Stránka 1 z 1

I. pluk Stráže Svobody, RČS 1918-1919. Část 4.

PříspěvekNapsal: 10/2/2018, 13:23
od Zemakt
Obrázek

I. pluk Stráže Svobody, RČS 1918 - 1919
Část 4. „Boje polního praporu v oblasti Kertě ve dnech 8. - 14. června“


Odchodem takřka veškerých bojeschopných čs. jednotek do pole, vyvstalo na počátku června 1919 ve slovenské zázemí, ale nejenom v něm, nebezpečné bezpečnostní vakuum. Nicméně, absence útvarů obstarávajících doposud ve všech větších městech země nezbytnou strážní a hlídkovou činnost, nezůstala dlouho bez odezvy. Ještě navečer 3. června, tedy den před odjezdem I/I pl. SS do Komárna, padl na bratislavské poradě ministra Šrobára a gen. Mittelhausera s místním županem biskupem Zochem a předsedou sokolské župy Masarykovi Dr. Krausem návrh, obrátit se o pomoc s řešením tohoto problému opět na ČOS. Vzpomínka na únorový příjezd slovenské vlády do Bratislavy a s tím spojenou bleskurychlou výpomoc českých a moravských sokolských jednot, byla prostě příliš čerstvá 1).

1) Jako příslovečnou rozbušku, vedoucí ve své podstatě k vyhlášení generální stávky, můžeme nazvat právě příjezd slovenské vlády do Bratislavy dne 4. února 1919. Z důvodu alespoň částečné početní eliminace nepřátelsky naladěného obyvatelstva, došlo k zaslání telegrafické zprávy s výzvou o pomoc adresovanou právě ČOS. Během 24 hodin se tak na Slovensko vypravilo celkem 2 860 členů českých a moravských sokolských jednot. Do jisté míry neobyčejně rychlá a spontánní reakce pak pomohla místní situaci v několika málo dnech stabilizovat.

Bezprostředně po skončení této porady, a jak bylo ostatně tehdy u Sokolstva zvykem, šlo vše ráz na ráz. Dr. Kraus kontaktoval náčelníka ČOS J. Vašíčka, a ten zase jejího starostu Dr. Scheinera. Hned druhého dne zasedalo v Praze užší vedení obce, přičemž již 5. června otiskly všechny deníky v Čechách a na Moravě výzvu, ...aby čeští Sokolové se hlásili v tajemnickém úřadě v Praze a moravští v zeměbraneckých barácích v hrdličkově ulici v Brně... . V dnešní době může být takřka k neuvěření, že ještě téhož dne odjelo na Slovensko prvních 400 mužů a dne následujícího, dalších 608 organizovaných do I. sokolského praporu.

Po zhlédnutí dorazivších mužů generálem Mittelhaserem a jeho pozitivním ohlasu ovšem hlad po dalších sokolských jednotkách ani zdaleka neustal, ba naopak. Předsednictvo ČOS tedy rozhodlo, provést ve všech jednotách odvody mužů v rozmezí 20 až 50 let věku. V rámci této „sokolské mobilizace“ se následně ve dnech od 14. do 20. června dostavilo k odvodu u svých mateřských jednot celkem 86 000 mužů, z nichž 35 000 splňovalo zdravotní klasifikací „A“, 32 000 „B“ a 19 000 „C“. Ještě na začátku července, nastoupilo na Slovensku dobrovolně k odvodům dalších cca 3 000 mužů, z nichž někteří posléze skončili u Jánošíkovy útočné družiny. S vydáním výnosu MNO č.j. 20.255 ze dne 21. června pak celé toto úsilí dostalo potřebné organizační zaštítění. A co mezitím I. pluk SS?

Obrázek

Prvnímu pluku Stráže Svobody, zejména jeho pražské části, v tomto dění připadla velmi důležitá úloha. Dne 10. června byla u pluku z nařízení ČOS vytvořena Sokolská vojenská kancelář, jejíž funkcí bylo nově budované sokolské prapory administrativně začlenit do jednotlivých praporů pluku, v menší míře pak i do částí III. puku SS „brněnského“. Později zde po sokolském vzoru rovněž vznikla mobilizační kancelář členů DTJ a České obce střelecké. Pro nedostatek místa však posledně jmenovaná byla nucena úřadovat z Národního domu v Karlíně.

Stále sílící počty k pluku nově příchozích dobrovolníků, pro které se ovšem ve vypravovaných sokolských praporech nenašlo již místo, v samém důsledku posléze zapříčinily další reorganizaci I. náhradního praporu 2). Z dosavadních třech setnin vznikla 1. a 3. polní setnina, přičemž 2. setnina byla vyčleněna pro tzv. „nevojáky“ a bratry se zdravotní klasifikací „C“.

2) Celkový počet postavených sokolských praporů označovaných taktéž římskou číslicí se zastavil na konečném čísle IV, ale nezůstalo jen u těchto větších jednotek. Za zmínku rovněž stojí 1. a 2. sokolská cyklistická setnina či jezdecké čety.

