Stránka 1 z 1

I. pluk Stráže Svobody, RČS 1918-1919. Část 8.

PříspěvekNapsal: 7/8/2018, 13:27
od Zemakt
Obrázek


I. pluk Stráže Svobody, RČS 1918 - 1919
Část 8. „Polní prapory I pl. SS a obsazení Petržalky, rozpuštění pluku"


Dne 15. července 1919, přesně v 13:30 hod., zastavil na železniční stanici v Děvínské Nové Vsi vlak s vojenským transportem, z něhož posléze sesedl II/I pl. SS. V pořadí již druhý polní prapor pražského pluku Stráže Svobody, jehož působnost na Slovensku, byť časově omezená 1,5 měsícem, zapsala se do historie počátku RČS taktéž nesmazatelným písmem. Ostatně, stejně jako u posledního z trojice polních praporů sokolského pluku. Avšak, jako již v této práci několikrát, nepředbíhejme.

Polní sestava druhé praporu pod vedením mjr. Agathona Hellera, většinově složeného z bývalých vojáků, a jenž vzápětí odpochodovala ke krátké garnizóně do Bánské Bystrice byla následovná: v té době standardní tři setniny (4., 5., 6., pod vedením por. O. Temína, V. Suchardy a npor. O Vötnera) disponovaly celkem 555 muži, 115 poddůstojníky a 8 důstojníky. Mj. ke každé ze setnin byl přidělen jeden vůz, 1 polní kuchyň, 4 muly, soumar a 1 jízdní kůň velitele setniny. “Podpůrná“ kulometná setnina pak ve své organizaci zahrnovala 106 mužů, 21 poddůstojníků a 1 důstojníka. Dále 6 kulometů a 7 vozů s 24 soumary a 16 mulami, přičemž samozřejmě nesměla chybět 1 polní kuchyň a důstojnický kůň, v tomto případě pro por. J. Hajného. Celkový početní stav praporu vč. velení, technické a telefonní čety činil 891 mužů a poddůstojníků, 16 důstojníků, 6 kulometů, 14 vozů, 36 mul, 29 soumarů, 9 jízdních koní a čtyři polní kuchyně 1).

1) V této souvislosti není rovněž nezajímavé, že v podobě 248 bratří byl u praporu zastoupen nejpočetněji ročník 1899, zatímco nejstarší příslušník praporu, jediný, byl ročníku 1865.

Přestože v tomto období začal v důsledku maďarské ofenzívy na Tise zatím netušený pád rudého režimu, a přestože povinnost vůči spojeneckému Rumunsku Čechoslováky do jisté míry zavazovala, směřovaly prvotní kroky II/I pl. SS v nové dislokaci poněkud neočekávaným směrem.
V předchozí části části zmíněné obavy velitele západní skupiny čs. vojsk, pramenící z ne nevýznamné kumulace rakouských revolucionářů vytlačených po nezdařeném vídeňském puči na Moravské pole, a tím hypoteticky ohrožujících doposud křehkou stabilitu čs. republiky, totiž vyvolaly své. V rámci bratislavského úseku byl tak ustanoven tzv. stupavský podúsek fr. plk. Martina, do něhož byl právě po svém příjezdu zařazen II/I pl. SS.

V souladu s rozkazem gen. Mittlehausera, posílilo tedy cca 900 mužů druhé polního praporu zmíněnou oblast, kde se přidalo k již zde rozloženému moravskému II. sokolskému praporu, podporovaného kulometnou setninou 26. domobraneckého praporu, když přímo ve Stupavě se pak nacházela záloha podúseku, brněnský I/III pl. SS a stará známá V. baterie 7. děl. pl..
K vlastnímu odchodu do pole došlo v brzkých ranních hodinách 18. června, nicméně ještě v krátkém báňskobystrickém mezidobí proběhla u praporu inspekce velitele bratislavského úseku plk. Braua. V této souvislosti lze ještě dodat, že kromě obecné spokojenosti francouzský podplukovník u některých vojáků konstatoval určitou podvyživenost, načež nařídil vařit kvalitnější stravu a zvýšil příděly masa.

Obrázek

Dědictví po c. k. armádě. Kára vz. 15 určená k přepravě střeliva, proviantu, zavazadel apod., prázdná váha 130 kg.

Po odjezdu z Děvínské Nové Vsi posílila 4. a 5. setnina II. sokolský prapor (kpt. Uvíra) v Gajarech, respektive Sekulích. Zatímco 6. setnina společně s „kulometnou“ pochodovala hezky po svých do Polního mlýna a Nandinhofu. Velitelství praporu vč. štábní setniny, sdružující v sobě po novu i telefonní a technickou četu, však dále setrvalo v Bánské Bystrici. Ve štábních mapách rozložení praporu na stupavském podúseku vypadalo následovně: 4. setnina úsek Kúty – Levary, 5. setnina Levary – Jakubovo, kulometná setnina Jakubovo – Walderhof, a konečně 6. setnina Walderhof – Dúbravka.

Ihned po obsazení přidělených úseků, započal prapor s budováním opěrných bodů, strážní službou a vysíláním polních hlídek do blízkého předpolí. Nezbytný odborný dohled nad opevňovacími pracemi později zaštítil por. Šípek s 11 muži od 4. ženijní setniny, přičemž od ne příliš populární lopoty byli oproštěni pouze muži ve službě a útočná družstva, která denně pilovala zteče a vrhání granátů. Nicméně faktem je, že tak jak pomalu splaskávala bublina rakouských revolucionářů, činnost do dne a noci stavěných početných polních hlídek se stále více ubírala směrem k standardní hraniční službě té doby, tedy chytání pašeráků. Jazykem moderní doby, podloudníků.

Pomineme-li krátkou epizodu z 21. července, kdy hlídky ze 4. setniny pomáhaly chytat zběhlé vojáky od slovenského pol. praporu 72. pěšího pluku, kteří využili pomalého průjezdu svého vlaku Sekulemi, tak s pašeráky se muži od II/I pl. SS opravdu nenudili. Většina střetů s organizovanými bandami pak nebyla na tu větší tu menší přestřelky vůbec skoupá. Na tomto místě mohu pro příklad uvést střet, jenž se uskutečnil krátce po půlnoci 25. července, a který se po krátké střelbě podařil mužům od 5. setniny ukončit zajetím několika pašeráků. Nebo třeba událost z následujícího dne, kdy po napadení polní hlídky ze 4. setniny u Sv. Jánů zůstal na místě ležet jeden mrtvý pašerák. A tak to šlo pořád do kola. Ve Vídni postupně sílící hlad a nedostatek nejzákladnějších životních potřeb samozřejmě tyto ilegální aktivity notně přiživoval. Pašoval se cukr a jiné pochutiny, ale třeba i tradičně tabák s cigaretami.

