Stránka 1 z 1

I. pluk Stráže Svobody, RČS 1918-1919. Část 7.

PříspěvekNapsal: 22/6/2018, 10:58
od Zemakt
Obrázek

I. pluk Stráže Svobody, RČS 1918 - 1919
Část 7. „Na vrcholu“


V době, kdy boji u Komárna zahajoval I/I pl. SS svoji slovenskou anabázi a kdy to těžší ho ještě čekalo, nábor dobrovolníků u pražského plukovního tělesa stále neustával. Ba naopak.
Dne 14. června byl do Brna vypraven v pořadí již čtvrtý sokolský prapor (IV. sokolský prapor), v této podobě prapor poslední. Hned o čtyři dny později totiž vyšlo v platnost nařízení MNO, které rušilo vysílání samostatných sokolských jednotek na Slovensko bez patřičného výcviku. Toto rozhodnutí pak de facto jen ztvrzovalo již dříve zmíněné, kdy doplňování sokolských jednotek na Slovensku mělo být možné jen muži s patřičným výcvikem, respektive muži ze stavu I. pluku SS (výnos MNO č. 29.960 z 10.6.1919) 1).

1) A jako téměř vždy, i v tomto ohledu můžeme nalézt výjimku. Eskalace bojů na Slovensku mj. odhalila neutěšený stav československé spojovací služby, na což záhy reagoval velitel čs. západní skupiny generál Mittelhauser. Do Prahy zaslaný apel pak doporučoval, aby z členské základny cyklistických spolků byly sestavovány oddíly, které by po nezbytném výcviku byly urychleně odeslány do pole. Navzdory tomu, jednání MNO s reprezentanty spolků byla bezútěšná, přičemž tak ministerstvu opět nezbývalo nic jiného, než obrátit se opět na ČOS. A ta opět bez prodlení jednala. Dne 14. června byla do sokolských jednotek zaslána výzva, aby čeští sokolové - cyklisté, hlásili se do 1. sokolské cyklistické setniny (Albrechtická kasárna na pražském Smíchově), a ti moravští do 2. sokolské cyklistické setniny (brněnská Hrdličkova ulice). Po zhruba měsíčním výcviku, pak obě setniny dne 12. července skutečně odjely na Slovensko. V této souvislosti jistě není bez zajímavosti, že prvorepublikový historik Jaroslav Ryšavý dále konstatuje, že tyto setniny stály u zrodu 1. a 2. cyklistického praporu?!

Výše uvedené skutečnosti, nám taktéž mohou nastínit hlavní činnost pluku v tomto období. A jako již kolikrát před tím, se jednalo o výcvik, výcvik a zase výcvik. Rekviziční, osvětová aj. podobná činnost byla zcela upozaděna, přičemž vše bylo podřízeno polnímu výcviku. U první setniny náhradního praporu dochází ke zřízení kulometného oddílu (12.6.1919), načež u vybraných příslušníků dokonce došlo k absolvování speciálního útočného kursu.
Intenzivní boje u Nových Zámků, a s tím související nárůst ztrát polního praporu, rovněž vyvolaly potřebu doplnění jeho početního stavu. A tak se taktéž začalo se stavbou pochodové setniny.

Dne 21. června vydalo organizační oddělení MNO nařízení, které doposud vcelku spontánní sokolské mobilizaci dodalo určitý řád. Výnosem č. 20.255 se mj. nařizovalo, aby jihočeští sokolové: župa Husova, Žižkova a Jeronýmova, nastoupili v kasárnách českobudějovického II. pl. SS. Sokolové západočeští: župa Šumavská, Plzeňská a Rokycanská, u IV. pl. SS v Plzni. A konečně moravští sokolové u brněnského pluku č. III. Na Moravsko-Slezskou župu se vyhláška nevztahovala, přičemž "severní" župy: župa Podřipská, Krušnohorská, Krkonošská, Podkrkonošská, Ještědská, Fügnerova a Čížkova měla vyčkat "zvláštních pokynů".
Tři dny na to, směrnici nesoucí se v obdobném duchu schvaluje rovněž širší výbor ČOS. Ale zanechme již nezbytné byrokracie a pojďme zpět k pluku.

