I. pluk Stráže Svobody, RČS 1918-1919. Část 2.

Československá předválečná a současná výzbroj, tanky, letadla, děla.
Odpovědět
Uživatelský avatar
Zemakt
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 11466
Registrován: 28/8/2008, 11:14
Bydliště: Cheb

I. pluk Stráže Svobody, RČS 1918-1919. Část 2.

Příspěvek od Zemakt »

Obrázek
I. pluk Stráže Svobody, RČS 1918 - 1919
Část 2. „Sestavení, strážní služba, rekvizice a první boje“
K formálnímu zaštítění I. pl. SS, které dodalo nově vznikající jednotce nezbytný úřednický „štempl“, došlo na základě výnosu č.j. 1597-J vrchního vojenského velitelství dne 17. listopadu 1918. Nicméně jak jsme si již v minulé části řekli, dříve tomu předcházela nabídka sokolského náčelnictva, jejíž rozsah byl intenzivně diskutován na dvou poradách, konaných ve dnech 6. a 7. listopadu, přičemž té druhé se rovněž účastnil zástupce nově se tvořícího MNO.

Nahlédneme-li do znění závěrečného usnesení, zjistíme, že právě na těchto setkáních byly formulovány a schvalovány základní ustanovující body a principy, později tolik charakteristické pro tyto dobrovolnické pluky. V první řadě byla stanovena základní organizace plukovního tělesa, jenž mělo být tvořeno třemi prapory po 800 mužích, které se dále skládaly ze čtyř setnin o 200 mužích. Každá ze setnin pak měla disponovat čtyřmi četami, když velení nad plukem čítajícím v součtu 2 400 mužů mělo zvládnout celkem 73 důstojníků. Zároveň byl odhlasován název jednotky, a to „ První pluk Stráže Svobody“.

Myšlenka sokolské pospolitosti se samozřejmě měla promítnout do fungování jednotky. Ač byl pluk koncipován jako vojenský útvar se vším všudy, tykání a oslovování bratře bylo normou. Snad ještě podivněji působil požadavek na absenci jakýchkoliv označení hodností, kdy jediným identifikačním znakem měl být odznak na čepici s písmeny S.S. Důstojníci měli býti vybíráni již v rámci odvodu, načež by si mezi mužstvem vytipovali vhodné kandidáty do poddůstojnických funkcí. Jako krok správným směrem a jasný signál k oproštění se od starých pořádků bylo nařízení, že důstojníci nebudou mít osobní sluhy a stravovat se budou pospolu s mužstvem.

Jak je z výše uvedeného patrné, na vyprchání euforie z nově nabyté samostatnosti a vlasteneckého nadšení bylo stále brzy. Nicméně o pár dní týdnů později, kdy se započalo se samotným sestavováním pluku, realita všedního dne dala původním záměrům rychle zapomenout. Tak například: zamýšlenému početnímu stavu se pluk nikdy nepřiblížil, o rychlém návratu k osvědčenému nošení vojenských hodností nemluvě 1).

1) Na rozdíl od domácího vojska, nosili příslušníci Stráže Svobody na límci a čepici označení pluku v podobě římské číslice doplněné kromě III. pl. SS stříbrným štítkem s písmeny SS (I. Praha, II. České Budějovice, III. Brno a konečně IV. Plzeň). Brněnský pluk Stráže Svobody pak měl štítek barevný emailový, nesoucí znak všech čtyř zemí RČS.

K prvním odvodům do nově ustanoveného pluku, došlo na základě výzev otištěných krátce před tím v pražských novinách. Ve dnech 14. až 16. listopadu se tak dostavilo cca 550 mužů ročníků 1890 - 1898, z nichž bylo uznáno služby schopných 205 Sokolů, 49 členů DTJ, 8 studentů a jeden Střelec. Krom toho se podařilo odvést 21 důstojníků. V rámci přijímacích procedur se žadatelé mj. zavazovali k dobrovolné službě o celkovém trvání 6 měsíců. Odmítnutí kandidáti se pak rekrutovali zejména z řad invalidů, doposud nevyléčených vojáků, mladistvých a naopak přestárlých bratrů.

Jako kasárna pluku byla zvolena poměrně nová budova tehdejší měšťanské chlapecké školy u sv. Kříže Většího a obecné školy dívčí u sv. Haštala na sv. Františku v Praze I. Dne 23. listopadu došlo na čtení vůbec prvního plukovního rozkazu a jmenování důstojnictva, přičemž jako velitel pluku byl představen bratr plukovník R. Bílek, člen náčelnictva ČOS. Zástupcem velitele se stal rovněž člen náčelnictva, ovšem tentokrát DTJ, podplukovník F. Kejzlar a velením nad prvním, prozatím jediným praporem o čtyřech setninách, byl pověřen major/praporník A. Heller. Od osmadvacátého téhož měsíce se pak konečně započalo s prvním pořadovým a povelovým výcvikem.