Dne 11. června je z výnosu MNO č.j. 11.566/org. prodloužena doba existence pluku o další čtyři měsíce, tedy do konce října 1919. V této pohnuté době tak pražská část pluku plnila zejména funkci jakéhosi přijímače, kde měli zrychleným výcvikem procházet všichni dobrovolníci předurčení k doplnění na Slovensku bojujících sokolských jednotek, ať už pocházeli ze Sokola, DTJ či České obce střelecké. Nemalý počet nově příchozích rovněž umožnil v budoucnu postavit u pluku ještě jeho II. a III. polní prapor, nicméně to poněkud předbíhám, a tak se vraťme zpět na Slovensko k I. polnímu praporu SS, pro něhož byl u Nových Zámků připraven, doslova a do písmene, skutečný očistec.

Noc ze 7. na 8. června 1919 ve městě proběhla v relativním klidu, díky čemuž se tak muži ze skupiny Bonneau dočkali zaslouženého odpočinku. Vždyť za celý předchozí parný letní den absolvovali v plné polní téměř 40 km dlouhý, a díky absenci polní kuchyně, též notně hladový pochod. Jedinou výjimku snad kromě nezbytných hlídek, představovala 4. četa kulometů (šik. Skoba), která byla pověřena k zajištění na východním cípu Nových Zámků situovaného silničního mostu přes řeku Nitru.

Takřka mírumilovná atmosféra pokračovala ještě nějaký čas po ranním rozbřesku, nicméně krátce po jedenácté hodině přisupěl z východního směru maďarský pancéřový vlak, a bylo po idylce. Výpad maďarského „pancéřáku“ vůči novozámecké železniční stanici, byl však vzápětí promptně ukončen palbou dvojice 10 cm kanónů V/7 děl. pl., jejichž palposty byly situovány přímo v kolejišti místního nádraží. Po ústupu ze scény ovšem netrvalo dlouho, a pancéřový vlak se krátce před polednem objevil znovu. Tentokrát zastavil asi 1 km před železničním mostem, a jal se ostřelovat jak stanici, tak silniční most, čímž na sebe úmyslně strhl veškerou pozornost. V krátkém závěsu za pancéřákém totiž následovaly dva železniční transporty, z nichž v relativním klidu posléze vystoupilo cca 600 příslušníků 3. pluku a II. praporu (mezinárodního) 26. pluku rudé maďarské armády 3). Tito nelenili a okamžitě podnikli útok na železniční most bráněný šestnácti člennou kulometnou četou I/I pl. SS.

3) II. prapor (mezinárodní) 26. pluku byl složen z bývalých levicově orientovaných ruských zajatců, ale i Poláků a Němců. Celkový početní stav toho dne útočících jednotek byl čs. stranu odhadován na 2000 mužů, podporovaných 40 kulomety.


Obrázek

Zpočátku se mužům ze čtvrté čety dařilo nepřátelské útoky palbou svých kulometů vcelku úspěšně odrážet. Přesto, vhledem k tomu že oba kulomety stály přímo na mostovce prosty jakéhokoliv krytu či ochrany, skýtajíce tak až příliš snadný cíl, vše směřovalo k nevyhnutelnému. Netrvalo dlouho a jeden z kulometů dostal přímý zásah. V důsledku explodujícího granátů byl vážně zraněn velitel čety šikovatel Skoba (příslušník DTJ Stodůlky) a další dva muži. A co víc, z okrajové městské zástavby se do zad kulometčíků snesl déšť kulek, vedených ze zálohy místními civilisty a cikány. Pravděpodobně poslední kapkou, která dorazila již tak nahlodané odhodlání obránců mostu pak byla porucha druhého z kulometů. Celá četa se tak dala na ústup, přičemž vážně zraněného velitele ponechala ukrytého v nedalekém kurníku. Asi 250 metrů od mostu v nedalekých zahradách, se však 4. kulometná četa, nyní již bez kulometů, po za ujmutí nového postavení opět vzchopila k odporu.

Díky ovládnutí obou mostů přes Nitru se Maďarům podařilo na třech místech proniknout do města, načež kolem třetí hodiny odpolední vjel do železniční stanice pancéřový vlak, který začal častovat staniční budovy, sloužící taktéž jako nouzové ubytování první setniny polního praporu SS a v tu dobu prázdné, přívalem střel a granátů. V menší vzdálenosti za vlakem postupovalo několik maďarských rojnic, a tak celá situace pomalu směřovala k vcelku zbytečné ztrátě nádraží.

V tu dobu se ovšem na stanici nacházela dvojice sokolů, momentálně opravující rozbitý kulomet, kteří při spatření nastupující nepřátelské pěchoty nezaváhali. Des. Z. Vrba společně s pěš. Vachem využili služební byt přednosty stanice, kde zbudovali improvizované kulometné hnízdo, k oknu přisunuli klavír, a z na něj postaveného kulometu rozehráli „kulometné staccato“ o dvou účinkujících. Hra na „mašinkvér“ jim kupodivu šla tak dobře, že maďarský útok ztratil na rychlosti a dovolil tak po chvilce dorazivším čs. zálohám nádraží udržet.