Dne 23. června v 19:45 hod. dochází z Masarykova nádraží k vypravení 180 členné pochodové setniny, která měla doplnit v bojích prořídlý kádr I/I pl. SS. Na tomto místě jen připomenu, že vzhledem ke složení 2. setniny („nevojáci“, zdravotní klasifikace C), dodala potřebný lidský materiál 1. a 3. setnina náhradního praporu.

Obrázek

Ilustrační foto: příslušník rakousko-uherských stosstruppen (úderných jednotek). Lze předpokládat, že o instruktory zmíněného specializačního kurzu nebyla v čs. armádě nouze.

Stále stoupající počty nově příchozích dobrovolníků (k 24. červnu 1 900 nově příchozích), také dovolily plukovnímu velení zaobírat se myšlenkou, posléze realizovanou, postavit další dva polní prapory. Samozřejmě tomu předcházela určitá organizační rošáda. Základní rámec pro nově budovaný II. polní prapor poskytla dosavadní 1. a 3. setnina prvního náhradního praporu (mjr. Heller), kdežto 2. setnina nevojáků byla zčásti převelena do Černínských kasáren na Hradčanech, kde se z ní začal tvořit III. polní prapor (pplk. Kejzlar). Zbývající část mužstva se následně osamostatnila, přičemž se z ní stala náhradní setnina, pod vedením setníka s přiléhavým jménem Ouředník.

Krátce po svém ustanovení dosáhl početní stav III. polního praporu 1 300 mužů, z valné míry nevojáků (28. června). Potíže s uřízením takto abnormálně početného praporního tělesa, organizovaného do pěti setnin (8., 9., 10., 11. setnina), byly vskutku nasnadě. A když ani zcela nevyšel pokus o vyslání 466 mužů k sesterskému brněnskému III. pluku Stráže Svobody, neboť brněnští řešili téměř identické problémy, není se příliš co divit, že většina hlásivších se dobrovolníků byla s komentářem “později” poslána nazpět domů 2).

2) Nezvladatelné problémy s dostatečným materiálním, ale i ubytovacím zabezpečením stovek denně příchozích dobrovolníků, donutily sokolskou vojenskou kancelář vydat již 26. června v denním tisku provolání: ...K vojenské službě se povolávají pouze oni bratři, kteří se dobrovolně, t. j. bez újmy svého civilního postavení přihlásili a z těch opět ti, kteří se podrobili sokolským odvodům a byli označeni značkou A.... Někteří z odmítnutých poté narukovali až v září a říjnu, kdy absolvovali cca měsíční výcvik.

Organizování nově sestavených polních praporů naráželo samozřejmě na mnohá úskalí, nicméně jeden problém vévodil. MNO totiž hodlalo nově na Slovensko komandované sokolské prapory využít jako jakousi “výkladní skříň”, a jako takovou museli mít i jejich příslušníci i vizáž. Dle nařízení shora, měly oba prapory před svým odjezdem absolvovat kompletní přestrojení na nový polní stejnokroj vz. 19, tzv. “americký” 3). Ten ovšem nebyl ještě ušitý v dostatečném počtu, a tak se muselo čekat.
Přesto je v této souvislosti nutné dodat, že dosavadní e-x rakousko-uherská směska mundúrů mnoha vzorů, byla co do počtu a kvality doslova tragická. Tak např. někteří muži sloužili stále ve svých civilních kloboucích.