Obrázek

Pěchotní a myslivecká puška Werndl M1867/73.

Přestože se může zdát, že doposud šlo vše jak „po drátkách“, opak byl pravdou. Kromě malého počtu postelí, který byl řešen dočasným ubytováním příslušníků pluku ve vlastních domácnostech, představoval mnohem závažnější problém nedostatek uniforem, výstrojních a výzbrojních součástek, vč. hygienických potřeb. Doposud neutěšená situace se poněkud zlepšila o první prosincové sobotě, kdy k mužstvu dorazila první várka zbraní, složená většinově z jednoraných pušek systému Werndl několika modelů ráže 11,2 x 52, a zejména 4. prosince 1918. Toho dne obdržel I. pl. SS od likvidovaného dámského spolku rakouského Červeného kříže na Vinohradech a jím podporované záložní nemocnice různorodý materiál, obsahující krom jiného i pochutiny, alkohol a tabákové výrobky 2).

2) Pro milovníky logistiky a pro obecnou představu o jaký materiál se vůbec jednalo, přepisuji: 847 plátěných a 25 trikotových košil, 310 plátěných, 19 silných a 28 trikotových spodků, 568 párů ponožek, 974 ručníků, 589 kapesníků, 180 utěrek, 1170 povlaků na polštář, 16 pokrývek, 71 prostěradel, 35 plášťů, 22 párů domácích střevíců, 11 mycích žíněk, 3 kuchařské blůzy, 2 povlaky na pokrývky, 1 pár ovinovaček, 2 vědra, 2 lopatky, 105 hřebenů, 103 kartáčků na zuby, 45 mýdel, 15 šlí, 11 žíněných kartáčů, 3 páry nátepníčků, 1 šálu, 1 petrolejovou lampu, 6 krabic leštidla. Dále 58 lahví vína, 50 kg cukru, 22 600 ks cigaret, 200 doutníků, 30 kg mouky, 8 krabic a 15 svíček na vánoční stromeček.

V této době měl však již pluk Stráže Svobody svoji „premiéru“ pár dní za sebou. Hned v první prosincový den totiž pražští Němci, doposud nechápající důsledky dramatických změn uplynulých dní, zorganizovali na Příkopech demonstraci. Podpořeni čerstvě demobilizovanými německými důstojníky a ověnčeni velkoněmeckými symboly vyrazili do pražských ulic, provolávajíce slávu „budoucí říši všehogermánstva“. Bohužel pro ně, pražská realita krátce před adventem roku 1918 byla opravdu jiná. A tak před pořádnou „nakládačkou“ je za pět minut dvanáct zachránili sokolské pohotovostní stráže a včasně přivolaná setnina z pražského pluku Stráže Svobody. Rozzuřený dav si poté vzal na paškál cokoliv německého, přičemž muselo být následně před rabováním vzato pod ochranu i několik německých nemovitostí a obchodů vč. Německého domu. Následkem toho lze poté říci, že bojová nálada pražských Němců vzala poněkud za své, a situace se v tomto ohledu během pár dní stabilizovala.

Ve sledovaném období platilo zřejmě za zdaleka nejhorší místo v Praze okolí libeňských nádraží. Jak je obecně známo, vlastenectví a národní hrdosti se sotva kdo nají, obzvláště, žije-li v prostředí poválečného marastu Velké války a všude přítomného nedostatku čehokoliv. Obě nádraží se tak prakticky každou noc potýkali s osamělými nájezdníky, ale i organizovanými bandami, cílícími na různá skladiště, zapečetěné vagóny, ba i vozy a hromady s uhlím. Tito se pak mnohdy neštítili proti službu konajícím příslušníkům Národní stráže a ozbrojeným železničářům použít střelných zbraní. První nasazení na tomto poněkud specifickém bojišti si I. prapor odbyl 7. prosince, kdy zde k ostraze nádraží vyslal pod vedením jednoho důstojníka oddíl 46 mužů.