Následně narychlo utvořená improvizovaná skupina příslušníků první a druhé setniny I/I pl. SS posilněná námořníky, vzala „otravný“ pancéřák ztečí. Nedbajíce husté střelby a za ztráty dvou padlých mariňáků, pronikli útočící muži do bezprostřední blízkosti vlaku, který tak díky nedostatečnému odměru svých zbraní pozbyl schopnost mířené palby a dal se na ústup. Konečně, k definitivnímu obratu pro Čechoslováky ne zrovna příznivé situace, došlo díky 2 km na severu vzdálenému útoku dvou legionářských rot 34. stř. pl., kterým se zde podařilo přebrodit řeku Nitru a jenž tak hrozily vpadnout Maďarům do zad. Železniční most tak opět záhy spočinul v čs. rukách.
Když se navíc podařilo bratrům z polního praporu SS „ruku v ruce“ s italskými legionáři uvolnit ze sevření 4. kulometnou četu a navazujícím protiútokem obsadit silniční most, bylo rozhodnuto, závěrečný účet tohoto dne se tak mohl uzavřít. V této souvislosti mohu ještě dodat, že díky tomuto čs. protiútoku se doposud v kurníku ukrytý šikovatel Skoba dostal na praporní obvaziště včas.

V průběhu celého dne utrpěla skupina Bonneau ztrátu 2 padlích a 8 raněných. Ve spolupráci s rotami 34. stř. pl. se podařilo zajmout 28 maďarských vojáků a ukořistit 12 kulometů. Ve večerních hodinách bylo rovněž pročištěno celé město vč. cikánské čtvrti. U osob v jejichž držení byla objevena zbraň, došlo dle stanného práva k potrestání, což tehdy mohlo, a jak jsme si již v předcházející části řekli, znamenat jediné.

Zkušenost z pomalu končícího dne vedla skupinového velitele, aby ještě v nastávajícím večeru rozdělil obranu města do dvou částí. Severnímu úseku velící mjr. Dřímal dostal za úkol obranu železničního a silniční mostu vč. přilehlého okolí, k čemuž mu byly přiděleny 3. setnina I/I pl. SS a 3. setnina 39. výzv. pl.. Velitel jižního úseku rotm. Jirsa se měl pak postarat o zajištění jižních přístupů k Novým Zámkům. Pod jeho velení byla svěřena 2. setnina I/I pl. SS a 5. rota 39. výzv.pl.. Zbývající jednotky skupiny vč. artilérie byly přesunuty do zálohy k velitelství mjr. Bonneau, které se nacházelo na nádraží. Později však došlo k odvelení 1. setniny I/I pl. SS k jižnímu úseku.

A aby toho ten den nebylo málo, ještě téhož večera se ve městě objevil velitel západní skupiny čs. vojsk na Slovensku gen. Mittelhauser. Mjr. Bonneau využil tedy setkání s generálem a seznámil ho se svým plánem dalšího postupu skupiny. Zcela v duchu pořekadla, že „nejlepší obranou je útok“ rozhodl se major nečekat na další maďarský pokus o ovládnutí Nových Zámků a sám zaútočit. Mittelhauser neměl samozřejmě proti iniciativě svého podřízeného námitek a dal její realizaci zelenou, zároveň mu pak vytyčil hlavní směr postupu. Skupina Bonneau, posilněná o znojemský polní prapor I/99 p. pl. domácího vojska a půlprapor 34. stř. pl., měla zaútočit ve směru na Parkán, s minimálním požadavkem obsadit alespoň Kerť (dnešní Strekov) 4). V případě úspěšné realizace tohoto plánu, by se totiž zajistit levý bok čs. „Kiefferovy brigády“, která v těchto dnech nastupovala od Vráblů k útoku na Levice.

4) V podobě „znojemského“ polního praporu získala skupina Bonnera, na tehdejší poměry, relativně ostřílenou jednotku, která se již v prosinci 1918 účastnila obsazení Znojma. Samotný prapor byl založen na základech dobrovolnických setnin „jevišovické“, „jemnické“ a „moravskobudějovické“. V únoru 1919 byl prapor zasazen na demarkační linii na Těšínsku, poté byl v červnu odeslán jako armádní záloha do Hlohovce. V době příchodu ke skupině Bonneau činil jeho početní stav cca 450 mužů a 15 důstojníků, podporovaných kulometnou setninou o 8 kulometech.

Obrázek

Vzhledem k fatálnímu nedostatku dělostřelectva a zejména hipotrakce, hrály v oblasti čs. podpůrných zbraní kulomety systému Schwarzlose M.07/12 první housle.

