Bitevní lodě třídy Ré Umberto

Moderátoři: jarl, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4077
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Bitevní lodě třídy Ré Umberto

Příspěvek od jarl »

Bitevní lodě třídy Ré Umberto
Obrázek
Italské královské námořnictvo (Regina Marina Italiana) bylo ustanoveno v roce 1861 a již brzy po svém vzniku patřilo mezi nejsilnější v Evropě. Největším italským námořním rivalem vždy bylo Rakousko-Uhersko, nad jehož válečným loďstvem si Italové dlouhodobě udržovali poměrně výraznou převahu, kterou však nikdy nedokázali zúročit v boji a jejich vojenské akce vedené na Jaderském moři nejprve v roce 1866 a později i v letech 1915 až 1918 jim na místo předpokládaných vítězných vavřínů přinesly spíše celosvětovou ostudu. Další vážné konkurenty v oblasti Středozemního moře představovaly flotily Francie a Velké Británie, což nutilo vlády Italského království ke stavbě mohutného válečného loďstva, jehož jádro měly tvořit zejména bitevní lodě.

V roce 1877 byl schválen nový námořní zákon, podle nějž mělo základ italského válečného loďstva do budoucna tvořit šestnáct velkých pancéřových lodí. V té době už byly ve stavbě jednotky tříd CAIO DUILIO a ITALIA, po nichž se přikročilo k realizaci tří bitevních lodí třídy RUGGIERO DI LAURIA. Většinou se jednalo o mimořádně velká plavidla, rozměrově překonávající všechny typy, které se v té době plavily po Středozemním moři pod vlajkami ostatních námořních mocností. Italové odůvodňovali stavbu těchto obrů tím, že z finančních důvodů nelze stavět příliš mnoho kapitálních jednotek, takže všechna postavená plavidla musí být co nejsilnější, aby odstrašila vlády ostatních zemí, jež se vojensky angažovaly ve Středomoří. Je pravda že již věžové bitevní lodě třídy CAIO DUILIO vzbudily v tehdejších námořních kruzích velký respekt a i barbetové obrněnce ITALIA a LEPANTO nesly mimořádně silnou výzbroj a díky vysoké rychlosti představovaly nebezpečné protivníky. Určitým odklonem od této koncepce se staly o něco menší lodě třídy RUGGIERO DI LAURA, jež přesto dosahovaly výtlaku zhruba 10 000 tun a také jejich výzbroj byla mimořádně silná..

Obrázek
Lodní konstruktér Benedetto Brin

Návratem ke stavbě obřích plavidel se staly bitevní lodě třídy RÉ UMBERTO, o nichž bude pojednávat tento článek. Původně měly být realizovány pouze dvě nové jednotky, ale dodatečně byla objednána ještě třetí loď tohoto typu. Názvy nových plavidel zněly RÉ UMBERTO (na počest tehdejšího italského panovníka Umberta I.), SICILIA a SARDEGNA (jména dvou největších italských ostrovů). Stavba těchto lodí byla schválena v roce 1883 a na jejich konečném projektu se významně podílel jeden z nejznámějších italských lodních konstruktérů - Benedetto Brin. RÉ UMBERTO realizovala královská loděnice v Castellamare; k založení kýlu došlo 10. července 1884, na vodu byl spuštěn 17. října 1888, ale k jeho převzetí došlo až dne 16. února 1893. SICILII postavila královská loděnice v Benátkách; kýl byl založen 3. listopadu roku 1884, ke spuštění na vodu došlo 6. července 1891 a do služby vstoupila 4. května 1895. SARGEDNA vznikla v královské loděnici v La Specia; slavnostně založena byla 24. října 1885, spuštěna na vodu dne 20. září 1890 a k jejímu dokončení došlo 16. února 1895. Z uvedeného datovaní je jasné, že stavba všech tří jednotek se vlekla neúměrně dlouho, což ale nebylo v italských poměrech nic neobvyklého, neboť zdejší loděnice patřily k nejpomalejším na světě.