3) Svízelná výstrojní situace nově se tvořící čs. armády byla kompetentním osobám MNO velmi dobře známa již od samého počátku jeho existence. Ať už to bylo díky prosincové výzvě generála Piccioneho, či pouhým vnímáním neuvěřitelného mixu starých R-U stejnokrojů různých odstínů, italských/italských domobraneckých či francouzských uniforem, všem muselo být jasné, že takto to dále nejde. Prvním krokem na cestě k definitivnímu řešení se stala již v druhé polovině ledna 1919 MNO svolaná „Konference o uniformování čs. vojska“. Na konferenci byli přizváni zástupci jednotlivých zainteresovaných ministerstev, zejména pak představitelé ministerstva financí a obchodu. Výsledkem jednání se následně stal společný konsenzus na velkorysé objednávce uniforem amerického střihu v barvě khaki. Bohužel aktuální finanční situace státu žádala směrovat toky financí do jiných, urgentnějších oblastí, takže nové uniformy musely ještě chvilku počkat. Nicméně o premiéru v bojích na Slovensku nové stejnokroje vz. 19 stejně nepřišly, přednostně jimi byly vybavování sokolské prapory pluků SS. Přestože v pozdějších letech nebylo dovážených amerických uniforem nikdy dost, díky svému sportovně laděnému střihu se staly vděčným objektem černého trhu. Pořízení nových amerických uniforem však nebyla žádná láce. V armádních prodejnách byla cena pro gážisty stanovena ve výši: blůza 309,-Kč, kalhoty dlouhé nebo tzv. kolenky 200,-Kč, ovinovačky 33,-Kč a pár obuvi za 258,-Kč. Jako pokrývka hlavy ke stejnokroji vz. 19 byl předepsán baret francouzského střihu v barvě khaki. K celkové náhradě donášených R-U uniforem však d ošlo až koncem roku 1920.

Obrázek

Názorný příklad "uniformního mišmaše" počátku budování čs. armády.

Na druhou stanu těch pár dní na víc, co obě jednotky strávily v pražské posádce, nebylo zas až tak na závadu, neboť každý den strávený na cvičišti se v poli zkrátka počítal. “Druhý polní” dokonce stihl do svého odjezdu ještě odstřílet ostré střelby na Kobyliské střelnici. III/I. SS pak zde od 18. července střílel de facto denně.

13. července konečně došla k II/I pl. SS, k jako první čs. jednotce vůbec, zásilka nových uniforem vz. 19. Mužstvo bylo v okamžiku přestrojeno, načež se ještě týž den začalo s nakládáním praporní vozby. Druhého dne kolem odpoledne prapor na Masarykově nádraží vagónoval, aby v 12:30 hod. se s ním dal železniční transport do pohybu, směr Děvínská Nová Ves - Slovensko.

Jakkoliv to u budování druhého polního praporu skřípalo, u třetího polního praporu to opravdu drhlo, a to zejména z již zmíněné obrovské nadpočetnosti mužstva. Velitelství se urputně pokoušelo přebytečné muže udat, kde se jen dalo. Ne vždy však byla snaha korunována úspěchem. Část mužů tak končila u sesterského pluku v Brně, 80 jich posílilo III. sokolský prapor, a mnoho jich zkrátka neprošlo opakovanou zdravotní revizí.

26. července došlo na přestrojení i “třetího polního”, ovšem jen mužstva určeného pro Slovensko. Do dvou dnů příprav k odjezdu se nicméně ještě stihlo propustit do civilu 80 mužů, kterým končil závazek, a taktéž odeslat 90 mužů k 102. pol. děl. pl. 4). Konečně 29. července ve večerních hodinách byla nakládka hotova, a ve 21:45 hod z Libeňského nádraží vyrazil III/I pl. SS na východ, cílová stanice Bratislava.

4) Za odchodem devíti desítek sokolů k dělostřelcům, můžeme spatřit zejména iniciativu por. A. Ciruse, jenž navrhl vytvořit plukovní baterii. Po sestavení a vycvičení, utvořili tito muži samostatnou dělostřeleckou baterii, administrativně vedenou pod I. pl. SS, organizačně však včleněnou do 102. pol. děl. pl.. Na Slovensko se však muži, jejichž mateřskou jednotou byla zejména jednota Kostelce nad Labem, nikdy nepodívali. Baterie byla rozpuštěna k 15. srpnu 1919.

V samém závěru července 1919, bylo tedy na Slovensku, ve třech polních praporech, soustředěno cca 2 300 mužů I. pluku Stráže Svobody. A vzhledem k tomuto faktu, že těžiště činnosti pluku spočinulo opět na východě republiky, přesuneme se v popisu dění zpět na Slovensko k prvnímu v pořadí, nám již velmi dobře známému I/I pl. SS.