Obrázek

Příslušníci polního praporu I. pluku Stráže Svobody v nových uniformách vz. 19.

Dne 3. srpna dochází k vystřídání II. sokolského praporu brněnským II/III pl. SS, načež na to konto hned druhé dochází k mírnému přeskupení II/I pl. SS, dosavadní činnost praporu však zůstala neměnná. V sobotu "devátého" přijíždí k praporu plukovní kapela, která měla zahrát na veřejném sokolském cvičení 5. setniny. Nicméně ještě téhož večera dorazil na velitelství rozkaz, hotovit prapor okamžitě k odchodu. Aniž by se tedy muzikanti sladili, začali opět balit kufry ke zpáteční cestě do Prahy. Na základě zmíněného rozkazu dochází dne 10. srpna k vystřídání II/I pl. SS druhým praporem 102. kombinovaného pěšího pluku (Hradec Králové), načež jednotka ráno vagónuje na železniční transport do Bratislavy, kam také kolem 10:00 hod. dorazila. Přesný početní stav praporu v té době činil 840 příslušník mužstva a 16 důstojníků 2).

2) K poklesu početního stavu polního praporu došlo v důsledku lékařských prohlídek na konci července, kdy bylo 33 mužů uznáno neschopnými služby a odesláno rovnou do nemocnice, nebo zpět k mateřskému tělesu do Prahy.

V době, kdy na perónu bratislavského nádraží byl čerstvě dorazivší druhý polní prapor podrobován opětovné kontrole velitele bratislavského úseku, aby se po té ubytoval v barácích na Slaměné boudě. Uplynulo od příjezdu sesterského III/I pl. SS do slovenského hlavního města téměř dvanáct dní. V pořadí už třetí polní prapor pražského pluku Stráže Svobody se totiž ve městě objevil po více jak dvacet hodin trvající cestě, ve večerních hodinách dne 30. července, přičemž zázemí nalezl v honvédských kasárnách.

Na rozdíl od svých starších sourozenců, byl III/I organizován do čtyřech pěších setnin (7., 8., 9., 10), když kulometná setnina zcela absentovala. O tom, že ve vzájemném porovnání platil prapor spíše za chudého příbuzného, nám pak může jednoduše posloužit popis jeho složení. Kromě 742 mužů, evidovala jednotka 13 důstojníků, 14 tažných koní a dva koně jezdecké. Chyběly útočná družstva, ba i technická a telefonní četa. Mužstvo postrádalo přileb, přičemž každý z mužů měl jen pušku se stovkou ostrých nábojů. K jednotlivým setninám byl přidělen 1 vůz se dvěma koni, a dva vozy bez potahu. A co víc, chyběla i polní kuchyň! Připomenu-li následně, že mužstvo bylo tvořeno z cca 80% nevojáky, byla bojová hodnota takovéto jednotky vskutku diskutabilní 3). O to větší údiv v nás může vyvolat ten fakt, do jak rizikové operace byla posléze jednotka nasazena.

3) Zdaleka nejpočetněji zastoupené ročníky u praporu byly ročníky 1901, 1900 a 1899. U setnin se ovšem také nacházelo nemálo chlapců ročníku 1902, ba i 1903 (5). Nejstaršímu bratrovi bylo dokonce 66 let.

Vzápětí po příjezdu do Bratislavy je III/I pl. SS ubytován v bývalých honvédských kasárnách na Dunajské ulici, načež druhé dne, po účasti na vojenské přehlídce za účasti čs. ministra obrany, střídá I. sokolský prapor v posádkové službě. Avšak ještě před odjezdem „prvního sokolského“ k demobilizaci, bylo z jeho stavu vyčleněno 123 mužů a 7 důstojníků, tzv. sokolská mostní rota (npor. A. Weis), kteří posílili III/I pl. SS. Jak už z názvu vyplývá, primárním úkolem této roty bylo zajištění slovenské části tehdejšího Štefánikova mostu (současný Starý most). Na rozdíl od polního praporu byli obránci mostu muži zkušení a ve službě na linii dotyku protřelí. Nemalou posilu taktéž představovalo navýšení důstojnického, ale také poddůstojnického sboru. Právě mezi poddůstojníky pak vynikal služby vedoucí šikovatel Miroslav Vukadinovič, Černohorec, o kterém však bude ještě řeč 4).

4) Přes bezpochyby vítané posílení poddůstojnického sboru, disproporce skutečných a tabulkových poddůstojnických míst stále setrvávala v nepříliš dobrém poměru 94:142.

Obrázek
Kulometné postavení mostní roty na Štefánikově mostě.

V několika málo následujících dnech obsadil III/I pl. SS na bratislavském úseku jemu přidělené rajóny, kde 8. setnina obsadila linii Bratislava – hájovna u Biskupic, 9. setnina ostrov Katmacher (dnešní Sihoť) s židovským hřbitovem u Karlovi Vsi a 10. setnina společně s mostní rotou dostala do vínku obranu Štefánikova mostu. Konečně v praporní záloze, přímo v kasárnách, setrvala 7. setnina. Avšak veškeré tyto „manévry na pozicích“ měly jen krátkého trvání. Bratislavské dění těchto dnů totiž směřovalo mílovými kroky k násilnému obsazení dunajského předměstí hlavního města, Petržalky!

Petržalka, maďarsky Pozsonyligetfalu, se historií maďarsko-československého konfliktu proplétá jako červená niť. Obsazením Bratislavy čs. vojsky na počátku ledna 1919 se z této budoucí slovenské metropole stalo hraniční město se všemi důsledky z toho plynoucími. Pravobřežní poloha předměstí, nacházející se necelých 500 m od největšího města tehdejšího Slovenska hned od počátku nedopřávala vojenským elitám, ale rovněž politické reprezentaci RČS klidného spánku. Petržalka na konci druhé dekády 20. století se svými 22 ulicemi a cca 3 600 obyvateli představovala dynamicky se rozvíjející městečko, těžící z blízké polohy slovenské metropole. Do dnes stojící Štefánikův most (současný Starý most) v té době představoval prakticky jediné dostupné železniční (elektrifikované) a silniční propojení obou břehů Dunaje.

Relativní blízkost nepřátelské strany, umožňující oboustranné vizuální pozorování, podpořená existencí mohutného mostu v sobě samozřejmě nesla nejedno riziko. O tom, že obavy jsou zcela na místě, se například již 21. ledna na vlastní kůži přesvědčila čs. hlídka, jejíhož člena ranila z druhého břehu vypálená maďarská střela. Naštěstí pro onoho nešťastníka neměla kulka fatálnějších následků, přesto na klidu to Čechoslovákům zrovna nepřidalo. Postupem času se ostřelování levého břehu Dunaje stalo prakticky normou, kdy kromě okolí Štefánikova mostu se dalším cílem stal i Zimní přístav.