Na pozadí stále pokračujících odvodů, přesáhl početní stav I. praporu záhy osmi set mužů. Shodou okolností ještě téhož dne, kdy se na libeňských nádražích poprvé objevila stráž z I. pl. SS., dochází k vytvoření jeho II. a III. praporu pod vedením mjr. V. Müllera, respektive mjr. B. Havla 3). Zároveň je zřízena kulometná setnina, se šesti TK (npor. V. Strnad). Tak jak postupně jednotka nabírala základní kontury opravdového pluku, přechází její organizace na tzv. trojčlánkovou soustavu. Tj. tří praporů po třech setninách, z nichž každá měla ve třech četách max. 100 mužů. Jednotlivé čety byly následně složeny ze tří rojů. V souvislosti se vzrůstajícím početním stavem pluku, vystoupila do popředí opět otázka nedostatečné výzbroje. K jejímu částečnému zodpovězení však došlo již 15. prosince, kdy k pluku dorazila zásilka obsahující celkem 592 ks Werndlovek.

3) Velitel třetího praporu se však u pluku příliš dlouho neohřál, neboť záhy byl přeřazen k výchovnému odboru MNO, přičemž jeho místo zastoupil zástupce velitele pluku pplk. F. Krejzlar.

Přestože se situace v Libni podstatně zlepšila, míst vyžadujících přítomnost kvalitních stráží stále neubývalo, ba právě naopak. Na rozpisu služeb se tak objevily Hradčany, holešovický přístav, ale třeba i hostivická prachárna. A aby toho nebylo zrovna málo, do republiky se po dlouhodobém exilu vrátil TGM. Ovšem popis všech s tímto souvisejících ceremonií, slavnostních defilé a podobných oficialit, pominu, a raději se zmíním o prachárně v Hostivicích.

Obrázek

Krátce po štědrém dnu se situace v místní prachárně stala takřka neudržitelnou. Zdejší strážní setnina totiž představovala zřejmě všechno, jen ne ukázněnou jednotku. Neustálé potíže, vzdor, snaha o službu jen v Praze, apod., to vše lze vidět za vysláním pohotovostní jednotky z I. pl. SS, složené z 90 mužů a 6 poddůstojníků. Ihned po jejich příchodu na místo došlo k odzbrojení místní setniny, kdy jedna část jejích příslušníků putovala rovnou za katr a druhá část byla rozprášena mezi jiné náhradní jednotky. Potíže s morálkou, či uvolněná nálada ovšem panovala i u dalších pražských posádek. Jednou z metod jak předejít na ulicích, restauračních zařízeních a jim podobných veřejných místech, sporům mezi vojáky a jejich ex-rakouskými důstojníky, měl být výnos MNO z 8. prosince, jenž doporučoval důstojníkům mimo službu a pokud je to možné, chodit ve svých civilních šatech!

Do nového roku vstoupil pluk s nově otevřenu knihovnou, zejména však s kompletní kulometnou setninou, jejíž konečný početní stav čítal 82 mužů a 2 důstojníky. Strážní služba byla střídána cvičištěm a cvičiště strážní službou. A tak tomu bylo pořád do kola. Jisté zpestření mužstvu přinesla účast na slavnostním příjezdu prvních transportů s 21. stř. pl. francouzských legií, nicméně po chvilce opět vše sklouzlo do nuzných a mrazivých lednových dní 1919. V této souvislosti by pak již nikoho nemělo překvapit, že na potlačení na počátku ledna vypuknutých hladových bouří participoval rovněž I. pl. SS. To se ale už blížil okamžik, který ve své podstatě změnil dosavadní strážní charakter pluku na bojový. Oním hybatelem byly těšínské události.

Dne 21. ledna přišla na velitelství pluku od čs. vrchního vojenského velitelství urgentní žádost, o urychlené postavení a vyslání jednoho polního praporu na Těšínsko. V důsledku toho začaly věci kolem I. pl. SS sice pozvolna, ale zato neustále akcelerovat. Jako první na řadu přišla celková reorganizace praporů, čímž se dosavadní stav poněkud znepřehlednil. Předně, při plukovním velitelství vznikla štábní setnina (npor. K. Panzner), přičemž vzápětí se započalo s výběrem a výcvikem vhodných dobrovolníků do nově formovaného polního praporu. Jako základ jednotky byla vzata organizační struktura dosavadního II. praporu, přestože výběr mužstva byl realizován napříč celým plukem. Dne 28. ledna I. pol. prapor pražského pluku SS vzniká oficiálně (mjr. Müller). Na konci měsíce ledna se tedy I. pluk SS skládal z 1., 2. a 3. setniny I. polního praporu (ex 4., 5. a 6. setnina II. praporu) a do praporu integrované kulometné setniny. Původní I. prapor byl zrušen, když zbytek jeho mužů vytvořil základ nově zřízené náhradní setniny (npor. B. Pokorný). Zbytek mužstva z rovněž zrušeného II. praporu, následně posílil III. prapor. Pražský pluk Stráže Svobody se tak v uvedeném období skládal z I. pol. praporu, III. praporu a náhradní setniny.
Aby to však nebylo jednoduché, tyto změny byly pouze dočasného rázu, neboť po odjezdu polního praporu se v celkové reorganizaci pluku dále pokračovalo. Do té doby muži z I. polního praporu, byť byli stále umístěni u svých původních setnin, procházeli již společným intenzivním polním výcvikem. K poměrně razantnímu navýšení jejich palebné síly dochází zásluhou výměny dosavadních jednoraných Werndlovek za opakovačky Mauser vz. 12 ráže 7 x 57, tzv. mexikánky.
Výše uvedené dění se samozřejmě promítlo do schopnosti pluku plnit strážní službu v požadovaném rozsahu. Na pořad dne tedy nastal částečný útlum této činnosti, načež například službu na libeňských nádražích převzali francouzští legionáři.