Jednalo se o plavidla se standardním výtlakem od 13 058 tun (SICILIA) do 13 673 tun (RÉ UMBERTO) a plný výtlak se pohyboval kolem 15 000 tun, což z nich v době vstupu do služby činilo jedny z největších bitevních lodí na světě. Maximální délka dosahovala hodnoty 127,6 m (RÉ UMBERTO, SICILIA) a 130,7 m (SARDEGNA), šířka 23,44 m a ponor 8,83 m. Lodní trup byl zhotoven z oceli a příčné přepážky jej dělily na šestnáct samostatných oddílů.

Obrázek
Bitevní loď Sardegna

Všechny nové lodě měly tři komíny a jeden mohutný stožár se dvěma marsy usazený přímo ve středu plavidla. Velmi neobvyklé bylo rozmístění komínů, z nichž jeden se nacházel mezi stožárem a zadní barbetou a zbývající dvojice stála vedle sebe mezi stožárem a přední barbetou. Velmi nápadným rysem lodní architektury se stalo vyvýšené středolodí, na němž stál velitelský můstek, veškeré lodní čluny, a také se zde nalézala všechna děla střední ráže. Dalším nápadným prvkem byla dvojice barbet položených v podélné ose plavidla, před nimiž ústilo na palubu několik ventilačních rour sloužících k větrání podpalubních prostorů. Příď přecházela v kloun a nacházely se tu i lodní kotvy.

Pancíře o celkové hmotnosti 2614 tun dodala francouzská společnost Schneider a jeho rozložení představovalo zřetelný odklon od předchozích italských konstrukcí. Lodě této třídy měly poměrně široký boční pancíř o tloušťce 100 mm, táhnoucí se od úrovně horní paluby až přibližně metr pod čáru ponoru, jehož délka dosahovala hodnoty 78 m, takže zdaleka nekryl plavidlo po celé délce. Mohutnou ochranou disponovaly obě barbety, které tvořily vrstvy oceli o síle 350 mm, zatímco pancéřovaní velitelské věže bylo silné 300 mm. Kopule chránící těžká děla měly stěny silné 100 mm a stejnou ochranu dostala i dělostřelecká baterie středních děl ve středolodí a pancéřové přepážky ukončující hlavní boční pás. Pancéřová paluba se skládala z vodorovného segmentu o tloušťce 75 mm a dvou skosených částí silných 100 mm. Štíty středních děl měly sílu 50 mm.

Obrázek
Schéma bočního pancéřování

Pancéřová ochrana byla na poměrně solidní úrovni, ale to neplatí o síle bočních pancířů, které byly naprosto nedostatečné, což byla daň za vysokou rychlost a silnou výzbroj. Dřívější italské bitevní lodě neměly boční pancéřový pás, ale základ jejich ochrany vždy tvořila mohutně obrněná citadela ve středolodí, oddělená od ostatních lodních částí stejně silnými přepážkami. Jednotky třídy RÉ UMBERTO však podobnou ochranu postrádaly a slabé pancíře lodních boků představovaly jejich citelnou slabinu, protože pás o síle pouze 100 mm nemohl zajistit adekvátní ochranu před nepřátelských těžkým dělostřelectvem a při boji na kratší vzdálenost jej mohly probít i zbraně střední ráže. Určité vylepšenípředstavovalo rozčlenění trupu na mnoho vodotěsných oddělení a také uhelné jámy umístěné podél lodních boků.

Primární dělostřelectvo sestávalo ze čtveřice těžkých kanonů ráže 343 mm o délce hlavně třicet ráží, které zhotovila domácí zbrojovka Ansaldo, jež je však vyráběla v licenci zakoupené od renomované britské společnosti Armstrong, takže zůstává otázkou zda děla vyrobená v Itálii dosahovala stejné kvality jako jejich britské vzory. Tyto zbraně měly celkovou hmotnost 69 tun a při elevaci 13 stupňů dokázaly dostřelit až na vzdálenost přibližně 11 km. Hmotnost protipancéřového projektilu činila 566 kg, úsťová rychlost byla 614 m za sekundu a průraznost oproti Kruppově oceli na vzdálenost 2,75 km dosahovala 279 mm. Všechna čtyři děla stála na dvou elektricky ovládaných barbetách, ve výšce asi osmi metrů (udává se i deset metrů) od mořské hladiny, a jejich obsluhu chránily pancéřové kopule.

