I. pluk Stráže Svobody, RČS 1918-1919. Část 3.

Československá předválečná a současná výzbroj, tanky, letadla, děla.
Odpovědět
Uživatelský avatar
Zemakt
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 11405
Registrován: 28/8/2008, 11:14
Bydliště: Cheb

I. pluk Stráže Svobody, RČS 1918-1919. Část 3.

Příspěvek od Zemakt »

Obrázek
I. pluk Stráže Svobody, RČS 1918 - 1919
Část 3. „Komárno a obsazení Nových Zámků“
Jak již jsem v předchozí části avizoval, k postupnému navracení rekvizičních oddílů od prvního náhradního praporu I. pl. SS začalo docházet v posledním březnovém týdnu 1919, načež do 30. března byla většina mužů zpět v domovské posádce. Příliš se zde však neohřáli, neboť díky pozitivním ohlasům z jejich působení, vzneslo MNO za nedlouho požadavek po jejich opětovném nasazení. S přihlédnutím k tomuto faktu pak v nevelkém výčtu pražských plukovních událostí, nastalých v krátkém mezidobí do dalšího odjezdu, mohu jen zmínit návrat frekventantů francouzského kurzu, díky němuž byl zahájen výcvik dle spojenecké pěchotní doktríny. A zejména, otevření vojenského domova 1). Více se prostě stihnout nadalo.

1) Kromě organizací YMCA zřízených vojenských domovů v Bratislavě a Praze, se ve správě příslušníků jednotek Stráže Svobody nacházel ještě vojenský domov v Komárně.

Dne 5. dubna v 19:40 hodin odjíždí tedy z Masarykova nádraží zpět na Moravu dvanáct asistenčních oddílů, které se vzápětí po příjezdu do místa určení přidávají k pěti doposud zde působícím skupinám. Vzpomenu-li v této souvislosti, že rovněž pátého v 19:40 hodin, ovšem dva měsíce před tím, odjížděl I. polní prapor na Slovensko. Mohu jen s ohledem na veškeré obtíže té doby, nad dodržováním jízdního řádu vojenských transportů, vyslovit slova uznání. Na počátku dubna 1919 tak celkový početní stav 17 rekvizičních skupin I. pl. SS, pod vedením 17 důstojníků činil 460 příslušníků mužstva.

V důsledku toho zůstalo u pluku v Praze, kromě členů štábní skupiny, zhruba 100 mužů organizovaných do 1. setniny, a určených zejména k dispozici nezbytné štábní agendě apod.. Nicméně i přesto se tito muži příliš nenudili, neboť právě v těchto dnech byli úkolováni k bezpečnostnímu zajištění akcí, které by v dnešní době bez nadsázky snesly označení „přísně tajné“.

Obrázek

Hotchkiss M.1914, za bojů na Slovensku druhý nejpoužívanější kulomet čs. armády.

Myslím, že i pro širší čtenářskou veřejnost není žádným tajemstvím, jak velkým problémům v oblasti vyzbrojování nově se ustanovující armáda tehdy čelila. Minimální počty, roztříštěnost, a to jak typová tak rážová, to vše byly průvodní atributy počátků vyzbrojování čs. armády. Na pozadí stále se vyostřující situace na Slovensku pak otázka zabezpečení dostatečného počtu pěchotní výzbroje nabyla pro RČS takřka významu jejího „bytí či nebytí“. MNO v čele s ministrem obrany V. Klofáčem se samozřejmě snažilo, seč mohlo, mnohdy i pokoutným způsobem tento stav alespoň částečně eliminovat. A právě tehdy, na počátku dubna 1919, byli ke strážení prvních, do republiky dorazivších transportů se zbraněmi a municí vyžádáni muži od pražského pluku SS. Samozřejmě, za náležitého poučení o naprosté mlčenlivosti 2).

2) Na rozdíl od prvorepublikového historika J. Ryšavého, jehož dílo v podobě Kroniky I. pluku Stráže Svobody slouží jako primární pramen této práce, a jenž v něm původ těchto vojenských transportů přisuzuje Německu a Rakousku, výměnou za potraviny. Historik V. Karlický dubnové dodávky zbraní přisuzuje objednávce z pera francouzské voj. mise, adresované do Francie respektive jejího milánského arzenálu. Nejstarší dodávka fr. zbraní pak měla obsahovat 10 000 kořistních opakovaček systému Mauser a 255 kulometů Hotchkiss vz. 1914, a měla proběhnout právě v dubnu 1919.