Dne 5. února 1919, přesně v 19:40 hod., se dal do pohybu, z tehdy nově pojmenovaného Masarykova nádraží, transport s 480 muži a 24 důstojníky prvního polního praporu I. pl. SS. Oproti předpokladu se však jeho cílovou zemí nestalo Slezsko, ale Slovensko. Zatímco situace na Těšínsku došla díky razantnímu postupu čs. jednotek k relativní stabilizaci, naopak na Slovensku to totiž začalo opět bublat. Dříve než se však budu věnovat osudům polního praporu na východě RČS, zůstanu prozatím v Praze, kde u mateřského pluku nezůstal posléze kámen na kameni.

Obrázek

Mauser vz. 12, v tomto případě se jedná o exportní kolumbijský model.

V důsledku odchodu polního praporu na Slovensko klesl početní stav pluku na 400 mužů a 32 důstojníků. Potřeba kvalitních strážních jednotek však stále nepolevovala, tudíž nezbylo zakládajícím tělocvičným organizacím Sokola a DTJ nic jiného, než učinit další provolání a započít s novými odvody. Dne 11. února došlo ke sloučení náhradní setniny a III. praporu do nově ustanoveného I. náhradního praporu, když v interních dokumentech útvaru byl I. polní prapor stále veden jako jeho II. prapor! Nově odvedení dobrovolníci pak měli položit základ pro nově stavěný III. prapor.

Přes veškeré tyto změny výkon strážní služby, byť v omezené míře, nepolevil. Na seznam zvlášť problematických míst, tak nově přibylo vršovické nádraží.
Někdy v polovině druhé dekády února dorazily do Prahy první reference o účinkování I. pol. praporu na Slovensku, načež začaly na světlo probleskovat první zprávy o potřebě vytvořit II. pol. prapor. Na tomto místě zřejmě neuškodí, když poněkud předběhnu sled událostí a konstatuji, že tomuto úmyslu posléze zabránila nutnost splnit další, v daný moment pro republiku neméně důležitý úkol. Touto novou povinností byla asistenční činnosti na rekvizicích 4).

4) Nahlédneme-li zběžným pohledem do slovníku, pod slovem rekvizice nalezneme většinou význam „zabrání či vymáhání něčeho z moci úřední“. V souvislosti s vyživovací situací, která byla krátce po ukončení Velké války na území RČS více než tristní, můžeme poté slovo rekvizice zobecnit ve smyslu zabavování potravin aj. životně důležitých potřeb. Z logiky věci k těmto ne zrovna příjemným restrikcím docházelo zejména na tehdejším venkově.

Vzhledem k choulostivé povaze rekvizic bylo samozřejmě nutné, zajistit účast na asistencích co nejspolehlivějších jednotek. Díky výnosům MNO č.j. 5.207 a 5.405 org., které k výkonu této činnosti předurčovaly legionáře a právě pluky SS, tak dnes můžeme mj. posoudit, jakému postavení se tehdy tyto dobrovolnické jednotky v rámci tvořící se armády těšily. Nicméně v očích vesnického lidu, pohled na objevivší se rekviziční oddíly rozhodně příliš lásky neskrýval. Nutno podotknouti, že zcela pochopitelně. Okolí Brandýsa n. L., Kralup či Vodolky (dnešní Odolena Voda) aj., zde všude koncem února „řádily“ rekviziční skupiny vč. k nim přidělených mužů od pražského pluku SS.