Zahájení maďarské ofenzivy na přelomu května a dubna 1919 paradoxně poněkud ulevilo neustálému tlaku vystavené bratislavské posádce, nicméně neuróza jménem „Petržalka“ v hlavách čs. vojenských představitelů stále přetrvávala. Vezmeme-li na víc v potaz tu věc, že Bratislava se v té době stala sídelním městem mnoha státních institucí, zejména pak ministerstva čs. vlády pro správu Slovenska, nemůžeme se po té příliš divit úsilí čelních představitelů RČS, o odstranění této pomyslné „osiny v zadnici“.
Strategického významu bratislavského předmostí si byl velmi dobře vědom rovněž člověk číslo jedna čs. vojenské hierarchie, generál M. Pellé. Náčelník hlavního štábu a vrchní velitel čs. armády v jedné osobě, vzápětí po uzavření příměří začal v této souvislosti tlačit na členy vlády s návrhem vojenského řešení problému. K přípravě a realizaci akce mělo dle jeho názoru dojít v co nejkratší době, čímž by se maximálně zužitkoval momentální chaos a rozklad hroutící se Maďarské republiky rad.

Ve snaze předejít dubnovému Faux pas ministra Klofáče, odjel Pellé do Paříže, kde připravované kroky diskutoval s ministrem zahraničí E. Benešem a především s Nejvyšší vojenskou radou mírové konference 5). Přestože pařížská mírové konference dne 15. června přisoudila Petržalku definitivně Maďarsku, z bezpečnostních a vojenských důvodů bylo po generálově intervenci rozhodnuto ve prospěch republiky. Avšak rozpoutání nového konfliktu si nikdo nepřál, a tak bylo přistoupeno na variantu klasického nátlakového postupu tzv. Fait accompli – de facto „postavení oponenta před hotovou věc“.
Se souhlasem rady v kapse odjel tedy Pellé zpět do Prahy, kde věci nabraly rychlý spád.

5) Faux pas ve smyslu s nikým nekonzultovaným, a ne zrovna rozumným ministrovým rozkazem k obsazení maďarského území od východního břehu řeky Uh, přes Sátoraljaújhely k Čopu.

Obrázek

Štáb generála Mittlehausera.

Za naprostého utajení začala přípravná fáze plánu k obsazení Petržalky, jehož vypracováním byl pověřen velitel západní skupiny a budoucí náčelník hlavního štábu RČS divizní generál Mittelhauser. Definitivní podoba plánu byla hotova 8. srpna, nicméně předpokládaný úspěch realizace byl podmiňován požadavkem na vhodné počasí, když za ideální stav byla považována temná, bezměsíční noc.
Do té doby situace na obou březích Dunaje nevybočovala z normálu. Tak např. hodinu před půlnocí z 3. na 4. srpna, byla na Štefánikově mostě zpozorována nepřátelská rozvědka, zkoumající na mostovce položené protipěchotní překážky. Přes výzvy mostní stráže III/I pl. SS, překročili Maďaři pomyslnou linii vedoucí středem mostu, načež adekvátní odpověď na sebe nenechala příliš dlouho čekat. Několik sokolských kulek, svištících nad jejich hlavami pak bylo dostatečnou motivací k urychlenému stažení. Za necelé dva dny na to, zas na pravém břehu Dunaje došlo k zpozorování několika maďarských vojáků, dle plukovní kroniky … s medailemi a hvězdičkami…, obhlížejících most a blízké okolí. A třeba ještě 8. srpna, byla ostřelována čs. kulometná postavení v Zimním přístavu.
Inu, tak jak již bylo výše uvedeno, výměna rudého praporu za prapor s trikolorou rozhodně neznamenala konec nepřátelství.

Samotný plán útoku byl rozložen do dvou fází, kdy v první řadě mělo dojít k zajištění mostu, a až následně k obsazení Petržalky respektive postupu na nově stanovenou demarkační linii. Z tohoto je pak patrné, že celý úmysl stál a padal na překvapivém obsazení mostu. Překonání 435 metrů dlouhé mostovky představovalo pro členy útočných družstev nemalý problém, kdy jediné zaváhání mohlo skončit v lepším případě masakrem, v horším případě vyhozením maďarské části mostu do vzduchu. Ve snaze alespoň částečné eliminace těchto rizik, měl na mostě útočící jednotky doplnit pěší prapor, jenž by se za využití ženijních pontonů vylodil v nedaleko se nacházejícím Pečenském lese. V poslední řadě, bylo pro všechny případě celé uskupení jištěno 15 cm houfnicovou baterií 2/7 děl. pl., s vybudovanými palebným postavením na kótě 270. A dále pak dvojicí 8 cm kanónových baterií 2/5 pol. děl. pl. (Olomouc) vč. námořní "protiletadlové" baterie, situovanými poblíž Karlovi Vsi.

Plán byl tedy jasný, zbývalo jen vybrat spolehlivé jednotky. Zde francouzské velení dlouho neváhalo a podstatnou část riskantního podniku svěřilo do rukou „osvědčených“ sokolských dobrovolníků. Konkrétně se jednalo o II. a III. polní prapor pražského pluku SS, ke kterým se připojili bratři z II. polního praporu českobudějovického pluku SS. Dále se na akci podílel II/108 komb. pl. (Jičín), kulometné roty domobraneckých praporů č. 11 a 26, 2. kulometná rota s četou ženistů 7. divize, a v poslední řadě 2. setnina 4. ženijního praporu.

Jak již víme, soustřeďování vybraných jednotek započalo k 30. červenci, kdy kromě III/I pl. SS se v Bratislavě objevil i II/II pl. SS. Jako poslední, přijel 10. srpna vlakem do města II/I pl. SS. Příliš času na aklimatizaci jeho příslušníci však neměli, neboť mezi 12. a 13. srpnem v Zimním přístavu drilovali za pomoci ženijních pontonů naloďování a vyloďování, mezitím co budoucí velitel předmostí plk. Martin se svým štábem obhlížel z převýšení nad hradem a Karlovou vsí taktickou situaci.

Jako ukončené byly přípravy na obsazení předmostí shledány 13. srpna, zároveň meteorologická předpověď avizovala na tuto letní noc optimální podmínky. Ještě téhož rána prověřil osobně velitel mostní roty npor. Weis s velitelem III/I pl. SS npor. Toušem situaci maďarských strážních stanovišť, když na truhlíku mezi železniční a silniční mostovkou se připlazili téměř na druhý břeh. Vše se zdálo ideální, nebylo tedy nač čekat.