Ke konci dubna započal postupný návrat rekvizičních oddílů a zároveň u mužů, kterým vypršel půl roční závazek, postupné propuštění do civilu. Ke dni 26. dubna činil celkový stav pluku 1 050 příslušníků mužstva a 55 důstojníků. U štábní setniny bylo umístěno 12 důstojníků, u I. náhradního praporu 497 mužů a 18 důstojníků, a konečně u I. polního praporu na Slovensku 450 mužů a 25 důstojníků.

Na rozdíl od situace polního praporu v Bratislavě, se posádkový život pražského náhradního praporu v květnu 1919 nesl o poznání v klidnějším duchu. Hned z počátku měsíce byl zahájen kurs ve francouzském výcviku pro důstojníky, přičemž mužstvo náhradního praporu bylo možno často vídat ve strahovských lomech, určených k polnímu výcviku. Poněkud rušněji bylo 25. května, kdy se mužstvo účastnilo potlačení ...drahotních bouří... , ale jinak se nic mimořádného nedělo, prozatím!

V souvislosti s výše zmíněným propouštěním do civilu, jenž se samozřejmě dotklo i příslušníků bratislavského I/I pl. SS, bylo v posledním květnovém týdnu započato se sestavováním polní pochodové setniny. K 27. květnu byla 50-ti členná setnina zorganizována a pod vedením prap. Payera odjela tak jak bylo tehdy obvyklé, tedy opět v 19:40 hodin, z Masarykova nádraží do Bratislavy. Kromě zmíněného praporčíka, doprovázel vojenský transport také pplk. Kejzlar, jenž měl v čele I/I pl. SS nahradit dosavadního velitele. Pplk. Müllerovi totiž rovněž uplynul služební závazek a měl se vrátit zpět, na doposud mu drženou pozici bankovního úředníka. Do Bratislavy dorazil ešalon s pochodovou setninou o dva dny později, shodou okolností chvilku po výprasku čs. vojsk u Salgótarjánu a chvilku před zahájením překvapivé maďarské ofenzívy, díky níž měla být otázka Slovenska rozseknuta jednou pro vždy (30. května).

Obrázek

Budoucí, v pořadí druhý náčelník hlavního štábu RČS E. D. A. Mittlehauser.

Jak je z výše uvedeného zřejmé, situace na přelomu dubna a května 1919 nebyla pro čs. vojsko na Slovensku vůbec růžová. Navíc, právě v těchto dnech započalo předávání dosavadního italského velení do rukou příslušníků francouzské vojenské mise. Dne 1. června převzal úplné velení nad západní skupinou vojsk francouzský divizní generál E. D. A. Mittlehauser, načež svěřenou obrannou linii, opírající se z velké části o Dunaj, neprodleně rozdělil na tři úseky. Množící se zprávy o neutěšené situaci čs. vojsk se pak rozhodl ověřit přímo na místě, když dne následujícího odjel přímo na frontovou linii do Zvolena, kde se měl setkat s náčelníkem čs. generálního štábu generálem M. Pellém 3). Mimochodem při této příležitosti došlo k odvolání dosavadního velitele 2. divize generála V. Letovského a jeho nahrazení fr. plk. J. Šnejdárkem.

3) Obměna velících důstojníků byla zahájena dne 26. dubna a pokračovala téměř do počátku května, tedy zrovna do dnů počátečního maďarského náporu! Jen u armádního legionářského sboru bylo potřeba po italských důstojnících nahradit celkem 129 funkčních míst. Toto bylo ale evidentně nad francouzské síly, neboť obsadit se podařilo jen 53 pozic, přičemž 29 Francouzi a 24 Čechoslováky. Zbytek si musely jednotky pokrýt z vlastních zdrojů, sice jen na čas, mnohdy však lidmi s neodpovídající hodností a velícími schopnostmi. Z důvodu neúměrně dlouhé čáry dotyku, došlo vzápětí po převzetí velení k rozdělení bojové linie na západní a východní skupinu (divizní generál E. D. A. Mittlehauserer, divisní generál D. Ch. A. Hennockque). Západní skupina byla dále rozdělena do úseků Levice – Nové Zámky (gen. Chabord a Schuhler), Parkán – Aranyos (mjr. Basl) a Aranyos – Bratislava (ppl. Brau).