Rekvizicím však nebyly ušetřeny ani moravské politické okresy. Dne 28. února z Masarykova a Denisova nádraží (dnes již neexistující nádraží Praha -Těšnov) byly vypraveny tři transporty s 11 asistenčními oddíly od I. pl. SS., o celkovém počtu 337 mužů a 12 důstojníků. Cílovými stanicemi těchto skupin čítajících od 16 do 40 mužů byly mj. Šumperk, Zábřeh, Nové Město na Moravě, Znojmo, Mikulov a Brno. O velké „popularitě“ těchto akcí mezi prostým lidem rovněž nemálo vypoví tradiční lidová slovesnost, tištěná ve formě básniček i v denním „tlači“. Jen pro zajímavost mohu zmínit jednu sokolskou:

...Lví silou, letem sokolím ku předu kráčejme a drahé vlasti zásoby ze dvorů snášejme. Ať sedlák kleje, naříká, náš sbor mu pytel odvlíká: jsme stráží nové svobody, jež se ho netýká... .

A aby to nebylo legionářům líto, tak ještě jedna legionářská:

...Bývaly legie, přeslavné sbory, na nivách Čechie nádherný květ: krve jich přívaly Evropu smývaly, tak je znal svět! Zanechte legie rytířských činů, jinak vás užije praktický věk! Pošlem vás na dvory, shledávat brambory, mouku a špek... .

V zájmu objektivity je nutné ovšem podotknout, že velení pluku si velmi dobře uvědomovalo, do jakých ošemetných situací své muže vysílá. I sám velitel pluku plk. Bílek mužstvo před odjezdem instruoval: ...Počítá se s Vámi jako s vojáky poctivými a neúplatnými. Chudákům neberte poslední co mají, ale na druhé straně nepardonujte těch, kteří mají, ale nechtějí odevzdati... . Zkrátka, doba to byla zlá, hladová a studená.

V důsledku odjezdu asistenčních skupin, zůstalo v Praze kromě velitelství a štábní setniny pouze 52 mužů a 9 důstojníků, čemuž také odpovídal rozsah a nasazení zbytku praporu ve strážní službě. Za zmínku pak v tomto období stojí zejména účast vybraných mužů na kurzu pro francouzský výcvik pěchoty vedeným fr. legionářem kpt. J. Matouškem, a po 13. březnu rovněž výcvik 90 nově nastoupivších nováčků. Vzhledem k faktu, že návrat prvních asistenčních oddílů z rekvizic nastal až v závěru měsíce (25. března), vrátím se tedy zpět k I. polnímu praporu, o pár dní nazpět.

Obrázek

Polní prapor (dále I/I pl. SS) jsem naposledy zmínil na samém provopočátku své několika měsíční slovenské anabáze, kdy 5. února na Masarykově nádraží právě vagónoval. Cesta do nového určení, o kterém již byla také řeč, zabrala praporu téměř dva dny, přičemž nad ránem dne 7. února tak transport dorazil do Trenčína, jenž byl praporu předurčen posádkou 5).

5) Vzhledem k tomu, že I. pol. praporu je v této sérii článků věnován většinový prostor, nebude od věci si poněkud přiblížit jeho skladbu poněkud blíže. Ke dni 7. února 1919 činil početní stav praporu 480 mužů a 24 důstojníků. Velitelství: mjr. V. Müller, pobočník npor. J. Novák. Vozba: por. V. Sekyra, pomocník čet. A. Hošna a čet. K. Kořán. Zásobování: por. L. Bláha, šik. Fr. Mauer. Účetní služba: prap. K. Vilímovský, šik. J. Filip, šik. K. Matějka, čet. V. Setnička. Zdravotní důstojník: důst. čekatel K. Schrutz, čet. A. Kotan, svob. Fr. Pyšna. Štábní setnina: službyvedoucí šik. J. Königsmark vč. 1 trubač, 2 kováři, 1 puškař, 1 poštmistr, 2 cyklisté, 4 řemeslníci, 4 řezníci, 3 podkoní a 3 kočí (40 + 6). Pěší setniny: npor. F. Kotěšovec (1. set., 120 + 5), npor. A. Hrabánek (2. set., 120 + 5), npor. K. Ressler (3. set., 120 + 5). Kulometná setnina: npor. V. Strnad (6 TK, 80 + 2).

Načasování příjezdu I/I pl. SS do Trenčína nemohlo být lepší, neboť právě v těchto dnech vypukly v režii zastánců starých pořádku první nepokoje, vrcholící později generální stávkou. Nicméně nepředbíhejme.
Ihned po příjezdu byl prapor místním velitelstvím úkolován k sestavení hlídky a následným prohlídkám veřejných místností (12 + 1), což také bez prodlení učinil. Bohužel, přidělení vhodných ubytovacích prostor se poněkud pozdrželo a tak museli muži ve vymrzlých nákladních vagónech strávit ještě třetí noc. Až teprve dne následujícího, došlo k ubytování mužstva ve vojenském táboře v barácích č. II., IV., V., X. a důstojníků v městských hotelích Alžběta, Sikla, Schneibner. A opět se začalo se strážní službou. Županský úřad, berní úřad, pošta, ale třeba i finanční ředitelství, zde všude stráže od I/I pl. SS hlídkovaly. Sokolský duch, jímž byl útvar nasycen, zafungoval rovněž i v novém působišti, neboť takřka vzápětí došlo k navázání styků s místní sokolskou jednotou a počátkům osvětové činnosti. Ovšem to se již blížil okamžik, který opět v historii jednotky důkladně zamíchal kartami.