Obrázek
Britská děla ráže 343 mm použitá i na italských bitevních lodích

Velmi silné bylo dělostřelectvo středního kalibru, které svým počtem překonávalo všechny tehdejší jednotky, neboť se skládalo z osmi zbraní ráže 152 mm, o délce hlavně 40 ráží, a dokonce šestnácti kalibru 120 mm, o délce hlavně rovněž 40 ráží. Střední dělostřelectvo stálo volně na vyvýšeném středolodí a podél lodních boků. Děla ráže 152 mm vážila více než šest tun a při maximální elevaci 15 stupňů dokázala dostřelit granát o hmotnosti 45,36 kg na vzdálenost přesahující devět km. Kadence palby dosahovala až sedmi výstřelů za minutu, ale v bojových podmínkách byla dozajista nižší. Zbraně ráže 120 mm měly hmotnost přibližně dvě tuny a vystřelované projektily vážily 20,4 kg. Dostřel se při elevaci 20 stupňů pohyboval kolem devíti km a rychlost střelby byla přibližně stejná jako u předchozích zbraní.

Na lodích třídy RÉ UMBERTO bylo instalováno i mnoho rychlopalných zbraní určených k obraně před útoky torpédovek, které v té době již představovaly nebezpečné protivníky, před jejichž útoky se musely míti na pozoru i ta největší obrněná plavidla. Proto i popisované lodě disponovaly celkem dvaceti děly ráže 57 mm (RÉ UMBERTO pouze patnácti) a deseti kalibru 37 mm.

Nezapomnělo se ani na torpédovou výzbroj a všechny tři lodě měly pět nadhladinových vrhačů torpéd o průměru 450 mm (jeden pravděpodobně na přídi a ostatní podél boků). Travděpodobně se jednalo o torpéda typu B 90/450, která byla do výzbroje zavedena v roce 1889. Bojová hlavice obsahovala devadesát kg. trhaviny a při rychlosti 25 uzlů měla dosah 1000 m.

Nesená výzbroj byla velmi silná a italské lodě patřily mezi nejlépe vyzbrojené bitevní lodě své doby. Hmotnost boční salvy složené ze čtyř děl ráže 343 mm, stejného počtu děl ráže 152 mm a osmi kalibru 120 mm, dosahovala přibližně 2700 kg, což byla mimořádně vysoká hodnota. Oproti předchozím konstrukcím nesoucím monstrózní zbraně ráže 430 mm, došlo ke zmenšení kalibru těžkých děl, což se však pozitivně projevilo na zvýšení rychlosti střelby a také ostatní parametry byly lepší nežli u rychle zastarávajících děl staršího typu.

Pohonný mechanismus u lodí RÉ UMBERTO a SICILIA tvořily dva vertikální kompaudní parní stroje otáčející stejným počtem lodních šroubů, kdežto SARDEGNA již dostala modernější stroje s trojnásobnou expanzí. Celkový výkon pohonné soustavy dosahoval u prvních dvou jednotek něco přes 19 000 koňských sil, ale modernější SARDEGNA měla stroje o výkonu 22 800 koní. Páru vždy vyrábělo osmnáct válcových kotlů a doplavba při ekonomické rychlosti deseti uzlů byla až 6000 námořních mil. Použití silných strojů umožňovalo dosažení mimořádně vysoké rychlosti, která u RÉ UMBERTA činila 18,5 uzle a u ostatních plavidel 20,1 a 20,3 uzlů, což byla u této lodní kategorie naprosto bezkonkurenční hodnota. Maximální vezená zásoba paliva se skládala z 1200 tun uhlí.

Původní posádku RÉ UMBERTA tvořilo 733, SICILIE 736 a SARDEGNY 794 mužů, ale tato čísla jsou pouze orientační a v praxi se často měnila.