Po brzkém návratu generála do Bratislavy nenechal výsledek této „inspekční“ cesty na sebe příliš dlouho čekat. Třetího červnového dne na bratislavském cvičišti proběhla přehlídka reálného stavu a schopností posádkových útvarů. Vyjma II. a III/33 stř. pl. italských legií, který tou dobou již dlel na obranných pozicích u Dunaje a dvou již na frontu odeslaných setnin I. námořního praporu, se Mittlehauserovi předvedl I/3 stř. pl. domácího vojska, 4/I nám. pr., setnina ženistů a konečně I/I pl. SS. Zkušenému veliteli zřejmě netrvalo příliš dlouho rozpoznat která jednotka „na to má, či ne“, a tak vzápětí bylo rozhodnuto. Kromě I/3 stř. pl., vhodného jen ke strážní službě, prošli všichni zúčastnění.

O tom, že situace byla opravdu na pováženou, nám může rovněž napovědět spěch, s jakým byl polní prapor vypraven do pole. Ještě téhož dne v 18:00 hodin se na jeho velitelství dostavil sám gen. Mittlehauser, jenž instruoval důstojnický sbor k nočnímu odjezdu na frontu u Komárna. Zároveň k velitelství přidělil instruktora, majora italských legií Dřímala. Později proběhla krátká porada, načež došlo k vyhlášení „alarmu“, nafasování munice vč. ručních granátů, a ve 23:00 hodin k nástupu praporu. Kolem půlnoci začaly jednotlivé čety, samostatně a pokradmu, opouštět kasárenské prostory směrem na bratislavské Filiální nádraží 4). Krátce po 24:00 hodině došlo k navagónování jednotky, přičemž po třetí hodině ranní vyrazil vojenský transport konečně směrem na Komárno.

4) Na rozdíl od praporu SS a námořníků, byla výše zmíněná setnina ženistů „komandována“ k Levicím.

Než budeme pokračovat dále, pozastavil bych se na tomto místě krátce nad osobu velitele polního praporu pplk. Müllera. Jak již bylo výše zmíněno, právě v těchto vypjatých dnech mělo dojít k jeho vystřídání pplk. Kezlarem. Müller se ale projevil jako správný velitel a odmítl své muže v nastávajících těžkých chvílích opustit. Následkem toho pplk. Kezlar tedy opět nasedl na vlak, tentokrát však se zpáteční jízdenkou do Prahy. A zrovna tak bankovní ústav. Ten se zas musel bez svého pracovníka ještě nějaký čas obejít. Nu, pojďme ale dál.

Obrázek

Srážka vlaků při ústupu čs. vojsk.

Přestože v těchto chvílích šlo takřka o každou hodinu, jízda vojenského vlaku do Komárna probíhala zcela v intencích probíhajícího válečného konfliktu, tudíž pomalu a obezřetně. Před každým mostem transport zastavil, aby hlídka na lokomotivě jej mohla zkontrolovat, zdali není podminován. Asi na 30 km v okolí Velkého Légu pak ešalon zastavil definitivně. Maďarští záškodníci zde totiž nedlouho před tím vyhodili část tratě do povětří, přičemž z Komárna jedoucí nákladní vlak zde několika vozy vykolejil. Celý transport bylo nutno tedy přeložit na novou, v protisměru přistavěnou soupravu. Díky tomuto zdržení dorazil vlak do Komárna až v poledních hodinách 4. června, a to do slova a do písmene za pět minut dvanáct.

Aniž by souprava ještě zastavila ve stanici, zahoukala na maďarské straně Dunaje dělostřelecká baterie, a na uvítanou přilétla sprška několika vypálených granátů. Sotva mužstvo sesedlo, ozvaly se z východní strany nádraží, kousek za výhybkami, výstřely. Právě v těchto místech totiž narazily postupující předsunuté hlídky Maďarů na ozbrojené čs. železničáře. A co víc, v odpoledních hodinách se z poza druhého břehu opět probudilo nepřátelské dělostřelectvo, podporované střelbou z říčních válečných lodí a maďarského pancéřového vlaku, který se snažil do Komárna prorazit od Nových Zámků 5). Na komárenské nádraží se tak snesl další příval dělostřeleckých granátů a šrapnelů. Lepší úvod si prostě I/I pl. SS nemohl přát.