Před zahájením nástupu do parkánského směru však bylo nutné nechat skupinu zčásti zreorganizovat, když z předcházejícího dne zle pošramocená 4. kulometná četa byla zrušena, ale také odpočinout. Zároveň bylo potřeba zajistit k postupu vhodné nástupní prostory. Dne 9. června obsadil tedy I/99 p. pl. s ardity od 39. výzv. pl. opětovně Bajč, a půlprapor od 34. stř. pl. podporovaný 3 kulomety od I/I pl. SS (prap. Špaček) Dvory nad Žitavou. Bohužel obsazení Bajče se neobešlo bez ztrát na životech. Padl zde jeden z arditů, a to poručík Havlát.
Ráno dne 10. června 1919 zahájila skupina Bonneau, rozdělená do tří útočných proudů, postup. Hlavní síla uskupení, opět rozděleného do třech oddílů, se pohybovala zcela na severu a skládala se z:

oddílu mjr. Dřímala - 3. rota 39 výzv. pl., 2. setnina I. pl. SS,

oddílu rotm. Jirsi -  5. rota vč. arditů 39. výzv. pl., 1. setnina I pl. SS,

oddílu rotm. Niederleho - 4. námořní setnina, 3. setnina I. pl. SS.

Zálohu tohoto severního proudu tvořila kulometná setnina polního praporu SS, setrvávající v železniční stanici Dvorů nad Žitavou. Uprostřed sestavy se nacházela pouze jedna setnina 99. p. pl., když zcela na jihu na ní navazoval zbytek jejího mateřského praporu. Jako hlavní cíl postupu jižního proudu byla stanovena Perbete (dnešní Pribeta).

Na rozdíl od předchozích dní, dopolední hodiny přinesly celému uskupení vcelku bezproblémový postup, přičemž jedinou překážku tak pochodujícím vojákům představovalo nelítostně žhnoucí červnové slunce a teploty atakující třiceti stupňovou hranici. Ve vesnici Führ (dnešní Rúbaň) rozkázal mjr. Bonneau, aby její obyvatelstvo poskytlo jednotkám menší občerstvení. A tak v ulicích postavené nádoby a hrnky s vodou pomohly alespoň na krátký čas utišit žízeň pochodujících jednotek. Kolem oběda se všechny oddíly severního proudu sešly v maďarským vojskem opuštěné Kerti, kde mezi ně byla rozdělena ze zálohy povolaná kulometná setnina. Tři kulomety putovaly k Niederlemu a tři k Jirsovi. Zmíněným oddílům se tak dostalo znatelného navýšení palebné síly, nicméně tímto přestala kulometná setnina I/I pl. SS jako samostatná jednotka prakticky existovat.

Vzhledem k dosavadnímu snadnému postupu rozhodl se Bonnerau, že tento fakt zužitkuje beze zbytku. Po krátké konsolidační zastávce nařídil ponechat v Kerti 1. setninu polního praporu SS jako zálohu a s ostatními jednotkami pokračovat dál (mjr. Dřímal). Kolem 20:00 hod., po krátké přestřelce, dosáhli italští legionáři společně s 2. setninou I/I pl. SS Seldína (dnešního Svodína). Krátce na to následoval menší maďarský protiútok, nicméně jeho výsledkem, kromě poškození jednoho kulometu, bylo zesílení předního voje o jeden a půl čety 2. setniny I/I pl. SS. K přenocování se však většina mužstva stáhla do nedalekých vinic mezi Kertí a Seldínem, načež byla všem podávána první, a zároveň poslední strava v tom to dni. Kousek salámu zapitý nepříliš kvalitním vínem, však paradoxně během několika následujících dnů, způsobil mužstvu mnohem větší ztráty než samotný nepřítel. Požití trochy kalného, mladého vína, vyvolalo totiž u mnohých nepříjemné žaludeční problémy, díky nimž bylo nutno dokonce některé odvézt do nemocnice.
Na sever od Dřímala situovaný, a ve své podobě stále původní oddíl rotm. Niederleho obsadil Čúž (dnešní Dubník) s nedalekou kótou 238. V prostoru mezi Čúží a Kertí nechal Niederle vybudovat tři kulometná hnízda a posléze zde nařídil svým setninám přenocovat.

Obrázek

Polní kuchyně, nezbytný doplněk vojska na pochodu. V tomto případě se jedná o kuchyni bratrského II. pluku Stráže Svobody.

Za svítání dne 11. června 1919, kdy byly jednotky skupiny již připraveny obnovit postup za dosažením denního cíle Köbölkútu (dnešních Gbelců), přišla zcela neočekávaně zpráva, jenž mnohé naplnila nezměrnou mírou optimismu. Onou zprávou byl rozkaz náčelníka štábu čs. branných sil generála Pellého, který z důvodu vyjednávání o příměří, nařizoval čs. jednotkám klid zbraní a setrvání na dosavadních pozicích. Odpoledne však přišel rozkaz další, nařizující bohužel pravý opak, obnovení postupu a tedy i bojů. Radostná očekávání tak u čs. jednotek vystřídal ve velmi krátké době pocit zklamání. Ovšem to bylo zřejmě to jediné, co si mohli muži dovolit, neboť rozkaz je koneckonců rozkaz 5).

5) Zde stojí za zmínku, že příkaz k zastavení bojů dorazil k majorovi Bonnerau v noci z 10. na 11. června 1919. Současné zdroje však nařízení datují již k 9. červnu, přičemž k odvolání rozkazu mělo dojít, díky ignorování nabídky maďarskou stranou, dne 10. června v 13:00 hod.. Jedno z vysvětleních této nesrovnalosti pak můžeme spatřit ve výkonosti tehdejší spojovací služby.