Obrázek Obrázek

Na mostě instalované protipěchotní překážky.


Překonáním řeky pověřený II/I pl. SS „nafasoval“ ve večerních hodinách 1 500 ručních granátů, které byly po 2 ks rozděleny mezi jednotlivé muže. Ve 23:00 hod. začal prapor ve skrytu vinic pomalu sestupovat směrem od Slaměné boudy dolů k řece, kam dorazil o půl hodiny později. Na shromaždišti u vily La Franconi již na něj čekaly 2. setninou 4. ženijního praporu (120) přivezené pontony, které byly za asistence 5. setniny II/I pl. SS spuštěny na Dunaj a naloďování mohlo začít. Kolem půl noci třeskly na maďarském břehu tři výstřely z pušky, což na všeobecně panující nervozitě mužů neubralo, nicméně naloďování pokračovalo a jednotlivé pontony byly posléze obsazeny po dvaceti členných četách. V 01:40 hod. se na místo soustředění dostavil velitel celého bratislavského úseku plk. Brau, jenž po krátké kontrole prostřednictvím velitele místního podúseku pplk. Bergra zahájil operaci.

Přesně ve 02:00 hod. ráno, vyjely na řeku jako předvoj uskupení první tři pontony, přičemž v čele kýlové formace plul ponton „útočný“ na jehož palubě se nacházela kulometná četa s 2 kulomety. Plavba přes Dunaj v kurzu vila La Franconi – Pečenský les zabrala veslařům cca 20 min., kdy napětí na člunech se dalo doslova krájet. Po doražení k protějšímu břehu následovalo rychlé zajištění prostoru, v jehož rámci došlo k zajetí na hlídce spícího maďarského vojáka. Vše běželo jak po drátkách, a tak dálková palebná podpora osmi kulometů 21. domobraneckého praporu, situovaných na ostrově Katmacher, nebyla zapotřebí. Po světelné signalizaci na slovenský břeh, že je vše v pořádku se přeprava praporu rozeběhla na plné obrátky. Následovala 6. setnina (npor. Neubert) s velitelem praporu. Zde však došlo k drobnému zdržení, neboť dva pontony uvázly na mělčině. Po chvilce se je ovšem podařilo uvolnit a přeprava pokračovala nerušeně dál. Po 6. setnině přišla na řadu 4. a 5. setnina, dvě kulometné čety, četa technická a telefonní vč. nezbytné praporní kanceláře. Krátce po 4:00 hod. ranní byl přechod osmi set členného praporu zdárně ukončen. Po krátkém zformování začaly jednotlivé setniny postupovat do nitra, v tehdejší době převážně zalesněné, 24 km2 rozlehlé enklávy. Výjimku tvořila 6. setnina, která bezprostředně po vylodění ve 03:45 hod. zamířila k maďarské straně Starého mostu, kde v případě neúspěchu po mostovce útočících jednotek, měla vpadnout maďarské stráži do zad. V tuto chvíli nechme prozatím II/I pl. SS být, a pojďme se podívat na kontinuálně vedený útok na Štefánikův most.

Obrázek

Za bojů o Slovensko disponovala čs. armáda pravděpodobně pouze dvěma typy použitelných pontonů. Jedním z nich bylo ponton mostní soustavy Birago. Když na počátku čtyřicátých let devatenáctého století rakouský důstojník pionýrů Karl von Birago (1792 - 1845) vymýšlel novou mostní soupravu, zřejmě vůbec netušil jak dlouhého a bohatého života se jeho dítko dožije. Ponton v čs. vojenské terminologii zvaný jako ponton „B“ se skládal z minimálně dvou a maximálně pěti dílů (max. délka 19m). Nejvíce užívaná však byla kombinace dvou až třech dílů. Nosnost jednotlivých pontonových dílů činila 10 vojáků v plné polní kromě posádky 2 mužů na jednotlivý díl.

Pravděpodobně asi nejnebezpečnější úloha v celé akci, spočinula na příslušnících dvou úderných družstev, kteří měli skrytým způsobem překonat mostovku a následně obsadit strážní stanoviště na počátku maďarské strany mostu. Výběr členů úderné jednotky proběhl na dobrovolné bázi, přičemž počet přihlášených zdaleka přesáhl potřebu. Skupina pětadvaceti „šťastlivců“ se po té skládala z 3 příslušníků sokolské mostní roty, 17 mužů 10. setniny III/I pl. SS a 3 od kulometné setniny II/II pl. SS. Vedením úderníků byli pověřeni npor. Wies a por. Hájek, oba z mostní roty.
Příprava a načasování této části operace měla obdobný průběh jako u již výše popsaného II/I pl. SS. Ve 22:00 hod byl u všech vybraných jednotek vyhlášen poplach, po kterém následoval nástup v plné polní. Mezi mužstvo byly rozděleny granáty a střelivo v dotaci 2 granáty a 140 „ostrých“ na hlavu. Výjimku představoval II/II pl. SS, jehož příslušníci byli obtěžkáni 4 granáty a rovnými dvěma sty náboji. Ve 00:30 hod se na shromaždiště v ulici u vozovny pouliční dráhy dostavila poslední z jednotek. Kromě výše uvedených úderníků, kteří již nedočkavě přešlapovali na čs. straně mostu, se v ulici mačkalo 1 640 mužů III/I pl. SS, II/II pl. SS, II/108 komb. pl., kulometných rot domobraneckých praporů č. 11, 26, a 2. kulometné roty a čety ženistů od 7. divize.

Přesně v 02:00 hod. si nedočkaví úderníci zuli boty a vyzbrojeni revolvery, granáty a útočnými noži vyrazili do tmy. Mezi oběma mostovkami uložený truhlík, kterým vedly silnoproudé kabely a telefonní linky posloužil k relativně snadnému a rychlému postupu. V čele útočníků mj. postupoval černohorský šikovatel M. Vukadinovič, veterán balkánské fronty, posléze zajatec a následně sokol v jedné osobě. Zhruba v polovině mostu se od postupujících družstev oddělilo šest mužů, načež útočné čelo pokračovalo dále směrem k maďarskému břehu. Na smluvený signál se ona šestice přehoupla přes zábradlí, aby zde zpacifikovala jednoho bdícího a jednoho spícího strážného. Toto se však neobešlo bez hluku, který přivolal velitele maďarské stráže. Tento nezaváhal ani chvilku a ihned poslal jednoho vojáka zalarmovat mostní stráž a posádku v Petržalce. Mezitím však postupující úderná družstva dosáhla pravého břehu, kde zajala jednoho u kulometu klimbajícího muže a na strážnici dalších pět jeho tvrdě spících spolubojovníků. Při tom jim téměř do náruče vběhl onen ze středu mostu sprintující Maďar.
Jako poslední přišel na řadu vedle mostu přilehlý domek, kde spala zbývající část maďarské mostní stráže. Celá akce netrvala déle než 30 minut. Zajat byl 1 důstojník, 1 poddůstojník a 15 mužů vč. dvou kulometů.