První polní prapor jsem naposledy zmínil v souvislosti s jeho návratem do Bratislavy dne 1. července. Po slavnostním uvítání, jehož byl mj. přítomen gen. Mittlehauser a ministr Šrobár, nalezl prapor střechu nad hlavou v honvédských kasárnách. Hned následujícího dne ve večerních hodinách, dorazila k jednotce již výše avizovaná posila, 180 členná pochodová setnina (prap. V. Novák). Zde si pak pozorný čtenář může povšimnout určité časové disproporce, která stojí za objasnění. Jak jsme si již řekli, tato setnina vyrazila z Prahy už 23. června, když do Bratislavy dorazila o dva dny později. Nicméně už třicátého byla komandována do Stupavy, neboť právě v těchto dnech se na Moravském poli začal soustřeďovat rakouský revoluční prapor „Rothe Fahne“. A právě obava z přechodu komunistického praporu přes řeku Moravu, stála za umístěním sokolské pochodové setniny do úsekové zálohy fr. majora Martina ve Stupavě. Avšak hned 2. července se zde také objevil I. pol. prapor sesterského III. pluku Stráže Svobody, a tak setnina mohla konečně nastoupit cestu ke svému praporu. Do té doby stihla vykonat jen pár polních hlídek k rakouskému Marcheggu. Po obdržení posil činil početní stav I/I pl. SS 488 příslušníků mužstva a 14 důstojníků.

Obrázek

Dne 7. července se prapor stěhuje do Štefánikových kasáren, kde také začíná polní výcvik dle francouzské vojenské doktríny. Týden na to, se velením pluku ujímá pplk. Kejzlar, zatímco stávající velitel mjr. Müller odjíždí do Prahy, aby zde byl také k poslednímu dni v měsíci propuštěn do civilu. Představy nového velitele o disciplíně polního praporu pravděpodobně hned na počátku utrpěly vážnou trhlinu, neboť jak píše kronikář …kázeň u praporu během bojů povolila a někteří bratři mimoděk zapadli do starých nectností rakouského vojáka… . Kejzlar se však se svojí úlohou popasoval obstojně a ve své snaze vytrval, protože vzápětí kronikář dodává …novému veliteli br. Kejzlarovi dalo velmi námahy prapor opět sklížiti… . Ale to už se blížila další změna dislokace, v krátkém životě praporu pak změna poslední. Brzy po ránu dne 21. července vyrazil I/I pl. SS z bratislavského nádraží na Žitný ostrov, kde se měl stát nosnou jednotkou jeho obrany.

Díky svým 1 600 km2 je slovenský Žitný ostrov (Velký ostrov) často označován jako největší říční ostrov Evropy. Na jihu a severu ohraničen tokem Dunaje, respektive Malým Dunajem, na východě pak krátkým úsekem Váhu, platí ostrov za nejúrodnější oblast Slovenska a obrovskou zásobárnu podzemních vod. Jako první čs. jednotka vůbec, se zde v polovině ledna 1919 objevil I/33 stř. pl. italských legií, jehož velitelství rozbilo svůj stan v Šamorýně.

Z počátku dopadal československo-maďarský konflikt na ostrov jen okrajově. De facto se jen omezil na občasné výpady rudé gardy na loďkách, které byly však polními strážemi včas zachyceny a střelbou zahnány zpět na maďarský břeh. Poněkud rušněji bylo ovšem 22. dubna, kdy se na čs. straně Dunaje vylodila větší skupina gardistů, avšak i tu záhy legionáři zachytili a rozprášili, přičemž se podařilo zajmout 11 mužů. Zároveň došlo k zajištění určitého množství propagandistických letáků a dokumentů, které měly posloužit k ovlivnění místního, z valné většiny maďarského obyvatelstva, k ozbrojenému protičeskoslovenskému vystoupení.
V následujícím měsíci se situace omezila jen na vcelku neškodné postřelování ostrova, nicméně zahájení maďarské ofenzívy na přelomu května a června, vzápětí aktivovalo další vlnu sabotérských operací, mířících tentokrát proti čs. zápolí. Loďky se záškodníky tak cílily zejména na železniční mosty, telefonní a telegrafní linky, aj. podobné cíle. Třetího červnového dne došlo k incidentu u Biskupic (Podunajské Biskupice), kde se čs. stráži podařilo zpozorovat u tamního mostu přes Malý Dunaj podezřelou aktivitu, aby byla posléze zjištěna jeho adjustace k vyhození do vzduchu. Podobné štěstí pak neměla část trati u Veľkého Légu, poškozená o následující noci.
Nemálo vzruchu na Žitný ostrov, nám přinesla již z předchozího vyprávění dobře známá zpravodajská informace o formování maďarské divize u Rábu, která ve svém důsledku rovněž nemálo ovlivnila novozámecké bojiště. Nicméně i tak postupně narůstající intenzita bojů u Nových Zámků a Velkých Šuran se podepsala na přeložení I/33 stř. pl. z Žitného ostrova, a jeho nahrazení 590 muži tzv. skupiny „Svoboda“ (20. června) 5).