Bez ohledu na výše uvedené, byly krátce po ránu Dřímalovy přední hlídky na okraji Seldína posíleny částí 2. setniny I/I pl. SS, což se později ukázalo jako prozíravý krok. Právě zde totiž maďarské jednotky několikrát vyzkoušely pozornost čs. polních stráží. Na večer do boje rovněž zasáhla jedna setnina z 99. p. pl., která iniciativně napadla maďarské obránce vísky Malá Vieska. V palbě kulometů však její útok vzal brzy za své, načež setnina za ztráty padlého por. Juráska ustoupila cca 2 km na západ do pusty Antalházy (dnešní Antonov Sad).

V průběhu dne došlo rovněž na změnu ve velení skupiny. Na základě došlých zpravodajských informací, vyhodnotilo velitelství čs. západní skupiny, že v oblasti Rábu se shromažďuje silné maďarské uskupení, jehož cílem mělo být překonání Dunaje severozápadně od Komárna a útok na Meděr (Velký Meděr). Mjr. Bonneau předal tedy velení mjr. Dřímalovi a odjel budovat obranu Meděru. Před tím než však odjel, instruoval Dřímala k setrvání na dosavadní linii a pokud možno k jejímu opevnění. Uvolněné místo v čele Dřímalova oddílu po té zaujal rotm. Burkoň 6). V této souvislosti si pak neodpustím malou poznámku: kdyby jen Bonneau tušil! V dnešní době se jen můžeme domnívat, zda změna ve velení celé skupiny byla tím impulsem, jenž nastartoval na tomto úseku maďarskou ofenzivu, či to byla pouze shoda náhod. Každopádně krátce po odjezdu Bonneaua, se doposud vcelku pasivně chovající maďarské jednotky do Čechoslováků řádně opřely.

6) V některých zdrojích lze narazit i na francouzské pojmenování Burkoň – Burchonn a hodnost kapitána.

Ještě téhož večera došlo k vystupňování maďarského tlaku na linii dotyku na okraji Seldína, kterému nepočetný oddíl arditů jen stěží odolával. S přihlédnutím k tomuto a vzhledem k faktu, že seldínské obranné postavení z čs. linie poněkud vyčnívalo, nařídil rotm. Burkoň legionářským úderníkům stáhnout se z obce na nedalekou křižovatku, přičemž jako posilu jim přivolal četu ze „čtvrté námořnické“ a četu z třetí roty 39. výzv. pl. oddílu rotm. Niederleho.

12. června 1919, krátce po útoku na polní stráže z 2. setniny I/I pl. SS, zaútočili na oplátku mariňáci s legionáři na Seldín. Krátký výpad do obce sice způsobil velký zmatek, nicméně čs. útočníky stál jednoho padlého námořníka. Navíc, značné množství zde zjištěného maďarského vojska nevěstilo nic dobrého. Mezitím dorazilo ke křižovatce několik mužů od 1. setniny 4. ženijního praporu domácího vojska, nové skupinové posily, a dalo se hned do opevňovacích prací. Ovšem ani ženistům se nevyhnuly ztráty, když zde měli jednoho padlého (A. Prchal). Po čs. protiútoku se karta obrátila a na řadě byli opět Maďaři. Celé odpoledne útok střídal útok, přesto křižovatka v čs. rukou stále držela. V odpoledních hodinách, kdy ze tří stran těžce tísněným obráncům začala docházet munice a porouchal se jim kulomet, zavelel Burkoň k ústupu do Kertě. Za relativně úspěšné odpoutání z boje zaplatil Burkoňův oddíl cenou jednoho padlého legionáře a čtyř raněných. Jako místo nového odporu stanovil rotmistr blízké okolí hájovny nad Kertí, které bylo ve spěchu zesíleno nově vznikajícími zákopy a opěrnými body. Na pomoc čerstvě příchozí četa 2. setniny I/I pl. SS se dvěma kulomety, pak notně znaveným mužům poskytla vítanou posilu.

Vzrůstající maďarské aktivitě se však nevyhnuly ani na severních pozicích dlící Niederle u Čuže, a dole na jihu u Perbete situovaný I/99 p. pl.. Ještě v ranních hodinách byla čs. strana nucena vyklidit Čuž, načež Niederleho 3. setnina I/I pl. SS s mariňáky byla urychleně převelena do prostoru Perbete – Kerť. Právě v těchto místech totiž Maďaři po dvanácté hodině, a za využití velké početní převahy udeřily. Kryti palbou vlastní artilérie, postupovaly útočící rojnice rudých,  v několika případech i v 5 řadách za sebou. Déšť dělostřeleckých granátů a šrapnelů cílil zejména na v rychlosti zbudované čs. opěrné body a kulometné hnízda. Zde se zejména vyznamenal jistý B. Lochař, jenž …v bubnové palbě granátů a šrapnelů vytrval u kulometu tak dlouho, až se mu z hlavně vypařila všechna voda a kulomet byl k delší střelbě nezpůsobilý… . Nutno podotknout, že výše jmenovaný kulometčík byl za své činy později vyznamenán čs. válečným křížem a také, že díky takovýmto projevům, mnohdy neviditelného hrdinství a zatvrzelosti, se na tomto úseku Maďarům prorazit nepodařilo.