Na čs. straně mostu zatím netrpělivě čekal plk. Martin na smluvený signál, který stále nepřicházel. Npor. Wies sice ihned po obsazení strážnice vypálil světlici, nicméně z Dunaje stoupající vodní páry zabránily jejímu zpozorování. Vzhledem k faktu, že zatím nepadl jediný výstřel, zorganizoval tedy Martin další „výběrové řízení“ ve kterém opět neměl o účastníky nouzi. Ve 02:30 hod. vyráží po mostovce dalších 30 mužů od III/I pl. SS, sokolské mostní roty a útočného družstva II/II pl. SS, pod vedením čet. Kalhouse. První polovinu mostu překonal oddíl v opatrném tempu, které se však vzápětí změnilo v postupný úprk. Po nenalezení maďarské předsunuté stráže, pojali totiž muži podezření, že podminovaný most bude co nevidět vyhozen do vzduchu, a tak řádně přidali na tempu. Naštěstí v druhé polovině mostu se střetli se spojkou vyslanou Wiesem, která je informovala o zdárném průběhu akce. V oddíle čet. Kalhouse přítomní telefonisté, pár chvil po té zprovoznili spojení a urychleně informovali fr. velitele o aktuální situaci. Mezitím iniciativou překypující npor. Wies a por. Hájek využili ukořistěných pušek k vyzbrojení svých na lehko ozbrojených mužů a vydali se v ústrety právě se vyloďujícímu II/I pl. SS 6).

6) O tom, kde vzali muži boty, se prameny bohužel nezmiňují.

Obrázek

Po obdržení zprávy o obsazení maďarské části mostu se k přechodu přes Dunaj vydaly hlavní čs. síly, jištěné z bratislavské strany kulometnou setninou II/II pl. SS a 4. setninou 108 komb. pl.. Jako první přišli ke slovu ženisté npor. Koláře, kteří zbavili pěší lávku zátarasů. Následně až po té, na most napochodoval II/II pl. SS, v jehož čele postupovala 4. setnina s kulometnou rotou „jedenáctého“ domobraneckého. Asi 200 m za českobudějovickým praporem se pak pohyboval III/I pl. SS, podporován 2. kulometnou rotou 7. divize. Jako poslední vkročili na most příslušníci II/108 komb. pl. s rotou kulometů 26. domobraneckého praporu. Vše šlo bez sebemenších zádrhelů, a tak kolem 03:45 hod. ranní bylo všech 1 640 mužů na druhé straně. V tento moment se daly do práce desítky ženistů, před nimiž spočíval úkol v odstranění veškerých překážek ze silniční mostovky.

Jak již bylo výše uvedeno, na čele celého uskupení se pohybovala 4. setnina II/II pl. SS, která po překonání mostu krátce před třetí hodinou urychleně postupovala silnicí k Petržalce. Před Kopčanama se jí kromě zajetí maďarského strážného podařilo dostihnout npor. Weise se čtveřici mužů vč. nezdolného Vukadinoviče. Tito mezitím nezaháleli a zmapovali taktickou situaci u kopčanských vojenských baráků s konstatováním, že maďarské stráže opět „chrní“. Spící hlídku vzal tedy Vukadinovič „na sebe“, přičemž 3. četa 4. setniny vtrhla do baráků, kde nejdříve zajistila zbraně a po té se jala probouzet rozespalé maďarské vojáky. Npor. Weis mezitím s několika muži vyhledával na privátech ubytované důstojníky. Jiná část 4. setniny se zatím stočila západním směrem marně hledajíc spolubojovníky z II/I pl. SS, tímto se však přiblížila na dostřel rakouské hraniční stráži. Následovala krátká přestřelka, po které Rakušané ustoupili k Bergu. Kolem 04:00 hod. byla před dvorem Kapitol konečně kontaktována na východ postupující 6. setnina II/I pl. SS.

Tou dobou se v bojové formaci postupující III/I pl. SS nacházel na silnici před Petržalkou, směřujíc k železniční stanici. V cca 05:00 hod. prapor obsadil stanovené pozice na demarkační čáře, kdy 7. setnina byla situována mezi Dunaj a železniční trať k Orosvaru (dnešní Rusovce). Na její pravé křídlo až za Antonienhof navazovala 10. setnina, zatímco 9. setnina zůstala v praporní záloze na orosvarské silnici. Nejdále na východ postoupila 8. setnina, jejíž předsunutá stráž našla útočiště v Habernově hostinci. V rámci ranního „dočišťování“ přiděleného úseku, právě hlídka z „osmé“ zajala v blízkém kukuřičném poli 4 maďarské šikovatele. Cílem postupu II/108 komb. pl. se stala samotná Petržalka, kde našlo útočiště velitelství praporu s 6. kulometnou setninou bez kulometů a dvěma kulometnými četami od 26. domobraneckého praporu. Pozice na jižním okraji Au-parku byla pak vyhrazena pro 5. setninu. Kolem páté hodiny ranní se rovněž podařilo usilovně pracujícím ženistům zprůjezdnit Starý most a tak na druhou stranu Dunaje začal proudit praporní trén a polní kuchyně.

Setniny „obojživelného“ II/I pl. SS jsme opustili na pravém břehu Dunaje, kdy krátce po úspěšném překonání říčního toku začaly postupovat na operačním plánem vytyčené pozice. Pro 4. setninu byl stanoven úsek jižního břehu slepého říčního ramene, a pro 5. setninu silniční úsek Petržalka – Hainburg. Kolem 05:00 hod. ráno obě setniny stanovený úkol splnily, přičemž „pátá“ vešla v kontakt s maďarskými a rakouskými strážemi, doprovázený krátkou přestřelkou. 6. setnina po té, co jí byla po navázání kontaktu s II/II pl. SS osvětlena situace, udělala čelem vzad a rozdělena do hlídek postupovala k demarkační čáře, kde se jí podařilo zajmout čtyřčlennou maďarskou stáž (1+3). Ke kompletnímu obsazení praporního úseku došlo kolem 05:30 hod. načež se velitelství praporu usídlilo ve dvoře Kapitol. Posléze na toto místo byla stáhnuta do zálohy 6. setnina. V 06:30 hod. bylo navázáno telefonické spojení s Petržalkou, a o zdárném splnění úkolu byl informován velitel předmostí plk. Martin.