5) Na příkladu Skupiny Svobody můžeme demonstrovat, s jakými komplikacemi a těžkostmi se muselo tehdejší čs. velení na Slovensku vypořádat. Naprostý nedostatek kompaktních a vycvičených vojenských těles, vedl mnohdy ke vzniku takovýchto z nouze poskládaných jednotek, takřka jednotek „co dům dal“. Jádro skupiny se opíralo o 490 opěšalých dělostřelců spojených baterií děl. pol. pl. č. 14, 33, 114 a 133. Dále v ní bylo soustředěno 150 polních četníků a 90 sokolů, s palebnou podporou 2 čet 2. kul. roty 7. divize a kulometnou rotou III. slováckého praporu (10 kulometů, 127 mužů) . Velitel jednotky kpt. J. Svoboda (33 stř. pl.) pak celému tomuto uskupení propůjčil své jméno, které skupině zůstalo i po jeho odchodu do civilu.

Necelých sedm stovek mužů však ani zdaleka nemohlo pokrýt celý přidělený úsek Žitného ostrova. Na pozadí omezených zdrojů, konalo čs. velení v Bratislavě samozřejmě seč mohlo, náprava neutěšeného stavu však postupovala velmi pomalu. Pomineme-li 20 členný sokolský oddíl jízdních spojek, pak o relevantní posile můžeme mluvit až v souvislosti s četou 3. osvětlovací setniny a jejich 19 reflektory, a zejména 414 muži Dobrovolnické družiny bratislavské župy (prapor DD) 6).

6) Na základě žádosti západního velitelství čs. vojsk na Slovensku z poloviny června 1919, adresované trenčínskému posádkovému veliteli, byl do Bratislavy odeslán oddíl slovenských nevojáků a vojenské službě mužů nepovinných, kteří zde 20. června položili základní stavební kámen nového dobrovolnického praporu o třech rotách. První rota byla složena ze Slováků pocházejících převážně ze západního Slovenska. Druhá rota pak z příslušníků České jednoty střelecké, „Střelců“. A konečně třetí rota z členů DTJ. Na Žitném ostrově se prapor objevil 8. července, kdy vyvagónoval v Dunajské Stredě. Početní stav praporu činil 409 příslušníků mužstva a 5 důstojníků (1. rota – 170 Slováků, 2. rota – 136 Střelců, 3. rota – 103 DTJ). A pro "fajnšmekra" Martina Hesslera dodám, že jeho první a třetí rota byla vyzbrojena r-u opakovačkami Mannlicher, kdežto rota druhá pak ruskými kořistními puškami Mosin M1891, převrtanými na ráži 8x50R.

Obrázek

Mosin M1891 - puška legenda. Překomorování ruských pušek bylo tehdy realizováno ve vídeňském arzenálu. Po návratu ruských legionářů do vlasti evidoval čs. erár společně s "kořistními" puškami cca 13 000 ks opakovaček systému Mosin. Mj. s nimi byly svého času vyzbrojeny námořní setniny čs. armády.

Na konci první červencové dekády činil celkový početní stav Svobodovi skupiny, vč. všech podpůrných jednotek, 1 220 mužů pod vedením 18 důstojníků. „Mrhání“ kvalifikovaných dělostřelců ve strážní službě a potřeba polních četníků v neutrální zóně, však posléze vyvolala rotaci jednotek, díky níž se do oblasti přesunul první polní prapor pražského pluku SS. Zatímco kanonýři od 13. a 113. děl. pol. pl. posílili divizní dělostřelectvo 7. divize, a ti od 14. a 114. děl. pol. pl. zas položili základ nově budovanému 9. děl. pol. pl., vyrazil tedy 21. července z bratislavského nádraží vlak s I/I pl. SS.