Obrázek

Čs. válečný kříž 1919.

V pozdějších odpoledních hodinách, kdy již bylo jasné, že situace na bojišti spěje k jisté stabilizaci, vyslal mjr. Dřímal oddíl rotm. Jirsy zpět k znovuobsazení Čuže. 1. setnina I/I pl. SS společně s 5. rotou výzvědného legionářského pluku zde poté měla vybudovat souvislý pás opevnění, respektive „opevněných míst odporu“, jenž měl v jižním směru na Kerť a Perbete navazovat na opevnění budovaná dalšími čs. oddíly. Dle původního plánu mjr. Dřímala, měla tato linie disponovat celkem 60 opěrnými místy. Na místo zaslouženého odpočinku, začala tedy pro jednotlivé oddíly skupiny Bonneau noční lopota s budováním zákopů a kulometných hnízd. Ne nevýznamnou úlohu v těchto chvílích sehrála již výše zmíněná první ženijní setnina, jejíž muži byli vždy po skupinkách rozděleni mezi jednotlivé oddíly. V nočních hodinách také za to jeden ze ženistů zaplatil svým životem.

Noc z 12. na 13. června 1919 probíhala zpočátku v poklidu, přičemž vše nasvědčovalo tomu, že po celodenním boji si Maďaři dopřejí alespoň malý „voraz“. Opak byl však pravdou. Za využití příkrovu tmy, obešlo několik maďarských jednotek z jihu postavení I/99 p. pl. a vpadlo mu do zad. V důsledku toho propadli „znojemští“ zmatku a opustili svoje pozice u Antalházy pusty. Panika byla tak veliká, že jednotka se v noční tmě rozutekla po lese. Navíc, místo ve Sv. Štefanu (dnešní Štefan) se později zkonsolidovala až v Perbete. Díky tomuto selhání polního praporu se jeho velení na čas ujal velitel 4. námořní setniny rotm. Maršálek a co bylo horší, mjr. Dřímal v obavě o jednotky u Čúže, nařídil její vyklizení. Odhadnout pak pocity příslušníků Jirsova oddílu, kteří po celonoční práci opouštěli na zrekvírovaných povozech budované pozice, nebude ani v dnešní době příliš těžké.

Ztráta jižních pozic kolem Antalházy pusty rovněž nemalou měrou ovlivnila ranní činnost čs. jednotek dne 13. června. Kromě výše zmíněného Jirsova oddílu, jenž se z Čúže stáhnul do nedalekého Führu, sem byl nucen ustoupit rovněž i Niederlův oddíl od Kertě, s 3. setninou I/I pl. SS a mariňáky. Ex Dřímalův oddíl pod vedením rotm. Burkoně, držící doposud pozice mezi Kertí a Perbete, pak v obavě před maďarským obchvatem ustoupil až do samotné Perbete. Jaké to však bylo pro Burkoně překvapení, když zde na něj čekal čerstvě navrátivší mjr. Bonneau. Velitel skupiny zde ovšem nečekal jen tak s „holýma rukama“!
Přestože Bonneauova cesta na Žitný ostrov vyzněla na prázdno, nebyla zas tak úplně marná. V rámci svého návratu k mateřské skupině, totiž sebou přibral tzv. na "černocha" významnou posilu v podobě III/39 výzv. pl. a 1/11 p. děl. pl. domácího vojska 7).

7) Ne že by se zpravodajské informace ohledně napadení Žitného ostrova ukázaly jako liché, ale z čs. pohledu, bohudík, narazily na iniciativu velitele komárenské posádky, která učinila maďarským plánům přítrž. Velitel Komárna totiž nechal z vlastní iniciativy na druhém břehu vedoucí maďarskou trať dělostřeleckým bombardováním z nezprůjezdnit. Tímto nevědomky zabránil zformování 4. maďarské divize ve výchozím útočném shromaždišti, načež tyto jednotky se pak musely na frontu dostat přes Budapešť, čímž ztratili cca 24 hod.. Oněch čtyřiadvacet hodin, pak posloužilo mjr. Bonneauovi k přesunu zpět na východ od Nových Zámků a znovu zformování jeho jednotek. V rámci budované bojové skupiny určené k obraně Žitného ostrova, dostal major k dispozici I, II/33 stř. pl. , III/39 výzv. pl. a III/11 p. děl. pl..