Jak již z výše uvedeného vyplývá, celá operace za obsazení bratislavského předměstí Petržalka skončila kolem sedmé hodiny ranní. Vezmeme-li v potaz, že toto vše se podařilo účastnícím se čs. jednotkám stihnout za méně než pět hodin a to, aniž by prakticky padl jediný výstřel, nezbývá než smeknout. V rámci celé akce bylo zajato 12 maďarských důstojníků a 120 příslušníků mužstva. Ukořistěno bylo: 6 kulometů, 108 pušek, značné množství střeliva, 35 koní, 3 vozy a mnoho jiných zásob.

Obrázek

Praporní vozba vjíždí na Štefánikův most.

Onoho srpnového rána 1919 musel mnoha mužům spadnout kámen ze srdce, nicméně před nimi stál ještě jeden neméně důležitý úkol, a to zabezpečení celé oblasti proti možnosti nenadálého maďarského protiútoku. Na celém úseku nové demarkační linie tak začaly jako „houby po dešti“ růst zákopy, překážky z ostnatého drátu a jiná kulomety prosycená polní opevnění, to vše pod bedlivým dozorem plk. Martina. V průběhu celého dne byly v Petržalce rekvírovány lopaty, rýče a krumpáče, které tak v určité míře doplnily již v dopoledních hodinách vozy přivezené nářadí a opevňovací materiál. Namáhavá práce v téměř 40 stupních celsia si postupně vybírala mezi mužstvem svoji daň. Kromě mozolů a do krve rozedřených dlaní se začaly objevovat první příznaky úpalů a spálenin. Z důvodu očekávání maďarské protiakce zůstala v noci převážná část mužstva v zákopech, kde byla vystavena útoku obrovského množství komárů. Přestože tlak velících důstojníků na urychlené budování zákopů, vzbudil v mužstvu silnou nevoli, samo se posléze přesvědčilo, že nebyl bezdůvodný. Ve 21:00 hod. zaútočili Maďaři v úseku orosvarské silnice na polní stráž II/II pl. SS, kdy prvotní zmatek v čs. obraně byl zastaven velitelem kulometné setniny por. Malíkem, aby po následném obsazení železničního náspu udělal v řadách útočníků pořádek kulomet šik. Vosolsoběho. V rámci této šarvátky však padl vojín Fiala z 5. setniny a další dva muži byli raněni. Přesto, tento incident se stal prakticky prvním a zároveň posledním vážnějším pokusem Maďarů o průnik přes demarkační linii, přičemž situace se v následujících hodinách opět stabilizovala.
Syn tesařského mistra z Pelhřimova, bratr Antonín Fiala (ročník 1899) ze Semil, se tak posléze stal jedinou ztrátou celého čs. uskupení obsazujícího Petržalku.

Obrázek

Budování polního opevnění. Na snímku 6. setnina II/I pl. SS u Kopčan.

S odstupem času můžeme podíl polních praporů SS na obsazení Petržalky vyhodnotit, jako jakési vyvrcholení jejich dosavadní existence. Ostatně mnoho za statečnost oceněných účastníků této akce, mezi nimiž nechyběli ani čs. válečným křížem vyznamenaní npor. Weis a šik. Vukadinovič, mluví samo za sebe. Nicméně díky postupně sílící stabilizaci, jak vnitřních tak vnějších poměrů republiky, se éra pluků Stráže Svobody nezadržitelně blížila ke svému konci. Zkrátka, jejich poněkud diskutabilní forma uspořádání a fungování, neměla v nově se tvořící armádě své místo. Přesto slovenská anabáze polních praporů pražského pluku SS ještě nějakou chvíli trvala.

V následujících dnech po obsazení předmostí, neutuchající lopota s intenzivním budováním opěrných bodů, zákopů a protipěchotních překážek stále pokračovala. K úmornému vedru a slunečnímu svitu, likvidujícímu v odpoledních hodinách vše živé, se pak přidala malárie. Ve spojitosti s fyzickou námahou, dopadly tyto nepříznivé okolnosti plnu vahou zejména na III/I pl. SS. Již 18. srpna tak zažádal velitel praporu npor. Tauc o vystřídání jednotky, přičemž argumentoval přílišným mládím vojáků a jejich celkově slabou konstitucí, doposud nepřivyklou těžké práci. Francouzské velení na tyto důvody však nebralo zřetel, načež Tauce nahradilo set. Heisingerem od II/108 komb. pl.. Nadporučík zůstal u své jednotky jen na pozici velitelova pobočníka. Avšak posléze i Heisinger uznal Taucovi argumenty a velení opět putovalo do nadporučíkovo rukou. Konečně na večer 22. srpna byl polní prapor vystřídán II/108 komb. pl.. Mj. tento praporu se v Petržalce také příliš dlouho neohřál, neboť právě z důvodu ataky malárie byl už o tři dny později vystřídán sesterským I/108 komb. pl..

Navečer 23. srpna došlo na samotné vystřídání „třetího polního“ v přední linii. V této souvislosti není bez zajímavosti poněkud ironický nádech kronikářova komentáře, jenž si neodpustí poznámku, že střídající setniny II. praporu 108. kombinovaného pluku obsazovaly již linii řádně vybudovanou a opevněnou. Po vystřídání se III/I pl. SS vrátil zpět do honvédských kasáren na Dunajské ulici, aby byl v Bratislavě posléze zařazen do běžné strážní služby, kde mj. asistoval na vzájemných výměnách zajatců 7). To se již však opravdu jednalo o labutí píseň této vcelku, svým složením, jedinečné jednotky.

7) Od 15. srpna leželo břímě bratislavské strážní a hlídkové služby na příslušnících 50. domobraneckého praporu, který byl výjimečný tím, že byl z naprosté většiny složen ze Slováků.

V poledních hodinách prvního zářiového dne třetí polní prapor I. pluku SS na bratislavském nádraží nastoupil na vlak, který jej vzápětí transportoval do Prahy. V okamžiku odjezdu činil početní stav praporu 700 příslušníků mužstva a poddůstojníků, 15 důstojníků, 31 koní a 14 vozů, když cca 50 mužů praporu absorboval na předměstí stále setrvávající bratrský II/I pl. SS. Navečer druhého dne dorazil vlak s praporem do Prahy, načež mužstvo složilo hlavu v Černínských kasárnách. Mezi 6. a 10. zářím začalo propouštění mužstva, které k pluku nastoupilo ve dnech překotné sokolské mobilizace, přičemž k 20. září byl III/I pl. SS rozpuštěn definitivně.
Za dobu jeho působení na Slovensku se v jeho řadách vystřídalo 890 mužů a 19 důstojníků. Ztráty pak činily 1 muž těžce zraněný a 40 nemocných. Přestože větší boje prapor minuly, svojí účastí na obsazení Petržalky se historicky zařadil mezi několik málo vyvolených čs. jednotek, účastnících se obojživelné bojové operace. Tím spíše, že v jeho řadách sloužilo na 80 % mladíků – hochů, bez sebevětších vojenských zkušeností.