5) V tomto případě se mohlo jednat o říční monitor Szamos, který byl právě 4. června 1919 v tomto úseku pozorován.

V nastalé situaci, kdy po krátké poradě bylo největší nebezpečí pro obránce Komárna identifikováno právě v podobě pancéřovém vlaku, rozhodl úsekový velitel mjr. Basl, aby polní prapor pokryl severní přístupy do města. Dále pokud to bude možné, v co největší vzdálenosti od něj, destruoval železniční trať na Nové Zámky, čímž by nebezpečí maďarského vlaku eliminoval. Dle udělených pokynů vyrazily tedy v 15:00 hodin dvě setniny I/I pl. SS do akce. Jako první postupovala podél trati východním směrem 1. setnina (npor. Kotěšovec), následovaná s asi 500 m odstupem 2. setninou (por. Havlík). Po překročení Váhu a po dosažení křížení tratě s cestou na Nové Zámky, uhnul Kotěšovec na silnici a paralelně s železnicí pokračoval na sever. Vzájemně zajištěné setniny takto postupovaly ještě zhruba 6 km, když náhle z Hetína (dnešního Chotína) vyrazil maďarský „pancéřák“ a začal zalehlé setniny častovat „ohněm“. Proti soustředěné palbě jednoho kanónu a 5 TK maďarského vlaku, pozbylo dosavadní snažení bojové skupiny rázem smysl, čemuž rovněž napomohla absence jakéhokoliv nářadí. Když s kolejnicemi nepohnul ani výbuch svazku ručních granátů a vlak se přiblížil na krátkou distanc, zavelel Kotěšovec k ústupu. Po návratu do Komárna složili unavení muži hlavu v nádražních budovách. Moc toho však nenaspali, neboť maďarské ostřelování pokračovalo celou noc. Jedinou útěchou jim tak mohla skýtat legionářská stráž, opírající se o „bratry“ z 2. a 3. kulometné čety praporu, střežící železniční most přes Váh, a která před ním pro jistotu odmontovala několik dílců kolejnic.

Obrázek

Maďarský pancéřový vlak.

Hned druhého dne po ránu, kdy palba nepřátelské artilerie po noční nadílce skončila, nechal mjr. Basl polní prapor nastoupit, aby mohl zkontrolovat jaký že mu to vůbec „materiál“ došel. Krátce před boji u Nových Zámků činil početní stav I/I pl. SS cca 440 příslušníků mužstva a 23 důstojníků. Bojový stav pak 350 bodáků pod velením 19 důstojníků. V rámci praporní kulometné setniny byly organizovány 4 kulometné čety vybavené 8 TK.
Neúspěch z předchozího dne ovšem nebyl rozhodně zapomenut, přičemž o jeho odčinění se měla postarat útočná skupina složená z I/I pl. SS, doplněného o 3. a 5. rotu 39. výz. pl. italských legií na celkový stav 600 mužů a 17 důstojníků. K podpoře uskupení bylo následně vyčleněno 10 TK kulometných čet a dva 10 cm polní houfnice V. baterie 7. děl. pl. italských legií (por. Blavie). Krátce po poledni vyrazila proto útočná skupina pod vedením mjr. Dřímala opět po silnici na Nové Zámky, aby kousek před Hetínem se situace z včerejšího dne de facto opakovala. Ve skupině stromů umně skrytý maďarský pancéřový vlak vyčkával, až se přední hlídky útočné skupiny dostanou na dostřel, a po té je zahrnul dělostřeleckou a kulometnou palbou. V důsledku tohoto ataku, popojela dělostřelecká půl četa z V/7 děl. pl. po silnici vpřed, kryjící svojí palbou setninu (2 čety z I/I pl. SS, 2 čety ital. Legie, kul. četa SS), která neohroženě postupovala k vlaku. Po dosažení asi 100 metrové vzdálenosti od vlaku, a v důsledku stále se zpřesňující palby obou legionářských kanónů, nařídil však maďarský velitel zpětný chod a ustoupil s vlakem zpět do hetínské stanice.
Až dosud se tedy dařilo bojový plán naplňovat.