Plavidla této třídy představovala v mnoha směrech unikátní jednotky, jejichž bojová hodnota však byla poněkud problematická. Jednalo se o lodě nesoucí silnou výzbroj a dosahující skvělé rychlosti, ale jejich slabá pancéřová ochrana představovala značnou slabinu, takže tyto lodě se příliš nehodily ke svedení rozhodující námořní bitvy s pancéřovým jádrem nepřátelského loďstva, takže patrně měly spíše ničit slabší válečné lodě, rozvracet námořní přepravu a útočit na protivníkovy přístavy. Díky jejich specifickým parametrům by se snad třída RÉ UMBERTO dala označit za hybrid bitevní lodě a pancéřového křižníku.

Obrázek
Sicilie plující s téměř zaplavenou přídí

V době kdy Benedetto Brin začal pracovat na jejich projektu, se jednalo o jedny z největších bitevních lodí, které překonávaly pouze předchozí jednotky třídy ITALIA. Bohužel mimořádně pomalá realizace způsobila, že v době jejich dohotovení už Britové uváděli do služby první jednotky impozantní třídy ROYAL SOVEREIGN, které se tak staly největšími a nejsilnějšími soudobými obrněnci, třebaže v rychlosti plavby za italskými jednotkami citelně zaostávaly. Ovšem nad rakousko-uherskými plavidly měly nové italské bitevní lodě značnou převahu a ani Francie neměla mnoho lodí, které by se daly jednoznačně označit za silnější a nevídaná rychlost italských jednotek jim v případě nepříznivého vývoje boje dávala možnost uniknout z dosahu každého potencionálního protivníka.

Služba a bojové nasazení bitevní lodě Ré Umberto:
RÉ UMBERTO vstoupil do služby v roce 1894 a většinu své kariéry strávil na Středozemním moři ale již v roce 1895 se stal společně s dalšími třemi bitevními loděmi součástí eskadry, jež reprezentovala italské námořnictvo v Německu, při slavnostním otevírání Kanálu císaře Viléma (dnešní Kielský kanál). Po návratu pokračoval v běžné službě a byl využíván také jako školní loď. RÉ UMBERTO se stal jednou z prvních (možná úplně první) válečných lodí, na níž byla nainstalována Marconiho radiostanice.

Aktivně se účastnil italsko-turecké války vedené v letech 1911 až 1912 převážně na území dnešní Libye, když svými děly podporoval vylodění u Tripolisu a později často operoval u zdejšího pobřeží. Po skončení tohoto konfliktu byl RÉ UMBERTO z aktivní služby vyřazen. Nadále však byl využíván jako depotní loď v janovském přístavu a později sloužil jako servisní plavidlo moderní bitevní lodě ANDREA DORIA.

Obrázek
Ré Umberto během přestavby v roce 1918

Do aktivní služby se znovu vrátil po zapojení Itálie do První světové války. RÉ UMBERTO byl využíván jako plavoucí baterie v Brindisi a následně i v albánské Valoně, které se zmocnili Italové. Pro nové využití byla podstatným způsobem redukována dělostřelecká výzbroj, kterou nyní tvořila pouze čtyři těžká děla ráže 343 mm. Italské válečné námořnictvo pouze nerado nasazovala do bojů svá těžká plavidla, ale zato se stalo průkopníkem ve vyvíjení neortodoxních bojových prostředků, a obstarožní RÉ UMBERTO se měl stát hlavním aktérem chystaného útoku na hlavní rakousko-uherskou námořní základnu v Pule. Proto byl přesunut do Tarenta, kde došlo k přestavbě, aby byl schopen prorazit nepřátelskou uzávěru chránící Pulu, kam mělo následně proniknout 40 torpédových plavidel, které měly po proražení ochranné uzávěry přístavu provést torpédový útok na rakousko-uherské bitevní lodě. Proto měl být na přídi opatřen řezacími zařízeními a ve výzbroji se objevilo osm 76 mm děl a několik 240 mm minometů. Plán to byl velmi smělý, ale k jeho realizaci už nedošlo, protože Rakousko-Uhersko mezitím kapitulovalo. Po válce ztratili Italové o zastaralé plavidlo zájem a v roce 1920 je prodali do šrotu.