Obrázek

Praporní vozba a stanový tábor štábní setniny II/I pl. SS.

Krátké období po obsazení Petržalky, specifické zejména značným úsilím o co nejrychlejší zabezpečení nové čáry dotyku. Kdy spíše než pušky přicházely ke slovu rýče a lopaty, se nevyhnulo ani II/I pl. SS. Nicméně do 20. srpna byly v přiděleném úseku „druhého polního“ veškeré opevňovací práce hotovy. Z důvodu absence alespoň minimálních ubytovacích kapacit, přespávala tou dobou většina jednotek praporu ve stanech, což zas tak v parném létě nevadilo. Dne 25. srpna polní prapor utržil svoji první bojovou ztrátu na Slovensku, když dvojice jeho hlídkujících vojáků si nedala pozor, a dle letecké terminologie drobet „zakufrovala“. V důsledku neopatrného překročení demarkační linie, tak promptně putovala do maďarského zajetí.

Na pozadí velitelské rošády, kdy velení předmostí místo plk. Martina převzal velitel II/I pl. SS mjr. Heller (31. srpna), pokračovalo v Petržalce postupné upevňování státní moci RČS. Byla zde zřízena četnická stanice, detektivní inspektorát, ale také i nezbytný celní úřad. Taktéž v kopčanských barácích vznikla vojenská nemocnice a obvaziště. K pětadvacátému září putuje velení Petržalky opět do rukou plk. Martina, nicméně to se již i nad slovenským pobytem II/I pl. SS krátil čas. Načasování odjezdu pak nemohlo být lepší. K 1. říjnu o sobě dal totiž vědět podzim, načež příchod chladného počasí donutil čs. velení vydat rozkaz, jenž zakazoval setninám spát pod stany. Mužstvo si tak muselo hledat střechu nad hlavou v hospodářských staveních, strážních přístřešcích, apod..

Dne 9. října odevzdal polní prapor svůj úsek II/107 komb. pl. a začal se organizovat k odchodu. Před polednem druhého dne pak II/I pl. SS v Bratislavě vagónoval, a krátce na to ve stavu 592 mužů, 15 důstojníků, 75 koní, 17 vozů se 6 kulomety a 5 polními kuchyněmi se vydal na cestu do Prahy. Do hlavního města republiky, konkrétně na vršovické nádraží, dorazil námi sledovaný železniční transport dne následujícího, načež byl prapor ubytován v tamních kasárnách. S propouštěním mužstva do civilu se započalo neprodleně. Jako v případě III/I pl. SS, i u II/I pl. SS byli první demobilizováni muži rukující za sokolské mobilizace, přičemž k definitivnímu rozpuštění praporu došlo k 17. říjnu. Cca 150 mužů, evidovaných u mateřského pluku ještě před mobilizací však u jednotky setrvalo, organizováno na krátkou dobu v nově vzniklé 2. náhradní setnině.

Zrovna tak jako před tím u III/I pl. SS platí i pro II/I pl. SS, že díky své účasti na obsazení bratislavského předměstí ve dnech 13. -15. srpna 1919 se do vojenské historie RČS, ale i historie současné České a Slovenské republiky, zapsal nesmazatelným písmem. V průběhu tříměsíčního slovenského působení, utrpěl druhý polní prapor ztrátu dvou nešťastnou náhodou zraněných mužů, dvou zajatých a cca 25 vážně nemocných. V rámci obsazení petržalského předmostí jeho příslušníci zajali 4 muže a 1 maďarského důstojníka. Za celou dobu existence II/I pl. SS v jeho řadách působilo 930 příslušníků mužstva a 18 důstojníků.

Obrázek

Velitel II/I pl. SS, mjr. A. Heller.

Ze tří praporů pražského pluku SS, setrval na Slovensku nejdéle a vcelku i symbolicky I/I pl. SS, „hrdina“ od Nových Zámků. Tak jak plynula voda Dunaje, krátil se však i čas jeho pobytu na Žitném ostrově. K prvnímu říjnu došlo na povýšení 39 vojínů a poddůstojníků, když v rámci čtení plukovního rozkazu č. 270, bylo mj. mužstvo seznámeno s uvolněním bývalého velitele pl. Müllera do zálohy. Z důvodu počínajícího vinobraní, došlo taktéž k propuštění několika desítek slovenských příslušníků praporu DD, pocházejících zejména z oblastí Pezinka a Modré. Nicméně tou dobou již platilo nařízení MNO č. 36.000/org., které nařizovalo k 15. říjnu likvidaci všech dobrovolných formací čs. armády, vyjma pluků SS a 2. čs. dobrovolnického pluku. Od „desátého“ tak postupně docházelo k odesílání mužstva domů, respektive k příslušným útvarům a různým náhradním jednotkám, aby skutečně v polovině října přestala Dobrovolná Družina existovat.

Osamocený I/I pl. SS však nezůstal na Žitném ostrově o mnoho déle. Dne 18. října předal svůj úsek do rukou polního II/67 p. pl. a začal se pomalu připravovat k odchodu. O dva dny později nastoupil prapor v Šamorýně k přehlídce před velitelem bratislavského úseku plk. Brauem, jenž krom jiného nešetřil slovy uznání a díků. V ranních hodinách dne 21. října pak jednotka absolvovala asi hodinu trvající pochod do železniční stanice Úzor (dnešní Kvetoslavov), kde nastoupila na přistavěný vlak a odjela do Bratislavy. Na místním nádraží se situace se slavnostním defilé a srdcervoucími proslovy opakovala, jen bratislavského velitele zastoupil velitel západní skupiny čs. vojsk na Slovensku gen. Mittlehauser. Konečně po ukončení slávy a dekorování vybraných bratří 15 čs. válečnými kříži, vlak definitivně vyrazil na západ. Do Prahy Vršovic transport dorazil navečer 22. října, přičemž prapor byl taktéž ubytován v tamních kasárnách. V rámci cca devítiměsíční služby na Slovensku, činily ztráty prvního polního praporu 18 padlých, dvou utonulých a jednoho zemřelého muže (tyfus). Raněno bylo 60 mužů a 4 důstojníci, onemocnělo 110 mužů a 7 důstojníků. Zajato Maďary bylo celkem 6 mužů. Za službu vlasti si do civilního života 17 bratří odneslo těžší invaliditu, a ještě rok po popisovaných událostech na následky válečného zranění jeden zemřel. Za celou dobu jeho existence se v praporu vystřídalo 950 mužů a 30 důstojníků.