V 18:00 hodin ovšem z Hetína překvapivě zaútočila maďarská jízda a co čert nechtěl, v patách jí opět supěl pancéřák. V tváří tvář nově nastalé situaci dostaly přední hlídky útočné setniny od velitele rozkaz, ustoupit do opuštěného dvoru před Hetínem a tam vyčkat. V průběhu ústupu se ale bohužel jedna obsluha kulometu dostala do křížové palby útočících Maďarů, načež ve snaze zachránit cenný kulomet se střelivem, byl několika kulometnými střelami zasažen do krku J. Vlach (DTJ Radlice). Přestože hustý déšť střel ani náhodou nepolevoval, doposud prchající bratři se obrátili a vrátili se zpět k ležícímu Josefovi. Bezvládné tělo odtáhly do prvního příkopu, kde mu rány provizorně ošetřily. Později byl Vlach odvezen na voze do Komárna, respektive do Hodonínské nemocnice, kde 13. června podlehl svým zraněním a byl zde rovněž pochován.
V samé podstatě, soustředěný útok maďarské jízdy a pancéřového vlaku zastavil i tento pokus o proražení k Novým Zámkům. Pozdě večer se tedy celá skupina vrátila zpět do Komárna, kde ulehla v přistavených vagónech na nádraží.

S odstupem doby a v návaznosti na výše popsané, může u některého z čtenářů vyvstat otázka, zda cca 700 mužů nemohlo předvést více. Dovolím si proto trochu zaspekulovat, řeknu-li, že za iniciativnějšího a důraznějšího velení pravděpodobně ano. Následující řádky mi snad dají za pravdu.

Obrázek

Dopis mjr. Bonneau domů do vlasti.

Přibližně kolem 18:00 hodiny 5. června, tedy v čase kdy se u Hetína dostaly čs. jednotky pod tlak maďarské jízdy a pancéřového vlaku, přijel do Komárna vojenský transport s mjr. Bonneau. V podobě fr. majora, jenž byl pověřen gen. Mittlehausserem k vedení útoku na Nové Zámky, se tak na frontu dostala kvalita, díky níž se v této části československo-maďarského bojiště podařilo z počátku docílit významných územních zisků, a později je rovněž udržet. Mjr. Boneau samozřejmě nepřijel z Bratislavy z prázdnou. Společně s ním byla vyvagonována 4. setnina I. námořního praporu, věrný souputník a bratr ve zbrani I/I pl. SS, a dále rovněž hrubá III/7 děl. pl. italských legií.

K ovládnutí Nových Zámků sestavil Bonneau posléze útočné uskupení, jenž vešlo do historie pod pojmenováním „skupina Bonneau“, a jehož základním stavební kamenem se stal právě polní prapor pražského pluku SS. V dopoledních hodinách následujícího dne po svém příjezdu, nechal novopečený velitel skupiny rozkázat nástup, aby vykonal její přehlídku, přičemž tato se skládala:

- I. polní praporu I. pluku SS: 350 bodáků, 14 důstojníků, 8 TK (pplk. Müller),
- 3. a 5. rota, vč. čety arditů 39. výzvědného pluku: 280 bodáků, 8 důstojníků, 2 TK (kpt. J. Jirsa, velitel arditů kpt. Č. Burkoň),
- 4. setnina I. námořního praporu: 140 bodáků, 3 důstojníci, 2 TK (kpt. J. Maršálek).

Celkový bojový stav skupiny ke dni jejího sestavení tedy činil 770 mužů, 26 důstojníků a 12 kulometů. Jako dělostřelecká podpora jí byla uvolněna, nám již z předcházejícího střetnutí dobře známá půl četa 10 cm polních houfnic V/7 děl. pl., s dotací 50 ks munice na hlaveň. Početní stav této „půl baterie“ se skládal z 60 mužů a 3 důstojníků. Nezbytné logistické zabezpečení celé skupiny pak dostal na starost vozatajský a zásobovací oddíl polního praporu SS.

Jak je z výše uvedeného patrné, skupina spíše než skutečné bojové těleso, představovala podivuhodný slepenec tří různorodých jednotek, jejichž jediným společným jmenovatelem snad byly jen mateřský jazyk a víra v novu republiku. Uvědomíme-li si vzápětí, že u I/I pl. SS sloužilo takřka 20% nevojáků a že tak jak měly jednotky rozdílnou historii, měly i rozdílnou výzbroj. Můžeme jejich pozdější bojové výkony charakterizovat jako přinejmenším pozoruhodné 6). Ale nepřeskakujme.