Služba a bojové nasazení bitevních lodí Sicilia a Sardegna:
O historii služby těchto jednotek jsou dostupné pouze velmi kusé údaje. Obě převzalo italské námořnictvo v roce 1895 a pravděpodobně sloužily rovněž převážně na Středozemním moři. Také SARDEGNA byla brzy vybavena Marconiho radiostanici a později se na ní konaly pokusy s instalací kotlů na smíšené vytápění uhlím a naftou, ale žádné další dostupné informace o nasazení těchto lodí před první světovou válkou k dispozici nemám. Můžeme se však domnívat, že i ony se aktivně zapojily do italsko-turecké války (SARDEGNA zcela určitě).

SICILIA byla z aktivní služby vyřazena roku 1914 a začala být využívána v La Specia jako depotní plavidlo pro novou bitevní loď GIULIO CESARE. Do služby se již nikdy nevrátila a v době první světové války byla odzbrojená loď používána jako ubytovací plavidlo a skladiště střeliva. K sešrotování došlo roku 1923.

Obrázek
Bitevní loď Sicilia

SARDEGNA se jako jediná dočkala vypuknutí první světové války ještě v aktivní službě a v srpnu 1914 byla dislokována v La Spezia a velel jí Roberti Vittory. Po zapojení Itálie do války sloužila pod velením kapitána Ciana v Benátkách, jako vlajkové plavidlo kontradmirála Patrise a byla součástí uskupení několika starších bitevních lodí. V roce 1917 začala být využívána jako sídlo velení italských námořních sil v severním Jadranu a později jako plavoucí dělostřelecká baterie v Brindisi a Tarentu. Po válce sloužila ještě nějaký čas jako staniční plavidlo v Istanbulu a k jejímu vyřazení došlo v roce 1923.

Technické parametry:
Délka: 127,6m (SARDEGNA 130,7 m).
Šířka: 23,44 m.
Ponor: 8,83 m.
Výtlak: 13 058 tun (SICILIA), 13 641 tun (SARDEGNA) a 13 673 tun (RÉ UMBERTO).
Rychlost: 18,5 uzle (RÉ UMBERTO) 20 uzlů (SICILIA a SARDEGNA).
Výkon strojů: 19 500 koní (RÉ UMBERTO), 19 131 koní (SICILIA) a 22 800 koní (SARDEGNA).
Doplavba: 5000 námořních mil.
Posádka: 733 až 794 mužů.
Pancéřování:
Boční pás: 100 mm.
Přepážky: 100 mm.
Baterie středních děl: 100 mm.
Kopule těžkých děl: 100 mm.
Štíty středních děl: 50 mm.
Barbety: 350 mm.
Velitelská věž: 300 mm.
Paluba: 75 mm (skosy 100 mm).
Výzbroj: 4 x 343 mm, 8 x 152 mm, 16 x 120 mm, 20 x 57 mm (RÉ UMBERTO pouze 15), 10 x 37 mm, 5 x torpédomet.

Použité zdroje:
Milan Jelínek: Válečné lodě Itálie. Vydalo nakladatelství Kanon 2008.
А. Е. Тарас: Энциклопедия броненосцев и линкоров (2). Vydalo nakladatelství АСТ Харвест.
Conway´s All The World´s Fighting Ships 1860-1905. Vydalo nakladatelství Conway Maritime Press 1979.
Aldo Fraccaroli: ITALIAN WARSHIPS of WORLD WAR 1.Vydalo nakladatelství Ian Allan 1970.
Vladimír Hynek a Petr Klučina: Válečné lodě 2. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1986.
Jaroslav Hrbek: Velká válka na moři (2). Vydalo nakladatelství Libri 2001.
http://www.agenziabozzo.it/
http://www.marina.difesa.it/storia/alma ... vi0206.asp
http://www.cityofart.net/bship/site_nav.html
http://www.battleships.spb.ru/
http://www.battleships.ru/
http://www.wikipedia.org/
Naposledy upravil(a) jarl dne 29/12/2011, 13:05, celkem upraveno 4 x.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Jarl - to jsem si pěkně odpočinul když jsem si tento půvabný článek přečetl. Zajíavé lodě. A navíc musím uznat že byly i z mého pohledu velmi hezké.

Velmi zajímavé je uložení dělostřeleckých věží hlavních kalibrů. Inu Italové lodě uměli dobře.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Odpovědět

Zpět na „Itálie“