Ve večerních hodinách dne 12. února, byl na ubikacích I/I pl. SS náhle vyhlášen alarm a prapor urychleně vagónován na přistavený vlak. Cílem takto rychle vypraveného transportu, pak nebylo nic jiného, než hlavní město země, Prešpurk (od prosince 1918 také neoficiálně zvaný jako Wilsonovo město). Na rozdíl od urychleného odjezdu, probíhala samotná cesta na jih Slovenska téměř šnečím tempem. Velitel praporu totiž v reakci na zjitřenou atmosféru a za stavu, kdy slovenské železnice byly stále ovládány maďarskými železničáři, neponechal nic náhodě. Na lokomotivu k obsluze přidělil ozbrojenou hlídku, která před přejezdem každého mostu sestoupila z vlaku a zkontrolovala jej, zdali není podminován. Doba transportu se tak protáhla až do poledních hodin následujícího dne, kdy konečně vlak s I/I pl. SS dorazil do Prešpurku.

Po svém příjezdu byl prapor ubytován v Říčních kasárnách nedaleko Dunajského nábřeží, přičemž se tak dostal do blízkého sousedství dalšího čs. útvaru, dlícího již nějaký čas ve Vodních kasárnách, a s kterým bude shodou okolností v několika příštích měsících sdílet vše dobré i zlé 6). Onou jednotkou pak byla „čs. námořní pěchota“ v podobě I. námořního praporu.

6) V  literatuře lze u Vodních kasáren narazit rovněž na pojmenování Zákopnická kasárna.

Zmínil-li jsem výše, že příjezd pol. praporu SS do Trenčína byl velmi dobře načasován, pak o jeho objevení se v Prešpurku to platí dvojnásob. Přestože první místní nepokoje můžeme datovat již k 5. únoru, kdy jako pomyslná rozbuška zafungoval příjezd slovenské vlády do města, právě ve dnech 12. až 14. února proběhla ve městě již zmíněná generální stávka. Vzhledem k faktu, že většina důležitých pozic veřejné či státní správy byla v té době obsazena občany maďarské národnosti, život ve městě se prakticky zastavil. Nefungovala doprava, pošta, městská plynárna, elektrárna, ale i třeba vodárna. Čs. vojenská správa města měla v těchto chvílích plné ruce práce, přičemž jakákoliv další nově přibyvší jednotka byla kvitována s povděkem.

Snad náhoda tomu chtěla, že hned v den příjezdu se muži od I/I pl. SS stali účastníky střetu na prešpurském Velkém náměstí, jenž je v literatuře zabývající se tímto obdobím společné historie poměrně dobře zmapován. Rovněž i já jsem přispěl svojí trochou do mlýna a tak místo opakování již vyřčeného, omezím se v této věci pouze na podíl pražského polního praporu Stráže Svobody.

V okamžiku, kdy na náměstí začaly třaskat první výstřely a téct první krev, na druhé straně dnešního Starého mostu (tehdejšího Štefánikova mostu) se začalo soustřeďovat maďarské vojsko, které v případě selhání čs. jednotek při potlačení demonstrace, jej mělo překročit a podpořit tak maďarskou stávku silou svých zbraní. Tou dobou se I/I pl. SS teprve nacházel v Říčních kasárnách na ubytování. Jakmile se však od náměstí začalo linout tupé štěkání kulometů a rány od explodujících granátů, přiběhla do kasáren zalarmovat prapor spojka. Díky tomu pak, na čs. straně Starého mostu nepočetná legionářská mostní stráž o pěti mužích a jednom TK, obdržela nečekanou, ale o to více vítanou posilu v podobě jedné setniny praporu SS se dvěma TK. V důsledku rychlého a poměrně razantního posílení čs. uzávěry pravé strany mostu, museli Maďaři následně revidovat plán a na násilný přechod Dunaje si museli nechat zajít chuť.Byla by to jatka. A tak zůstalo jen u několika vypálených maďarských salv, které nad hlavami čs. vojáků jen neškodně prolétly. S příchodem dalších legionářských posil potřeba přítomnosti setniny u mostní stráže pominula, přičemž se mohla vrátit zpět do kasáren. Přesto, první den v Prešpurku pro muže od I/I pl. SS ani zdaleka nekončil.

