santa Cruz de Anhatomirin. Lodní stroje byly ve špatném stavu, díky čemuž se mohla pohybovat pouze malou rychlostí a loď byla poškozena palbou pobřežních baterií. V té době se již většina povstaleckých plavidel vzdala nebo odplula do Argentiny a AQUIDABA zůstala jedinou větší jednotkou, která ještě pokračovala v boji. Jejímu veliteli bylo jasné, že se brzy stane cílem útoku vládního válečného námořnictva, kterému velel admirál Jeronimo Goncalves, a pokusil se zmást protivníka tím že v okolí zakotvené lodě umístil několik bojí, aby nepřítel podlehl zdání, že AQUIDABU chrání minové pole.
Torpédový dělový člun Gustavo Sampaio
Rozkaz k útoku vydal admirál Goncalvez dne 16. dubna 1894 a provedla jej čtveřice lodí, tvořená torpédovým dělovým člunem GUSTAVO SAMPAIO a torpédovkami PEDRO AFONSO, PEDRO IVO a SILVADO, které brazilská vláda zakoupila v Německu teprve během občanské války. K útoku došlo v nočních hodinách a třebaže AQUIDABA se bránila palbou z rychlopalných děl, podařilo se útočníkům přiblížit až na vzdálenost 200 metrů a odpálit celkem tři torpéda, ale ani jedno svůj cíl nezasáhlo. Proto velitel torpédového dělového člunu GUSTAVO SAMPAIO nařídil odpálit další torpédo, jenž tentokráte zasáhlo AQUIDABU do přídě. Po úspěšném útoku se všechna nepřátelská plavidla stáhla na širé moře, aniž by byla vážněji poškozena, třebaže GUSTAVO SAMPAIO byl údajně zasažen několika desítkami projektilů z rychlopalných děl. Fregatní kapitán Alencar nařídil uzavřít vodotěsné přepážky a pokusil se ustupujícího nepřítele pronásledovat, ale AQUIDABA již nabrala tolik vody, že bylo zřejmé že její potopení je nevyhnutelné, takže nakonec nařídil odplout na pobřežní mělčinu, kde se později potopila.
Akce vládních torpédových plavidel tedy skončila úspěšně a rebelové přišli o své nejsilnější plavidlo, což významným způsobem přispělo k jejich brzké porážce. AQUIDABA se stala teprve druhou obrněnou lodí v dějinách námořního válčení, která byla potopena po zásahu samohybným torpédem; první se stala v roce 1891 chilská kasematová loď BLANCO ENCALADA a třetí obětí této nové zbraně se v roce 1895 stala čínská bitevní loď DINGYUAN.
Po skončení občanské války byl trup bitevní lodě vyzvednut a AQUIDABA odplula do Rio de Janeira, kde byla v tamějším arsenálu opravena a znovu uvedena do služby. Za svoji účast na protivládní vzpouře byla potrestána přejmenováním na DEZESSEIS DE ABRIL (datum jejího potopení) a o něco později dostala další název VINTE E QUATRO DE MAIO. Nakonec jí však bylo navráceno jméno AQUIDABA, takže poslední roky své kariéry přidělala pod původním názvem.
Poškozená Aquidaba v suchém doku
Koncem roku 1894 odplula do Německa k rozsáhlé modernizaci, které se podrobila ve štětínské loděnici Vulcan. Při zpáteční plavbě se zastavila ve Velké Británii, kde byla přezbrojena moderními děly ráže 203 mm. K další přestavbě došlo v roce 1903 v brazilských loděnicím, při níž byly odstraněny dva bojové stožáry.
K zániku AQUIDABI došlo 21. ledna roku 1906 poblíž Rio de Janeira. Bitevní loď se společně s křižníky TAMANDARÉ a BARROSO účastnila plavby při níž bylo hledáno vhodné místo pro plánovanou novou námořní základnu, díky čemuž se na její palubě nalézalo mnoho významných činitelů brazilského loďstva včetně ministra námořnictva Júlia Césara de Noronha. Ve 22:45 došlo v muničním skladu pod zadní dělovou věží k samovolnému výbuchu skladované munice a AQUIDABA se během několika minut potopila. Z posádky zahynulo 113 mužů včetně jejího posledního velitele fregatního kapitána Artura da Serra Pinty. Při tragédii zemřeli i admirálové Joao Candido Brasil, Rodrigo José da Rocha a Francisco Calheiros da Graca. Doprovodná plavidla dokázala z moře vylovit pouze 96 mužů. Na počest obětí této tragédie byl v roce 1913 slavnostně odhalen památník, který dodnes připomíná jedno z největších námořních neštěstí v dějinách brazilského námořnictva.
Památník obětem z bitevní lodě Aquidaba
Technické parametry:
Délka: 93,33 m (AQUIDABA 85,4 m).
Šířka: 15,86 m.
Ponor: 5,6 m.
Výtlak: 5700 tun (AQUIDABA 5029 tun).
Rychlost: 16 uzlů.
Výkon strojů: 6200 koní.
Doplavba: 4500 námořních mil při rychlosti 10 uzlů.
Posádka: 367 mužů (AQUIDABA 307).
Pancéřování:
Boční pás: 280 až 180 mm.
Dělové věže: 254 mm.
Velitelská věž: 254 mm.
Paluba: 50 až 76 mm.
Výzbroj:
4 x 234 mm, 4 x 146 mm, 25 x 25 mm, 5 x 11 mm, 5 x torpédomet..
Poznámka na závěr:
Konkrétní údaje o technických parametrech lodí třídy RIACHUELO se shánějí velmi obtížně a jednotlivé zdroje si často protiřečí, takže se mnohdy jedná spíše o můj vlastní názor, nežli nezpochybnitelný fakt, což se týká zejména jednotky RIACHUELO, protože AQUIDABA je díky své dramatické kariéře přeci jenom známějším plavidlem a příslušné údaje se získávají snáze. Přesto bez přístupu k originální technické dokumentaci nelze ani v tomto případě vždy dojít k jednoznačnému závěru.
Použité zdroje:
http://www.revistanaval.kit.net/aquidaba.htm
http://web.archive.org/web/200711070622 ... 0/A090.htm
http://www.naufragiosdobrasil.com.br/revaraquidaban.htm
http://www.naufragiosdobrasil.com.br/naufaquidaban.htm
http://www.revistanaval.kit.net/riachuelo.htm
http://www.battleships.spb.ru/
http://www.battleships.ru/
http://www.agenziabozzo.it/
http://warships2007.narod.ru/index.htm
http://navalhistory.flixco.info/G/bx530 ... 869/a0.htm
)