Obrázek

Dekorování vybraných příslušníků I/I pl. SS čs. vojenským křížem, za hrdinství u Nových Zámků.

Po návraru polních praporů zpět k mateřskému tělesu a započetí jejich postupné likvidace, čekala tato procedura rovněž samotný pluk. Skládající se v pražské posádce jen ze štábní a jedné, později dvou náhradních setnin. Dne 18. října vydává MNO výnos č.j. 41.364/org., na jehož základě mají všechny pluky SS odeslat k příslušným náhradním tělesům veškeré mužstvo službou povinné. Rovněž dosavadní kasárenské prostory chlapecké a dívčí školy na sv. Františku bylo nutno opustit. A tak se pluk 24. října stěhuje ke krátce dorazivšímu prvnímu polnímu praporu do Vršovic. Samotná demobilizace mužstva byla zahájena k devětadvacátému říjnu, přičemž všem nevojákům bylo vystaveno potvrzení o vykonané domobranecké službě. Toto potvrzení je však nezprošťovalo od dalších vojenských závazků. Díky tomu tak tito „veteráni“, jednalo se o ročníky 1898 – 1904, rukující po roce 1920 k absolvování řádné vojenské služby, ocitli se opět v roli nováčků. Ex rakousko-uherští vojáci ročníků 1900, 1899, 1891 a starší, pak byli odesláni ke svým náhradním jednotkám a u nich propuštěni. Bratři vojnou povinní, tedy ročníky 1892 – 1898, zatím u pluku setrvali, ne však na dlouho. Dne 10. listopadu v 11:30 hod. totiž nastoupily zbytky prvního pluku SS na kasárenském nádvoří, aby se zde mohly rozloučit se svými velícími důstojníky. Hned druhého dne došlo na odeslání všech zbylých mužů ke svým náhradním jednotkám. K nimž byli mimochodem odesláni bez výzbroje a výstroje, jen se svým oblekem (zřejmě civilním) a chlebníkem. Ke čtení posledního praporního rozkazu I/I pl. SS došlo k 18. listopadu. Následujícího dne byl likvidován plukovní invalidní fond, přičemž závěrečný účet 12.100,- Kč byl rozdělen mezi pozůstalé po padlých bratřích. Dne 20. listopadu 1920 podepsal bratr plk. Bílek úplně poslední rozkaz pluku, načež jednotka přestala definitivně existovat.

Za dobu téměř ročního života pražského I. pluku Stráže Svobody, od listopadu 1918 do listopadu roku 1919, se v jeho řadách vystřídalo na 3 510 příslušníků mužstva a důstojníků (vč. bratislavské mostní roty). Přičteme-li k tomu prapor DD, který v rámci prvního polního praporu působil na Žitném ostrově, povyskočí nám toto číslo na finální počet 4 515 jeho členů. V souhrnu měl pluk 24 padlých a zemřelých, 68 raněných, 175 vážně nemocných a 8 zajatých. Celkové ztráty pak činily cirka 16,4 %. Čs. válečný kříž za udatnost byl udělen 63 jeho příslušníkům, z nichž 9 in memoriam.

Nu, a co říct závěrem? Závěry mi nikdy nešly, a tak svěřím vše do rukou vlastního úsudku těch čtenářů, kteří vytrvali, a vydrželi číst tuto práci až do konce. Osobně jsem si pak touto sérií článků splnil jeden velký závazek, který jsem si vytyčil po přečtení náhodně zakoupené Kroniky 2. pluku Stráže Svobody, která de facto odstartovala můj hlubší zájem o tuto bohužel nedoceněnou část naší historie. To vše shodou okolností okořeněné nadcházejícím stoletým výročím RČS. Takže, komu čest tomu čest, sokolům obzvláště.

PŘÍPADNOU DISKUZI SMĚŘUJTE PROSÍM DO TOHOTO VLÁKNA viewtopic.php?f=36&t=7824

Zdroje:
http://www.artae-antiquae.cz
http://www.delostrelectvocsarmady1918-1939.estranky.cz
http://www.palba.cz
http://www.fronta.cz
http://www.valka.cz
http://www.cz.wikipedia.org
http://www.sokol.eu
http://www.lideazeme.reflex.cz
http://www.is.muni.cz/th/264165/ff_m/di ... limova.txt
http://www.sokolskastraz.cz/o-nas/
http://www.wikiwand.com
http://www.andrejb.blog.sector.sk
http://wwww.scepko.blog.sme.sk
http://www.bratislavaden.sk
http://www.vrtulnik.cz
https://www.bojoslovensko.wordpress.com/
https://www.novezamkyfotoalbum.sk
https://www.vhu.cz
http://www.rotanazdar.cz
http://watson.sk
https://www.tikdnv.sk
http://www.kidarmy.websnadno.cz
http://ba.foxy.sk
http://spolocnetradicie.eu
Dva roky bojů a organizační práce, Československá armáda v letech 1918-1920: R. Břach, J. Láni Vladko Břach
Generál Maurice Pellé, Vladko Břach
Vojenské dějiny Československa III. díl: Autorský kolektiv
Účast dobrovolníků v bojích o Těšínsko a Slovensko v letech 1918-1919, Zdeněk Ježek
V těžkých dobách, Boje na Slovensku 1918-1919: Pavel J. Kuthan
Kronika I. pluku Stráže svobody: Jaroslav Ryšavý
Kronika II. pluku Stráže svobody: Jaroslav Ryšavý
Nevyhlášená válka, Boje o Slovensko 1918-1920: Dušan Tomášek
Československá armáda v letech budování a stabilizace, Karel Straka, Tomáš Kykal
Tělevýchova a sport ve službách české národní emancipace, Marek Waic
Pušky a samopaly, A. B. Žuk
Československé ruční palné zbraně a kulomety, M. Šáda
Vliv dovozu na vyzbrojování čs. armády v letech 1919-1922, V. Karlický
Dunaj v plamenech – Velká válka, Jaroslav Tvrdý
Maďarská armáda 1919 -1945, Ch. K. Kliment a D. Bernád
Československé dělostřelectvo 1918 – 1939, Jiří Janoušek
Páncélvonataink II. Kótet, Rónaföldi Zoltán
Československá druhá armáda I – II, Jan Solpera
Atlas lokomotiv 3 - lokomotivy let 1900 – 1918, Jindřich Bek
Plavba na vodě a kotvení, sl. předpisy branné moci: IV./1. oddělení MNO 1929
Petržalka jako darček k 52. narodeninám Vávra Šrobára: Štefan Rachela