6) O výzbroji praporu SS jsme si již něco málo řekli v předcházejících částech. Výzbroj italských legionářů se skládala samozřejmě ze zbraní italského původu, nicméně korunu tomu všemu nasazovali námořníci, kteří byli vyzbrojeni ruskými kořistními opakovačkami Mosin M.1891 a kulomety systému Maxim M.10 (ráže 7,62x54r). A aby toho nebylo málo, v kulometných četách byly zařazeny jak kulomety R-U původu, tak kulomety německé.

Obrázek

Ještě téhož dne po polední menáži, vyrazila setnina námořníků s 3. rotou výzvědného pluku (rotm. Říha) na sever, ve směru silnice a železniční trati na Nové Zámky. Nešlo ale o žádný vážně míněný výpad, nýbrž jen o jakýsi průzkum bojem, či pokus o navázání linie dotyku. Maďaři po odražení Čechoslováků před Hetínem skutečně postoupili, a opevnili se v Ďulovském dvoře, takřka co by kamenem dohodil do Komárna. Ze zmíněného dvora po té učinili opěrný bod, jenž by jim mohl v budoucnu posloužit jako ne nevýznamné nástupiště k útokům na město. Žel bohu pro obránce této pevnůstky, staly se vzápětí místem prvního boje 4. námořní setniny, která zaútočila na dvůr z chodu a aniž by zakolísala, dobila jej na první dobrou. Bohužel ztratila při tom dva padlé a čtyři zraněné mariňáky (ČSO - V. Kubíček). Večer však na základě došlého rozkazu obě jednotky Ďulov opustily a stáhly se na večer zpět do komárenské pevnosti č. II k odpočinku. A bylo ho třeba.

Druhého dne v půl čtvrté ráno totiž celá skupina vyrazila z Komárna a měla se zastavit, pokud možno, až v Nových Zámcích. Bonneau skupinu rozdělil do třech pochodových proudů, když na západ od silnice, asi 250 metrů, postupovala 4. námořní setnina a na východ u železnice k Hetínu obě legionářské roty s četou arditů. Hlavní síly skupiny, tedy I/I pl. SS (mjr. Dřímal, pplk. Müller), postupoval přímo po silnici s předsunutými hlídkami a 3. kulometnou četou na špici. Následovanými 3. setninou (npor. Ressler), jejíž záda hlídala 4. kulometná četa. Druhá a první setnina pak postupovala nalevo, respektive napravo od silnice, jištěné druhou a první četou kulometů. Na samém chvostu sestavy pak jela legionářská četa kanónů.

Z počátku postupovaly jednotky bez větších obtíží, přičemž k první komplikaci došlo až po šesté hodině. Kousek za Ďulovem, u obou mostů přes Malou Nitru, narazily přední hlídky na maďarskou obranu, odhodlanou nepustit přes mosty ani nohu. Do postupně sílícího boje tak z čs. strany posléze zasáhly obě houfnice a ze strany maďarské, pancéřových vlak. Nemalý podíl na finálním rozuzlení asi hodinu trvajícího boje lze pak přičíst právě legionářským dělostřelcům, kterým se podařilo pancéřák zasáhnout přímo, a donutit ho k ústupu. Navíc, když se k tomu přidal umně provedený obchvat mariňáků, hrozící vpadnout obráncům ze severozápadu do zad, stáhli se Maďaři směrem k Perbete (dnešní Pribeta). Zhruba kolem 8:30 hodin byly oba v mosty čs. rukou, a mohlo se pokračovat dál.

Pomineme-li bezvýznamnou přestřelku východního legionářského proudu v Hetíně, tak dalších 10 km postupu celé skupiny bylo vcelku bezproblémových. Po dosažení jižního cípu Staré Ďaly (dnešní Hurbanvo), vstoupily ovšem přední hlídky polního praporu v kontakt s jejími obránci, načež se strhla přestřelka. Zatím co ale byla pozornost obránců poutána čelem čs. sestavy, západní a východní proud skupiny Bonneau sevřel obec do kleští. Než však mohlo dojít ke koordinovanému útoku, vyřešily situaci tři nad Starou Ďulou objevivší se čs. letadla. Maďaři se tak dostaly pod tlak nejen útočníků, ale i palubních kulometů dotírajících avionů s červenomodrobílou kokardou na směrovkách. Rozhodování to bylo rychlé.Netrvalo dlouho a Maďaři vyklidili pozice 7).