Obrázek

Vzhledem k příchozím zprávám, že v nočních hodinách má ve městě vypuknout „druhé kolo vzpoury“, vyslal prapor ještě v podvečer do ulic všechny tři své setniny. V 17:00 hod. tak opustilo bránu kasáren po jednotlivých četách celkem 302 mužů, posílených dvěma kulometnými četami. Na rozdíl od technicky zdatného „manšaftu“ I. námořního praporu, který byl prioritně nasazen k obsluze všech pro městskou infrastrukturu nezbytných míst, jako byla elektrárna, plynárna či vodárna, mužstvo od I/I pl. SS jim pak poskytovalo nezbytné bezpečnostní zajištění. Dále bylo ale také nasazeno k zabezpečení místní Dynamitky a přilehlého nádraží, novoměstského a seřaďovacího nádraží, či jako ochrana legionářské baterie umístěné v zámeckých kasárnách. Vzhledem k tomu, že situace se začala uklidňovat až v průběhu 14. února, první den ve slovenském hlavním městě pro polní prapor SS trval celkem 48 hodin. Výše uvedeného dne v poledních hodinách došlo k stažení setnin zpět do kasáren, načež byly dokonce uděleny mužstvu vycházky, byť s nařízením, vyhýbat se úzkým uličkám a předměstím, a pohybovat se vždy po skupinkách.

Období od 14. do 28. února bylo opět vyplněno, jak jinak, strážní službou a výcvikem se zbraněmi. Vzpomenuli, že naprostá většina příslušníků pluku byl nevojáci, nemělo by být žádným překvapením, že výcviku v „puškohmatech“ a ostrým střelbám, byl věnován potřebný důraz. Střílet se chodilo každou středu na Lamačcskou střelnici. V tomto mezidobí také stojí za zmínku zejména sestavení praporní úderné čety, která se skládala z úderných rojů jednotlivých setnin. Zrovna tak by to snad ani nemohli být Sokolové, kdyby v rámci mimo posádkové činnosti posléze nezaložili v Bratislavě (k oficiálnímu přejmenování města na Bratislavu, došlo 16. února 1919) bratislavskou sokolskou jednotu.
V poslední únorový den přišlo od zpravodajců varování, o dalším shromažďování maďarského vojska v Petržalce, nicméně kromě napjaté atmosféry a zostřené služby, kdy prapor staví 6 polních stráží, se nic významného nestalo. Pominuli takřka všudepřítomné provokace ze strany maďarských obyvatel města, které byly prakticky na denním pořádku.

Březen 1919. A opětovně, strážní službu střídal výcvik a výcvik zase strážní služba, přičemž nálada ve městě se stále nacházela na bodě mrazu. Příslušníci bratislavské posádky byly dennodenně uráženi, bylo po nich plyváno, nicméně nesměli zakročit. A tak jedinou útěchu jim skrývala sokolská cvičení a třeba i odvolání ne příliš populárního velitele 33. stř. pl. italských legií, pl. Barecci. Na začátku druhé březnové dekády, obdrželo posádkové velitelství opět informaci, která předpokládala maďarský útok na Starý most. Dle zpravodajských zpráv se v Petržalce soustředilo na 2 000 mužů maďarských jednotek. Z legionářů sestavená mostní stráž dostala tedy záhy na několik dní posilu kulometné čety od I/I pl. SS. Nicméně i v tomto případě se poplašná zpráva ukázala jako lichá. V této době byly obě mostovky Starého mostu přehrazeny pouze dvěma řetězy, ovšem když se následně na druhém břehu Dunaje objevil pancéřový vlak a obrněné auto, došlo na mostě k zbudování zátarasu, opírajícího se v obraně o dvě kulometná hnízda.

Velmi důležitou událostí pro, pod neustávajícím tlakem, žijící bratislavskou posádku, představovalo zřízení vojenského domova, ke kterému došlo v jedné nedaleko Starého mostu stojící budově. Pod správou několika příslušníků I/I pl. SS zde mohli vojáci po službě nalézt v podobě knih a časopisů nezbytný relax, zrovna tak měli možnost zahrát si různé stolní hry a nebo si prostě zazpívat. Rovněž zde byla pod hlavičkou YMCA zřízena jakási kantýna, kde se dalo zakoupit kakao, marmeláda či bílé pečivo. Dopisní papír byl zdarma 7).