V souladu s rozkazem velitele bratislavského úseku fr. pplk. Braua, nabral vojenský železniční transport jihovýchodní směr, neboť na jeho vozech se nacházející polní prapor SS byl pověřen zabezpečením šamorýnského podúseku, Biskupice – Komárno (vodárna Dunaj Radváň). Postupem času, tak jak se vlak vzdaloval od Bratislavy, zmenšoval se úměrně i jeho původní početní stav 539 mužů, 18 důstojníků, 8 kulometů, 42 koní a čtrnácti vozů, když na první zastávce v Biskupicích vystoupila jeho 1. setnina (90/2, 1 kul., 1 pol. kuchyně), která následně zamířila Kötölče. V dnešním Ketelci se setnina spojila s pozůstatky 4. roty skupiny Svoboda, načež tak vytvořila kombinovanou 1. setninu (npor. Žalud). 2. setnina vystoupila ve Veľkém Légu, odkud následně odmašírovala do Felbaru, kde se spojila s 2. ex-rotou skupiny Svoboda (nprap. Havlík). A konečně 3. setnina, která to měla nejdál, pokračovala do Dunajské Stredy. Zde absorbovala zbytky 3. roty skupiny Svoboda do nové 3. kombinované setniny (por. Blažek).
Velitelství polního praporu vč. kulometné setniny bylo situováno do Šamorýna, kde splynulo s 1. ex-rotou skupiny Svoboda a dalšími muži ostatních pomocných čet. 270 mužů a 8 důstojníků kombinované kulometné setniny můžeme pak chápat jako určitou praporní zálohu celého šamorýnského podúseku, ve kterém bylo soustředěno celkem 1 140 mužů a 30 důstojníků, podporovaných 13 kulomety.

Po necelém měsíci od ukončení bojů u Nových Zámků, vstoupil tedy opět I/I pl. SS do první linie, i když do dvou linie poněkud jiné, té hraničářské. Samozřejmě, že v této souvislosti se změnily i priority služby, jenž nyní spočívaly zejména ve strážní a hlídkové činnosti. Zde mohou opět zacitovat s plukovní kroniky, která praví ...oddíly konaly při Dunaji pohraniční službu, stavěly polní stráže do opěrných bodů a bránily přechodu tlup a jednotlivců z rozpadávající se rudé maďarské armády na naše území... .
Jednotlivé čety polního praporu, respektive „kombinovaného praporu“ se po celém podúseku rozprostřely na vybraná místa, odkud zahájili svoji činnost. Kromě pro vojsko typických rotací a změn dislokací jednotek, které nejsou pro čtenáře až tak vzrušující, a které si z tohoto důvodu dovolím vynechat, pak poněkud vzruchu do života jednotky přinesly v armádě, tehdy i nyní, běžné mimořádné události 7). Rovněž pak i změny v maďarském vládním režimu.
Tak například 2. srpna došlo k utonutí královehradeckého sokola svob. J. Šinkory, jenž při ručkování po laně ze břehu na břeh přecenil své síly. A třeba hned druhého dne, k nešťastného postřelení des. Merhauta. To vše v době, kdy se pplk. Kejzlar stal velitelem celé skupiny Svoboda.

7) V této souvislosti si ovšem neodpustím malou poznámku, týkající se legionářských kulometčíků ze 7. divize. K výměně oněch dvou zmiňovaných kulometných čet došlo 1. srpna, přičemž uvolněné místo zastoupili "staří známí" od kulometné roty 11. domobraneckého praporu. Mj. o této jednotce bude ještě řeč.