7) Pravděpodobně se jednalo o tři stroje Polní letecké setniny 1. Jednotky, která se již účastnila akcí v rámci obsazování Slovenska a Sedmidenní války. Od 4. do 25. června 1919, operovala setnina z letiště Pezinok.

Obrázek

"Kraksna Velkého Branďáku" Polní letecké setniny 1. S přihlédnutím k označení, datována přibližně k tomuto období.


Poslední větší překážku před Novými Zámky, mohla v dosavadním postupu Čechoslováků představovat Bajč. Nicméně, jednotky bojové skupiny ji bez větších problémů minuly, a až teprve na zadní voj z ní bylo ze zálohy několikrát vystřeleno. Při následném prověření podezřelých domů, došlo k zadržení dvou ozbrojených civilistů, kteří byli čs. vojáky, tak jak píše kronikář …podle stanného práva na místě potrestáni…. Jinými slovy popraveni.

Po tomto incidentu zůstala cesta na Nové Zámky prakticky volná, což víme sice dnes, nikoliv mjr. Bonneau cca před sto lety. Bojová skupina tedy v plné bojové pohotovosti postupovala ostražitě dál, přičemž tak jak se Nové Zámky blížily na dohled, začínal se v mužských tvářích postupujících jednotek stále více odrážet stoupající stres a napětí. Krátce před přechodem říčky Žitavy, nacházela se 3. setnina „Resslerova“ momentálně na pravém křídle I/I pl. SS, nedaleko silnice. Přebrodit řeku se ovšem žádnému z mužů nechtělo, a tak se setnina dala podél břehu říčky východním směrem tam, kde se dala předpokládat železniční trať, a proto i přemostění. O jak nešťastné rozhodnutí šlo, se záhy celá jednotka přesvědčila na vlastní kůži.
Po přiblížení k trati se od železničního náspu ozvala obranná palba, vedená jak z pušek tak kulometů. Setnina se tedy bez větších okolků rozvinula do rojnice a vzala trať ztečí. Po dosažení asi 50 metrové hranice od železničního pešunku však střelba překvapivě ustala, načež začaly nad tratí zmateně vykukovat obrysy hlav obránců v legionářských přilbách!
Následek této „přátelské palby“ byl pro setninu fatální. Kromě jednoho padlého (ČSO - J. Dousek), bylo do oblasti dolních končetin zasaženo kulometnou dávkou dalších pět mužů, mezi nimi rovněž velitel setniny npor. Ressler. Velení setniny se proto ujmul prap. Frýbort a šlo se dál, neboť válka je prostě válka 8).

8) Vzhledem k faktu, že domácí vojsko RČS a maďarská rudá armáda byly vybaveny prakticky totožnou uniformou, obnošeným R-U polním stejnokrojem M.15 mnoha variant a vzorů, je vcelku s podivem, že výše uvedená tragická událost byla za Maďarsko-československé války zřejmě ojedinělá. Zrovna tak je nemálo zajímavé, že přestože činnost skupiny Bonneau je poměrně dobře zmapována, většina pramenů tuto „friendly fire“ opomíjí.

Obrázek

Nové Zámky v roce 1919.

Krátce před dosažením Nových Zámků, nechal mjr. Bonneau celou bojovou skupinu zastavit a optimalizoval její nástupní sestavu k finálnímu útoku na město. Během krátkého odpočinku vysvětlil jednotlivým velitelům, že tentokrát se nebude útočit po rojnicích, ale hezky po francouzsku, tedy v zástupu. Přesto podoba v jaké zahájily jednotky postup do města, zůstala více méně stejná jako doposud. Polní prapor SS vč. 3. kulometné čety si razil cestu přímo po silnici, jištěn na levém křídle námořníky, a na pravém křídle ital. legionáři s dočasně k nim přidělenou 1. kulometnou četou. V těsné blízkosti za praporním svazkem pak postupovala jeho záloha v podobě 2. a 4. kulometné čety (nadp. Strnad) a rovněž i mjr. Bonneau. Avšak celé toto úsilí, jak se později ukázalo, vyšlo vcelku nazmar.
Nálada maďarské posádky v Nových Zámcích měla totiž již od prvních příchozích zpráv, o blížícím se nebezpečí z Komárna, k optimizmu daleko. Když se k tomu navíc přidal tlak od severu útočícího 34. stř. pl. italských legií, zaveleli Maďaři v 18:00 hodin k opuštění města.