Po převzetí velení skupiny, nařídil mjr. Bonneau svým podřízeným získat ztracené pozice zpět. V této souvislosti si pak nelze nevšimnout, že hlavní slovo v následujícím dění, byť jen na krátko, měl získat právě na místní bojiště od Meděru natajno příchozí legionářský třetí prapor 39. výzv. pl.. V rámci koordinovaného útoku s 1. setninou I/I pl. SS a za podpory baterie 11. pol. děl. pl., mu tak jako první padla za oběť Čúž, čemuž nezabránila ani její silná posádka. Následovala Kerť a Malá Vieska, načež další na řadě měl být Seldín. A právě zde se objevil první zádrhel. Zhruba na polovině cesty mezi Kertí a Seldínem, se na silně obsazených maďarských pozicích doposud úspěšně vedený útok zastavil. Do té doby se podařilo všechny z předchozího dne ztracené pozice získat zpět, a to i za přispění „znovuzrozeného“ I/99 p. pl., který po větším boji opět vytlačil Maďary z Antalháza pusty.
Druhý zádrhel se dostavil až s příchodem večera, kdy z velitelství západní skupiny čs. vojsk dorazil rozkaz, jenž majorovi přikazoval vyvázat třetí prapor výzvědného pluku a první baterii 11. polního dělostřeleckého pluku ze svého uskupení a promptně je poslat do Nitry. O tom, zda byl rozkaz formulován jen takto lakonicky, či zda Bonneauovi byla později za jeho svévoli řádně "umyta hlava", se však můžeme dnes pouze domnívat.

Ve své podstatě odchod těchto dvou jednotek zapříčinil předčasné ukončení čs. plánu, směřujícího k zpřetrhání železničního spojení mezi Levicemi a Parkánem, čímž se měl de facto zablokovat přísun maďarských posil na rozhodující bojiště československo-maďarského konfliktu, Levice. Po ovládnutí Seldína měl totiž III/39 výzv. pl. postupovat dále na jihovýchod, přičemž jako severní krytí mu přidělený Jirsův oddíl směřovat na Veľké Ludince. Poté měl Jirsa dobýt železniční křižovatku u obce Čata, následkem čehož by došlo k přetnutí tratě hned na několika místech najednou 8).

8) V rámci svého krátkého působení v tomto úseku fronty, ztratil legionářský třetí prapor výzvědného pluku u Čůže jednoho padlého a před Seldínem další čtyři. Zároveň bylo větší množství mužů raněno, vč. jednoho dělostřelce od 11. polního dělostřeleckého pluku.

Bohužel, ztrátou III/39 výzv. pl. nejen že šance na zvrat u Levic pominula, ale díky absenci jakýchkoliv záloh vznikla na dosavadní linii čs. postupu mezera, kterou okamžitě pozorný nepřítel využil. A tak, jako již poněkolikáté, měnila Čúž opět svého majitele. Nahoře na severu doposud nic netušící Jirsa pokračoval v souladu s původním rozkazem stále hlouběji do maďarských pozic, kdy až navečer se mu do rukou dostal rozkaz o zrušení akce. Oddíl tedy udělal čelem vzad a v nastávajícím večeru se začal vracet zpět. Později při přiblížení k Čúži, se jeho přední hlídky dostaly pod z obce vedenou kulometnou palubu, nicméně nouzí notně živený útok 1. setniny polního praporu SS a 5. roty výzvědného praporu donutil Maďary opět urychleně „balit kufry“. Krátce před půlnocí a po několika šarvátkách s maďarskými polními strážemi, se podařilo Jirsově oddílu prorazit zpět do Kertě. V rámci tohoto nočního „dobrodružství“ utrpěl oddíl ztrátu jednoho padlého legionáře a jednoho raněného Sokola (pěš. Václav Frolík).

Obrázek

V průběhu bojů u Levic, nasadila maďarská rudá armáda proti Čechoslovákům rovněž i svůj nejtěžší kalibr, moždíř Škoda ráže 30,5 cm. Po Velké válce zůstalo Maďarům celkem pět zbraní této ráže různých modelů. Konkrétně se jednalo o 3 ks M.11, 1 ks M.11/16 a 1 ks M.16.

Nad ránem dne 14. června 1919, byla situace na námi sledovaném bojišti z čs. pohledu následující: Burkoň s 2. setninou I/I pl. SS, úderníky a 3. rotou 39. výzv. pl. obsadil úsek začínající jižně od Čúže až po severní svah kóty 238. Niederleho oddíl tj. 3. setnina I/I pl. SS s námořníky držela pozici od jižního svahu kóty 238 před Führem po Kerť. Na východ od zmíněné kóty v lese směrem k Seldínu, de facto na samé špici čs. pozic, se nacházel Jirsa s 1. setninou I/I pl. SS a 5. rotou 39. výzv. pl.. Samotnou Kerť drželi v rukách ženisté od „čtvrtého ženijního“, a konečně, na jih od nich za železnicí až po kótu 196, operoval polní prapor znojemského pluku.

Takřka nulovou aktivitu maďarských jednotek onoho dne, poněkud narušil výpad pancéřového vlaku na Kerťskou železniční stanici a menší útok na předsunuté postavení Jirsova oddílu. V prvním případě si s maďarským pancéřákem poradila jedna ze dvou ke skupině přidělených 10 cm polních houfnic od I/7 děl. pl., z palebné pozice přímo na nádraží. V případě druhém, byl oddíl útok maďarské pěchoty bez větších komplikací odražen, želbohu za ztráty jednoho padlého legionáře. Přestože tyto spíše symbolické než vážně míněné útoky, dávaly tušit maďarským přípravám na cosi velkého. Využil mjr. Bonneau relativního klidu k vypořádání se s opětovně Maďary obsazenou Čúží, která představovala pro severní křídlo čs. sestavy neustálé nebezpečí.