Obrázek

Na počátku srpna 1919 se na maďarské straně opět měnily „fangle“. Rudou vlajku nahradila vlajka bílá, načež nastal hon. Ve strachu před vyřizováním účtů se skupinky rudých Maďarů snažily o přechod Dunaje na československou stranu, odtud však byly bez pardonu střelbou odháněni zpět. Rovněž představa, že zánik Bélovi Maďarské republiky rad přinese na československo-maďarskou čáru dotyku poněkud větší klid a stabilitu, vzala brzy za své. V nočních hodinách z 25. na 26. srpna obsadila menší maďarská jednotka u čs. břehu ostrůvek, a nehodlala ho opustit ani po krátké přestřelce s dorazivší čs. hlídkou. Až teprve příchod roty Slováků od praporu DD, vypudil Maďary na svoji stranu Dunaje.
Svoje si rovněž vytrpěli vesničané z Malého Žitného ostrova. Tito dokonce v obavě před skupinkami marodérů, požádali čs. vládu o alespoň dočasné přičlenění k RČS. V této souvislosti není bez zajímavosti, že francouzští velitelé čs. jednotek nebyli vůbec proti. Povzbuzeni úspěšným obsazením Petržalky (viz 8. část), hodlali využít již osvědčenou taktiku násilného přechodu řeky ve smyslu fait accompli. Avšak stopku takovýmto úvahám vystavila záhy, s odvoláním na pád komunistického režimu, čs. vláda.

Nicméně, i přes veškeré výše uvedené incidenty a jiné blíže neuvedené, lze konstatovat, že vyhrocená situace na společné linii se sice pozvolna, zato neustále snižovala. Na pozadí služby tak díky počínajícím odchodům do civilu, započalo pozvolné klesání početního stavu skupiny. Na konci září disponoval šamorýnský podúsek ve skupině Svoboda 1 030 příslušníků mužstva a 27 důstojníků. Z toho stav I/I pl. SS činil 532 mužů a 18 důstojníků. Prapor DD ve své evidenci vedl 433 mužů se 7 důstojníky, a konečně pomocné útvary vč. osvětlovací čety pak měly 33 mužů a 3 důstojníky.

PŘÍPADNOU DISKUZI SMĚŘUJTE PROSÍM DO TOHOTO VLÁKNA viewtopic.php?f=36&t=7824

Zdroje:
http://www.artae-antiquae.cz
http://www.delostrelectvocsarmady1918-1939.estranky.cz
http://www.palba.cz
http://www.fronta.cz
http://www.valka.cz
http://www.cz.wikipedia.org
http://www.sokol.eu
http://www.lideazeme.reflex.cz
http://www.is.muni.cz/th/264165/ff_m/di ... limova.txt
http://www.sokolskastraz.cz/o-nas/
http://www.wikiwand.com
http://www.andrejb.blog.sector.sk
http://wwww.scepko.blog.sme.sk
http://www.bratislavaden.sk
http://www.vrtulnik.cz
https://www.bojoslovensko.wordpress.com/
https://www.novezamkyfotoalbum.sk
https://www.vhu.cz
http://www.rotanazdar.cz
http://watson.sk
Dva roky bojů a organizační práce, Československá armáda v letech 1918-1920: R. Břach, J. Láni Vladko Břach
Generál Maurice Pellé, Vladko Břach
Vojenské dějiny Československa III. díl: Autorský kolektiv
Účast dobrovolníků v bojích o Těšínsko a Slovensko v letech 1918-1919, Zdeněk Ježek
V těžkých dobách, Boje na Slovensku 1918-1919: Pavel J. Kuthan
Kronika I. pluku Stráže svobody: Jaroslav Ryšavý
Kronika II. pluku Stráže svobody: Jaroslav Ryšavý
Nevyhlášená válka, Boje o Slovensko 1918-1920: Dušan Tomášek
Československá armáda v letech budování a stabilizace, Karel Straka, Tomáš Kykal
Tělevýchova a sport ve službách české národní emancipace, Marek Waic
Pušky a samopaly, A. B. Žuk
Československé ruční palné zbraně a kulomety, M. Šáda
Vliv dovozu na vyzbrojování čs. armády v letech 1919-1922, V. Karlický
Dunaj v plamenech – Velká válka, Jaroslav Tvrdý
Maďarská armáda 1919 -1945, Ch. K. Kliment a D. Bernád
Československé dělostřelectvo 1918 – 1939, Jiří Janoušek
Páncélvonataink II. Kótet, Rónaföldi Zoltán
Československá druhá armáda I – II, Jan Solpera
Atlas lokomotiv 3 - lokomotivy let 1900 – 1918, Jindřich Bek