Kolem osmé hodiny večerní dne 7. června 1919, vstoupily tak bez boje do města první čety bojové skupiny Bonneau, aby na místním nádraží ještě stihly zabránit spěšnému vypravení 12 lokomotiv a 120 vagónů se zásobami. Daleko větší význam pro námi sledovanou skupinu však měl obsah přilehlého nádražního skladiště. V jeho nitru bylo totiž nalezeno 800 ks nových opakovaček Mannlicher M.95 (ráže 8x50R) vč. většího množství střeliva. Původně měly tyto zbraně, dopravené Maďary do Nových Zámků v dopoledních hodinách, posloužit k ozbrojení dělnictva a civilního obyvatelstva. Ovšem o pár hodin později, už paradoxně pomáhaly Čechoslovákům vyřadit od skupiny námořnické Mosiny, respektive od I/I pl. SS většinu Mexikánek. Další hodnotný vojenský materiál byl později nalezen v kasárnách, a tak kromě citelného sjednocení používané pěchotní ráže, se taktéž podařilo jednotlivé čety dovybavit přilbami, lopatkami a jiným nezbytným polním materiálem.

Na konci dne nechal mjr. Bonneau provést nástup skupiny, v jehož rámci poděkoval všem za úspěšné splnění denního rozkazu. V této souvislosti mj. rovněž vyzdvihl polní prapor SS, o kterém měl zpočátku jisté pochyby. K úplné spokojenosti mu pak zřejmě chyběla zpráva o navázání kontaktu předních hlídek skupiny s 34. stř. pl., což se ale později v nočních hodinách také naplnilo. Na první pohled relativně snadné ovládnutí Nových Zámků, které čs. stranu stálo v součtu 4 padlé, 9 raněných a několik desítek nemocných vojáků, se v několika následujících dnech ukázalo jako velmi důležitý krok, který v samé podstatě pomohl stabilizovat zdejší část fronty.

PŘÍPADNOU DISKUZI SMĚŘUJTE PROSÍM DO TOHOTO VLÁKNA http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=36&t=7824

Zdroje:
http://www.palba.cz
http://www.fronta.cz
http://www.valka.cz
http://www.cz.wikipedia.org
http://www.sokol.eu
http://www.lideazeme.reflex.cz
http://www.is.muni.cz/th/264165/ff_m/di ... limova.txt
http://www.sokolskastraz.cz/o-nas/
http://www.wikiwand.com
http://www.andrejb.blog.sector.sk
http://wwww.scepko.blog.sme.sk
http://www.bratislavaden.sk
http://www.vrtulnik.cz
https://bojoslovensko.wordpress.com/
Dva roky bojů a organizační práce, Československá armáda v letech 1918-1920: R. Břach, J. Láni Vladko Břach
Generál Maurice Pellé, Vladko Břach
Vojenské dějiny Československa III. díl: Autorský kolektiv
Účast dobrovolníků v bojích o Těšínsko a Slovensko v letech 1918-1919, Zdeněk Ježek
V těžkých dobách, Boje na Slovensku 1918-1919: Pavel J. Kuthan
Kronika I. pluku Stráže svobody: Jaroslav Ryšavý
Kronika II. pluku Stráže svobody: Jaroslav Ryšavý
Nevyhlášená válka, Boje o Slovensko 1918-1920: Dušan Tomášek
Československá armáda v letech budování a stabilizace, Karel Straka, Tomáš Kykal
Tělevýchova a sport ve službách české národní emancipace, Marek Waic
Pušky a samopaly, A. B. Žuk
Československé ruční palné zbraně a kulomety, M. Šáda
Vliv dovozu na vyzbrojování čs. armády v letech 1919-1922, V. Karlický
Dunaj v plamenech – Velká válka, Jaroslav Tvrdý
ObrázekObrázek

"Voni fotr, řekněte jim tam, že se jim na jejich párky vyserem!"
Odpovědět

Zpět na „Pozemní vojsko“