Úkolem k dobytí vesnice byl pověřen oddíl rotm. Jirsi, jenž byl za tímto účelem zesílen 2. setninou I/99 p. pl., četou 2. setniny I/I pl. SS. a padesáti procenty skupinového dělostřelectva, tedy jedním 10 cm dělem. Do čela útoku, provedeného na pozadí nadcházejícího večera, se postavil sám velitel skupiny mjr. Bonneau, načež netrvalo dlouho a Čúž byla čs. vojskem obsazena. V rámci tohoto boje, utrpěli Čechoslováci ztrátu jednoho padlého legionáře a dvou raněných od 1. setniny I/I pl. SS.. Aby se předešlo situaci z minulého dne, kdy byla mj. zaznamenána i účast civilních osob na střelbě do čs. pozic, uložil Bonneau obci pokutu ve výši 4 000,- Korun s dovětkem, že bude-li se situace opakovat, pokuta se zdvojnásobí. A protože jistota je jistota a riskovat se nevyplácí, vzal pro „sichr“ do zajetí místního starostu s notářem.
Ještě pozdě v noci došlo na odvolání 1. setniny I/I pl. SS do Kertě, kde vstoupila do zálohy, a dále k obsazení kóty 258 východně od Čúže jednou četou 3. roty 39. výzv. pl. 9).

9) Na tomto místě pozornému čtenáři zajisté neunikla změna na postu skupinového dělostřelectva, kdy doposud uváděnou V. baterii 7. dělostřeleckého pluku nahradila I. baterie téhož pluku. Bohužel z dostupných zdrojů nejsem schopen stanovit, při jaké příležitosti k danému došlo a či snad nejde jen o chybu, respektive přečíslování jednotky. Jistou indicií může být rovněž ten fakt, že v dobových zdrojích se až po boje u Nových Zámků píše o dvou 10 cm kanónech a později u Kerťe již o 10 cm polních houfnicích. V každém případě se však vždy jedná o půlbaterii se dvěma děly.

Počátek neděle dne 15. června 1919 se nesl na celém úseku skupiny Bonneau v relativním klidu, kdy jen čs. práce nad zesilováním dosavadních opěrných bodů a budováním nových kulometných hnízd narušovaly podstatu onoho svátečního dne. Byl to však onen příslovečný klid před bouří.
Již výše jsem letmo zmínil, že maďarské výpady z předchozího dne měly se sílou a důrazem jen pramálo společného. A vskutku, celé toto „divadlo“ mělo jedinou úlohu, a to zastřít dění v maďarských pozicích. Právě tehdy totiž započalo střídání, kdy dosavadní protivník čs. skupiny, jmenovitě 2. pluk a II. prapor (mezinárodní) 26. pluku s podporou několika menších oddílů rudé gardy, byl odvelen k Levicím, přičemž na jeho místo nastoupila, jak kvantitativně tak kvalitativně, síla úplně jiná. Onou silou byla čerstvě ze zálohy přisunutá a kompletní 8. divize maďarské rudé armády!

PŘÍPADNOU DISKUZI SMĚŘUJTE PROSÍM DO TOHOTO VLÁKNA viewtopic.php?f=36&t=7824

Zdroje:
http://www.palba.cz
http://www.fronta.cz
http://www.valka.cz
http://www.cz.wikipedia.org
http://www.sokol.eu
http://www.lideazeme.reflex.cz
http://www.is.muni.cz/th/264165/ff_m/di ... limova.txt
http://www.sokolskastraz.cz/o-nas/
http://www.wikiwand.com
http://www.andrejb.blog.sector.sk
http://wwww.scepko.blog.sme.sk
http://www.bratislavaden.sk
http://www.vrtulnik.cz
https://bojoslovensko.wordpress.com/
https://novezamkyfotoalbum.sk
https://vhu.cz
Dva roky bojů a organizační práce, Československá armáda v letech 1918-1920: R. Břach, J. Láni Vladko Břach
Generál Maurice Pellé, Vladko Břach
Vojenské dějiny Československa III. díl: Autorský kolektiv
Účast dobrovolníků v bojích o Těšínsko a Slovensko v letech 1918-1919, Zdeněk Ježek
V těžkých dobách, Boje na Slovensku 1918-1919: Pavel J. Kuthan
Kronika I. pluku Stráže svobody: Jaroslav Ryšavý
Kronika II. pluku Stráže svobody: Jaroslav Ryšavý
Nevyhlášená válka, Boje o Slovensko 1918-1920: Dušan Tomášek
Československá armáda v letech budování a stabilizace, Karel Straka, Tomáš Kykal
Tělevýchova a sport ve službách české národní emancipace, Marek Waic
Pušky a samopaly, A. B. Žuk
Československé ruční palné zbraně a kulomety, M. Šáda
Vliv dovozu na vyzbrojování čs. armády v letech 1919-1922, V. Karlický
Dunaj v plamenech – Velká válka, Jaroslav Tvrdý
Maďarská armáda 1919 -1945, Ch. K. Kliment a D. Bernád