7) YMCA – Young Mens Christians Association, neboli Spolek křesťanských mladých mužů byl založen v Americe 19. století. Za Velké války zřizoval tento spolek v zápolí dohodových armád vojenské domovy, které sloužily zejména k psychickému zotavení válkou strádajících vojáků. Vojákům sloužících jako správci těchto zařízení se za první republiky přezdívalo „Strýček Sam“ či „Strýček z Ameriky“. V případě bratislavské YMCA to byli strýčkové Kalina a Burian. Oba dva v kapitánské hodnosti.

Obrázek

Od poloviny března začínala situace v Bratislavě opět nabírat na výbušnosti, což lze spojovat zejména se sílícím vlivem bolševizace, ruku v ruce s ukončením vyplácení mezd maďarským železničářům a dělníkům, která jim doposud z Maďarska chodila. Díky svému postoji byli totiž v zaměstnání nahrazeni Čechy, přičemž se tak samozřejmě dostali do svízelné životní situace. Pominuli poněkud úsměvnou zprávu, která vyšla v praporním rozkaze a jenž nabádala mužstvo před pohlavně nemocnými lehkými děvami, ...které vysílají Maďaři na Slovensko, aby nakazily naše vojáky... , tak informace získaná 14. března posádkovým velitelstvím již tolik úsměvů nevzbuzovala. Na den 15. března měla ve městě opět vypuknout vlna nepokojů a demonstrací, tentokrát však podpořená větším množstvím z Maďarska propašovaných zbraní. Z Petržalky, jako již po několikáté, mělo přispěchat na pomoc bojujícím dělníkům maďarské vojsko, přemoct mostní stráž a podminovat mostovky. Současně, Říční a Vodní kasárna měla být držena na distanc palbou kulometů, vedenou z druhé strany Dunaje. O tom, že se tentokrát opravdu nejednalo jen o fámu, pak svědčí noční záchyt transportu s puškami, kulomety a střelivem, jenž byl na Slovensko pašován z Heinburgu přes Děvínskou Novou Ves.
Přestože díky včasné reakci posádkového velitelství, došlo k postupnému zklidnění vyhrocené situace a posléze i dne 17. března k odvolání všeobecné pohotovosti. Na obzoru se objevilo další nebezpečí, které dávalo tušit příchod pro tvořící se republiku komplikací mnohem vážnějších, než byly tyto dosavadní bratislavské „šarvátky“. Dne 21. března, totiž v Budapešti padla vláda, přičemž státní moc tak spočinula v rukách bolševiků Bély Kuna.

Prozatím však bylo dění v Budapešti relativně vzdálené a tak ani změna maďarského režimu nezabránila praporní „jedenáctce“, aby o neděli třiadvacátého, v přátelském utkání rozdrtila mariňáky v poměru 11:3. Následné utkání rezerv pak pro námořní prapor dopadlo mnohem přijatelněji, když „plichtili“ 2:2. Avšak za pár dní nato bylo vše jinak. Dne 27. března totiž na maďarské straně Dunaje poprvé zavlál rudý prapor, a dosavadní maďarskou mostní stráž nahradila Lakatošova garda.

PŘÍPADNOU DISKUZI SMĚŘUJTE PROSÍM DO TOHOTO VLÁKNA http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=36&t=7824

Zdroje:
http://www.palba.cz
http://www.fronta.cz
http://www.valka.cz
http://www.cz.wikipedia.org
http://www.sokol.eu
http://www.lideazeme.reflex.cz
http://www.is.muni.cz/th/264165/ff_m/di ... limova.txt
http://www.sokolskastraz.cz/o-nas/
http://www.wikiwand.com
http://www.andrejb.blog.sector.sk
http://wwww.scepko.blog.sme.sk
http://www.bratislavaden.sk
Dva roky bojů a organizační práce, Československá armáda v letech 1918-1920: R. Břach, J. Láni Vladko Břach
Vojenské dějiny Československa III. díl: Autorský kolektiv
Účast dobrovolníků v bojích o Těšínsko a Slovensko v letech 1918-1919, Zdeněk Ježek
V těžkých dobách, Boje na Slovensku 1918-1919: Pavel J. Kuthan
Kronika I. pluku Stráže svobody: Jaroslav Ryšavý
Kronika II. pluku Stráže svobody: Jaroslav Ryšavý
Nevyhlášená válka, Boje o Slovensko 1918-1920: Dušan Tomášek
Československá armáda v letech budování a stabilizace, Karel Straka, Tomáš Kykal
Tělevýchova a sport ve službách české národní emancipace, Marek Waic
Pušky a samopaly, A. B. Žuk
Československé ruční palné zbraně a kulomety, M. Šáda
ObrázekObrázek

"Voni fotr, řekněte jim tam, že se jim na jejich párky vyserem!"
Odpovědět

Zpět na „Pozemní vojsko“